PŘÍMOŘSKÉ ROMANETTO
Na křídlech chiméry přilét jsem
přes hory, města, pole a vody
k modrému moři.
Ravennské přímoří čekalo na mne
s pestrostí škeblí, chvil pískem, bórou a hovorem vln,
jež nesly mi s druhého břehu
pozdravy dalmatských dívek,
které na plátně všedních dnů
vyšívají své písně,
neb splétají oka sítí,
do kterých rybáři chytí
jim srdce, s ním celý svět.
Z blankytu vykvétá slunce
jak milostný květ,
je každý člověk přec rybář,
na horách, na moři, v poušti
polapí rybu neb člověka,
třeba jen oblak,
musí loviti očima, ústy i mozkem,
a některým stačí, když najdou na lkavé pláži
mrtvé škeble neb úlomky vraku,
jež vyvrhlo moře světa
a které unesou do svého hnízda
jak vzpomínku na prchlé mládí.
45
Tak plyne život na výspě touhy,
jež vrství se před každým domem
a tvoří hráz každého nitra
a na kterou útočí vlny
myšlenek, citů, slov, ticha,
na nichž oči vždy vyslídí
osudnou loď neb jen bárku,
jež vyslána z neznámých krajů
neb z domova anebo z nebes
a která nás poveze okolo světa,
k ptačímu hnízdu,
k žaláři anebo k herně,
k tančírně, k boji neb k hrobu..hrobu...
Prozatím hovím si v písku,
laškuji s nevrlým krabem
při hudbě varhan, jež pravěk zbudoval na vlnách moře,
v přílivu chladí se bronzová těla,
a duch můj se zatoulal v dálku
jak dítě, jež nestřeh’ jsem dobře,
octl se v sousedním městě,
kde před hrobkou Danteho stanul,
pobožně otvírá dveře,
zaslech, jak pěvcův stín ze spánku šeptá:
Beatrice.
Opětně v ulicích města;
v zajetí mosaik chrámů
46
chmuří se byzantská troska,
dávného paláce zdivo.
Vandalské mraky se valí nad mocnou bání.
Blesk..Blesk... hromová rána
rozráží kvádry,
hledá si oběť,
krále Theodoricha!
Zděšeně prchá duch z města
před starověkou zlou bouří,
s auty se žene do srdce země
podél polí a zahrad a osad
až k Apenin prahu.
Tam v úzkosti kvapí točitou cestou
k městu, jež uteklo také
z údolí v záštitu obřího horstva.
San Marino.
Tady je posvátné ticho,
nebe zde úsměvně svítí,
všechno tu blaženě žije,
tady by mohla snad býti srdce též šťastna,
svěží vzduch políbil ducha,
který se s hradeb v údolí dívá,
kde voda se sluní, stavení kvetou,
úbočí ovečky hostí,
pinie, cypřiše pějí,
země zní sonátou slunce.
47
Ducha však pudí to dále.
Odpočinul si v kráse,
v klidu se rozjařil vínem radosti lidské,
sjíždí zas v nížinu zpátky, závodí s vlakem,
spatří vrch jiný, jenž před ním hrdě se tyčí,
na něm hrad slavný:
Gradara.
Vybíhá svahem
jako dvacetiletý junák,
potkává školní děti,
učitel vpředu,
dusají vojenským krokem,
míjí je, probíhá nádvorní branou,
po schodech do síně,
v které kamenná ozvěna hlásí,
že Francesca z Rimini zhynula tady
s věrným Paolem
zákeřnou rukou,
že v chodbách tu bloudila Lucrezia Borgia,
zatím co z podzemí plíží se
mučírny vzdechy a nářky,
ó, hrůza!
duch prchá až k nejvyšší věži,
s cimbuří skáče v bolném zoufalství v propast,
nemůže se však zabít,
vzkřísil se v náručí lázeňských vil a hotelů Viserby,
kde se hraje na pláži volleyball, tennis
48
a z oken foxtrot kvičí,
po římském mostě běží,
přeskakuje trampy a dvoukolky vlečené osly,
přistihne cestou mladého vědce
semitských rysů,
v zelených brýlích a v žlutých botkách,
jenž snaží se zapálit vodu,
ze zdroje sirného prýští,
pokus se nedaří,
konečně úspěch — plyn vzplanul,
snad teď nastane sopečný výbuch;
duch nečeká, pospíchá dále,
opět se ocítá u mne,
jenž lenoším v plavkách na písku břehu
Mariny di Ravenna,
nořím se z mrákot
a vracím kraba zas moři,
vstávám a loudám se k hotelu Pineta v šeru,
v sousedství háje, v němž Byron tesknil,
kde sejdou se k večeři hosté
se všech stran světa,
črtají pozdravy někomu v dáli,
ochutnávají vína,
nebo se smějí ničemu, klepaří,
někteří dumají, jiní jiskří vtipy,
na lásku čekají ženy, na spánek děti,
je to pestré lidské klubko,
jež zručně navíjí život,
49
ale všichni jsou pozemšťané jak já
i splývám s nimi,
přestávám býti jedincem
a jsem vším, co bylo, jest a bude.
Jsem prášek,
asteroida,
jež vzdává chválu veškerenstvu.
Marino di Ravenna!
Nejsem jen na tvém břehu, jsem všude
50