Máj (1858)

Jarní almanach na rok 1858, M. Brodský, Vítězslav J. Hálek, Adolf Heyduk, V. Lánský, Rudolf Mayer, Jan Neruda, Anna Sázavská, Žofie, Karolína Světlá, Josef Barák, J. E. Miletinský, Božena Němcová, Jan Palacký, K. S.

Diplomatická verze Ediční verze
MÁJ.
JARNÍ ALMANAH NA ROK 1858.
REDIGOVAL: JOSEF BARÁK.
(S PODOBIZNOU KARLA HYNKA MÁCHY.)
V PRAZE 1858. NÁKLADEM H. DOMINIKUSA.
[I] TISKEM BEDŘICHA ROHLÍČKA.
[II] NESMRTELNÉ PAMÁTCE PĚVCE MÁJE, KARLU HYNKU MÁCHOVI.
[III]

Opustil’s ty naše širé kraje, aby’s v jiných světech vyhledával svatý ohlas velké lásky své; hrdě opustil’s ten kraj, kde laje hrubý hlas Tvé snahy zažehnával, nerozumě tónům lásky Tvé. Vyhnalo Tě od nás lůzy proklínání, dalekáť je, mistře, cesta Tvá – a marné naše za Tebou volání! – [V] Odešel’s a světu nevděčnému outrpně jsi z ňader oklamaných almužnu předhodil lásky své, Máj jsi zapěl kraji nešťastnému, a on do svých ňader zažehnaných přijal kypré símě lásky Tvé. Jasně zkvétá velebné Tvé požehnání, dalekáť je ale cesta Tvá – nám nevrátíš se víc, marné volání! – [VI] Kouzelná však, májem zkvětlá touha ta v nás požehnané boly budí, jichžto synem bujný, zpěvný čin; a v té touze láska plane pouhá, která nás v ty bájné dálky pudí, kamž Ty, muzy nejvěrnější syn, celé sbory vedeš, – a nás popohání velebná i dálná cesta Tvá – zdaž marné naše za Tebou volání?... [VII] M. Brodský.
Růže na Kriváni.
I. Rozkošné ráno se to probudilo a na Tatrách si slunko poskočilo, tak vesele zasvitlo v údolíčko jakoby zdrávo bylo mé srdíčko; srdíčko mé to ale zdrávo není, ten pěkný svět jen v žalost se mu mění! Chodil po skalinách, neminul dolinu, všade hledal spásu pro svoji děvčinu. Pod hlavu jí vložil třetí vínek svěží, a ta drahá hlava dosud chorá leží. [1] Hle již se k ní anděl blíží, jenž ty očka spánkem klíží. Dřímej, moje hlavo milá, zdráva si se probudila. – „Stujte, otče, z pravé strany, nenechte jí bez ochrany; vy matičko v levo stujte, před zlým snem ji opatrujte. Já sám s dovolením božím sluch svůj na srdce jí vložím; říkejte modlitbu vroucí, ať to srdce slyším tlouci.“ Již svou hlavu k srdci kloní, tlukot tlukotem se honí; – uzříte, co láska umí – hoch těm zvukům porozumí. Srdce zvoní: „Milý hochu, miluješ-li mne jen trochu a máš-li mne za nevěstu, na Kriváň si hledej cestu. Bílý kámen, jenž tam hoří, moje mladé srdce moří; v plameni však květe růže, ta mi k zdraví dopomůže.“ 2 Skok – již letí pro tu růži, – děva ale na svém lůži procitnuvši zkříknout chtěla – proč? – to sama nevěděla. II. Kriváni s tou svou hlavou co rok bílou, co rok se snoubíš zase s novonnovou milou, co rok ji pochováváš, oplakáváš, a zase nové vstříc se zelenáváš. Pro člověka takové lásky není, ten mívá jenom jedno potěšení! Vyběhl z dědiny, spěje do výšiny; v strachu hledí za ním lidé z údoliny. Zlá to cesta vzhůru, co krok v sníh se boří, – však tam na temeni již ten kámen hoří! – Na kameni, v mechu zlatém, v ohni, jako v lůně svatém, plane čarodějná růže, ta, jež děvě dopomůže. Pro bůh, stezky jsou neznámé, cesta kluzká tam se láme; noha těžká propadá se – a zas z ledu vymáhá se. 3 Náhle trhne se od skály teplým slunkem sníh roztálý – – strašnou prohlubní se valí ve hrob němý, v němé skály. Hoch se chytil za křovinu, v strachu hledí v prohlubinu. – Hrůza! – nazpět víc nemůže – ale před ním v ohni růže! – „Oj ty osudnice žasná, jak jsi svůdná, jak jsi krásná; má jsi, má, ty spáso bolů, s tebou musím, musím dolů!“ – S chatrčí, z níž dým se vinul, s tou se loučil, nežli zhynul, zlíbal růži pak a skočil. – – – – – – – – – – – – A lid žehnaje se k děvinu spěl lůži, klada jí na spánky skrvavenou růži. – A děva ze spánku se probudila, jak slunko jarní zdráva poskočila – uvítat chtěla jarní údolíčko – a ještě někoho. – Bídné srdíčko! Pro tebe není slunko, – jaro svěží, – tvé potěšení v němém hrobě leží. 4
Jelen Karla Velkého. Legenda.
Po zpustlých břehách Labe ztraceného, ve vírech jeho zkrvavených vln, a v houští svatoháje skáceného, dychtivý života i strachu pln, jevil se krásný jelen, boží tvor, a za ním v patách psů i lovců sbor. Dostihli jelena – ten sklopil hlavu; spanilým tělem zmítal děsný dech – obklopen křikem vítězného davu, umdlenou nohou klesl v kluzký mech; teď napnul šíji, sklonil parohy a čeká smrtnou ránu – nebohý! Nedávno ještě tomu, co jej ruka nejspanilejší víly hladila; – kam prchla ona píseň čarozvuká, jež tehdy po všech nivách bloudila? Ten smrtný šíp, jenž prolít’ slávský ráj, uhranul vílu, zpěv i svatoháj! – Tam v čele lovců jeden s koně skočí a tasí jedovatě břitký nůž: „Podivné zvíře! jaké to máš oči – což pak jsem žena? – nejsem král a muž? Zhrdáš svým životem, že sám svou hruď mi nastavuješ? – Dobrá! živ mi buď. – 5 A běda, kletba tomu, kdo ho střelí! Vrzte mu pouto na krk s jmenem mým, a pamatujte, co vám caesar velí: Jelena toho smrť životem svým zplatíte! – Poskoč zvíře – dej se v cvál a zanes kletbu moji k bratrům v dál!“ Poskočil jelen, s chvějícím se tělem přijal to pouto s kletbou Karlovou. Nechvěj se, nezastav se v skoku smělém, nezmírní strach a bázeň sudbu tvou; půl věku štván a nikdy nedobit, bude ti souzeno vždy žít a mřít! *** Po čtyrstu letech zas ho jednou štvali, a v čele lovců skvěl se Jindřich Lev. Za kým se ženou, běda nepoznali, jen po stopách to zří, že tratí krev. I psi i lovci již již staví běh, zůstavíc pánu svému volný spěch. A kníže letí jakby kletbou štvaný – pomíjí hory, doly, stráň i poušť, až rázem s koně skočí polekaný – blesk náhlý rozpoltil tam temnou houšť: aj tam umírá štvaný boží tvor a nad ním kvílí dobrých duchů sbor. A sbor ten pěje: „Není, není volno každému vítězi; už doštval’s nás. – Aj, lovče, proč ti strašno – co ti bolno?“ – 6 Neslyší vábných rohů blízký hlas. – Však jelena již stíhá smrtná tíž a z čela mu vyrůstá zlatý kříž! –
Ideálu.
Ty jiskry, jež jsi vsila v horoucí útrob mou, a jichž jsi porosila panenskou slzou svou, aj vzešly v nitru bolném tvou péčí pěstěné, ve vzrůstu bujně volném co květy plamenné. Kam se však jejich krása tak mžikem poděla? má duše jich v své hloubce tak krásných viděla; snad zvadly, jak se tkla jich má ruka prokletá, snad chřadnou, že jich z nitra vysýlám do světa?! Nezalkej, putovníku, že z krajů posvátných jen svadlou neseš palmu v zemdlených ňadrech svých; ta palma na posvátném je místě trhaná a rukou nebevládnou tajně dotýkaná. Na velkých hrobech schřadla, ukaž ji bratrům svým; co škodí, že usvadla tím velkým bolem tvým? co škodí, že jen muka ti pouť tvá připravila, vždyť si tvá smělá ruka tu palmu vydobyla! Tu palmu, která vábí svou krásou usvadlou silnějších duchů k pouti Saharou vypráhlou, za Saharou tam ještě to rozbouřené moře – však za mořem již Mekka, a s tou se končí hoře. 7 A třeba putováním jsme padli v bezcestí, i bludným bojováním se cesta proklestí do ráje zmlazeného; což neznáš boží syny? nuž zbav se spánku svého a spěš do Palestiny.
Slzy luny.
V tajemný bol se půlnoc potopila, a luna dojmuta osamělostí, tři žhavě hořké slzy vyronila, jež v noční klín dopadly – do temnosti. Zachvěl se květ a noční temno slouchá, koho božská rosa oblažila. První krůpěj vnikla v nebezpečné květy, kterých pěstí rhododendron; běda včelce, jež z něj rosu pila, běda tomu, kdo ty medy zkusil – šílenost se v jeho ňádra vryla, temná noc se nad ním rozhostila, duši pokryly mu mraky věčné! – Druhá krůpěj, kterou luna slala, skanula do ňader kvílící vióly a vióla v snění započala pění, že se příroda tou písní rozplakala, že se v tajemném tom bolu zakochala. 8 Do ňader lastury třetí krůpěj padla v požehnané chvíli – a ňadra usvadla. Ale z bolesti té v luzné noci zrodila se perla tou nemocí; perla věčná, hvězda svatá – shasla luna touhou zňatá – shasla bolest; krásné ráno bylo perlou nám podáno – a té perly jitro krásné to nám nikdy neuhasne.
Dožij – dopij!
Dožij ten život měnivý a třeba plný hrůzy byl; dopij ten pohár pěnivý a třeba jed i zhoubu kryl. Jen jednou žiješ v světě tom a chceš-li nesmrtelným být, nesmíš se bát, když zuří hrom, a nesmíš bát se – jedy pít. Dožij – dopij! Trpký to kalich umírat, a ještě trpčí muset žít! strašná to kletba s blesky hrát, a strašnější – je muset krýt! 9 A kde je skryješ? v srdci svém? Tam ti tvou lásku vypálí! Vidíš titána? klesá v zem a svět již hanbu kutálí – Dožij – dopij! 10 Vítězslav J. Hálek.
Sázka.
Zde„Zde je, kmotři, na to pravice, že přinesu lebku, hnát o půlnoci z kostnice. A čeho se také bát? Babské trety! holá pověra! Vyhrabaných kostí hromada – věru, velký jsem vám chuděra, bázeň-li mne jenom napadá.“ „„Ne – ne, kmotře! Žádné žerty to. Odtud jen až potud, a nic dál. Má-li člověk to již odbyto, hoden, by v pokoji spočíval.““ „E co! Mrtvému as jedno je, v hrobě-li, či tuto v světnici; a nenajde-li zde pokoje, odnesu jej opět v kostnici.“ 11 Sázka platí. Krejza odešel. Zde však – jakby uťal v hovoru. Ten tam o dlaň čelo podepřel, – mnohá věc je hodna pozoru! Ba ten člověk – divů plný svět, na divném si loži ustele; a dřív nežli mine sedm let – pár těch hnátů, hrstka popele. Co tím lidem země zaseto! Otec, matka, děti, vnukové, dědeček – už všechno hnije to, my tu ještě – bídní tvorové. Naši kamarádi – z těch jsou tam mnozí u té velké armády; my tu ještě – Pánbůh žehná nám, milujme se tedy bez vády. – Netrvá to dlouho – pádný krok – dvéře rozlítly se do kořán. – „Možná-li dát co můj na výrok? Pouhá hračka – jak vám povídám.“ Na stůl dutou lebku položil, pod ní hnáty křížem sestavil. – „Abych zejtřejšího dne víc nedožil, hnát-li ten kdys svatbu neslavil.“ Leckterýs pak ještě divný žert divně se mu z huby vybrodil. – „Na mou duši – jakživ neměl čert víc než já smělosti za podíl.“ 12 „„Nic to, kmotře. Půl jen kuráže, přines’přines hnáty, jste nám ukázal; hrdina se teprv ukáže, když je dáte, odkud jste je vzal.““ „Proč bych nedal? Peleš jejich znám – a měsíček svítí na cestu. Věru, že tak málo strachu mám, jakbych si jel pro svou nevěstu.“ Kosti zase sebral – odešel, větřík chladný ke hřbitovu vál, – chladný – že ho mráz až obešel. Ale čeho by se z kostí bál? Když tak patří pořád před sebe, vidí v dálce krchov – z něho věž – – co to tam se mihá – pro nebe! Snad – to noc jen zrakům mluví lež. Ale jak? to chrastí stále blíž, ba už u něj – „Slyš, ty holoto! Nu – když je tak silný ten tvůj kříž, unese mne také – zkusme to!“ Už na zádech sedí kostlivec. „Nezpouzej se, hřbete, cachej dál! Však já zvětřil, kdo ten zběsilec, jenž mé holky hnáty rozebral. U nás hlučno – tanec, rejdy, ples, bez milé to nejde do páru; teď nás oba honem domů nes – sic se nerozejdem bez sváru.“ 13 A umrlý popouzí ho v spěch – nohu rychle stíhá nohy sled. – „Krista pána – kde jen vzíti dech! Nepůjdu-li, zaškrtí mne na posled!“ Hodný už kus cesty urazil. Však což naplat – krchov je až tam – a ten – buď se k zadám přimrazil, buď k nim přirost’ – to ví Panbůh sám. Krejzu pojímá už v srdci strach – košili by na něm ždímat moh’, nohy slábnou, prsa jakby stáh’ – k tomu pořád těžší je ten hoch. „Slyš, umrlý, vždyť mi zlomíš vaz – nemusíme se tak tuze hnát; slez a klusej podlé trochu zas, jsiť dost velký na to kolohnát.“ „,Nic„Nic to. Když rád nosíš, tak jen nes. Moje hnáty během ochábly, a jaký by, sloto! byl to ples, kdyžby rejdit měly seslábly!“ Pomoz Panbůh – už to blízko sic, slyšet chrastit dovádivou spřež, ale každým krokem tíže víc – síly na mále a – dechu též. A ta tíže – není možná dál, hodinka to jeho poslední. – „Bože, co jsem jakživ dokázal, pro Kristovy rány, odpusť mi!“ 14 Krejza klesnul skoro bez dechu v tom tu kohout jitřní zakokrh’, mrtvý větřil den, a v pospěchu upaloval – div se nepřetrh’! Ráno našli Krejzu v povoze; víc byl mrtvý ale nežli živ. Nemoh’ ani státi na noze, musili ho odnést – žádný div. Zavolali hnedle doktora – fantas pokoušel se o něho. Ba s ním bylo zle už bez skora, bylť i s Pánembohem u něho. Těžko však se pravdy domakat; mluví se to i to – oboje. Jedni mluví: Škoda na stokrát! Druzí: Měl dát mrtvým pokoje. Já pak myslím pro svůj díl si to: Buďme rádi, že jsme na živě. A kdo z nás to má už odbyto – nač ho rušit v svatém poklidě? –
Písně večerní.
Bůh povolal mne do ráje, bych tam se učil zpěvu. „Ne dobře být mi samotnu!“ A bůh mi stvořil Evu. 15 Ne žebro vyňal z ňader mi, leč srdce mého půli, a proto se tak rádo teď to srdce k Tvému tulí. A proto se tak divná teď mi touha v srdce hostí, a jest mi, jakby srdce nám zas měly v jedno srosti. A proto, když jsem daleko, zpět noha maně kráčí, a u srdce mi bolno tak, že jest mi – ba až k pláči. — Tvé oko krásné jezero, jež v šeru tam se houpá; v něm nočních světel milá zář s modrým se nebem koupá. A čisté jako kříšťal je, v něm vidět je až na dno – leč hloub kdo do něj nahlídne, ten utone v něm snadno. — Umlklo stromů šumění, a lístek sotva dýše, a ptáček dřímá krásný sen tak tichounce, tak tiše. 16 Na nebi vzešlo mnoho hvězd, a kolem je tak volno, jenom v těch ňadrech teskno tak, a u srdce tak bolno. Ve kvítků pěkný kalíšek se bílá rosa skládá – můj bože, a ta rosa též se v moje oči vkrádá. — V tom světě vše teď usnulo, až na zvuk srdce v těle. Bůh sám ví, že to srdce jen si nikdy neustele. V tom božím světě zmlklo vše, až na zvuk srdce hravý. Bůh sám ví, že to srdce jen se nikdy neunaví. Myšlénku spánek přemáhá, s dnem noc se v bdění střídá – jen srdce v prsou stále bdí, a tam si lásku hlídá. — Má milá pojď a poklekni, teď právě čas je k modlení – měsíček vyšel nad lesy, a čas můj minul k prodlení. 17 Však ruce, drahá, nespínej. Já Tebe, mne obejmi Ty – a místo rukou srdce dvě budou k modlitbě sepnuty. A ústa k ústům připoj mým, z jedněch nás úst se modlit nech – já v ústa vložím slova Ti, a k nebi Tvůj je pošle dech. A bude naše modlitba tou nejčistší, věř, obětí – neb když se modlí andělé, jen v tom se modlí objetí. — Již stalo se. Má duše bez Tebe se necítí již celou víc, ba sebe myslit bez Tebe by bylo – nebýt živu víc. S mou duší již jsi setkaná. Ty’s chloubou její, radostí – Ty’s touhou mou, mou útěchou, mou rozkoší – mou žalostí. Z mých pustých dnů mi nebe tkáš, jak nevěsta svatební šat, Ty ve mně bdíš, Ty ve mně sníš, Co já, co Ty – nevím již rozeznat. 18 Co osud můj – mně lhostejno. Vímť, čí jej ruka upřádá. Z Tvé ruky – byť i zkázu vzít – i v tom se nebe zakládá. — Z svých písní trůn Ti udělám za velkých pěvců příkladem, za žezlo Ti své srdce dám, a slávu svou za diadem. Za zákon lásku vyvolám, svou písní oslavím Tvůj den, v Tvou duši vleju lásky slast, a sladkou touhu ve Tvůj sen. Ptáčků Ti písně přivolám, máj nastele Ti k nohoum květ, a nebes hvězdám rozkaz dám, a v nebe změním celý svět. A srdce všech Ti podmaním, ráj vyzpívám Ti z hrobu zpět, a královnou Tě provolám, kam šírošírý sáhá svět. — Tak jak ten měsíc v nebes báň – tak láska v srdce vchází, a tajný bol a tichý žal ji v chůzi doprovází. 19 A co dřív člověk netušil, v tom šerém světle spatří, a tajný bol a tichý žal se divně v písni sbratří. Leč mnohá též se bouře zlá v ubohém srdci shlukne, a než ji v písni vysloví – jak mnohé srdce pukne. — „Nedobře lidem bez zpěvu“ – Tak bůh v svých soudech mluvil – a stvořil lidem básníka, a to mu věno uvil: „Co živ jsi, neměj pokoje, jen o bolestech zvídej, a v naději vždy oklamán, chleb svůj jen v pláči jídej. Nech srdce na krev zderou ti – ty na tu krev se dívej, nech štvou tě po všech končinách – ty miluj je a – zpívej.“ Ten lós nám pěvcům obecný. Svět zná jen naše zpěvy, však co nás k zpěvu pohnulo – to žádný v světě neví. — 20 Mám bázeň, drahá, o Tebe, pak-li nás lós kdy spojí, že mého kletba osudu též ztiží hlavu Tvoji. Jáť druhý v světě Ahasver, jejž osud bičem hání; mněť otec kletbu v podíl dal na místo požehnání. 21 Adolf Heyduk.
Mé matce.
Na střeše chaloupky naší leží sníh ten mrazivý, a pod střechou má matička denně více šediví. Až sníh z jara na chaloupce na zahrádce roztaje, snad na hrobě mé matičky větřík travou zavlaje.
Stůj!
Na stráži co vojín stojím, s vřelým srdcem – meč to můj – a na kolem jdoucí volám mocným hlasem: „Kdo jsi? stůj!“ 22 „„Dobrý přítel!““ slyším zněti. To jsem slyšel tisíckrát; dobrý přítel? – dobrý přítel?! „Přítel může dál se brát.“ Kdybych ale slyšel slovo: „,Bratře, já jsem přítel tvůj!‘“ tomu bych pak z plné duše zvolal: „Bratře, bratře stůj!“
Rybičky.
Rybičky, rybičky z dálky vy plaváte; jestli pak miláčka mého také znáte. On je myslivečkem střelil do srnečka, střelil do holoubka – do mého srdéčka. Povězte rybičky, jestli se nesouží, jestli mu ta láska srdéčko neouží. „My jsme ho viděly, nebyl utrápený; ležel v čisté vodě tiše – utopený.“ 23 V. Lánský.
Ubohá cikánka.
K pahorku se žene lidu dav, až se prach v kotoučích zdvíhá; nad tím vlnícím se mořem hlav sloup se v ranní mlze míhá. Odsouzenci umíráčkem zvoní, jejž zde ku popravě vedou – brzy on svou bujnou hlavu skloní: potěš bůh tu ženu bledou! Jako vzteklý počíná si lid, hroze pěstí odsouzenci – na jeho však čele trůní klid, ač se vidí v divném věnci; smutně časem ohlédne se po ní, jižto v patách za ním vedou – brzy on svou bujnou hlavu skloní: potěš bůh tu ženu bledou! 24 Ona kráčí strastí sklíčená pevně za svým povoláním, v žití, v smrti s chotěm spojená, nevzrušená lůzy láním; onť svým životem se zastal o ni, s ním kráčela slastí, bědou – brzy on svou bujnou hlavu skloní: potěš bůh tu ženu bledou! Vždyť to srdce věrné seznala na bludné po vlastech pouti, smělá páž ji smrti vyrvala, když jí bylo utonouti. Mnohou hladu trýzeň snášel pro ni s usměvavou tváří snědou – brzy on svou bujnou hlavu skloní; potěš bůh tu ženu bledou! Že prý zalknul čárem skot i brav, bouří lid se pověrčivý; že se dotknul lupem cizích práv, žádá krev lid pomsty chtivý; trest je vyřknut, hrozný proň i pro ni: aby zřela, ji sem vedou, jak choť její bujnou hlavu skloní; potěš bůh tu ženu bledou! Když svatební hody slavila při zpěvu a při cimbálu, když s ním v kole rodném tančila za lonského slunce palu, 25 věstila jí baba pod jabloní: „Pro tvou radosť rakev předou!“ Brzy on svou bujnou hlavu skloní: potěš bůh tu ženu bledou! Zasmála se tehdy cikánka věstbě baby závistivé, a na prsou svého kochánka snila po čas ráje lživé. Ráje lživé odkvetly již pro ni, a teď manžela jí na smrť vedou – manžel klidně bujnou hlavu kloní..kloní... potěš bůh tu ženu bledou. 26 Rudolf Mayer.
Věčnosť.
Je divno venku, mrak tam na mraku, a vítr jakby střechu odnést chtěl; i posel boží jde už z oblaku – buď pánbůh milostiv, kam zaletěl! „Jdi dítě drahé, rozžži hromnici, my se tu budem modlit spolu; zde svíčku postav, a poklekni k stolu, a zdvíhni ručky k boží světici.“ To dítě kleklo, žena přisedla, a obě hroužily se v modlení. Tak bolně šeptá žena vybledlá, a dětský hlas – toť zvonků zaznění. Modlitba dětská v nebe nešená – jí, andělů jak zpěvům slouchat milo, však ženy slovo – jakby bolem nylo, – a oko tužně k nebi plamená. 27 Ten šepot divně v dětská slova zní, jak v radostné se písně mísí stesk – ba je to stesk, co její duší chví, stesk, jejžby nejlíp zhojil smrtný blesk. Ten blesk tak planě šlehá sem a tam, ach často stíhá, co by rádo žilo, a zas, co by už rádo v hrobě hnilo, to zanechává bolů trudným tmám! – „Ta věčnosť! Bože můj, dlouhý to čas,“ – tak šeptá žena v divném blouznění – „v ní trpět – trpět dnes a zejtra zas a nikdy nedočkat se spasení. – Vždy, bez oddechu trpět dýl a dýl, a bez oddechu štván být dál a dál, a vše to za tak málo hříšných chvil – to bys mu strašný trest, můj bože, dal!“ Umlkla – tváře rukou zastřela, a z očí se jí řinul slzí proud, i dětská modlitba teď dozněla, a ticho vše, až na ten boží soud; ten venku častěj vždy a mocněj hřměl, a deštěm šlehal v okna malé chýše, a větrem bouřil, co snad snilo tiše, a bleskem naplnit vše bázní chtěl. Však ženu nezbudil – ta v myšlének se moře hluboké tak zhroužila, že neměla už mysli pro venek, ba že je živa, sotva cítila. „Mamičko, s modlitbou jsem hotova, co mám se, rcete, modlit ještě více?“ 28 A matce jakby smrtí ztuhly líce, ty ústa zamkla tichosť hrobová, jakby nad vlastním hříchem chtěla lkát, zas byla vstala smrtí zesnulá, a jenom z očí byl jí život znát, z nichž slza za slzou se řinula. A dítě spíná po ní ručičky, ty ruce hladí chladné, ledovité, ty líce suší horkou rosou spité – máť samo plny slzí očičky. „Můj bože, jak tam venku lítá blesk a tatínek v té bouřce někde chodí! – O bože, snad tam do něj neuhodí? – kde asi je? – mám o něj velký stesk. Mamičko, povězte mi, prosím vás, zda bych tatínka ještě uhlídala? – Že jste mu na tak dlouho odjít dala! – Snad zabloudil a nenajde už nás!“ – „Ba zbloudil dítě mé, – ba zabloudil, a nenajde k nám cesty nikdy víc, jen jeden okamžik jej odloudil, teď nám ho nepřivede žádný vstříc! – Ba kdybys celý život hledala, o nic mu nepřijdeš již nikdy blíže, i až tě tlačit bude země tíže, líp kdybys od něj v dáli zůstala.“ „Kde je a proč by nesměl k nám, a proč bych nesměla být u něho?“ 29 „Je mrtev – a že vzal si život sám, teď bol a muka stíhá věčně ho!“ – „A je to dlouho, věčně mučen být?“ – Jak teď nebohé dítě spokojit? – Ten bůh, ta všehomíra dobrota, by neměl míti pro něj slitování? – Ten bůh, jenž k přírodě se v lásce sklání, by neslyšel, co dítě šepotá? – A v chýši ticho málo rušené, jen z venku bouří hromu strašný třesk, a v šero po komůrce rozstřené jak zoufalství myšlénka šlehá blesk. A na okénko bije dešťů proud, jakby to poutník o v puštění žádal, ba je to poutník, já bych na smrt hádal – aj modli, modli se, nastává soud! Matka i dítě ruce sepjaly a bouř burácí povždy strašněji, teď objaly se a teď zalkaly. „Slyšíš nás, bože?“ – aj a mocněji teď vítr na předsíní zahučel, již s dveřmi se vší silou se tam pere, vyvrátil je a za ním blesk se dere – „Slyším“ teď zavznělo – a vítr dohučel. A ticho zas – ukončen boží soud, dvou mrtvol klidné zbožné usmívání jeví tam zjevně boží slitování, a věčné lásky věčně živý proud. 30
Znělky noční.
I. Již dlouho trvá všechno v mlčení, tak všechno v blahém nočním míru stojí, že mír ten srdce tluk se rušit bojí, a sama duše stane v myšlení. Tak klidno vše – jen hvězdy v toužení se divném jedna k druhé oužej pojí a jejich záře s vlnou spící brojí, jakby ji budit chtěla ze snění. Snad by jí ráda sny své povídala, neb snad chce usnout blahým lásky snem a nemá místa, kdeby klidně spala. Mým srdcem opět dávná touha vane a z ňader bol se vine povzdechem, zní tichou nocí – kde as, kde as, stane?! II. Tajemství velké v hvězdách uzavřeno, jež vyzpytovat lidský duch nemůže, dokud ho země k sobě vine úže, a dokud z povzdálí jen zří své věno. Kam cesta má a co mi usouzeno, až smrtí zvadne života mi růže, 31 zda budu v sobě dokonalé bůže dlít v říších, z kterých vyhnaná jsi změno? – Či růže odkvete, by opět zkvetla, a zvadla pak a opět vykvetala? Tak ptám se hvězd – němá jsou jejich světla. A v tajemných kdo črtách čísti umí, zdaž, co tam neviděná ruka vpsala, zdaž kdyby přečet’, tomu porozumí? – III. Jak divuplná noc, jak velekrásná, když nad tou zemí tichnoucí vychází, nesmírná jako moře beze hrází, v němž z lodí sterých září světla jasná; kdy ku zemi se skloní tmavořasná a v každé kvítko slzný demant sází, a šírošíré světlé stíny hází, vše vábíc na svá ňadra mírospasná – Když všechno v snivém polosvětle plyne: tu v srdci sladko mi a přec tak bolno, že nevím, bol kde začal, slasť kde hyne; v předivné snění myšlení mé taje: jak světlům nočním, tak mé duši volno, jíž tušení věčného míru vlaje. 32 IV. Milenko má, ty noci tmavá, tichá – tak jemná, jakobys jen blažit chtěla, pro všechny boly hojných léků měla, ztiš srdce mé, jež v divné touze vzdychá. Má duše – snad že na svět přišla lichá – se marně po soucitu ohlížela, jen ty’s jí – jejím snům jsi rozuměla – hojící láska na ni z tebe dýchá. Nezkojnou touhou k tobě duch můj hárá, v tvých hvězdách hledá mír a pravou vlasť, zde boj mu jen – a z toho lid mne kárá. Milenko jediná, mně přisouzená, obejmi mne, nechť poznám lásky slasť – smrť spojí nás a ty jsi moje žena.
Písně v bouři.
Letí divá vichřice, letí po uvadlé pláni, rozezlelá vzteklice dešť a mračna v jih pohání. „Neplač chladné slzy své na tu pláň již dosti chladnou; 33 květy mrazem ovadlé tvojí rosou neomladnou. Nechřadne jen jedna pláň, bys jen pro ni slzet měla, v poušti tam oásu chraň – sic by parnem zchuravěla. Je tu v světě bolů moc, je jich mnoho – k nesečtení, pro něž slabá léků moc – a pro mnohé žádných není.“ Letí divá vichřice, letí po uvadlé pláni bouříc jako vzteklice, – A já slyším její lkání. — V pláči temný mrak se žene, na křídlech se vichrů nese, jako duše rozechvěna bolem vzduch a zem se třese. Jako zlosti temné hlasy tak zní vichrů žalování: kde máš, země, svoje ráje? každý květ tvůj v hrob se sklání! – V hrob se všechno, všechno skloní, nic ti věčně nepokvete – 34 i tvou lásku, bídné srdce, klam a bolesť rozehněte. — Nebe mluví hromů hlasem, z mraků hustý dešť se leje, a pod lipovými listy chvějící se ptáče kreje. Jak to divno na tom světě; ptáček na lístku má dosti – a to srdce lidské nemá kde se skrýt před losů zlostí! — Šerá noc a truchlivá, chmůrná, jakby plakat chtěla, a vichřice bouřivá v jejím bolu oněměla. Ticho – slyšet mračna jít nebem a myšlénky duší: přestaň srdce bouřně bít, tluk tvůj noční poklid ruší. Přestaň pro své ráje lkát, přírodou bol větší vane; můžeš v hrobě klidně spát – její bol však nepřestane. 35 „Miluj!“ šeptá slza deštná, hrom však „nenáviděj!“ praví; – a to srdce, slabé srdce, obojího obraz pravý. Mnoho, mnoho milovalo – jiné víc než samo sebe, nyní je to srdce moje jak to hřmící bleskné nebe. A přec musím zaplakati nad tou brzkou jeho změnou; jest mi, jakbych milovat měl, až mne ve hrob chladný vklenou. — Nebe z hustých mračen dešť svůj leje, žhavé blesky mračny lítají, jakoby se v dešti zchladit chtěly, sem a tam se proudem mihají. Vítr, vstav jak démon z pekla noci, letí mraků pláštěm zahalen, a burácí drtě vše a křičí, že byl o svůj poklid ošálen. A mé srdce jeho slovům slouchá, slouchá dešti, bleskům hřmějícím – s tajnou bázní živlům přizvukuje, živlům, na svůj osud klejícím. – 36 Jan Neruda.
O Šimonu Lomnickém.
I. Byl pozdní podzim, doba umírání, to doba smutných vidů, divných slechů, kdy myšlénka se v srdci teplém chrání, by neutuhla v mrazném zimním dechu. Aj hora zpustlá teď a hlína holá a hnědá jako rozkopané hroby, a němý obraz hory žalně volá ty duše květův z jarní zašlé doby. Z hor vichr – ledový jak ženská pýcha a ostrý, zlých jak posměch, v kraje věje, a pere v les, až kažákaždá haluz vzdychá, a každý list se svadlý třesně chvěje. – Však za nedlouho háj se ve smrť vesní a zbyde leda lístek osamělý, jak pamětník té krásné lonské vesny, jak národ starý, v zvycích zkamenělý. 37 List červená se studem, sláb že zmírá, a červená se, by snad sklamal děti, – on spadne, – divý vichr lístky sbírá a v běsném spěchu s nimi k proudu letí. Co sen, co den teď lístek s řekou plove, to s řekou, jež dřív jarní písně pěla, a teď svou vodu čeří vlnky v nové, jakby se před svým vlastním chladem chvěla. Však nechť si podzim mráz a smrť zde seje, vždyť kolo lidských dějův dále spěje; – nechť zmdlená hlava do hrobu se kloní, vždyť umřít musíme, – co je nám po ní. II. Jak divno, když se večer k zemi sklání, a k dílně dějův, k lidnatému městu, tu chytrý k hloupým radovánkám hledá cestu, a hloupý v moudrém rodinném se kruhu chrání. A řeka, jež se z rána odmlčela – ten němý věstec – nově zahučela: vždyť zvěsty svoje v noční klid jen šumí, snad měšťák přírodě pak spíše porozumí. Juž vítr večerní zde vlnky smutí, a večerní nám nese zpomínání; že s zpomínáním též zapomenutí, to jediné nám slabou hlavu chrání. – Juž skoro tma a most je osamělý, zde onde jenom uzříš ještě chůdce – aj, což jste lidé milí, zapomněli dát malý peníz pro starého hudce? 38 Ten chuďas posud na mostě zde sedí, a hlavu kloní, k černé zemi hledí, a ruka jeho, ač se stářím chvěje, přec struně lahodí a struna pěje. Však jímá podivně starcova podoba, jak na nynější věk zašlosti žaloba. Ten bílý vlas, ten slabý hlas, ta stará krev – podzimní čas, a v obličeji známé štěstí hroby – ten hudec viděl jistě lepší doby. Po strunách zpěvných smyčec hudce bloudí, a divuplné písně ze strun loudí, tím divnější, že žádný – žádný neví, proč píseň mocně každé srdce jímá, že celé srdce v strunách kusých dřímá, že zmařený se život v písni jeví. Zpěv oř je raněný, je růže tklivá, to růže krví lidskou zbrocená, je z srdce krev to – ovšem vlažná, živá, však smutkem dlouhým dávno skrocená. A pěvec podivnou svou píseň hude – „že srdcí málo, dost však lidí všude,“ a dále píseň strunami se vine, – „že mnohé krásné ráno v smutný den rozplyne,“ a tón se v tónu třesným zvukem míhá – „že dnové zvolna, rychle rok ubíhá.“ III. Proč jsi tu strunu, starče, zaklínal, by vzdech se její v skřeky přepínal? vždyť není srdcem, které v prsou žije, a stálý snáší žal a stále bije. 39 Teď struna praskla, – ruce slabé, svislé víc struny nedrží u písní porotě, a najdou-li se ještě dobré mysle, dar neplatí víc hudci, platí slepotě. Ba slepým chuďas! Vyřknul jsem ta slova, a s nimi veliké to neštěstí, jež bájné světy ve svém lůně chová, snad světy nejmocnějších bolestí. O hrůzná moc, jež v hlavě slepce hostí a v tváře ryje známky dětinskosti, jíž mysl stává se jak dětská bludná, a každá myšlénka – bludička svůdná. O věčná noc a polovičné žití, v něž jenom měsíc bledý mrtvě svítí, a slepci slouží jak ta mrtvola, jenž hrá dle báje živým do kola. Však hůř, kdo z mládí seznal živé světlo, a ví, že opadá, co dříve květlo, a ví, že noc se s dnem, zim s jarem střídá, že v zlatě šťastný jde a v hadrech bída. On v snech svých podlé barev kroky řídí, a oko mrtvé divné světlo vidí, však když se zrak ten vnitřní otevírá, pak zří svět taký, že mu srdce svírá. IV. Co as se v zraku vnitřním hudce kmitá, že se ta bílá stará hlava třese jak palma v poušti, jež se ještě zmítá, když bouř se dál zas k jiným pouštím nese? Vybledlý, svadlý ret se v šeptu hýbá, snad v modlitbě své mrtvé písně líbá? – 40 O taký úsměch kde se kol rtů chvěje, tam nešťastník se sobě nebo světu směje! – „O dávné písně, mrtvé děti moje, vy děti nerozumu, bídy nahé, vy krátkých blah a dlouhých smutků zdroje, mně hrůzné tak a předce zas tak drahé! Zrak váš se mrtvě v oko mé upírá, jak v sloup obrácen přízračně se leskne, a mně jím v prsou úzko tak a teskně jak otci, syn jejž zmíraje proklíná. – I já byl mlád a mladá krev má vřela, jak míza, kdy ji jaro k výši žene, a mladá krev má s rozumem se přela, že šťastným jen se modře nebe klene. Blud, kterýž rozum v důmyslu vymýtil, ten krev zas v žhavý, mocný pal roznítil; kdy rozum smál se pýše lesklých havů, tu cit zas věřil zmámenému zraku; kdy rozum smál se zděděnému znaku, tu cit můj v znaku viděl synův slávu. Krev mladá bujně, předc však měrně bije, a srdce z citů měrné písně vije. I já jsem pěl a prsa měl jsem tužná, co srdce cítilo, to vypět chtělo; však srdce cítilo, že píseň jeho služná, – že v jiných službě písně svoje mělo. Aj píseň služná, sotva že tu vzniká, juž peklu, nesmíru jest zapsaná a v srdci pěvce samovražedníka, juž dýka trčí kletbou popsaná. Trest stejný, jednomu-li píseň slouží, či času svému zalíbit se touží. 41 Já zpíval malých lidí velké zlosti, a chyby jejich byly zpěvův cnosti, já zpíval mocně slabých lidí slávu a věncem zdobili mou za to hlavu, však lidé, kteří vavřín ke mně nesli, než donesli, juž nicotou svou sklesli. Když jedni padnou, druhým sláva vzejde, tu ovšem druhým zpívat lehko nejde, a já jsem klesnul, jakže klesne mnohý, když místo jednoho má mnohé bohy. – Když sám se zničíš, lidé nadávají, jakbys je bůh ví čím byl urazil, ba často lidé kmetu vytýkají, že jinoch sama sebe pokazil. Ó mnohá uplynula smutná léta, a stojím zde ten známý slepec chudý, a nově zase teď má píseň zkvétá, a nově starý zpěv se v prsou budí. Teď místo dnu – stín věčné noci charý, a hlava bílá jak ta hora sněžná, a krok jen z lože na ty černé máry,– a píseň mladá zas a dětsky něžná. Však dost mne svět ten divný namučil, než sama sebe znát mne naučil! Teď ohněm lidské lásky svadlé srdce hřeju a jen co lidského, to v písni svojí pěju, a teprv nyní, to má píseň cítí, jsem pěvcem pravým, jakým měl jsem býti. Je ovšem těžká cesta s hory dolů, a v lehkých písních tíže vlastních bolů, však když tak divné tóny strunou skáčou, prý lidé často nad mou písní pláčou. 42 V. Z tmavého nebe chladný vítr duje, a s chladným větrem bledý měsíc pluje. Nač as se plavec bledý v bezdno ponořil, snad aby noční tmu, s tmou slunce pokořil? – Vždyť v noční době lidé nejspíš umírají, a chudoby je mnoho v krásném světě, a každá noc si žebráky své zhněte, – zdaž chudým hromnici a lampu dají? Těm nebohým co lampa měsíc svítí a svitem svým je svatým obnese, a z čela nebohého nehne se, dokud je v těle ještě jiskra žití. Pak klidně dál zas světem širým chodí, a lesky hedvábné své v svatých vodách brodí, a připutuje-li kde ku hřbitovu pokropí tiché spáče květných rovů. – Co as ten svit měsíce znamená, že v okně nízkém mocně plamená, až okno září jasně mrtvou nocí jak okno kostelní posvátné o vánoci? A co as měsíc ve komůrce vidí, že neunaven oknem do vnitř slídí? Komůrka malá, čtyry holé stěny, zde stůl, tam lože, – můj milý bože! komůrku popsat nevděčná je snaha, vždyť chudoba je všude stejně nahá! Na lůžku slepý stařec odpočívá a spí, – tvář usměvavá je a tklivá, – 43 sen kouzlí starci milé podoby, tak známé krasší dávné od doby. A mladistvě zas srdce v prsou buší, – on vidí mládí své a žití dlouhé, že nedozří ku konci oko pouhé; – však délka ta! – vždyť hoch ji obemkne, a bušení pták křídlem přehluší. VI. Náš život? – Pohádka, jak lid ji zpívá, hned orlův smělý let, hned lilje tklivá, a povždy stejným slovem počíná, a obraz za obrazem mysl honí, až vše se v známý, stejný konec skloní, a zmdlená hlava sklesne do klína. Tak sporé v pohádce té chvíle klidné, že člověk sotva zpět se poohlídne! Však v sněhu věčném sopka plamená, a v poušti oasa se zelená, a v tmavé doby kvapícího žití nám sen co večernice svatá svítí. Sen vylichvaří, pokoutník jak smělý si z malé práce velké úroky, a známé jsou ty divné úskoky, kterými splítá v věnec život celý. – Sen kouzlí spícímu teď starci dětství krásu, jak podzim jara obraz přivolává, jak ve večerního nám slunce jasu též obraz ranního zas slunce plává. On slepý stařec sní, že je zas dítě, a hlava lehká že a čílko jasné, 44 a modré očko pochopuje hbitě, že svět je divný, v něm však mnoho krásné. Nemluvně malé květ je na lučině, jejž slunce zář a rosa pěstuje, a k přirovnání tenké k pavučině, jež s prvním větrem dále odpluje. A v pršcích teplého se slunce houpá, a v zápachu se vonné růže koupá; – tím zná, že slunce mocně plamená, a z poupěte, jež se tu zelená, že rozvine se růže červená. To dítě nezná, den že s dnem se pojí, vždyť každý den mu celým životem, jenž z večera se spánkem poukojí; – a co se děje, vše se děje dnes, a spojen život pestrým zámotem zdá být se rusálek mu hravý ples. A třeba slabá nožka ještě klesá, předc v reji rusálek juž milých plesá – vždyť dlouho dost se dítě padat učí, a stojí-li, juž krokem zas se mučí. Však sotva rozmnoží se zašlí dnové, tu místo her zas nastupují snové, budoucí den juž žádá svoje plány, v nichž to, co není, rozbíjí své stany. Kdy mysl s tělem v mladý doubek sroste, tu v mocné tužby přejdou plány prosté, a jinoch tvoří sama ze sebe, si nových cest nového do nebe. Ty cesty vedou v nebe převysoko, že nedozří tam starce slabé oko, a jako nebe velké, nekonečné, 45 chce jinoch velkou slávu, jmeno věčné. Však co se z tužeb takých vyvine? Jak mnohý sen zas ránem rozplyne jak první sníh, jenž, nežli dopadne, se v chladnou vodu, v mlhu rozpadne? A kolik těch, již darmo nežili a dlouhou poutí došli ku cíli? Ten první zapomene na štěstí, na prázdné sny při plném snídaní, ten druhý v poušť zabloudí na scestí, a žízeň krví vlastní zahání, pak třetí, čtvrtý možná že ti poví, jak ukrutné jsou muky Sisyfovy. Tu cestu vzhůru nalézt není snadné, a kdo ji našel, často zase spadne. Vždyť kdo chce chrámy lidstvu stavět směle a proti lži být nejslavnějším rváčem, aj toho často místo stavitele, zlý osud učiní jen pomahačem. – Muž ovšem hledí pozděj střízlivě, co z pěkných snů těch ještě na živě, a třeba srdce v prsou až se třese, – vždyť svět to dí, že muž vše mužně snese. A proč by nesnes’? – Dávno pochovali ti dobří lidé dobu svatební, kde ještě les, květ, láska těšívaly; – ty květy svili věnce v pohřební, ze stromů rakví pěkných nadělali a lásku do rakve pak uschovali. – Čas dál se černou nocí k ránu valí a s časem plyne sen ten lehký spolu, a stařec vidí, jak se mládí vzdálí, 46 jak z jihu kráčí k lednatému polu. Zde bílé hory k výši vystupují, že jich v své výši měsíc nepřehlídne, a ledy věčné starce obstupují, – on cítí, v žilách svraštilých jak krev mu stydne; však srdce starce mírné předc a klidné, ač přísná smrť zde kolem spočívá, ač místo květův hory pokrývá ta sněhu spoušť – vždy stejně zářivá. A možná, že to srdce ještě plesá, když hora starci sníh svůj na šíj hází, když zmdlená hlava k prsoum chladným klesá, a divný mráz se po všech údech plazí. A větší klid se srdcem rozprostírá, čím tužší mráz ty svadlé údy svírá, – a srdce po práci si odpočívá, jak potok, v podzim když svůj zpěv dozpívá. – Juž ráno zde a vichr od hor věje, a vše se před tím dechem smrtným chvěje, tak chladným, krev jak v žilách mrtvoly; tam pere v les, zde letí po poli, pod krokem jeho ztuhlá země praští, a dechem jeho vlna v led se svraští. To nebe vysoké se k zemi sneslo, jakby svou mhlu co příkrov zemi neslo, a mhlou to krásné slunce rudě plane, jak oko do krve až uplakané. 47 Anna Sázavská.
Sestrám.
Spěšte děvy, čas uplývá každou chvilkou k minulosti, a dosud jste nenastouply cestu k blahé budoucnosti. Otcové nám dávno spějí spánkem časů zkamenělým, ale synové jich budí hlasem túžným, činem smělým. Proč my bychom dusit měly plameny nám odevzdané, proč my bychom mařit měly dědictví nám odkázané? 48 Slabou lásku změňte v smělou, ta pak ať nám bratry chrání – láska spojená tak bude jedinou nám svatou zbraní.
Popěvky.
I. To je tam vítr, sype se sníh, zdá se mi, z venku že slyším smích. Otevru, ptám se, co se to děje, a on to vítr, co se tak směje. Vysmívá se sněhu, že ho musí nést, a sníh, ten se zlobí, že tak lehký jest. II. Můj bledý měsíčku, zastav se chvílčičku, jen tak dlouho, co mi povíš, zdaž si také někdy hovíš? 49 Mé zlaté sluníčko ani dost maličko; spěchám s neunavnou pílí – sám bůh ví k jakému cíli. 50 Ž....
Nepoznána.
Zdálo se mně, že jsem víla, víla rusovlasá, bledá. Potopil svou zář měsíček – přines’ pozdravení vlídné, a z mých uslzených víček zaplašil mé snění klidné. Na povrch jsem vyplavala, v měsíčku se ohřívala. Po mostě ty’s se ubíral – „Jak ten měsíc svítí krásně!“ – a když’s dolů k vodě zíral – „Ach jak zrcadlí se jasně!“ – Což mé uslzené líce, předrahý můj, neznáš více? 51
Bouře.
Na černý les tíže chladných mračen sklesla; – kdybych byla lesem též bych tak je nesla. Černý les zašuměl, z mračna letí blesky; – kdybych byla mračnem, mé by lítly stesky. – Ohnivé by lítly ve zatmělou dáli, až by rty zasáhly, jež mi lásku lhaly. 52
Přívozník.
