Přívozník.
I.
Když jsem byl pět let starý, ptal se mne otec: „No, čím pak budeš?“
Byl jsem na rozpacích, mám-li říci: „Chci být pánem,“ anebo-li: „Já budu přívozníkem!“ Proto ale jsem předce řekl určitě: „Já budu přívozníkem!“ – Otec se usmál, jakoby si byl myslil: „Však ti časem svým panské myšlénky ještě přijdou.“
Vyznám se upřímně, že se mi od jakživa přívoznictví nejvíce líbilo, a kdyby mi byly později nevlezly panské myšlénky do hlavy, byl bych nyní zajisté přívozníkem.
Jako ale každý k tomu, čím chtěl někdy být, po celý svůj život cítí jakousi náklonnosť, byť se byl stal i něčím zcela jiným, – tak i já jsem po-
53
savád vždycky nejvíc náklonnosti cítil k přívoznictví. –
Věru, přívozník je živý most. Od božího rána až do večera jezdí od jednoho břehu k druhému; na jeho pramici ustavičně někdo, pořád tam živo, a hovor nevyjde, jako ten oheň, kde se ustavičně přikládá. Tu přijde ten, a povídá, jak platí na trhu v městě, tu zas ten, a vypravuje, že si jde na ouřad pro ohlášky – zkrátka, na pramici je ustavičně živo, jako v mlýnech. – A což dnes ráno, když ta veselá chasa se převážela do polí! – Musím podotknout, že většina Vrbenských sousedů má svoje pole na druhé straně. – Co se ten Kubšův oráč naškádlí té Libichovic děvečky, že prý už ví, s kým vždycky večír stává u vrat; děvečka se směje, aby prý jí to přál, že prý bez toho nemá nic na světě, než trochu té lásky – ale do Tomsovic Josífka jakoby to rejpalo. Myslí si: „Zatrolený ten Kubšův – co ten všechno nevyčenichá! Ale počkej, však já také tvoje spády vypátrám, a povím to pak na přívoze!“ Ale Kubšův, jakoby byl ty jeho myšlénky uhodl; usmívá se naň, a myslí si: „Však ty nabereš! Kdyby nebyla večír Libichovic Madlena na světě, a kdyby nestála s tebou u vrat – možná, že bys se ohlížel po jiných – ale takto – – nebojíme se.“
A když se večír chasa vracela z polí – zas
54
veselo a živo. Ba Tomsovic Josífek nečekal dlouho na příležitosť, aby to Kubšovému splatil. Ještě dnes večír povídal, když se vraceli: „Kubšův se dnes často ohlížel na sluníčko, aby poznal, jak je pozdě. Hahá! známe se. Viď Náno, že se často za tebou ohlížel!“
Kubšův se usmál, a pravil: „Nu, nevídáno, když jsme několikkrát na sebe mrkli!“ Pro sebe si ale myslil: „Počkej, ty duše, však já zejtra zas na tebe něco povím!“
Byli skoro v půli řece, když k přívozu přicházely dvě harfenice.
Hoši je hnedle spatřili, a jeden z nich praví: „Hej, hoši, dnes bude ve Vrbně veselo! Jdou k nám harfenice!“
Hoši, kteří ještě harfenice byli neviděli, ohlíželi se v tu stranu, odkud přicházely.
„Hej, to bude dobrá!“ pravil jeden.
„Ichuchu! to bude zpěvu!“ pravil druhý.
„To si zadupáme!“ mluvil třetí, a kdyby byl nestál na pramici, byl by se dal hnedle do tance.
„Rozumí se, Františku, že také přijdete do hospody!“ pravil zase jiný k přívozníkovi, asi třiadvacetiletému.
„Jen se vyrážejte sami!“ odpověděl přívozník. „Já mám dnes hlídku.“
55
„A kozel ví! Ty máš tě každý den hlídku; nic si nepřeješ. Jen přijď, budeme tě očekávat.“
„Ne, děkuju ti, dnes nepřijdu.“
Ten, který přívozníka vybízel do hospody, myslil si: „Hm, to nebude jen tak. Zdá se mi, že má Frantík něco za lubem, s čím nechce ven. Od nějakého času ňák málo mluví.“ –
Jak hoši přišli do vsi, hned se rozneslo, že dnes přijdou harfenice. A když se převážel přívozník na druhou stranu, už stálo u přívozu hejno dětí a výrostků, dívajících se na druhou stranu, a jeden druhému povídal, ač to již všichni věděli, že dnes budou ve Vrbně harfenice.
Slunce nedávno zašlo, a měsíček dnes brzy vyšel. Už i leckterás hvězdička se dostavila na hlídku; ba přibývalo jich na nebi, jako těch dětí tam u přívozu.
