Pod mamonem (1896)

Dělnické básně a písně, František Cajthaml-Liberté

Diplomatická verze Ediční verze
POD MAMONEM
DĚLNICKÉ BÁSNĚ A PÍSNĚ
NAPSAL V. L. LIBERTÉ
V TEPLICÍCH 1896. NÁKLADEM JANA TREJBALA, TRUHLÁŘSKÁ ULICE Č. 897. TISK Č. OMY, STRAKONICE.
[1] Připomínka. Pokládám za potřebno připomenouti, že práce zde obsažené byly již v časopisech uveřejněny. Zde pak jsou otištěny beze změny. Spisovatel.
[2]
Večer.
Ztýraný lopotou denní, k těla, ducha osvěžení od druhů svých, tvrdých strojů, zabloudil jsem z města v háj v mžik zapomenout těch bojů, v nichž se rve o kůrku suchou se zištností dravou, hluchou, k lidskosti, ta chudá láj. V dálce slunce zapadalo velebně, jak by neznalo, že země, jeho poutnice v nekonečném prostoru, tají útrap statisíce, jež nespočetné bytosti pokud nesloží své kosti, vlekou v společném sboru. Pak zem v objetí soumraku dřímala. – V háji sbor ptáků počal dumy lásky pěti v nespoutané volnosti – a nitrem mým bouře letí, že já musím svoje písně, jásání, hněvy a tísně pět za mříže tvrdostí. [3]
Poledne.
Na chvíli vytrvalé tvoje údy v dílny teď opuštěném pozadí ztrnuly, ó Stroji! a všechny trudy, jež dříve zřel‘s, v klidu ti nevadí. Co zlořečení, slz a děsné bědy o tvou železnou tvář se rozbilorozbilo, sotva že‘s narodil se, dítko vědy, a počal konati svoje dílo. Vždyť buřič jsi, zvracuješ světa řády, ty ničíš miliony chudáků, hloubíš propasť bídy – a stavíš hrady ve báječném přepychu oblaku. Ale my tobě přece neklneme, ač pilně jen sobcům sloužíš do dnes: jednou tě v službě celku nalezneme – po všech krajích pak šířit budeš ples!
U továrny.
Píštala vykřikla, umlkly stroje, dozorci schovali nadávky svoje. Zřízenec otevřel tovární vrata, (z ulice utekla hned gigrlata). 4 Ze vrat vycházejí bledé postavy, jež matný krok mají a svislé hlavy. A to že jsou lidé v kulturní době, ta těla schýlená, napolo v hrobě? Kam jste se poděly kvetoucí tváře těch lidí, před lety tak vzrostlých jaře? V klopotné únavě prchly na věky, ztracené jak potok ve proudu řeky. Za zdraví ztracené nyní je hlídá bič, děla, vězení – a věrná Bída.
Obětavost.
Mráz již pevně zemi svírá a v podkroví, sklepích zmírá bez soucitu chudina; leč náhle se pomoc blíží – s trpitelů sejmout tíži jde chasa dobročinná. 5 Krasavice ušlechtilé ve prospěch chudiny milé obětavě křepčily: ples vynesl as pět zlatek – dobrodinci z něj nazpátek vraceli se opilí...
Hudba.
V letním večeru vlahém hudby tóny nesly vroucně sadu se prostorami, kdež v letní restauraci třídy ony, jež práce neznají, hodovaly samy. V tom k skonu práce píšťaly a zvony zazněly v továrnách. A útrapami lid zmučený kolem šel. Jeho stony však neslyšeli páni ti a dámy. A mě krev za zvuků té hudby vřelé bouřila – v srdci naděje i muka nad lidem tím, jenž v bídě úpí cele... A myšlenkou nad jeho utrpením tu ve pěsť sevřela se moje ruka a opouštěl jsem hned to místo s chvěním.
Svému dítěti.