I. Když jsem byl pět let starý, ptal se mne otec: „No, čím pak budeš?“ Byl jsem na rozpacích, mám-li říci: „Chci být pánem,“ anebo-li: „Já budu přívozníkem!“ Proto ale jsem předce řekl určitě: „Já budu přívozníkem!“ – Otec se usmál, jakoby si byl myslil: „Však ti časem svým panské myšlénky ještě přijdou.“ Vyznám se upřímně, že se mi od jakživa přívoznictví nejvíce líbilo, a kdyby mi byly později nevlezly panské myšlénky do hlavy, byl bych nyní zajisté přívozníkem. Jako ale každý k tomu, čím chtěl někdy být, po celý svůj život cítí jakousi náklonnosť, byť se byl stal i něčím zcela jiným, – tak i já jsem po- 53 savád vždycky nejvíc náklonnosti cítil k přívoznictví. – Věru, přívozník je živý most. Od božího rána až do večera jezdí od jednoho břehu k druhému; na jeho pramici ustavičně někdo, pořád tam živo, a hovor nevyjde, jako ten oheň, kde se ustavičně přikládá. Tu přijde ten, a povídá, jak platí na trhu v městě, tu zas ten, a vypravuje, že si jde na ouřad pro ohlášky – zkrátka, na pramici je ustavičně živo, jako v mlýnech. – A což dnes ráno, když ta veselá chasa se převážela do polí! – Musím podotknout, že většina Vrbenských sousedů má svoje pole na druhé straně. – Co se ten Kubšův oráč naškádlí té Libichovic děvečky, že prý už ví, s kým vždycky večír stává u vrat; děvečka se směje, aby prý jí to přál, že prý bez toho nemá nic na světě, než trochu té lásky – ale do Tomsovic Josífka jakoby to rejpalo. Myslí si: „Zatrolený ten Kubšův – co ten všechno nevyčenichá! Ale počkej, však já také tvoje spády vypátrám, a povím to pak na přívoze!“ Ale Kubšův, jakoby byl ty jeho myšlénky uhodl; usmívá se naň, a myslí si: „Však ty nabereš! Kdyby nebyla večír Libichovic Madlena na světě, a kdyby nestála s tebou u vrat – možná, že bys se ohlížel po jiných – ale takto – – nebojíme se.“ A když se večír chasa vracela z polí – zas 54 veselo a živo. Ba Tomsovic Josífek nečekal dlouho na příležitosť, aby to Kubšovému splatil. Ještě dnes večír povídal, když se vraceli: „Kubšův se dnes často ohlížel na sluníčko, aby poznal, jak je pozdě. Hahá! známe se. Viď Náno, že se často za tebou ohlížel!“ Kubšův se usmál, a pravil: „Nu, nevídáno, když jsme několikkrát na sebe mrkli!“ Pro sebe si ale myslil: „Počkej, ty duše, však já zejtra zas na tebe něco povím!“ Byli skoro v půli řece, když k přívozu přicházely dvě harfenice. Hoši je hnedle spatřili, a jeden z nich praví: „Hej, hoši, dnes bude ve Vrbně veselo! Jdou k nám harfenice!“ Hoši, kteří ještě harfenice byli neviděli, ohlíželi se v tu stranu, odkud přicházely. „Hej, to bude dobrá!“ pravil jeden. „Ichuchu! to bude zpěvu!“ pravil druhý. „To si zadupáme!“ mluvil třetí, a kdyby byl nestál na pramici, byl by se dal hnedle do tance. „Rozumí se, Františku, že také přijdete do hospody!“ pravil zase jiný k přívozníkovi, asi třiadvacetiletému. „Jen se vyrážejte sami!“ odpověděl přívozník. „Já mám dnes hlídku.“
55 „A kozel ví! Ty máš tě každý den hlídku; nic si nepřeješ. Jen přijď, budeme tě očekávat.“ „Ne, děkuju ti, dnes nepřijdu.“ Ten, který přívozníka vybízel do hospody, myslil si: „Hm, to nebude jen tak. Zdá se mi, že má Frantík něco za lubem, s čím nechce ven. Od nějakého času ňák málo mluví.“ – Jak hoši přišli do vsi, hned se rozneslo, že dnes přijdou harfenice. A když se převážel přívozník na druhou stranu, už stálo u přívozu hejno dětí a výrostků, dívajících se na druhou stranu, a jeden druhému povídal, ač to již všichni věděli, že dnes budou ve Vrbně harfenice. Slunce nedávno zašlo, a měsíček dnes brzy vyšel. Už i leckterás hvězdička se dostavila na hlídku; ba přibývalo jich na nebi, jako těch dětí tam u přívozu. Nad řekou se rozložil milošumný mír; řeka si temně hučela pochod, kolem vesla žblunkaly vlnky, lehké jako ty myšlénky těch dětí tam u přívozu. Bílé jepice poletovaly nad hladinou řeky, a časem se vyhodila mladá štika nad vodu. – Harfenice a s nimi mnoho chasy, která se ještě později vracela z polí, vstoupily na pramici. Zahrály několik akkordů; děti na druhém břehu ztichly, na nejvejš jedno druhému šeptajíce: „Už hrajou!“ Hudebník u nás vždycky hraje, když se pře- 56 váží, a přívozník by za celý svět od něho nevzal peněz. Hudebník jest všude vítán, a rozveselí-li zkormoucené srdce, platí to víc, nežli peníze. Hudebník je svobodný, jako pták, a platí tím, co má – zpěvem a hudbou. – Když byli už hodný kus od břehu, spustily harfenice: „Když měsíček spanile svítil –“ Chasa na pramici poslouchala – sotva kdo dýchal, a děti na druhém břehu ani nedutaly. Harfa a zpěv večír na vodě má něco zvláště krásného do sebe. Všechno tak tiché – rybičky si hledají místo k odpočinutí – na nebi to světlé modro – na břehu křoví v prvním usnutí – mezi to jasný zpěv a přizvukování harfou – – však už vystoupili všichni na druhý břeh. Chasníci zacházeli domů, aby ještě pouklízeli, a děti doprovázely harfenice přímo k hospodě, dovádějíce a mezi sebou se škádlíce. U vody nastalo ticho. František seděl v pramici, čekaje, jestli ještě někdo se dá převezt. Zakoukal se do té modré vody, jakoby v ní něco hledal. Vlastně ale ani nevěděl, že se do ní dívá, neboť se mu v hlavě křižovaly myšlénky, jako za dne ty ryby ve vodě. Člověk má tak ledacos, co mu leží v hlavě a na srdci, a zvláště mladému člověku není divu, jestliže se někdy zamyslí. Nedaleko od přívozu se otevřely u jednoho 57 domku dvířka, a z nich vyšel mladík. Náš přívozník toho ani nespozoroval. Ba mladík ten již seděl na pramici, a František ještě nevěděl, že někdo tu. „Jak pak, Frantíku, pojedem?“ ptal se mladík. Frantík sebou trhl, a teprv teď spozoroval, že má na pramici hosta. „I hle hle! Toníček Kmochův! Aj jsem vás neviděl. Kde pak jste tak pozdě chodil?“ „Byl jsem u Strnadů na táčkách –“ „U Strnadů? – A ba právě; vždyť jsem vás tam viděl před večerem jít.“ „A ta Marjánka dovede člověka zdržet, že se od tamtud ani nechce.“ Frantíka jakoby ohněm polil; třásl se na celém těle, a div že veslo udržel v ruce. Byl tomu rád, že je večír, a že Kmochův to jeho pohnutí nemohl pozorovat. „A což dnes nezůstanete ve Vrbně? Máme zde harfenice.“ „Harfenice? Na mou kuši, to jsem ani nevěděl. To víš, při Marjánce člověk zapomene na celý svět. No, nic nedělá; nevzal jsem si bez toho sebou peněz – zastavím se tedy doma pro peníze, a dám se zase převezt k vám. – Harfenice, a já tam nebýt – toto! Víš co, Frantíku, počkej zde 58 na té straně na mne; nebude to trvat ani čtvrt hodinky, a já se vrátím.“ Musím podotknout, že Netolice, odkud Kmochův Toník byl domovem, ležely na druhém břehu právě naproti Vrbnu, jen několik set kroků od vody. „Nepřijde-li nikdo dřív, počkám.“ Kmochův Toník se rychle ubíral do Netolic. Mladý přívozník byl jako na trní. Stál o veslo podepřen a díval se na druhý břeh k Strnadovic domku. V oknech se kmitalo světlo; bez pochyby s ním někdo chodil po světnici. Teď je postavil na stůl. Jedno okno jakoby byl zastřel stín; snad se někdo díval z okna. Stín od okna zmizel, a Frantík zase spatřil svíčku, jak kmitá na stole. Na to vrzly dvířka a – „To je Marjánka!“ pravil přívozník, a nedbaje na to, že slíbil Kmochovi, že na něj počká, odrazil od kraje, a vesluje co mu síly stačily, byl u druhého břehu ještě dřív, nežli Marjánka sešla k přívozu. Marjánka nabírala vodu do nádoby. „Byl u tebe Kmochův Toník?“ ptal se rychle. „Ne u mne, ale u nás.“ „Lžeš; tys ho tam sama tak dlouho zdržela.“ „Nu a kdybych zdržela, co je víc!“ „A tak! Bez pochybys mu řekla, kdy má zase přijít!“
59 „Ale jdi, bláhový! Já o něj stojím, jako o pejřavku v poli.“ „Tak bez pochyby chodí za tvým otcem?“ „Ale prosím tě, nehněvej mne. Když k nám jde, nech ho jít. Kdybych mu ukázala špatné oko,bude na mne otec i matka celý týden bručet. Otec sice mluví to a ono, ale ať si mluví; to jsou jen samé plané řeči.“ Frantík vzal Marjánku záza ruku; Marjánka se nezpouzela. „Marjánko, máš mne upřímně ráda?“ „I to víš. Vždyť jsem ti to už stokrát řekla.“ „Marjánko, máš mne opravdu ráda?“ „Ale prosím tě, netrap mne tím pořád. Co ti mám jiného říc?“ „Tedy dobrá. Ale to ti povídám – že toho Kmocha nehorázně vyplatím, bude-li k vám pořád dolézat.“ „I pro mne si dělej, co chceš; mně na něm nic nezáleží.“ „Marjánko, dej mi hubičku.“ „Tu máš si třebas dvě.“ „Toníkovi Kmochovic jsi ještě nikdy nedala hubičku?“ „Prosím tě, nech mne s tím Kmochem už na pokoji.“ „Marjánko, dnes půjdem spolu do hospody; 60 jsou tam harfenice, budem si tam moc trochu zatočit.“ „Půjdu. Jen počkej, až donesu domů vodu, a trochu se přistrojím.“ „Tedy půjdeš?“ „Ale to víš, že půjdu. Co pak bych tobě k vůli neudělala!“ „Mám sice dnes hlídku – ale požádám Martina, a on mne zatím zastane.“ Marjánka šla zatím domů, a Frantík se díval na druhý břeh, nejde-li už Kmochův Toník; když ale nikoho neviděl, šel do svého domku, a za chvílku se vracel z něho s Martinem. Martin si usedl na pramici, a Frantík šel k Strnadovům, a tam čekal pod okny na Marjánku.
II. Martin se uložil do pramice, aby měl za Frantíka hlídku. Nejprvé se díval na druhou stranu, nejde-li snad už Kmochův, aby tam nemusil dlouho čekat. Nevidě ale nikoho, položil se na znak, a počítal hvězdičky. Nejprvé mu bylo divno, že je jich tolik, a tak husto; některé z nich jsou tak jasné – jiné zase drobné jako mlha – ba jako mlha. Těžko se do nich dívat – člověku se dělá mlha před očima a ta mlha stále houstne; ba už je jako 61 pravá mlha. Už je až tma od té mlhy, jako v noci – – víčka zapadají – a Martin usnul. Aby to nebylo nikomu divno, proč Martin tak brzy usnul, musím podotknout, že byl Martin nejslavnější a nejznámější ospalec v celém vůkolí, tak že mu daleko široko nebylo rovna. Jak jsem tedy pravil, usnul. Zdálo se mu, že je ten svět obalen mlhou, jako žloutek bílkem, že je to – až hrůza. Skoro se mu zdá, že se celý ten svět v té mlze utopí, ba už chtěl z toho světa uteci, ale doběhl jen až na pramici. Tu povstal převeliký vítr, odtrhl pramici od břehu – a hajdy s ní do prostřed řeky. A Martin neměl vesla! Mlha se sice tím větrem ztrácela, ale jak se dostat ku břehu! Tu přiběhla – čert ví, kde se tu vzala – přiběhla velryba, a zrovna na Martina. Martinu stál pot na čele, jako hrách. Velryba otvírá ústa, sápe se po Martinovi – Martin se už vidí co Jonáš v břiše velryby – v tom chlamst! a Martin – se probudil. Martin koukal na ten svět, jako u vidění, a nemohl pochopit, co se to s ním dálo. Volání ale z druhé strany brzy jej přivedlo k sobě. „Hola hó! – tisíc láter – kde jste kdo – je to přívoz – hanba – holahó!“ volal KubšůvKmochův známý hlas. Martin se nemohl hned zpamatovat, kde vlastně 62 je protější břeh, až když klení a nadávání se sypalo, jako kapky v lijáku, narovnal si čepici na hlavě, vzal veslo do ruky a jak dalece mu jeho přirozená lenosť dovolovala, vrávoral s loďkou k protějšímu břehu. Klení a nadávky na břehu, k němuž se blížil, řidly zpoznenáhla, jako dešť, když bouřka přechází. Když Kmoch vstoupil na loďku, pravil: „Vždyť jsem si to myslil, že Martin usnul. Tebe by mohli odnest zloději tři míle cesty, a ty bys nic nevěděl.“ „Co pak by se mnou dělali!“ bránil se Martin. „Kde pak je Frantík? Vždyť mi slíbil, že na mne počká!“ „Nevím. Řekl mi jen, abych za něho dnes převážel. Šel někam, já nevím kam, neboť na mne přišla trochu jako malá dřímota.“ „Člověče, kdy ty se vyspíš?“ ptal se Kmochův po malé přestávce. „To sám pánbůh ví! Často mám zlosť, že za dne musí člověk bdít.“ „A jsi tak už od maličkosti ospalý?“ „To právě ne. Spával jsem sice vždycky rád, ale co odešla Pejpalovic Andula za tím vojákem – však darmo o tom povídat. Raději spím, než bych na to myslil. První čas jsem nespal velmi dlouho, a myslil jsem, že si již spaní odvyknu. Pak jsem 63 ale myslil: Co je to všechno platno! Co tam, to tam; a od toho času se nemohu do syta vyspat.“ Když vystoupil Kmochův na břeh, zamyslil se Martin do Anduly, šel v myšlénkách za ní a za vojákem – už je skoro dohonil – tu se dali do lesa, křoví je zastřelo, Martin je nemohl najít – zase se mu dělaly mžitky před očima, a on zase – usnul. Leč nechme ho zde spát, a podívejme se zatím za svými známými do hospody. V hospodě jakby nabil. Mladí a staří, hospodáři a chasníci, hoši a dívky – všeho tu zrovna dost. Kdož pak by rád neslyšel hudbu a zpěv, a kdo z mladých by si rád nezatančil! A veselosť ta se neobmezuje pouze na hospodu. Pod okny rejdí děti, jako o přítrž. Pepík Pokorných právě vystrčil Jeníka Ramšovic z kola, které tam pod okny měli; Jeník se pustil za Pepíkem, kluci se dali do křiku, rozběhali se po návsi, aby Pepíka chytili – – – je živo po celé vsi. „S těmi kluky zrovna – pánbůh mi hříchy odpusť – – toť je ňákého dovádění!“ praví jedna teta k své sousedce, s nížto se dívala oknem do hospody. „Vždyť jsou tu dnes harfenice!“ omlouvala sousedka děti. V hospodě bylo, jak jsem pravil, jakoby nabil. 64 Harfenice začaly nejdříve zpívat, pak se hrály skočné, a když vstoupil Kmochův do hospody, hrály se skočné – jen což děláš! Na jedné lavici seděl přívozník vedle Marjánky. Tetám, dívajícím se oknem do světnice, neušlo, že se Frantík „k té Strnadovic ňák přitáčí.“ „Co pak tomu říkáte, kmotra?“ tázala se ta první, mrknouc na druhou, čemuž ale tato ihned porozuměla. „Inu mladosť je radosť. Je mi to ale divné, že se dnes Frantík vydal do hospody; obyčejně tu ani nohou o práh nezavadí.“ „Ba máte pravdu. Ten hoch není, jako jiní. Myslím ale, že za tím něco vězí. Tichá voda břehy reje.“ „A! hle, hle! Teď ji vzal Toník Kmochův k tanci. Co pak neslyšíte nic, že si ji chce Kmochův vzít?“ „Což, možná to je; jsou oba mladí. Starý by tomu, se mi zdá, svolil, neboť má Kmochův pěknou chalupu.“ „A co tomu řekne přívozník?“ „Inu, co řekne! když to bude, bude to. Hlavu si nestrhne.“ „Aj, aj! podívejte se, teď sedí přívozník a Kmochův Marjánce každý po jedné straně.“ „Zdá se, že se hádají.“
65 V skutku se začala mezi nimi hádka. „Ty jsi pěkně na mne čekal. Já jsem se mohl rozkřičet, nežli jsem se toho shnilého Martina dovolal.“ „Ale předce jsi se ho dovolal?“ „Ale kdy! Kdyby byl v tom okamžení na té straně býval, byl bych jej hodil do vody.“ „Do vody?“ pravil přívozník skoro jako uštěpačně. „A proč do vody? Vždyť tě snad převezl? Či jsi sem přeplaval v šatech?“ – Byl tomu rád, že se Kmochovi přihodilo něco nemilého. – „Já myslím, že byl Martin na svém místě.“ „Vždyť ale spal, a já ho musil dříve budit.“ „Proto právě byl na svém místě.“ „Proto právě nebyl na svém místě.“ „Byl na svém místě.“ „Hrome, nebyl.“ „A proč nebyl?“ „Protože i ty nejsi na svém místě!“ Kmoch jenjen hořel. Chytil přívozníka za pravici, a chtěl jej odtrhnout s lavice. „Oho, panáčku! Tak ty s takovou? Tam je tvoje místo, ty krňase jeden, a jestli cekneš, tu ti potom teprvé povím, kde jsi ty na svém místě!“ křičel přívozník, a chytil Kmocha za prsa, strčil jím, že tento až kolo tanečníků prorazil, a u prostřed kola zavrávoral a potácel se k zemi.
66 Všeobecný smích následoval, a bylo patrno, že je Kmoch zahanben. Kmoch se vzchopil a horempádem se chtěl vrhnout na přívozníka. Ti ale, kteří netančili, tomu předešli tím, že se postavili mezi něj a mezi přívozníka. Bylo hnedle zas veselo, jako prvé. Přívozník se Marjánky nespustil, a když se k nim blížil Kmoch, měřil jej buď od paty až do hlavy, jakoby se ho ptát chtěl: „A odkud pak ty jsi?“ anebo se k němu opovržlivě obrátil zády. Přívozník měl Kmocha zrovna až dost. Na přívozníka se sápat – hrome, to se mu ještě nestalo! A jakž by si to byl směl nechat k hanbě, aby snad se zejtra o něm na přívoze povídalo, že on – přívozník – nedovedl Kmocha jak se patří skrotit! Kmoch více netančil. Se džbánkem v ruce, chodil od jednoho k druhému, dávaje připíjet. „Kmoch si hledá kamarády!“ šeptal jeden ze synků přívozníkovi do ucha, ale tak, že to mohla Marjánka slyšet. „Ten jich nabere!“ pravil přívozník polo k němu, polo k Marjánce. Bylť na to trochu hrdý, že se skoro se všemi synky ve vsi kamarádil. A moci se tím chlubit před svou holkou – věru to stojí také za chloubu.
67 „To ti povídám, Marjánko, ať s ním více netančíš,“ pravil pak k Marjánce. „Jak chceš. Ale jestli přijde, nemohu mu to odříc.“ „Řekni jen, že to nechci. Či ti na něm tak mnoho záleží, že se ostýcháš, mu odříc?“ „Ale prosím tě, nezačínej zase. Anebo uvidíš, že s ním naschvál půjdu k tanci.“ „Nech žertů stranou. Povídám ti, že s ním tančit nebudeš.“ „Tak tedy nebudu.“ Marjánka se skoro lekla Frantíkových očí, jež tak divě svítily, div že z nich jiskry nesršely. Netrvalo dlouho, Kmoch přišel pro Marjánku k tanci. „Já s vámi nesmím tančit,“ zdráhala se Marjánka. „To bych rád věděl, proč?“ „František tomu nechce.“ „To bych rád věděl, proč?“ „To nemusíš vědět, proč!“ vzkřikl přívozník, chytil ho za rameno, odtrhl ho od Marjánky a hodil jím nazpět. A chceš-li předce vědět proč, tedy věz, že tamto je pro tebe místo.“ Kmoch se vzchopil a sápal se na přívozníka. „Že mi to ueudělášneuděláš ještě jednou!“ stavěl se. „Třebas’ sedmkrát po sobě.“
68 „Že ne ani jednou!“ „Jak mile sáhneš po Marjánce, máš to hned!“ Kmoch byl nanejvejš rozdrážděn. Sáhl po Marjánce. „Hajdy! Anebo roztáhneš všecky čtyry!“ A Frantík jej šťouchl tak upřímně do zad, že tento hnedle k zemi dopadl. „Že to neuděláš už ani jednou!“ „Abys dal pokoj, tu máš to znova!“ A Kmoch nyní skutečně dopadl k zemi. Když se vzchopil, dal se do pláče a plakal jako dítě. Všeobecný smích mu za to platil. Jeden z těch, kterým dával Kmoch připíjet, přiblížil se k němu, a snažil se ho utišit. „Nedělej si z toho nic!“ pravil. „Však my ještě ErantíkoviFrantíkovi vymeleme.“ „Kamaráde, ty nevíš, jak mám Marjánku rád. On před ní hodit mnou o zem – ne to já nepřežiju.“ „Mlč, splatíme mu to.“ „Máš pravdu, kamaráde, a to hned.“ V skutku se Kmoch zase hnal po přívozníkovi. „Chlape, jestli se mne dotkneš, já tě rozmelu na prach!“ vzkřikl přívozník, a zaťatou pěstí mu hrozil. Ale Kmocha to jen víc rozdráždilo. Chytil přívozníka kolem prsou, a pustil se s ním do křížku. Frantík nebyl líný, obemknul ho taktéž, smáčkl ho, vyzdvihl jej, a jako hračku jej vynes’ z hospody.
69 „Teď, chlape, táhni. A přijdeš-li nazpátek, přetluču ti hnáty!“ Kmoch se více nevrátil. V hospodě bylo živo. Všechno se shromáždilo kolem přívozníka, a každý dle svého způsobu vypravoval o tom, co se právě stalo. Marjánka byla jaksi polekána. „Hoši, uvidíte, že já Kmocha co nejdříve zpropadeně vyplatím!“ pravil přívozník. „Já kluka zkoupám, jako myš!“ „Prosím tě, neměj s ním už nic!“ vložila se do řeči Marjánka. „Neměj ty s ním nic, a on se nebude kolem tebe otáčet, ty ještěrko!“ „Františku, to si pamatuj!“ – Marjánka se od něho odvrátila. Frantík se poněkud zarazil; teď mu teprv napadlo, co promluvil. Díval se za ní – chvěl se na celém těle. „Marjánko, teď půjdeme domů!“ „Jdi si sám; já zde zůstanu. To jsem já od tebe nezasloužila.“ Frantíkovi bylo skoro do pláče, a kdyby zde byl býval sám – kdo ví, co by byl neudělal. Bylo mu toho líto, že Marjánce ublížil. „Marjánko, prosím tě, odpusť mi to. Ten kluk byl všeho příčinou,“ podával Frantík Marjánce ruku.
70 „Teď si já také postavím hlavu!“ odsekla mu tato, a ruku jeho nepřijala. „Také dobře.“ Frantík teď si dával hrát jednu písničku za druhou. Netančil ale víc; sedl si za stolek, rukou si podepřel hlavu, pil jako o závod, a nemluvil již ani slova.
III. Druhého dne se mluvilo na přívoze hlavně o tom, kterak se komu včera dařilo v hospodě. Ten mluvil to, ten to – každý něco; každému se něco přihodilo, co mohlo být podstatnou příčinou, aby o tom dnes mluvil. Ledacos se též mluvilo o Kmochovi. Jedni o něm vtipkovali, druzí se mu smáli, jiní mu nadávali – dle toho, jaké byl kdo povahy. Frantík si těch všechněch řečí nevšímal. Jindy sice ledacos také prohodil; aspoň slovem anebo úsměvem anebo i úštěpkem ukázal, že v rozmluvě beře podílu. Dnes ale ani toho ani onoho u něj. – Já bych sice uhodl, proč se v rozmluvu ostatních nemísí, a co to vlastně jest, co mu dává tak hojné látky k přemýšlení, že mu vše ostatní uchází, co se kolem něho děje a mluví. Ovšem, kdyby člověk soudil dle toho, jak 71 Frantík dnes převáží, musil by vyznat, že se s veslem právě dnes otáčí, jakoby byl pro ně zrovna rostl. Ale tak se nám často děje, že práci, při níž není zapotřebí myšlének, vykonáváme mistrně; ale naše myšlénky – bůh ví, kde ty bloudí! O tom, že se tak podivně rozešel Frantík s Marjánkou, se vlastně ani nemluvilo. Málo kdo o tom věděl, a ten, kdo to věděl – k čemu o tom mluvit? Můj ty bože, komu se to ještě nestalo, aby se byl se svou milou nerozešel, anebo nerozhněval, anebo snad – ale jak pravím, nenapadne nikomu, aby o tom dvakrát přemýšlel; a kdyby i, nač by se člověk o to pálil? – Dnes se rozejdou, zejtra se sejdou, a bude zas dobře – ba, kdo ví, nebude-li lépe, nežli bylo? Jinak ale Frantík. On nebyl z těch, kteří jsou dnes tak, zejtra jinak. Ale co si jednou umínil, musil provest, a kdyby jej to i hrdlo stálo. On mnoho řeči jakživ nenadělal, za to ale jeho slovo platilo, jako berný peníz. A mýlil by se velice, kdoby jej jedině podlé mnohosti slov posuzovati chtěl. Takový člověk, jako on, ledacos v sobě tutlá, a bývá to časem tím silnější, čím méně tomu slov dopřeje. A jestliže ho něco i žere, možná, že se od něho ani jeho vlastní bratr toho nedoví. Rozhodne-li se ale k činu, pak jedná rozhodně, bezohledně, jistě.
72 A dnes se tak mnoho, mnoho stavělo Frantíkovi před oči – tak mnoho, že skoro ani kolem sebe neviděl to, co vlastně stálo před ním. Leč nechme zatím zajít slunce a vyjít hvězdy. Pak-li že člověka jisté myšlénky zajímají za dne, tím živěji se mu staví před duši večír. Za dne je člověk předce jen roztržitý. Za dne je vše živo, vše na nohou, a ten mnohostranný život pozornosť naši dělí. Večír ale všechno kolem nás ztichlo; co bylo za dne živo, nyní odpočívá, a člověk je všelijakým myšlénkám, a snad i trampotám přístupnějším, nežli za dne. Večír počíná život v nás, za dne jest mimo nás. A proto lidé, kteří více, nežli obyčejně přemýšlejí, často probdí noci, a proto ti samí lidé si často nevšímají toho, co se za dne kolem nich děje. A proto bych nazval večerní dobu dobou přemýšlení, rozvažování a plánů; den ale dobou konání. Hvězdy tedy již vyšly. Frantík se dnes cítil poněkud slabším, nežli obyčejně; dnes se mu zdálo, že ta práce, kterou dnes konal, je skutečnou prací – jindy si toho ani nevšímal. Ba zdálo se mu, že je ten přívoz skutečně větším dřením, nežli kterákoliv jiná práce. Dnes to aspoň cítil, že je velmi unaven, a těšil se té chvílce, kdy si bude moci ulehnout, a ve spánku, jak myslil, tak na ledacos zapomenout. Dnes teprv poprvé u sebe po- 73 znával, jak blahodějným jest spánek. Jindy si ulehl, že to chvíle sebou nesla; dnes by byl rád, kdyby spánkem tak na mnohé věci – ba snad na celý svět, na všecko mohl zapomenout. Zamrzelo ho ale pojednou, že má dnes hlídku. Neboť že včera Martin za něho bděl, anebo aspoň měl bdít, přivedlo nový pořádek v hlídku, a řada dnes byla na Frantíkovi. Jindy by mu to bylo ani nenapadlo, aby se pro hlídku byl na sebe rozmrzel. Jindy si lehl do pramice, a když usnul – usnul; ne-li, přemýšlel o ledačems, a byl tomu rád, že bdí a že může o tom přemýšlet. Dnes ale mu ta hlídka ležela na srdci, jakoby tam měl mlýnský kámen. A v skutku zašel do boudy, která stála podlé přívozu, a žádal Martina, aby jenom ještě dnes byl tak dobrý, a měl za něho hlídku, že to budoucího dne – vlastně budoucí noci vynahradí. Proč, ovšem mu neřekl. A co by bylo také Martinovi po tom? Martin neměl nic proti tomu; aspoň se vyjádřil, že je mu to jedno. Ba arciť – spát tu, anebo na pramici; velký rozdíl v tom není. Frantík si sice ulehl, ale o spaní ani řeč. Byl sice mdlý, ale ty myšlénky nechtěly mu z hlavy; ba kdyby byl neslyšel z venčí chrápat Martina, 74 byl by mohl myslit, že dnes spánek si zmátl k lidem cestu. Ta chasa – jak dnes byla dovádivá! Jeden mluvil o tom, jak se jistí dva měli rádi, a jak s toho sešlo; druhý vypravoval, jak se jiní dva mají rádi, a třetí do toho skočil, že s toho sejde – a všickni se dali do smíchu. Frantíkovi se zdálo, že se smějí jemu. „Podíváme se,“ myslil si, „bude-li z toho co anebo ne. Nebude-li, pak z toho ale nebude ouplně nic, a to pro žádného.“ Lekl se sice té myšlénky, a bál se, podívat se lidem do očí; snad by přece někdo tu myšlénku mohl mu z očí vyčíst. Pak ale, jakoby si byl dodal smělosti, schválně se díval všechněm po očích. „Kdož pak umí číst, co se v nás děje! Zdaž to není k smíchu!“ Frantík se skutečně usmál. Aspoň se zdál být sám s sebou spokojen, že se dovedl, jak myslil, tak usmát, že nemohlo nikomu napadnout, jaké to myšlénky dříve měl v hlavě. Byl to jediný úsměv za celého dne, a divné, všelijaké myšlénky se mu zase rojily v hlavě. To všecko bylo za dne. A když si teď ulehl, zdálo se mu to všechno opravdovějším a ledacos i nutnějším, aby o tom přemýšlel. Ba i ledacos jej 75 napadalo, co by snad se mohlo zdát právě podivným; jemu ale to bylo dosti přirozeným. Tak divně se mu vše stavilo před oči, že počal pochybovat, může-li vlastně člověk být šťastným. Aspoň chudý člověk že málo kdy dojde štěstí, a čím člověk chudší, tím že vzdálenější od pravého štěstí. Co se mu zde namítlo lidí – jinak ničemů, ale že měli jistého jmění, všechno se k nim chovalo přátelsky, všude se jim dvéře otvíraly, všude byli rádi viděni. On v sobě cítil tytéž schopnosti, žeby u mnohých lidí mohl stát v téže vážnosti; ba byl snad i schopnějším, nežli jiných lidí mnoho. Ale s chudým člověkem, tak myslil, se všude jen postrkuje jako s věcí, všude jej staví v pozadí. Proč se s ním nechtěla Marjánka včera smířit? Ovšem že jí ublížil; ale zdálo se mu, že kdyby měl očekávat nějaký statek, žeby to ani byla nepokládala za ublížení, a žeby mu byla ihned odpustila. Vždyť se Kmoch k ní nechoval také dvakrát vzorně, a předc – Ale ne, to nesmí být! Kmoch jí tolik neublížil jako on. A dát se Kmochem zahanbit – ne, raději skočit do vody. – Ale vždyť ji ihned prosil za odpuštění! – Snad ji neprosil dobře, snad bylo v jeho hlase ještě něco zbytku z té zlosti, jakou jí právě ukázal. Kdyby snad byl lépe prosil, vždyť není Marjánka z kamene. Snad –
76 Nedalo mu to ležet. Ještě ji musí odprosit jednou; snad bude pak vše zas dobře. Všechnu svou sílu musí sebrat, aby ji odprosil co nejzdvořileji, co nejlépe možná. Vstal a skutečně vyšel z budky. Jak ale – neměla na tom dosti, že ji již jednou odprosil? Nebyloby to snížením pro něho, kdyby ještě jednou prosil? Buď již jak buď – rozhodl se a blížil se k Strnadových domku. Již stál pod okénkem u komůrky, v níž Marjánka spala. Je to to samé okénko, u něhož stával celé hodiny, rozmlouvaje s Marjánkou; to samé okénko, u něhož si řekli, že se mají rádi, a že chtí být svoji; to samé okénko, u něhož jí vypravoval, jak si už domácnost zřizuje, a jak si ji ještě zřídí; to samé okénko, u něhož jí tak často dělal výčitky, že si ho tak málo všímá a u něhož se zase tak často již smířili. A u toho samého okénka teď – – Tak náramná bolesť mu ovládla srdce, že myslil, že to ani nesnese. Jakoby to na něj hodil, a on neznal cesty, kudy vyváznout. Již chtěl zaťukat na okno, aby zbudil Marjánku. Ale ruka mu dvakrát klesla. Zdál se být sobě velikým hříšníkem, že kdy Marjánce ublížil; ona nikdy nebyla tak zlá, jak si ji chvílkami představoval, a 77 kdyby tomu nyní dovolila, snad by celou tu vinu u ní vyplakal, aby byl u ní čistým. Konečně zaťukal na okno. U vnitř se nikdo neozýval. Frantík netrpělivě přešlapával s jedné nohy na druhou. Naslouchal – ani dechu. „Marjánko!“ mluvil do okna polohlasitě. Marjánka se neozývala. Jindy jej hned uslyšela. Opět zaťukal. „Kdo to?“ zvolala Marjánka, náhle probuzena z tvrdého spaní. „Marjánko, otevři okénko, já jsem to.“ Marjánka poznala hlas. Vstala a pootevřela okno. „Prosím vás, Františku, nedělejte hřmot u našeho stavení. Myslím, že jsme spolu hotovi.“ Zavírala okno. „Pro boha tě prosím, Marjánko, odpusť mi, čím jsem se proti tobě zavinil. Věř mi svatosvatě, že se to více nestane.“ „Já vám nemám více co odpouštět, a prosím vás, abyste mne nechal ode dneška na pokoji.“ „Marjánko, je to tvé poslední slovo?“ „Chcete-li, budu vám je ještě jednou opakovat. U nás pro vás žádné růže nekvetou, a ode dneška je naše stavení pro vás zavřeno. Zapomeňte na to, čím jsme si byli, a šlapejte si cestu jinam.“ S těmi slovy zavřela okno.
78 Frantík zůstal dlouho stát u okna. Hlava mu šla kolem – snad by ani nenašel cestu k přívozu. Za hodnou chvíli teprvé se zpamatoval. Šel na pramici, a budil Martina, aby si šel lehnout, že on teď bude mít hlídku. „Když’s už pryč, vem tě čert – adie!“ mluvil Martin ze spaní. Frantík ho nechal spát. Sám si usedl na prkno, jež bylo přes příč na pramici. Ta celá věc se mu divně, divně pletla v hlavě. Všecko se mu zdálo tak zamotané, že nevěděl, kde se pravého konce dopídit. Na tolik nebyl připraven. – Do rána ani oka nezamhouřil. Lítost se u něj přeměnila v hněv; cítil se v nejhlubším srdci uražena. Tolik ponížení – – ne, zde nemožná být lhostejným.
IV. Uplynulo několik neděl, a dnes právě byla neděle. V neděli bývá na některých místech zvláště živo; vždycky aspoň na přívoze. CeCo se tam těch lidí za tu boží neděli převeze! Za všedního dne nemá člověk ani dvakrát času, aby se podíval přes 79 vodu; za to si to vynahradí v neděli. Vím, že se mnohý po celý týden chystal na druhou stranu; ale tu přijde brzy to, brzy zas to, tu přijde někdo a tu zas někdo, a člověk se z domova ani nevypraví. V neděli ale si udělá každý pokdy, a skoro každý rád vyjde ze vsi. Mimo to se chodí i z Netolic do Vrbna do kostela, a tu má přívozník práce až dost. Přívozník má vlastně v neděli ten nejvšednější den; a kdyby neviděl ty lidi, jež převáží, svátečně oděny, ani by snad nevěděl, že je neděle. Podivno – Frantík dnes byl tak obyčejně ustrojen, jakoby byl všední den. Což snad dnes zapomněl, že je neděle? Vždyť býval jindy ustrojen jako kytka, že až radosť se na něho podívat. Mnohá holka se zalíbením se na něj podívala, jak mu to všechno slušelo, jakoby to na něho bylo ulito. A dnes – jakoby byl vyměněn. Že se dnes neusmíval, tomu se skoro už ani nikdo nedivil; neboť se Frantík už po dlouhý čas na nikoho neusmál. Kdo pak ví, co mu vězí v hlavě, a člověku není každé chvíle do smíchu. Že ale dnes se ani svátečně neodil, to už leckdos pozoroval; někdo ovšem jen tak se na to podíval, někdo si to jen pomyslil – jiný ale o tom přemýšlel a čtvrtý konečně šťouchl svého souseda, a buď mu to po tichu řekl do ucha, aneb mu mrknutím oka dal na jevo, aby 80 se podíval na Frantíka. Dlouhých řečí se o tom arci nenadělalo; neboť to předně ani nestálo za řeč, když Frantík do práce oblékl všední šat, a za druhé měli dnes o důležitějších věcech co mluvit. Někteří se tomu smáli, že Martin zase v kostele spal. Martin právě vešel na pramici, aby byl Frantíkovi k ruce. „Martine,“ pravil jeden, „mnoho-li pak jste dnes natlouk’ špačků?“ „Můžete se tam jít podívat; jsou tam ještě všecky,“ odpověděl Martin. Musím říci, že se Martin jednou za uherský měsíc snažil být vtipným. Jmenovitě tenkráť nezůstal nikomu dlužen, jestliže jej někdo pro jeho ospalosť týral. „Co je po tom komu?“ myslíval si; a měl pravdu. Po straně vykládal Martin, že je těžko nebýt za dne ospalým, když nemá člověk celé noci pokoje. Dnes v noci že zase převážel Kmocha, sem i nazpátek; ten že teď chodí k Strnadovům každý večír. Mimo to ale, pravil dále, že od nějakého času ten život beztoho za nic nestojí. Zatím si zpomněl na Andulu, a umínil si, že se ještě za živa musí přesvědčit, jestli je Andula živa, 81 a jestli si při tom vojákovi, za nímž odešla, také ještě někdy na něj zpomene. – „Tak tedy měl dnes Kmochův ohlášky s tou Strnadovic,“ pravil jeden ze sousedů, byv Martinem na Kmocha upozorněn. „Vida, tak tedy přec. Inu což, děvče se zdá být hodné, a Kmoch také není žádný obejda.“ Ten ale, jenž stál vedle něho, šťouchl ho jako loktem, a pohodil hlavou na Frantíka, chtěje souseda jako upozornit, aby teď s tím mlčel. Frantík ale nejen že si předešlých slov všímnul, a to jak se zdá, náležitě všímnul, ale i to upozornění zpozoroval, a divě se podíval na toho, jenž mluvícího souseda na něj upozornil. Frantík jinak nemyslil, než že se mu jeden z nich směje, a ten druhý že schválně o tom mluví. Tím spíše mu to mohlo napadnout, když se teď všechněch zraky na něj obrátily, a jedni si počali šeptat, druzí jen tiše ho pozorovali. A když přestalo šeptání, mlčeli všichni, a Frantík dobře hádal, že je teď předmětem tichého pozorování. Věru se Frantík zapýřil až po uši, a to bylo na něm znát tím více, poněvadž už dlouhý čas, a dnes zvláště je nápadně bledý. A to ticho trvalo, až je Frantík převezl na druhou stranu. Už by byl skoro radši býval, kdyby byli všichni o něm – anebo vlastně o Kmochovi nahlas mluvili, nežli aby ho takto mlčíce nechali hádat, 82 co si o něm myslí. – A vida, teď když z pramice vyšli – jakoby jim ústa rozvázal. O kom jiném mohou ti lidé mluvit, nežli o Frantíkovi? Tak si aspoň myslil Frantík, a raděj by se byl neviděl. Martinovi skoro také napadlo, že mohou právě mluvit jen o Frantíkovi; jen mu bylo divno, že se také o člověku může mluvit, i když se nežení. Neboť mu tanulo na mysli staré přísloví, že se třikrát v životě o člověku mluví: když se narodí, když se žení a když umře. A Frantík se dnes nežení, a předce se o něm mluví. Trochu ho to také zamrzelo; neboť proč se má o jednom mluvit, když o něm ani nikdo nešpet’, když mu Andula za tím vojákem odešla! Zatím zase přijeli na Vrbenskou stranu, kde už opět čekalo množství těch, kteří se chtěli dát převest. Mezi těmi byl i Kmoch. Frantík stál na kraji pramice, když lidé vcházeli do ní. Když šel Kmoch okolo něho, neobyčejně to Frantíkem trhlo. Ba i Kmoch sebou trhl, polekán tím pohnutím Frantíkovým; neboť se mu v prvním okamžiku jinak nezdálo, než že jej chce Frantík skoupat. Když si ale Kmoch usedl, podíval se hrdě na Frantíka, jakoby mu chtěl říci: „Vidíš, tu máš za to!“ Frantíkovi ten pohled neušel; přemáhal se ale, co mu síly jeho stačily, aby na sobě nedal znát žádného pohnutí. Ba umínil si, že musí dát na 83 sobě znát, že je mu to zcela lhostejným, co se přihodilo. A proto si předsevzal, že sám o tom začne mluvit; tak že vzbudí tím většího podivení, čím méně to od něho kdo očekával. Avšak ani první slovo nepřivedl z úst; jazyk jakoby mu zdřevěněl, a ústa jakoby byla zámkem uzamknuta. Ba skoro ani nevěděl, kde stojí; hlavu jakoby mu zatočil a nohy jakoby mu někdo podrážel, a ruce mu klesaly jako dřevěné. Právě zasadil veslo do vody; pojednou ale, jakoby mu je někdo vytrh’ z rukou – Frantík veslo upustil, a sklesl na kolena. Tu ale sebral všechnu svou sílu dohromady; zpamatoval se, a veslo ihned zase zachytil, tak že se zdálo, jakoby byl proto klesl na kolena, že se pro veslo nahýbal. Frantík se podíval na Kmocha. Kmoch se usmíval. Frantík poznal, co ten úsměv znamená. „Všaks’ ještě nevyhrál,“ pravil sám k sobě a zaťal zuby, jakoby křečovitě, a v rukou mačkal veslo, jakoby je rozmáčknout chtěl, a rychlejšími rázy, nežli prvé, ba až nápadně rychlými rázy sázel veslo do vody, tak že se až Martin na něho mrzel, nemoha mu stačit.
V. U Strnadů se zatím dály přípravy k svatbě. Švadlena ani z domu nevyšla, otec se spokojeně 84 usmíval, matka radila to a ono, nevěsta se zdála být nepokojnou – zkrátka bylo tu jako před svatbou. Svatba je v skutku dosti patrným okamžením, aby se o něm mluvilo, a ukáže-li se nevěsta mimo dům, dívá se každý za ní, jakoby ji jaktěživ byl neviděl; jakoby byla něco spáchala, jakoby měla něco při sobě, čeho posud u ní nebylo. Proto musí být nevěsta nepokojná; a kdybych já byl Marjánčiným otcem, ani bych si toho jejího nepokoje tak nevšímal. Vlastně si to její otec také myslí, že není třeba si toho všímat; jen co se blíže poznají a si přivyknou, pak se i na ledacos zapomene, čeho by se člověk jinak snad přetěžce zbavil. Byl večer té samé neděle, o které jsem právě vypravoval. Večerní vzduch se zdál být tak milý, všude tak čerstvo – těch ptáků tam v křoví, jakoby jich nasil, a toho zpěvu ani nemohlo být konce; ta čistá hladina řeky, ten hvězdami osypaný blankyt – – věru, na tom světě je předce jen milo býti. Frantík se div nerozplakal, když to tak všechno kolem sebe viděl. Zdálo se mu, že by byl právě s to, se všemi lidmi se smířit – se všemi, i s Kmochem. Není k tomu třeba, jen chtít se těšit z těch bohatých kras, jež jsou na všech stranách kolem nás, a člověk ani nenajde času, aby se komu stal nepřítelem. Tak mu bylo líto, že se kdy s kým 85 rozhněval, že by byl hned každého prosil za odpuštění, anižby se byl dvakrát tázal, jestli se tím ponižuje, čili nic. Zdálo se mu, že takové chvíle ještě co živ nepocítil; všechny věci se mu zdály pozbývati rozdílů a protiv mezi sebou, vše odporné se zdálo ruku si podávat k smíření, staré boje přestávaly, a na jich místo nastoupil úplný klid. Zdálo se mu, že oheň s vodou není více nepřátelský – hle! jak ten měsíc tam se ztichounka brodí v těch uhlazených vodách; mezi pevnou zemí a vodou že není třeba dělati rozdílů – hle, jak ten malý ostrůvek se tak poznenáhla níží ve vodu, až nelze rozeznat, co pevninou. Nač dělat rozdílů mezi trpkými dny a mezi chvílemi, v slastech zažitými? Není-li lépe myslit, že všecky ty časy byly řadou šťastných chvil? Ne, tak daleko nelze jít. Se vším se smířit, byloby nade vším udělat kříž, na všechno zapomenout. A předce jsou tak mnohé chvíle tak trpce zapsány v paměti, že na sebe vyvolávají nespokojenosť celého ostatního života, že jim klneme, jako nezdárným dítkám, které přivedly trampoty a nepokoj v duši naši. A věru netrvala dlouho Frantíkova smířlivosť; všechny živly v jeho ňadrech se opět ve své protivné prvky rozpadly. Zač on byl životu smířením, vděkem povinován? Snad za to, že jej život ústr- 86 kem kojil; že jej štěstí tím obohatilo, že byl bohat na chudobu? Snad za to, že se v něm vzbudilo více bolů a útrap, nežli mu možná bylo, aby se udržel naproti nim v rovnováze? Snad za to, že je živ, aby poznal, jak trpce je živu být, jak hrozné je, býti sklamánu v lásce? – Z druhé strany někdo zahvízd’! Frantík to zahvízdnutí slyšel, ale zdálo se mu, že je neslyšel. Aspoň se tam ani neohlíd’, aby se přesvědčil. Zahvízdnutí se opakovalo, a Frantík se teď v tu stranu nechtěl ohlídnout; snad se bál, že se vytrhne ze svých myšlének, jimiž život svůj odsuzuje. Hvízdnutí opět, zase – až přešlo v nadávání a klení. Frantík poznal podlé hlasu Kmocha. Neměl dvakráte chuti, převážet se na druhou stranu. Šel do budky zbudit Martina, na němž dnes byla hlídka. „Vem tě čert; jdi si sama, nech mě spát;“ volal Martin ze spaní. Frantík ho nechal spát, a jel sám na druhou stranu. Spící Martin mu nechtěl z hlavy; zdálo se mu, že je pro paměť nejlepším dobrodiním spaní, a pro život – nebýt živu. „To jsem si nemyslil, Frantíku, že už i vy nedbáte, když vás člověk volá,“ přivítal Kmoch Frantíka. Frantík vlastně teprv teď úplně se zpamatoval, že jel pro Kmocha. Na jeho slova mu neodpověděl.
87 Když se převáželi na Vrbenskou stranu, seděl Kmoch zády k Frantíkovi. U Strnadů svítili, Frantík i Kmoch se dívali po Strnadovic oknech. S jak jiným každý okem. Frantíka pojala tak náramná bolesť kolem srdce, že se mu zdálo, že ta bolesť mu srdce z ňader vytrhnouti chce. Tak jakoby se všecko na něj bylo přivalilo, a on nebyl s to, tíži toho unesti. Počal se chvět na celém těle jako v zimnici, a zuby cvakal jako kostlivec. Veslo z ruky vypustil, a nespozoroval to; zůstalo vězet na dně, on o tom nevěděl. Loďka byla u prostřed řeky – tam, kde voda nejvíc žene proudem. Však také ta loďka ubíhala po vodě, jako když ji vítr nese, a Strnadovic domek zůstával pořád víc a víc vlevo. „Hrome, jaký’s ty mi přívozník! Vždyť jedeme k Drážďanům,“ mluvil Kmoch, nespozorovav, že Frantík nemá více vesla. Frantík ani nedutal. Kmoch se k němu obrátil. „Frantíku, teď si poroučím, abys řádně převážel!“ poroučel Kmoch. Frantík nevěděl, kde je, co dělá; jen to věděl, kdo s ním mluví. „Jářku u sta hromů, abys převážel!“ „Ej jsem já výborný přívozník!“ vzkřikl di- 88 voce Frantík, skočil na Kmocha, chytil ho kolem prsou, přimačkl jej k sobě, a dřív než co toto povídám, přehodil se s ním do vody, křiče: „Jen až sem jsem tě chtěl převezt!“ Voda se nad nimi zapěnila, zavřela, a – bylo kolem ticho. – Druhý den chytili asi hodinu od Vrbna prázdnou pramici, a pod Vrbnem dvě mrtvoly, jež se pevně držely v objetí. Veslo ještě ráno vězelo u prostřed řeky zaraženo na dně. Nejvíce se tomu divil Martin, když se ráno probudil, kterak se mohlo dostat do prostřed řeky. Když se ale dověděl, co se stalo s Frantíkem, poprvé ve svém životě zaplakal. – Marjánka se ani před stavením neobjevila; lidé na ni prstem ukazovali. Strnad prodal domek, a odstěhovali se jinam, aby ušli lidským řečem. – Hrob Frantíkův nezůstal pustým. Martin jej krášlil květinami, jakými jen mohl; ba nejednou na Františkově hrobě, když měl pokdy, usnul, a spal třebas až do druhého rána. –
Vítězslav J. Hálek.
89
Z notiční knihy novinkáře.
Kdybych čtenáři vypravoval, jakým způsobem jsem k následujícím listům přišel, buď by mne lhářem nazval, aneb by se mně vysmál; že ani jednoho ani druhého si nepřeju, netřeba abych se zaručoval. Staň se však, co staň, já chci čtenářům svým jen pravdu povědít a protož zcela krátce svou předmluvní historku vypravím. Jsa pilným čtenářem francouzských, jakož i anglických románopisců, obdivoval jsem se nevyčerpané produktivnosti jejich. „Ty můj bože, jakž možná, aby jednotlivec tolik pěkných věcí sepsal,“ myslíval jsem ve své jednoduchosti; „tož mu jistě jiní při tom pomáhají a on pak jen jejich práce dle svého vkusu přikrojuje; neboť to, co se v některých předmluvách vypravuje, že totiž ten neb onen ro- 90 mán v starém, zaprášeném archivě nalezli, aneb pomocí jakýchsi nadlidských bytostí kdes dobyli, je příliš allegoricky řečeno, nežli abych doslovnému smyslu byl uvěřiti mohl.“ Tak jsem rozumoval a neuvěřil předmluvám. Má fantazie ale (musím čtenáře ubezpečit, že je velmi bujná, a že mně pramálo na tom záleží, zdaž tomu čtenář uvěří, neb ne) vyobrazovala si, jakby bylo krásné, podobným způsobem si slávu vydobyt. Touha po té laciné slávě pořád více vzrůstala, až se podobala sežírající zimnici. Byla by mne snad umořila. V noci se mně zdálo o nalezených románech, dramatech, epech a. t. d. a ve dne se mně zdálo, kudy jsem chodil, že se mně lidé klaní pro mé nové veliké dílo, které jsem sice někde hotové nalezl, a však pod svým jmenem vydal. I s sebe menší a nepatrnější věcí bych se byl spokojil, jen kdybych byl něco, co někdo jiný napsal a nevydal, nalezl! Byl bych snad touhou po plagiatu zemřel, kdyby – nuž, byla při tom jistě nadlidská pomoc! Jednoho dne se probudím po noci, nad obyčej klidné a bezsenné. Protírám si oči abych se po své světničce porozhlédnul, zrak můj se dotkne stolu a uzřím svinutku papírů. „Což jsem to včera tam položil? – Věru se nepamatuju!“ pravím k sobě, vyskočím z lože a přikročím ke stolu. Na obálce svinutky stál nápis: „Z notiční knihy novinkáře.“ – „Kone- 91 čně jsem obdržel, po čem toužím!“ a ani nepřemýšleje, jak se to na můj stůl dostati mohlo, počnu ještě neučesán a neumyt číst. Jak jsem se ale sklamal, očekávaje něco velikého; věru, ta věc nestála ani za to, aby ji někdo přečetl! Samé přervané a přetrhané notice, jak je novinkář co denní referent ve svou tobolku zapisuje! Hořký lék to, ale účinkoval! Já vystřízlivěl ze své touhy. Jenom několik stránek bylo zajímavějších a abych předce něco z toho zázraku vyzískal, chci je uveřejnit, přiznávaje se však, že nejsou mé, abych se tím každé pokutě vyhnul. — 1. srpna večír. Konečně jsem po namáhavém dnu opět doma, a to sice v novém bytě. Věru, pěkný to bytek! Je ovšem zase ve čtvrtém poschodí, či vlastně na půdě; takové byty ale bývají nejzdravější. Není sice veliký, ale pro mé nářadí zrovna dostačí. Postel, stůl, kufr, sedadlo a tamhle ta bedna na některé v redakci ukradené knihy a jiné caparty nepotřebujou mnoho místa. Návštěv nemám nikdy a kdyby nějaká přišla, ať si sedne na sedadlo a já mohu sedět na kufru anebo na stole. Myslím, že ten můj byt uchází. Uvidíme! Teď ale udělám několik znamínek přemýšlení a vyzuju si zatím 92 boty. – – – Tak! Jak je mi volno! Zdá se mi vždy, jakobych s botama vyzul novinkáře; dokud v nich vězím, je mi, jakobych vždy ještě měl někam jít a se po něčem poptat. Oh, což jsem se dnes naběhal! jak je to panování těžké! Za to ale je život novinkářův také ten nejkrásnější! Dnes na příklad už vím, co zejtra bude nového a předcházím tak vždy svým spoluobčanům o nějakou dobu. – Divná věc, co nám všechno musí k tomu posloužit, abychom nějakou novinku ulovili. Ať dělají lidé co chtějí, nám to musí poskytnout notici; nejprotivnější strany se alespoň v kapse novinkářově vždy smíří a ta strana je u něho rozumnější, o které se více krejcarových řádek napsati dá. Napadá mně tu Heine-ovo:
Tief unter uns da wimmelt das närrische Menschengeschlecht: sie schreien und wüthen und schelten, und haben alle Recht.
Z Heine mohl být kapitální novinkář; škoda, že se jím nestal, byl by si mnoho vydělal! A což je to švanda, když někoho ulovíme a do veřejnosti přivedeme, do které se as tak hodí, jako podlé starého vtipu Pilát do „Věřím.“ Ten soptí, plive a nadává těm novinářům! Námi to ovšem nehne. Dobré mínění našeho publikum! Což si přejeme, aby osel, na kterém jedeme, křičel? – Toníku, 93 myslím, že se dopouštíš plagiatu na Bulverovi!? – Nic nedělá; plagiaty jsou hlavní potravou novinkářovou! Já co takový jsem jistě autorita a přivedl jsem to tam, kam Lessing to přivesti si přál, totiž, že mne lidé méně chválí a více čtou nežli Klopstocka. Však ta má sláva, ah – ah – – nu, když přijde zívání, chodí lidé spat a já „nihil humani a me alienum puto!“ Tak mnoho chytrých nápadů mají lidé za žert, poněvadž se třeba žertovně pronesly!
2. srpna ráno. První noc v novém bytu jsem tedy strávil; nebyla však příliš klidná. Pořád se mi zdálo, jakoby k pokojnému spánku něco chybělo; vytrhoval jsem se ustavičně ze spaní, a nyní teprvé vidím, jakou to vlastně příčinu mělo. Neřekl jsem ještě svému krajanu ponocnému, kam jsem se přestěhoval a z té příčiny jsem se stal také nevěren svému zvyku, uvázat špagát na ruku a vyvěsit ho z okna na ulici, aby mne ponocný, kdyby se do půlnoci něco někde přihodilo, zbudit mohl. A že jsem neměl na ruce špagátu, měl jsem nepokojnou noc! – Ráno bývám ještě nejspíše klidné mysli; nemyslím obyčejně ničeho a tím si odpočinu. Jak ale první novinku chytnu, a po druhých se honiti počnu, tu mně víří v hlavě jako ve mlýně a nemám dříve 94 pokoje, až si večír se špagátem na ruce zase ulehnu. Teď ale k oknu a koukneme se na vyhlídku! – Věru, dobře jsem volil! V pravo a v levo nedaleko vidím hlavní věže. Jak mile bude někde hořet, uvidím odtud znamení, v kterou stranu hoří! Ulice je uzounká, frequence v ní silná; možná, že se přihodí nějaké neštěstí – a pak to mám z první ruky. A kdyby se nepřihodilo, naděláme z úzké uličky předce několik širokých notic. Nejdříve se poukáže, že by bylo zapotřebí, aby se ulice rozšířila a popíše se, jakým způsobem; později se řekne, že městská rada už na rozšíření myslí a potřebné k tomu kroky že už dělá, a po nějakém čase zase oznámíme, že bohužel z projektu nic není. Tak se to může každý rok opakovat. – Bojím se, že tamhle ta nová stavba mne bude svým vápnem a prachem sužovat. Nu, uděláme z ní za to také novinku, a pochválíme vkusný stavební plán. Není sice pranic vkusného na tom, ale co škodí! – Aj! také zpěv u mne v domě? Zdá se, že vychází z třetího poschodí. – Bože, je to chybná škála a nebo nějaký umělý „lauf“? – Ach, nyní se to rozluštilo! Rozkošně falešný přechod a teď spustil neohebný, pronikavý soprán tak hřmotně oklepané: „Wenn die Schwalberln heimwärts zieh’n,“ jakoby se byl hrdinský tenor na arii „Třes se, Byzancie!“ rozběhl. Bože všemohoucí, jen tím zpěvem 95 mne nesuž! – Kdož pak bydlí asi naproti! Pokojík jako u mně na půdě, okno zatažené, květiny za okny. Dole v ulici nejživější ruch, a zde nahoře tichá domácnosť! – – Nyní však honem kalendářík k ruce, jaká práce dnes nastává! V tomto měsíci budou ještě poněkud výroční školní zkoušky a programmy vypomáhat. Dnes máme pravidelně tedy dvě zkoušky, pak vysvěcení nové školy na předměstí, dostavení nového amerikánského mlýna a pak – nu, ostatní se už najde. A teď s bohem! můj nový domove, s bohem! proklatá pěvkyně, kteréž se píseň „Wann die Schwalberln“ tak zalíbila, že už ji po třetí začínáš!