Nad řekou se rozložil milošumný mír; řeka si temně hučela pochod, kolem vesla žblunkaly vlnky, lehké jako ty myšlénky těch dětí tam u přívozu. Bílé jepice poletovaly nad hladinou řeky, a časem se vyhodila mladá štika nad vodu. –
Harfenice a s nimi mnoho chasy, která se ještě později vracela z polí, vstoupily na pramici. Zahrály několik akkordů; děti na druhém břehu ztichly, na nejvejš jedno druhému šeptajíce: „Už hrajou!“
Hudebník u nás vždycky hraje, když se pře-
56
váží, a přívozník by za celý svět od něho nevzal peněz. Hudebník jest všude vítán, a rozveselí-li zkormoucené srdce, platí to víc, nežli peníze. Hudebník je svobodný, jako pták, a platí tím, co má – zpěvem a hudbou. –
Když byli už hodný kus od břehu, spustily harfenice: „Když měsíček spanile svítil –“
Chasa na pramici poslouchala – sotva kdo dýchal, a děti na druhém břehu ani nedutaly.
Harfa a zpěv večír na vodě má něco zvláště krásného do sebe. Všechno tak tiché – rybičky si hledají místo k odpočinutí – na nebi to světlé modro – na břehu křoví v prvním usnutí – mezi to jasný zpěv a přizvukování harfou – – však už vystoupili všichni na druhý břeh. Chasníci zacházeli domů, aby ještě pouklízeli, a děti doprovázely harfenice přímo k hospodě, dovádějíce a mezi sebou se škádlíce.
U vody nastalo ticho. František seděl v pramici, čekaje, jestli ještě někdo se dá převezt. Zakoukal se do té modré vody, jakoby v ní něco hledal. Vlastně ale ani nevěděl, že se do ní dívá, neboť se mu v hlavě křižovaly myšlénky, jako za dne ty ryby ve vodě. Člověk má tak ledacos, co mu leží v hlavě a na srdci, a zvláště mladému člověku není divu, jestliže se někdy zamyslí.
Nedaleko od přívozu se otevřely u jednoho
57
domku dvířka, a z nich vyšel mladík. Náš přívozník toho ani nespozoroval. Ba mladík ten již seděl na pramici, a František ještě nevěděl, že někdo tu.
„Jak pak, Frantíku, pojedem?“ ptal se mladík.
Frantík sebou trhl, a teprv teď spozoroval, že má na pramici hosta.
„I hle hle! Toníček Kmochův! Aj jsem vás neviděl. Kde pak jste tak pozdě chodil?“
„Byl jsem u Strnadů na táčkách –“
„U Strnadů? – A ba právě; vždyť jsem vás tam viděl před večerem jít.“
„A ta Marjánka dovede člověka zdržet, že se od tamtud ani nechce.“
Frantíka jakoby ohněm polil; třásl se na celém těle, a div že veslo udržel v ruce. Byl tomu rád, že je večír, a že Kmochův to jeho pohnutí nemohl pozorovat.
„A což dnes nezůstanete ve Vrbně? Máme zde harfenice.“
„Harfenice? Na mou kuši, to jsem ani nevěděl. To víš, při Marjánce člověk zapomene na celý svět. No, nic nedělá; nevzal jsem si bez toho sebou peněz – zastavím se tedy doma pro peníze, a dám se zase převezt k vám. – Harfenice, a já tam nebýt – toto! Víš co, Frantíku, počkej zde
58
na té straně na mne; nebude to trvat ani čtvrt hodinky, a já se vrátím.“
Musím podotknout, že Netolice, odkud Kmochův Toník byl domovem, ležely na druhém břehu právě naproti Vrbnu, jen několik set kroků od vody.
„Nepřijde-li nikdo dřív, počkám.“
Kmochův Toník se rychle ubíral do Netolic.
Mladý přívozník byl jako na trní. Stál o veslo podepřen a díval se na druhý břeh k Strnadovic domku. V oknech se kmitalo světlo; bez pochyby s ním někdo chodil po světnici. Teď je postavil na stůl. Jedno okno jakoby byl zastřel stín; snad se někdo díval z okna. Stín od okna zmizel, a Frantík zase spatřil svíčku, jak kmitá na stole. Na to vrzly dvířka a –
„To je Marjánka!“ pravil přívozník, a nedbaje na to, že slíbil Kmochovi, že na něj počká, odrazil od kraje, a vesluje co mu síly stačily, byl u druhého břehu ještě dřív, nežli Marjánka sešla k přívozu.
Marjánka nabírala vodu do nádoby.
„Byl u tebe Kmochův Toník?“ ptal se rychle.
„Ne u mne, ale u nás.“
„Lžeš; tys ho tam sama tak dlouho zdržela.“
„Nu a kdybych zdržela, co je víc!“
„A tak! Bez pochybys mu řekla, kdy má zase přijít!“
59
„Ale jdi, bláhový! Já o něj stojím, jako o pejřavku v poli.“
„Tak bez pochyby chodí za tvým otcem?“
„Ale prosím tě, nehněvej mne. Když k nám jde, nech ho jít. Kdybych mu ukázala špatné oko,bude na mne otec i matka celý týden bručet. Otec sice mluví to a ono, ale ať si mluví; to jsou jen samé plané řeči.“
Frantík vzal Marjánku záza ruku; Marjánka se nezpouzela.