Když na tě pohlížím, ubohé robě, tu často v starostech povzdechnu sobě: 6 Jak tebou kapitál zmítat kdys bude, žes v tuto společnosť přišlo tak chudé. Jak bude vyssávat dřením tvé údy, by mohl hromadit mamonu sudy. Když na tě pohlížím, ty malé robě, tu jindy s útěchou zas pravím sobě: Ty budeš pracoval, až otec klesne, by zlomeno bylo jho bídy děsné.
Karneval.
V sále světla září, v kole šum a ples, z rozpálených tváří sálá rozkoš dnes: to páni měšťáci těla svá trmácí ve taneční práci – div mnohý nekles’. Karneval přikvapil rozpustilý zas, aby se dost napil pílí každý v ráz z plné jeho číše, z které rozkoš dýše do závratné výše, oblažujíc čas. Nevěstek a hejsků je tam celý řad 7 (že i jejich pejsků nevěříte snad), v obličeji masku, vyznávají lásku bez všeho závazku za noc mnohokrát. Jen se bavte, páni, bez ostychu dál, vždyť na to v strádání dělník vydělal. Nechť se nechá týrat, bezcitně vydírat, předčasně umírat – že? – Bavte se dál!
Práci.
O matko práce, jak tě vítají den ke dni tvoje věrné děti, jaký to pocit ve srdci majímají, spočinou-li ve tvém objetí? Palácův už co jsi zbudovala a povždy bydlíš ve sklepních zdech... Co látek jemných ruka tvá stkala – pro nahotu svou máš jen povzdech! Přičiněním tvým země dá klasy, pohodlí, kov i démant černý, důvtip tvůj vždy k větším činům kvasí, nový tvoříc přepych nezměrný. 8 Komu ale dáváš ty své plody, pak-li jich sama neokusíš? Nevidíš snad okolo ty hody? – Což věčně hlad mít sama musíš?
Nežebrejme.
Nežebrejme, bratři, nikdy, marné rukou spínání – spíš slunce stlí, než se splní ponížené škemrání. O chléb vlastní máme prosit? A místo něj kamenem ránu dostat, nevzplanou pak líce hanby plamenem? Buďme muži! Za nás mluví výmluvně naše píle. Jen chtít! – a budem bez proseb u vytknutého cíle.
V noci.
Noc kouzlem vábným přišla tiše objavši celé okolí, příroda blahým klidem dýše, utichly denní zápoly, jen luceren špinavá světla v soulad černý rušivě vlétla spícího města v údolí – 9 čímž v snění mé též padla metla – i shlížím blízké okolí. Zde v té ulici dlouhé, pusté, útulek má dělnický lid, zde v atmosféře kouřem husté za živa musí bídně mřít, je mu neznáma zeleň stromů, jediná cesta jeho z domu jest jen do továrny jít dřít a býti terčem vtipu; k tomu odsouzen jest dělnický lid. Ač půlnoc již dávno odbila, z továrny slyšet práce ruch, a honoraci, jež hýřila a kol jde, bije v tupý sluch; ta má proň jedovaté šípy, až člověku varem žluč vzkypí... Proč chybí nám poznání duch, jenž do všech dělných srdcí vštípí: Žij lidsky každý lidský druh! Již zasvitlo, hle! ráno tamo! Záře slunce se rozlila a noc rychle kamsi v neznámo odkud přišla, se ztratila. Teď z práce spějí lidu davy – hned jiná zas pro mamon dravý zasedá k strojům jich síla, jak velí společenské mravy a lačnosť zlatem opilá..opilá... 10
Z knihy dějin.
Pokud lid tiše v pokorném klidu v tupé resignaci trávil čas, míniv prosbou zažehnati bídu – tu spokojen, mamon slavil kvas. Ale když pak rty mu oněměly, místo prosby pozdvihla se pěsť, tu ti, kdož jej dřív s drzými čely otročili, bledli na tu zvěsť. Tak jest psáno v knize dějin svaté, tak mluví k nám každý její list, jak pravda vždy přemohla lži klaté a duch lidský spěl ku předu čist. Tuto knihu máme bez účasti číst, an zlo rve slovo nám i dech? Bratři! Procitnětež ze své strasti: dosti užili jste už psot všech!
Společný hrob horníků.