2. srpna večír. Tedy po práci! Zastavil jsem se ještě u divadla, nepřijela-li nějaká veličina divadelního umění. Lapil jsem novinku, že slečna D... před svým odchodem do Berlína, kdež nyní engažována jest, nějakou zvláštní hru na rozloučenou pro publikum chystá. To bych byl bez toho oznámil, kdybych se byl i jistoty nedověděl. Kdož pak se teď stěhuje, aby – – bravo! – už zase „Wann die Schwalberln!“ I kdybys ochraptěla! Ta jistě od rána nepřestala. – Což to bude za truchlivou scenu, až se slečna D... loučit bude. Ku konci hry nekonečný applaus jeden – dva – tři věnce, a po 96 třetím volání několik slov o rozumném publikum, o veliké cti, o slibu, že se bude herečka snažit, aby se zdokonalila, a konečně slib, že (teď se ramena v taktu pohybujou a pohnutím se ani skoro mluvit nemůže) – že – zase přijde. Druhý den v novinách „nicht leicht zu ersetzender, herber Verlust,“ – „Worte herzgewinnend, weil vom Herzen kommend“ a v insertní části rýmovaný „Nachruf“ za poetických padesát čtyr krejcarů. Po půl roce si žádný na ni více nezpomene. Mají ti umělci podivně efemerní slávu; nejsou-li Talmou, Garrickem, Devrientem nebo Seydelmannem, žije jmeno o několik neděl déle, než květ jejich umění. – Hle, moje protější sousedstvo je také zvědavo! Náhodou pozvednu při psaní hlavu, pohlednu na protější okno a spatřím, že mne někdo poodhrnutou záclonou pozoruje. Hned se opona zavřela a já viděl na bílém plátně šedý stín ženské postavy. Profil byl dosti hezký. Však jste se nemusela schovávat, plachá holubičko, byl bych sám oči zase sklopil. Když jsem přišel domů, bylo naproti světlo a záclony nezandány; rozžhu svíci a ihned se záclony sevrou. Nejsem zvědav! – „Nihil humani,“ pročež také špagát na ruku a do peřin! 3. srpna ráno. Dnešek je v kalendáříku mém úplně bílý, notiční kniha prázdna; budu mít tedy dnes prázdniny 97 a budoucí měsíc o jeden hladový den víc. Již vidím, že i v příští měsíc si nebudu moci mimo několik nových děr do bot pro svou garderobu nic nového zaopatřit. Zůstanu tedy doma. Co ale počít? Abych něco študoval, není mi pro roztržitosť možná; myšlénky hned zabloudí bůh ví kam od určeného systemu a na způsob uličníků nemohu při jednom předmětu setrvat. – Mám číst? Ale co? Koukněme se na své nové knihy z redakce. – Básně? To bych se proti módě prohřešil! – Dějepis města Prahy? To patří k systematice. – Novella od K.? Až se ožením a se otupím! – Jak pak něco staršího – ah, ah, – „Für die deutschen Köchinnen“! Dnes věru nemám žádného štěstí, chci tedy – vida! dobře, že jsem záclony nechal pozatáhnuté. Protější okno se otevřelo a podíváme se do mysterií našich sousedů. – Jste slečinko nezdvořilá, že se ke mně zády obracíte. Míchá vařečkou v nějakém hrnku, – teď se obrací, – aj kaši vaříte? A tak malý hrnek – snad pro nějaké děcko? – – Odpusťte, že jsem se dříve do hrnku díval, než do vašeho obličeje. – V skutku, toť je roztomilé děvče! Ta bledá tvář, podlouhlý obličej, a to modré, krásné – krásné oko! – Proč jste se nedívala déle na mé okno? – – Bože, takové oko měla má sestra, která za doby květu svého umřela; a prý také moje matka, kterou jsem nikdy ne- 98 poznal a již jsem toliko v její podobizně líbati mohl. Ta prozaická kaše! Nač mne podobné maličkosti upomínají na zašlou dobu, na lásku drahé mé sestry a na její péči o mne, osiřelého bratříčka! Právě takové modré oko, jako to, jež teď upomínky z dob dávno minulých vyvolává, pohlíželo v sesterské lásce na mne, a bdělo mimo nad prací hbitých rukou, jimiž nás oba živila, i nad mými dětskými hrami a nad bujnými někdy mými výbuchy. Ano, ano, býval jsem také mlád co do mysli; nyní jsem to už jen co do let. Mladosť, mladosť! Upomínky tvé buď nás tíží jako olovo, buď rozehřívají jako jarní slunce. Ty jsi nejsmutnější i nejveselejší upomínkou, upomínkou milou pro šťastného a žaluplnou pro toho, jemuž cesty rovné milejší jsou, než klikaté. Není-li člověk tím, čím býti chtěl, podobá se mu doba mladosti jen ztracenému ráji; to je ovšem známé již přirovnání, pravdivé však vždy. Rozdíl při tom jen ten, zdaž člověk z něho vlastní vinou, aneb vinou své ženy – rozmarného osudu – vyhnán bývá. A pak ti snové z mladých dob! Ti se podobají úplně ptáčeti, které z tenat nám vyklouzlo a na stromě za hlubokou roklí si vesele a posměvavě prozpěvuje. – A moji snové? Nač já jsem myslíval? Ach ano, – na nesmrtelnosť! Byla to ovšem obyčejná myšlénka, zakončila se však také obyčejně. Nesmrtelnosť a literární ulič- 99 nictví! – Pěkný to kontrast, skoro tak pěkný, jako mezi uličníkem mladým a starým. Však je mladosť – já se při tom výroku odvolávám na známou autoritu, autorita tak krásná, že i to krásné, když v pozdějších letech její chyby sdílíme. – Píšu a pořád mně koluje hlavou píseň, které jsem se co chlapec od starého dráteníka naučil. On ji často při práci zpívával, a mohu si jej zcela ještě představit, když někdy při práci si oddechl, se zastavil a z hluboka počal:
Zahučaly hory, zahučaly lesy, kam ste sa podely, moje mladé časy! Moje mladé časy nezažily krásy, moje mladá léta nezažila sveta. Mladost, moja mladost, kam si sa podela, ako by som kámen do vody hodila: ešte sa ten kámen v tej vode obráti, ale moja mladost viacej sa nevráti.
Kdo ví, co dráteníku tu píseň tak hluboce do mysli vštípilo. Byl snad hloupý jako já, že zpomínal na zašlé mládí. Co je pryč, to je pryč, a pak – a pak? – Ano, pak přicházejí ty dlouhé stíny. – – Stávám se, jak vidím, sentimentálním; nu, to je k smíchu, ano prý už neštěstí samo o sobě směšné jest. Jen mladosť a láska prý dávají látku k sentimentálnosti! – Láska! – Což mne musí to modré oko i na lásku přivest? – S tím budeme ale brzy 100 hotovi; vždyť jsem tak dlouho o jsoucnosti lásky rozumoval a ji rozumně analysoval, až mně konečně fakticky z lásky ničeho nezbylo! –
3. srpna odpůldne. Spal jsem jako zabitý, aneb, poněvadž spokojenosť všechen ruch životní zabíjí, jako zcela spokojený člověk. Jak pak as dlouho to trvalo, co si nohy odpočívaly? Hlava a srdce bez toho při mé práci se vlastně málo namáhají! – I už půl čtvrté! Tedy jsem ani při obědě nebyl. Mám hlad? – Mám? Nemám? – – Nemám! – Zůstanu tedy doma, natáhnu se zase a – – –. Bože, ten hlas! Odkud as nyní právě ta krásná, mně z mladších dob známá píseň? Ba znám vás, vy tóny dlouhé a vás slova, trpkou myrrhou uspávající; co jinoch jsem často nad vámi plakával! Toť je ona klidná růže Sionská, ona dojemná ukolébavka, která národ hebrejský na stav jeho opovržení zapomenout a národní cit uspat učit chtěla! A pěvkyně? Aj to má modrooká sousedka. Hejčká malé děcko a uspává ho písní, která celý národ uspat měla! – Čím déle tam pohlížím, tím více se mně zdá, že v obličeji jejím znaky východního typu rozeznávám. A pak ta píseň Sionská? – Poptáme se. – Díky tobě, že dlouhou svou píseň znova začínáš! Zamhouřím oči a – i proklaté to „Wann die!“ – Už se 101 zase roztahuje! Proč pánbůh jen stvořil vlašťovky, a když už je stvořil, proč neproklubají té křiklounce hrdlo? Už je po radosti! – Mám hlad? Mám, mám! Jen honem z domu!
3. srpna v noci. Toť mně zvláště Štěstěna přála, že jsem si tento bytek najmul. Vida, do kulny, ve které při nové stavbě vápno chovali, napršelo a vápno se počalo hasit. Bylo ovšem hned zas všechno uduseno; řekneme však, že mohlo být dříve, kdyby byli písek na hasící se vápno nasypali. Několik škopků a něco zednického nářadí také můžeme nechat shořet, jednoho hasiče si ruku popálit, atd.
4. srpna ráno. Počkej, modrooká holubičko, – či ano, holubice snad ani nejsou modrooké? Ať jsou nebo nejsou, nic neškodí; má holubička od naproti je modrooká a šla mně do tenat. Časně z rána jsem si přivstal, otevřel okno a oblékl se jako k odchodu. Pak jsem zase okno zavřel, zastřel a zůstal doma. Za nedlouho po tom otevřelo se protější okno a já ji nyní mohl pohodlně za záclonou pozorovat. Jen to je mně divné, že tam nevidím žádné starší ženštiny. Což by to byli dva sirotkové? – Teď právě dítě u kolébky klečíc 102 uspala. Snad to bledé nemluvňátko celou noc ani nespalo a jeho pěstitelka při něm si pobděla. Nejspíše, že se modlí za svého bratříčka anebo za svou sestřičku, sic by tak dlouho neklečela. Obracuje se tváří ke mně. – Bože! ona pláče, – a tak hojně jí tekou slzy po tváři a ona nepohnutě hledí k oblakům – snad ani neví, že pláče! – Jak? I na mé tváři rosa? To by bylo hezké! Je sice mokra mým seschlým tvářím zapotřebí – ale voda z kašny to také zastane. Věru, sousedko, já to nevydržím a jsem předce dost –. Konečně utřela slzy, je ale také svrchovaný čas, nemám-li se také rozplakat. – – Kam se as tak upřeně zakoukala? soudil bych, že očekává něco aneb spíše někoho, jenž z tamté strany ulice přijíti má. – – – Otevřel jsem zlehka okno a ani toho nespozorovala. Denník leží přede mnou, tužka v ruce – kdybych uměl něco jiného kreslit, než karrikatury –. Listonoš teď zašel do ulice, no, mně nenese jistě ničeho. – Na toto jste čekala? Je to věru až dojemné, s jakou dychtivostí jej sleduje, když z domu některého vyjde a o dům dále se ubírá. – Chudáku, tvůj byt už minul! – Rychle se narovnala, zahlídla mne a silně se začervenala; mně se zdá, že já také. Už zavřela okno a pláče nejspíš zas! – Toníku, my se zase postěhujem! – Jsme také kousek Ahasvera, viď Toníku? – – – – – – – – – – – – – – – – 103 Ani jsem nespozoroval, že nejsem více ve světnici sám. Má paní mlékařka mně přinesla v plechovce každodenní snídaní, totiž za groš mléka, krásného jak chrpa v poli, jak nebe v jihu se modrajícího. Dnes ale jsem se jí podivil. Nejdříve se omlouvala, že mne snad vytrhuje, že sice klepala, já ale že neodpovídal (jindy neklepává a dnes jsem jí tedy neslyšel). Pak doufala, že mně dnes zvláště smetanka zachutná. Konečně pravila, že má nějakou žádosť, ne sice pro sebe, ale pro jednoho z mých sousedů. Bál jsem se už, že budu nějakou prosbu nebo gratulaci některým dobrodincům psát. Ale chyba veliká! Ševcovic slečna z třetího poschodí prý ví, že je pán ze čtvrtého poschodí při „plátku“. Učí se na zpěvačku. Učitele sice ještě nemá; za to se ale sama tak cvičí. Rodiče jsou jak náleží hodní lidé a proto mne dává matka prosit, aby směla, až večír domů přijdu, s dcerou mne navštívit; že bych jim moh’ nejlíp a nejspravedlivěji poradit, jakou cestou by se bráti měly. A já – proč bych si všude nedělal z lidí bláznů? – já dal své dovolení. Příležitosti té jsem však použil, abych se na protější sousedku poptal. „Ach ta?“ zněla odpověď, „ta židovka? No to je takové, vědí, nešťastné, padlé děvče; ale takto hodná, platí pořádně. Je prý z bohatých rodičů a já bych také myslila –“
104 Dále jsem neposlouchal. „Židovka – padlá?“ – – Mlíkařce trvalo mé mlčení příliš dlouho a vyrušila mne opětovanou otázkou: „Má tedy ševcovic slečna přijít?“ „Budu se těšit!“ odpověděl jsem mrzutě. „Ponížená služebnice!“ „Vždyť jsem ale ještě neplatil!“ „O! – To by bylo hezké!“ a jako šíp ze dveří ven. Smetana je tedy present! Tak hustá – je jistě za šesták! – Nechám ji stát, nemám teď chuti. Padlá! – –
4. srpna večír. Kýž jsem aspoň Hogarthem a naleznu aspoň Lichtenberga! Kýž jsem nějakým jiným podobným umělcem, jenž dovede několika črtami lidskou slabosť i s psychologickým k tomu kommentárem naznačit! Musela by to být znamenitá scena! Já stojím o stůl podepřen a dívám se k protějšímu oknu! Slečna ševcova sedí na sedadle a upejpá se, jakoby ani nevěděla, co je to, neupejpat se; matka její, tlustá, malá ženština, obdařena purpurovými tvářemi v širokých, ne-brusselskýchne, brusselských krajkách, sedí na kufru a očekává, až dcera na její domluvu mně něco na důkaz svých znamenitých schopností zazpívá.
105 „Slečno, chcete-li jít k divadlu, musíte upejpání nechat!“ „Já jí to také povídám.“ „Když ale já“ – šeptají ústa široká v obličeji širokém; však ustavičně sklopené oči v genialně učesané a na zavalitém těle sedící hlavě nedovolujou, aby domluvila. „I zakokrhej, důro, – odpustějí! – co já se s ní nazlobím! Doma to jde celý den, a tady, kde je toho pro její budoucnosť zapotřebí, myslí, že je němá! Zazpívej předce tu pěknou píseň, co ondyno tovaryš Josef povídal, že by ji ani v divadle tak žádná nezazpívala, jako ty.“ „Prosím předce, slečno!“ A „důra“, počala nejdříve pianissinopianissimo „kokrhat,“ až, když viděla, že se jí ještě žádný nesměje, svým pronikavým hlasem „Wann die Schwalberln“ as tak provedla – či ano, už to mám ve svém denníku pod „2. srpna ráno“ vylíčeno. Po zpěvu mé poklony, rdění se, slib, že se o ni postarám, zářící obličej a spokojenosť matky, konečně poroučení se ze dveří ven. Kdybyste věděly, jak malému pánovi jste se daly pod ochranu! To bude zejtra v redakci švanda! Musím se připravit, abych to dobře vypracoval. Pro redakci jiný způsob vypravování a pro kavárnu zase jiný a více lží. Za týden bude novinkář nám 106 odporného listu buď vypravovat, že se to vlastně jemu stalo, buď bude tvrdit, že mám u matky večeře a s dcerou milostné pletky. – Naproti okna zastřena. Jen několikkráte jsem viděl stín oživené hebrejské melodije. Ah, teď zase! Přejela si obličej rukou, snad nestírá zase slzy? – Jak, už zhasla? – Nuže, lepší noc!
5. srpna večír. Dnes mnoho práce a mnoho řádek! Jsem uštván jako pes! – Své sousedky jsem ani nespatřil; ráno ještě zastřeno, a teď už zase. Zdaž obdržela list, na který tak toužebně čekala?
6. srpna ráno. Rozluštěno! Vstanu ráno a jak přistoupím k oknu, spatřím protější okno dokořán otevřené a světnici plnou lidí. Vyložím se honem z okna a tu zahlídnu, jak do protějšího domu mně známý úředník a lékař vcházejí. Něco smutného se muselo přihodit! Byl jsem okamžitě oblečen a spěchal za nimi. Všichni lidé, kteří byli dříve ve světnici, museli ven; lékař byl už u vnitř a úředník, jenž právě dvéře zavíral a mne dobře znal, mne tam vpustil. „Vy máte zvláštní štěstí na čerstvé zprávy,“ pravil.
107 Lékař stál u lože a obrátil se k nám. „Samovražda! Matka otrávila sebe a dítě!“ Já stál jako ohromen. „Zde je nějaký list,“ podotknul úředník. List zněl: „Vážená slečno! Nepochopuju, proč mne stále ještě obtěžujete. Abych vše ukončil, oznamuju Vám, že můj sňatek zejtra se slaví.“ – Byl bez podpisu. A ona tak krásná vzdor zsinalé tváři, jako ta – eh! – – – – – – – – – – – – – – – Pravdiva jest sada, že osud málo kdy člověka k nejhoršímu dožene, poněvadž tento zná, jakby si pak pomohl! – Mám o tom psát? – Musím! – náš list to bude mít nejlíp! – Ale až půjdu dolů, vypovím z bytu. – Toníku, Ahasver musí přece ledacos divného seznat! –
Jan Neruda.
108
Dvojí probuzení.
I. Na zámku Jarovickém. Sestřinko rozmilá! Tu jsem! Tu jsem! – Co jsem se po Tobě natoužila, co se o tobě nasnila, přírodo zlatá! – Konečně že spočívám na tvých ňadrech, že slyším tlukot srdce tvého, že cítím políbení tvé vřelé na horoucích tvářích! – Ach sestřinko, jen se na mne nehněvej, že se mně bez Vás tak tuze na venkově líbí!... Dýchám s nadšením ten čistý, čerstvý vzduch a jásajíc bloudím ve vonném, pučícím houští, pátrajíc po nejsličnějším dítku jara, po violince modrooké! – Tisícero radostí mně zde vykvétá při každém kročeji! – Jak ráda hledím na ty stepi 109 oplývající květem, jak sladce mně zaznívá sladké šveholení ptactva, jak srdečně se nasměji skokům bravu, dovádějícího po bujných, pestrých lučinách! – Nic mně zde neschází než Vy, dobrouncí moji rodičové, a Ty, přemilá má sestro – druhá, pečlivá moje matinko! Nesmím býti nevděčnou! Vy jste si přáli, abych v Jarovicích léto strávila, a strýc i teta jsou mou přítomností tak blaženi, že pouštím všecken stesk mimo sebe, oddávajíc se nejveselejšímu rozmaru. Musím se Ti ale přece vyznati, že rozloučivši se s Vámi jsem velmi, velmi plakala. Vrhla jsem se štkajíc do kočáru a štkajíc jela jsem celou Prahou. Ach vždyť Vás tolik měsíců neuhlídám, nezulíbám drahé hlavy Vaše, a večír musím ulehnouti bez požehnání Vašeho! Žádná milovaná ruka nepoznamená křížem svatým před usnutím čelo mé! – Nenávidím od srdce to dusné, smutné město, ty těsné uličky, ta hlučná náměstí, ten věčný ruch; zívám při zpomínce na ten nepokojný a přec tak jednotvárný městský život; ale loučíc se s Prahou, neubránila jsem se přece bolestnému citu. Vždyť byla kolébkou mou a opatrovala první mé nejisté krůčky! Dala jsem jí s bohem! rozžehnávajíc se s ní jako s vychovatelkou, – trochu pedantickou, trochu suchopárnou, která bdějíc opatrně nad mládím mým, mne přece upřímně svým šosáctvím 110 a kocourkovstvím nudila. Vlhkým zrakem klonila jsem se z vozu, až mně ranní mlha pohled na stověžité sídlo, na střed naší ospalé slávy zahalila. Vnady krajiny kolem mne se rozprostírající vytrhly mne brzo z mého dumání. Slunko se tak jasně na mne usmívalo z té modré průhledné oblohy, že jsem nemohla odolati; musila jsem mu zase vlídným úsměvem odpovědít! Louky a keře pyšnily se pestrým kvítím, potok rozpustile hrčel vedle silnice a běžel přede mnou, jakoby mně chtěl ukazovat cestu. Všecko se těšilo a veselilo, jak jsem mohla déle truchlit? A jak se z pole povznesl skřivánek vysoko, vysoko do jasného blankytu, až skoro k tomu usmívajícímu se sluníčku, a jak v té skvělé závratné výši zapěl svou líbeznou píseň o tichém svém štěstí v zeleném osení: tu jsem jinak nemohla, sestřičko, a zazpívala jsem též veselou písničku a tentam byl všecken pláč a zármutek! K čemu také truchlit! Strýc a teta a snad ještě někdo mne tak radostně očekávají! Milují mne, jako vlastní svou dceru – ano jako svou dceru! Vždyť Vaše plány znám, sestřičko! Šeptali jste dost tiše o mém bratranci Alfredovi a o mně, a o výpravě, a o svatbě, a o lásce a bůh ví o čem ještě; ale já to přece zaslechla! Chcete, abychom se poznali – Alfred a já, 111 a milovali a vzali – není-li pravda, chytroušku? Nu uvidím, co se dá dělat; hodlám Alfreda milovat, mnoho-li budete chtít, a chci si ho vzít – kdy já budu chtít. Jak jsou ke mně laskavi, ti dobří příbuzní! Budu jim ráda poslušnou, oddanou dcerou! Ale můj ženich in spe zde není; neočekával mne tak brzo a jel z dlouhé chvíle navštívit churavého přítele. Psala jsem mu z pomsty, aby se přede mnou dříve neukázal, pokud nebude jeho přítel úplně zdráv! – Představíš si snadno, že jsem po cestě neměla dlouhou chvíli. Před mým tělesným i duševním zrakem stíhal jeden luzný obraz druhý a ze všech se na mne usmíval život v nejspanilejší, nejvábnější své podobě. – Jak jste dobří, Vy všichni! Odchována jsem na srdci Vašem, na srdci lásku otcovskou i mateřskou pro mne chovajícím a z tohoto něžného objetí mám přejíti do rukou mladíka, mne nade všecko milujícího! Ano Alfred mne miluje! Vidíš, nejenom Vy i já mám svá malá, roztomilá tajemství! Tážeš se, jak to vím? Bože, vždyť mně to řekl, a jak pěkně řekl! Jen se tak nediv. Což už nevíš, že byl vloni na prázdninách v Praze, a že pan president dal jemu k vůli bál? Při kotillonu se mi ze svých citů vyznal. Ach to jsem se nasmála! – Jak ale do jeho dobrých 112 modrých očí dvě jasné slzy vstoupily, to jsem se smíchem přestala a dělala jsem honem vážnou tvář, ačkoliv mi to šlo dost těžce. Co to je za podivnou věc, ta mužská láska! Nikdy mi nenapadlo plakat a vzdychat a přec mám Alfreda srdečně ráda. Ta mužská láska musí býti jiná, než ta naše! Co Ty tomu říkáš? Miluješ svého muže také jinak, než on Tebe? – Alfred je jistě k pomilování; ze všech mužů se mi líbí nejlépe. Jak malebně si dovede své světlé kadeře uspořádat, jak obratně se pohybuje! Jeho oděv je vždycky podle nejnovější mody; a jak dobře tančí! Když jsme spolu tančili, to se všecky lornětty na nás obrátily a slyšela jsem dobře, jak si lidé povídali, že jsme nejkrásnější pár v celém sále! – Ještě nějaký čas mně dovolte skákat, běhat, dovádět; ach, chci toho rozkošného života užit! Chci se smát, tančit, zpívat do sytosti! Jsem tak ráda vesela; vždyť je ten svět tak překrásný! Vypůjčím si potom ráda důstojný obličej, zakaboním čelo a chci se státi – paní. Ano mladou paní! Jak to dobře zní! Budu nosit ty nejvkusnější čepečky a celý den budu cinkat klíči, aby každý hned věděl, koho má před sebou, a se klaněl – mladé paní. Tvá Božena.
113 II. Sestřičko roztomilá! Jarní větřík, ten šibal, odhrnuje záclony u mého okna a vpouští mi potutelně do pokojíka zlatý sluneční paprslek. Kdybys viděla, jak dovádivě si počíná, jak ztřeštile mi běhá při každém pohybu opony po papíru! Honím ho nadarmo perem svým, on je nade mne rychlejší; marně se snažím, ho přikouzliti na tento hebký aršík, abych Ti jej odeslala co obraz života mého, který je jasný a skvělý, jako světlo slunka – – – – Vidíš, sestřičko, Tvé kázaní pranic nepomohlo; již zas blouzním, místo abych Ti dle přání Tvého cestu svou, i příchod a uvítání v Jarovicích obšírně popsala. – Tvé rozmilé pokárání mého dětinství neučinilo, jak vidíš, žádného jiného na mne dojmu, než že mám tisícerou chuť pokračovat, jak jsem počala. Vždyť Ti povím, co si věděti přeješ – jen že Ti to povím dle svého způsobu! – Opustila jsi mne na silnici pohříženou v utěšené sny – ano snila jsem tak příjemně a sladce, že Ti to ani popsat nemohu! Viděla jsem se nevěstou v bílém atlasovém rouše, v dlouhém krajkovém závoji a svěží myrtová koruna zdobila mé čelo. Ach, Ty si ani nedovedeš představit, jak mi to dobře 114 slušelo! Svatební věnec uvitý, jako diadem se k mé fysiognomii hodil, že jsem se skoro sama do sebe zamilovala! Co teprv řekne Alfred, až mne uvidí v svatebním tom šperku! Jen si ale zas nemysli, že jsem ustavičně o samém dětinství přemýšlela – chraniž bůh! Vím dobře, že mi je již sedmnáct let a že se změnit musím. Ach jak jsem ještě nedokonalá, nepokročilá, jak málo toho vím! – Musím se snažit vydobyt si, co mi chybí, a doufám, že se mi to nejlépe v Jarovicích podaří. – Hodlám získat od muže, jehožto jmeno zaznělo celou Europou; uhodneš, že mluvím o bývalém vychovateli našeho bratrance, o doktoru Daňkovi, jehožto učenosť a přímá mysl mu tolik nepřátel nadělala, že se z professury na universitě Heidlberské poděkovat musil a teď soukromě na statku mého strýce jen své vědě žije. Je prý povolán do New-Yorku, kdežto ho očekává skvělý obor; ale Alfred ho tak vroucně prosil, aby ho neopustil, že doktor svolil a zůstane, až veliké filosofické dílo svoje ukončí. – Obdivuji se sama sobě, jak jsem si všecka tato dáta pamatovala. Pak mi ještě jednou vyčítej, že Ti všecko do podrobna nevypravuju! Byla jsem nesmírně zvědava na doktora Daňka; nikdy jsem ještě nebyla viděla proslulého muže! Přemýšlela jsem ustavičně, jak asi bude vypadat, a umiňovala jsem si, že na každé jeho slovo dbáti budu. – Jenom 115 o to jsem měla strach, bude-li šňupat, jako všickni doktoři a professoři, které znám! Pak by ale bylo konec bývalo s mou touhou, poslouchati jeho filosofické dissertace. – Šňupák muž mi působí křeče! Již byl večer, když jsem před sebou spatřila starý Jarovický zámek. Vlídně mi kynul ze zelené houštiny stověkých lip, a šedé věže jeho zaplanuly v nachové záři zapadajícího slunce, jakoby se i ony z mého příjezdu těšily. – Mocně se mne chopila touha po milých příbuzných – již již jsem chtěla se vrhnout kolem krku milované tetince, již již jsem chtěla tisknout ruku strýcovu, již již jsem chtěla slyšet z Alfredových úst, že mám nejkrásnější oči ze všech dívek na světě – bez dlouhého rozmýšlení skočím s vozu, a k velikému úžasu kočího běžím letmo úzkými, mezi polemi se vinoucími pěšinkami rovnou cestou k zámku, zanechávajíc dobrého muže i s povozem osudu. – – – Bylo tak klidno a posvátno vůkol. Sem tam se ozvalo v mladém obilíčku poplašené ptáče – keře a stromy naplňovaly vzduch sladkou vůní, průhledné mráčky táhly jako hejno labutí vážně a pyšně po modravé obloze, zapýřujíce se zponenáhla, že se přibližovaly k zapadajícímu slunci. Zvláštní cit ovanul prsa má; očekávání něčeho nevýslovného, nepovědomého znepokojovalo mé srdce – bylo mi, jakoby mne známý a přece nikdy nesly- 116 šený hlas toužebně z dálky volal – jakoby mne tam pod tou hostinnou střechou, v tom temném ji, obklopujícím loubí cosi tajemného očekávalo – rozepjala jsem náruč svou k zámku, nadšeně volajíc: Již jdu, již jdu! a okřídleným krokem spěchala jsem k jeho starožitným, délkou času sšedlým zděm. – V stavení všude prázdno a ticho. Na dlouhých, okrouhlými okny osvětlených chodbách nebylo živé duše. Nevěděla jsem, do kterých dveří mám vstoupit; poslouchala jsem tu a tam, až jsem konečně zaslechla hlasy. Jdu za nimi a octnu se v malém předpokojíku, odděleném jen záclonou od komnaty, z nížto hovor ke mně zazníval. – Odhodila jsem rychle pláštík a klobouk, a odhrnula třesoucí-se rukou oponu z červené dykyty. – Ano to byla ona, ta drahá teta, sedící tam u okna, vinným révím zastíněného! To její vlídná tvář, její milý úsměv! A tam u stolku, k šachu nakloněn – tam sedí ten rozkošný strýček! Ba, to je tentýž strakatý župan, v němžto jsem se mu tak rozpustile vysmívala! Vida, jak je tvrdošijný! Ještě ho neodložil! – A ten, co sedí naproti, to bude jistě ten učený doktor! Zvědavě upnula jsem naň svůj zrak. Zatím co můj strýc si hleděl strategických svých študií, přemýšleje jakým tahem by odpůrce svého nejjistěji zničil, četl tento pozorně v náramném foliantu. Směj se mi, sestro, mnoho-li budeš 117 chtít; ale první má myšlénka, když jsem ho spatřila, byla: To je muž! Slyším, jak se chechtáš. Odpustím ti to mileráda, ale zůstanu na svém, že nikdy před tím jsem nebyla viděla člověka, při jehožto spatření by se mne byla tak mocně myšlénka chopila: Ano, ten je muž! Vypadal na vlas tak, jak jsem si slavného učence byla představovala. Černé, na zad sčesané, sem tam prokvětalé vlasy, podlouhlý, pyšný nos, jemná, vlídná ústa – vůbec v celé tváři znak pevnosti a ušlechtilosti. Hleděla jsem dlouho na něho. Jak se mi zdál starý! Jistě přes třicet roků. A jak trpící! To měl jistě z těch svých náramných foliantů! Musím Alfredovi zapovědít, aby v nich nečítal! Bože jak přece učení lidé jinak vypadají, než my neučení! – Alfreda jsem nadarmo v pokoji hledala; nebyl přítomen! – Mezi tím co jsem si doktora prohlížela, cítila jsem najednou, že mi moje vlasy poslušnosť vypovídají. Jedna jehlice po druhé vyklouzala – nejspíše následkem mého dřívějšího běhu – z mých vrkočů, a ty se vzdor mému namáhání, abych tomu předešla, rozplítaly a rozvinovaly s nepochopitelnou rychlostí, až konečně celý můj vlas jako temný, dlouhý plášť po ramenou splýval. – Považ si mé leknutí! Darmo jsem se snažila, abych napravila, co se více napravit nedalo, až náhle moje hnutí 118 pozornosť společnosti na mne obrátilo. Všichni hleděli s úžasem na tento neobyčejný výjev. Zahanbená, zardělá stála jsem bez rady mezi dveřmi, očekávájíc, že mne příbuzní moji již poznali. Plna zmatku nad svou neobratností pozdvihla jsem bojácně oči, a ty jako náhodou se potkaly s pohledem doktorovým. Co to bylo v tom temném, žhoucím oku? Byl to hněv? bylo to obdivení-se? – Nevím! – Ale srdce mé počalo tlouci jako v radosti, a zas jako v žalu; plamen horoucí polil mou tvář, oči mé se naplnily slzami a v nepochopitelném zmatku vrhla jsem se svojí radostně překvapené tetě okolo krku. – Přitiskla mne k sobě, jakoby mne nikdy více od sebe pustit nechtěla. Radosť mého strýce, jich obou ke mně laskavosť Ti ani popsat nemohu! Litujou jen, že zde není Alfred. – Pevně jsem si umínila, že jim stejnou měrou splatím; že jim budu milující, oddanou dcerou! Nadarmo jsem se potom ohlédla po doktorovi; pro tento večer byl již pryč. – Teď víš všecko! Dobře, že jsem u konce; musím jít krmit své ptáčky a zalévat květiny. Nebožátka tak dlouho musely čekat na tvou nedbalou Boženu.
119 III. Milovaná sestro! Kdybys viděla ten rozpustilý potůček, jenž pomněnkami vrouben pod mými okny bujnou loukou rozmarně se plouží, vetkávaje v svěží zeleň stříbrnou svou nít, viděla bys odlesk mého žití! – Obsypána láskou a srdečností, jako on něžným kvítím, vinu se co věrný jeho obraz vesele a dovádivě tím spanilým životem! – Užívám z plného srdce radostí květoucí přírody, užívám pružných svých oudů, jimžto není žádný vrch příliš vysoký, žádná skála příliš příkrá. Těším se z pevného zdraví svého, dovolujíc si ty nejpošetilejší zábavy, ty nejodvážnější kousky! Ach, stokrát za den děkuji tomu dobrému bohu, že mi ho daroval, ten krásný, krásný život! Rci, co mne může kdy potkat? Vaše láska je bezpečnou hradbou proti všelikým útokům, Vaše starostlivosť pevným štítem proti úkladům osudu! – Vaše péče upravila již napřed cestu mou, každý kamének, každý trn, každou žihavku jste prozřetelně z ní odstranili, abych po ní blaženě a důstojně kráčet mohla po boku milého, od Vás mi vyvoleného druha! – Věřte, že budete s Boženou spokojeni. Nikdy, nikdy Vás naděje nesklame! – Co to mluvím o 120 klamu? Jak bych mohla kdy býti tak nevděčnou, abych Vás sklamala! Mně k vůli nesmí ani nejmenší mráček zastínit jasnosť Vaší mysli! – Ach, jak je to lehké, býti Vaším miláčkem! – Tážeš se, čím vyplňuji svůj čas? Vyznám se Ti upřímně, že ničím! Nedělám pranic, co se v životě prací nazývá. – Vyšíváním jsem pohodila, jehly ztratila, a vlna a nítě čekají jako gordický uzel na meč Alexandrův, jsouce tak zamotány, že žádnému lidskému důmyslu se nepodaří, je vymotati. – Co to škodí? Vždyť nemusím nic pracovat. Ve svém postavení, bohudíky! jsem bohata. – A moje študie? Nudila jsem se jimi dost v Praze; teď jsem se jich úplně odřekla. Moje knihy dřímají v knihovně pěkný sen, barvy a štětce odpočívají klidně v skříňce, jen mé péro je pilné a moje nohy! – Teta také říká, že se nepotřebuju ničím namáhat; umím dost, abych ve společnosti nebyla zahanbena. Dovedu o všem obratně hovořit, a peněz budu mít vždycky dost – abych si mohla dát posloužit. – Strýc to také říká. – Kdybys viděla, jak při takových hovorech doktor se tváří! Jakoby mne od srdce litoval – tak zasmušile na mne pohlíží! Ti filosofové mají divné způsoby! Také nechci o filosofii slyšet; co vidím doktora vždycky tak 121 vážného, jsem přesvědčena, že tato roztomilá věda připraví člověka o všecku veselosť. Musím se Ti vyznat, že se tohoto zádumčivého doktora trochu bojím. On mne také nemá asi tuze rád; neb jak se naše pohledy setkají, tu je hned zas od sebe odvrátíme a zardíme se oba. On jistě ze zlosti nade mnou. A já? Já sama nevím, proč! Mne je zde plný dům! Tu škádlím na dvoře drůbež, na které si teta nemálo zakládá, a jásám radostí, sedne-li si na mé rámě nějaká sivooká holubice. Podaří-li se mi hodně vyzlobiti vládce a tyrana tohoto krákorajícího pluku – hrdinského kohouta, jsem šťastna po celý den. Hned zas běžím plenit luh a sad, a běda kvítku, které všetečně hlavinku z trávy vztýčí! Musí býti mým! Uviju z těchto sličných dítek jara pestré kytice a věnce, a zdobím jimi výtečné malby a sochy salonu. Tato pozornosť a úcta obrazům proukázaná pochlebuje nad míru mému strýci; objímá mne, vzdychaje: „Kýž by zde již byl Alfred!“ Alfred přijde za několik dní; přítel jeho se uzdravil, a dovolila jsem mu, aby již přišel. Potřebuji statečného společníka na svých výletech. Také si myslím, že se v jeho přítomnosti budu toho přísného doktora méně ostýchat! – Nejšťastnější osoba na celé zeměkouli je Tvá Božena.
122 IV. Drahá sestro! Já děcko pošetilé! Jak jsem se kdy mohla domnívati, že v oku toho tvrdého muže leží něco jiného, než nenávisť! Já marná, bláhová jsem v skutku myslila, že jsem se mu tenkrát trochu líbila, když jsem s vlajícími vlasy se na prahu pokoje tak neočekávaně objevila! Ba častokrát, když jsem uběhaná, zahřatá do pokoje vlítla, vrhajíc se tetě čtveračivě k nohoum, podávajíc jí kytici z vzácných, jen na nejvyšších horách vykvetajících květin, se mi zdálo, jakobych cítila vřelý paprslek jeho oka na svém čele spočívati, a ani jsem si oči pozdvihnouti netroufala – – jak jsem se klamala! Kdybys věděla, jak on mne, Vašeho miláčka, nenávidí, jak mnou od prvního okamžiku opovrhoval! – Ach pláču při zpomínce na to, co on, ten nespravedlivý ukrutník mně, Vašemu milovanému dítěti, si říci troufal – jen poslyš a polituj mne! – Vracela jsem se právě z lesa. – Kdybys byla viděla ten krásný věnec z břečtanu, který mou hlavu ozdoboval! Kdybys věděla, s jakou radostí jsem ho uvila a ve vlasech upevnila, těšíc se jako dítě, jak se mně v něm doma obdivovat budou – Ty bys jistě soucitně se mnou plakala, že se mi 123 má radosť tak neočekávaně zkazila! – Na trávníku za zámkem prováděl sluha mladého bujného koníka. Ach, jaké to bylo zvířátko k pomilování! Srsť se mu třpytila jako drahý aksamit, hříva mu vlála po štíhlém krku jako hedbávné třepení, švarné nožky pod ním jen jen hrály. – Blížila jsem se k němu trochu ostýchavě; hladila jsem jej a lichotila jsem mu, a hle – dal si moje chlácholení líbit! Tu prolítla mou hlavu myšlénka: Kýž bych na něm mohla letět lučinami a lesem! A proč bych nemohla? Trochu jezdit umím, – snad to půjde! Přemlouvala a uplatila jsem bojácného sluhu slibujíc, že se ze všeho zodpovídám, a vyšvihla jsem se jeho pomocí radostně na vraníka. Vykřikla jsem plna blaženosti, když jsem na něm seděla, a obejmuvši pyšný jeho krk, pobídla jsem hlasitým voláním zvíře, nad břemenem neočekávaným zaražené. Kůň sebou trhl, vyškubl se z ruky dozorce svého a uháněl velkými skoky do pole. Jak to šlo pěkně! Nebála jsem se ani trochu, ačkoliv kůň více se mnou letěl, než běžel. Slyšela jsem z dálky ustrašené volání tetino, vybízející lidi mně ku pomoci. Smála jsem se srdečně, a dala jsem se dále unášet svým sličným Pegasem. Tu popadla pevná ruka koně za uzdu, jenžto se okamžitě zastavil, jakoby byl poznal pána svého. Byl to doktor, který z daleka celou tu věc pozoroval. – Byl ještě bledší než 124 obyčejně; hleděl přísně, skoro hněvivě na mne. „Neobdivujete se mé srdnatosti?“ pravila jsem, zkrývajíc pod rouškou veselosti své dojmutí. „Obdivuji se pouze Vašemu dětinství,“ odpověděl chladně, pomáhaje mi s koně. „Jak, mému dětinství?“ tázala jsem se uraženě. „Ano, pravím dětinství, nechtěje upotřebiti přísnějšího výrazu,“ odvětil v tom samém tónu. Nemohla jsem ani sluchu svému věřit! To mně ještě nebyl nikdo řekl! – Poopravil koni uzdu a podal mně diktatorsky své rámě. Netroufala jsem si, zpouzet se mu. Kráčela jsem vedle něho jako hříšnice s vlhkým zrakem, k zemi sklopenou hlavou. Co jsem to všecko slyšela! Jaké to stvoření líčil ve Vašem miláčku! Hanil mou lehkomyslnosť, s kterouž dávám svůj život v nebezpečí pro pouhý rozmar. Pravil, že nevím, jaký je to poklad v rukou rozumného člověka; že ten, kdo ho nepoužívá s uvědoměním, že ho není hoden. Vyčítal mi mou nešetrnosť s knešetrnosť k mým příbuzným, že polekavši je, marně uvaluji následky svého nepředloženého kroku na sluhu, o chléb ho připravujíc. – Mluvil o mých vlohách, a mém duchu. Tvrdil, že přirozené dary své promarňuji; že plýtvám svým vtipem a svou energií, místo abych jich upotřebila k důstojným úkolům. I mou lenosť podotknul, a želel, že tak málo srdce své vzdělávám. – Tu jsem se ale přece opřela. Připustila 125 jsem, že to nevím, co bych vědět mohla; ale co se týká mého srdce – to jistě že není špatné. – Ale marně jsem se bránila. – Dokázal mi, že tím ještě dobré srdce neosvědčuji, lnouc k Vám láskou, kteří mne zasýpáte opět láskou; že nejen má rodina, ale celý můj národ, ba celé člověčenstvo že má nároky na můj cit. Ach sestro, ukázal mi svět s nového, nikdy netušeného stanoviska! Lál mému pohlaví, ježto vznešenou svou úlohu tak špatně pochopuje a nestarajíc se o pokrok duševní, jen malicherným hříčkám hoví. Horlil proti naší hříšné netečnosti ku všem vyšším snahám, proti tupé naší lhostejnosti k nejsvětějším povinnostem; žaloval, že tak málo která žena svému vznešenému povolání porozumí a že své rodině a člověčenstvu je tak málokdy tím, čím býti jí od přírody určeno. – Mluvil tak horoucně a důrazně, že jsem cestu ustavičně svými slzami kropila. – Nejdříve vřel hněv proti jeho tvrdosti v mém srdci; nenáviděla jsem ho, že tak nešetrnou rukou všecky mé chyby přede mnou odhaloval. Ale zpoznenáhla proměnila se moje hořkosť v obdivování se jeho velkodušnosti. – Jak vroucně si přál přispívati k oblažení člověčenstva; jak lnul k chudým, jak o tom přemýšlel, aby jejich nešťastný stav se jim mohl usnadniti! – Povídal mi o dívčinách, ježto skoro ve dne v noci 126 nad prací svou nahnuté, si sotva na suchý chléb vydělávají; o ženách, kteréžto jsou přinuceny, děti své na celé dni opustiti, aby výdělkem svou rodinu uživiti mohly; maloval stav jejich takovými barvami, že jsem si zoufale tvář zakryla, nechtějíc více slyšet. O, neměla jsem dosud pojmu, že taková bída, takové neštěstí na světě jest! Byl on mi soudcem přísným. Zpouzela jsem se dlouho, uznat platnosť jeho výroku; ale nadarmo. Hlas v mém srdci ustavičně volal: On má pravdu – tys opovržení hodna. – Tvá smutná Božena.
V. Předrahá! Ponejprv ve svém životě, že jsem celou noc probděla. – Probděla jsem ji v slzách a v bolestném přemítaní. On mnou opovrhuje a já zasluhuji stokrát jeho hněvu! – Při něm jsem promařila tolik neděl, v pošetilých hrách si libujíc! Žila jsem bez účele, bez myšlének, jako to ptáče tam na kvetoucí větvi! Dala jsem si lichotit, dala jsem se milovat, a jak málo jsem byla hodna pokladu Vaší lásky! Přijmula jsem to lehkou myslí, jako bych byla měla k tomu práva, nepomýšlejíc nikdy, zda-li tolik shovívavosti a trpělivosti zasluhuji. 127 Ach, bloudila jsem v temnosti a nikdo mi nepověděl, kde naleznu světla! Proč, ach proč jste mi tajili stinnou stránku života? Proč jste mi neokázali svět v pravé podobě, řkouce: Jdi, snaž se a trp s ostatními! Proč jsem měla býti výminkou, proč má býti lós můj nad jiné šťastnější? což jsem lepší, ušlechtilejší, než moji bratří? Nejsem člověkem? – Ach, to se změnit musí! Nechci se více sama před sebou stydět, chci býti platným oudem člověčenstva! A Vy mně musíte býti nápomocni! Nesmíte více ve mně vidět to blouznivé dítě, ježto rozmary svými Vám dlouhé chvíle krátilo, nýbrž podporujte svojí zkušeností děvče, slabé vedením a silou, ale silné dobrou vůlí a snahou upřímnou! – Nesmíte mi bránit, zařídím-li si svůj život jinak, než jste tomu byli až posud zvykli; ale buďte mi laskavě nápomocni, abych si vydobyla, co jsem od včerejška snad na dlouho ztratila. Úctu sama před sebou! – Jak jsem mohla býti tak zaslepena, že vidoucíma očima jsem přec neviděla! Ne, nemohu si nikdy prominout, že jsem tak lehce těkala tím životem, honíc se za motýly zlatokřídlými – a tisíce úpěli pod břemenem osudu svého! – Odhodím daleko od sebe všecken šperk, všecku nádheru! Veškeru marnosť a soběctví vypudím z tohoto lehkomyslného srdce. – Nenávidím sama sebe stokrát více, 128 než mne kdy doktor nenávidět může – opovrhuji sebou z celého srdce. – Chci napravit, co jsem provinila, stonásobnou snahou; chci se učit, chci skoumat, přemýšlet, pomáhat. – A on, jehožto blahodějná, nemilosrdná ruka strhla bělmo s očí mých, on mně musí býti nápomocným! – – – – – – – – – – – – – – – Vstoupila jsem do pokoje tetina, kde se obyčejně scházíváme, očekávajíc netrpělivě příchod doktorův. Musela jsem s ním mluvit, abych se mu vyznala, že pravdivosť jeho slov nahlížím. Jako nesmírná tíže leželo jeho opovržení na mých prsou; chtěla jsem mu říci, že je více zasluhovat nechci. – Teta mne uvítala vlídně. Lekla se mé bledosti; znepokojovala se nad mou zasmušilou tváří. Tázala se mne nadarmo, co mi schází; vyhýbala jsem se určité odpovědi. Konečně pravila, chtějíc mne patrně rozveseliti: „Na druhý týden jsme zvány, jak víš, na merendu. Je to originální nápad baronky, že nám na jaře chce způsobiti masopustní zábavu! Chci, abys vynikala mezi všemi oděvem. Sestavila jsem ti potajmu vkusný kostum, který se ti jistě líbit bude. Abych mráčky z tvého čela zahnala, ukážu ti závoj, jejž mi před chvílí vyšivačka poslala. Bude to koruna tvého oděvu; je to mistrovské dílo. – Jak se těším, až tě v něm uvidím.“ Podala mi černý krepový závoj, nad míru uměle a bohatě hedbávím 129 vyšívaný. S jakým nadšením bych ho byla ještě včera přijmula! – Dnes hledala teta má nadarmo v očích mých příjemného překvapení. Vrátila jsem jí ho skoro urputně. „Nikdy,“ horlila jsem, „teto drahá, nemohu nositi něco, na čem lpí krev hotovitelky! Ach kolik nocí nad tímto závojem probděla, kolik dní protruchlila! Nechtěj od neteře své, aby se zdobila slzami jiných, veselíc se, když tolik jiných bídě a zarmutku podlehá!“ – Teta stála jako zkamenělá nad neočekávaným výbuchem mého lidumilství. Znala mne tak hravou, tak nevšímavou; nemohla náhlý obrat mého smýšlení pochopiti. „Ty jsi churava, dceruško,“ pravila opravdu starostlivě, „anebo tě snad někdo pohoršil?“ – „Nikdo mne nepohoršil, teto, ale sama na sebe se hněvám, že jsem až posud tak tupě hleděla na život. Teď vím všecko! Vím, co jiní trpí, pod jak těžkým, nezaslouženým jarmem tisíc nevinných, nebohých duší vzdychá, nemajících jiné vady, než že se v chudobě narodily! Vím, jakých hříchů jsem v nepředloženosti své spáchala, promarňujíc peněz i času v nejapných zábavách! Vím, že nemám jiné zásluhy, než že jsem se narodila v bohaté rodině; vždyť v jiném ohledu nemám té nejmenší ceny! – Ach tetinko,“ pokračovala jsem s rostoucí vášní, „zbav mne, pro boha, všech těch marných věcí, všech těch mých zlatých šperků, hedbávných šatů, 130 mých krajků a klenotů. Pálí mne na svědomí! – Kup mi plátěné šaty a ulož mi ty nejtěžší práce! – Chci také jednou snášet zimu a hlad; chichci žíti bez radosti – chci býti jako tisíce jiných, nade mne ušlechtilejších – nuznou, nešťastnou, pronásledovanou – dříve nebudu míti pokoje. – Vezmi ten závoj, teto, nechci ho viděti, a vrať ho, vždyť by zžehl mé čelo, chtěla-li bych se jím ozdobit!“ – „A ta nebohá pracovnice očekávající ze svého výtěžku chleb pro sebe a pro dítky své – na tu zapomínáte?“ ozval se za mnou vážný – ach, dobře mi povědomý hlas. – Polekaná jsem se ohlédla – on měl pravdu. Co si ta nebohá žena počne, neprodá-li svou práci? Ach on měl vždycky pravdu; a já? já budu věčně bloudit! – Nevěděla jsem, čeho se uchopit. – „Co si mám já nešťastná počíti?“ volala jsem se zoufalým pláčem. „V jakém to hrozném labyrintu jsem se to octla? Jak mám jednat? Co je dobré? Jaká cesta vede k pravdě?“ – „Dovolíte oddanému příteli, aby ji, jížto celý život a veškeré své síly zasvětil, s Vámi hledal?“ – tázal se pohnutým hlasem doktor. Překvapená jsem k němu pohlédla. – Ponejprv, co oko jeho spočívalo na mně s výrazem klidné upřímnosti, co neodvrátil při mém zpytavém pohledu zraků; ani tenkráte 131 barvy neměnil. – Jako bleskem roznítila se v mém srdci nejneobmezenější k němu důvěra; cítila jsem, že mi chce býti skutečně v životě a smrti rádcem a přítelem oddaným. „Chcete?“ opakoval ještě jednou tónem nejsrdečnějšího přátelství. „Jestli chci?“ volala jsem a proud slzí zalil znovu mé líce. Kýž byste mne měl za hodnu poučení Vašeho! Kýž byste co nejdříve na mé dětinství zapomněl! Věřte, že Vás chci poslouchat, jako Vás ještě nikdo neposlouchal! Chci se snažit ze všech sil, abych odložila a napravila své zakořeněné, dlouholeté chyby! Pomozte mi, zapřisáhám Vás, abych vzdělala svůj rozum, osmělila svého ducha, očistila své srdce! Slovům Vašim budu věřit, jako písmu svatému; budu žačkou Vaší nejskromnější, nejhorlivější! Ach mějte strpení, Vy silný, slavný muži, s dívkou klesající pod nezvyklým břemenem nových ohromujících myšlének a podejte soucitně pomocné ruky, kde síly její nedostačí! Nemám, bohužel! žádných předností, žádných vloh, ni vědomostí, které by mohly učitelovi úlohu příjemně usnadnit; ale cítím, tím buďte jist, v sobě nekonečnou touhu po dokonalosti a lásku nevyvratnou pro celý ten vznešený, tak dlouho ode mne nepoznaný vesmír! Snad že srdce porozumí, kam slabý můj duch nedostihne“ – „Plejtváš láskou svou, ukrutná,“ volal vášnivě mladík, k nohoum mým se vrhající, „a zapomínáš 132 na nebohého cestovníka, jemužto nemilosrdně zhasínáš jedinou hvězdu spásy, v trapném tom životě libě mu zářící!“ – „Alfred!“ zavznělo ze všech úst v radostném překvapení. Byl to skutečně Alfred, jenž přede mnou klečel. „Proč se zpouzíš oblažiti srdce, ježto pro tebe bije?“ Hleděla jsem s pohnutím bolestným na blouznivého jinocha. „Změnila jsem se, Alfrede; nemám více důvěry do sebe; pochybuji, že ti mohu býti tím, co ode mne očekáváš,“ odpověděla jsem nesměle. Trpký úsměv přeletěl jeho tvář, a rty jeho se chvěly. „Tedy mne nechceš udělat šťastným?“ vyrazil náruživě ze sebe. „Chraniž mne bůh tak ukrutné myšlénky,“ odpověděla jsem, dojmuta jeho bolestí. „Jsem jen zmalátnělá a nemohu pochopit, jak tak nedokonalý tvor, jako já, může někoho oblažit. – Nevíš ani, Alfrede, jak nehodna jsem tvé náklonnosti! Ale chci se poctivě snažiti, abych se polepšila, a potom – – – budeme snad oba šťastni.“ – – „Amen“ pravila se slzami v očích teta, objímajíc nás oba. Alfred se vrhl náruživě do náruče doktorovy, a ten ho dlouho na srdci svém podržel. – Tento tak smutně počatý den ukončil se příjemně. – Nechala jsem si na doktorovo přání osudný 133 závoj. – Sdělili jsme Alfredovi naši k sobě antipathii, naši hádku a hněv a konečně – naše smíření. Doktor byl nad míru srdečný k nám. Mluvil o mých studiích, o svých zámyslech. – Navrhl Alfredovi, aby zařídil školu v Jarovicích a hodlá mne v krátkém čase tak vzdělat, že budu moci převzít dozorství nad ní. – Podotknul s humorem, až posud mi u něho neznámým, že vychová Jarovicům statečnou paní – –. Blahý ruměnec obarvil při jeho slovech Alfredovu tvář – ale co se dělo v mém pošetilém srdci? Jaký to tón plný nepochopitelné zádumčivosti zazníval mou celou bytostí? – Tvá Božena.
