Večer.
Ztýraný lopotou denní,
k těla, ducha osvěžení
od druhů svých, tvrdých strojů,
zabloudil jsem z města v háj
v mžik zapomenout těch bojů,
v nichž se rve o kůrku suchou
se zištností dravou, hluchou,
k lidskosti, ta chudá láj.
V dálce slunce zapadalo
velebně, jak by neznalo,
že země, jeho poutnice
v nekonečném prostoru,
tají útrap statisíce,
jež nespočetné bytosti
pokud nesloží své kosti,
vlekou v společném sboru.
Pak zem v objetí soumraku
dřímala. – V háji sbor ptáků
počal dumy lásky pěti
v nespoutané volnosti –
a nitrem mým bouře letí,
že já musím svoje písně,
jásání, hněvy a tísně
pět za mříže tvrdostí.
[3]