„Marjánko, máš mne upřímně ráda?“
„I to víš. Vždyť jsem ti to už stokrát řekla.“
„Marjánko, máš mne opravdu ráda?“
„Ale prosím tě, netrap mne tím pořád. Co ti mám jiného říc?“
„Tedy dobrá. Ale to ti povídám – že toho Kmocha nehorázně vyplatím, bude-li k vám pořád dolézat.“
„I pro mne si dělej, co chceš; mně na něm nic nezáleží.“
„Marjánko, dej mi hubičku.“
„Tu máš si třebas dvě.“
„Toníkovi Kmochovic jsi ještě nikdy nedala hubičku?“
„Prosím tě, nech mne s tím Kmochem už na pokoji.“
„Marjánko, dnes půjdem spolu do hospody;
60
jsou tam harfenice, budem si tam moc trochu zatočit.“
„Půjdu. Jen počkej, až donesu domů vodu, a trochu se přistrojím.“
„Tedy půjdeš?“
„Ale to víš, že půjdu. Co pak bych tobě k vůli neudělala!“
„Mám sice dnes hlídku – ale požádám Martina, a on mne zatím zastane.“
Marjánka šla zatím domů, a Frantík se díval na druhý břeh, nejde-li už Kmochův Toník; když ale nikoho neviděl, šel do svého domku, a za chvílku se vracel z něho s Martinem.
Martin si usedl na pramici, a Frantík šel k Strnadovům, a tam čekal pod okny na Marjánku.
II.
Martin se uložil do pramice, aby měl za Frantíka hlídku. Nejprvé se díval na druhou stranu, nejde-li snad už Kmochův, aby tam nemusil dlouho čekat. Nevidě ale nikoho, položil se na znak, a počítal hvězdičky. Nejprvé mu bylo divno, že je jich tolik, a tak husto; některé z nich jsou tak jasné – jiné zase drobné jako mlha – ba jako mlha. Těžko se do nich dívat – člověku se dělá mlha před očima a ta mlha stále houstne; ba už je jako
61
pravá mlha. Už je až tma od té mlhy, jako v noci – – víčka zapadají – a Martin usnul.
Aby to nebylo nikomu divno, proč Martin tak brzy usnul, musím podotknout, že byl Martin nejslavnější a nejznámější ospalec v celém vůkolí, tak že mu daleko široko nebylo rovna.
Jak jsem tedy pravil, usnul. Zdálo se mu, že je ten svět obalen mlhou, jako žloutek bílkem, že je to – až hrůza. Skoro se mu zdá, že se celý ten svět v té mlze utopí, ba už chtěl z toho světa uteci, ale doběhl jen až na pramici. Tu povstal převeliký vítr, odtrhl pramici od břehu – a hajdy s ní do prostřed řeky. A Martin neměl vesla! Mlha se sice tím větrem ztrácela, ale jak se dostat ku břehu! Tu přiběhla – čert ví, kde se tu vzala – přiběhla velryba, a zrovna na Martina. Martinu stál pot na čele, jako hrách. Velryba otvírá ústa, sápe se po Martinovi – Martin se už vidí co Jonáš v břiše velryby – v tom chlamst! a Martin – se probudil.
Martin koukal na ten svět, jako u vidění, a nemohl pochopit, co se to s ním dálo. Volání ale z druhé strany brzy jej přivedlo k sobě.
„Hola hó! – tisíc láter – kde jste kdo – je to přívoz – hanba – holahó!“ volal KubšůvKmochův známý hlas.
Martin se nemohl hned zpamatovat, kde vlastně
62
je protější břeh, až když klení a nadávání se sypalo, jako kapky v lijáku, narovnal si čepici na hlavě, vzal veslo do ruky a jak dalece mu jeho přirozená lenosť dovolovala, vrávoral s loďkou k protějšímu břehu.
Klení a nadávky na břehu, k němuž se blížil, řidly zpoznenáhla, jako dešť, když bouřka přechází.
Když Kmoch vstoupil na loďku, pravil:
„Vždyť jsem si to myslil, že Martin usnul. Tebe by mohli odnest zloději tři míle cesty, a ty bys nic nevěděl.“
„Co pak by se mnou dělali!“ bránil se Martin.
„Kde pak je Frantík? Vždyť mi slíbil, že na mne počká!“
„Nevím. Řekl mi jen, abych za něho dnes převážel. Šel někam, já nevím kam, neboť na mne přišla trochu jako malá dřímota.“
„Člověče, kdy ty se vyspíš?“ ptal se Kmochův po malé přestávce.