VI. Sestro! Poesie! Ty svatá, věčně tušená, věčně hledaná, věčně nepochopitelná! – Spasitelko ty jediná člověčenstva, krvácejícího z nehojitelných ran – ty skvělý paprsku z kouzelných, na věky před smrtelníky ukrytých světů – ohlase ty tajemný jakés sladké, v ráji zazpívané a nyní čarovně o temné skály naší země ozývající se písně, naplňující rozervané srdce novou nadšenou nadějí! –
134 Kladu hlavu na ňadra tvá a dech tvůj celuje moje palčivé čelo; šeptám ti pohádku o svém srdci, a hle! slzy tvé kanou na mé kadeře – – – jsem šťastná, sestro! – – – Každá myšlénka, každý pocit, celý můj nynější život je báseň! – V temnu lesů sedávám a roním slzy nejsladší. – Teď mluvě Vaší rozumím, vy sosny k nebi strmící, i lkání větru, jenž šumným křídlem pyšné hlavy vaše k zemi sklání! – – I tvému mohutnému hlasu rozumím, vodopáde ty pěnotoký, hřímající! Neumdlévám v poslouchání nápěvů tvých velebných, vždy se opakujících a přec vždy nových – – A ty studánko lesní, tajemným kapradím stíněna, jakou to bájku šplouchají tvé stříbrné vlnky?! Mne jí neošálíš! Vím dobře, že ti ji vypravoval měsíc! Vždyť ji četl v uslzených mých očích, když jsem k němu zírala v tiché opůlnoční době – – – Dlouho jsem Ti nepsala. – Dnové uplynuli – uplynuly týdny, co péro mé odpočívalo – nevěděla jsem a nevím posud, co Ti psát; a přec je to srdce moje tak plno! Cosi cizího a přec známého, cosi sladkého a přec tak nevýslovně bolného žije v mých prsou, zmahajíc se denně mocněji a mocněji, blažíc a znepokojujíc dny a noci mé. – Jsem šťastna a přec tak hořce o samotě pláču a plačíc zas jásám! – Studuji, učím se, chci být pilnou a po- 135 zornou a přec se mi zdá, že není nic povšímnutí hodného v celé přírodě, než ta tklivá touha v mém nitru! – Nevím nic, neumím nic, a přec je mi, jakobych byla pila ze zřídla moudrosti. – Pochopuji vše, rozumím všemu – je mi, jakobych znala osu, okolo níž se vesmír otáčí – jakobych věděla slovo, po kterém se udělalo z tmy světlo, ze smrti věčně se obnovující život!.....život!... Tys starší, sestro, a mne zkušenější. Rci, čím to je, že jsem si teď tak nepodobna? Čím to je, že celá má bytnosť je změněna? Ochuralavěla jsem snad? Ach ne, to nemůže být nemoc, co mou krev jarejším proudem žilami pudí; to je nové, svěžejší, jedině pravé žití!....žití!... Ach jitro ty růželícé! Proč tam na východě tak záhy zlatým prstem odhrnuješ hnědý plášť noci? Proč mi zaroseným okem již do okna hledíš? Jdi, vrať se na mlhové lůžko své a prodli ještě tam za šedými horami! Ještě mi neruš můj hovor s přítelkou tajuplnou, temnohledou, s nocí soucitnou! – Vždyť peruť její ještě mé horoucí oči neochladila, ani mírem svým neovanula prsa má! – Slyš slavíka! Z šera libodechého keře vznáší se milostná jeho píseň k tobě, žádajíc, abys zadržela zlaté svoje střely, až dopěje hvězdám o své neukojitelné touze! Prodli ještě tam za horami, jitro spanilé, a 136 nevěnči již jejich skráně růžemi. – Ach nevyslyšelos mé prosby. Budíš už dřímající přírodu oslňujícími hledy, již prostíráš na obloze nachový svůj závoj! – Jen okamžik ještě prodli a popřej slavíku krátkou jen píseň – srdci mému krátký jen – sen – – – –. Božena.
VII. Sestřičko! Musím se Ti skutečně obdivovati, jak jasně v mém nitru čítáš! Znáš mé city mnohem lépe, než já sama! Pravíš, že to láska k Alfredovi, ježto mne tak změnila a dokazuješ mi ostrovtipně, že od jeho objevení-se v Jarovicích vznikla náklonnosť pro něj v mém srdci. Věřím Ti mileráda a jsem Ti povděčna za důvtipné objasnění mého duševního stavu. Vždyť jsi manžela svého také tak horoucně milovala; víš, jak tento cit se označuje a vyvinuje. Jsem přesvědčena, že úsudek Tvůj je pravdivý! – Co jsem Tvůj dopis přečtla a promyslila, jsem mnohem upokojenější. Kdybych i já se klamati mohla, Ty se jistě klamati nedovedeš! Myslím, že jsem pokročila duševně a na rozumu za těch několik neděl, co mne doktor vyučuje; ale 137 přesvědčuji se očividně, že jsem tak nezralá a dětinská, jako kdy jindy. Jen si pomysli! Mně se zdálo, že to není Alfred, kterého miluji! – Není to k smíchu? Zasluhuji přísnou od Tebe důtku. Teprv co jsem Tvůj dopis obdržela, pevně věřím, že je Alfred vyvolenec mé duše! Prosím, piš mi co nejdříve, hodně mnoho a rozlož a dokaž mi mou lásku k Alfredovi obšírně a důkladně. Slyšíš? – A pokárej mne notně za mou pošetilosť. – O lásce Alfredově ke mně nemohu míti pochybnosti. Jeho cit je tak zjevný, jen že se prudkosti jeho mnohdy bojím. Je tak dráždivý. Jeho rodiče ho zbožňujou, zbožňujou i mne, vidouce jeho vášnivou ke mně příchylnosť. Každý jejich pohled je tiché žehnání. Kýž bych se vždy v jejich blažených zracích sloniti mohla. Ne – ne! Mou vinou se radosť jejich nezkalí nikdy! – Jediný doktor má moc nad Alfredovou povahou. Co malé děcko vložil ho můj strýc do náruče doktorovy, žádaje, aby mu byl otcem. Strýc za jakýmsi soudem, od něhožto jmění mé tety záviselo, dalekou cestu konal. Teta ho vyprovázela. Obávajíc se, žeby malý Alfred obtíže cesty nesnesl, svěřili ho mladíkovi, jenž sám sotva meze dětinství překročil, ale svědomitostí a ušlechtilostí vynikal. Znali ho od dětinství a neváhali mu svěřit nejdražší svůj poklad. Od té doby se oba od sebe 138 nerozloučili. I při návratu rodičů zůstal Alfred u svého přítele; šel s ním do Heidlberku, vykonávaje pod jeho dozorstvím své študie. – Když doktor odstoupil ze stolice učitelské, odvedl Alfred uraženého muže k svým rodičům, zapřisáhaje ho, aby se nikdy od něho nevzdaloval. Doktor přislíbil, že u něho vytrvá, až dokončí své důležité dílo, které celý vzdělaný svět s napnutostí očekává. – Kdybys slyšela Alfreda o něm vypravovati, jak velice bys se potěšila, že náš zkaceřovaný svět ještě plodí takových lidumilů. – Jeho vlídnosť a laskavosť k žákům, jeho trpělivosť k obmezeným, jeho důstojnosť k drzým, jeho nadšení pro krásné povahy je v skutku vznešené. Alfred mluví s nadšením o jeho shovívavosti k nepřátelům, o neslýchané jeho obětivosti pro svaté snahy člověčenstva. – Velký tento karakter, jehožto cenu denně více a více poznávám, naplňuje mne hlubokou, posvátnou úctou. – Často, přečasto prolévám proudy horoucích slzí při vypravování Alfredově. Jak se těší, že i já se ideálu jeho klaním s pravou láskou! Doktorova snaha pro mé vzdělání ho naplňuje nevýslovnou vděčností a co já teprv cítit musím pro muže, jenž mně tolik hodin drahého svého času obětuje! Dělám ale za to znamenité pokroky. Doktor někdy s podivením na mne patří, porozumím-li okamžitě dosti těžké věci, a s patrným za- 139 líbením čítá pokusy mého neobratného péra. – Ráda bych Ti něco z nich zaslala, ale doktor je vždycky beře s sebou do svého pokoje. I moje kresliny a malby mně více nevrací. Jsem přesvědčena, že je spálí anebo zahodí; ale netroufám si mu o ně říci, právě že jsou tak nepatrné a ani nezasluhujou, aby si na ně zpomněl. – Ve dne těkáme po luzích a lesích, sbíráme byliny, nerosty, broučky, motýly – krátce, obíráme celou přírodu a odnášíme ji v pouzdrech domů. Večír rovnáme svoje sbírky a já si při tom opakuji, co mi doktor za celý den sdělil. Ještě nikdy jsem ani jedno slovo doktorovo nepřeslechla a často opakuji celé sady, jak jsem je od něho slyšela. Nejmilejší jsou mi ale chvíle večerní, když doktor s námi vystoupí na pavlan a unášejícími slovy nám runy nebeské vysvětluje. Ale nejen o divech hvězdnaté oblohy i o zázracích naší duše, o hádankách našeho srdce nám mluví okřídlenou svou řečí, jížto nedovede žádný smrtelník tak jako on vládnout. Poslouchám se zatajeným dechem, s tlukoucím srdcem, se slzícím okem. Je mi, jakobych více zemi nenáležela; jakobych na cestě k ráji vítězně se ohlížela na zem hluboko pode mnou ležící co těsné vězení, z něhožto se můj duch blaženě vyšvihnul do demantových výšin! A ten náš pavlan, sestro! Jak Ti ho popsat mám? Představ si kus na 140 zem spadlého elysium! Skrytý ve vrcholcích mohutných stromů, ustavičně pod žalozpěvem větrů se chvějící; ozdoben vodometem, v jehožto tisícerých slzách se zádumčivě zhlíží luna bledolící; ověnčený nejvonnějším kvítím celého světa: ten pavlan je nejpoetičnějším místem, které si fantasie utvořit může. Zaznívají-li v mou duši nadšená slova doktorova, plna vznešeného, důležitého obsahu, dotýkajíce se jí zvukem žádnou hudbou nedostíženým; vidím-li se obklopenou vším, co příroda spanilého a krásného člověku myslícímu podati může: tu cítím, že žiju nejblaženější okamžiky svého života. – – Ach sestro, pověz mi, má-li velké, nesmírné štěstí trvání? – Jediná kapka peluňky v číši mých radostí je nepřemožená posud antipathie doktorova ke mně. Někdy vystoupí po dlouhých přestávkách dosti nápadně. Nikdy mně nepodá při našich procházkách ruku; nikdy mi není při vylézání na příkrou skálu, při přeskakování potoka nápomocným. Alfred a ostatní toho nepozorují; ale mně neušlo, že se všem podobným příležitostem vyhýbá. – Předevčírem se tak chladně ke mně choval, že jsem celou noc plakala. Teta vypravovala o blízkém mém sňatku s Alfredem jako o vyjednané věci. Doktor i já jsme se zarděli; on neměl příčiny. Ale já jsem se na mou tetu hněvala, že mluví o něčem, co ještě 141 tak jisté není; aby se o tom s jistotou mluvit mohlo, nebo jsem ještě vížícího slova nevyřkla. Musím se Ti vyznat, že mne to vůbec mrzí a bolí, naráží-li někdo na můj poměr k Alfredovi v doktorově přítomnosti. Chceš-li vedět proč? musím Ti odpovědít, že nevím! Ještě více se podivíš, řeknu-li Ti, že mám temné v sobě vědomí, že ho to zrovna tak mrzí a bolí, jako mne. – Neklamu se, jsem tím jista! Opět bysi se mne marně tázala, proč? Snad myslí, že jsem pro Alfreda tuze nedokonalá; kdo ví? – Tohoto dne se nic nedařilo; nadarmo se snažil Alfred oživiti hovor ustavičně klesající. Můj jazyk byl jako podvázaný; nemohla jsem utvořit souvislou sadu, a bylo mi pořád, jakobych měla k doktorovi jíti a ho odprositi – za jaké provinění? – To opět nevím! Ani na pavlan jsme nevyšli. – Nadarmo jsem čekala na vlídný od něho pohled při rozloučení. Dal mi dobrou noc s tím samým nepochopitelným výrazem v oku, jako při prvním našem setkání. – Ach tento pohled – stál mne celé moře hořkých slzí! Božena.
142 VIII. Sestro! Neděle utonuly – dlouhé, trapné neděle v oceanu časův! Snad jsou tomu i měsíce, co se ruka má péra nedotkla, co jsi neobdržela známky života od své Boženy. Pravím snad; nebo jsem jich nepočítala. – Celé věky utrpení leží mezi posledním mým dopisem a těmito řádky. – Neměj to za marnou chloubu, řeknu-li, že mezi tisíci sotva jeden to duševně zakusil, co sestra Tvá. – Věz, že Ti dnes nepíše to blouznivé, marné děcko, které jsi tak vroucně milovala, lahodíc jeho rozmarnému počínání; dnes k Tobě mluví zralá, vážná žena! Dospěla jsem brzo. – Milovala a utrpěla jsem a těžce vydobytý znak lidskosti zdobí mé zkrvácené čelo. – Domnívali jste se, že hlavnice mne drží v krutých vazbách a strachovali jste se a oplakávali svého trpícího miláčka. – Těžší břemeno leželo na jeho mladém srdci, než tělesná bolesť; strašnější jsem vedla boj, než s nemocí těla, hroznější půtku mi bylo podstoupiti, než s neduhem zdraví podkopávajícím. Vaše tak opatrované, tak chlácholené děcko zápasilo mezi citem neodolatelným a povinností svou! – Nebohé děcko! – – – – – – – – – – – – – – – – 143 Byl večer – nikdy mně ho nepřipomeň, sestro, slyšíš – nikdy! – Byl večer! Nikdy neměla krajina toho lesku, květiny té barvy, slunce zapadající ruměnější záře. Večer byl a já, stojíc na pavlanu, jsem snila. – Snil kdo sladčeji, nežli já? Větřík pohrával v mých kadeřích, pohrával v listech stromů, v kalíšku květin, naplňuje prsa má sladkými vzdechy. – – Hlasy zazněly – – byl to doktor, vracející se s Alfredem ze společné procházky. – Alfred byl truchlivý, mlčenlivý; doktor naopak byl nevyčerpatelný ve vtipech na mou romantickou osamělosť. Odpovídala jsem vesele. Tu se Alfred náhle ke mně obrátil. „Víš, že doktor hodlá předce do Ameriky?“ pravil bolestně. – Bylo mi, jakoby mně byl někdo meč do srdce vrazil; – neodpovídala jsem. – „A tak sám a sám chceš podniknouti tuto dlouhou nebezpečnou plavbu, sám a sám bez přítele, bez druha chceš žíti a umřiti v cizí vlasti?“ žaloval Alfred, více a více dojmutý. „Beřeš-li si to tak k srdci, že jedu sám, ožením se,se,“ žertoval doktor. – Mně se zatočila hlava. – Viděla jsem ji před sebou, tu družku jeho milovanou; její rusé kadeře splývaly svůdně na sněhobílý krk, blankytné její oči se milostně usmívaly, toužebně vztahovala svoji něžnou ruku po něm – –
144 Ne, ne, ty rusalko zlatovlasá, on není tvým a nikdy tvým nebude. Co ty chceš v srdci jeho? Co ty víš o duši jeho? Jsi ty dítko jeho ducha, napájel tě svými slovy probudiv tě k pravému žití? – Neodpovídáš? Jdi, nebohá, a vzdal se na věky. Ty mu nejsi ničím; ty jsi nežila jeho dechem, ty jsi nemyslila jeho vůlí – ty mu nikdy družkou býti nemůžeš. – Jen já, duch z jeho ducha, myšlénka z jeho myšlénky – – já mám právo, abych sdílela jeho strasti, jeho utrpení, jeho bolesť. – – Mne zasvětil ve vznešené své zámysly. Mně ukázal poklady svého nitra. – Já vím, pro co žije, já spěji s ním k jednomu posvátnému cíli. – Kdo mu porozumí v tomto tupém světě? – kdo ho ocení, pochopí? kdo ho miluje, jako já?“ – Ano, já jej miluji a nikoho mimo něho! – Jako bleskem mne projelo toto poznání – nevěděla, nevěřila jsem to dříve; ale ve chvíli, kde jsem viděla, že ho pro vždy ztratit mohu – v té chvíli jsem se více klamat nemohla, že jedině on je mou spásou, že bez něho žíti nemohu. – – Neslyšela jsem Alfredovu odpověď, ale doktorův hlas mne opět k sobě přivedl. – „Klameš se, Alfrede,“ pravil; „která as dívka by mne dosti milovala, aby mně k vůli opustila vlast, rodinu – všecko, co jí až posud drahé bylo a v cizí zemi jen pro mne živa byla?“ – Kdybych byla viděla ráj před sebou 145 otevřený a bůh sám mně byl pravil: „Nevejdeš, pozdvihneš-li k němu očí svých!“ byla bych věčnou blažeností pohrdla a předc se potopila v jeho planoucí, tázavě na mně spočívající zraky; jen jediný okamžik, jen maličkou, kratičkau chvílečku jsme si okem v oko patřili a předc jsme si všecko, všecko pověděli! – – Jako plamen projel tento pohled mou celou bytosť; ztrnula jsem v nevýslovné, nikdy netušené blaženosti – on mne miloval! – Podpírali jsme se oba o zábradlí pavlanu, kloníce oba hlavy ve vonné koruny stromů – nemluvili jsme k sobě – k čemu? – Na ruměné obloze vycházel Hesperus, hvězda lásky. – Slavík počal v houští svůj milostný žal – vlnky vodometu pěly sladkou píseň, jedna druhou celujíce – celá příroda byla velkou milostnou básní – láska byla všude: ve třpytu hvězdy v jemném, vání větrů, v dechu snivých květin – všude. – – Zapomněla jsem, že žiju; cit osobní se vytratil náhle z mých pojmů – nemyslila jsem více pro sebe; cítila, dýchala jsem jím – jen on byl. – To mé sobecké, malicherné já zmizelo, bytosť má se stala atomem jeho bytosti – odumřela jsem světu!– Teta obávajíc se pro nás nočního vzduchu volala nás do pokoje – uposlechli jsme mechanicky. – Vešla jsem jako snící do komnaty lampou ozářené. Sedla jsem k pianu, bloudíc chvějící se ru- 146 kou po klávesích. On seděl v nejtemnějším koutě; nemohla jsem ho vidět, ale cítila jsem, jak jeho pohled horoucí můj obličej celuje. Srdce mé počalo tlouci, závrať blaženosti zmocnila se mé hlavy. – – Ostatní vedli jednozvučný hovor – sem tam se prohodilo slovíčko – konečně umlkli. – – Alfred vstal! „Nač je noc tak krásná?“ pravil. „Použiju jí k procházce; bez toho jsem dnes trochu rozladěn!“ Teta mu svědčila. Rozžehnav se s rodiči, blížil se k mému sedadlu, chtěje mne, jak obyčejně večír, v tvář políbiti. Naklonil se laskavě ke mně – procitla jsem ze svého opojení. Nesmírná ouzkosť mne pojala. Zdálo se mi, že tímto políbením spáchám svatozrádu, nevěrnou se stávajíc nejsvětějším svým citům – uhnula jsem se dotknutí jeho úst, jako uštknutí zmije; v největším rozčilení jsem zvolala: „Nikdy, nikdy!“ Alfred stál jako omráčen. Konečně se vzchopil a se zoufalým vykřiknutím skočil ze dveří. Jeho staří rodičové za ním. – – Jako socha z mramoru stála jsem, k svému místu jako přimrazena, očekávajíc z jeho úst ortel smrti nebo života! – On stál přede mnou, bledý jako mrtvola; tahy jeho ušlechtilého obličeje byly vnitřním bojem křečovitě staženy – nemohl mluviti. – – Konečně počal, ale hlas jeho nepo- 147 cházel z prsou živého; zněl jako umírajícího poslední šepot: „Jednou,“ pravil tiše, skoro nesrozumitelně, „jste se mne tázala po pravé cestě. Dnes se já tážu Vás, jakou cestou vyjdeme z tohoto hrozného bludiště? Která je ta pravá?“ – „Která je ta pravá?“ opakovalo sto běsů v mé hlavě. „Která je ta pravá?“ šklebilo se na mne ze strašných, nikdy nevídaných tváří. – – Pokoj se se mnou točil, plamenný proud vystoupil od srdce k mozku, stavě běh myšlének, oudy moje strnuly, zoufalosť pojala mou umučenou duši – – a bez sebe klesla jsem na tvrdou zem. – – – – – – – – – – – – – – – – Jak dlouho jsem ležela ve mdlobách, kdo mne vzkřísil, čí to obličej se v mém strašném šílení nade mnou klonil, čí to slzy mé líce smáčely – to nevím. Ležela jsem bez vědomí, procitnuvši vždy na okamžik a klesajíc opět v náruč bezpaměti! – – – Dlouho jsem nedovedla myslit; nemohla jsem se upamatovat, co se bylo se mnou dělo. Ale moje srdce mělo lepší paměť; proudy co led studených slzí kanuly bezděky po mé tváři. – Konečně jsem tetu poznala. – Věděla jsem všecko. Podala jsem jí mlčky ruku, její radosť byla nesmírná. Povídala mi, jak dlouho ležím, jak nebezpečně jsem stonala. Viděla jsem, že můj výbuch proti Alfredovi měla za počátek nemoci. Nebyla jsem pravé své city v ne- 148 moci vyzradila – – to bylo všecko, co jsem si vědět přála. – Padla jsem v úplnou letargii; nevšímajíc si zevnějšího světa, zanášela jsem se tím horlivěji s vnitřním. Jediná myšlénka, nevyvratná mne vidina pronáledovala, aniž bych se jí ve dne v noci byla sprostit mohla. „Která je ta cesta pravá?“– Mám se oddat citu svému, anebo mám své povinnosti zůstat věrna, vyplňujíc naděje a přání své rodiny? Co je to cit? Svatý dar přírody, zákon, rukou tvůrce hluboko v nitro naše vrytý! – A co je to povinnosť? – Ustanovení lidské – šablona předsudkem lidským přistřížená, podle které se city naše spravovat mají; a které srdce se jí brání, hájit posvátné své právo, to se zavrhne a opovážlivou nohou rozšlápne. – Rodině mé se líbí, abych se spojila s mužem, jemužto přeji co bratrovi, v němžto ale hlasu není, při kterém by struny srdce mého souzvučně zazněly. Jen jeden se jich dotýká mistrovskou rukou a vyluzuje z nich nápěvy, nad kterými andělé v nebi plesají – – tomu věnovati život, sluje u Tebe, ukrutná rodino, hříchem, přestupkem povinnosti, kterou Ti jsem dlužna. – – Velkou žádáš odměnu za to, že jsem v lůně Tvém vznikla, že jsi mne těch několik let mého života krmila a šatila! – Dokud Vaše plány neruším, dokud nevystoupím proti úmyslům Vašim, jsem Vaší milovanou 149 hřičkou, jejížto pošetilým nápadům lichotíte. Jak bych ale samostatně jednati chtěla dle posvátného práva, odříkáte se mne proklínajíce odpadlici, jejížto památka bude na věky vymazána z Vašich ňader. – Co mi může po Vás býti? po Vás, kteří mi lásku svou prodáváte za celou blaženou budoucnosť mou? – Za kusy mého srdce dáte mi po kapkách své kupné náklonnosti, a prodejné své požehnání mně dříve neudělíte, dokud Vám ho neodkoupím citem, zoufanlivě z úpějící duše vyrvaným. Odříkám se Vás. – A ty mladíku slabý, co ty ode mne chceš? Proč mně lásku svou vnucuješ? Chceš mne za družku svého života? Jak jsi krátkozraký, jinochu, že nenahlížíš toho nemožnosť! Polož ruku na to mé mladé srdce; cítíš tam to jaré vlnění? To jsou mé city! Je ruka Tvá dosti silná, aby burácením jejich vládla, aby se stala pánem jejich? – Nejsme si sourodí, Alfrede? Nemůžeš býti vůdcem mým, chodě sám ještě po vodítku života? – Jako svéhlavé děcko se držíš mé ruky, chtěje mne tvrdošijně za společnici her svých – – a oni mne chtějí s Tebou nemilosrdně spoutat, zamýšlejíce jmění své spojiti. Vymknu se Tobě, Ty soběcká rodino. – Tobě k vůli se neodřeknu vzkřisitele mé dřímající duše. – – Přísnou, dobročinnou rukou mne ze spánku smrtícího probudil; bez něho bych byla utonula ve 150 víru všednosti. – Hříšně ležely ve mně ladem nejvznešenější dary božské – rozum a cit. Chtíčům své marnosti jsem žila, malichernostmi směšnými jsem rozdrobila sílu svého ducha! – Jím jsem procitla, jím se uvědomila, jím – jedině jím ve mně povstala snaha se změnit. – S smělým čelem mohu říci: Změnila jsem se! – Jeho pohled mně to řekl stokrát, třeba ústa jeho nemluvila! – Co by on z té mé duše vyvedl, kdyby mu vládnout jí dopřáno bylo! Pod rukou jeho je pružná a podajná; slovo jeho je s to, ji roznítiti k největším skutkům, a já ráda podstoupím smrť tělesní za ideu, jeho dechem v ní oživenou! – Nemám více slýchati jeho hlasu blahem nevýslovným mne naplňujícího? Nemám více hleděti v oči, zářící svatým ohněm lidumilství? – Nemám klečeti u jeho nohou, ssajíc v sebe slova věčného života? A proč? – Že se to příčí mé povinnosti! – Při takových myšlénkách zatemňoval se opět můj duch; bledá, zkrvácená žena stojíc u postele mé, mně kynula, slibujíc mi v objetí svém poklid a zapomenutí. – – Samovražda se ukázala mému strhanému zraku co jediný prostředek, abych vyvázla z tohoto krutého zápasu. – Stokrát jsem se, jsouc nepozorována, chtěla vrhnouti s okna; stokrát jsem vzta- 151 hovala ruku po nožíku, nedaleko mne na stolku ležícím – ne – ne, nesmělo to býti – on by mne byl měl za mrzkou. – – Na Vás, na Vás jsem si nezpomněla. – Ach jak jsem se sama sobě zdála býti ohavnou v chvíli, kde náklonnosť má k Vám se v srdci mém nepřehlučitelně ozývala. – – Vinila jsem se z nejčernější nevděčnosti, opovrhala jsem sama sebou, cítíc se jeho, ach zas jen jeho nehodna. – Což mne k světu již jiná páska nevázala, než tento nevýslovně drahý muž? – Vaše láska, Vaše trpělivosť a shovívavosť, jižto jsem jen v chvílích šílenství zapírati mohla – – což již z mé paměti zmizely? Což jsem zapomněla, že bez nucení, bez přemlouvání jsem pohnuta Vaší nikdy nezapřenou ke mně dobrotou? Což jsem stokrát sama sobě nepřislíbila, že Vás nikdy nesklamu, nikdy nezarmoutím; že vyplním všecky ve mne složené naděje radostně? Vždyť hodláte jen mé blaho upevnit. Že se mýlíte v prostředcích, že vidím jinde své štěstí, než tam, kde Vy mi je ukazujete – – můžete Vy, ušlechtilé duše, mohu já nebohá za to!? A Alfred, ten upřímný druh mého mládí, Alfred, který veškeré naděje svého života ve mně zakotvil, který mne miloval i s chybami a s vadami mými, – ten nezasluhuje trpké mé výčitky. Je 152 dost nešťastný, že promarňuje poklady svého citu pro nevděčné stvoření a nezasluhuje předhůzky, když já sama bujně bořím základy jeho štěstí. – Alfrede! nebohý Alfrede! Jeden z nás se obětovat musí – kdo to bude? Kdo? Kdo jiný, než ten silnější. – – Což jsi se za mne modlit zapomněla, sestro, že bůh nemá milosrdenství se mnou? – – Nesmím na Tebe myslit, vznešený obraze; nesmím si představit, že nebezpečí Tě očekávající sdílet nebudu. Ach nesmím pomysliti, že mi dopřáno není, abych stála po Tvém boku v zápasu života, abych chránila svýma prsoma Tvé tělo, krvácela z ran, Tobě určených, žijíc a umírajíc pro Tebe. – – – Modli se, sestro, modli. – – Každý den mně přinesla teta vonnou, spanilou kytici – dar Alfredův. – Ach odpusť, Alfrede, že v porosených kalíšcích květů jsem jen jeho viděla. – Vždyť jsem poznala květiny z pavlanu! Hledala jsem v nich stopu jeho pohledů, ohlas jeho slov. Celé dni jsem seděla s tváří v kytce schovanou; zdálo se mi, že jeho ruka spočívajíc na mém čele v něm mírní bolestný tlukot – – odpusťte mi poslední můj hřích! – Byl opět večer – opět krásný, poetický večer. 153 Měsíc mi do okna svítil, jako starý věrný přítel. – Přistoupila jsem ponejprv po nemoci k oknu, ale jaká to v přírodě změna? – Což se změnila, jako já? Trpěla jako já, že jaro z niv jejích zmizelo, zahlazeno jsouc zádumčivým jesenem? – I ona sestárla, a ne jen mé srdce? I ona pohřbila své květy a z ňader jejích se vyhostili slavíci, proto, že jim růže uvadly? Táhlo mne to k ní; chtěla jsem s ní si požalovat, s ní si zaplakat. Hledala jsem něco, čím bych hlavu před nočním chladem zachránila; vytáhla jsem ze skříně závoj – první to pásku mezi mým a jeho srdcem. Zahalivši se v něj spěchala jsem tiše po postranných schodech do zahrady. – Ach! jak byla změněna ta jindy tak květoucí, ptačím zpěvem rozkošně oživená zahrada! Houští pusto, jako po vymření; na pěšinách si divoce pohrával větřík se svadlým, šustícím listím; sem tam se zatřpytila na holém keři pozdní květina, truchlíc nad osamělým svým životem; potok valil zádumčivě své kalné vlnky – pomněnka mu byla dávno odumřela, a teď nikoho neměl, komu by byl svěřil bol a radosť svou. – Kráčela jsem dál a dále. Bylo mi, jakobych musila jaro najíti a vrátiti mu žezlo kvetoucí, aby jím vládl, usmívaje se z tisícerých květinových očí. – Snad jsem myslila, že se také do mého pustého srdce vrátí? kdo ví? – –
154 Důvěřovala jsem si více, než mé síly stačily. Sotva jsem as půl hodiny v zahradě bloudila a již mé nohy klesaly. Pod skupením bělokmenných břiz mně kynulo mechové sedátko; prodlela jsem dlouho na něm v bolestném snění. Chladný vítr vanul stromovím, nutě mne mrazivým svým dechem k návratu. Odcházela jsem smutně. Sotva jsem byla sto kroků udělala, tu spozoruju, že jsem závoj svůj ztratila. Vrátím se, hledajíc ouzkostlivě drahý svůj klenot. Ale kdo to vzdychá? Což nejsem sama v zahradě? Jaká to postava se tam pod břizami pohybuje? Kdo, všemohoucí bože, kdo tam ztracený můj závoj k ústům tiskne, sto – a stokrát ho celuje? Ach – byl to on! – Omdlévajíc podpírala jsem se o kmen stromu; srdce mé tlouklo tak mocně překvapením radostným, jakoby bylo chtělo z prsou mi vyskočit. On mne ještě miloval! – Tu on pozdvihl hlavu, zraky naše utkvěly v sobě, hleděli jsme si zas okem v oko jako tenkráte, když na ruměné obloze nad námi hvězda lásky zaplanula – zašla! – Urputný vítr podzimní cuchal dnes naše vlasy. – Naše pohledy se v sobě zakotvily jako pro věky; četli jsme jasně v srdcích svých – byli jsme oba spokojeni s tím, co jsme v sobě nalezli. Oba jsme se usmívali. – Ach, kdybychom byli celé moře nej- 155 trpčích slzí prolili, byli bychom méně trpěli, než při tomto hrozném úsměchu. – Již jsme se jeden druhého netázali, která cesta je ta pravá – věděli jsme to oba. – Jak dlouho jsme se v tomto slastném a strastném pohledu kochali, to nevím. Zvuk volajících hlasů nás probudil. Vztáhla jsem ruku po svém mně teď dvojnásobně drahém závoji. Chvíli, ale jen chvíli váhal; konečně mi ho podal co obraz našeho temného osudu. – Náhlou myšlénkou jata, roztrhla jsem ho rychle ve dvě půle – podávajíc mu třesoucí se rukou jednu polovici. Vášnivě se jí chopil a za ňadra ji schovávaje, pravil temně: „Dopřejete mi, abych mu zvěstoval, že budete jeho ženou?“ – „Řekněte mu, že budu jeho, kdy on si přáti bude“ – odpověděla jsem pevně. Odvrátili jsme se od sebe bez žehnajícího slova, bez ruky podání bez posledního pohledu – – a rychle jsme se každý v jinou stranu vzdálili. – – – – – – – – – – – – – – – Co Ti dále povím? Probděla jsem na sedadle celou noc – loučila jsem se sama s sebou. Hleděla jsem s hořkým pláčem za tou blouznivou, nadšenou dívčinou, která s puklým srdcem se unášela z oboru žijících do říše stínů. – Nemohla jsem se sezná- 156 miti s tou bledou ženou, odříkající se všeho osobního blaha a která nyní její místo zoujímat bude mezi Vámi. – Tu povstal ruch na dvoře. Tajně se vyvedl kůň ze stájů. Slyšela jsem tiše hovořit. Konečně cválal někdo dušený krokem ze vrat – na věky za ním se zavírajících. – – – On odcházel. – Dlouho jsem poslouchala dupot koně v dálce se ztrácející, pronásledovala v duchu osamělého, mlčenlivého jezdce, ustavičně se vzdalujícího. – – – Tato noc neměla konce. – První paprsky slunce naplnily světlem mou komnatu, a srdce mé klidnějším pocitem. – Bylo dobojováno. – My jsme silnější, než Vy; proto musíme nésti větší tíže života. – Alfred by byl podlehl i rodiče jeho – k čemu bysme byli tak toužebně pravdu hledali, když bysme poznavše ji, ji nebyli též konali? – Jen ta láska je pravá, která se odříci dovede – vše ostatní je slepé sobectví, chtíč! – – – – – – – – – – – – – – – – Někdo bojácně zaklepal. Byla to má teta s Alfredem – s tím nebohým Alfredem, který ve své štěstí už ani věřit neuměl. – Pohnutá vrhla jsem se na jeho tlukoucí prsa a srdce mně překypělo soucitem! – Při svatém muži, k němužto jsme lnuli oba stejnou láskou, jsem mu slibovala, že můj 157 cit k němu nebude bledým stínem, nýbrž živým, čerstvým pramenem. Nemluvila jsem víc, ale pozorovala jsem v jeho blaženém pohledu, že mi rozumí a že jdu pravou cestou! – Jste spokojeni se svou Boženou? – –
Karolína Světlá.
158
Všední život.
Stará logika.
Bylo po přednášce. Ze sálu bývalé logiky v Klementinum vyhrnulo se k pětistům žáků. Ten si zapaloval cigaro, a druhý explikace, péra i kalamář do kapes uschovav, sundaval brejle, třetí přelítnuv schody ubíhal k vratům jako zběsilý. – Zde se stavil houf kolem preclíkáře, tam stála tlupa akademických měšťanů v bedlivé poradě, jakby spolu nastávající večer nejlépe strávili, bijíce při tom netrpělivě holemi o dláždění, an se jeden neb druhý z permanentních oudů ještě z chomáče vycházejících nevytlačil. Tu zas bral jeden skromný druh druha důvěrně stranou, prose jej o půjčku dvougrošáku, by si na trpké při večerním studium opisování explikac k svíci dopomohl. Tam zas ubíral se párek disputujících synů Israela, zabraných v hádku filoso- 159 fickou, nesoucích nejsmělejší myšlénky do samého sídla praotcovských starověrců. Za nimi kráčel třetí, ještě péro za uchem, mumlaje před sebe a odříkávaje křivou hubou poslední slova professorova – potřásaje kudrnatou, nevyčesanou hlavou, která pod tíží denně vzrůstající učenosti silně mezi lopatky zapadala. – Již řidla tlačenice, již slabnul průvod, zde onde ještě opozdilec – hluk a hlomoz se ztrácel. Najednou zapadli silným třeskotem vysoké dvéře, malý hlouček tam ještě pozůstal, aby odbyl mezi sebou jakousi poradu. Byl to výbor Jungmannových žáků, jenž povzbuzen láskou k domácí literatuře, své básnické i prosaické pokusy si sdílel, tvoře mezi sebou třeba nerozhodný, předce ale bedlivý a ouzkostlivý areopag, jenž nejnepatrnější básničku nového člena s nadšením vítaje, o přízvuku a o časomíře často kruté veda spory, ani nejmenší chybičky tehdy ještě libovolného pravopisu diletantických samouků nepřehlédnul a nepromíjel. Za malou chvíli rozevřely se opět dvéře s nemalou prudkostí a z nich vyběhl rozčilený, as dvadcetiletý mladík, a za ním v patách druhý. „Toť proti úmluvě,“ volal pronásledovaný v běhu. „Takž pak nabuď rozumu; chtěl jsem, abys nám to sám přednesl,“ volal pronasledovatel. Druhý se zastavil na chvíli, přistoupil k svému 160 kolegovi a pravil rázně i určitě: „Nižádným způsobem nechci, aby kdokoliv se dověděl, kdo je původcem té básně. Mám k tomu na sta příčin a kdybych se byl nadál, že mne tak přelstíš, bylbych ti tu básničku, kterou’s mi z theky vytáhl, z rukou vyškubnul a na kousky roztrhal. Lituji každého slova, kterým jsem se ti svěřil a jestli mne teď ještě pronásledovati nepřestaneš, odejmu ti celou svou důvěru a chci tě nenávidět a do smrti perem ani netrhnu!“ Poslední slovo bylo trumfem nejvydatnějším. Odpůrce pokrčil rameny a podal odcházejícímu ruku, s podivením za ním hlavou potřásaje. „Já a mít jeho vlohy!“ vzdychl si na to, vraceje se do kruhu již napnutě dychtivých kolegů; tam vyňal papírek a počal po několika předběžných slovech, kterými objevení se nového talentu, nového genia na obzoru „české uměny“ ohlašoval, přednášeti s náramným pathosem tyto sloky:
Chladná jsi ty má růže, tak tichá, vybledlá, jako to mrtvé bůže, jako ta vášeň mdlá, co plakat víc nemůže.
„Jaký má ale nápis ta báseň?“ ptal se jeden z posluchačů. „Zapomněl jsi číst titul,“ podotknul druhý. 161 „Nemá žádný!“ odvětil nemile vyrušený. „Až doslechnete, můžete si ji pak sami křtít!“ Několik nastávajících, ovšem neplodných kritiků vrtělo hlavou. Krasoslav četl dále:
A krásná jsi má růže, jako ten Cherubín, jenž na posvátné lůže panenský vrhá stín, tak že se chví cit muže.
„Kdyby tuhle to bylo vůbec srozumitelné, řekl bych, že je to skoro nemravné,“ prohodil bývalý premiant z Litomyšle. „A k tomu pět jednoslabičných slov v posledním verši,“ podotknul nastávající bohoslovec. Krasoslav ale byl v proudu a skončil takto:
Bez bázně jsi má růže, a já kdybych snad chtěl, tisk’ bych tě k srdci úže, a tu bych mžikem vpěl ti vše co láska zmůže.
Poslední slova byla tak ohnivě přednešena, že všeobecné překvapení ano i některý potlesk vzbudila. Opusťme hádky, které po chvíli povstaly. Resultát všeho byl, že se dost malý hlouček rozpadnul na dvě protivné strany, z kterých jedna pravověrná, pamětliva slov Kollárových, že „cesty mohou býti rozličné,“ k svým hodinám a explikacím se 162 odebrala, aby nikdy více na ztracené syny romantické výstřednosti nepromluvila. Druhá, jako v klatbě pozůstalá polovíce odebrala se po nadšeném objímání, báseň tu ještě po ulicích opakujíc, s jiskřícíma zrakoma do kavárny, kdež od Krasoslava, jenž druhy své dnes punčem častoval, i jmeno skladatele zaslechla a na jeho zdraví a jeho Musu hlučně popíjela. – – Známé jest jmeno osudnice, kteráž přede niť života. – Jakáž ale jest vůle té svaté ruky, která ty nitě zde skrývá, jinde k světlu vyvádí, tam slučuje, tu zas rozděluje na rozhodném stavu lidských osudů? Neopřete se vy nitky – jen přetrhnutím lze vám vzdorovat! – A vy sloučené, v jednu přízi utkané nitky, co na vás čeká? Nehrozí vám znova nůžky? – Již béře švadlena opět osudný loket do rukou. „Tři lokte a půl!“ – Již se rozluč, ty zbylá půlko, s myšlénkou souvislého života – zůstaneš na správy a dostaneš se bez užitku tím dříve mezi hadry. – Štastná ještě, když některému sirotku snad vlhké oči osušíš a šťastnější, když znovu na nitky rozškubána zacelíš krvavou ránu v boji raněného lidstva. Bývalý sál logiky byl také jedním z osudných stavů. Jak již v krátkém čase se všemi osud pozahrál! Ano i ten malý hlouček výstředníkův, jenž svorně za stolem seděl a na zdraví básníka Jin- 163 dřicha popíjel – jak je teď rozprášen; tu smrtí, zde zapomenutím – onde soběctvím, tam šílenstvím – ano i zločinem i cností na věky pohřben a zahrabán. Kdo z nich ještě žije život živý? Ani náš rek, náš Jindřich, ten básník, nedoví se, že oněm píši, že mu stavím za živa náhrobek!
Virginie.
V jednom z uměleckých skladů na rynku byl tehdy po nějaký čas krásný obraz vyvěšen. Chopinova to byla Virginie – snivá, citlivá to komposice; ideálně přirozená dívčí duše, překvapena tu v momentu prvního zachvění se probuzené lásky. Vnitřní nepokoj vyhnal ji v teplé tropické noci k místu, kde jí Pavel, ten věrný, obětovný soudruh, byl rozkošné zátiší i vydlažděnou lázeň s živou křišťalovou vodou utvořil. V křovinách i v hlavách měsíčným leskem chvějících se stromů spočívaly rodiny Pavlem tam snešeného ptactva; celý den bylo tam křiku a zpěvu. Teď bylo vše v hluboký spánek zkolíbáno, jen chvílemi jako ze sna zazvučel hlásek poloprobuzené polodřímající písně. – Při pohledu na obraz zaslechl jsi rozechvění se vln, když panenská v nich se pohroužela noha – potkal jsi se s posvátnou harmonií vroucně tklivých blou- 164 znivých pocitů, kteráž ze zřídel dvou jemně žhoucích a snivě vlhkých očí prýštila – spatřil’s tu v nedotknutých, pod sněžným rouchem se vlnících ňadrech živé srdce tlouci, které polekané prvním zazněním té věčně jarní, vševítězné tužby jako zvon se chvělo, zefírem ovanutý. Ta dívčí krása zplála tu ponejprv myšlénkou lásky – ale okamžikem zbledla v nejhlubší zase melancholii. Souzvuk všech těchto dojmů, kouzlo snů a probuzení luzných vnad, živý pramen života a tajemný smutek luny, která v svůj vlastní stín se potápí – nezkalená blouznivosť panny a zase kyprosť věrné staré matky přírody: vše to bylo soustředěno v tom obraze, ne-li pro oko každého, jistě pro duši básníka, jakým byl Jindřich. – Uplynuly více než tři týdny a předce neminul ani jeden den, aby před obrazem tím mezi čtvrtou a pátou hodinou odpůldne se nebyl pozastavil z koleje jdoucí mladík, jenž rychlým krokem vždy přikvapiv, vždycky jen váhavě se vzdaloval, pobyv před jediným tím výtvorem často déle, než čtvrt hodiny. Oči jeho „spoutané dva blesky“ zdály se, že jen touto denní pastvou planou a živoří. I dnes nebyl opominul navštívit „svou Virginii“... ale jaké nemilé to překvapení. – Ideálu jeho – tu více nebylo; místo něho vystaven tam křiklavě malovaný s vikýře se dívající pudlík s červenou 165 čepičkou, a kouřil s vážností usedlého souseda. Marné bylo i v jiných místech hledání. Virginie byla ta tam – odložena, snad že po tak dlouhý čas kupce nenalezla, a v nejlepším případu snad již odprodána. Ale což kdyby tam ve skladě ještě byla? Jistoty musel nabýt, stůj co stůj. Sám nevěda co činí, vstoupil tam, aby vyzvěděl osud své bohyně. „Was wünschen Sie?“ Jindřich byl v rozpacích. Jedním šlehnutím oka přelítl pulty – nemýlil se – tam ten mladík s válcem v ruce, co s takovou dvorností k bohaté dámě se sklání, nerovná on levou rukou obraz – neklade on na něj průhledný papír? – To byla ona! Přistoupil blíže – krásná, blahodějná, nejoutlejší ručko velkomyslné dámy, kteráž jsi ještě jednou před zaobalením pokryvku nadzdvihla, aby ještě jednou pohlédla, jakou to kráskou své poklady rozmnoží – blahoslavil a žehnal tě Jindřich; dopřálas mu poslední pohled – dopřálas mu rozloučení. Vlhké jeho oči pozorovaly, že i obraz na válec vinutý, smutné zvuky od sebe dával a jako na rozloučenou se chvěl. Válec vandroval do rukou služebníka, dáma zaplatila – mladý kněhkupec „ruku líbal“ – běžel ke dveřím, otvíral a klonil se a dáma odšustila. Jindřich ji neviděl – stál uprostřed krámu; otázka, co chce, opakovala se, a on jen prstem 166 za obrazem pokynul. Důvtipný kněhkupec nabídl se hned, jestliže po obraze právě koupeném pánova žádosť, že ve čtrnácti dnech tu bude nový. Jaká to skvělá naděje! – Tu ale padlo několik slov o malém návdavku a náš milovník obrazů se zpamatoval, zavrtěl hlavou a smáčknul při urovnání brejlí náhlou slzu v oku svém. Vyběhl. – U kněhkupce za ním rovněž vrtěli hlavou a pan principál i prohodil, že to bude snad študent a že ho mohli hned, jak vstoupil, odbýt určitým slovem: Tu nic není! Jindřich ale ve svém snivém proudu – spatřil na ulici opět tu dámu, čili vlastně ten válec se služebníkem a vesloval za nimi takřka bezvolně. „Was machst du da?“ zavznělo mu náhle za zády. Spatřil svého přistárlého otce, který takřka křečovitě jej popadl za ruku. Jindřich nelhal, když užaslého otce ujišťoval, že to nebyla právě dáma, za kterou se hnal. Jinak se ale ze svého neobyčejného potulování mimo čas kolejní také zcela jasně před otcem ospravedlniti nedovedl. V tom jim další rozmluvu přerušil kočár ze železné ulice vybočující, v kterém seděl přišedivělý, shrbený mužík, jenž Jindřichova otce pozdraviv naň pokynul. Mezi tím, co kočí u samého podloubí se zastavil, aby čekající naň již dámu přijal, vyskočil 167 ten pán, na svá léta dosti hbitě, a běžel otci Jindřichovu vstříc, vstupující dámy si hrubě nevšímaje. Jindřichovým otcem to trhlo; vida však, že se vyhnout nelze, zůstavil syna a uctivě klobouk sejmuv, popošel šedivému pánu vstříc. Po krátkém pozdravení obrátili se oba k Jindřichovi. Otec jeho ale nezdál se býti zvědavostí bohatého pána příliš překvapeným. Mračil se. „Tedy to jest jejich syn?“ ptal se pán a prohlížel Jindřicha, úctu svou skládajícího, s patrným zalíbením. Ptal se na léta jeho, na prospěch v studiích, chválil otcův úmysl, že jest k právnické dráze určen, což Jindřich s podivením zaslechl, an otec sám na nevděčnou a klopotnou dráhu prachem kancelářským často si stěžoval. „Znalosť zákonů jest pro každého nejprospěšnější výhodou, ať se již k tomu neb onomu stavu odhodlá,“ prohodil otcův příznivec s poněkud lstivým úsměvem. Otec Jindřichův pokynul hlavou, ale hleděl pod sebe. Lidumilný pán poklepal Jindřichovi na rameno, podal jeho otci ruku a zval jej i se synem, aby na blízkou jeho villu neopomenuli se podívat; že tam i zahrada i pěkná ekonomie – i slečna dcera že je ráda uvítá. – Již se i k ekvipáži obrátil, chtěje snad i své slečně ty pány představit; v tom se po- 168 čaly netrpěliví koně spínat, otec škubl Jindřichem, a pán vida i dceru svou již netrpělivou, zovoucí jej důraznou pantomimou k rychlému odjezdu, skočil do vozu, ani na sloužícího nečekaje. – Odjeli. Za chvilku spozoroval Jindřich, že po krátké rozprávce s pánem i slečna se po něm poohlídla. Otec ale s neobyčejnou srdečností pohledl na syna a zdržuje ho laskavě, potřásal mu rukou, volným jen krokem dále se ubíraje. „Vidíš, Jindřichu, ten pán má ekvipáž a dceru v hedbáví a premované služebnictvo – ale za celý svět bych nechtěl v jeho kůži vězet a kdybych měl být žebrákem a tebe viděl jen v hadrách oděného. Ano hůl a žebrácký vak nevyměním za jeho kočího a sloužícího v livreji.“ – Za chvíli potkali opět pána; s tím měl otec delší pojednání. Zůstavil tedy syna. Patrně však vroucnější, než obyčejně, pobídl jej, aby se ještě prošel: že to mladému člověku k zdraví a k zotavení slouží. Jindřich se pustil po nábřeží k řetězovému mostu. Nebyl ještě ale ani pět kroků popošel, když byl od otce znova zastaven, jenž s obyčejnou přísnou zase tváří jej krátce oslovil; „Dass du mir aber bald nach Haus kommst!“
169 Tak sám!
Co se dělo v Jindřichově duši? Kdož to mohl vypátrat! Právnictví a poesie, shrbený pán a Virginie – přísný, ale poctivý otec – znalosť zákonů a dáma v hedbáví – ekvipáž i žebrácká hůl – hlučný dav lidí a tichý proud Vltavy – rodící se sny i klidný mír nezbouřeného srdce – – toť byly živly, v nichž tonul, z nichž zase probředal. „Ať žije Jindřich!“ zvolalo v tom několik hlasů. Již byl obklopen hloučkem ctitelů, kteří z kavárny se hrnouce, spěli za Krasoslavem. Marné všecko zdráhání a upejpání. Proč by také věčně byl nevlídníkem? Nebyly to právě urážky, jež z těch úst zaslechl. Několik kolegů, kteří se ho byli dosud ani nepovšímli, podávalo mu ruce. V nejednom z těch zraků četl upřímnou lásku a horoucnosť pro krásu. Kyprý vývin poesie, zdálo se, že všem ležel na srdci. Šlo se na Smíchov a Krasoslav dnes častoval. Básníku není dobře ustavičně se zavírat před světem a nepoznat život, život třeba ve stínech. Kuželky také mohou representovat Musy; je jich devět a kdo je Perunovou kulí porazí jedním hodem, neslaví ten olympickou vítězoslávu? A při tom ty luciánské žerty – ten homerický smích – to zdravé 170 pohybování, ty vlastenecké syrečky a ten český nektar! – Je to proza? – Rozprávky o romantice ale předce řidnuly; volání o pivo přivábilo boubelatou sklepnici a když se ta Hébe zjevila, bylo náhle patrno, že rozumí česky – a jakou prostonárodní češtinu! Ani deset znělek Kollárových nebylo by jí vyloudilo ten spokojený úsměv, jako krátké zvolání kolegů: „Mort je to holka!“ – Lhal bych, ujišťuje, že se ta živá veselosť Jindřichovi nelíbila. Z počátku zdálo se mu, že i pro ten pospolitý život má talenty a vkus. Také se napil, také se usmál na sklepnici: – a kdyby nebylo kolegů, bylby ji snad šetrně za ruku vzal a poprosil, aby mu dopřála podívat se chvílku do těch modrých oček a bylby snad extemporoval básničku milou a prostosrdečnou, a byť se mu byla i vysmála. Ta mladá chasa ale neměla žádné šetrnosti; obklopili holku jako sršně a ty jejich žerty musely spíš urážet, než jí pochlebovat. Vytrhla se jim a odběhla na pohled velmi rozhněvána. Za chvílku tu ale byla zas a smála se zas a po chvíli hubovala a konečně prohodila sama něco, že se sám Jindřich začervenal – nevěda, jak se mu děje. Obrátil se ke kuželníku – ale přítokem piva co se to z těch básnických kolegů stalo! – Jaké 171 to anekdoty přišly na tapet, jaké to písně se začaly zpívat! Chtěl domů – nedali mu. Zapíjel mrzutosť, ale nestal se tím o mák veselejším – naopak nesmírná melancholie uhostila se v jeho duši. Ten svět, tak rozkošný před chvílí, najednou všecky vnady proň ztrácel – myšlénky o budoucnosti – o povolání lidstva – všecky ty věčně trapné pohádky rozbouřily mu hlavu. Vždy rozpustilejší kolegů si počínání vždy nesmyslnějším se mu zdálo. „Co jest člověk? co jsem já?“ tak mu stále vřelo v nitru. „Štastní blázni, kteří v těch planostech utopit můžete strašný ten bol zahynutí a bezcílného života! Neptá se z nich žádný, kam a odkud jdou!“ Na širém nebi vyploula luna. Z hospodní zahrady vyčarovala luznou krajinu – – jak půvabné lesky, jak tajuplné stíny – a ten žalný proud blízké Vltavy – nešuměl on jako to dálné moře, když bílou mrtvolu Virginie k břehům zanášelo? Zjev se, posvátný ideále – ať umlknou na vůkol ty surové křiky, ten zpustlý smích! Oživněte, vy zakletí bůžkové křovin a stromů – a vy hlídači lodí i rozsáhlých zahrad neštěkejte – probuďte se vy rusalky a víly a zatancujte na květnaté louce! Vy kalužiny vyschněte, ať se ve vás nezkoupá básník – nezvoňte víčkem o džbány, vy lehkovážná 172 chaso; zadržte raději sklepnici, ať se nerozběhne za prchajícím snářem a nemile mu na zaplacení syrečků a piva nezpomene – vždyť celý řad platí dnes Krasoslav. Nebylo ale třeba toho se báti – druzi Jindřicha více nepohřešili – mnohý byl rád, že sám o sobě věděl. A náš básník vždy více přibližoval se k Vltavě – a viděl na jejich březích sílu „chvrastia“, třeba ho tam více nebylo, a slyšel slavíka vesele i smutně zpívat – a hledal roztouženě „pochladeček mil.“ „Pomiluj chuda!“......chuda!“... Chladícím větérkem probral se ale brzy z těch příliš bujných a nereálních myšlének své ochmelením alespoň páchnoucí obrazotvornosti; hluboký vzdech zjevil najednou až příliš trpké probuzení! „Kdo by tak věčně mohl chodit ve snech! – Ale teď již nejvyšší čas se zpamatovati! Musím domů a já sotva vím, kde jsem. Však tu cesta přímo podél Vltavy – nemohu zabloudit – ale lépe by mi bylo, kdyby mne vedla hvězda lásky! – Aj ty lásko! Ty bludičko a přece jediné ty světélko na naši pouti!“ V tom klopýtl – zachytil se o boudu, z té vyskočil pes a donutil Jindřicha, že co možná nejvolněji se pohyboval dále, aby nebyl pokousán. „Toť obraz lidských pokroků,“ myslil si proná- 173 sledovaný. „Člověk cítí tisíc chutí, dát se do outěku, aby jen vyvázl nemilému pocitu odvislosti; ale jen se pokus, brát nohy na ramena! Nadběhne ti nenávisť a porazí tě hněv a pak se ani nehni; sice běda tobě. Kdo ale zvolna, bázlivě, krok za krokem se loudá, tomu se vysmějí – a je to rádno obrátit se na tu obludu a bacit ji kamenem?...“ Byl u brány – pes jej byl dávno opustil – za to si jej prohlížel tím bedlivěji ponocný; ty dlouhé vlasy nebyly mu dvakrát po chuti – vrtěl hlavou a bručel. Jindřich zůstával na Malé straně. Již byl ve své ulici, spatřil svůj domov. „Dass du mir aber bald nach Haus kommst!“ projelo mu náhle mysl. Co škodí! Otec již bude bez toho přes hodinu spát, matka snad nechala dvéře u kuchyně pootevřeny a krom toho – ať si bručel ten starý! – Přemýšlel on kdy tak hluboce o věčných věcech, jako dnes Jindřich? Nebyl ten otec zcela obyčejný muž, mechanické kolečko v hodinách všehomíra, beze všeho sebeuvědomění? – Bylo mu toho otce skoro líto – ale proto přece škrábal se jen po špičkách do čtvrtého poschodí, kde bylo tma jako v pytli.– Nemíval nikdy ten obyčej tak pozdě domů přicházet – a tato jinak chvalitebná vlastnosť byla dnes přec jeho zkázou!