Ani kámen, ani prosté kvílí nezdobí místo, kde ztich váš sten, kde křivdou víc krev nemusí vříti, v němž dřímete blahý, věčný sen. Váš hrob pustý. V srdcích dělných ale pevně kotví vaše památka a volá k odvetě neustále: Lhůta k dalším poutům buď krátká,krátká. 11 Ta krev, která pokropila uhlí, ten pot, jenž po skráních stékal vám až do chvíle, kdy vás dali v truhly – žalují na vyděračů klam. Spěte klidně. Bezpráví, jež věky padalo na bedra otroků, větří vzdor jich – a přes divé vzteky klesne v prach po prvním útoku.
Bouře.
V temné noci zachmuřené dusným vzduchem již se žene jako šelma rozvzteklená zpívající vichřice, v zahradách stromoví sténá jejími šlehy – a strachem, bičovány smetím, prachem, chvějí se okenice. Náhle lomenice blesků, hromu ohlušného třesku, na okamžik, jak se zdálo vichřice ulekla se, neboť zmírnila se málo – pak se víc však s blesky prala, s nimi ječíc tancovala v divokém deště kvase. V zastrčeném koutě města, budovy – kamž truchlá cesta obětí šla nedostatku – 12 zdvihaly se obrysy; o pevné zdi její v zmatku nazpět se živly srážely. A v ní mřižované cely hostily vězňů rysy. Za jedním okénkem seděl jinoch tam a mračně hleděl černým v bledé tváři okem na to živlů řádění – nevyrušen stráže krokem – a šeptal: Ó, blesku divý, buď aspoň ty spravedlivý a rozdrť mé vězení! Pro sebe to nepřeji snad, vždyť, ó Volnosti, nadšen, rád, pro tebe, ty milko moje, nesu tyto okovy – mne neoblomí ty boje; bolno však, že já věk jarý trávím zde, když otec starý s vetchou matkou hladoví...
Útěcha.
Byť odpůrci tvoji sebe více šíji tísnili ti řetězy, byť vedli tě v hořící hranice – myšlénka tvá, lide zvítězí! Neboť pravda jest štítem tvým pevným, za snahy šlechetné bojuješ – 13 tož v zápas statně s neprávem zjevným jdi, ať ku cíli postupuješ. Tvoje pilná ruka blaho tvoří, tvůj duch podmaňuje přírodu, proč tedy bys žíti měl jen v hoři, nepoznati pravou svobodu. Že ale nevíš, jakým jsi obrem silným, mocným v žití světovém, vždy celý svěť zásobuješ dobrem a přec trýzeň znáš jen v žití svém. Však jen víc lásky si k bratřím brzy osvoj, třídní uvědomění, aby nad útiskem všechny slzy prchly ve novém obrození. A neochabni, když sebe více stahují ti šíji řetězy, jen odhodlaně zahřmi jim v líce: Idea moje přec zvítězí!
Sebevrah.
Poslední v lampě petrolej na stole dohořívá, volně strhaný lampy svit s tmou bratří se a splývá. Znaven trudem i námahou muž čelo v dlaně klade, a slza horká násilně dnes v oko se mu krade; 14 kol něho v světnici bída z opuštěných stěn zeje, a v koutě družkou vyhublou bolesť na lůžku chvěje. V stísněné srdce bodají nemocné ženy vzdechy – a on, jenž dosud mužně nes‘ vše – dnes jest bez útěchy. Je třeba léků, potravy – mzda sotva na chléb stačí, a vše již v zastavárně jest, co jen cenou se značí. – Žena se v spánku ztišila. A dělník šeptá sobě: Kéž konec by byl – líp nám všem bylo by jistě v hrobě. Proč tady jsme? Bychom jenom trpěli samé hoře? Co jsme? Pouhým práškem, který spláchne věčnosti moře. Jak nicotní ti lidé jsou ve vesmíru tom taji! Jak ničemní, že zde místo lásky jen se týrají. Že jeden z potu druhého tak nenasytně tyje a k tomu i hladem ještě jej necitelně bije. Já pracoval, i žena má – což platno ale je to? Ach, živobytí naše buď na tisíckrát prokleto! Muž vstal a spící družku svou políbil, i dvě děti. 15 Ucpal krb – uhlí podpálil – Smrť vzala je v objetí...