„To sám pánbůh ví! Často mám zlosť, že za dne musí člověk bdít.“
„A jsi tak už od maličkosti ospalý?“
„To právě ne. Spával jsem sice vždycky rád, ale co odešla Pejpalovic Andula za tím vojákem – však darmo o tom povídat. Raději spím, než bych na to myslil. První čas jsem nespal velmi dlouho, a myslil jsem, že si již spaní odvyknu. Pak jsem
63
ale myslil: Co je to všechno platno! Co tam, to tam; a od toho času se nemohu do syta vyspat.“
Když vystoupil Kmochův na břeh, zamyslil se Martin do Anduly, šel v myšlénkách za ní a za vojákem – už je skoro dohonil – tu se dali do lesa, křoví je zastřelo, Martin je nemohl najít – zase se mu dělaly mžitky před očima, a on zase – usnul.
Leč nechme ho zde spát, a podívejme se zatím za svými známými do hospody.
V hospodě jakby nabil. Mladí a staří, hospodáři a chasníci, hoši a dívky – všeho tu zrovna dost. Kdož pak by rád neslyšel hudbu a zpěv, a kdo z mladých by si rád nezatančil! A veselosť ta se neobmezuje pouze na hospodu. Pod okny rejdí děti, jako o přítrž. Pepík Pokorných právě vystrčil Jeníka Ramšovic z kola, které tam pod okny měli; Jeník se pustil za Pepíkem, kluci se dali do křiku, rozběhali se po návsi, aby Pepíka chytili – – – je živo po celé vsi.
„S těmi kluky zrovna – pánbůh mi hříchy odpusť – – toť je ňákého dovádění!“ praví jedna teta k své sousedce, s nížto se dívala oknem do hospody.
„Vždyť jsou tu dnes harfenice!“ omlouvala sousedka děti.
V hospodě bylo, jak jsem pravil, jakoby nabil.
64
Harfenice začaly nejdříve zpívat, pak se hrály skočné, a když vstoupil Kmochův do hospody, hrály se skočné – jen což děláš!
Na jedné lavici seděl přívozník vedle Marjánky. Tetám, dívajícím se oknem do světnice, neušlo, že se Frantík „k té Strnadovic ňák přitáčí.“
„Co pak tomu říkáte, kmotra?“ tázala se ta první, mrknouc na druhou, čemuž ale tato ihned porozuměla.
„Inu mladosť je radosť. Je mi to ale divné, že se dnes Frantík vydal do hospody; obyčejně tu ani nohou o práh nezavadí.“
„Ba máte pravdu. Ten hoch není, jako jiní. Myslím ale, že za tím něco vězí. Tichá voda břehy reje.“
„A! hle, hle! Teď ji vzal Toník Kmochův k tanci. Co pak neslyšíte nic, že si ji chce Kmochův vzít?“
„Což, možná to je; jsou oba mladí. Starý by tomu, se mi zdá, svolil, neboť má Kmochův pěknou chalupu.“
„A co tomu řekne přívozník?“
„Inu, co řekne! když to bude, bude to. Hlavu si nestrhne.“
„Aj, aj! podívejte se, teď sedí přívozník a Kmochův Marjánce každý po jedné straně.“
„Zdá se, že se hádají.“
65
V skutku se začala mezi nimi hádka.
„Ty jsi pěkně na mne čekal. Já jsem se mohl rozkřičet, nežli jsem se toho shnilého Martina dovolal.“
„Ale předce jsi se ho dovolal?“
„Ale kdy! Kdyby byl v tom okamžení na té straně býval, byl bych jej hodil do vody.“
„Do vody?“ pravil přívozník skoro jako uštěpačně. „A proč do vody? Vždyť tě snad převezl? Či jsi sem přeplaval v šatech?“ – Byl tomu rád, že se Kmochovi přihodilo něco nemilého. – „Já myslím, že byl Martin na svém místě.“
„Vždyť ale spal, a já ho musil dříve budit.“
„Proto právě byl na svém místě.“
„Proto právě nebyl na svém místě.“
„Byl na svém místě.“
„Hrome, nebyl.“
„A proč nebyl?“
„Protože i ty nejsi na svém místě!“ Kmoch jenjen hořel. Chytil přívozníka za pravici, a chtěl jej odtrhnout s lavice.
„Oho, panáčku! Tak ty s takovou? Tam je tvoje místo, ty krňase jeden, a jestli cekneš, tu ti potom teprvé povím, kde jsi ty na svém místě!“ křičel přívozník, a chytil Kmocha za prsa, strčil jím, že tento až kolo tanečníků prorazil, a u prostřed kola zavrávoral a potácel se k zemi.
66
Všeobecný smích následoval, a bylo patrno, že je Kmoch zahanben. Kmoch se vzchopil a horempádem se chtěl vrhnout na přívozníka. Ti ale, kteří netančili, tomu předešli tím, že se postavili mezi něj a mezi přívozníka.
Bylo hnedle zas veselo, jako prvé. Přívozník se Marjánky nespustil, a když se k nim blížil Kmoch, měřil jej buď od paty až do hlavy, jakoby se ho ptát chtěl: „A odkud pak ty jsi?“ anebo se k němu opovržlivě obrátil zády.