174 „Teď přijít domů a lehnout si z ticha – a nemít nikoho, komu tísně přeplněného srdce vysypat! – Ani světlo rozžehnout nesmím, abych myšlénkám svým na papíru připravil průliv. A kdybych to i napsal, komu to sdělím, komu přečtu – těm opilým kolegům?“ – tu zavrávoral. „Nemám komu v náruč padnout! – komu u prsou se vyplakati! – leda matce – ta ale uvidí jenom slzy, neporozumí však, proč jich vylévám! – Chvála bohu, zde jsou naše dvéře – a opravdu jen přivřeny.“ Dvéře ani nevrzly. – Šťastně je přivřel na závoru, pak chmatal a meditoval dále: „Jen sloučením v jeden přechod naleznou dvě osamělé dissonance souzvučného ukojení – a v mé duši tak žalně se chví tak příkrá disharmonie, jak rád bych nalezl duši....“duši...“ Již byl u svých dveří; – mysle, že jsou zavřeny, hledal po stěně na hřebíku klíč. – „Ale samota, to naše hrozná kletba, a já od dětinství vždy sám – tak sám!“ – – Nešťastná ruka hledala klíč na polici a tam se rozkývalo nádobí, něco kulatého se smeklo – s hrozným třeskotem se několik střepů poroučelo k zemi. Jindřich jako zlým duchem přestrašen vrazil do dveří – byly dokořán – opět jen přílišnou starostí matčinou. – Rychlostí myšlénky stál u 175 svého lůžka a lehl jak byl, ani se nesvlékaje, ani dýchat si netroufaje. Za chvíli za skleněnými dveřmi v otcově pokoji šramot – mezi tím co matčin kašel ani konce nebral; pak následovaly mezi otcem a matkou krátké protimluvy. Konečně vrzly dvéře – byla to matka, jež ve dveřích Jindřichova pokoje jej oslovila, zda-li spí. Ten ani muk. Matka ráda, že se neozval, vracela se zas a ujišťovala otce; ale ten byl jaksi nedověrčivý. Hněvivý jeho hlas nejednou pronesl osudné slovo: „Racker;“ ovšem ospale, ale tím trpčeji to znělo v tom nočním tichu. Opět bychom lhali, kdybysme tvrdili, že na to „syn otce svého“ celou noc oka nezamhouřil; naopak usnul vzdor strachu předce okamžitě – a nesnil právě o strašných a nemilých věcech. Tím nemilejší ale bylo pak zase to probuzení! –
Je recht.
Matka stála již hezkou chvíli před jeho lůžkem a pozorovala jej s tichým soucitem a s starostlivým pohledem. Když oči otevřel, sepnula ruce a počala s všemožnou šetrností. „Ale Heinrich! co’s mi to pro boha udělal! Takž pak alespoň vstaň a svlékni se. Všecko bych 176 byla ještě spořádala; když tě ale otec ráno zahlídnul v botách a v černém kabátě na peřině – tu jsem už myslila, že ho neudržím. Chtěl tě vytáhnout z postele a kdyby nebyly zrovna zacinkly naše věrné hodiny, které zpravoval nebožtík můj otec – byl to šikovný a rozšafný muž – dej mu pán bůh nebe! – taky jsme s ním měli kříž, já a matka – ale na mne – to držel. Když přišel večír domů, to mohla matka zavírat jak chtěla – vždycky našel dvéře pootevřeny a klíč ani hledat nemusil. A ráno když se vyspal, bylo dobře; matka si na něj již netroufala a mně za to vždy zas něco strčil – fíky nebo pomeranč. Prosím tě, nemáš hlad? chceš snad kafíčko do postele? Vidíš, já o škodě nic neříkám; ale že’s mi zrovna ten můj nejšikovnější hrníček – nu, jen si to tak k srdci neber; snad bys neplakal? I ty můj bože!! – Ale hausarest máš, to ti není pomoci. „Dokud nepřijdu z kanceláře, ani z fleku ať se mi nehne,“ povídal otec. – I prosím tě, vem dnes čistou košili; je dnes čtvrtek, už jsem ti ji vybrala a pak si vypraš hezky kabát a zasedni za knihu – hezky se nasnídej – koupila jsem ti dnes mandlovku. Ale vždyť jsi ještě ani křížek neudělal?“ Jindřich poslechl matku – a dal se pak mlčky do snídaně – potom se převlékl, vykartáčoval si paruku a kabát – pak si zasedl k stolku a študoval. 177 Matka by na to byla přisáhala – kdež ale zatím bloudil jeho duch! Jak bolestně tloukl s nedospělýma křídloma o šlupku dusící jej formy všedního života! Oběd stál připraven – blížil se okamžik otcova návratu. Dědečkem zpravované hodiny zacinkly čtvrť na druhou a to mechanické kolečko v hodinách všehomíra šlapalo známým krokem po schodech na horu. Již byl ve dveřích; vstoupiv do kuchyně, postavil se na práh Jindřichova pokoje a prohlížel si arestanta nesmírně trapných deset minut. Pozdravit otce a způsobit bouřku, bylo jedno. Jindřich koukal do kněh, ani nedutaje. Otec zakýval několikkrát hlavou a obrátil se do svého pokoje k přikrytému stolku. Tam odložil hůl a klobouk, popošel dvakrát světnicí, natáhl hodiny a odšoupl sponky u skleněných dveří, dívaje se znova deset minut na delikventa. Matka přinesla polívku, volala k obědu. Jindřich se nehnul. Otec zasedl k stolku, ale urovnal si talíř tak, že seděl právě skleněným dveřím naproti, skrze které nepohnutě hleděl na vzdorného chlapce. Pomodlil se, nabral si polívky a jedl; za každou lžicí pohlédl na syna – a mlčel. Matka v rozpacích přinesla maso a zanesla polívku Jindřichovi do pokoje. Ten odstrčil talíř 178 a zakryl tvář, složiv ji do rukou na stůl, aby ušel zrakům otcovým. Slyšel starého bručet. Vidlička i nože vrzaly vedle po talíři – nastala chvíle, kde bylo úřadem pana filozofa, skočit dolů pro pivo. – Zvyk jest urputná věc; básník sebou trhl, popadl v kuchyni džbánek a byl čtyrmi skoky dole a za minutku opět nahoře. Vjela do něj kuráž; vstoupiv do jídelny, vzal otcovu sklenici a nalil jako jindy. Otec ulomil kousek chleba, zajed’ a pak se napil, ani se neohlédnuv. Matka sklidila stůl a šťouchla Jindřicha, aby se vyhnul otci a šel do kuchyně se najíst, postrčiv starému dříve včerejší „Prager Zeitung.“ Synáček ale se uškub’ a obrátil se k oknu, ani se nehýbaje. Starý se dal do čtení. Přečetl: „Aemtliches,“ četl zprávy, konečně feuilleton, pak meteorologické zprávy, „Wasserstand“ – a hrůza! i mrtvé a přibylé. – Konečně odložil list a ohlídl se na synáčka. Ještě nebylo té tortury dost; bylo tu ještě šest stran inseratů – strašlivý tyran dal se do toho. – Tloukly tři čtvrtě na třetí. Kolečko všehomíra se zdvihlo, šňuplo si, vyměnilo si zašňupaný šátek za čerstvý, vytáhlo z kapsy kousek cukru pro kanárka, pohovořilo s ním slaďounce, pak mlasklo několikkrát, vzalo hůl a klobouk a šlo. Ale ve dveřích se obrátilo a zarachotilo. „Jestli mi kluku nepřineseš samé eminence 179 domů, tak tě dám na tři léta do arbeitshausu, to si pamatuj!“ – Další jeho bručení Jindřich nezaslechl; ale nebylo s ním od těch dob k vydržení. Mezi přednáškou byl jen „uchem a perem“ a po přednášce utíkával horem pádem domů, na nikoho nepromluviv, nikoho nepozdraviv. Strašný čas zkoušek i jeho kolegy zabral do víru černé kávy a smrtelného potu. Vzdor krásných letních dnů nespatřil jsi nikoho na procházce. Kdo celý rok nic nedělal a je rád, že mu mezi jednou a druhou zkouškou zbývá pět dní nanejvejš, ten ovšem nemá času psát básně a obdivovat se přírodě. Jindřich nebyl v tom roce tak nedbalý; ale měl co dělat. Kde jiný byl rád, že vyváz’ bez dvojky, musil on proti všem náhodám professorských rozmarů být silně ozbrojen. Pýcha i vzdor mu kázaly, aby splnil žádosť otcovu – třeba stranu té káznice mnoho strachu neměl. Nastaly mu štace utrpení a ukřižování – jednu eminenci šťastně vydobyv, již měl starosti o druhou a tak to šlo po tři neděle v ustavičném strachu a chvatu. Zkoušky byly odbyty – neřekl ani otci o peníze na vysvědčení; vyžebrav těch několik grošů na matce, připlaval se všemi eminencemi domů a položil otci atest na stůl právě před obědem. –
180 Starý položil brejle na papír a četl řádku po řádce a odkrýval jednu eminenci po druhé. Dočetl a podíval se na Jindřicha. Jen malým mrknutím osvědčil utajenou spokojenosť; pak mu vrátil atest se suchými slovy: „Je recht!“ Dal se do polívky, krájel maso – jen v tom se překvapil, že dnes podal Jindřichovi trochu větší kousek, než jindy; a když tu bylo pivo, že mu sám nalil první sklenici. Blažená matka uvařila černou kávu a usmívala se co nejsladčeji na nadějného synáčka. Tloukly tři čtvrtě na třetí, kanárek dostal cukr – táta odešel. Ale matka hladila synáčka, který měl slzy v očích, a vyňala psaníčko, které mlčky před něj položila. To psaníčko znělo: Milý neznámý bratranče! Poněvadž tohle to psaníčko ani neuhlídáš, jestli’s všecky eminence domů nepřines’, tedy Ti gratuluji a zvu Tě k nám na ferie. Lidí u nás málo, za to ale krotká zvěř. Koncerty u nás také nenajdeš – máme ale mnoho lesů, a já mám taky hlas a starý klavír – Ty ho prý tak výtečně hraješ – myslím tedy, že se mně alespoň s Tebou stýskat nebude. A jestli Tě mrzí muzika, tedy si přines několik kněh. V zámku mají také divadlo a já umím hrát dobře komedii! Což ale žvástám! O to snad o všecko nestojíš! – Ujišťuji Tě ale, že Ti nedám chvilku pokoje a že se budu snažit Tě vyrážet, 181 jak jen budeš chtít. Čerstvého vzduchu, který u Vás na loty prodávají, jest zde dost a dost – a toho Ti především třeba. Také Tě ujišťuji, že k nám ještě ani za mák školní učenosti nezabloudilo. Odpočineš si tedy chudáku – přijď, jen přijď! Matka má Ti již upekla mazance a otec právě vyšel do lesa, aby Ti nějakou pečinku zastřelil. Bude se Ti u nás líbit. Nevíš-li, jak se jmenuji, tedy věz, že mně říkají: pokušitel, a že jsem tvá upřímná sestřenice až do smrti Otilie Křepelka. Welch’ wohlklingender Name! –
Jindřich dočetl a podíval se u vyjevení na matku: „Což ale otec tomu řekne?“ Matka vyňala z truhly malý pytlíček s dvacetníky, položila ho na stůl a odpověděla, líbajíc svého miláčka: „Ten starý vrtěl z počátku hlavou, ale když přišla ta výminka stranu těch eminencí, tedy řekl: „Je recht!“ – S jakou vroucností teď ubohý městský synek, jenž ještě ani půl hodiny za Prahou nebyl, svou matku obejmul a zulíbal, lehko si pomyslíte. To byl balšám za všecko přestálé trápení a sebe zapírání. Celé odpůldne zůstal u matky a mazlil se. Všecky študie zaházel do kufru a všecky malé pokusy bá- 182 snické, všecky papírky a pěkné knížky zavázal si do uzlíku. Nastal čas volný – božský – nesmírně bohatý. Ráno když seděl v dostavníku – smál se naň celý svět. Ponejprv za dlouhý čas vyndal si z tobolky cigaro a zapálil si. Když hledal sirky, zacinkla v kapse veselá kompanie dvacetníků a básník oplývaje slastí myslil si: „Je recht!“ –
Převrat.
Žel, že do tak všedního života nemohu vtěsnat tu opravdu rájskou a sváteční dobu, kteráž teď Jindřichovi nastala. Snesli byste za našich časův dvousvazkovou idylu? – Jen v herincích se sirobem a v kompotech s pepřem a se solí si libujete – a konečně – snad vám činím křivdu. Bečka samého medu je taky strašlivá! – Dostačí vám snad ujištění, že mu ty dva měsíce utekly jako pěkný sen – v kterém básnil mnoho – ne na papíru, ale v myšlénkách; a že měl to potěšení, když se probudil, sen svůj držet ještě v rukou, jako já jednou malé vážky, o kterých se mi zdálo. – Abyste tomu podivnému porovnání porozuměli, musím čili musíme vám vypravovat příhodu z mého 183 čili našeho dětství. Zdálo se mi o Ježíškovi – bylo to v letě, tedy ještě daleko do vánoc, a já měl veliké přání na srdci, které mne pronásledovalo ve dne v noci. Ty papírové vážky, jichž jsem si pomocí špagátu a několika dřívek k dětským hrám připravil, byly totiž velmi nejisté a chatrné. Starý strýc můj zabýval se chemií a měl ve svých almarách za sklem všelijaké vážky; u toho jsem byl na noclehu. Nevím, jakou náhodou se jeden exemplář dostal pod polštář, na kterém jsem dřímal – slovem, ve snu se mi zjevil Ježíšek a držel vážky v ruce a já sepial ručičky, a prosil tak snažlivě: ,Ježíšku, dej mi ty pěkné vážky!‘ – že mi je dal. Radostí jsem vyskočil a držel jsem opravdu vážky v ruce. Jak jsem se na strýce rozhněval, když mi je vzal s ujištěním, že jsou jeho! Plakal jsem a opakoval ustavičně: Vždyť mi je dal Ježíšek!“ – Nu a vidíte, Jindřichovi se na feriích zdálo o veselé, roztomilé sestřenici a když se měl probudit, řekl k ní: „Sestřeničko, jeď se mnou!“ A vida, ta se nedala ani sepjatýma rukama prosit, nýbrž řekla „Pojedu“ – a jela. Strýc osud zdaliž mu ji taky odejme? – – – – – – – – – – – – – – – Zatím se ale také v Praze s tím starým divné změny udály. I abychom nebyli rovněž překvapeni jako Jindřich, musíme o šest neděl dříve do města 184 vyhledat si tam v X.. ulici starý dům hrabat z Ypsilonů. Ten dům patřil teď onomu shrbenému šedivému pánu, který měl to premované služebnictvo a ekvipáž; a ten o ten dům – jednoduše řečeno – posledního hraběte z Ypsilonů ohnul, a to věděl celý svět. Krom toho měl ale ten boháč, jak známo, také dceru a tu miloval nade všecko; to tím více, čím jasněji nahlížel, že jej mimo ni celý svět nenávidí. Přijel s ní právě z letního pobytu a dcera vyskočila z vozu jako šipka, a hned se ptala portýra, má-li tu pro ni lístek. Když tento přisvědčil, skočila do jeho jizby, vzala klíč od svých pokojů – lístek sama v znamé skříni sobě vyhledala a vběhla ouprkem nahoru. – Starý pán lezl co možná nejvolněji s vozu, pak ještě promluvil s podomkem a za hezkou chvíli teprv klusal za dcerou s tváří nepokojnou a starostlivou. Přišed nahoru, uzavřel dvéře jedny za druhými, kterých ona nechala do kořán, zotvíral v každém pokojíku žaluzie a když i do dceřina boudoiru vkročil, nalezl jednu okenici již pootevřenou, dceru ale na sofě skleslou, v usedavém pláči – u nohou jí ležel rozevřený lístek, na němž stopy, že po něm bylo šlapáno. Otec jej zvedl s trpkým úsměvem, již napřed tuše jeho obsah; když jej přečetl, smáčkl ho zlostí a strčil do kapsy. „To je pátý muž, který se o mne ucházel!“ 185 zvolala dcera zoufale, „a první, kterého jsem opravdu milovala! Chvěla jsem se tím více pro jeho lásku, trpkou zkušeností poučená. A ten nevděčník, nejen že jedná jako ti druzí nemužně a věrolomně, on ještě se neostouzí na tebe sypat urážky. Otče můj, rci, jaká strašná to minulosť, o které ani zdání nemám? Čím jsi ublížil těm lidem, kteří tě ani znáti nemohli?“ – Starý pán se pohrdlivě usmál a přikročil k dceři, vezma ji za ruku: „Nestarej se, mé dítě; já tě dokonale pomstím.“ – „A co mi to zpomůže?“ ona na to. Starý se obrátil nevrle a popošel k oknu, – dlouho se díval ven a dlouho se mračil – a dlouho plakala dcera. Najednou sebou trhl, zamrkal očima – kývl hlavou a byl ten tam. Dcera mechanicky přistoupila k oknu a viděla, že tam rychlým krokem někomu spěchá vstříc, již z daleka naň kývaje. Po krátkém podání si rukou vzal její otec toho pána pod páždí a vedl se s ním v důvěrné pohroužen rozmluvě. Když se přiblížili poněkud, poznala v něm naše dáma Jindřichova otce. Nebyl jí blíže znám, jen povědom a tu myslila, že její otec svou zbytečnou pomstu zapřádá. Zavrtěla hlavou a klesla opět na sofu, šeptajíc mimovolně. „A co mi to zpomůže?“.........zpomůže?“...
186 Ten Jindřichův otec byl dnes ale náramně mrzutý a zarmoucený. Dlouho doň mluvil shrbený pán, mnoho ztratil komplimentů a lichotné přívětivosti, než jej k slovu přivedl. Náhodou ale znal to neštěstí, co bylo původem tak neobyčejné skleslosti ducha u starého, věrného úředníka. A proto byl také tak spěšně na ulici a proto jej bral pod paždí, věda, že hluboká rána otvírá i nepřístupné srdce. Ten starý věrný slula byl totiž „praeterován“ – nejstrašlivější to slovo v kruzích kancelářských; to jest: byl při avancirování přeskočen a byly mu dva mladší a schopnější kolegové představeni. A to právě bylo, co hnětlo a s tím konečně začal otec dámy. Nechceme zde uvádět všecky ty skoro nelojalní lamentace; resultát rozmluvy byl ten, že starý nahlídl, že se bez protekce nikam nedojde. Shrbený pán měl dost konnexí, to věděl – ve své zoufalosti vrhnul se mu vzdor osobní nelibosti do náruče a přijal pozvání na villu. Než se Jindřich vrátil, byl starý častým hostem v společnostech, kterých shromažďoval jeho neunavně hostinný protektor. Scházíval se tam s mnohými váženými pány, a s leckterým vysoce postaveným hrával whist a leckterý z nich procházel se s ním, pod paždím jej vodě v zahradách hostitele, před 187 kterým v městě již zdaleka musil velmi hluboce smekat. Tato změna nepůsobila naň ale také zcela neprospěšně; stal se tolerantnějším, veselejším, řekl bych lidštějším. Proto ani nezabručel, když si jeho syn přivezl sestřeničku domů; naopak přivítal ji s otevřenou náručí a vodíval ji o závod s Jindřichem na procházku.
Katastrofa.
Čím veselejší ale býval otec, tím smutnější stávala se matka. Byla to žárlivosť na sestřeničku? Bůh ví! nikdy neviděl Jindřich svou matku tak zádumčivou, jako v den, když osm mužů vneslo do jejich bytu pěkný skvostný klavír, který postaven doprostřed pokoje a dotknut rukou Jindřichovou, ty šedivé ouzké stěny měnil v rájskou Alhambru. A což teprv sestřenička, když se do zpěvu dala! – Všickni sousedé protější otvírali okýnka a vystrkovali zvědavé hlavy – proč se ale tázal jeden druhého s takým podivením: „Odkud se jen ten starý zmoh’ na to fortepiano?“ K Jindřichovu sluchu ta otázka nedošla, za to si ji ale stará matka v své ouzkosti a v hluboko- 188 sti žalu svého sama předkládala. Proč se nesvěřila se svou bolestí? – Bůh ví, do čeho ti páni, co se takovým vplyvem, tak důležitou konnexí vychloubali, Jindřichova otce zapletli! – Že hrál, to sám nezapíral, často svým štěstím se vychloubaje, někdy na velké ztráty si naříkaje. – Kdykoliv ale padl do melancholie, hodil hned zase hlavou a mna si ruce usmál se, volaje: „Vždyť si to brzo stonásob vynahradím!“ Na to poprosil děti, aby hrály a zpívaly a bylo zas dobře. Když pak vyzval i matku, aby taky poslouchala, ukázala se pouze na prahu kuchyně s úsměvem si oči utírajíc, které byly před chvílí hořce v koutku plakaly. „Stará,“ zvolal pak otec, „snad jsi neplakala?“ „I bože chraň,“ řekla se smíchem; „v té kuchyni je ale tolik kouře – slunce je zrovna na komíně.“ – „Tedy otevři okna,“ odsekl starý, „a poslouchej!“ – Matka poslechla. – — Jindy zas při odchodu oslovil svého syna takto: „Jindřichu, kdybych dnes přišel později domů, nech mi dvéře pootevřeny, ať stará neví!“ Tak se mění časy a lidé! – —
189 Jindřich básnil, jen se prášilo; toť se rozumí, že se všecko točilo více méně kolem sestřeničky, která, o čem dosud ani nevíte, byla tuze podobna k Virginii. Čím šťastnější byl ve své náklonnosti, tím rozervanější byly jeho básně. Jednou, považte, svému ideálu i tu veselosť vytýkal a poprosil ji, aby raději byla zas trochu melancholická a třeba kapku zaplakala. Sestřenička se z počátku, zarazila pak jej ale vzala za ruku a vysmála se mu srdečně. „Nezkoušej pána boha, dítě!“ ozvala se matka z koutka; „žádný neví, co na člověka čeká a dokud může být vesel, ať si nevymýšlí smutek; jinak se mu lidé v soužení vysmějí.“ Jindřich sklopil hlavu a zasedl k fortepiánu. – Jednou přiběhl otec celý vyjevený domů a ptal se na syna: „Se mnou pojď, honem!“ volal sýpavým hlasem, patrně upokojen, že jej doma nalezl. Sběhli dolů a nepromluvili na sebe; před domem hrabat z Ypsilonů se zastavili. Jindřich dosud naučen na slovo poslechnout, dostával dnes ponejprv z otce strach – jen chvílkami se troufal po něm okem hodit. Zrak jeho byl ztrhaný, někdy jako na bludičku, kterou bezvolně sledoval, upnutý – hlava skleslá; možná, že se mýlil, zdálo 190 se mu ale, že ta přec jen milá hlava – byla šedivější! – U vrat nechal syna čekati a byl tam dlouho v prvním poschodí. Sběhl konečně dolů, zachytil ho za šos, ani se naň neohlídnuv a běžel zas k domovu. Před svým domem zůstal státi a podíval se bolestným i dlouho zpytavým zrakem na svého syna. „Ten pán by pomoh’ – ale já nebyl v stavu, za tebe říci, že: ano,“ mumlal starý. „Pro bůh, otče, o co se tu jedná?“ – „Až podruhé.“ Zněla odpověď. Oba se dnes vyhýbali zrakům matčiným, otec věda, syn nevěda proč. — „Endlich,“ zvolal shrbený mužík ve svém salónu, když byl zoufalého starého Jindřichova otce ke dveřím doprovodil a obrátil se k oknu, vítězným pohledem hledě za oběma. To slovíčko po pansku znamenalo asi delší prostonárodní sadu: konečně jsi mi šel do tenat! už tě mám! „Vzal si ho pro příhodu už taky sebou; nu ten mi již neujde. Dobrá to koupě!“ zasmál se pán u okna. —
191 Nebyl sice pěkný den, ale matka i sestřenička měly co kupovat a vyšly si. Otec byl již hodinu v kanceláři – Jindřich zůstal sám, skládaje pro Otilii malé překvapení. Zazvonilo se, šel otevřít – ve dveřích stál otec. „Jsi sám doma?“ „Sám.“ Otec se obrátil, zavřel klíčem za sebou a popošed do posledního pokoje, odložil hůl i klobouk. Po několika kročejích zastavil se před Jindřichem a vzal jej za ruku. „Mám s tebou co mluvit, synu. Schválně jsem odešel z kanceláře, abych ti něco strašlivého svěřil, a tě o něco velikého poprosil. Nebudeš-li mně po vůli – zblázním se snad, ale to by bylo vždy ještě lépe než hanba – a – krim – “ Starý nedomluvil, ale chvěl se na celém těle. Vjel si dvěma prsty do šedivých vlasů a hrál si v nich, jako nemocný. Po chvíli pokračoval: „Tyto šediny neponesu již bez poskvrny do hrobu, milý synu! Ano jen se na mne dívej a nevěř – tvůj otec není více poctivý,“ vzkřikl jako šílený a sepnul ruce. „A jestli ty mně nepomůžeš! – –“ Horký tok slzí polil ty utrápené vráskovité líce – odvrátil se a běhal celý bez sebe po pokoji, oči k nebesům pozvedaje. Po chvíli pro- 192 hodil krátce: „Pamatuješ se na toho pána, kterého jsme jednou potkali v železné ulici?“ „Pamatuji. Uvrhl ten snad vás do neštěstí?“ „Ne ten mně chce pomoci!“ – „Ale pro bůh, otče, jaké to strašné tajemství! Nevaroval jste mne sám před ním? – Chybí-li vám snad peněz, pište strýci forštovi; sestřenička to také ráda udělá.“ – „Ani slova o nich více – mám se ti snad zpovídat?“ – prohodil otec v staré obvyklé pánovitosti. Brzy se ale zpamatovav sepjal opět ruce a pravil: „Nebude-li mně dnes večír pomoženo, jsem ztracen – nepátrej dále – povím ti jen, že jestli mi dnes po vůli nebudeš, zejtra si pro mne přijdou drábi! – Našli by snad mrtvolu, ale pomysli na matku, pomysli na sebe! – Nemáš zdání, o jakou sumu se tu jedná – ale ten pán mi ji dnes vyplatí – budeš-li chtít. Slovem, synu – já tě prodal – rozumíš – a ty musíš chtít – odpusť mi to – ich bitte dich, Heinrich!“ – Starý sklesl k zemi a Jindřich jej musil dobrých deset minut křísit. Když otevřel oči, byla jeho první slova: „Půjdeš, synu?“ – „Půjdu,“ odvětil syn hrobovým blasem a podával otci klobouk i hůl.
193 „Kdybych ti mohl povídat“– vzdychl si tento na schodech. „Ani slova o tom více, jestli mne jen trochu ještě milujete!“ – Starý stiskl mu ruku a Jindřich se dal zaprodat, aby vykoupil otce.
Konec.
Vpravil se do svého osudu! – Povíte mi, že to bylo moudré od něho, a já vám přisvědčím se vzdychnutím: Ach ano! – Romantických smrtí marně hledati v tom všedním životě a kde těch nelze vypravovat, tam se obecenstvo ztrácí velmi uspokojené, pro trpčí duševní smrť smyslu nemajíc. Divte se mi ale jak chcete, přece mi povždy vstoupí slzy do očí, když na Jindřicha pomním! – A on jest přece tak spokojený, tak tučný, tak bohatý! Z počátku vrhl se zcela apathicky do studium ekonomie, až v ní zvolna zalíbení našel, ano – jak se sluší – jedinou spásu člověčenstva v ní nalézal. Pak prakticiroval u svého kupce – stal se správcem, inspektorem, ano direktorem, konečně kompaňonem a zetěm! – V boudoiru své paní potkal se zase s obrazem Virginie – upřel na ni své dosud pronikavé oči 194 – zachvěl se – pak si urovnal zlaté brejle – ale neměl již slzu v oku, kterou by při té příležitosti byl smáčknul – pak políbil své paní pokorně ruku.....ruku... A sestřenička? – Soužila se srdečně a nenamlouvala si celý rok, a neprovdala se ani za tři léta – ale čtvrtý máj ji provázel k oltáři s auditorem Zet... – Byla šťastná, veselá, ano psala jednou Jindřichovi, kde si z něho šašky tropila. Jindřich byl potěšen; líný však odpovědít, tloustl dále, nemaje více v obyčeji, brát zbytečně péro do ruky. – Rok na to ležela veselá sestřenička na marách. Hrála si jednou se svým roztomilým synáčkem a pohazovala jím, chytajíc ho zase do náruče, což se mu tuze líbilo a matce též. Náhodou se hoch přehoupne, sletí a zůstane bez sebe na zemi ležet. Matka zkřikne a vrhne se na něho. Lidé přiběhnou, křísí matku, křísí dítě, synáček přišel k sobě, matka ne. Je-li ten konec příliš romantický, dopovím, jak se sluší, že ten chlapec teď prakticiruje u Jindřicha a že se stane dozorcem fabriky – na cokoliv! –
M. Brodský.
195
Kříž pod Petřínem.
Co dítě jsem často chodíval s matičkou svou na Petřín. Těšíval jsem se, jak se jen dítě těšit může, když konec postu se blížil. O veliký pátek matka svou pouť na Petřín započala, a synáček směl vždy s sebou, buď aby matce, která už tenkráte slabý zrak měla, při štacích modlitby z knihy předříkával, buď aby „s pánem Ježíšem“ křížovou cestu konaje pobožnosť v sobě roznícel. Člověk neví, kdy také trnitou cestu nastoupí a potřebuje posilu. A jaká to radosť také pro mne! Babičky mne chválily, jak pobožně předčítám a říkaly si: „Ten hošík je zde vždycky se svou matkou.“ V houfu putovaly s námi, aby si čtení ušetřily a pak, že měla má matička tak krásné modlení ve svých knižkách! Když jsem byl s předčítáním u konce, modlila se matka moje ještě nějakou chvíli po tichu. Po skončené křížové cestě směl jsem na malé, na Petříně 196 uměle vvstavené návrší a má matička třebas hodinu tu se mnou postála. Já se nikdy nemohl nabažit nad míru rozkošného pohledu, jejž zde Praha a její rozmanité, krásné vůkolí až tam do té mlhovité, modré dálky poskytuje. Zahleděl jsem se do té nesmírné nepravidelné spousty budov, do těch leskavých bání a věží. Oko vlastně nikde přímo neutkvělo, sladká bolesť se mne zmocnila – byl bych celocelou velkou Prahu ku svým malým prsoum přivinul a nevěděl jsem, proč. Slouchal jsem doznívajícímu sem hukotu, jenž se hlubokému bassu nějakého obrovského jezu podobal; naslouchal jsem a slyšel a nevěděl co. – A, tam v té šedé, modré dálce musejí stát po skalách ty ztroskotané hrady a zámky, o kterých jsem čítal, a za nimi hned ty začarované paláce, skleněné vrchy a stromy se zlatým ovocem. Když jsem se tam zadíval – – škoda, že matka musela domů, a já zde alespoň jednu noc nemohl prosnít! – – Pod Petřínem na cestě, kudy se každý na horu ubírati musí, stojí kaple a na ní vyobrazen pán Ježíš v zahradě Jethsemanské. Zde každé processí první modlitby odbývá. Naproti stoji dům a od něho se táhne zeď kolem zahrady a vinice. Asi dvacet kroků výše zahýbá se ta zeď v oblouk a zužuje cestu. Zde jsou dvířka ve zdi a před nimi prý stával za času, když ještě moje matka mladá 197 byla, vysoký, dřevěný kříž. O kříži už ani památky a matka mně vypravovala, proč byl odstraněn. Chci vám to povědít, jak mi to posud na mysli tane.
I. Bylo to ve francouzských válkách. Česká země byla vzdor tomu, že se na jejích polích nesvedlo žádných rozhodných bitev, předce velmi nešťastná. Ti staří lidé div že strachem nemřeli a děti na venkově musely se na několik mil scházet, a při stavění šancí pomáhat a ve městech div si prstíčky na plátnech nerozedřely, aby dost šarpie bylo. Mladý a dospělý lid se tam někde venku v říši rval. Zdravých se posud málo navrátilo, aby nemuseli hned zas odejít; zato ale přiváželi raněných, zmrzačených dost a dost, kteří pro boha prosili, aby je někdo dobil. Tak se to děje, když se lidé nemilujou. – Bylo to k polednímu za parného červencového dne. Po mostě kráčeli dva mladí mužští. Jeden z nich měl oblek civilní a zdál se být řemeslníkem. Byl silné, veliké postavy, tváři červených a neměl-li nějaké skryté chyby, věru div, že ho také na vojnu nevzali. Druhý byl as tétéž výšky, šel však shrben a proto se zdál být menším. Tváře jeho byly vyschlé a vybledlé; vojenský šat ale a v šátku zavěšená ruka ukazovaly dostatečně, kde červenosti 198 svých tváří pozbyl. Vedli se za ruce a často se zastavili; nevím, zda proto, že raněný ještě sláb byl anebo proto, že se po dlouhé době dnes teprv sešli. „Tolik jsi se mi už o všech známých napovídal a o Marjánce ještě ničeho,“ pravil raněný a hlas se mu chvěl. – Snad je krátce po nemoci. Soudruh neodpovídal. „Antoníne! Pro boha tě prosím, odpověz! Umřela?“ Raněný se při těch slovech zastavil a podepřel se o zábradlí, jakoby šla na něho mdloba. Nejspíš nedá ta rána ještě pokoje. Antonín se zakoukal po chvíli do protější strany; náhle se pak k raněnému obrátil. „Víš co, Josefe, je předce líp, když já ti to řeknu, než abys to od jiných slyšet měl. Marjánka je špatná a tobě nevěrná.“ – „Zadrž, nestydatý chlape! Marjánka, jejíhož bratra jsem od vojny tím zachránil, že jsem se sám za něho dostavil, jíž jsem pomáhal živit matku, Marjánka že je – “ Ta rána v ruce musí být strašlivá; bolestí jako bez sebe sklesnul na zem. Antonín, v jehož oku zlosť na okamžik byla vyšlehla, rychle padlému pomáhal. – „Přesvědčení!“ „Přesvědčím tě!“
199 II. Na ostrov Kampu vedly dříve s mostu jen úzké zatočené a silně vyšlapané schůdky místo nynějších širokých a pohodlných. Kdo sejde dolů a chce jít do Nové ulice, musí projít pod mostem. V pilíři v pravo stojícím je skoro zároveň se zemí okno, jež světničku, v dutém pilíři upravenou, dost spoře osvětluje. U okna sedělo časně odpůldne děvče. Šilo pilně a když někdy černovlasou hlavičku pozdvihlo, usmálo se dvé roztomile modrých oči v mlaďounkém, as sedmnáctiletém obličeji. U kamen stála matka a utírala nádobí. Bylo ticho. Hodiny hrkly a odbila jedna. „Marjánko!“ „Co poroučíte?“ „Dej si říci, Marjánko, a přijde-li teď zase ten francouzský důstojník, neotvírej okno a nemluv s ním.“ „A proč ne, maminko?“ „Pro to, že se to nesluší. Jsi nevěstou a lidé si už o tobě všelicos povídají. Pomysli si jen, kdyby se o tom Josef dozvěděl! Kdyby dnes nebo zejtra toho Francouze ze zajetí pustili, neuvidíš ho více. Josef je hodný a nezasluhuje toho.“ „Kdo pak mu na jeho hodnosti ubírá! A co 200 je mně po tom, co si baby povídají? Mám už sama dost rozumu. Klepat musejí!“ Matka mlčela. „Kupcovic by se mně čistě vysmála, že mne Francouz nechal a ona že svého sama nechat může, kdy chce. A Josef? Tomu neubyde!“ myslila Marjánka a pohodila hlavičkou.
III. Z Nové ulice vycházel mladý, štíhlý člověk. Byl oblečen v šat francouzských důstojníků, neměl však pobočních zbraní při sobě. Rozhalený kabát a ruce v kapse, kráčel zvolna dřevěným můstkem pod kamenný most. V pilíři as krok od okna stál, vzdor nesnesitelnému parnu, žebrák, zahalen v široký, rozedraný plášť. Když Francouz k němu docházel, vyňal stříbrňák z kapsy a podával o žebráku. Žebrák se obrátil ku protější straně. „To je první český žebrák, který nechce od nepřítele ničeho přijmout! – Také dobře,“ zašeptal důstojník a hodil peníz přes zábradlí do vody. Přikročil pak k oknu a zlehka zaklepal. Marjánka vyskočila a otevřela spěšně malé okénko. „Už zde?“ „Už.“
201 „Marjánko, pojď honem sem a pomoz mi!“ zazněl hlas ze vnitř. „Maminka bručí! Dnes večír v devět!“ „Devět? Dobře!“ odpovídal Francouz, usmívaje se své výslovnosti. Okno se zavřelo. Mezi rozmluvou se žebrák ještě hloub v plášť zahalil a nyní o zeď opřen, pomalu se k zemi spouštěl. Sotva dosednul, sklesla mu hlava až na kolena. Důstojník se po něm ohlídnul, pokrčil ramenama a kráčel pomalu nazpět ke schůdkům.
IV. Po úzkých schodech sešel právě jiný francouzský důstojník, když onen k nim došel. „Odkud? Od své podmostecké krásky?“ „Ano. A vy od své kořeněné?“ „Také ano. Jak pak dlouho bude ješťě vaše láska stálá?“ „To nevím. Děvčata jsou jako peníz; každý den v jiných rukou. Víte co, vyměňme si své milenky!“ „Budiž, a můžeme je o tom ještě dnes zpravit. Dorozumění nebude těžké. Jazyku sice nerozumějí, rtům ale ano.“ Rozešli se ve smíchu.
202 V. Přišel večer. V divém spěchu letěly šedé obláčky po nebi a měsíc jen chvílemi z nich jasně problýskal. Šum vlnek o pilíř se rozrážejících se stával vždy hlasitějším. A jak ty vlnky tam dole si hrajou, si šeptají a se líbají, tak zde nahoře hra, šepot a líbání zamilovaných. Marjánka spočívala v náruči mladého zajatce. Ona šeptala, on si hrál a líbal. „Nezašustilo zde něco? – Klamala jsem se. – A předce? – Co to tam leží? – Ani se to nehýbe; mne klame stín.“ Ba stín! Noc má tak divné stíny! Z Nové ulice sem zaléhají odměřené kroky měšťanské hlídky. Kroky se blíží a čím blíže přicházejí k můstku, tím rychleji se ten divný stín pozdvihuje a narovnává – náhlý skok, mocné buchnutí jako kyjem na člověčí lebku a Francouz leží na zemi. „Vražda!“ zaúpí dívčí hlas. Naproti hlídce, jež své kroky zrychlila, letí silný dřevěný kyj. – Měsíc vystoupil z oblaků. Ten divný stín se proměnil ve vysokého člověka a skok na skok z oblouku ven a přes ostrov.
203 Dva muži z hlídky, pokřikujíce, co nejrychleji za ním.
VI. Ten bledý měsíc věru nevěděl, má-li se dnes na zem dívat, nebo ne. Konečně se probral skrz oblaky, porozhlídl se vůkol a zavěsil své mrtvé světlo na vysoký, pod Petřínem stojící kříž. U paty klečí člověk. Obličej jeho spočívá na dřevě, hlava je obnažena, vlasy divoce rozcuchány. Zas letí oblak a zahaluje měsíc; – už přeletěl. Snad nechce ten člověk s tou bledou tváří spáchat zpupný hřích? Pracně leze po dřevě vzhůru, jen jednou rukou si pomáhá a druhá jak bezmocně visí dolů a hrozně se klátí. Už obejmul tělo a zase dále! – teď snad líbá hlavu ukřížovaného – Měsíc je zase za tmavým oblakem a dlouho, dlouho nemůže se prodrat; konečně zase problesknul. Na jednom rameni kříže klátí se mrtvola. Měsíc už zůstal jasný, až zcela zašel. Měl teď nač se dívat. – – Druhý den našli na kříži oběšence. Znesvěcený kříž byl za nedlouho vykopán a odstraněn. –
Josef Barák.
204
Pták Ohnivák a liška Ryška.
