Sebevrah.
Poslední v lampě petrolej
na stole dohořívá,
volně strhaný lampy svit
s tmou bratří se a splývá.
Znaven trudem i námahou
muž čelo v dlaně klade,
a slza horká násilně
dnes v oko se mu krade;
14
kol něho v světnici bída
z opuštěných stěn zeje,
a v koutě družkou vyhublou
bolesť na lůžku chvěje.
V stísněné srdce bodají
nemocné ženy vzdechy –
a on, jenž dosud mužně nes‘
vše – dnes jest bez útěchy.
Je třeba léků, potravy –
mzda sotva na chléb stačí,
a vše již v zastavárně jest,
co jen cenou se značí. –
Žena se v spánku ztišila.
A dělník šeptá sobě:
Kéž konec by byl – líp nám všem
bylo by jistě v hrobě.
Proč tady jsme? Bychom jenom
trpěli samé hoře?
Co jsme? Pouhým práškem, který
spláchne věčnosti moře.
Jak nicotní ti lidé jsou
ve vesmíru tom taji!
Jak ničemní, že zde místo
lásky jen se týrají.
Že jeden z potu druhého
tak nenasytně tyje
a k tomu i hladem ještě
jej necitelně bije.
Já pracoval, i žena má –
což platno ale je to?
Ach, živobytí naše buď
na tisíckrát prokleto!
Muž vstal a spící družku svou
políbil, i dvě děti.
15
Ucpal krb – uhlí podpálil –
Smrť vzala je v objetí...