V bordelu.
Vřava spustlých hlasů hodovní ze síně ruší spánek vůkol. – Orgie při víně slaví vyšší vrstvy vzorné společnosti, podpory pořádku, podpory mravnosti... Dívko, v náručí tam hejska opilého, v ovzduší, zbaveném zcela studu všeho: zdaž se pamatuješ, jak čas krátký tomu, co tě matka zbožná vypravila z domu? Poslala do města čistou jako kvítí, když smrtí otcovou nouze počla bíti, bíti neodbytně v okna vaší chaty – a ty‘s v městě padla mezi cti tvé katy! Tvoje kypré tělo a kvetoucí líce 16 a venkovská naivnost – hoj, to byla píce prostopášným choutkám pana službodárce, předčasně hýřením vyžilého starce. Lehce doved zkrotit on tvoje vzpouzení knutou obyčejnou, jež zní: propuštění, a když jak citron tvých vyssál vnad, objetí, odhodil tě drze na veřejné smetí. Ty v sháňce po službě v celých týdnech hladu zbylou prodávala‘s za chleba kus vnadu, jak zvykem jest, vždyť jen pot nestačí dáti: i česť chudé dívky pán právo má bráti. S duší otupělou zapadla‘s do síně v hlasů spustlých vřavu. Kdo rce, že nevinně? A v té vřavě často slza tvář ti kropí – kdo jí však rozumí, a kdo ji pochopí? 17
Štědrý večer.
Shrbené tělo oděné v cáry, vráskami zrytá předčasně tvář – o berli, s žebráckou mošnou, starý branou do města šel proletář. Dnes Štědrý den je! A stařec hladem puzen jde vyprosit chleba kus na lidech těch, jimž ve věku mladém prací svou opatřoval luxus. Ba, býval též šťastným trochu, dokud žár mládí v něm nevyhas. Měl ženu a s ní dvé hezkých hochů – ach, hořko vzpomínat na ten čas. K lásce však nemá čas chudá žena, ten musí v továrnu donésti – i byla brzy v hrob uložena: Kdo může prý za neštěstí? A synové? Jeden padl v boji, a druhý z něj přišel bez nohy; a teď se svým otcem, až se zhojí může jít žebrat, ubohý... Dnes Štědrý den je! A dělník starý, že vždy se dřel, musí prosit jít, že údy víc neutáhnou káry, že nelze z něho již profit mít. V ty upomínky pohřížen kráčí matným krokem tam po ulici, 18 a oko jeho, zamžené k pláči, neshlédlo na blízku strážnici. „Kam jdete, starej?“ zahřměl mu vstříc hlas, „co s mošnou tu chcete dělati? Nápis na bráně nepoučil vás, že zakázáno zde žebrati?“ Než se odpověď starci v leknutí rozbřeskla v stříbrovlasé hlavě, tazatel v strážnici jít jej nutí. Dnes má Štědrý večer v šatlavě. A dáma jedna v hedvábném šatě jdouc kolem, ohrnula svůj nos, že její zrak, bloudící po zlatě, bídným zjevem svým urazil kdos...
Otec.
Večer v chatě zasněžené sedí matka s dítětem; objímá se s ním, bleďoučkým, pouvadlým poupětem. „Proč já jenom nemám tátu – pověz, matičko moje, aby mi koupil šaty, když nemohou ruce tvoje?“ „Tvůj otec jest ach velký pán, a lesklou šavli nosí,“ 19 dí matka a oko se jí hned ve vzpomínce rosí. On bohat je. Na kabátě má drahý límec zlatý, na prsou řády – ostruhy u jeho řinčí paty.“ „Nuž matko, proč se podívat nejde na svoje dítě, a jej též sladce zulíbat, když vstává na úsvitě? Proč nejde tebe potěšit – neví, že pláčeš stále? Proč nedá lepší příbytek místo komůrky malé? Což neví, jak často jdeme my bez večeře spáti, a málokdy zříme v kamnech vesele oheň pláti?“ „Můj hochu, ty jsi ještě mlád – neptej se, zavři oči – jdi spát –“. A matce v závrati bolem hlava se točí. V ní spousta truchlých vzpomínek na zašlé doby víří, zatím co bez všech výčitek svůdce její dál hýří... 20
Mraveniště.