Jeden král měl velikou krásnou zahradu. Bylo v ní mnoho vzácného stromoví, ale nejvzácnější byla jedna jabloň, co prostřed zahrady stála. Měla každý den jedno jablko, a bylo zlaté: ráno odkvětlo, ve dne zrostlo a do noci dozrálo, a druhé ráno květlo zas jiné. Ale žádné to zralé jablko nedočkalo se druhého rána, pokaždé se v noci se stromu ztratilo a nikdo nevěděl kam a jak? Král se proto velice rmoutil. Jednou k sobě zavolal svého nejstaršího syna a povídá: „Půjdeš, synu, dnes v noci hlídat: vypátráš-li, kdo mně ty jablka odnáší, pokladu svého nebudu šetřit, abych se ti odměnil; a podaří-li se ti toho zloděje chytit, půl království ti za to dám.“ Královic připásal sobě k boku meč, vzal na rameno samostříl, zastrčil si za pás několik kalených střel, a šel pod večerem do zahrady hlídat. 205 Tam se posadil pod jabloň a čekal. Neseděl dlouho, přišla na něj dřímota, nikterak se jí nemohl ubránit; ruce mu klesly do trávy, oči se zamhouřily, a královic, jakoby ho do vody vhodil, spal až do bíla dne. Ráno když se probudil, bylo jablko zas to tam. – „Což?“ ptal se ho král, „zdali’s viděl zloděje?“ – „Nepřišel žádný,“ odpověděl královic, „samo se jablko ztratilo.“ – Král zavrtěl hlavou, nechtěl tomu věřit. „Jdi dnes ty hlídat, synu můj!“ povídá k mladšímu, „a dohlídáš-li se zloděje, bohatě se ti odměním.“ Druhý královic ozbrojil se zase tak jako první a šel hlídat. Ale za nějakou chvíli taky pod jabloní usnul, jako starší bratr, a když se probudil, bylo zas jablko pryč. Když se ho pak otec ráno ptal, kdo jablko vzal, odpověděl: „Nikdo; samo se ztratilo.“ – Tehda ten nejmladší královic povídá: „Otče! dnes já půjdu hlídat, abych věděl, ztratí-li mi se taky to zlaté jablko.“ – „Milé dítě!“ řekl jemu král, „ty myslím málo pořídíš; jsi ještě příliš mladý a nemoudrý. A když se starším nepodařilo zlatého jablka se dohlídat, tím méně tobě. Ale když chceš, jdi.“ Večer, když už se stmívalo, šel nejmladší do zahrady hlídat. Vzal s sebou taky meč, samostříl a něco střel, ale mimo to taky ježčí kůži. V zahradě posadil se pod jabloň a prostřel si tu kůži na klín, kdyžby 206 na něj přicházela dřímota a ruce mu klesly, aby ho ta kůže probudila. O půl noci přiletěl zlatý pták, sedl na strom a chtěl to jablko uzobnout. V tom okamžení lupnul královicův samostříl a kalená střela uhodila ptáka do křídla. Pták uletěl, ale jedno zlaté péro vypadlo mu z křídla na zem a jablko zůstalo na stromě. „Nu máš-li zloděje?“ ptal se ho ráno král. „Nemám,“ odpověděl královic, „ale co není, může ještě být; zatím mám kus jeho kabátu.“ Tu vyndal to zlaté péro a vypravoval, co se mu přihodilo. Král byl tomu péru velmi rád; bylo tak krásné a takovou zář od sebe vydávalo, že v noci v síni královské ani světel potřebí nebylo. Dvořané, co tomu rozuměli, pravili, že to péro pochází z ptáka Ohniváka, a že je dražší, než-li všecky poklady královy. Od té doby pták Ohnivák už do zahrady nepřiletěl a jablka se neztrácely; ale krále už taky nic netěšily, myslil pořád jen na ptáka Ohniváka, a velice se rmoutil, že ho nemá, až mu pak z toho zármutku počalo srdce vadnout. Jednoho dne zavolal k sobě své tři syny a povídá: „Milé děti! vidíte, že den ode dne více chřadnu; ale vím zajisté, kdybych uslyšel ptáka Ohniváka zpívat, že by mé srdce okřálo. Kdo mi z vás toho ptáka Ohniváka 207 živého přinese, aby zpíval, polovici království mu hned postoupím a po mé smrti bude mým nástupcem.“ Synové hned se vypravili na cestu, rozloučili se s otcem a jeli toho ptáka Ohniváka hledat. Nedlouho jeli, přijeli do lesa a v lese na křižovatku. „Kudy se dáme?“ ptá se nejstarší bratr. – „Jsme tři, a tu před námi tři cesty,“ odpověděl druhý, „dejme se každý jednou; když se na tři strany rozjedeme, snáze ptáka Ohniváka se doptáme.“ – „A kdo kterou stranou pojede? – „Jděte vy si každý, kterou cestou chcete,“ povídá nejmladší, „já pojedu tou, co mi zůstane.“ – Bratří byli spokojeni, a každý si zvolil jednu cestu, kudy pojede. Potom povídá jeden: „Dejme si tu na tom místě nějaké znamení, kdo se dříve vrátí, aby věděl, jak se druhým podařilo. Zastrčme každý do země proutek: čí prut poroste, bude znamení, že ptáka Ohniváka šťastně dostal.“ – Bratřím se ta rada líbila, každý si vsadil podlé své cesty do země proutek, a pak se rozjeli. Nejstarší královic jel svou cestou pořád, až přijel na nějaký vrch. Tu skočil s koně, pustil ho, aby se pásl, a sám si sedl do trávy; potom vyndal, co měl k jídlu a začal obědvat. V tom přiloudila se k němu liška Ryška: „Prosím, prosím, panáčku! jsem tuze hladová, dej mi taky něco na zub.“ Ale královic, jak ji uhlídal, vzal samostříl a poslal za 208 ní kalenou střelu. Chybil, nechybil, liška se mu ztratila. Druhému bratrovi vedlo sose taky tak. Když se na jedné široké louce do trávy rozložil a vyndal jídlo, přišla k němu taky hladová liška Ryška, aby jí něco dal; a jak po ní střelil, ztratila se mu s očí. Nejmladší bratr jel pořád, až přijel k nějakému potoku. Byl unaven a hladov; i skočil s koně a posadil se na břehu do trávy, aby se posilnil. Když začal jíst, viděl taky lišku Ryšku; přicházela pořád blíž a blíž, a pak nedaleko něho zůstala stát: „Prosím, prosím, mladý panáčku! jsem tuze hladova, dej mi taky do něčeho zakousnout.“ – Královic jí hodil kousek uzeniny a povídá: „Pojď sem, nic se mne neboj, liško Ryško! vidím, že máš větší hlad nežli já, a na dnešek budeme mít obadva dost. „Potomdost.“ Potom rozdělil své jídlo na dva díly: sobě jeden, lišce jeden. Liška Ryška najedla se do syta, a pak povídá: „Dobře’s mne nakrmil, dobře ti posloužím. Vsedni na svého koně a jeď za mnou. Když uděláš, jak ti poradím, pták Ohnivák bude tvůj.“ Potom běžela napřed, a huňatým ocasem dělala mu cestu: smetala hory, plnila doly a přes vody brody stavěla mosty. Královic na koni za ní klusem, až nenadále se octnul u měděného zámku. „Ptáka Ohniváka máš v tom hle 209 zámku,“ řekla liška Ryška, „jdi tam v pravé poledne, to budou strážní spát, a nikde se nemeškej. V první síni najdeš dvanácte černých ptáků ve zlatých klecích, v druhé uhlídáš dvanácte zlatých ptáků ve dřevěných klecích, a v třetí síni bude ten pták Ohnivák sedět na bidýlku. Podlé něho uhlídáš dvě klece, zlatou a dřevěnou: nedávej ho však do zlaté, dej ho do dřevěné, sic nedobře pochodíš.“ Královic šel do měděného zámku a našel všecko tak, jak liška Ryška řekla. V třetí síni seděl pták Ohnivák na bidýlku, jakoby spal. Byl tak krásný, že královicovi srdce nad ním plesalo. Vzal ho a dal ho do dřevěné klece; pak ale se rozmyslil a povídá: „Kterak se to k sobě hodí, tak krásný pták a tak chatrná klec? pták Ohnivák do zlaté klece náleží!“ Na to ho ze dřevěné klece vzal a dal do zlaté. Ale sotva že ho tam zavřel, pták Ohnivák se probudil a zapískal, a hned se strhlo v těch dvou prvních síních takové pískání a krákání ode všech ptáků, až se lidé v bráně na stráži od toho probudili. Ti hned přiběhli, milého královice jali a přivedli před krále. Král byl velice rozhněván i řekl: „Kdo jsi, zloději! že se’s opovážil mnohými strážemi projít, aby’s mi mého ptáka Ohniváka ukradl.“ – „Nejsem žádný zloděj!“ odpověděl královic, „ale přišel sem pro zloděje, jehož ty přechováváš. 210 Máme doma v naší královské zahradě jabloň, nese zlatá jablka: jen jedno za den vykvětlo, zrostlo a dozrálo, a tvůj pták Ohnivák nám je pokaždé v noci odnesl. A král, můj otec, těžce stůně, vadne mu srdce, a nepozdraví se, dokud neuslyší tvého ptáka Ohniváka zpívat. A proto tě prosím, dej mi ho.“ – „Můžeš ho mít,“ řekl na to král, „jest-li že mi za něj přivedeš koně Zlatohřiváka.“ „Proč si mne neposlechl a bral zlatou klec?“ hněvala se liška Ryška. – „Věru chybil sem,“ řekl královic, „ale už se proto nehněvej, co se stalo, a pověz mi, víš-li o koni Zlatohřiváku?“ – „Vím,“ odpověděla liška Ryška, „a ještě ti k němu pomohu. Vsedni na svého koně a jeď za mnou.“ Pak zas běžela napřed a huňatým ocasem dělala mu cestu. Královic za ní klusem, až nenadále se octnul u stříbrného zámku. „Tu hle v tom zámku je kůň Zlatohřivák,“ povídá liška Ryška. „Jdi tam v pravé poledne, když budou strážní spát, a nikde se nemeškej. V první stáji najdeš dvanácte vraných koní se zlatými úzdami, v druhé dvanácte bílých koní s černými úzdami, a v třetí stáji stojí ten kůň Zlatohřivák u svého žlabu. Podlé něho na stěně uhlídáš dvě úzdy, zlatou a koženou, ale měj se na pozoru: té zlaté úzdy nech viset a dej mu jen koženou, sic nedobře pochodíš!“ Královic šel do toho zámku a našel zase všecko 211 tak, jak liška Ryška řekla. V třetí stáji stál kůň Zlatohřivák u stříbrného koryta a žral z něho živý oheň. Byl tak krásný, že se na něj královic ani dost nemohl nahledět. Pak vzal se stěny koženou ohlávku s černou koženou úzdou a dal ji tomu koni Zlatohřiváku. Kůň stál jako beránek. I vidí tu podlé taky na stěně viset překrásnou zlatou ohlávku, se zlatou, drahými kameny vykládanou úzdou a velice se mu zalíbila. „Kterak se to k sobě hodí: tak krásný kůň a tak chatrná úzda?“ povídá sobě sám; „koni Zlatohřiváku náleží zlatá úzda!“ – Na to jemu tu koženou úzdu zase sňal a dal mu zlatou. Ale sotva že kůň ucítil, že má zlatou úzdu, začal se spínat a silně zařehtal; a hned taky začali všickni koňové v těch prvních dvou stájích skákat a řičet, lidé na stráži se probudili, přiběhli, královice jali a přivedli před krále. „Kdo jsi, zloději!“ osopil se na něj král, „že se’s opovážil mnohými strážemi projít, aby’s mi mého koně Zlatohřiváka ukradl?“ – „Nejsem žádný zloděj!“ odpověděl královic, „nerad jsem pro tvého koně šel, ale musil sem.“ A pak vypravoval, jak se to všecko stalo, a že mu král měděného zámku toho ptáka Ohniváka nechce vydat, dokud mu nepřivede koně Zlatohřiváka; i prosil, aby mu toho koně dal. – „Můžeš ho mít,“ řekl na to král stří- 212 brného zámku, „jest-li že mi za něj přivedeš pannu Zlatovlásku ze zlatého zámku v Černém moři.“ Liška Ryška venku v lese na královice čekala, a když viděla, že přichází bez koně, tuze se na něj rozhněvala: „Zdali sem ti neřekla, aby’s té zlaté úzdy nechal na stěně a vzal koženou? daremná s tebou práce; komu není rady, není pomoci.“ „Nehněvej se, liško Ryško!“ prosil královic, „věru chybil sem, a jen tehdáž mi ještě pomoz.“ – „Ještě jednou a naposledy ti pomohu,“ řekla liška Ryška, „a když mne poslechneš, můžeš ještě napravit, co’s nemoudře pokazil. Vsedni na svého koně a jeď za mnou.“ Poté běžela napřed a dělala královicovi cestu, až přijel ke zlatému zámku v Černém moři. „V tom zámku,“ povídá liška Ryška, „panuje mořská královna; má tři dcery, a nejmladší z nich je Zlatovláska. Jdi tam a pros jí, aby ti jednu dceru dala za manželku; a když ti řekne, aby’s sobě vybral, vezmi tu, která nejsprostěji bude oblečena.“ Mořská královna vlídně královice přivítala, a když jí pověděl, proč přišel, vedla ho do pokoje, kde její tři dcery seděly a předly. Byly jedna ke druhé tak podobny, žeby nikdo na světě jich nerozeznal, a tak krásny, že se královicovi duch tajil, když jim hleděl v oči. Každá měla hlavu šátkem ovinutou, aby se nevidělo, jaké má která vlasy, a každá taky byla jinak oblečena. Jedna měla šátek a šaty na 213 sobě protkávané zlatem a předla zlatým vřetenem; druhá měla šátek a šaty vyšívané stříbrem a stříbrné vřeteno v ruce; a třetí měla jen čistý bílý šátek na hlavě a bílé šaty, a předla obyčejným vřetenem. – „Vyber sobě, kterou chceš,“ řekla mu královna, a královic ukázal na tu bíle oblečenou pannu: „Tuhle mi dej!“ – „Hoho!“ podivila se královna, „toho ty sám ze sebe nemáš; počkej ještě až do zejtřka.“ Královic nemohl té noci starostí spát, jak se mu zejtra povede, a jak mile se ráno na východě rozbřesklo, vyšel si do zámecké zahrady. Sotvaže tam vkročil, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním ta bílá panna: „Chceš-li mne dnes poznat, dej pozor, okolo které z nás obletovat bude muška.“ A poté jak přišla, tak zmizela. Potom po poledni vedla královna královice zas do toho pokoje, kde její dcery byly: „Jest-li že poznáš, kterou si včera vyvolil, bude tvá; pakli nepoznáš, přijdeš o hlavu.“ Dcery tu stály vedlé sebe; byla jedna jako druhá, všecky draze a krásně oblečeny, a všecky tři měly zlaté vlasy, a ty se tak svítily, že královicovi bleskem oči zacházely. Potom za chvilku, když se mu zrak otužil, zpozoroval, že okolo té jedné panny malá zlatá muška obletuje: „Ta hle panna mi náleží,“ řekl, „tu sem si vyvolil.“ – Královna se tomu podivila, že ji poznal, a povídá: „Tak sna- 214 dno ji předce nedostaneš; ještě mi zejtra musíš udělat, co ti uložím.“ Potom ráno ukázala mu z okna veliký rybník u lesa, dala mu malé zlaté sítko a řekla: „Jest-li že tím sítkem tam ten rybník do večera vyleješ, Zlatovlásku ti dám; pakli nevyleješ, přijdeš o hlavu.“ Královic vzal sítko a šel smutně k rybníku. Pohřížil je do vody a nabral, ale jak sítko zas vytáhl, vyběhla z něho všecka voda do kapky. Vida, že tak nic nepořídí, posadil se na hráz, sítko podlé sebe, a přemýšlel, jak si pomůže. Nenadále kde se vzala, tu se vzala, podlé něho stála zas ta bílá panna: „Proč jsi tak smuten?“ – „Kterak mám být vesel,“ řekl královic, „vida, že tebe nedostanu; tvá matka uložila mi věc nemožnou.“ – „Buď bez starosti,“ řekla panna, „to všecko se dá udělat.“ Poté vzala sítko a vhodila je do prostřed rybníka. Tu se začala v celém rybníce najednou voda vařit, a husté mraky valily se z rybníka a kladly se na zem, že ani na tři kroky nebylo před sebe vidět. V tom slyší královic dupot, a když se ohledl, byla tu liška Ryška a za ní jeho kůň. „Nemeškej,“ povídá, „vem pannu před sebe na koně a ujížděj.“ – Kůň letěl jako šipka nazpátek po dělané cestě, a liška Ryška ji za ním zas bořila: huňatým ocasem smetala mosty, dělala doly, stavěla hory, všecko tak jak bylo dřív. Královic byl rád, že 215 získal zlatovlasou pannu, ale zas nerad, že ji má králi stříbrného zámku dát za koně Zlatohřiváka. Čím blíže přijížděl k tomu zámku, tím volněji jel a byl smutnější. – „Viď, že ti líto svou krásnou Zlatovlásku pannu dát za koně Zlatohřiváka?“ promluvila k němu liška Ryška; „už sem ti pomohla ve všeličem, ani v tom tebe neopustím.“ Tu skočila v lese přes vývratek, udělala kozelec a místo lišky Ryšky stála tu druhá panna Zlatovláska, právě taková, jako si ji vezl královic. „Ať tvá panna zůstane tu v lese, a mne dovez králi stříbrného zámku, aby ti za mě vydal koně Zlatohřiváka. A pak až ho budeš mít, se svou pannou ujížděj.“ Král byl té panně Zlatovlásce velice rád a bez prodlení dal za ni královicovi koně Zlatohřiváka i s tou zlatou úzdou. Potom dal své krásné zlatovlasé panně ke cti slavné hody vystrojit a pozval na ně všecko panstvo. Když už se hodně napili a byli veseli, zeptal se král těch pánů, jak se jim líbí jeho zlatovlasá nevěsta?“ – „Krásná je,“ odpověděl jeden pán, „krásnější být nemůže: ale zdá mi se, jakoby měla liščí oči.“ – Jak to slovo řekl, udělala se v okamžení z té panny Zlatovlásky zas liška Ryška, a jedním skokem byla ze dveří venku a ta tam. Běžela za královicem a za zlatovlasou pannou, a bořila za nimi svou liščí cestu: huňatým ocasem smetala mosty, dělala doly, stavěla hory 216 všecko tak jak bylo dřív. Když jich dohonila, byli už blízko měděného zámku, kde byl pták Ohnivák. Tu povídá mu liška Ryška: „Krásně to sluší Zlatovlásce panně na koni Zlatohřiváku! není-li tobě, královici, líto dát koně Zlatohřiváka za ptáka Ohniváka?“ – „Ovšem je mi líto pro Zlatovlásku pannu,“ odpověděl královic, „ale není mi líto pro mého otce, aby byl zase zdráv.“ – A na to liška Ryška: „Kde je Zlatovláska panna a kůň Zlatohřivák, ať je taky pták Ohnivák. Už sem ti pomohla ve všeličem, a protož i v tom ti pomohu.“ Tu skočila v lese přes vývratek, udělala kozelec, a místo lišky Ryšky byl tu druhý kůň Zlatohřivák, zrovna takový, jako co na něm seděla Zlatovláska. „Doveď mne k tomu králi měděného zámku,“ povídá, „aby ti za mě vydal ptáka Ohniváka. A když ho budeš mít, ujížděj.“ Král byl tomu velice rád, že dostal koně Zlatohřiváka, a bez prodlení dal za něj královicovi ptáka Ohniváka i s tou zlatou klecí. Potom pozval k sobě mnoho pánů, chlubil se jim svým koněm Zlatohřivákem a ptal se jich, jak se jim líbí? – „Krásný je,“ řekl jeden pán, „krásnější být nemůže: ale zdá mi se, jakoby měl liščí ocas.“ – Jak to slovo řekl, udělala se v okamžení z koně Zlatohřiváka zas liška Ryška, a jedním skokem byla z brány venku a ta tam. Běžela za královi- 217 cem a za Zlatovláskou, bořila za nimi v běhu svou liščí cestu, a dohonila jich, když už byli u toho potoka, kde se byla nejprvé sešla s královicem. „Teď už ptáka Ohniváka máš,“ povídá, „a máš i více než si žádal, už mne nepotřebuješ. Jeď domů s pokojem, a nikde se nazastavuj, sic nedobře pochodíš.“ A na to zmizela. Královic jel potom svou cestou dál, v ruce ptáka Ohniváka ve zlaté kleci, podlé sebe koně Zlatohřiváka se zlatou úzdou a na něm krásnou Zlatovlásku pannu. Když přijel na tu křižovatku v lese, kde se rozloučil s bratry, zpomněl si na proutky, co si tu každý z nich podlé své cesty do země vsadil na znamení. Proutky jeho dvou bratrů byly suchy, ale z jeho proutku vyrostl zatím u cesty krásný košatý strom. Královic velice se z toho zaradoval, a že už oba byli dalekou cestou unaveni, chtěl, aby si tu pod tím stromem odpočali. Skočil s koně a pomohl také zlatovlasé panně s koně Zlatohřiváka; pak oba ty koně přivázal k tomu stromu, a klec s tím ptákem Ohnivákem pověsil na větev. Netrvalo dlouho, přišla na ně dřímota a oba usnuli. V tom, co tu spali, vrátili se taky jeho bratří, jeden s jedné strany, druhý s druhé, obadva s prázdnýma rukama a sešli se tu zároveň. Tu viděli, že jejich proutky jsou suchy, a že z proutku nej- 218 mladšího bratra je krásný košatý strom; viděli tu taky pod tím stromem bratra spát, a podlé něho krásnou zlatovlasou pannu a koně Zlatohřiváka, a nad nimi v kleci ptáka Ohniváka. Tu zrodily se jim v srdci myšlénky zlé, a řekl jeden druhému: „Bratr náš dostane nyní od otce půl království a po smrti jeho bude jeho nástupcem. Lépe bude, když ho zabijem: zlatovlasou pannu vezmeš si ty, koně Zlatohřiváka já, a ptáka Ohniváka dáme otci, aby mu zpíval. O království se rozdělíme rovným dílem.“ – Jak si umyslili, tak udělali. Tělo bratrovo rozsekali na mnoho kusů, a zlatovlasé panně pohrozili smrtí, bude-li pravdu mluvit. Když přijeli domů, dali koně Zlatohřiváka do mramorové stáje, ptáka Ohniváka postavili s klecí do pokoje, kde král ležel, a zlatovlasé panně dali krásný pokoj a mnoho panen k posloužení. Starý nemocný král pohleděl na ptáka Ohniváka a ptal se synů svých, vědí-li co o nejmladším bratrovi? – „Neslyšeli sme nic o něm,“ řekli bratří, „někde snad zahynul.“ – Otec zůstal zarmoucený, pták Ohnivák nezpíval, kůň Zlatohřivák věsil hlavu, a Zlatovláska panna nemluvila ani slova, nerozčesávala svých zlatých vlasů a neustále plakala. Zatím co královic na kusy rozsekaný v lese ležel, přiběhla k němu liška Ryška, sebrala ty všecky kusy a složila je tak, jak náležely, a ráda 219 by byla zkřísila královice, ale nemohla. Tu vidí vránu se dvěma vráňaty nad tím tělem poletovat. I schovala se pod keřem do trávy, a když to jedno vráně sedlo na tělo, aby žralo, liška Ryška vyskočila a chytila je za křídlo a dělala, jakoby je chtěla roztrhnout. Stará vrána strachem přiletěla blíž, sedla na keř a povídá k lišce Ryšce: „Kvá, kvá! nech mého ubohého dítěte! však ti ničím neublížilo; odsloužím se ti, až ti toho bude potřeba.“ – „Teď právě mi toho potřeba,“ řekla liška Ryška; „přineseš-li mi z Černého moře živé a mrtvé vody, pustím ti tvé vráně na svobodu.“ – Vrána slíbila, že přinese, a odletěla. Letěla tři dni a tři noci, a když se vrátila, přinesla s sebou dva rybí měchýřky plny vody: v jednom byla voda živá, v druhém mrtvá. Liška Ryška vzala ty měchýřky a roztrhla vráně v půly; potom zas ty půly složila jednu ke druhé, pokropila je mrtvou vodou, a v okamžení srostly k sobě; pak je pokropila živou vodou, a vráně zatřepalo křídlama a odletělo. Potom pokropila mrtvou vodou královicovo rozsekané tělo, a hned bylo zas celé, ani jízvy nezůstalo na něm; a když ho pak živou vodou pokropila, procitl královic jako ze sna, vstal a povídá: „Ach, jak sem to tvrdě spal!“ – „Ba věru, tvrdě si spal,“ řekla liška Ryška, a kdyby mne nebylo, na věky by’s byl se neprobudil! Zdali sem 220 tebe nevarovala, aby’s nikde se nezastavoval a jel přímo domů?“ Potom mu vypravovala, co se stalo, doprovodila ho až na kraj lesa blízko královského zámku otce jeho, dala mu ještě pro potřebu sprostý oblek, rozloučila se s ním a zmizela. Královic šel do zámku a dal se do služby ke koním; nikdo ho nepoznal. Tu slyší dva pacholky od koní spolu hovořit: „Škoda toho krásného koně Zlatohřiváka! pojde nám, věsí hlavu a nic nechce žrát.“ – „Dejte sem kus hrachoviny,“ povídá královic, „chci se s vámi vsadit, že hned bude žrát.“ – „Hoho!“ smáli se mu pacholci, „takového chamradí ani naši koňové od pluhu nežerou.“ – Královic ale šel, vzal kus hrachoviny a dal ji tomu koni do mramorového žlabu, pak ho pohladil po zlaté hřívě a řekl: „Což jsi tak smuten? můj koni Zlatohřiváku!“ Tu poznal kůň po hlase svého pána, poskočil si, odfrknul a vesele zařehtal a hned se dal do hrachoviny. Hned se to rozneslo po celém zámku, až i k nemocnému králi to přišlo, že jeden jeho čeledin koně Zlatohřiváka uzdravil. Král si ho dal hned zavolat a řekl mu: „Slyším, že’s koni Zlatohřivákovi pomohl: kéž by’s taky ptákovi Ohnivákovi uměl pomoct, aby zpíval! je smutný, chlípí křídla a nic nechce žrát. Zahyne-li, zahynu i já.“ – „Neboj se, jasný králi! nezahyne,“ řekl královic; 221 „poruč, aby přinesli trochu ječmene zadiny, a jistě bude žrát, rozveselí se a hned bude zpívat.“ – „Hoho!“ smáli se sloužící, když pro ten ječmen šli, „ten bude ptáka Ohniváka krmit zadinou, co ani naše husy nechtějí žrát!“ Zatím musili předce toho ječmene přinest, a královic ho nasypal ptákovi do zlaté klece, pak ho pohladil po zlatém peří a řekl: „Což jsi tak smuten? můj ptáku Ohniváku!“ – Pták ho hned po hlase poznal, otřásl se, urovnal na sobě peří, počal skákat a žrát a tak krásně zazpíval, že starému nemocnému králi srdce hned okřálo. A když pták Ohnivák podruhé a potřetí zazpíval, byl už král tak posilněn, že z postele vstal a velkou radostí toho neznámého čeledina obejmul. Potom povídá král: „Co si počneme s tou krásnou zlatovlasou pannou, kterou moji synové s sebou přivezli? nemluví, nerozčesává svých zlatých vlasů, ničehož nejí a pláče neustále.“ – „Dovol, jasný králi!“ řekl ten čeledin, „promluvím k ní slovo, snad se rozveselí.“ – Král ho k ní hned dovedl, a královic ji vzal za bílou ruku a řekl: „Což jsi tak smutna, nevěsto má!“ – Panna v okamžení ho poznala, radostí vykřikla a objala ho. Král se tomu velice podivil, že ji jmenoval svou nevěstou a že ho panna objala, a královic jemu řekl: „Což neznáš, královský můj otče! svého nejmladšího syna? nebyli to moji bratří, nýbrž já dobyl ptáka Ohni- 222 váka, koně Zlatohřiváka i této krásné Zlatovlásky panny.“ A potom vypravoval, jak se všecko přihodilo, a panna doložila, že jeho bratří jí pohrozili smrtí, prozradí-li, co učinili. Bratří tu stáli, viděli, že jsou prozrazeni a třásli se jako osyka, ani slova nemohli promluvit. Král se na ně velice rozhněval a dal oba bez milosti odpravit. Potom vzal sobě královic krásnou Zlatovlásku za manželku, dostal od otce svého hned jednu polovici království a po jeho smrti druhou. ——— Poznamenání. Pohádka tato našla se v Čechách z rozličných stran ve třech variantech, kteréž tuto v celek jeden, podlé možnosti vlastními slovy vypravovatelů, snešeny jsou. Tiskem již ji také vydal J. Malý ve sbírce své českých pohádek a pověstí národních 1845 pod nápisem: „O zlatém ptáku.“ S některými nepodstatnými proměnami vypravují touž pohádku také Rusové a Jihoslované, tak že vším právem ji lze pokládati za obecné jmění slovanské. Z vypravování ruského známy jsou nám dva varianty, ježto v Moskvě vydány byly tiskem pro lid prostý (lubočnoje izdanije) pod jednostejným obecným titulem: „Skazka o trech korolevičach.“ Oba pak tyto varianty vyšly také v překladu německém, jeden od Dr. A. D. Kinda v knížce: „Taschenbuch zum geselligen Vergnügen“ 1832, pod titulem: „Der Feuervogel und der graue Wolf,“ a druhý od A. Dietricha ve sbírce: „Russische Volksmärchen“ 1831, s nápisem: „Märchen vom Ljubim Zarewitsch, von der 223 schönen Prinzess, seiner Gemalin, und von dem geflügelten Wolfe.“ – Srbská pohádka vytištěna byla v „Podunavce“ 1848, a odtud v novinách Záhřebských téhož léta, pod titulem: „U jednog otca kod tri sinah desno oko smije se a lievo plače. suzi.“ – Ostatně vyskýtá se pohádka tato i v nejbližším sousedstvu Slovanů, totiž u Valachů a Němců. Pohádka valašská vyšla tiskem ve sbírce bratří Schottův: „Walachische Volksmärchen“ 1845, kdežto nazvána: „Das goldene Meermädchen,“ a německá ve větší sbírce bratří Grimmův „Kinder- und Hausmärchen“ 1850, pod titulem: „Der goldene Vogel.“ Obsahem svým valašská nejbližší a nejpříbuznější jest pohádce srbské, a německá české, takto každá sama k prvotní vlasti své se přihlašujíc.
J. E. Miletinský.
224
Chyže pod horami. (Obrázek ze Slovenska.)
Bylo před Janem křtitelem. – Po několikadenním parnu strhla se s večerem silná bouře a liják. Ve statku u Medvedů, v malé dědině pod vysokým Dumbierem ve Zvolenských lesích, chtěli právě večeřet; ale jak začalo hřmít, nechali všeho. – Stará matka*) zastřela okno bílým šatem a do plápolající na ohništi hranice hodila tři buzalky,**) zažehnávajíc takto bouřku. Dokud bouře trvala, všickni se modlili, gazda i čeleď, a teprv když se utišilo a hřmíti přestalo, šla stará matka s dcerami ven, dohlédnout k opozděné večeři; husopaska pokrývala stůl a starý gazda šel se podívat ven, či ——— *) babička. **) jehnědy vrbové o květnou neděli svěcené. 225 se vyčasilo, či ještě zaoblačeno. – Tma bylo jako v rohu, a pršelo jakoby z konve lil. „No, koho ta búřka pod holým nebem zastihla, bude pamatovat!“ – pravil vcházeje zase do pitvoru – osvětleného plamenem ohně, na ohništi v otevřené kuchyni hořícího, okolo něhož ženské šukaly. V tom ozval se ze dvora štěkot psa. „Cože ten pes, či vlka čuje či zlého člověka?“ – pravil gazda a vstoupiv do otevřených dveří, díval se ven do tmavé noci. – Po chvíli zaslechl kroky, ale příchozího neviděl, až stál před prahem. Byl to mladík v pocestném oděvu, vak na zádech, v ruce kovanou hůl, jíž se proti dorážejícímu na něho psu bránil, který až k prahu ho doprovázeje teprv na gazdovo okřiknutí odskočil. – „Dej pánbůh štěstí, gazdo!“ pozdravil pocestný, vstoupiv do pitvoru a smekaje klobouk jako houba napučený. „Dejž panbůh i vám,“ odpověděl gazda, a pozvedna nízkou, bílým beránkem obšitou čapku nad hlavou, pátravě se na pocestného podíval, tázaje se: „Kdo jste?“ „Jsem pocestný, v krajině zdejší neznámý; noc a bouře mne přepadla, zbloudil jsem ve tmě. Smilujte se a popřejte mi nocku a kousek chleba,“ žádal pocestný hlasem velmi lahodným. „Vděčně, pojďte jen dále. – Lehko člověk v neznámé krajině zbloudí a dokonce v takové ne- 226 snadce“*) – pravil gazda, vlídně hostu dvéře k jizbě otvíraje. „Chytro děti, spravte halúšky, praženici a doneste co dobrého máme, aby se host najedl. – Bude to ažda nějaký žák!“ – kázala stará matka dceři, nevěstě a šestnáctileté vnučce Katušce, které chystáním večeře se zabývaly, když ale cizinec do dveří přišel, s podivením na něho hledět zůstaly. –Po rozkazu vešla stará gazdina do jizby, kde právě host vak s plecí sundával. „Vždyť pak je umoklý jako zmok,“ pravila starostlivě, sahajíc mu po mokrém šatu. „Suchá nit na mně nezůstala, neboť lilo na mne bez obrany, snad mně i vak promokl“ – pravil cizinec, rozvazuje vak, by se přesvědčil. Měl v něm několik kousků prádla, knižky, skřínku s barvami a některé potřebné maličkosti. – „Všecko suché,“ pravil spokojen. – „No v tom šatu ho ale nechat nemůžeme?“ – mínila gazdina. „To snadno se odpomůže,“ pravil gazda. „Zverka je taký chlap, jako jsú pán a hádám že pánovi oděv jeho dobře se hodí.“ – Obrátiv se k husopasce, která s vyvalenýma očima na hosta hleděla, kázal, aby zavolala Zverku. – Děvče odběhlo, a v malé chvíli ——— *) nechvíli. 227 přiběhl Zverka, gazdův bratrovec, mladý, štíhlý šuhaj. – Zaslechna, oč se tu jedná, rychle odskočil pro svůj sváteční oblek. – Všecko přinesl; bílou z hrubého sukna širicu, z předu a okolo ovruby strakatým hedbávím vyšitou, košili s krátkým tílkem a širokými otevřenými rukávy, červeně vyšitými, oplecko z modrého sukna, též vyšité, široký kožený opasek s žlutými mosaznými přeskami a řetízky ozdobený, úzké bílé gatě, a krpce s návlaky.*) Také širák přinesl i s pierem.**) – Pocestný s přívětivým usmáním šaty přijmul, jen širák a košili vrátil zpět. – „Ale musíš pána do toho obleci, Zverko, vždyť on by se v tom neveznal,“ mínila hospodyně a ukazujíc hostu na poboční dvéře do komory vedoucí, pobídla ho, aby se tam šel přistrojit. – Host vešel do komory a Zverka šel za ním. Netrvalo to dlouho a host převlečen v selských šatech, mimo košili, vyšel z komory. V šatu tom teprv viděti bylo, jak pěkně je urostlý. „Jakoby to na vás ulil!“ zvolala gazdina, přinášejíc na stůl chléb a sůl, hostu na uvítanou. „Jsemť jak znova zrozen, a to jen vaší dobrotě a pohostinství děkuju“ – řekl host. „I rádo se stalo,“ pravila gazdina, ——— *) řemínky, jimiž se krpce k noze přišněrují. **) kytkou. 228 „však se nám dráhně času nestalo, hosta u našeho poctivého stolu viděti!“ „No pojezte našeho chleba a soli“ – pobídl gazda, a když si host chleba ukrojil, posolil a jedl, pravil gazda: „Jsmeť tu jako v zákoutí, a proto zřídka kdy cizá noha o náš práh zavadí. A pán odkud že přichází?“ „Navštívil jsem strýce, který má živnosť v Hevešské stolici u Miškovce, a u něhož každý rok bývám. Chtě se trochu po slovenských krajích ohlédnouti, vydal jsem se pěšky na cestu, neboť s vozu se nesmí člověk na svět dívat. Včera jsem byl na noclehu v Tisovci a povídali mi, že mohu být dnes v Brezně. Kdybych se nebyl hradské*) spustil, byl bych snad i na místo došel; ale spustiv se hradské, dostal jsem se do lesů a tu zbloudil jsem. Kdyby mně nebyl plamen na hostinném vašem ohništi zasvitl a cestu ukázal, byl bych do rána v lese bloudil a snad v něm i zahynul.“ „Nuž daleko ste nezbloudili, neboť my tu pod Dumbierem jsme a do Brezna máme půldruhé hodiny chůze. Než žádnému neradím, pouštěti se do našich hor**), kdo nezná horné pirtě,***) a po hore ——— *) silnice hlavní. **) rozuměj lesů. ***) lesní cesty. 229 chodit nezná; toho lehko zmátá, že ani víc z hory nevyjde,“ pravil gazda. V tom přinášeli ženské večeři na stůl a za nimi přicházela čeleď. – Postavili se okolo stolu, hospodář smekl čapku, přežehnal se a sepna ruce, začal se modliti: „Pane bože požehnej, co’s darovati ráčil,“ – a všickni ostatní hlasitě s ním modlitbičku krátkou odříkávali i pocestný. Ačkoliv nebyl takovému způsobu zvyklý, ctil přece domácí mrav. – Po modlitbě zasedli všickni za stůl, bílým plátěným ubrusem pokrytý; čeleď okolo doleního konce stolu, gazda s rodinou okolo horního konce, hosta posadili do rohu na čestné místo vedlé hospodáře. Čeleď jedla z jedné mísy, gazda a rodina jeho měli talíře a rohové lžíce před sebou, hostu dali k talíři i vidličku i nůž. Také bylo na horním konci dvé jidel více, hostu ke cti. „Nuž, přijměte za vděk, co bůh nadělil, a co se na spěch spravilo,“ pravila gazdina, přistrkujíc hostu mísu s cmírovou*) polívkou. Host dle panského zvyku chtěl hospodyni přednosť dáti, ale nedej bože – ani za svět by si nebyla dříve vyložila. „Hostu čest,“ pravila a host musel volky nevolky prvním býti. Nastalo ticho, každý hleděl si svého, jen ga- ——— *) z podmáslí. 230 zdina je chvílemi přerušila obvyklým každé hospodyni pobízením. „No, nech že se líbí těch halúšek, dobrá je to bryndza na nich; či té praženice?“*) pobízela, ač hostu vyhladovělému dobře chutnalo. – Čeleď mlčela též; jen oči zvědavě po cizinci chvílemi se obracely. Zvlášť ženské prohlížely s podivením cizince; ale nejpodivnější jim na něm byla tenounká, bílá košile, a zavřené při ní rukávce, s okružím okolo ruky, jako tam ženské jen nosily. Zverka s jakousi hrdostí na něho hleděl, domnívaje se sám sebe v něm viděti. – Nejvíc se však hostu Katuška obdivovala, a nemohla ani dosti nadiviti se, kde se ta krása v něm vzala; vždyť pak, když do pitvoru vkročil, umoknut, rozcuchán, v šedé haleně zakrútěn jako ve mhle, se jí nejinak zdálo, než že to nějaká mátoha neb černoknižník do chyže se vleče, až se ho ulekla. A tu hle on se tak proměnil v švarného šuhaje, jemuž roveň neznala. – Tak malé, bílé ruce ani ona neměla, ačtě jí vždy stryně Ula říkala, že má ruce jako víla. A vlasy tak černé pěkně na zad učesané, ani jeden z šuhajů neměl, co jich koli znala. I ten Zverkův šat zdál se jí na něm krásnějším. – Nikdo tak neseděl, nejedl jako on, a hlas jeho zněl jako zvon. Co ji hnětlo, bylo to, že oči jen ustavičně na talíř sklopené měl, mimo ——— *) vejce na másle pražené. 231 jídla nikoho si nevšímaje, jedva na okamžení oči zvedna. – Tu ale, když ho babička po mnohonáctekrát zase pobízela, složil vidličku a nůž na talíř, děkoval, zvedl hlavu vzhůru a tu poprvé potkaly se oči jeho s Katuščinými. Zalekši se, víčka černobrvá sklopila přes oči, jako kdy mrak hvězdičky zaklopí, a červánky rozlily se jí po líčku, pěkném jako z jádra. – Rychle pustila se do jídla, ale v chvatu přesedlo*) jí. – Stryně vedle sedící honem chtěla ji uhoditi mezi lopatky, aby jí sedlo, ale děvče proklouzlo jí pod rukou jak úhoř, a ze dveří utekla. „Eh jašo**), jašo,“ pravila káravě stará gazdina. „Mladosť – nerozum,“ omlouvala strýně. „Je to dcera vaše?“ ptal se host. „Vnučka, dcera po synovi,“ pravil gazda, a ukazuje na mladou ženu ponosité***) postavy, sedící vedle muže, vysokého jako jedle, pravil dále: „To naše dcera a to její muž, náš zeť. – Tuta,“ ukazuje na druhou stranu, kde seděla strýně a Zverka, moje bratová†), a syn její Zverka. To je mi ro- ——— *) zaskočilo jí soustko. **) pudivětře, blázníčku. ***) vysoké, pěkné. †) bratrova žena, Brudersfrau. 232 dina dle krve,*) a tito jsou mi rodinou dle zákona božího,“ doložil, ukázav z rodiny na čeládku. Host díval se s jednoho na druhého, a neviděl než přívětivé, pěkné tváře, muži jako skály, ženy jako sosny, a tu přicházela s uzardělou tváří ta, která se mu přece jen nejkrásnější býti zdála mezi všemi. – Bylť on ji sice hned při vkročení do pitvoru u ohniště pozoroval, ale jsa umdlen a lačen neměl smyslu pro pozorování krásy. Hladovému jen chléb na mysli. Když hlad ukrotil a tělo občerstvil, obrátil mysl k tomu, co srdce blaží, ku kráse, a byla to očím jeho milá pastva, když tu viděl oproti sobě děvče jako makový květ – jakby ji pánbůh sám dal na ten svět! – Lál svojí zpozdilosti, že si jí dříve nebyl všímal, a jako ona prvé s jeho tváře, tak on teď s její očí skoro nespouštěl, a bůh ví jak dlouho by se na ni byl díval, kdyby ho stará gazdina nebyla z příjemného zahledění vytrhla otázkou po rodičích, čili ještě na živu jsou? „Matku nemám,“ odslovil. „Zemřela mi, když jsem malý byl; otec žije, ale všecek již k zemi skloněn je, jako zralý klas, a bojím se, že ho smrť záhy zkosí. – Bratrův ani sester jsem neměl. – Z příbuzných neznám jen strýce, u něhož jsem právě byl. – Je mi co otec a velmi ho ctím.“ – ——— *) rodina i příbuzenstvo. 233 „A či nejsú pán Slovák?“ – divila se gazdina. „Já jsem Čech,“ odpověděl host. „Čech, nuž to se mi líbí!“ – zvolal starý gazda, „jáť myslil, že je pán hen od Trnavy, Slovák.“ „Pán rozpráví slovensky, jakby Slovák od kořene byl,“ divil se mladý zeť. „A proč by nerozprávěl, vždyť Slovák a Čech jednoho stromu jsou list, a lehko si rozumí,“ pravil gazda. – „Nuž a kde že pán domovem? – A jakéže jmeno pánu?“ – obrátil se k hostu. – „Jmenuju se Bohuš Sokol,“ odpověděl mladík, „domovem jsem v Praze!“ „Bohuš, jaké to pěkné jmeno“ – myslila si Katuška v duchu; stará gazdina ale mínila na hlas, že je host věru jako mladý sokol. „Nuž ale srdce milené,“ zvolal starý gazda všecek uradován, „z Prahy že jsú? – I já v Praze byl, věru jsem byl! Ej byštu bohu, nedal bych to ani za živú hlavu! Ale musím vyjeviti panu Bohuši, že i naše rodina z Čech pochází. Za času velkých súr*) v Čechách, vystěhovala se naše rodina s mnoha jinými rodinami z Čech do zdejších krajů, a zde se napotom usadila. – Byly to tvrdé časy tehdáž, jak mi praděd rozprávěl, súra ——— *) bouřek, násilí. 234 za súrou, kárha*) za kárhou přicházela, a na ostatek přivalili se na naše kraje Turci pohané, jako zlá voda, která kam se rozleje, do pusta vše zhubí.“ „A sem až do těch pralesů a hor přišli Turci?“ ptal se Bohuš. „Eh kamže by nebyli přišli psí ti synové,“ prapravil gazda. „Od Filekova prodrali se horami, a na naše dědiny. Byli by vše do pusta pohubili, kdyby nebylo Lubětovského junáka Vávry Brezuly. – To byl junák! ani sto Turkův se nebál, a jmeno jeho strachem bylo Turkům. Dvakrát byli v naši krajině, loupili, pálili a chtěli se na Vávrovi pomstít, ale on, to šavlí, to lstí po obojíkráte jich zahnal, mnoho pobil, podruhé i samého agu zabil. Tak zachránil on jediný celé okolí, neboť všichni obyvatelé do hor utekli, slyšíce, že Turci jdou. Šel o slovenském tom junáku hlas daleko, až za naše hory, a zde vám každý ukáže prosmyk mezi horami, kde se proti celému davu Turků ubránil, je zahnal, i studni Turkovu, nad níž agovu hlavu vztýčil. – No však vám o něm ještě povím. Teraz vám chci ukázat náš nejdražší poklad, který nám otcové naši z Čech přinesli, a který se v naší rodině dědí od otce na děti a od dětí na dětné děti, ——— *) neštěstí. 235 od kolikátého již kolena.“ – Dořknuv obrátil se, otevřel malou almárku starodávního díla s vypuklými dvířkami, která v rohu za stolem na lavici stála, a vyndal z ní skřínku, pěkně vyřezanou z dřeva fladrového.*) V skřínce ležela v hedbávném šátku zaobalená kniha, vázaná v dřevěných, kůží potáhnutých deskách s mosaznými sponami. – Bylo to písmo svaté. – Jakoby se ostatků svatých dotýkal, s takou úctou bral gazda knihu do ruky; když ji byl rozbalil a otevřel, položil ji před hosta. „Hle,“ pravil, ukazuje na popsané u vnitř desky, „tu celá naše rodina vypsána, kdy se který narodil, oženil i umřel, od Prokopa Žatného, který z Čech sem přišel, až na mého bratra a syna; – hle tuto Jura Žatný! – Nemyslelť jsem, že budu já úmrtí jeho sem zapisovat, a že ho tak nenazdajky ztratíme – jakoby ho s čista vedra jasná střela zabila!“ – vzdychl starý gazda. „Eh, byl nám to veliký žal, když jsme my staří rodiče své hodné, mladé děti naříkati**) museli,“ pohnutým hlasem pravila gazdina. – ——— *) jasanu. **) Když umře některý úd rodiny, nejbližší příbuzný nad ním naříká. Matka nad dětmi, sestra nad bratrem. Kdo nemá příbuzných, je-li svoboden, naříká nad ním některá z děvčat; je-li ženatý neb starý člověk, jedna z žen. – „Nemá ho kdo nariekati,“ je výraz největší opuštěnosti. – 236 Mělť v knize mimo úmrtí a narození každý úd rodiny i to poznamenáno, jaký byl a co pamětihodného vyvedl. – Tak bylo o Martinu Žatném zaznamenáno: „Byl to muž, jako na dva kraje nůž! Bojoval proti Turku pohanu a padl pod Bělohradem! – Bůh mu dej věčnú slávu!“ – U Pavla Žatného stálo: „Byl člověk vědomý a spravedlivý. – Kupčil se světem s čípkami,*) a byl až v zemi Španělské v městě Madridu, odkud mnoho peněz domů přinesl. – Pokoj mu!“ – U Ondrika Žatného stálo: „Odpusť mu pánbůh; byl planý chlap! Utopil se v sladké vodě!“**) Bohuše zápisky ty velmi zajímaly; když ale četl o Janku Žatném – otci gazdově – že zabil čtrnáct medvědů, bratr jeho pět, o gazdovi že jednoho na polo v náručí udusil a na polo sekerou ubil, když mu v noci na oves přišel – nedůvěřivě se jaksi usmál. – Gazda to zpozoroval; i pokrčil rameny, řka: „Pán to ažda za nepravdu drží? – Nuž hla, či pravda či nepravda.“ Při těch slovech odhrnnlodhrnul gazda krátkou košilku s mohútných prsou, odhrnul široké rukávy pod samou paží a ukazuje na zjizvená prsa a rámě pravil: „To jsú jizvy od medvedích drápů, když ——— *) krajkami. **) v pálence. 237 jsme se spolu na ovsu pasovali! – Ej věru, mladý pane, kdybyste mezi námi žil, takovým bitkám byste se nedivil. Vždyť můj syn tak mladý byl a tři medvědy zabil.“ – „Eh kdyby nebyl raději žádného zabil, mohl tu sedět mezi námi i mladá jeho žena, a Katuška nebyla by sirota“ – vzdychla si stařenka a Katušce se oči zalily. „Eh nedá to chlapu! – když se s myckem potká, každá čiva*) v těle se otřese, a už nechť tu o život jde, jen na něj! – Tak bylo i s mým synem; už co mladý chlapec znal dobře střílet a když vyrostl, nebylo medvědí polovačky, aby na ní nebyl Juro Medvedovec býval. Musím pánu povědíti aj to, že otec můj, pověstný medvedobijce, dostal prezvísko medved, a to přeneslo se i na všecku rodinu, byť i některý nebyl nikdy medveda zabil. A už nyní ani nevědí súsedé, že máme jiné jmeno, hyba pan farář; jen se všecko u Medvedů volá. – Jen dvacetiletý byl Juro, a už dvakrát s gojdami ho přivedli s polovačky,**) ale po třetí šel nešťastně!“ vzdychl gazda hluboce. – Po chvílkovém zamlčení pravil dále: „Byla na Černém Hronci velká polovačka na medveda. Mnoho tam bylo střelců, i ——— *) nerv. **) Na čí ránu medvěd, při lovu smrtelně raněn, padne, ten je první střelec a vedou ho s hudbou domů. 238 Juru volali, neboť šel o něm hlas po celém horním vjeděku*), že je střelec na slovo vzatý. – Ráno, když měl jít, prosila ho Ilena, mladá jeho žena, aby nešel na lov, že se jí o bílých růžích zdálo a to že znak žalosti. – Ale on se jí vysmál. – Matka, moje staruška, nechtěla ho pustit, prosila, aby se nevydával na cestu, že je na votochu,**) osudný to pro něho čas.“ – „A proč to osudný?“ – ptal se Bohuš. „Nuž, při porodu věstila mu stará věstice, co hen v lese bydlí, že bude šťastný, ale aby se chránil vydávati se na cestu o votochu. Nemá tomu člověk, jak pan farář káže, věřit, ale takové věstice jsou vědomice, a mnoho vědí, co jiní lidé nevědí. Moje stará jim věří, a bych ji upokojil, říkal jsem i já Jurovi, aby zůstal doma; ale nebylo platno ani moje slovo, ani prosby máteře a ženy, nedal si vůli zlomiti a přece jen šel“ – „Neměl jste mu švakre tehdáž povolovat,“ ozvala se švakrová, „vždyť jste hlava naše, a všickni vás posloucháme.“ – „Však víš Ulka, že jsem nerad strmý, ani na vás ani na koho jiného. Přál jsem mu radosť; že se v žalosť obrátí, jsem se nenadál“ – pravil gazda, ——— *) okres, Distrikt. Horní, dolní vjeděk, vjeděcký pán, vjeděcký dům. (Zvoleň.) **) poslední čtvrť měsíce. „Jaký votoch, taký nov,“ říká se. 239 „Když z domu vyšel,“ připomínala stařenka, „přešla ho súsedova Mara s prázným.*) Prosila jsem ho naposled, aby nešel, že se mu zlé znaky ukazují, ale on mi odpověděl: Cože mamuška rozprávíte, všude jsem pod nebem a v rukou božích. Co mi bůh přisoudil, to mne věru nikde nemine – a přece jen šel. – Ach bodejž mu jelení jeho nožky na prahu byly přirostly!“ povzdychla stařenka zaplakavši. – „Bylo to posledníkráte, co jsme ho viděli živého,“ pravil zase po chvíli gazda, podpíraje šedivou hlavu o loket – „byltě tam mezi střelci zeman jeden z dolení země, který prvníkráte na medvědí polovačce byl, a hádám medvěda nikdy neviděl. – Postavili pod jeho stanovisko Juru, aby ho v čas nebezpečenství chránil. Nuž hle – zdivený**) medvěd právě Jurovi prvnímu do rány přišel; Jura vystřelil a medvěd smrtelně raněn bolestně zařval a vrhl se v bok, kde zeman stál. – V tu chvíli ale trefila ho rána druhá z Jurovy dvojky, klesl na kolena, a tu padla třetí rána a Jura trefen kulí Zemanovou, určenou medvědu, klesl mrtev vedle něho. – Kéž by byla planému tomu střelci ruka zkameněla, než vystřeliti měl! – Přinesli nám ho střelci ——— *) Když se kdo na cestu vybírá a přejde ho někdo, nesa práznou nádobu, má se vrátit, neboť zle pochodí. „Ažda má dakdo s prázným prešiel, že sa mi zlé vodí,“ říká se. **) vyplašený. 240 večír domů,“ pravil gazda s hlubokým povzdechem, „na medvědí kůži, která mu co prvnímu střelci přináležela. – Co tu bylo žalosti – to myslím že by nedovedl nikdo vypraviti. – Div že jsme z rozumu nevyšli leknutím! Byl on ozorné*) chlapisko a dobrý jako kousek chleba; byl hodným synem i manželem. Ach ta ubohá naše Maruša, div jí žalem srdce nepuklo; od té doby hynula, vadla jako ta jabloň, když jí kořen podtne, a za rok jsme odnesli i ji za Jurou. Zůstala nám po ní jediná její halúzka“ – dopověděl gazda, ukazuje hlavou po slzící Katušce. „A cože ten zeman, kdo to byl?“ – ptal se Bohuš, s pohnutím se na smutnou tvář Katuščinu dívaje. „Dost se proto trápil,“ pravil gazda, „a pušku tu chvíli o strom rozbil, a zaklel se, že nikdy více stříleti nebude. Byl i u nás; prosil, abychom mu odpustili, všecko jmění svoje dával vdově a Katušce. Ale nač by nám byly peníze jeho, pánbůh nám dost nadělil – všecko bohatství jeho nebylo by jedinou slzu smylo. Odpustili jsme mu, vždyť to svévolně neudělal. Chlap střílí, ale pánbůh kule nosí, a cože může člověk oproti božímu souzení!“ „Pánbožek dal, pánbožek vzal, jmeno jeho bu- ——— *) nádherné, veliké postavy. 241 diž pochváleno,“ pravila staruška, utírajíc si uslzenou tvář. „Na věky věkův,“ dodal gazda, a políbiv bibli, do šátku ji zaobalil, v skřínku uložil a do almárky zase schoval. „No děti, vstaňme, a připravte pánovi lože, bude umdlen po cestě,“ kázala gazdina. Host se sice omlouval, že není umdlen, ale hospodyně přece jen vstala od stolu. S ní zároveň zvedly se dcera, vnučka a stryně, odklidily se stolu a ven odešly. Zeť, jejž rodina Blažo volala, také vstal, a jda do vedlejší komory, přinesl na sýtku rozkrájený dohan a tři krátké hliněné dýmky s drátěnými vrchňáčky, což vše na stůl položil. – „Či neporoučí pán faječku?“ ptal se hosta. „Já jsem sice slabý kuřák, ale v společnosti rád si zakouřím,“ odpověděl host, chtě jednu z napchaných dýmek si vzít. Ale Blažo mu nedal. „Dříve se musí zapect,“ pravil. Bohuš nevěděl, co tím myslí; i pravil mu gazda: „My zde na Hroně máme za to, že dohan, když se v pipě zapeče, mocnější je, a protož ho jinak nekouříme, než tak. Nechť nakladou*) na kozub, abychom nemuseli k ohništi,“ kázal gazda. Blažo skočil ven a o chvíli přišla Katuška s plnou náručí chvoje, ——— *) rozumí se: oheň rozdělat. 242 – a opět o chvíli praskal ohníček na kozubu (krbu) při velikých kamnech ve zdi, a Katuška zase odběhla, jen tak půločkem na hosta pohlédajíc. Když chvůj shořela, shrabal Blažo uhlí na krbku, a při kraji do žhavého popele položil svlhčeným dohanem napchané a vrchňáčkem volně přiklopené dýmky. – „Nuž vidí pán, tak zapekáme. Nyní se to nechá, až se dohan začne zdúvat, potom se pipa vezme, první duch se vyduchne od sebe, potom se pěkně rúče (krásně) dohan urovná, zaklopí a fajčí se.“ – Mezi tím se dýmky zapekly, a Blažo podal jednu hostu, jednu gazdovi a jednu sobě nechal. „Eh bystu svete, dobrý to dohan,“ bláhal si gazda po několikátém zaduchnutí. – „Štítnický to, a z první ruky; když dvě faječky vykouřím, nuž mi vždy odlehne.“ „Eh věru tak,“ přisvědčil Blažo, ale Bohuš nemohl cvičeným těm kuřákům přisvědčit, ani s nimi se závodit, nebylť zvyklý ani mnoho, ani tak silný dohan kouřit, jako Hronec. „A či jdú pán prosto domů?“ ptal se gazda Bohuše, když si trochu poduchal, „či se chtí ještě někde po našich krajech zabavovat?“ Rád bych v zdejší krajině déle pobyl, ale nemohu; hodlám přímou cestou domů“ – odpověděl Bohuš. „O den, o dva dni zle nebude, a věru by nás 243 to těšilo, kdybyste chtěli u nás pár dní pobýt. Můžeme jít na Dumbier, na salaše, a zítra je předvečer Jana. Nuž, viděli byste, co v Praze nevídáte a kdybyste za to i platili. A či jste viděli kdy Jana pálit?“ – „Neviděl jsem, ale i po Čechách se ještě v některých místech pálí ohně před Janem křtitelem, ale od nějakého času pomíjí pomalu způtobzpůsob ten, až docela zmizí, jako jiné pěkné obyčeje. Nemělo by to býti, neboť staré naše obyčeje, zvyky a mravy silnou záštitou jsou národního života,“ pravil Bohuš. „I zde se mnohý starý obyčej zapovídá, nuž ale my si nedáme, co se toho týče, do kaše dúchati, a přece jen své staré zvyky vykonáváme“ – pravil gazda. „Jen aby nebyla taková nechvíle zítra jako dnes, sice je vše zkaženo“ – namítl Blažo. – V tom přišla Katuška, přinášejíc tři pohárky hrjatého.*) Uzardělá postavila je na stůl, neboť se Bohuš na ni díval, a sotva mohla vyřídit, že je lože pro hosta připraveno, že může na odpočinutí jíti, kdy mu vděka. – Bohuš se děkoval a gazda ptal se jí, čili ještě „padá“ (dešť). „Už se vychviluje, dědoušku, a nebe obsypalo se hvězdičkami, ažda bude zítra pěkný den,“ odpo- ——— *) hrjato páleno. Kořalka svařená s medem a kořením. 244 vědělo děvče. „Kdyby se vyčasilo, dobře by vám svědčilo na zítřejší radovánky. No ale že nám pane neodcházejte zítra, slovo na to?“ – ozval se gazda. – „Rád gazdo ten den u vás zůstanu; je mi u vás tak mílo, jakobych v matčině klíně spočíval,“ odpověděl host, podávaje gazdovi ruku. „To nás těší,“ kývnul spokojeně starec. Katušce se očka zaleskly i vyběhla rychle ven, a přede dveřmi si poskočila a začala zpívat, až se to po chyži rozléhalo. Když Katuška odešla, začal se gazda na Prahu vyptávat, a divil se, jak se mnoho změnilo, neboť uplynulo as dvacet let, co on v Praze byl, a to na kratký čas. Po shovoru mužů a když vykouřili a hrjato vypili, odebrali se všickni na odpočinek. – Stará matka vedla Bohuše s hořícím kaháncem z pitvoru přes několik schodů nahoru do malé, čisté jizbičky, kde bylo bílé lože přichystáno a na něm pokrývka z medvědí kůže. Na stěně visely dvě pušky, šavle a dvě pěkně vykládané valašky; na protější stěně mužské šatstvo. – Nábytku nebylo v jizbě mnoho, ale vše z dřeva jasanového čistě dělané. Okna zavěšena byla bílými platěnými záclonkami, okolo krajů červeně vyšitými. Podlaha pokladena byla rohožemi. Všude po celé chyži pozoroval Bohuš zámožnosť a pohodlí vedle prostoty, ale v každém koutku bylo vidět správu čisté ruky 245 ženské, a po celé chyži vanul duch, jakoby dobrou myslí vykouřil. Když vešli do jizby, postavila stařenka kahanec na stolek, pak přistoupla k loži, nakypřila trochu podhlavnici, přejela rukou pokrovec, ohlédla se na zbraň nad ložem, a když se k Bohušovi obrátila, měla oči plny slzí. – „Zde bydlel v této jizbě nebožtík syn můj s Marušou. Hen ta puška byla jeho, i ta pěkná valaška, i cedilo*) a čutora,**) a tuto medvedí kůži on si vydobyl. Veselo tu bylo, když tu žilo mladoženstvo, ale nyní vidím tu smutný je každý kút. No, – daj vám pánbožek dobrú noc, synku, nechť se vám pekného coš přisníje,“ pravila stará pohnutým hlasem a pohladivši hosta po ruce, odešla. – V pitvoru zastavila se u ohniska, neboť opatrování ohně na ohnisku, aby nikdy nevyhasl, měla ona na hlavě***) co stará matka (babička). I shrabala opatrně každý živý uhel do jamky uprostřed ohniska, vše kolem obložila popelem a na vrch chvojem pokladla. – Nedej bože, aby oheň na ohnisku vyhasl a stará matka oheň od sousedů prositi musela! Ani bratr bratru oheň rád nepůjčí,†) poněvadž víra taková, ——— *) taška vlněná, bílá, černě vyšitá, s dlouhými třísněmi, která se přehozená přes pléce nosí, a v ní, co na cestu třeba. **) dyňová láhev kulatá, opletená lejčím. Bere se jen na cestu. ***) na starosti. †) Na krbu, v peci, všude může oheň vyhasnouti, a opět se rozžehnouti, jen na domácím hlavním ohnisku musí oheň vždy živý býti. 246 že se tím štěstí z domu vynese. Také obětování ohni bylo povinností staré matky; od každého jídla, co se na ohnisku vařilo, dostal oheň; i všechny odpadky od jídel a všechny drobty hodila stará matka do ohně slovy: Na obetu. – Když gazdina oheň uložila, šla spat, a po chvíli vše utichlo. – Bohuš ale, jakkoli po cestě umdlen, nemohl dlouho usnouti: vše, co viděl a slyšel, tanulo mu na mysli, a přede vším dvě očka jako jiskřičky. – Ani by si nebyl pomyslil, že ty očka také bdějí. — Slunce stálo již v plné své kráse na obloze, když se Bohuš probudil; rychle vyskočiv s lože, začal se oblékati, neboť hospodyně navrhla hostu, že by mohl jíti ráno se stryní na Muchovo, kde stál báča jejich salašem. – Obléknuv se opět do Zverkových šatů, anť mu jeho nebyli dali, vyšel druhým vchodem z jizby na pavlač, která se táhla podél chyže. – V podivení zůstal stát, vida před sebou na vše strany, kam jen oko pohlédlo, skupení zelených hor do oblak čnějících. – Chyže ležela na sklonku vrchu do údolí Hronského, při samém lese. – Na pravém boku stál kostelíček a fara a pod kostelem jako v kotlině ležela roztrou- 247 šená dřevěná stavení, s pavlačemi; žádná z pavlačí nebyla ale ze sloupečků sestavena a pěkně vyřezána jako ta, na níž Bohuš stál; žádné stavení tak spořádané a velké, jako horní chyže. – Na prostranném dvoře stál starý košatý ořech, po straně holubník a studně. – Zásep dlážděná byla čistě umetena. Po stranách byly budovy hospodářské. – Na úslunní straně při stavení byl sad a malá zahrádka. Okolo všeho ohrada nízká, zděná, na níž rostla živá lesina (lycium europeum.) Na dvoře batolila se a kutila rozličná hidina (drůbež) – u mrviště hrabala prasnice s mladými, před vraty ležel bílý, krásný vlčí pes Dunčo, zarytý to ale nepřítel vlků, – a na kládě u přístěnku seděl hlavatý kocúr. – Nad ním pod střechou, na níž tu a tam sazenička hrmotresku*) se zelenala, hnízda měly vlaštovičky, jimž kdo by ublížil, hříchu by se dopustil a pokuty neušel, a ve vrcholu ořechu křičeli vrabci, jakoby seděli v sněmu. – Tu vyšel na práh Zverka a vida Bohuše na pavlači, dvěma skoky stál u něho. „Dobré ráno – no či ste se vyspali?“ ptal se s usmívavou tváří. „Až příliš dlouho jsem spal, jak vidím,“ pravil Bohuš. „Byl jsem už na posluchách u dveří, či ste hore, ale ste spal jako had v zimě. – My vstá- ——— *) netřesk. 248 váme před zorami, nebo je mnoho roboty. A či se vám líbí ten výhled?“ – „Je překrásný!“ – zvolal Bohuš a ukazuje na nejvyšší vrchol, ptal se, zdali to Dumbier? – „Věru Dumbier, ten nejvyšší s tou plešivou hlavou; byl jsem tam s dědom, jaj ale je strmo tam hore; musíš tu pokolinsko, tu čtyrnožky, a ba i hadmo*) lezti, a nic ti tu, ni dubu ni buku, len skála a kosodrevina, ale vidět je věru do půl světa. Nuž a tam hle pod Dumbierem je Holá Baba, a hen tam Magura, Peklo, Čertová, co se jde přes ňú do Liptovské a hen ta černá je Králův laz; a tu ty menší jsú Okošená, Hrádek, Muchovo, čo jsú naše salaše, a tuto za kostelem je Brezina, tam budem pálit Jana.“ – Právě když Zverka přes kostel ukazoval, vyšlo z něho několik mužů stejně oblečených, stejně vysokých. Měli modré kamizoly, černě šňůrované, též takové nohavice, opasky, krátké černé vesty, boty vysoké a kulaté klobouky s nevelkými střechami. Mezi nimi šel kněz v taláru a za nimi ženské. Před kostelem pod lipami se zastavili, každý podal faráři ruku, také některé z ženských podávaly jim ruce, potom rozešli se, muži a několik žen obrátili se od kostelíčka mezi pole, farář do fary vešel a ostatní dolů do dědiny. ——— *) jako had. 249 „Kdo jsou ti muži?“ ptal se Bohuš. „To jsou hen tam z dolní dědiny, Lehoťané, čipkári,*) co kupčí se světem. Když přijdou z ciziny, jdou nejprv do kostela a k stolu Páně, a když zase do světa musí, než odejdou, opět do kostela jdou a k stolu Páně, to vždy tak. A pan farář dá jim požehnání, aby se jim dobře vedlo na cestě,“ pravil Zverka. „To je hezký způsob. A kde kupují krajky ti krajkáři?“ „Hen okolo Bystrice od haviarek,**) co je samy robí; jsú velmi chudobny. I naše dívky znají čipky plest, ale si přece jen ty pěkny rúči***) na jarmoku v Brezně kupují. No ale teraz pojďte k snídaní.“ Snídaní stálo již na stole, ale jen pro hosta. „Musíte odpustit,“ omlouvala se gazdina, „že jsme na vás nečekali, čeleď jde v čas ráno do práce, a je to domácí již zvyk, že snídáme pohromadě.“ „Netřeba rušiti domácí zvyk ospalci k vůli,“ usmál se Bohuš a s chutí pustil se do snídání. – Přišel také gazda do jizby a jeden po druhém přáli hostu dobrého rána, i Katuška; každý se mu již ——— *) krajkáři. **) havířek. ***) krásné. 250 směle podíval do očí, a nic se ho neostýchali, vždyť pojedl s hospodářem chleba a soli, spal s nimi pod jedním krovem, byl tedy již jako jejich, k čemuž i oblek národní i slovenská mluva přispěla. „A či půjde pán s námi?“ ptala se stryně. „Velmi rád, vezmete-li mne jen?“ pravil Bohuš. „Nuž, proč bychom nevzaly, jen pojďte, bude nám veseleji. Nuž a ty synku hybaj, nach sa Katuša chystá.“ Bohuš jak slyšel, že půjde i Katuška nahoru, rychle běžel pro klobouk a nezapomněl s sebou vzíti nářadí kreslicí. Ale nevěděl, kam s tím v neobyčejném obleku, kde nebylo kapes v kabátě. Nesl to tedy v ruce. Když přišel dolů, stáli již přichystáni na cestu Zverka, stryně, Katuška a Zuzula služka, která měla syrce dolů přinest a bryndzu. „A cože to tu máte?“ ptal se gazda, ukazuje na kreslicí nářadí. Když Bohuš pověděl, co a k čemu to nese, pravil gazda: „No, to najde pán mnoho pěkných obrázků, ale dajte že pánovi cedilo, aby si to mohl schovat.“ „Vždyť by se nenesl pán s cedilem, ale může si to dát za opasek nebo do kabanice do rukávu; v letě nosí se jen přes ramena přehozené, a proto se rukávy dole zašijou, aby se tam mohlo něco dát,“ poučoval Zverka.
