Poledne.
Na chvíli vytrvalé tvoje údy
v dílny teď opuštěném pozadí
ztrnuly, ó Stroji! a všechny trudy,
jež dříve zřel‘s, v klidu ti nevadí.
Co zlořečení, slz a děsné bědy
o tvou železnou tvář se rozbilorozbilo,
sotva že‘s narodil se, dítko vědy,
a počal konati svoje dílo.
Vždyť buřič jsi, zvracuješ světa řády,
ty ničíš miliony chudáků,
hloubíš propasť bídy – a stavíš hrady
ve báječném přepychu oblaku.
Ale my tobě přece neklneme,
ač pilně jen sobcům sloužíš do dnes:
jednou tě v službě celku nalezneme –
po všech krajích pak šířit budeš ples!