Přívozník měl Kmocha zrovna až dost. Na přívozníka se sápat – hrome, to se mu ještě nestalo! A jakž by si to byl směl nechat k hanbě, aby snad se zejtra o něm na přívoze povídalo, že on – přívozník – nedovedl Kmocha jak se patří skrotit!
Kmoch více netančil. Se džbánkem v ruce, chodil od jednoho k druhému, dávaje připíjet.
„Kmoch si hledá kamarády!“ šeptal jeden ze synků přívozníkovi do ucha, ale tak, že to mohla Marjánka slyšet.
„Ten jich nabere!“ pravil přívozník polo k němu, polo k Marjánce. Bylť na to trochu hrdý, že se skoro se všemi synky ve vsi kamarádil. A moci se tím chlubit před svou holkou – věru to stojí také za chloubu.
67
„To ti povídám, Marjánko, ať s ním více netančíš,“ pravil pak k Marjánce.
„Jak chceš. Ale jestli přijde, nemohu mu to odříc.“
„Řekni jen, že to nechci. Či ti na něm tak mnoho záleží, že se ostýcháš, mu odříc?“
„Ale prosím tě, nezačínej zase. Anebo uvidíš, že s ním naschvál půjdu k tanci.“
„Nech žertů stranou. Povídám ti, že s ním tančit nebudeš.“
„Tak tedy nebudu.“
Marjánka se skoro lekla Frantíkových očí, jež tak divě svítily, div že z nich jiskry nesršely.
Netrvalo dlouho, Kmoch přišel pro Marjánku k tanci.
„Já s vámi nesmím tančit,“ zdráhala se Marjánka.
„To bych rád věděl, proč?“
„František tomu nechce.“
„To bych rád věděl, proč?“
„To nemusíš vědět, proč!“ vzkřikl přívozník, chytil ho za rameno, odtrhl ho od Marjánky a hodil jím nazpět. A chceš-li předce vědět proč, tedy věz, že tamto je pro tebe místo.“
Kmoch se vzchopil a sápal se na přívozníka.
„Že mi to ueudělášneuděláš ještě jednou!“ stavěl se.
„Třebas’ sedmkrát po sobě.“
68
„Že ne ani jednou!“
„Jak mile sáhneš po Marjánce, máš to hned!“
Kmoch byl nanejvejš rozdrážděn. Sáhl po Marjánce.
„Hajdy! Anebo roztáhneš všecky čtyry!“ A Frantík jej šťouchl tak upřímně do zad, že tento hnedle k zemi dopadl.
„Že to neuděláš už ani jednou!“
„Abys dal pokoj, tu máš to znova!“ A Kmoch nyní skutečně dopadl k zemi. Když se vzchopil, dal se do pláče a plakal jako dítě.
Všeobecný smích mu za to platil.
Jeden z těch, kterým dával Kmoch připíjet, přiblížil se k němu, a snažil se ho utišit.
„Nedělej si z toho nic!“ pravil. „Však my ještě ErantíkoviFrantíkovi vymeleme.“
„Kamaráde, ty nevíš, jak mám Marjánku rád. On před ní hodit mnou o zem – ne to já nepřežiju.“
„Mlč, splatíme mu to.“
„Máš pravdu, kamaráde, a to hned.“
V skutku se Kmoch zase hnal po přívozníkovi.
„Chlape, jestli se mne dotkneš, já tě rozmelu na prach!“ vzkřikl přívozník, a zaťatou pěstí mu hrozil.
Ale Kmocha to jen víc rozdráždilo. Chytil přívozníka kolem prsou, a pustil se s ním do křížku. Frantík nebyl líný, obemknul ho taktéž, smáčkl ho, vyzdvihl jej, a jako hračku jej vynes’ z hospody.
69
„Teď, chlape, táhni. A přijdeš-li nazpátek, přetluču ti hnáty!“
Kmoch se více nevrátil. V hospodě bylo živo. Všechno se shromáždilo kolem přívozníka, a každý dle svého způsobu vypravoval o tom, co se právě stalo.
Marjánka byla jaksi polekána.
„Hoši, uvidíte, že já Kmocha co nejdříve zpropadeně vyplatím!“ pravil přívozník. „Já kluka zkoupám, jako myš!“
„Prosím tě, neměj s ním už nic!“ vložila se do řeči Marjánka.
„Neměj ty s ním nic, a on se nebude kolem tebe otáčet, ty ještěrko!“
„Františku, to si pamatuj!“ – Marjánka se od něho odvrátila. Frantík se poněkud zarazil; teď mu teprv napadlo, co promluvil. Díval se za ní – chvěl se na celém těle.
„Marjánko, teď půjdeme domů!“
„Jdi si sám; já zde zůstanu. To jsem já od tebe nezasloužila.“
Frantíkovi bylo skoro do pláče, a kdyby zde byl býval sám – kdo ví, co by byl neudělal. Bylo mu toho líto, že Marjánce ublížil.
„Marjánko, prosím tě, odpusť mi to. Ten kluk byl všeho příčinou,“ podával Frantík Marjánce ruku.