251 Bohuš schoval tedy nářadí do rukávů, kabanici přehodil přes ramena a lehce ji přes prsa řemínkem upevnil. Zverka, který ho ustavičně od hlavy do paty měřil, zpozoroval, že nemá návlaky u krpců dosti přitažené, i hned shýbl se a stáhl mu je, aby se mu prý lehko šlo, a gazda vida, že drží v ruce bambasku, zakroutil hlavou, a že se taká palice k tomu šatu nehodí, jen prý k plundrám. Obrátě se do chyže, přinesl valašku se širokou sekerkou, topořistě pěkně cínem vykládané, a podávaje mu ji, pravil: „Nuž hle, bez tejto Hronec nevyjde z domu. Trefí se potkat zlou zvěr, aj co horšího zlého člověka!“ Bohuš poděkoval upřímnému gazdovi, všickni dali s bohem a dali se na pochod. Dunčo šel s nimi a rejdil a štěkal okolo nich, jakoby věděl, že jdou k bratřím na salaš. Ze dvora vyjdouce, šli žitným polem. Katuška zůstávala pozadu a jdoucí dělala kytici z nevadzy (charpy), ohníčku (máku), kukolu, stračí nožky a všelikého kvítí polního, co po ruce měla. Když ji hotovou měla, strčila za šněrovačku. Vždyť by ani děvče děvčetem nebylo, kdyby v neděli kytice za šněrovačkou nemělo, jako zase šuhajové za kloboukem je rádi měli. Katuška měla vždy ráda kytici, a dokonce k nedělnímu šatu. Divila se babička, když Katuška ráno místo do bílé plátěné, jako 252 všechny ženské v pracovný den nosily, do zelené, v množství záhybků složené sukně se oblekla, která se přece jen v neděli nosila. A nejen zelenou sukni vzala, ale i bílou pašovanou fěrtušku s širokým červeným tkalounem, který dvakrát okolo pasu otočený měla. A kdyby jen fěrtušku, ale i košilku, košilku bílou jako labuť, tenkou jak kment, modře a červeně vyšívanou u rukou, u krku a na ramenou. A na košilku šněrovačku barvy karmažové (karmoisin), světlomodrou pentlí lemovanou, na tři spony z předu zapnutou, krátkou, aby viděti bylo na dobrou dlaň mezi ní a pasem bílou košilku, jak to žádal kroj. Na krku černou úzkou stužku, na dvě smyčky z předu zavázanou, mezi smyčkami malý stříbrný křížeček přidělaný. Na nohy čižmy z korduanu oblékla. Na hlavu ráda by si byla dívčí ozdobu, portu, posadila.*) Měla ona portičku, zlatem, stříbrem vyšívanou, věncem okrášlenou a stužek při ní nesčetné množství, – takové nemělo daleko široko žádné děvče. Mělo ale také málo které děvče tak možnou rodinu, a dědouška a babičku, aby jezdili každý rok na velký Radváňský jarmok, kamž přijíždějí kupci z Vídně, z Peštu a ——— *) Náčelka; obyčejně z kůže neb látky hedbávné, tuhá, as 3 coule vysoká, bohatě zlatem vyšitá. Vzadu je růže ze stužek, od níž množství stužek dolů na ramena vlaje. 253 z daleka s drahými věcmi, z kterých se vždy něco zalíbilo babičce i dědovi i Katušce. – Nuž tedy portičku vzít nemohla na salaš, ta byla jen na neděli a nevěstám. Tedy si pěkně krásné světlé vlásky do zadu sčesala, upletla vrkoč, stužkami propletla a na konec přivěsila červenou mašli. Dlouhý, plný vrkoč měla jako řemen. Pod páží svinula si bílou plenu; ale kabaničku bílou soukenou, vyšívanou, již v letě jen ženy nosily; v zimě teprv děvčata, když se ženy kožíšku chopily, vzaly kabaničky. – Když se tak Katuška ustrojila, divila se babička, ale když Katuška řekla, že to hostu ke cti a že i Zverka sváteční košili vzal a stryně kápku*), neřekla nic; co Katuška chtěla, vždy babička také chtěla. Bílý ručník (šátek) musela ale přes hlavu uvázat, neboť se babička bála, aby ji ošial**) nechytil a líčko aby ji neohořelo. „Ale Katuška, věru bys i nám pierko uvázat měla; či nevidíš že to, co si mně v neděli dala, pán na klobúku svadlé má, a já nemám žádné. Vždyť i bača by se nám vysmál!“ pravil Zverka, když si Katuška kytici za šněrovačku strčila. ——— „A či by se pánovi líbilo?“ ptala se Bohuše, s líbezným úsměvem se naň obrátíc. *) bílý čepeček, co ženy nosí, se širokými krajky, které jim do půl čela visí a pěkně sluší. **) od slunce zápal v mozku.
254 „Jaký by to musel být člověk, aby se mu nelíbila kytice od hezkého děvčete podaná,“ odpověděl Bohuš. Katuška neřekla nic, ale utrhnouc rychle několik charp, vyběhla na mez zapáchající mateřinou duškou a rozličným kořením, a s meze sem tam poletujíc jako motýl, sběhla na pestrou lučinu – kvítek mezi kvítka. Trhajíc kvítí zpívala: „Čože si robila na lúce zelené, perečko som vila z růžičky červené.“ – „Ta Lintava lúka samým kvítkom kvitne, to moje srdénko len mi do něj lipne.“ Nedalo Zverkovi, aby si také nezazpíval: „Či to děvče, či to, na té lúce zpievá? Moje frajerečka na perečko sbierá,“ – začal silným hlasem, až se to daleko rozléhalo. „Neříká se darmo, kde Slovenka, tam zpěv; zde v pravdě celý den slyšeti zpěv při jakékoli práci,“ pravil Bohuš, „že se věru čemu diviti, kde těch písní naberou.“ „Katuška by vám hned zazpívala, že ani s nebe nepadají, ani v háji nerostou, ale že je mládenci a děvčence vynajdou,“ pravil Zverka. „Té věru celý den hrdelce zvoní,“ přisvědčila stryně, „nechť už na poli nebo doma, při přeslici nebo u krosna*) sedí.“ ——— *) stav tkalcovský.
255 „A či umí také tkát plátno?“ podiven ptal se Bohuš. „Vždyť to u nás každá ženská zná, a nejen z lenu a konopí, ale i z vlny chlapcům na kabanice a nám na sukně a čeho potřeba v zimě. A Katuška zná pěkné plátenko tkát, i příst, zná i čipky dělat i pěkně vyšívat, je to věru umná děvojna.“ „A kdo ji tomu všemu učil?“ ptal se Bohuš, prohlížeje pěkné krajky na strynině kápce a vyšívání na košili a cedile Zverkově, co mu stryně jakožto práci Katušky ukazovala. „Jedna od druhé se tomu naučí, a která má vtipnú hlavu, nuž té přijde všelicos na um. Eh, vždyť bychom my ženy i muži v húni chodit musely, ako cikáni, kdybychom si to samy udělat neuměly a všecko v sklepích*) kupovat musely,“ pravila stryně. Mezí řečí došli ke Katušce, která právě kytice dovazovala; když přišli, podali jí mladíci klobouky. Odepnouc svadlou kytku s Bohušova klobouku, připiala naň pěknou čerstvou. – „Jaké to utěšené květy, červené, žluté, a pěkná ta tráva, jako péro,“ pravil Bohuš. „To je psiarka, a ty červené jsú klinčeky,**) ——— *) kupeckých krámech. **) karafiátky. 256 a to je lubovník;*) které děvče matka v lubovníku koupá, ta se potom všem chlapcům líbí,“ pravila stryně, ukazujíc na kvítko žluté jako živého ohňa květ.**) „Nekoupaly i vás v něm, Katuško?“ usmál se Bohuš, dívaje se jí do pěkných očí. „Eh věru nekoupaly, vždyť jsem já se narodila na velkém Sečenu,***) a to lubovník nekvete,“ zasmála se, podávajíc mu okrášlený klobouk. Kdyby městskou slečinkou byla, byl by si dovolil, ruku jí za to políbit, věda, že by tím neurazil; ale Katušku netroufal si uraziti lichou dvorností městskou. S nevýslovnou libostí poslouchal zpěvný její hlas, a více ho prostá její mysl a řeč dojímaly, než uhlazené hovory přecvičených městských slečinek, a jakkoli mu nikdy o slovo nebylo mezi děvčaty a nejedné dvořil, ke Katušce neměl smělosti tolik, aby jí byl řekl, jak se mu líbí. Díval se na její rozvíjející se krásu s rozkoší, jako poupě růžové se mu zdála, ale bál se dotknouti se ho, aby nesetřel pel s růžových lístečku. Když i Zverkovi kytkou ozdobený klobouk podala, pohrozil jí, ukazuje na klobouk Bohušův, že ——— *) helianthemum vulgare. **) květ sirový (Schwefelblüthe), tak jmenují. ***) v Lednu. 257 na něm pěknější květy. Katuška pokrčila jen ramenem a vyndavši z fěrtušky drobnou květinku, Bohušovi ji podala, řkouc: „Či znáte tu zelinku?“ – Bohuš že nezná. – „Nuž hle to se jmenuje turanka;*) valaši ji nosí při sobě, aby je nepomátalo, když chodí po hore.“ „Aj tam kde v domě mátá, vepchají turanku do všech čter uhlů jizby do povaly (stropu), potom u hlavních dveří, popod práh i ponad práh, a když tak turanka vepchána je, mátoha moci k domu nemá,“ přidala Zuzula, aby též ze svého rozumu prodala. „Keď ale mátoha v pustých horách člověka pronásleduje, nuž je nejlepší, prekabátit se, rozprávěl mně náš bača,“ ozval se Zverka. „A jak je to?“ ptal se Bohuš s usmáním, a Zverka vysvětlil mu, že to tak, koho mátoha honí, aby rychle obrátil si kabát neb kožich na rub, tak že mátohu zmýlí, jaboby jiný byl, a že ho nechá. Neobmeškávajíce se šli zase dále malým údolíčkem podlé potůčku, který se jim ale za nedlouho do prohlubiny ve vrchu ztratil. Od trativodu dali se s cesty do vrchu, přes pirtě.**) Zverka mínil že je blíž, a šel napřed, poněvadž dobře cestu znal. Nebylby Bohuš nikdy věřil, že by člověk takovou ——— *) erigeron acris. **) lesní cesty. 258 cestou trefiti mohl, jakou šli. Ani stopy jaké cesty, ač se zdálo na některých místech jakoby stromy uličku tvořily, a pod nimi na pěkném bujném pažitu se šlo; ale hned se octli zase mezi hustým stromovím, vysokými jedlemi a smrky náramné tlouštky. Přes skaliny lézti museli, do vyskyť *) naplněných tučnou prstí padali, v spletenině ostružin se jim nohy zaplétaly, a nejednou přes ohromné setlelé stromy lézti museli, strmo dolů, strmo nahoru. A přece to byla cesta, však známa jen domácím. Zverka šel po ní jistě jako po stole, ale ne cesta mu vůdcem byla, nýbrž stromy; po těch z obou stran se díval, a na zářezy v nich pozor dával. Cestu tu naučil ho otec znát a otce snad děd; on sám pak leckdes ještě sekerkou znamení do stromu si udělal, kde nebylo dost jasné už, aneb že znamenaného stromu více nebylo. Přejdouce srázný polom**) přišli na čistinu, kde dílem bujná pažiť rostla, dílem pařezy ze země vyčnívaly, zarostlé mechem a bujným rostlinstvem. „Zde trochu odpočneme a něco pojíme, vždyť máme ještě hodinu chůze na salaš,“ navrhla stryně, střásajíc se sebe okyt,***) jenž na ně v lese spadal. ——— *) jámy od vykolčovaných stromů. **) kde stromy od větru zkácené leží. ***) okyt; krůpěje, které na stromech viseti zůstanou po dešti, nebo rosa. 259 Zuzula hned sundala koš se hřbetu, a Zverka i hned zapálil hubku, a utrhna za žmen *) suché trávy, která tam do kolen rostla, a zase hnila, do ní ji vložil a lehko zavinul, a mezi prsty drže, rukou klátiti začal jako kývadlem, až se tráva rozžehla. Potom rychle na podkladek rozžžatý položil suchého dřeva, o něž nouze nebyla a za chvíli hranice pod stromy plápolala. Nebylo jí potřeba, ale Slováku je veseleji, když vidí ohníček vedle sebe hořeti. Stryně vyndala na pařez koláče a studené maso i čutoru s vínem; – když se trochu občerstvili, začala si Katuška pozpěvovati „Teče voda podlé vody, půjdeme my na jahody“ a už taky šla, pobízejíc Bohuše, aby šel s ní, což on nedal si dvakrát poroučeti. – Brodily se vysokou travou a kvítím, až přišli na místo, kde bylo jahod trávnic až červeno. – Dali se do trhání, ale než on dvě utrhl, ona jich deset v hrsti měla. – Když si na nich nalahodili, sedla Katuška na osušený pařez, a sundajíc s hlavy plenu, utrhla kus břečtanu, který se okolo pařezu vinul, kolem hlavy si jej otočivši. „A či mi to nepřísluší pěkněji nežli šatka?“ ptala se Bohuše. „Vám všecko sluší, Katuško, ale zajisté květiny panně nejpěkněji sluší.sluší.“ ——— *) přehršli.
260 „Vždyť si u nás dívky rády věnce do hlavy pletou, když je senoseč; nebo když si na louce besedujem. – A či to u vás není tak?“ „A snad na venku, ale v Praze přikrývají si děvčata hlavy kloboukem a čepcem,“ a vezma z rukávu nákresní knížku, vykreslil rychle slečinku v klobouku, která ale Katušce k smíchu byla. – I vzala knížku a když se dost nadivila a nasmála tomu klobouku, obrátila list po listu a dívala se na rozličné krajinky, zámky a kraje. – – „A či ste vy malíř?“ – ptala se Bohuše. – „Nejsem; to maluju si jen pro svoji rozkoš a upamatování, když jsem někde na cestách. – Kdybyste mi dovolila, Katuško, prosil bych vás, abyste chvíli tak seděla, a já bych se pokusil vás vykreslit.“ „A či bych já byla hodna toho?“ – ptala se skromně, oči nedůvěřivě na Bohuše obrátíc. „Když vy ne, Katuško, tedy žádná“ – odslovil Bohuš. „Nuž tedy mne vymalujte,“ odpověděla rdíc se a složivši ruce do klína, kde měla ležeti kytici jahod a struček břečtanu, mlčky sedět zůstala. – Nad hlavou její bělely se květy keře kalinového, který osamělý vedle starého pařezu vyrůstal. – Bohušovi se ruka třásla a nejednou musel přestati; ale poštěstilo se mu, že spanilé děvče dobře vylíčil. „Ach to já ažda nejsem!“ pravila a ještě více se 261 zarděla než před tím, a když jí Bohuš malé zrcadlo podával, aby se podívala, zamlčela se. Náhle ale, jakoby ji teprv cos napadlo, ptala se úzkostlivě: „A či vy chcete ten obraz při sobě nosit?“ – „Zajisté jako poklad ho budu chovat“ – odpověděl Bohuš. – Katuška ale přitisknuvši obrázek k sobě, šeptala třesoucím se hlasem, a skoro slzíc, aby obrázek raději roztrhal, než aby ho s sebou vzal. „A proč, Katuško, proč, povězte mně?“ zvolal Bohuš, uleknut jejími slovy. „Rozpráví lidé,“ pravila tiše, „že když děvče komu svoji podobu dá aneb vzíti si nechá, potom za tím člověkem choditi musí a kdyby kraj světa šel; taky prý ten člověk porobit*) může.“ Nevědělť Bohuš ani, co jí na to odpovědíti; snad si přál, aby tomu tak bylo, jak řekla, ale děvčeti to znáti nedal a chlácholivě k ní pravil: „Věříte-li, Katuško, té pověře, a myslíte-li, že jsem zlý člověk, tedy si obrázek nechte. Já vás tak v paměti mám, že si vás vymalovat mohu, aniž byste o tom zvěděla.“ „Nuž mějte si ho, pánubohu poručeno,“ pravila po chvíli, odhodlaně obrázek mu podávajíc. Vzalť od ní obrázek, lehce stiskl jí ruku a mlčky ho uschoval. – Katuška také umlkla a sklopila oči do ——— *) učarovat. 262 klínu a na ruku, na níž jí sedla malá beruška. Chvílinku nechala ji lézt, potom zdvihnouc ruku do výše, začala říkati jako děti: „Pánbožkova kravička, kam poletíš? či hore, či dolů, či k milému bohu?“ – Beruška po ruce běhala, jakoby se jí nechtělo, až náhle se vzala na křídla a stranou pryč letěla. – „U nás se jinak říká,“ pravil Bohuš. „Zde říká se tak, a děvčata hádají z toho, na kterou stranu pánbožkova kravička letí, na tu stranu že se vdají, a když vzhůru letí, že umrou“ – pravila Katuška vstanouc. Slyšeli právě také Zverku volati, aby šli a tudy déle nemeškali a zpátky k ostatním se vrátili. Zverka byl již oheň zase rozhrabal, a Zuzula břímě si naložila. „Vždyť ty se’s nakrášlila jako nevěsta,“ pravila stryně. „Neníť to rozmarin,“ usmála se Katuška, vzala plachetku pod paží a šli opět lesem po hladkých jehlinách strmě nahoru v stínu vysokých jedlin a smrků. Tu a tam plížil se pramének dolů a při něm celé křoviny paprutu,*) jehož květ si každý dostati přál v noci svatojanské, aby tím moc nabyl, poklady v zemi ukryté viděti. – Ticho bylo po lese, jen tu a tam ozval se skřek orešníka, jestřába, aneb že káně s křikem s vrcholu stromu vyletělo. – Konečně vyjdouce ze zástromí na prostrannou ——— *) kapradí. 263 čistinu, porostlou svěží zelenou travou, octli se na salaši. – Na horním konci stála koliba a košiari. – Od koliby přiběhl jim na kus cesty v ústrety velikánsky bílý pes, s náramným štěkotem, ale když se Dunčo s ním začal přátelit a Zverka naň zavolal, přiběhl k němu, vesele ohonem metaje. – Jak pes zaštěkl, vyběhl z koliby malý kluk, podíval se, kdo to jde a rychle zase skočil do koliby: „Ej bača, bača, jdú hore Zverka, Katuška, aj stryňa Ulka!“ „Eh tri sta bohův, nuž čože!“ – a vezma kotel s nad vatry, z předu v kolibě na zemi hořící, v němž se vařilo kus berana v kyselém mléku, postavil ho do dřevěného v kolibě přepažení, kde stály gelety s mlékem a rozličné nářadí. – V tom přišli už hosté do koliby. – „Dej bůh štěstí!“ pozdravili. – „No, daj bůh, daj bůh“ – odpověděl bača trochu v rozpačitosti, ale hned se také obrátil a přinesl tolik čerpáků*) žinčice**), kolik hostů mu přišlo. – „Nechcete-li být vyhřešen od bačy, tedy to vypíte na jednou,“ šeptal Zverka Bohušovi. I uposlechl dobré rady a ač dřevěná ta nádobka, pěkně vyřezaná, za holbu míry měla, vypil ji. „Na zdraví,“ pravil bača, když vypili a šel nabrat po druhé, to ——— *) dřevěná nádoba, co se jí žinčice nabírá. – **) ovčí syrovátky. 264 ale postavil na čistý podišiar*), – věda, že píti hned zase nebudou. – I ptal se potom, kdo by Bohuš byl, a když mu Zverka povídal, že je to pán z Čech, velice se divil, a hned se začal ptát, kde je to. Slyše, že je pán poprvé na salaši, hned mu všecko ukazoval a jmenoval. – Koliba je dřevěná, velká bouda, u vnitř přepažena. Z předu je pahreb, kde vatra hoří celý den a noc, nad ní od trámu dolů visí dřevěný silný hák, na nějž se kotel zavěsuje. – Dým vychází škulinami v střeše a dveřmi; za podkrovnicemi zastrkány bývají oštěpky**), které se v dýmu suší. – Mimo to je tam podišiar s čerpáky a lavice. Húně zavěsí na hřeby a valašky, když domů přijdou, zaseknou se do trámu. – Za přepažením stávají vysoké gelety***), čerpáky, dojačky, pěkně vyřezané formy na syrce a podobné nářadí salašnické. – Venku u koliby stojí košiary, ohrady to proutěné, do nichž se ovce v noci zavírají a při dojení jedna po druhé pouští. – Dají se rozkládat a skládat, poněvadž k jeseni s vysokých vrchů nížeji a nížeji se schází; tu se berou košiary s sebou a kde zůstanou, tam se košiary zase rozloží. – Když vyšli z koliby, viděl Zverka kůži ovčí na střeše ležeti. – ——— *) dlouhé prkno visící u stěny, na něž se nádobí staví. **) syrce ve formě soudku. ***) kbelíky, do nichž se mléko slévá.
265 „Cože to, bača, či jste barana zařezali?“ ptal se bači. – „Nuž a cože, veď ho slunečnica opálila a keď je nie pravda, nach mňa Parom ubíje“ – zaklnul se chytrý bača. – I ptal se Bohuš, co tím myslí; bača mu vysvětlil, že je slunečnica slunkova dcera, a že nenávidí statok (dobytek), který jí květnici po horách kazí a sežírá. – Má prý tvář jasnou jako slunko, a když se ovce či krávy dotkne, musí zahynout. – „A či může se ta slunečnica viděti?“ ptal se Bohuš. – „Nikdy, ani si toho človek žiadat nemusí,“ odpověděl s posuňkem hrůzy. „Jedon valach bol ju raz viděl, ale na skutku oslepol.“ – Když bača celé svoje gazdovstvo Bohušovi ukázal, vešel zase do koliby. Zuzula vyndala zatím z koše mouku, masť (sádlo), sůl na stravu a co zvláštní přídavek bačovi posilu v láhvi od gazdiny. Bača zase odevzdal stryni zásobu čerstvého sýru na bryndzu, což si hospodyně potom doma samy nakládaly. – Ještě si chvíli odpočinuli, žinčice napili, bača jim ještě všelicos povídal o vlcích, o stádu svém, a o poslední hrmavici, a jak v největším lijáku hledal zaběhlou ovci Tarkaňu. – Právě když odcházet chtěli, zazněly zvonce, valach přiháněl stádo, okolo něhož bílý pes obíhal a v pořádek je uváděl. – Valach pískal si 266 na fujaru*); byl oblečen jako bača, úzké gatě, namaštěnou košili hrubou s širokými rukávy, okolo těla opasek, od něhož z předu vrecko s dohanem a po boku valaška visela. Na nohou krpce, na hlavě nízkou čapku; za okolkem z beránčí kůže viděti bylo krátkou hliněnou dýmku. Přes ramena měl přehozenou hnědou húni. – Byl silný, vysoký chlap jako bača, od slunce do černa opálený, ruce sval a kosť. – Dlouhé černé vlasy za uši měl zčesané. – Jak ho bača viděl, hned šel otvírat košiar a Bohuš se divil, když valach přihnal, jak každou ovci jinak jmenovali, a jednu od druhé něčím rozeznali, buď tělem, buď vlastností, ačkoliv se jemu zdálo, že je Bakuša jako Tarkaňa, a Belena jako Hvězdula nebo Bystrula. – Než kolibu opustili, dostal Bohuš od bačy syrec jakožto host – což je způsob, – a Zverka dostal od valacha z hada kůži, kterého byl ráno zabil, na potáhnutí rúry u dýmky. – I Bohuš na vzájem bačovi něco dal, aby si „dobrou vůli“ způsobili. Zuzula na cestě Katušce svěřila, že toho berana neopálila slunečnica, ale že si ho bača pro sebe zaklal a v kotli vařil. „Nuž, vždyť proto dědo neschudne, má jich ——— *) píšťala pastýřská. 267 ještě dvě stě – a bača chce také někdy maso jíst; jen že má pravdu mluvit“ – pravila Katuška. „Nuž to,“ přisvědčila stará. – Cesta domů rychleji ucházela, neboť nešli pirtěmi, ale cestou schůdnější, ač delší. Na cestě vypravoval Zverka o životu valachů na salaši, jak tam jsou bez přestání, od Jura do Dimitra, a kterak jsou proti všem nehodám otuženi. – Jak jim mnohdykráte potýkati se s vlky a začasté že je i chlapci *) navštíví, a nejpěknější berany odnesou, a že musí ještě „parády s nimi robit,“ a žinčice se jim dát napit, aby po dobrém odešli. Tak všelicos vespolek rozprávějíce sstoupali s hory dolů do zeleného údolíčka, jímž se prýštila „živá voda,“**) a za nedlouho octnuli se před domácí chyží, kdež je gazda i gazdina pod ořechem sedíce očekávali. Nastalo opět rokování, gazda ale prvně se ptal, co nového nahoře, a slyše o zkapání ovce, zavrtěl hlavou, a ušklíbl se, jakoby chtěl říci: „Znám já tě, ferino!“ – O chvíli zmizely ženské z pod stromu, i Zverka odešel; jen Bohuš zůstal s gazdou seděti, a když si starý přál viděti, co Bohuš maloval, ukázal mu nejdřív kolibu a baču, což se starému velmi líbilo, a jakoby ho před sebou ——— *) chlapci s hory. Hajduci. **) každou vodu bystro tekoucí zovou živou. 268 viděl, zahrozil mu: „Ty bolvan ty!“ ale hned dodal: „Nuž co aj toho barana někdy si zařeže, přece je jinak hodný bača, – jinak nedají už!“ Také Katuščin obrázek ukázal Bohuš, a poctivě pověděl, jak se děvče strašilo. „To tak lidé tárají,“ přisvědčil gazda, a dlouhou chvíli nemohl s obrázku, ač jen nastíněného, oči spustit. „Tělem,“ pravil hlasem pohnutým, „tělem nese se na matku, ale tváří na otce, mého nebohého Juru.“ Slza leskla se na jeho šedých obrvách, když obrázek Bohušovi podával. „Než odejdu, udělám vám podobný,“ nabídl se Bohuš, vida na starci, že by ho to těšilo. „Eh věru, velkou radosť byste mi udělali, nebo nevím, či nám dlouho doma bude. Nedbám ji vdát, jako zde způsob v patnáctém, šestnáctém roku že se dívky vydávají, ale když by ji přišli prosit na poctivý chléb a ženich se jí líbil, nuž cože na to povím? Jen jí už musím vůli povolit. Ale bych ji rád viděl v dobrém bydle, neboť ji chováme jako tu jahodečku.“ Dojat tou řečí schoval si Bohuš obrázek, a že se svečeřívalo, přicházel dobytek domů, což je z další rozprávky o Katušce vytrhlo. Ona sama, šlyšíc zvonce krav, vyšla ven a přivolávala krávy, dávajíc každé zvláštní jmeno. Gazda začal mluviti o svém statku, vypravoval, mnoho-li od každého má, 269 neopomenuv při slově „ošípané“ – s oprošením vaší poctivé hlavy – dodati. „A jako ovce, voli, koně, tak i krávy mají každá své jmeno,“ pravil dále; je-li veselá – Veselena, má-li štíhlé nohy – Jelena; je-li doma chována – Chovana a tak podobně.“ – Po některé chvíli utichl šum na dvoře, vše bylo v pořádku a gazdina volala k večeři. „A či máte už dřevo nachystané?“ ptal se gazda chasy. „Eh, bude to hranica,“ zaluskl si Zverka. „Jen co hvězda vyjde, půjdeme, abychom první pálili!“ – Bylo po večeři. – Bylo se zatím trochu setmělo; jak první hvězdička na obloze zableskla, chasa svobodná sebrala se a všickni čistě oblečení brali se na Brezovu. Dcera gazdova, zeť, starý gazda i Bohuš šli zároveň s chasou ale na podívanou jen. Stará gazdina ale, stryně a stará Zuza doma zůstaly nejen k hlídání domu, ale aby také obvyklé prostředky užívaly k zahnání zlých stryg*), které také tu noc rejdy své prováděly a zvlášť dobytku škodily. – Na nejvyšším místě na Brezové, u prostřed starých břiz a jedlí, nakladena byla vysoká hranice, a při ní na stráži stáli šuhajové, než by chasa přišla. – Na jihovýchodní straně při úpatí vrchu leží dědina, od níž zpovolně přes zorané pole a pastviny cesta ——— *) čarodějnic. 270 na vrch vede. Na sever spadá vrch srázně dolů, skoro k samému břehu Hronu, odkudž se dnem a nocí bušení a klepání z železných dílen ozývá. – Na západ strmá je stěna, holá skála, ale pěkná vyhlídka na Hronské údolí, až k Lopeji a dále. – Vědělať chasa, že to nejpěknější místo k pálení ohňůohňů. Když přišla družina Medvedů na Brezovú, bylo tam již i mnoho vesnické chasy, děvčat i šuhajů; na vrchu nebyla dosud všecka svobodná mládež a co chvíle jich přibývalo. – Gazda se svojí rodinou a Bohuš postavili se stranou mezi břízy, Katuška vstoupla mezi děvčata, Zverka k šuhajům. – Zapálila se hranice, a v okamžení vysoko plamen vyšlehl a rudým světlem osvítil okolostojící břízy; zavejskli chlapci jedním rykem – až se to daleko rozléhalo. Děvčata vzaly se za ruce, utvořily kolo okolo ohně, a točíce se zpovolna kolem zpívaly:
Keby já věděla, kedy bude Jána, verby som nakládla na tri strany ohňa; jedon by nakládla od slnca východu, druhý by nakládla od slnca západu; tretí by nakládla mojému milému, mojému milému, šuhajku švarnému. Jáno, Jáno, Vajáno! –
Na to následovalo množstv písní nejvíce milostných, jež děvčata při neustálém točení se odzpěvo- 271 valy, až hranice padati začala. Tu přiskočili chlapci, schytali hořící hlavně, točili jimi nad hlavou, vyhazovali je do výše, helékali a zpívali, až se hora otřásala. Mezi tím vzplanuly ohně i na jiných vrších, hluk a zpěv se zanášel s vrchu na vrch, až údolí hlaholilo. Když oheň trochu spadal, začaly děvčata přes něj skákat, a každá snažila se skočit co nejdál: ale přece jen šuhajci dále skočiti dovedli. Ale bylo přitom žertu a smíchu dost a dost; děvčata škádlily chlapce, chlapci děvčata, a tu přinesl chlapec čerstvého zase chrastí, hodil na žhavé uhlí, až vysoko plamen vyskočil, a děvčata vzaly se za ruce a znovu začaly zpívat:
„Ej húsky moje húsky, ej biele moje húsky! ej vysoko letíte, daleko vidíte, ej či ste neviděly, ej mojho milého?
Ej po tabore chodit, ej čtyry koně vodit, ej, keď ho uvidíte, takto mu povedzte: že sa musím vydat nemuožem ho dočkat.“ –
Melodie písně té byla překrásná. A mnoho jiných zase zpívaly, v chóru i jednotlivě, aneb je- 272 den druhému přizpěvoval. Tu děvče, jíž mladý chlapec cosi přišeptával, zpěvem odpovídá:
„Nač ti šuhaj, mladá žena, keď ty nemáš zimoviska doma?“
a on odpovídá:
„Narubám si čtyry vozy trňa, budeme mať zimoviska doma,“
a tak ze všech konců ozýval se zpěv a radosť, a všem hořely tváře rozkoší. Tu i tam dovolil si chlapec děvče i pobozkat a obejmout, ale nebylo žádné rozpustilosti přitom. Bujní chlapci rozličné kousky tělocvičné vyváděli, sekerkami zvrtali, a přes oheň přeskakovali jeden přes druhého, až jednomu půl širice shořelo. Vždy, když oheň dohoříval, nově se naložilo, a děvčata opakovaly: „Jáno, Jáno, Vojáno.“ – Bylo již pozdě, když gazda napomenul, že by čas byl domů jíti. – Shrabali tedy šuhajci oheň na krbu, přikryli prstí a šlo se domů. Ohně na druhých vrších také již pohasly, ale na obloze vyšel měsíc a osvěcoval bledým svitem Hronské údolí. Jdouce domů, jakoby si řekli, začali jedním hlasem:
Vinohrad, vinohrad, zelený vinohrad nejdi preč šuhajko, prenocuj že u nás! „Veť bych já nocoval, sivá holubička, kebys ma zbudila, keď vyjde zornička.“
273 „Už zornička vyšla, povedá že svítá, vstaň že milý hore, už já budem bita, už já budem bita, od mojej mamičky, že som nenažala zelenej travičky.“
„A já budem bity, od mojho tatička, že som nenapojil vraného konička; vysoko zornička, dobrá noc Zuzička!“ „Eště vyšší nebe, pánbůh daj aj tebe.“
„Dobrá noc! dobrá noc!“ znělo ze všech stran, neboť se dělily cesty, jedna k dědině, druhá k chyži Medvedů. I Bohuš, ačkoliv jen divákem, tak rozjařen byl všeobecnou veselostí, že i do zpěvu s druhými se pustil. Nic mu neušlo při slavnosti té, a jakkoli tam bylo několik hezkých děvčat, zvlášť pěkně urostlých, proti Katušce bylo to všecko rosa. Každý pohyb její byl pln přirozené miloty. Také vesničtí chlapci chovali se k ní docela jinak než k ostatním děvčatům, po celý večer si netroufal žádný vzíti ji kolem pasu aneb ji štípnout do ramena, aneb ji nenazdajky dát políbení, jak to jiným dělali. – Zverka točil se ustavičně okolo mladého hezkého děvčete a třikrát skočil za ní štastně přes oheň. Když se ho Bohuš ptal, čí to děvče je, skoro se zapálil, řka: „To je moje vrstovnice Fruža, dcera rychtářova.“ – Neptal se Bohuš více, ale v duchu přál dobrému hochu štěstí, aby se mu sny jeho pravdou staly, jakož i sám sobě. – Když k domu 274 přicházel i, nahodilo se mu jíti vedle Katušky. I ptala se ho, či viděl již Jana kde pálit. „U nás,“ pravil, „pálívaly se ohně svatojanské též, ale už tuším všude to pominulo a se zapovědělo; viděl jsem to zde poprvé a jsem tomu rád. Ale proč je při tom přeskakování přes oheň, vždyť je to nebezpečné?“ „Nuž to jinak být nemůž, vždyť se to přeskakuje za to, co by člověk rád, aby se mu podařilo. Když šťastně přeskočí, podaří se, a když upadne, aneb se popálí, nuž se to nepodaří.“ „A co vy jste si myslila Katuško?“ ptal se Bohuš. „Lonský rok jsem přeskakovala,“ usmála se, „aby dlouhý len byl, a zdařilo se mi.“ „A dnes?“ ptal se Bohuš. – Chvíli neodpověděla, až přece pravila: „Dnes – dnes jsem – pověděla tak: Za to, co kdo lubí, a jednou aj za zdraví rodiny.“ „A zdařilo se vám; já viděl!“ „Zdařilo; ale vždyť se to jen jako památka slaví, že to i naši předkové slavili, říká dědo, a že se tomu nemusí víra přikládat,“ pravila Katuška; ale Bohuš vyrozuměl z její řeči, že by radší věřila než nevěřila a rád by byl věděl, zdali přece na jistou osobu myslila; ale otázka uvázla mu na rtech. Když vešli do stavení, cítili všude zápach čer- 275 nobýlu, jímž ženské stavení vykadily proti strygám. Dávajíce si vespolek dobrou noc, každý na své lože se ubíral. Bohuš ale otevřel okno, a dlouho ještě díval se do krásné, jasné noci, na temné vrchole hor a zelené pod nimi údolí, kde se kolíbaly bělavé obláčky nad vrbami okolo potoku, třpytíce se ve svitu měsíce jako stříbrná roucha. – Tam, vypravovali si lidé, že tancují lesní panny (bosorky) při svitu měsíce, že sladce zpívají a mladé hochy k sobě vábí. Běda ale tomu, kdo by v kolo jejich svábiti se dal! Toho by prý „ulubily,“ nohy po kolena mu utancovaly, a tělo v povětří rozmetaly, aby ani památky po něm nezůstalo. Ráno, když šly děvčata na trávu a vídaly na lukách místa, kde nebylo rosy, říkaly: „Tu tancovaly v noci bosorky; rosa je setřena!“ – „Jak mnoho krásné poesie jsem zde našel,“ myslil si Bohuš zavíraje okénko; „ale nejkrásnější poesií v celé té přírodě je přece jen ona!“ dodal, vrhaje se na lože. — Ráno než slunce vyšlo, vybíhaly děvčata do polí, mýti se žitnou rosičkou, zpívajíce při tom:
„Tvár moja, tvár moja, kvitni mi růžičkou, budem ťa umývat tou žitnou rosičkou: tou žitnou rosičkou, sbieranou za rána, kým slnce nevyjde na svatého Jana.“ –
276 Katuška nebyla mezi nimi; seděla v své komůrce, hlávku na loket opřenou a smutně si zpívala:
„Tak je obloženo mé srdce slzami, jako je uhorská koruna perlami.“ –
Ani sama nevěděla, proč jí smutné jen zpievánky na mysl padají, proč jí do pláče, kam se poděla ta její „dobrá vuolička.“ Kdož ví jak dlouho by tak byla seděla, kdyby nebyla babička přišla. Začala se rychle strojiti, aby babička nepoznala, že není jako byla, aby se neptala proč. Když Bohuš dolů k snídaní přišel, ne již ve Zverkových, ale v svých šatech, byla celá rodina pohromadě i čeleď; i přišel všem na první pohled, jakoby to on nebyl; on ale cítil se přece jen volnějším ve svém dávno obvyklém šatu, což i gazda hned na něm poznal. Ve Zverkových šatech zdál se jim skoro jako jejich, ale když ho v panských šatech viděli a od paty do hlavy prohlídli, myslil si sám gazda: musí to být z hodného domu dítě. Katuška jediná se po něm neohlížela, ale když do jizby vešel, zčervenala i zbledla. Byla ráda, když dědeček Blažu pobídl, aby jsa z chlapů nejvyšší, ze za 277 grady *) bielé králíke **) dolů podal, aby se vidělo, čí kvítok uschl, čí neuschl. Bohuš nevěděl, co to za králíky, ale když vzhůru se podíval, viděl za gradou celou řadu bílých kvítků jeden vedle druhého. Ty se tam večír daly; pro každého jeden, od nejstarší hlavy počítajíc do nejmladší. Čí kvítko do rána zcela uschlo, ten prý do roka že umře. Blažo sundávaje kvítky dolů, každému jeho podal; byly sice mnohé uvadlé, ale žádné nebylo tak čerstvé jako Katuščino, což ale tím bylo, že kvítko pro ni určené ne zcela rozvité bylo. Jediná Zuzula měla kvítko zcela suché. „No pánubohu poručeno, když mám umřít, umřem, však jsem už dost stará,“ pravila plačíc. „Eh blázne ty starý, snad bys tomu nevěřila, to jsou zvyky, obyčeje našich předků, kteří tomu snad věřili; my to děláme na jejich památku, ale nesmíme již všemu věřit,“ pravil gazda, ač tajně sám mnohému věřil. – Zuzula se trochu upokojila, když jí to gazda tak řekl, ale přece jí to z hlavy nešlo. – Po snídaní podal Bohuš gazdovi nástin koliby a bači – a obraz Katuščin, ale ne pod keřem kalinovým ověn- ——— *) grada, hrada, příční trám na stropu. **) také květ sv. Jana. Chrysanthemum leucantheum. 278 čenou zeleným věncem. Dělal je časně z rána, chtěje starci radosť udělat, což se mu i podařilo. – Potom děkoval za vlídné pohostinství a oznámil, že je na cestu připraven, ač dost nerad. – Všickni, aby ještě zůstal; jediná Katuška mlčela, ale jakoby jí nůž do srdce vrazil, i vyšla jakoby musela ven, a šla do srubu, a ve srubu nevěděla, co tam chce; na dvůr vešla, a z dvoru do sadu až do nejzazšího konce pod jabloň; tam na kolena padla, a ruce zalomíc zkřikla: „Cože to se mnou, bože, bude!“ – A v jizbě pravil tu chvíli gazda: „No, když jinak být nemůž, jděte s pánembohem, a když zase někdy do naší krajiny přijdete, víte, kde bydlíme. – Nuž ale tu valašku přijměte na památku, sám jsem ji dělal. Nuž a dříve vás domů nepustíme až po polední, když prosto domů chcete; přijedete do Brezna dosti časně, Zverka vás tam doveze, jako na tátoších. A ty Zverko cože, dej pánovi ty šaty, nech je tam ukáže doma a často se na nás zmyslí. – Eh veru jsom se až roztěžkal,“ dodal starý pohnutým hlasem a stará přisvědčila, že i jí Bohuš jako syn přicházel. – Když se vše umluvilo, žádal Bohuš s gazdou o samotě mluviti. – Co mluvili, to nikdo nevěděl, ani by nikdo neuhodl, ale „zaklela se kdys země ráji, že se pod sluncem nic neztají.“ Snad i to na jevo přijde. Byli ale oba pohnuti. – „Katuška – Katuška – kde si – ozvi se!“ 279 – tak to znělo z úst babičky; hledala Katušku po stavení, hledala ji jako vajíčko a Katušky nikde. „Snad šla s děvčaty věnce házet do potoka?“ – mínila dcera. „Ne, ne, to by ona byla ohlásila,“ kroutila hlavou babička. „Aneb šla k horárce; stůně jí děvčička a víte, že ji má Katuška ráda“ – pravila stryně. – „No, hledejte ji, však někde bude“ – kázal gazda, jda se Zverkou ohledati vůz, na němž host odjeti měl. – Bohušovi také to divné bylo, kde by Katuška byla, byl starostliv o ni, neboť jak náhle od stolu odešla, neviděl ji, a byl by se rád ještě pohledu jejího nabažil, vždyť ji měl za několik hodin opustit a dlouho neb nikdy nevidět. – I běžel do své jizby pro klobouk, chtěje ji hledat, a tu oknem se podívaje do sadu, viděl běleti se cos v zelenu. „To je ona,“ pomyslí a již letí dolů a do sadu, kde v nejzazším koutě Katušku pod jabloní státi vidí, všecku zkleslou. „Pro bůh, Katuško, co je vám, – hledají vás; co se vám stalo?“ – ptal se hlasem třesoucím, vida ubledlou, uslzenou její tvář. Spustíc složené ruce dolů, pohlédla na něho – až mu to duši projelo – a s úsměvem na rtech a se slzami v očích pravila: „Myslím, že mi s očí přišlo.“ – Při tom pohledu, těch slovích, zapomněl Bohuš na všecka předsevzetí; nic neviděl na světě než ji. 280 Ruce jí líbaje zvolal: „Mně, mně, Katuško drahá, přišlo s očí, z tvých očí! Díval sem se do nich tak dlouho, až se mi srdce rozbolelo. Ty sladká, drahá, jediná má, – miluješ mne?“ ptal se tiše, ovina rámě okolo štíhlého jejího pasu. Jako osykový list zachvěla se, slza vyhrnula se jí z očí a přitisknouc ruce k srdci, pravila šeptem skoro: „Slyšíc že odjedete, bylo mi jakobych umřít musela – a nyní – ach já to neumím vyslovit, jak mi je!“ – „Má roztomilá!“ zvolal Bohuš všecek šťasten jejím vyznáním. Úžeji přivinul drahé děvče k srdci a zlíbal oči i bílé její tělo. – Dlouhou chvíli stáli tak v tichém láskání a v sebe zahleděni. Když se Bohuš zpamatoval, vzal Katušku za ruku a co k ní mluvil, padlo do srdce jejího jako teplý děštíček na vadnoucí lučinu. – Když ze sadu vycházeli, nevyhlížela již Katuška jako hravé děcko, ale jako Bohušova oddanica*) a Bohuš vedle ní se nesl jakoby v ní „tři světy“ měl. – Téhož dne k večeru loučil se Bohuš s obyvateli chyže pod horami. – Všickni byli pohnuti i gazdina; gazda ale spokojen dával mu s bohem. – Věděl co, ale nepověděl. – Katušce se ruka třásla, když ji svému jedináčku na rozloučenou podávala, a slza kalila jí oko; ale když on důvěrně na ni ——— *) panna zaslíbená. 281 pohlédnuv, zlatý kroužek na snubním prstu pravé ruky k ústům přitiskl a na její ukázal, utřela slzu s oka a když vůz s očí jí zmizel, tiše vešla do stavení. – Večír ale, když děvčata pod okny na louce zpívaly:
„Milovali sme se ako holubičky, rozlúčili sme se ako vlaštovičky, nechal si mne drahý v želi postavenou, a ty si zaletěl za horu zelenou, za horu zelenou, za ten černý oblak, milý, duša moja, skuoro*) sa mi navrať,“
tu zaplakala. — Rok minul, co umřel starý pan Sokol ze Sokolova a půldruhého roku, co zabloudil syn jeho, – který se od té doby doktorem práv stal a bohatým dědicem, do chyže pod horami. – V salonu Frau von Sauerschüll – jak se paní Zavřilová psala – u níž se scházela jen nóbl společnosť, na to ona si zakládala – býval mladý pán Sokol ze Sokolova (ona ho baronem zvala) velmi rád viděn z mnohých příčin; zajedno, že byl „von“, za druhé bohatý, za třetí doktor a za čtvrté že slečna Amélie, dcera její na vdaní byla, krása to, ——— *) záhy. 282 okolo níž mladí páni lítali jako motýlové okolo růže, zovouce ji královnou všech plesů. – K tomu zpívala jako švédský slavík, na fortepianu byla mystryní, francouzsky, anglicky znala, Decamerona čítala před spaním v originalu a španělsky se učila. – Všechny romány znala, a o divadle rokovat uměla jako o módách. – Frau v. Sauerschüll nepochybovala, a slečna Amélie tím méně, že by si každý z těch pánů za čest pokládal, kdyby si ho vzala – a proto skoro za jisté měla, že se pan Sokol o Amélii ucházeti bude, jak jen smutek odbude a z cest se vrátí, na které po smrti otcově se vydal. – Vždyť se k ní vždy se zvláštní zdvořilostí choval, na housle ji při hře provázel a slečna Amélie tvrdila, že je do ní zamilován. – Uplynul čas, který si byl mladý Sokol na cestování do ciziny určil; v salónu Frau v. Sauerschüllové čekali ho již každý den, i s přítelem, který s ním cestoval – ma chère maman myslila již na věno – když tu najednou strašná zvěst salónem Frau v. Sauerschüllovým otřese. – „Skandal, hotový skandal! kdo by se toho byl nadál, že si on nóbl člověk – vzdělaný – bohatý – který to nejkrásnější děvče míti mohl z nóbl rodiny, že si ten vezme prasprosté děvče – cikánku!“ – „Ale snad ne cikánku, Frau von Zaplethal!“ – zvolalo několik hostů na paní, která s novinou tou přišla. „Veritabel cikánku, vždyť v té zemi jen 283 cikánky jsou; prý mu učarovala – jistila Frau von Zaplethal. „Skandal, skandal!“ – V tom přišel nový host. „Ach, pane doktor!“ – radostně znělo ze všech úst. Přítel, jeho spolucestovník, ten jim to nejlépe poví. Sotva se dočkati mohli, až by sedl. – „A kde, pane doktore, jste přítele svého nechal?“ „V novém jeho domově, – kde s mladou svou krásnou paničkou se ubytoval.“ – „S krásnou?“ – „Ano, paní moje, s krásnou, ušlechtilou, bohatého kmeta vnučkou, jejíhož otce přítelův strýc náhodou zastřelil.“ – „Ach tedy povinnosť ho k tomu vedla?“ pravila domácí paní. – „To se teprv později vysvětlilo. Ona byla první jeho láskou; při ní teprv našel, co pannu krášlí!“ – odpověděl doktor s úsměškem, a pokloně se vybrané společnosti, odešel. – Slečna Amélie ohrnula pysk, hlavou hrdě pohodíc, ale chère maman ten skandal odstonala.
