KOUZELNÍKOVA NÁVŠTĚVA
Jel jsem k příteli průplavy světa,
sídlí na mysu Dobré Naděje,
cesta měla, jako klín ženy, dary překvapení,
když jsem vyjel dověděl jsem se, že mířím jinam,
místo k severu jel jsem na jih,
srdci bylo to lhostejné, neboť všude mám bratry,
a přistál jsem navečer u břehu náměstí šera,
na kterém hrála vojenská hudba
a poslouchali ji lidé snad celého světa.
Však v přítmí při ryčné polce
mne záludně přepadl netvor,
jenž místo křídel má kola
(dostavník místní),
mne spolkl s mým andělem strážcem
a unášel do svého hnízda..hnízda...
Na souši noci
mne vyklopil čtyřkolý koráb,
přítel rozesel hlídky,
plul jsem mezi domy, jak medusa soutěskou skalisk,
jistě jsem svítil,
byl jsem objeven v temnu světlárnou očí,
přiveden k příteli, lovci perel
a k jeho choti,
v jejíchž stříbrných knoflíkách bluzy
jsem viděl svou tvář.
25
Pokoj mi nabídl stůl a židli,
úsměvy tváří;
vešel jsem v nový kruh jak kočovný Faust.
Pak při jídle,
které bylo stupnicí chuti,
rozpřádám hovor jak pavučin vlákna,
líčím svou Odysseu,
skáči do auta s jachty,
z auta na aeroplán,
pojednou cítím,
že ztratil jsem z prstenu kamej,
patrně jsem jí zaplatil jízdné,
nebo snad postava v onyxu vrytá
směle se vydala na pout
za novým pánem.
Humor mi na pomoc přiběh,
přece je jedno, co člověk ztratí,
za jeden drahokam vrátí se jiný,
třeba snad souhvězdí Lyry
anebo blatouch,
připíjím na zdraví světu,
jdu spat,
v domě, kde v přízemí skonal generál Moreau,
kterému u Drážďan dělový výstřel uloupil nohy,
uléhám v ložnici,
je jak zahrada rajská indických končin,
kde snil můj hostitel
o tajích džungle
26
a šílenstvích tropů,
o něžných rukou tanečnic snědých,
o kolibříku,
na zdi zívá krajina v rámu,
již klavír, tesknící pod ní,
zrcadlí v černé své desce,
dobrou noc dává,
zhasínám měsíc,
vrhám se v temna a podušek vlny,
unášen duchem ve sny,
na modrou hvězdu,
nábytek mluví tajemnou řečí,
průhledný stín teď listuje v knize,
zápraží vrzlo,
dveře se pootvírají:
Moreau! –
Procítám na louce zrosené květy,
v síni les nábytku roste,
přítel přivanul motýly nejnádhernější
ze svých zámořských sbírek,
sedají na moje prsa,
snad tuší tam
rozkvétat vstavač,
rybáři dne mne lapili v sítě
utkané z paprsků slunce,
křídlatou rybu..rybu...
27
Služebný anděl
stoupá po schodech k nebi,
kde básním pozdrav svůj jitru,
obětuje mi v konvici nektar,
na misce k němu
zbloudilou kamej, jež věrně
se vrátila ke mně,
když v noci obešla cizí město
a nenašla lepšího druha
než já jsem.
Jásám modlitbu zemi
a vpouštím do cely blankyt,
pod kterým nad střech mořem
pnou se od mého srdce
telefon, telegraf, vlny radia
k naslouchajícím srdcím
našeho světa.
Neb člověk tak rád otvírá nitro
novému životu, novým lidem
28