70
„Teď si já také postavím hlavu!“ odsekla mu tato, a ruku jeho nepřijala.
„Také dobře.“
Frantík teď si dával hrát jednu písničku za druhou. Netančil ale víc; sedl si za stolek, rukou si podepřel hlavu, pil jako o závod, a nemluvil již ani slova.
III.
Druhého dne se mluvilo na přívoze hlavně o tom, kterak se komu včera dařilo v hospodě. Ten mluvil to, ten to – každý něco; každému se něco přihodilo, co mohlo být podstatnou příčinou, aby o tom dnes mluvil.
Ledacos se též mluvilo o Kmochovi. Jedni o něm vtipkovali, druzí se mu smáli, jiní mu nadávali – dle toho, jaké byl kdo povahy.
Frantík si těch všechněch řečí nevšímal. Jindy sice ledacos také prohodil; aspoň slovem anebo úsměvem anebo i úštěpkem ukázal, že v rozmluvě beře podílu. Dnes ale ani toho ani onoho u něj. – Já bych sice uhodl, proč se v rozmluvu ostatních nemísí, a co to vlastně jest, co mu dává tak hojné látky k přemýšlení, že mu vše ostatní uchází, co se kolem něho děje a mluví.
Ovšem, kdyby člověk soudil dle toho, jak
71
Frantík dnes převáží, musil by vyznat, že se s veslem právě dnes otáčí, jakoby byl pro ně zrovna rostl. Ale tak se nám často děje, že práci, při níž není zapotřebí myšlének, vykonáváme mistrně; ale naše myšlénky – bůh ví, kde ty bloudí!
O tom, že se tak podivně rozešel Frantík s Marjánkou, se vlastně ani nemluvilo. Málo kdo o tom věděl, a ten, kdo to věděl – k čemu o tom mluvit? Můj ty bože, komu se to ještě nestalo, aby se byl se svou milou nerozešel, anebo nerozhněval, anebo snad – ale jak pravím, nenapadne nikomu, aby o tom dvakrát přemýšlel; a kdyby i, nač by se člověk o to pálil? – Dnes se rozejdou, zejtra se sejdou, a bude zas dobře – ba, kdo ví, nebude-li lépe, nežli bylo?
Jinak ale Frantík. On nebyl z těch, kteří jsou dnes tak, zejtra jinak. Ale co si jednou umínil, musil provest, a kdyby jej to i hrdlo stálo. On mnoho řeči jakživ nenadělal, za to ale jeho slovo platilo, jako berný peníz. A mýlil by se velice, kdoby jej jedině podlé mnohosti slov posuzovati chtěl. Takový člověk, jako on, ledacos v sobě tutlá, a bývá to časem tím silnější, čím méně tomu slov dopřeje. A jestliže ho něco i žere, možná, že se od něho ani jeho vlastní bratr toho nedoví. Rozhodne-li se ale k činu, pak jedná rozhodně, bezohledně, jistě.
72
A dnes se tak mnoho, mnoho stavělo Frantíkovi před oči – tak mnoho, že skoro ani kolem sebe neviděl to, co vlastně stálo před ním.
Leč nechme zatím zajít slunce a vyjít hvězdy. Pak-li že člověka jisté myšlénky zajímají za dne, tím živěji se mu staví před duši večír. Za dne je člověk předce jen roztržitý. Za dne je vše živo, vše na nohou, a ten mnohostranný život pozornosť naši dělí. Večír ale všechno kolem nás ztichlo; co bylo za dne živo, nyní odpočívá, a člověk je všelijakým myšlénkám, a snad i trampotám přístupnějším, nežli za dne. Večír počíná život v nás, za dne jest mimo nás. A proto lidé, kteří více, nežli obyčejně přemýšlejí, často probdí noci, a proto ti samí lidé si často nevšímají toho, co se za dne kolem nich děje. A proto bych nazval večerní dobu dobou přemýšlení, rozvažování a plánů; den ale dobou konání.
Hvězdy tedy již vyšly. Frantík se dnes cítil poněkud slabším, nežli obyčejně; dnes se mu zdálo, že ta práce, kterou dnes konal, je skutečnou prací – jindy si toho ani nevšímal. Ba zdálo se mu, že je ten přívoz skutečně větším dřením, nežli kterákoliv jiná práce. Dnes to aspoň cítil, že je velmi unaven, a těšil se té chvílce, kdy si bude moci ulehnout, a ve spánku, jak myslil, tak na ledacos zapomenout. Dnes teprv poprvé u sebe po-
73
znával, jak blahodějným jest spánek. Jindy si ulehl, že to chvíle sebou nesla; dnes by byl rád, kdyby spánkem tak na mnohé věci – ba snad na celý svět, na všecko mohl zapomenout.