Božena Němcová.
284
Den v Sydenhamu.
Slyšeli jste již pověsť o prvním sklenníku? Čtli jste, jak věhlasný a zbožný čarovník Albertus Magnus velkému císaři Karlovi, po vánočním honu unavenému a italské vždy zelené luhy velebícímu, odvětil, že moci boží i ze sněhů a ledů Kolínských bujné rostlinstvo Slíbené země zkvésti může? jak nevěřícího zavedl na krystalovou, mírně vlažnou síň, kde mezi nevídanými bujnozelenými bylinami a pestrými květy cizopásní zpěvci sladké zvuky rozsýlali? Až jednou hyéna světodějstva, některý archeolog, pátrati bude po stavbách barbarského devatenáctého století, bude výsledek jeho skoumání asi následující: „Věk tento nevyznamenává se krásou byzantinské, maurické neb gotické stavby, ba ani elegancí pozdní renaissancí a vyrovná se sotvy jesuitskému rokoko. Vzorem mu byly domy pro 285 zchudlé a trestnice, a cokoli se vzdalovalo od toho, byla ne vždy šťastná imitace starších vzorů. Lze z toho soudit, že nepokojný a surový ten čas neměl smyslu než pro hmotnou velikosť, jak to „Rue de Rivoli,“ míli dlouhá ulice jednotvárných domů, zdlouhavých jako falanstéry, dosvědčuje. Jediná originalní stavba jsou velké sklenné výstavní budovy, povstalé ze zvětšených sklenníků, z nichž první r. 1850 v Londýně postaven byl. Nejsou to basiliky, ani chrámy, ani kostely, ani radnice, ani sloupení, ale je to ráz nové doby.....doby... S takovými myšlénkami posadil jsem se u „London bridge“ za několik krejcarů do čarovozu našich dob. V Anglii nemusíš půl hodiny do nádraží běžet neznámými a pustými ulicemi; nádraží leží uprostřed města. A dráha na pilířích vznáší se vysoko nad domy pod ní stavenými, z nichž nevidíš než komíny, tak že bys se mohl dobře vpravit do letu s kulhavým šotkem. Výstavní palác r. 1851 v Londýně byl něco nového, a měl proto proti sobě aristokracii a jiné osoby. Když bylo po výstavě, nevědělo se, co s ním počít. Vláda chtěla ho prodat za staré železo a sklo. Na pevnině bylo by se to i stalo. V Anglii soukromná osoba – pan Leech se ho ujal a koupil s některými jinými staveními, aby je v sousedství Londýnském obnovil pro lid ve stálou výstavu 286 umění a průmyslu. Společnosť akcijní s kapitálem 5 mill. zl. stř. se sešla, vyslala hned nejčelnější umělce a zaplatila prvním učencům. Z celého světa dostali povolení, nápodobit poklady umělecké, jen ne z Říma a Vídně. Povstalo stavení 1608 střevíců dlouhé, až 384’ široké a 197’ vysoké, jež sestává z velké síně trojpatrové a dvou křídel v krásné ač mladé zahradě. Příchozí z Londýna jakmile spatří na kopci velikánský sklenník tento, ihned se diviti musí jinému úkazu. Vidí v zahradě velikánské, podivné šedé balvany z litiny na ostrůvcích ve vodě, představující zvířata předpotopní v přirozené velikosti. Jsou to velikánské ještěry (Ichthyosaurus, Plesiosaurus, Megalosaurus, Mosasaurus, Iguanodon), neznámý Dycinodon, drakovité Pterodaktyly, Anoplotherie, Megatherie, velikánské irské jeleny a. t. d. Divný to dojem i pro toho, jenž viděl velikánské zbytky v „British Museum,“ což teprv pro nedouka neb našince, který je zná jen z obrazů Ungerových! Velké tarasy s vodotrysky znamenitými vedou k paláci. Střední síň je jistě jedna z nejvelebnějších staveb ruky lidské. Uprostřed je zahrada, na zadním konci tropická, se zralými banány, uprostřed oranžerie s dvěma velkými vododržemi, v nichž zvláště krásnokvěté nachové nymphasey vi- 287 díme, napřed rozličná dle krajin, tak že malé obrázky flor a faun rozličných krajin, sestavených od prvních znatelů Forbesa, Goulda, Waterhouse a Lathama poskytuje, s nimiž spojena malá národopisná výstava Australie, Indie a t. d. ve velikosti přirozené. Jest to první pokus o věc dávno žádoucí. Což jsou naše sklenníky vlastně obecenstvu velkému platny? Ukazují mu neladné množství bylin indických vedle amerických, proteacey vedle akacie, až z toho odnese nejasný, nepříjemný obraz nesrozumitelné spousty neznámých a nepotřebných věcí. Kdyby byly sklenníky dle krajin seřaděny, daly by obecenstvu alespoň obraz flory jisté země, na příklad Australie nebo mysu Dobré naděje. – Byliny ty jsou větším dílem dobře voleny a mnoho již krásného mezi nimi, tak tříletý Eucalyptus globulosus, 40’ vysoký, bambus, jenž někdy denně střevíc rostl, vzácná dosud Wellingtonia gigantea, nejvyšší strom na světě, v mladých kusech, a nápodobnění jednoho pařezu, asi 3 visících košíků s lianami a t. d. Mezi živými a vycpanými zvířaty je též všelicos vzácného, tak: Lepidosiren anecteus z Gambie v jednom z oněch aquarií, které bývají ne nejmenší okrasou anglických zahrad. V levo je stěna gotického vkusu s řezbami, podobiznami všech králů a královen anglických. Mezi oranžerií jsou roztroušeny moderní sochy nej – 288 více anglických sochařů, (Westmacott, Marshall, Bell, Wyatt, Gibson,) arci jen kopie, ale též mnoho krásných a něžných skupení z privátních, světu neznámých sbírek. A však i Němci mají zde mnoho: Ričel, Rauch, Daneker, Hahnel atd. i Marochetti, Thorwaldsen atd. Sbírka kopií nejvzornějších starých řezeb je taktéž znamenitá a každý, kdo nepředpojatě soudí, může se tu sám přesvědčit, že řezba moderní staré se již rovná, ač ovšem snad právě proto originality nedosáhla. Není snad druhého místa pro studium řezby anglické. Vedle této zahrady leží z každé strany osm dvorů, větším dílem věnovaných nápodobnění umění starověkého. Jen první čtyry v pravo jsou výstavám průmyslovým věnovány, první na příklad sklu, mezi kterýmž i sklo české zastoupeno, druhý nádobám atd. Upozorňuji zde na malý krám čínských vzácností, kde jsem lacině koupil památky zajímavé (Hewett i Fenchurchstreet). Tak též ze čtyr dvorů v levo je druhý pro nožířství Sheffieldské, třetí pro zboží Birminghamské a čtvrtý pro kněhkupce atd. První v levo je ale dvůr pompejánský, pátý v levo egyptský, šestý řecký, sedmý římský, osmý maurický, pátý v pravo vlašský, šestý ve vkusu renaissance, sedmý anglický středověký, osmý byzantinský. Krom těch leží v pravo museum umění křesťanského, předsíň vlašská, dvůr anglický z doby 289 Alžběty, francouzský a německý středověký, v levo assyrský a indický dvůr. Přidám-li, že galerie mají ještě velkou stálou výstavu průmyslovou, sbírku podobizen, daguerrotypů, jedno křídlo že je věnováno stálé výstavě obrazů, nástinů a t. d., že je tu knihovna a čítárna, veřejná výstava hospodářská, velikánské varhany, síň pro koncerty, kde každý den od dvou do pěti zvláštní sbor hudební hraje, kde jednou 3000 dětí najednou zpívalo, veliké místnosti pro jídlo a t. d. a t. d. – představíte si snad velikosť dojmu při každém navštěvovateli. Pompejánský dvůr je celý věrně nápodoben vnitřku domu starořímského a z vlastní zkušenosti mohu o zdařilosti nápodobnění toho svědčiti. Nic neschází – od malovaného psa u dveří s nápisem „cave canem,“ až na polychromatické malby na stěnách, atrium, impluvium, zahrada, ba i střecha, všecko ukazuje vkusnou imitaci oněch vykopaných nejkrásnějších letohrádků naší země. Velkolepější je dvůr egyptský, jejž plní nápodobnění některých z nejznamenitějších staveb, chrám Venuše egyptské (Speos Athory) v Ibsambulu v Nubii do skály vtesaný ( přirozené velikosti), sloupořadí z Philae a Theb (Karnaku), skalní hrob z Beni Hassanu (Theb) z doby asi 1660 r. před Kristem, 290 dvůr Amunotafa III. z Theb (1300 let před Kr.) a t. d. Stěny ozdobují obrazy hieroglyfické, řezby a jiné starožitnosti, v sádře nápodobněné. Velké poměry zdejší místnosti působí, že vše velmi slušně vyhlíží i pro ty, kteří museum Berlínské s krásnými jeho malbami, Turínské s kolosálními sochami, Pařížské a t. d. viděli. Řecký dvůr má též ukázky všelijaké staveb, n. p. dorické z chrámu Joviše Nemejského, sbírku soch a t. d. Jak bohatá sbírka poslední, lze z toho posoudit, že vedle Niobid sochy Parthenonské, vedle Eginetů Venuše Miloská a Mediciská, Laokoon a t. d. stojí. Římský dvůr poskytuje rovněž úkazy stavitelské, modely sádrové velkých staveb (jaké též v řeckém dvoře), sochy (Venus Genitrix, Victrix, Callipygos, Aphrodite a t. d.) Ozdoba celého paláce a snad i nejzdařilejší čásť je dvůr Alhambry neb maurický. Jest to v pravo pověstný Lví dvorec, uprostřed síň soudní, v levo síň Abenceragů. Krásné, pestré, bohaté arabesky, zlatolesklé, divotvorné ozdoby, vkusnosť všech poměrů, vše to činí čásť tuto nejmilejší navštěvovatelům. Zvláště síň Abenceragů a Lví dvorec se zahradou a vodopryskem bývají vždy naplněny.
291 Za to poskytuje assyrský dvorec, Layardem vedené nápodobnění přízemních pokojů z palácu Khorsabadského z doby Senacheriba bible (700 r. před Kr.), obraz velikosti nadskutečné, proti kterémuž i egyptské kolosy zmizí. Řezby a malby na stěnách jsou věrně dle vzorů tamnějších. Vkus assyrský vyzývá vítězně ku porovnání s ostatními krasotvary. Dvůr indický je za to chudý, a obmezuje se na několik obrazů a na sbírku národopisnou nástrojů, šatů a t. d. Unavovali bychom čtenáře, kdybychom podobným způsobem ostatní dvory vylíčili. Jsou to všude ukázky stavby jisté doby s řezbami a malbami, vždy s velikým vkusem vybranými. Tak v byzantinském dvoře malby basiliky sv. Marka v Benátkách, chodba z Kolína (Maria in Capitolio) a z Lateránského kostela a t. d.; v německém středověkém stojí uprostřed socha našeho sv. Jiří z Hradčan, již katalog co krásný kus řezby 14. století chválí, řezby Nürnberkské, Kolínské a t. d.; v anglickém krásné dvéře z kostela Rochesterského, křtitelnice z katedraly Walsinghamské; ve francouzském středověkém řezby z Notre Dame, ve dvoru Renaissance řezby Goujona, Donatella, dvéře Florentinské Ghibertiho, ve vlašském dvoru hroby Lorenca a Giuliana z Medici, sochy Michaele Angela, malby Rafaela a t. d.
292 A však počet památek krásného umění zde shromážděných jest tak veliký, že nám stačilo, jen několik jich znateli vytknouti. Unaven tolikerým díváním vystoupil jsem ven do zahrady krásné, která se s kopce po tarasích sklání, na nichž velké vodoprysky hrály. Pod sterými velkými cedry měl jsem krásnou vyhlídku přes zahradovitou krajinu až na Londýn, odkud každou hodinu dvě železnice vlaky diváků přinášejí, kteří za 45 krejcarů stř. celý den tu meškat a sem a nazpátek jeti mohou. Mimoděk napadlo mi, jaká to demokratisace nejvyšších rozkoší a radostí lidských uměním a vědou způsobených! Kdo ještě před nedávnem obraz sobě utvořiti chtěl o pokladech uměleckých, o bohatství vědeckém naší doby, musel být světohnaný turista neb do hrdla v knihách zakopaný učenec, aby viděl divy Říma, Egyptu, Assyrie buď vlastním okem aneb kahánkem učených spisů. Teď není třeba Londýnskému cokneyovi než nedělní procházky, kde může se při tom procházet za deště neb parna, najíst se do sytosti a navečír povídat o tom sousedům méně šťastným, že viděl ložnici krále Sanheriba. Za některý delší či kratší čas vzniknou podobná musea kopií jako zde společnostmi na akcie, ne víc nádherou knížat, která ponesou vzdělání a 293 krasocit až k nejzazším vrstvám společnosti, až bude jeden vkus a jedno vzdělání lidské! A místo nevkusných budov bude jiné pokolení stavět knihovny a musea k jedinému boji národů v budoucnosti – boji o korunu zásluh o člověčenstvo. –
Dr. Jan Palacký.
294
Upomínka na K. Hynka Máchu.
Zpomínky někdy člověka ovanou, jako první vlažné dechnutí jarní po dlouhé tuhé zimě. Jako výdechy květin dotknou se zchlazené mysli a v ladný sen ji ukolébají uprostřed neladné přítomnosti. Působení jejich na individuální vývin jest mocné a značné. Povahy naše zajisté nejsou plodem dojmů okamžitých, ale výsledky nashromážděných názorů a nabytých zkušeností. Jako dávná pozapomenutá melodie, tak k nám některý ten názor, některá ta zkušenosť časem zavítá v plné svěžesti prvního, původního svého objevení se a duch náš milerád se zanáší pozorováním obrazů z vlastní minulosti i tenkrát, kde jiného interessu v sobě nechovají, nežli právě osobního a cena jejich na pouhém domýšlení spočívá. Jakž teprv, když zpomínka taká platí látkám pro nás důležitým a všeobecně zajímavým, splývajíc i s životními otázkami našemi! –
295 Koho šťastná náhoda s osobami v jakémkoli ohledu vynikajícími svedla, ten zajisté z obcování takového i v náhledech získal i novými myšlénkami se obohatil, měl-li vůbec jen poněkud pravé pojímavosti. A čím blíže mu takové osoby směrem a snahou stály, tím hojnější z nich kořisť. I stěsněný obor národního a literárního života našeho z nepříliš dávné minulosti mnohý obrázek, mnohý oživující výjev poskytuje, jenžby k objasnění a ocenění posvátných Čechům snah valně přispěl a směry snažitelů v pravdivější světlo stavěl, kdyby – někdy snad úmyslně – nevděčným rouchem nevšímavosti nebyl zahalován a z paměti současníků se nevytrácel. Poznání mužův a mladíkův, kteří při nových základech sesutého chrámu s horlivým zápalem se účastnili, přináleží k poznání dějin stavby samé; a komu vysvítá, že skoro každý kámen, každé rukou hnutí na obnovující se stavbě té s zapřením sama sebe spojeno bylo, a že neukončená posud práce ještě mnohých rázných a šťastnějších sil zpotřebuje, nežli k jakés výši dospěje: zajisté rád se pozastaví u zpomínek na zasloužilé předchůdce, tím více, ana horlivosť a zápal jejich k podobným snahám mocně nás povzbuzuje. Tvůrčí síla se nám zde ovšem v zajímavějším světle objeví, nežli pouze klopotivá horlivosť; neboť rozvinující se v národě živly básnické půvabnější 296 momenty k pozorování nám poskytují, nežli unavující pilnosť snášejících sběratelů. Jináť jest práce umělcova, který mramorovými sloupy chrám ozdobuje a jiná všedních pomahačů, kteří pouze látky dovážejí; i ačkoli celek jen spojenými silami obou docíliti se dá, předce oko potomstva jen na veleplodech se síliti, jen nadšením umělců, jen velikými myšlénkami hlubokých skoumatelů se rozníceti může. Veleplody tyto, nechť pak vznikají ze smělého a vznešeného vzletu operutěné fantazie aneb se z důslednýehdůsledných postupů myšlénkových podmanivým rázem vyvinují, vždy mohútná působí sloupení, na nichžto zdar a sláva národu spočívá. Umění a věda jsou ty propyleje, v jejichž stínu duch se omlazuje a ku skvělejší budoucnosti dozrává. Z krásných umění zajisté básnictví nejširšího si vydobylo kruhu. Mnohovětvý jeho strom vyrůstá z obzvláštních naladění, a plody jeho se musejí hojně v národní půdě znovu ujímati, nemá-li strom před časem vysychati. Nekaždý plod však každému chutná, a jest i u nás pěkných a nadějných plodů, jež se dlouho s nechutí a s neuznáním potkávaly. Pohlížíme teď na dny zralosti jejich jako na pěkný sen a hluboký se u nás obnovuje žal, že jen částečně dozrály! – Jak jiné byly časy tenkrát! Člověk na pohled soukromněji žil, duch však rozsáhlejší a odvážli- 297 vější kruhy kolem sebe táhl, nežli nyní pozorovati lze u větší části jinak pokročilých krajanů našich. Tenkrát se rozbřesklo v myslích vyvolenců; brzké, rázné pokroky ducha se tušily, a obrazivosť jednotlivců se podněcovala tím mocněji, čím užší byl okres přímého působení. Kdo pouze střízlivější povahu našich dnu zná, ztěžka pochopí ten ideální básnický ruch, jenž před dvaceti a více lety skromnými a obmezenými kruhy našinců pohyboval. Nové živly literární, zvláště básnické, po celém vzdělaném světě vyvstávaly a pevné si vydobývaly půdy. Na západní a v střední Evropě se osvědčila neznaná před tím literární plodnosť a živosť, která stavíc vady společnosti lidské v nápadné světlo, směřovala k základním opravám. Byron a Shelley i daleko od Anglie zbudili obdiv a všeobecné uznání. Viktor Hugo ve Francii, Heine v Německu, Mickiewicz v Polsce, Puškin v Rusku básnickými plody krajany své probouzeli. Kolem geniův těchto se tvořily zvláštní kruhy a v těch vyrůstaly i nové básnické druhy. Vzbudil se i odpor proti novotářům neméně horlivý a působlivý; kritický duch se mocně ujímati a rozvinovati počal. Posléze i obecenstvo se živěji účastnilo na nových směrech literárních a jich sporech. Byť třeba jen slabý ohlas mladistvého tohoto duševního pohybování k nám byl zavítal, předce símě časové i 298 zde se hbitě ujímati počalo a bylo zajisté, jakoby nový vzduch v literaturu českou byl zavál, když Hynek Mácha se na poli jejím objevil. Po valný již čas se bylo něco nového, povzbuzujícího v literatuře naší očekávalo; plod, jenž by smělým a výhradným jakýms rázem osobným se vyznamenával. Básnická osoblivosť byla tenkráte heslem kritiky časové; kolem vynikajících individuálností se otáčely příbuzné názory básnické v celé Evropě. – I u nás ukotvením nových myšlenek nová přání se povzbudila, nové otázky se literatuře naší stavěly i tušilo se nové vzkříšení českého básnictví. Rukopis Králodvorský byl už dávno v rukou obecenstva, ale působení jeho na novočeskou poezii se ještě neosvědčilo. Čekalo se na básníka, který národním pravzorem tímto naladěn tvořivou silou z půdy jeho vyroste. Naskytlo se sice následovníků starobylých veršů, avšak zrozenců z samorostlého jejich ducha se neobjevilo. Leč už prvními pokusy Máchovými se osvědčila tušení bedlivých pozorvatelůpozorovatelů a přátel literatury české. Vyzíralť z prvotin ráz individuální, jevila se v nich plnosť slohu, jaká jen z hloubí myšlenek vychází, bohatosť obrazů, jaká jen operutěnou fantazií vzniká. Prvotiny Máchovy poukazovaly také zajisté na zcela jiný směr, nežli v jakém se později v hlavním plodu svém, Máji, osvědčil, který 299 skutečně jenom pomníkem jest na pomezí nové dráhy, takořka básnická proprava k novým přechodům. K posouzení jednotlivých plodů dostačuje ovšem zevrubné jich uvážení; ale poznání celého, před úplným vyvinutím sil svých zaniklého básníka se nedopídí ten, kdo pouze na to hledí, co hotové světu podal, alebrž komu i zárodky toho se objeví, co nedoplozeného v básníku spočívalo na šťastnou chvíli k rozvinu čekajíc. Tohoť zajisté v Máchovi mnohem více leželo nežli krajanům vašim známo, neboť nadání jeho bohatou bylo květnicí, v které ovšem jenom první májové květy dozrály! Vnaduplné to jařinky, dcerky mladobujného ducha; leč za nimi a vedle nich se již již ujímaly kořínky nové, a za nedlouhý snad čas bychom se byli v čaroluzném háji samorostlých a výhradněji samostatných plodů octnuli, kdyby přebohatá, takměř nevyčerpatelná zřídla talentu Máchova byla úplného vývinu došla. Mácha nepřináležel k povahám docela přístupným; některé básnické zámysly své v sobě ukrýval, až poněkud barvitosti a rázu nabyly. Ve vzácných chvílích jen se projevil o nepokoji své duše. „Jest mně někdy divno,“ pravil jednou. „Zdává se mi, že sám do sebe pohlížím a vidím v sobě šírou pustotu; pravý chaos se před zrakem mým hemží, až posléze v šerý mrak se sleje. Ten mrak 300 mne tíží jako olovo. Tušívám, že za ním něco leží, nevím však co. Trápí mne to, a jest mi pak jakoby trápením mým se pohnul mrak a rozstoupil, a nízkým otvorem jakobych v daleké hvězdné světy prohlídnul a cítím ulehčení. Napadne mne to a ono, a vím, co mne těsnilo. Nezrozená jakás myšlénka zatoužila po životě, dušička hledala tělo!“ – Bylať to tenkrát krásná chvíle, jedna z nejkrásnějších v životě; neboť což půvabnějšího k nám kdy zavítati může, nežli bohatství myšlenek, jasné naladění obrazivosti, – slovem – zjevení se plodícího ducha! Přítomností unešeni hledíme v minulosť jako v tiché mezisvětlí. Každý dnešek jest protivou včerejška – jakých to protiv se shrnulo mezi dvěma okamženími! Hle, nížina teď podřimuje v zimní pohřížena sny. Vltava se jen vleče; oba břehy zmrtvělé jakoby život byl vymřel v celé dolině; stromy Bubenečské nahá rozpínají ramena chladem se třesouce, pahorky nad Trojí v smutnorouchu se kryjí – za Prosíkem se bělá sníh, z něhož zde onde tmavé role pročernává; stráně pusté, louky vyprahlé – hřbitovní kolem ticho! Tu podivným hučením parní vůz se vyřítí, hustý kouř se za ním valí, jako vítězný prápor nového věku k oblakům se vznáší a krajinu daleko zahaluje. Jak hbitě zalétá ten obrovský výtvor našich dnů, jak veliké 301 změny se označují prudkým během jeho! Obrazivosť jednotlivcova se stěsňuje vedle mohútných součinů lidstva. Zda-liž jsme podobný zjev jen tušili, když v těchže místech o pokroku a opravách jsme hovořili! – Hleděli jsme do života právě jen hranolem ideálnosti; veškerý pokrok nám záležel jen ve vynálezech ducha pro ducha; říší naší byly pouhé myšlénky, ježto jsme za jediná pravá zřídla života považovali; kořenem jsoucnosti se nám obrazivosť býti zdála, jejímž nejkrásnějším výkvětem jest poezie. Od zdokonalení jejího jsme očekávali z mrtvých vstání národů. Protož to přílišné horování, podnětní pojímání světa, to svévolné ulpění na vidinách, z nichž jsme ovšem mnohé pěkné záměry literární vypřádali a k posilujícím nás básnickým záletům vzájemně se povzbuzovali. Povaha časem nás k tomu zvala, ráz okamžiku k tomu přiváděl. – Byl večer tichý, vnadyplný, chladícím větříčkem osvěžený, jeden z takých večerů, jakéž i po dlouhých letech jemnými pozvuky na minulosť nás upomínají. Nad námi růžové nebes moře se klenulo, odleskem jeho Vltava zahořela. Celé pobřeží vonnými výdechy stromů a lučin zapáchalo. Zelenem pahorků vůkol pestré letohradky prozíraly, pole prožloutaly, domky probělávaly; obzor břitkými se počal naznačovati hranami. Přeladnými zjevy tolikerými jsme skutečně 302 byli unešeni. – „Není-li ten ptačí zpěv, ta podivná směsice hlasův předce jen pravým doplňkem všeobecného zde souzvuku!“ pravil Mácha. „Tuto souhru veškerenstva žádná vymyšlená symbolika přírody věrně nevyznačí a nevyjasní. Dumavá pouze mysl nepostačuje. Potřebí zde otevřených smyslů a skoumavého nazírání. Kdoby dithyrambickým nakvašením v smířené tyto živly krásy hleděl, nikdy by se pravého jejich významu nedopídil.“ Projevení se toto poskytnulo jasný hled do pojímání přírody a stalo se nám látkou dalšího rozebírání myšlénky. V oboru tom se překvapujícím směrem osvědčilo duchovní a obrazivé bohatství Máchovo. Předmětní vnoření se do přírody mu bylo skutečně odpoutáním se od hmoty, v útvarech se mu jevila duše, nutnosť i svobodná krása jejich úplně mu splývaly; poznal, že jedno jsou a z jedněch zákonů vycházejí. – „Našel jsem myšlénku“ – pravil – „a provedení její bych si as za účel života vytknul, kdyby okolnosti tomu dopřály. Snažil bych se ukázati, kterak umění jest vítěztvím ducha nad přírodou a kterak působení poezie se v poznenáhlém odpoutání otroků od hmoty osvědčuje. Otrokové jsme my lidé! Hmota jest jen mrtvá látka, příroda jest živým útvarem jejím. Lid na hmotě lpí, chtěje si z ní utvořiti něco 303 jiného, než co věčný zákon z lidí utvořil, neohlížeje se na jejich pošetilosť.“....pošetilosť.“... Pilné a skoumavé pozorování přírody mu objevilo vždy nových a krásných stránek jejich a podněcovalo lásku jeho k ní vždy novým a vyšším směrem i popuzovalo jej k vždy vroucnějšímu k ní přilnutí a – k nápadnějšímu vždy odvracování se od společenského života. Protož to oblíbení sobě v samotě, protož ty výlety do krajů, ty procházky po lesích a po horách, ty hojné návštěvy osamělých zbořenišť, kde mysl jeho v tiché zjevy přírodní se ponořivši nejladnějšími obrazy se nasycovala a duše svěžím vzduchem hájů a lučin k novým pracím posilovala. Toto bezprostřední sblížování se s přírodou bylo zajisté i příčinou, že Mácha v sobě dosti brzo překonal mystické stanoviště, k němuž mimovolně se kloníval, a že o bezpodstatnosti německé romantiky přesvědčen docela se odpoutal od modré květiny Novalisovy i od dlouho jej znepokojujících poblouzení a blouznění Zachariáše Wernera. Jeden však předce výsledek přestálé periody této na něm ulpěl: ponořování se v hlubiny jsoucnosti a ducha, pátrání po nich i tam, kde jich v skutku nebylo. Tím se stalo, že kde se jich nedopídil, sám je tam vkládal ani nevěda, a že v nepatrnostech někdy podivnou důležitosť nalézal. Střízlivý posuzovatel pozůstalých spisů Máchových by ani neuvěřil, jakou 304 řadu myšlenek z nepatrné někdy sady vyvozoval, a co všecko do ní vkládal. Že tenkráte právě o Křivoklátě řeč byla a příležitosť se k tomu podala, pravil: „Někdy tři, čtyry slova jako uzavřená skřínka v sobě chovají celý poklad důsledných myšlenek. „O králi, dobrou noc!“ což nepochopuješ, co v tom leží? Všeho že konec! Celý osud Václavův že se již vyplňovati počíná. Den jeho že zašel – dlouhá noc že mu nastává, jemu i všemu, co zamýšlel. S tím „dobrou noc“ jsem chtěl vyznačiti kus historie české, ukončení celé staré doby, kterážto na popraží nových přechodů stála.“ Pochybujeme, že by kterému čtenáři Křivoklátu takový výklad napadl při Hynkových slovech: „Dobrou noc!“ Ale jest to jeden z mnohých příkladů, kterak básník zamýšleného někdy výsledku se mine, doufaje, že se čtenář i v myšlénky vpraví, jež slovy dostatečně nevyznačil. Otázka po příčině leží na bílední. I v cizích plodech hledával významů, jichž tam nebývalo a na které spisovatel snad ani nepomejšlel. Protož nemiloval běžné čtení a při jednotlivostech se zdržoval tak, že mu mnohdy celek ušel. Ve čtení to však méně vadilo nežli u pozorování skutečného života. Ta věčná pohyblivosť a nestálosť zjevů životních se mu znechuťovala, tak že s přírodou se docela spřízniv společnosti lidské se vždy více a více odcizoval.
305 „Marně se snažím onoho souzvuku v lidstvu se dopíditi, který se mi ve všech zjevech přírody odhaluje,“ pravil. „Protivy jsoucnosti naší jsou tak nápadné a tak hluboko v kořeny bytosti naší zasahují, že již ani v zřidlech pokažené vůle naší spojujícího pásma nenalézám. Duch lidský a příroda jedno byvše, rozpadly se věkem. Příroda jde věčnou, mírnou, zákonní svou cestou, člověk ale zrušil všecky stopy, které k ní vedou, pozbyv tím původního ladu a podstaty.“ Nelze tedy se diviti, že Mácha, nepřekonav více stanoviště toto, plastičnou pravdivostí a velkolepostí přírodních obrazů tak vzorně vynikaje mezi básníky českými a hlubokým pojímáním poměrů a zjevů mimospolečenských se vyznamenávaje, v tak jednotvárných a pouze výstředních kolejích se otáčel, jakmile v obor lidského jednání vstoupil a společenské poměry líčiti se snažil. Již v Křivoklátu nepoměr tento patrně vystupuje a podobně i v Cikánech a v Máji, kdežto všady vedle bohaté krajinomalby, vedle krásných zjevů přírodních – člověk jen jako stafáže se jeví a konání lidské skutečně jen co protiva se osvědčuje, o které se Mácha projevil. Zmínil se onoho večera o celé řadě spisů, jež napsat zamýšlel. Zlomky to přeladných obrazů, jejichž nevyvedení tím více želeti jest tomu, komu on sám zběžné ty nákresy oustním vysvětlením do- 306 plnil. Byloť tenkráte zajisté, jakoby přeplněná a dotčenými zájmy nasycená duše jeho v celém jasnu svém se objeviti snažila. Tvořivá mu nastala chvíle, jen že nezaznamenal perem nadšení svá, nýbrž živým slovem je projevil. Mnohé poklady, jež jako v stínu skryty, nesrovnané jako ve směsi v sobě choval, teď v ladné plnosti na světlo vystoupily. Nepoměry a protivy mysli jeho se v okamžení tomto docela ztracely, předměty, nadšenou obrazivostí oživené, přemohly podnětnosť názorů jeho, a Mácha se podal v pravé plastičné své podstatě. Skládání to na ručesť, bez přípravy, nedalo mu, aby při jednotlivostech déle se zdržoval, nežli celek přímo požadoval; obrazy vystupovaly ve velikých rysech, démon jej ovládající nebojoval s útvary, nýbrž překvapujícími a ráznými je ovládal rozmysly. Kdyby byl Mácha nadání svému při psaní tak uvolnil, jako tenkráte v hovoru, byly by tvory jeho velice tím získaly. – Nelze přičítati vady básníkovy pouze nadání jeho; někdy, ba častěji z úmyslu vycházejí, který se mění a přechází; jen podstatné názory zůstávají. Negací byla jen přechodní myšlenkou Máchovou. On zajisté jako každý patrnější člověk měl svou dobu skeptickou, která jen mělkých a nepatrných povah docela mine. V této době povstal Máj i Cikáni. Nebyl to pouze Byronismus, jakž mnozí se domnívají; byl to i ruch samostatný, jejž 307 Byron ovšem básněmi svými ladněji projevil, nežli skeptikové minulého století, nežli Marlov i jiní dávno před ním. Göthe zajisté neméně na Máchu působil, nežli Byron, a Faust mu stál mnohem blíže, nežli Manfred. U Máchy se opět ta podivná anomalie projevila, že druhý díl Fausta více ho poutal, nežli dokonalejší první; a proč? – „Nalézám v druhém díle živly mně příbuznější, nežli v prvním. Slepý Faust se odvrátil světu. Helena, zosobnění antického ideálu, rozněcuje mysl i nevidoucího. Hrobař pochová vše. Život lidský zajde – vše, co k němu se pojilo, se pochová, – jenom příroda nezajde. Faust zahrnuje v sobě všecky momenty moderního i starého básnictví. Povaha jeho zahrnuje všecky výstřední povahy, i Lara jest kus Fausta i Don Juan právě tak jako Puškinův Oněgyn.“ Nicméně předce stopovati lze dobu, kdy Byron na Máchu působil, jež se velice liší od předešlé. V obrazech „ze života mého“ ještě se Byronův vplyv neoznačuje, ale jeví se v nich původní ráz Máchův, a dráha, kterou by byl později zase nastoupil, kdyby mu byl osud delšího žití dopřál. – „Chovám v sobě valný sklad podobných obrázků. Až se jen z těch démonických živlů vymluvím, které mne nyní ovládají, vrátím se opět k životu lidu. Posud se mi jen výstřední strany jeho objevily, 308 snad se i s obyčejnějšími spřátelím, až je poznám.“ Tímto poznáním by se byl Mácha zajisté pravého teprv stanoviště dopídil a literaturu naši živou onou scenerií obohatil, kterou by nás jako obrazy svými z života přírody mocně zajímal. I některé jeho menší písně v duchu národním k tomu poukazují. Valný musel okres přeběhnouti, nežli by k pravému sebe poznání dospěl; leč tím mohútnější by se byly plody jeho pak jevily po překonání tolikerých živlů. V Křivoklátu značně vystupuje vplyv Walter Skottův. Velikému básníku tomu byl Mácha vůbec příbuzný, což by se ve Valdicích ještě patrněji bylo objevilo. Nebylo to následování plodů Skottových; bylo to příbuzné tvoření. Jako Skott po Skotsku, tak i Mácha po Čechách putoval, seznamuje se jako onen s povahou a tvářností vlasti, a to sice dříve, nežli o Skottovi věděl. Jako Skott, nejraději navštěvoval staré hrady a místními pověstmi obrazivosť svou napájel. Čtení Hájkovy kroniky jej k tomu pohnulo, mimo vlastní neukojitelný ruch. Poznáním Byrona se mu však otevřela dráha nové formy – básnické povídky. Neméně naň však i v tomto ohledu již dříve Panna jezerní a Píseň posledního minstrela Skottova působily. Ale osou, okolo kteréž se mysl jeho nejdéle otáčela, byl Byronův Korsár a Lara. S Larou se potkáváme 309 v Máchovi neméně, nežli v Mickievičových a Puškinových plodech i bylby se osobnosti této – jakž sám se projevil – vyjitím svého Mnicha úplně sprostil. – „Ten Lara mne pronásleduje jako upír; až ho v Mnichu překonám, obrátím se do Čech a zůstanu s svým básněním na vždy doma!“ – Toho se bohužel již nedočkal a dostaly se nám tedy jen zárodky velikého budoucího básníka. – Zatím se úplně setmělo. Nebe plné hvězd, země plna tajemných nevýslovných půvabů. Noční sen nad rozechvělou blahem přírodou se vznášel. I naše mysli byly nadšeny. Nemožná vše z paměti zde uvesti, co těmito mocnými dojmy v nitru se budilo a z dlouhých velezajímavých rozjímání ledva že jednotlivé sady paměti se vštípily. Nebylo třeba sáhati po vzdálených předmětech; přítomnosť podávala a zbouzela látek nevyčerpatelných. – „Ejhle!“ – pravil Mácha, – „ta noc plná vonných zápachů, ten svět plný čaroluzných zjevů – který jiný se mu vyrovná? Není-li to poezie sama, jež z tichých oněch hvězd, ze zpěvů slavičích, z výdechu květin, z šumících listů k nám zavítává? V modrých vyšinách bdí luna – stíhá sny země! Jest to vání, jest to chvění v celé krajině, že by se duše v tom rozplynula!... Věru mrtvé jest představení našinců o poezii, a ne-li docela mrtvé, tedy předce stranné a neduživé. Tento panenský vzduch hájů nepro- 310 vívá myslí našich písničkářů. Kdyby na nich bylo, utopili by poezii v chladných rýmech a v dělaných, ale necítěných verších... Proza života u nás se zmáhá, leč nepovede se jí zničiti poezii, pokud to modré nebe se nad námi klene, pokud ty hvězdy ve výši hořeti budou – ta vánoční světélka, při nichž se duch náš povždy znovu zrozuje! – pokud řeky hučeti nepřestanou, pokud v šumění lesní hrkot potokův se mísiti nepřestane. Budeť vždy i někoho, kdo se toho všeho ujme a druhým pošeptá, o čem ten šumot vypravuje... Koho všední život neladným svým hlukem v samotu zažene, aspoň ve snech někdy v pravou svou vlasť nahlídne a jedno pohlédnutí v ni nahradí mu léta!...“ Do města se vracejíce opět na všeobecnější literární půdu jsme se obrátili. Předmětem naším byl historický román. V Máchovi zajisté byly všecky zárodky znamenitého románopisce uschovány. Žádný jiný by nebyl tak básnickým duchem vniknul v dějiny české, jako on a žádný tak reálním způsobem látky její neprovedl. Mácha byl nasycen pověstmi místními a v jednotlivosti obrazů a scenerie způsobem docela zvláštním zabrán. Znal krajiny a proniknul povahy jejich, nejda v tom ohledu za knihami, alebrž za vlastním pozorováním. Znal i dějiny v soukromných jejich listech, a čeho nejvíce – byl zdomácnělý v českých kronikách. Myslil v ryzé 311 češtině, a sloh jeho obrazný a plnozvučný by byl přestihnul vše, co v oboru tom se u nás projevilo. Jen rozmanitosti situací se mu ještě nedostávalo. Že však již i k té dozrával, o tom svědčí nejen pozůstalé rozvrhy, ale mnohem více přirozená mu pojímavosť. Posud se od světa úmyslně odvracel, v oboru literatury jen tím se zaměstknával, co přímo básnické jeho povaze zadost činilo. Básnictví české, anglické, německé a polské jej k tvoření pobouzelo, jako zastaralý poněkud, ale rázný a základný Kant k badání. Bystrým rozumem svým by byl i novější pokroky literatury proniknul i pospolitému životu se přiblížil. Tím by se byl i básnický obor jeho valně zbohatil. Nadání jeho i k nejvyšším směrům stačilo; z toho, co podal, patrný již celý ráz jeho. – Cikáni a Máj jsou sice jedna květina na dvou polích vzrostlá; ale vyznačuje se jimi i výše, k jaké by na obou polích byl dospěl. V obou se jeví jeho bohatství myšlénkové i obrazové. Z obou k nám hledí básník velkých nadání, ouzkého však jen ještě působiště. Veliká myšlénka, jakou k. p. Mickievič Wallenrodem provedl, ještě v Máchovi nedorostla. Skeptické stanoviště jeho jí ještě nepřipouštělo. Mnichem by byl zajisté směr svůj tehdejší dovršil a báseň tato byla již spolu i přechodem k dalším pokrokům. – Leč co mu v epickém oboru vadilo, to právě bylo silou lyriky jeho. V menších básních 312 se ozvaly všecky protivy, všecky nespojené, smíšené v něm živly, a byť jich co do čísla jen málo bylo, dostačují předce k ocenění talentu básníka. Chovalť jich ještě mnoho v sobě, leč že způsob jeho byl, nenapsati myšlénku před úplným v sobě jí zpracováním, dostala se z nich jen malinká částka na nás. Pracoval velmi pilně a neustálým pilováním práce své uhlazoval. Kdyby byl uvyklou pilností jediného Mnicha dohotovil, byli bychom se zajisté jednoho z nejlepších plodů literatury slovanské dočkali; kdyby však menší básně v sobě chované byl aspoň napsal, byl by jimi všecko překonal, co se v oboru tomto za novějších časů u nás objevilo. – „Drobné své básně hodlám na valnou sbírku dovesti a doufám že to nebudou nejšpatnější mé práce,“ – pravil. – „Konečně všecko, cokoliv našinec většího uzpůsobí, patrnější svědectví dává o umění a směru jeho, nežli o bezprostředním nadání. Jen co okamžik plodí, jest docela ryzé, samorostlé. Myšlénka, jež jako blesk s hůry slétne, mysl roznítí a v skromné básničce se objeví, jest pravý úryvek srdce básníkova. – Menší básně jsou dítky okamžitého naladění. Konečně i Byron svým nevelkým Farewell se neméně co velký básník objevil jako svým Child Harold-em.“ Z lyriky jsme zase přešli na povídku a na román; tu se projevil Mácha velmi vtipně, ač značnému paradoskon jeho každý neporozumí: „Hájkova 313 kronika jest nejpěknější román český, aneb – chceme-li, nejladnější sbírka povídek a pověstí. Nevím, zdali Walter Skott na anglický lid více působí, nežli Hájek na český. Co tam nestojí, toho se čtenář snadno domyslí. Kýžbychom se takového románu u nás dočkali, který by tak rázně k české mysli a k českým srdcím mluvil, jako spis Hájkův. Přiučuji se jeho slohu – nevím, zda-li mi možná bude, abych ho dostihnul....“dostihnul...“ A tomu skutečně tak bylo. Mácha s velikým zalíbením se pilně zabýval čtením Hájka, Paprockého, Pelzla, Veleslavína, vůbec staročeských kronik a spisů do oboru dějin sáhajících, považuje je za jediné pravé vzory české prostomluvy. Choval v sobě přesvědčení, ba i zřejmě se o tom projevil, že historický román český se jenom tenkráte dokonalého úspěchu dopídí, když nejen ladným obsahem, ale i ryzým národním slohem nad jiné vynikne. – „Slohu, na jakýž pomýšlím, neučí ani mluvnice, ani skladba, ale neustálé se hrabání v starých knihách českých a přátelské přilnutí k domácím mravům. Jako přítel příteli se odcizí neustálým zacházením s jinými lidmi a zanedbáváním přátelských poměrů, takž i s jazykem jest a se vším, co našeho. Historický román český by měl nahraditi Čechům společnosť, přítele, besedy, časopisy a všecko, čeho jiní národové nazbyt mají a čeho nám se nedostává,nedostává. 314 Vábiti by měl i příkladnou mluvou svou, aby se národ, jehož síla a sláva na minulosti spočívá, k oněm časům v duchu přiblížil a s nimi se úplně spřátelil.“ „Že právě o českém slohu mluvíme,“ – projevil se pak dále, – „tu mi ten i onen novější spis napadá, jehož pravá cena a pravý půvab jedině na mluvě se zakládá. Zdaliž Langerovy selánky sem nepřináležejí? Podivně na mne působily v ohledu tom taky některé ballady Hněvkovského, a to ne tak básnickou cenou, jako pravým českým zvukem, jejžto docela národní duch provívá a na němž patrno, že z českého myšlení vychází. Z mladších mimo Langera mně žádný tak nezajímá jako Kamarýt, nejněžnější a nejčeštější náš nový básník!“ – Byla již pozdní noc, když jsme se do města navrátili. Na Hradčanech se pozastavivše v dolinu jsme pohlíželi. Praha v dřímotách, ty staré poloozářené věže jakoby o zašlých dobách přemítaly, a ten Vyšehrad, ta kostra z dávnověkosti české, lunou poloosvětlen, polo v stínu, dojmem obrovského náhrobku na nás působil. „Věru, kdyby mne osud k nejzazším končinám světa zahnal,“ – pravil Mácha – „nemohl bych jinak, než že bych připutoval časem k starému Vyšehradu a mysl svou pohledem naň posilnil! Nic na světě se mi tak pevně nevštípilo v srdce a paměť, jako píseň: „Ha ty naše slunce, Vyšehrade 315 tvrd!“ a žádná báseň mnou ještě tak mocně nepohnula. Ne pouze tím, co v ní leží, ale mnohem více tím, co ve mně probudila a vždy znovu probuzuje, stala se mně posvátnou. Upomíná mne na Vyšehrad a tento zase na všecky osudy naše. Ta Vyšehradská skála se mi věru zdá jako kámen moudrosti české. Nač ho jinde hledati? Zde stojí a všecko v sobě chová, co pravočeského a čistě národního jest. Mělo by se i básnictví naše pevněji připoutati ku skále této, měla by i literatura naše vroucněji k ní přilnouti, nežli se stává. – Když na ten kus země před sebou patřím, tu jakoby říše báchorek se mi před očima otevřela a dávné pověsti se mi před zrakoma hemžejí. Jaké to látky ještě nepoužité! Budeme-li váhati, zmocní se cizinci látek těchto a dostanou se k nám teprv z druhých, kalných už pramenů; neboť lid po nich baží a chápe se jich, kdekoliv se jich dopíditi lze. Pak se vyhrnou překladatelé a nastane obrácený svět v literatuře naší. Co původního se vyskytne, o cizině jednati bude, a co domácího jest, teprv z ciziny k nám dojde. Kterakž pak národnímu duchu ujmouti se možná? Kým se utuží národní smejšlení!“ – Při těchto as myšlénkách jsme se pozdrželi až k rozchodu. Ze všech pak projevení Máchových vyzírala touha po rozsáhlém působení na poli národního básnictví. Popěvky lidu z novějších časů 316 jej však nevábily tak mocně jako drahocenná starobylá skládání, jejichž důmysl mu blížeji stál, nežli naivnosť oněch. – Studená země chová nyní i básníka i všecky pěkné záměry jeho. Podal nám malou jen částku toho, co vlastně podati zamejšlel; ale kritika česká neměla času po dvacet let promluviti o plodech jeho s onou všestranností a povážlivostí, kterouž zajisté každému talentu dlužna jest. Těch několik hlasů, co se o Máji ozvalo, nepostačilo ani k poznání básníka, ani k ocenění plodů jeho. Kojíme se však nadějí, že vyjitím sebraných spisů Máchových čtenářstvu českému nejen nesmírná ztráta se zřejmě objeví, jakouž jsme úmrtím nejnadějnějšího epigóna českého utrpěli, alebrž že pozůstatky tyto i s působením se neminou na pěknou literaturu českou vůbec. Ležíť v plodech básníků nad jiné povolaných kouzlo jakés povzbuzující a pojímavé mysli obzvláště nalazující: neboť myšlénka myšlenkou, cit citem se rodí, a kde obrazivosť tak bohatými květy oplývá, tak hlubokým vnořením se v přírodu mysl zajímá a tak vřelým zanícením srdce uchvacuje, tamť nemožná věru, aby se bohatá setba v příbuzné některé tvořící duši neujmula a dále nevyvinula.
K. S.
317 Opravy.
Str. 13. řádka 2. s hora čti: přines místo: přines’. 37. 6. z dola každá m. kažá. 62. 3. Kmochův m. Kubšův. 105. 3. ne, brusselských m. ne-brusselských. 123. 9. nešetrnosť k mým m. nešetrnosť s k mým.
318 Obsah.
I. Čásť básnická. M. Brodský:Strana Růže na Kriváni1 Jelen Karla Velikého (legenda)5 Ideálu7 Slzy luny8 Dožij – dopij!9 Vítězslav Hálek: Sázka11 Písně večerní15 Adolf Heyduk: Mé matce22 Stůj22 Rybičky23 V Lánský: Ubohá cikánka24 319 Rudolf Mayer: Věčnosť27 Znělky noční31 Písně v bouři33 Jan Neruda: O Šimonu Lomnickém37 Anna Sázavská: Sestrám48 Popěvky49 Žofie: Nepoznána51 Bouře52
II. Čásť prosaická. Přívozník. Od Vítězslava J. Hálka53 Z notiční knihy novinkáře. Od Jana Nerudy90 Dvojí probuzení. Od Karolíny Světlé109 Všední život. Od M. Brodského159 Kříž pod Petřínem. Od Josefa Baráka196 Pták Ohnivák a liška Ryška. Pohádka od J. E. Miletinského205 Chyže pod horami. Obrázek ze Slovenska od Boženy Němcové225 Den v Sydenhamu. Od Dr. Jana Palackého285 Upomínka na Karla Hynka Máchu. Od K. S.305295
E: dp + sf; 2002 320
Bibliografické údaje

Nakladatel: Barák, Josef; Dominikus, Hermann; Rohlíček, Bedřich
(Redigoval: Josef Barák. V Praze 1858. Nákladem H. Dominikusa. Tiskem Bedřicha Rohlíčka.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VIII]+320

Věnování: Mácha, Karel Hynek
(Nesmrtelné památce pěvce Máje, Karlu Hynku Máchovi.)