Stál jsem nad obcí vaší v úžasu, mravenci, vzorní komunisté, jak šťastně v ní ode dávných časů žijete ve svornosti čisté. Každý z vás jde vesel za svou prací z vlastní vůle, bez biče, hladu, a když s vykonanou zpět se vrací, ve společném složí ji skladu. A bratr bratra miluje vřele – žije s ním v samém radování. Sem lidé patřte! A z duše celé styďte se a čiňte pokání. Vy rvete se jako šelmy dravé o kousek prabídného kovu: učte se vzájemné lásce pravé zde, v ní obroďte se poznovu.
Pozdrav.
Nové myšlénky kvapí a bouří. Kde jste, vy sloupové společnosti? Jak vítáte jich? Hranice kouří vstříc jim už vaší šílené zlosti! Tak vítáte jich? Tupým posměchem hraje na ně vaše vyžilá tvář... Vždyť víte, kdo bdí nad zlata měchem, proto ku smíchu jest vám proletář. 21 Leč smích ten as brzy se obrátí, až dělník náhle shrbenou šíji narovná a vás naučí se znáti. Až vzhlédne v tvář těm, jenž z něho tyjí a kladou mu na šíji oprati – tu pak se vaše smíchy ukryjí!
Ve snu.
Co dělník ve světě v dnešní čas platí, zač mohou tupit jej rozliční kati? On platí za nulu za vší svou práci, k níž nádavkem život vlastní utrácí. On jest v své temnotě podoben slonu, jejž dítě zapřahá – ve nulu onu. Neví – snem temnoty nebýti zpitý – v ráz že může zahnat své parasity. 22
Z hlubin země.
Kladiv údery zní temně ráz na ráz, nahé rámě v trýzni robotuje zas hluboko pod zemí, kde plyn číhá němý tvory řádit všemi ve příhodný čas. Kahance třesavý bliká chodbou svit, jak by styděl pravý stav se odhalit, jak práce otroci v ustavičné noci a beze pomoci musí těžce dřít. Kdy se ubožáci chvěti přestanou o krk, a zlou prací rukou ztýranou kladivy zabuší do živlů, jež ruší život jich a kruší – až slzy kanou?
Pátek.
Za přesvědčení dokonal v pátek trapně na kříži 23 ten, který lásku a rovnost sil v paláci i chýši. A slovo jeho šířilo až po naše se doby: ve ústech mezi boháči, ve skutcích mezi roby. Však ti, již v rukou drželi otěží nad chudáky, že lásku nejenom v ústech, leč v srdcích mají taky, chtěli těm robům ukázat; tož za lásky své svátek posvětili den památný, v němž Mistr skonal – pátek, kdy almužna se sype jim do chudých svadlé ruky, aby ve stáří neznali hladu krutého muky. Dnes zrovna pátek nastal zas a první den v měsíci. Hle! Co to tamo valí se a vzdychá po ulici? Snad lidského pokolení má hnus to být a špína, jež o berlích belhá slepá? Jaká těch lidí vina? „Aj, to na městský úřad jdou dnes práce veteráni, třemi zlatými na měsíc budou obdarováni“.obdarováni.“ Dav přešel. Ale ještě vzduch žalem jeho se třese... Jakou žalobu na lidskou společnost k právu nese. 24 Později ulicí šli též ještě jiní pensisti. Těm bříška činí obtíže, nos červeně se blýští. A lásce, lásce moderní, té nezardí se líce, dává-li práci v stáří měď a lenosti tisíce!
Zpěv otroků.