Zamrzelo ho ale pojednou, že má dnes hlídku. Neboť že včera Martin za něho bděl, anebo aspoň měl bdít, přivedlo nový pořádek v hlídku, a řada dnes byla na Frantíkovi. Jindy by mu to bylo ani nenapadlo, aby se pro hlídku byl na sebe rozmrzel. Jindy si lehl do pramice, a když usnul – usnul; ne-li, přemýšlel o ledačems, a byl tomu rád, že bdí a že může o tom přemýšlet. Dnes ale mu ta hlídka ležela na srdci, jakoby tam měl mlýnský kámen.
A v skutku zašel do boudy, která stála podlé přívozu, a žádal Martina, aby jenom ještě dnes byl tak dobrý, a měl za něho hlídku, že to budoucího dne – vlastně budoucí noci vynahradí. Proč, ovšem mu neřekl. A co by bylo také Martinovi po tom?
Martin neměl nic proti tomu; aspoň se vyjádřil, že je mu to jedno. Ba arciť – spát tu, anebo na pramici; velký rozdíl v tom není.
Frantík si sice ulehl, ale o spaní ani řeč. Byl sice mdlý, ale ty myšlénky nechtěly mu z hlavy; ba kdyby byl neslyšel z venčí chrápat Martina,
74
byl by mohl myslit, že dnes spánek si zmátl k lidem cestu.
Ta chasa – jak dnes byla dovádivá! Jeden mluvil o tom, jak se jistí dva měli rádi, a jak s toho sešlo; druhý vypravoval, jak se jiní dva mají rádi, a třetí do toho skočil, že s toho sejde – a všickni se dali do smíchu. Frantíkovi se zdálo, že se smějí jemu.
„Podíváme se,“ myslil si, „bude-li z toho co anebo ne. Nebude-li, pak z toho ale nebude ouplně nic, a to pro žádného.“
Lekl se sice té myšlénky, a bál se, podívat se lidem do očí; snad by přece někdo tu myšlénku mohl mu z očí vyčíst. Pak ale, jakoby si byl dodal smělosti, schválně se díval všechněm po očích. „Kdož pak umí číst, co se v nás děje! Zdaž to není k smíchu!“
Frantík se skutečně usmál. Aspoň se zdál být sám s sebou spokojen, že se dovedl, jak myslil, tak usmát, že nemohlo nikomu napadnout, jaké to myšlénky dříve měl v hlavě. Byl to jediný úsměv za celého dne, a divné, všelijaké myšlénky se mu zase rojily v hlavě.
To všecko bylo za dne. A když si teď ulehl, zdálo se mu to všechno opravdovějším a ledacos i nutnějším, aby o tom přemýšlel. Ba i ledacos jej
75
napadalo, co by snad se mohlo zdát právě podivným; jemu ale to bylo dosti přirozeným.
Tak divně se mu vše stavilo před oči, že počal pochybovat, může-li vlastně člověk být šťastným. Aspoň chudý člověk že málo kdy dojde štěstí, a čím člověk chudší, tím že vzdálenější od pravého štěstí. Co se mu zde namítlo lidí – jinak ničemů, ale že měli jistého jmění, všechno se k nim chovalo přátelsky, všude se jim dvéře otvíraly, všude byli rádi viděni. On v sobě cítil tytéž schopnosti, žeby u mnohých lidí mohl stát v téže vážnosti; ba byl snad i schopnějším, nežli jiných lidí mnoho. Ale s chudým člověkem, tak myslil, se všude jen postrkuje jako s věcí, všude jej staví v pozadí.
Proč se s ním nechtěla Marjánka včera smířit? Ovšem že jí ublížil; ale zdálo se mu, že kdyby měl očekávat nějaký statek, žeby to ani byla nepokládala za ublížení, a žeby mu byla ihned odpustila. Vždyť se Kmoch k ní nechoval také dvakrát vzorně, a předc –
Ale ne, to nesmí být! Kmoch jí tolik neublížil jako on. A dát se Kmochem zahanbit – ne, raději skočit do vody. – Ale vždyť ji ihned prosil za odpuštění! – Snad ji neprosil dobře, snad bylo v jeho hlase ještě něco zbytku z té zlosti, jakou jí právě ukázal. Kdyby snad byl lépe prosil, vždyť není Marjánka z kamene. Snad –
76
Nedalo mu to ležet. Ještě ji musí odprosit jednou; snad bude pak vše zas dobře. Všechnu svou sílu musí sebrat, aby ji odprosil co nejzdvořileji, co nejlépe možná.
Vstal a skutečně vyšel z budky. Jak ale – neměla na tom dosti, že ji již jednou odprosil? Nebyloby to snížením pro něho, kdyby ještě jednou prosil? Buď již jak buď – rozhodl se a blížil se k Strnadových domku.
Již stál pod okénkem u komůrky, v níž Marjánka spala. Je to to samé okénko, u něhož stával celé hodiny, rozmlouvaje s Marjánkou; to samé okénko, u něhož si řekli, že se mají rádi, a že chtí být svoji; to samé okénko, u něhož jí vypravoval, jak si už domácnost zřizuje, a jak si ji ještě zřídí; to samé okénko, u něhož jí tak často dělal výčitky, že si ho tak málo všímá a u něhož se zase tak často již smířili.