Jaký to burácí světem divný zpěv? Z tónů jeho dýše utajený hněv. Tisknouc v ruce ruku v nadšeném souzvuku pějí davy starců, žen, junů i děv. „Máme na svých rukou tvrdé mozoly, máme na těle ran od bičů, holí, na kamení spává naše štvaná hlava a svůj kousek chleba jíme bez soli. Sotva jen, že mnohý z nás narozen byl, prsu vlastní matky parasit mu pil vrhnuv jej do kouta; pak, když dospěl, pouta námezdného žití hned mu připevnil. Na obzoru ale svítá nový den, v kterém duch Volnosti bude pozdraven: padne dlouhá tíseň, zahlaholí píseň, že dělník, rob dříve, teď je svoboden. 25
Bilance.
Do minulosti bezedné propasti řítí se opět jedno století – a za ním brzy řetězy zachrastí, jež draly četné jeho oběti. Neb paria, šlapaný zpupně v prachu – ač ve hmotné porobě živoří, ozbrojen světlem vědy, nezná strachu, paty nelíže, jí se nekoří. On sic v tom věku „osvěty, svobody“ – jichž přispěl jinému vybojovat – ze svých mozolů hlučné strojil hody, a sám neměl ani kam hlavu dát. Přec však, zbaven všech práv i vůle svojí, ještě se nezatemnil jeho duch: on dobře chápe, až se jednou spojí ty útisky, jaký to bude ruch. Zapsal si je proto v dlouhý list žalu k přečtení, až přikvapí onen čas, kdy ve splnění svého idealu „K účtování!“ vzkřikne v svět jeho hlas.
Probuzení.
Když jara dech přírodu dřímající v rej života rozmanitý vzruší, budí se robci, celé věky spící, jimž vroucí touhy šlehají duší. 26 Kolem nich tvorstvo v květu mladé síly hlučně pučí a radostí jásá; a že oni dosud jen šíj chýlili v zoufalosti, srdce jejich drásá. A ještě musí chýliti ji dále, však dlouho ne – dnes stejný svolal cit všechny je z dolů, z dílen, k zkoušce malé: své příští jaro sobě zobrazit. A miliony bledých sester, bratří, stejně zjařmených u všech národů, k stejnému cíli vzájemně se bratří: vydobýt práci – sobě svobodu. Tož vítej, Máji! Odleskem jsi příští vesny, k níž zrak v naději zvedáme. Až led poroby zcela se roztříští, my v novém jaru též zaplesáme!
Setkání s horníky.
Jsem též dělník bledý, zvůle pánova, jež mne naposledy mošnou oková – – ale vlastní žaly rozprchnou se v nic, zřím-li mžik jen malý v bědnou vaši líc. V ní je kletba němá, hrozná, vyryta tomu, jenž cit nemá, 27 a svá koryta z krůpějí si potu vašeho plní. Takovou nést slotu – krev jak se vlní! Jsem též dělník bledý, otrok jako vy. Skončí naposledy naše okovy: pensí mošna bude k stáru družkou mou – z vás pak mnohý zbude v šachtě, smrtí zlou. Leč – proč píseň moje tak tesklivě zní? Nemáme-li zdroje síly, nadšení? Zmalátněly ruce naše v umdlení? V zápas! – Jsme-li v muce – co je k ztracení? 28 OBSAH.
Večer3 Poledne4 U továrny4 Obětavost5 Hudba6 Svému dítěti6 Karneval7 Práci8 Nežebrejme9 V noci9 Z knihy dějin11 Společný hrob horníků11 Bouře12 Útěcha13 Sebevrah14 V bordelu16 Štědrý večer18 Otec19 Mraveniště21 Pozdrav21 Ve snu22 Z hlubin země23 Pátek23 Zpěv otroků25 Bilance26 Probuzení26 Setkání s horníky27
E: pk; 2004 [29]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Trejbal, Jan; Oma, Č.[?]
(V Teplicích 1896. Nákladem Jana Trejbala, Truhlářská ulice č. 897. Tisk Č. Omy, Strakonice.)

Místo: Teplice; Strakonice

Vydání: [1.]

Počet stran: 29