A u toho samého okénka teď – –
Tak náramná bolesť mu ovládla srdce, že myslil, že to ani nesnese. Jakoby to na něj hodil, a on neznal cesty, kudy vyváznout.
Již chtěl zaťukat na okno, aby zbudil Marjánku. Ale ruka mu dvakrát klesla. Zdál se být sobě velikým hříšníkem, že kdy Marjánce ublížil; ona nikdy nebyla tak zlá, jak si ji chvílkami představoval, a
77
kdyby tomu nyní dovolila, snad by celou tu vinu u ní vyplakal, aby byl u ní čistým.
Konečně zaťukal na okno. U vnitř se nikdo neozýval. Frantík netrpělivě přešlapával s jedné nohy na druhou. Naslouchal – ani dechu.
„Marjánko!“ mluvil do okna polohlasitě.
Marjánka se neozývala. Jindy jej hned uslyšela.
Opět zaťukal.
„Kdo to?“ zvolala Marjánka, náhle probuzena z tvrdého spaní.
„Marjánko, otevři okénko, já jsem to.“
Marjánka poznala hlas. Vstala a pootevřela okno.
„Prosím vás, Františku, nedělejte hřmot u našeho stavení. Myslím, že jsme spolu hotovi.“
Zavírala okno.
„Pro boha tě prosím, Marjánko, odpusť mi, čím jsem se proti tobě zavinil. Věř mi svatosvatě, že se to více nestane.“
„Já vám nemám více co odpouštět, a prosím vás, abyste mne nechal ode dneška na pokoji.“
„Marjánko, je to tvé poslední slovo?“
„Chcete-li, budu vám je ještě jednou opakovat. U nás pro vás žádné růže nekvetou, a ode dneška je naše stavení pro vás zavřeno. Zapomeňte na to, čím jsme si byli, a šlapejte si cestu jinam.“
S těmi slovy zavřela okno.
78
Frantík zůstal dlouho stát u okna. Hlava mu šla kolem – snad by ani nenašel cestu k přívozu.
Za hodnou chvíli teprvé se zpamatoval. Šel na pramici, a budil Martina, aby si šel lehnout, že on teď bude mít hlídku.
„Když’s už pryč, vem tě čert – adie!“ mluvil Martin ze spaní.
Frantík ho nechal spát. Sám si usedl na prkno, jež bylo přes příč na pramici.
Ta celá věc se mu divně, divně pletla v hlavě. Všecko se mu zdálo tak zamotané, že nevěděl, kde se pravého konce dopídit.
Na tolik nebyl připraven. – Do rána ani oka nezamhouřil.
Lítost se u něj přeměnila v hněv; cítil se v nejhlubším srdci uražena.
Tolik ponížení – – ne, zde nemožná být lhostejným.
IV.
Uplynulo několik neděl, a dnes právě byla neděle.
V neděli bývá na některých místech zvláště živo; vždycky aspoň na přívoze. CeCo se tam těch lidí za tu boží neděli převeze! Za všedního dne nemá člověk ani dvakrát času, aby se podíval přes
79
vodu; za to si to vynahradí v neděli. Vím, že se mnohý po celý týden chystal na druhou stranu; ale tu přijde brzy to, brzy zas to, tu přijde někdo a tu zas někdo, a člověk se z domova ani nevypraví. V neděli ale si udělá každý pokdy, a skoro každý rád vyjde ze vsi. Mimo to se chodí i z Netolic do Vrbna do kostela, a tu má přívozník práce až dost.
Přívozník má vlastně v neděli ten nejvšednější den; a kdyby neviděl ty lidi, jež převáží, svátečně oděny, ani by snad nevěděl, že je neděle.
Podivno – Frantík dnes byl tak obyčejně ustrojen, jakoby byl všední den. Což snad dnes zapomněl, že je neděle? Vždyť býval jindy ustrojen jako kytka, že až radosť se na něho podívat. Mnohá holka se zalíbením se na něj podívala, jak mu to všechno slušelo, jakoby to na něho bylo ulito. A dnes – jakoby byl vyměněn. Že se dnes neusmíval, tomu se skoro už ani nikdo nedivil; neboť se Frantík už po dlouhý čas na nikoho neusmál. Kdo pak ví, co mu vězí v hlavě, a člověku není každé chvíle do smíchu. Že ale dnes se ani svátečně neodil, to už leckdos pozoroval; někdo ovšem jen tak se na to podíval, někdo si to jen pomyslil – jiný ale o tom přemýšlel a čtvrtý konečně šťouchl svého souseda, a buď mu to po tichu řekl do ucha, aneb mu mrknutím oka dal na jevo, aby
80
se podíval na Frantíka. Dlouhých řečí se o tom arci nenadělalo; neboť to předně ani nestálo za řeč, když Frantík do práce oblékl všední šat, a za druhé měli dnes o důležitějších věcech co mluvit.
Někteří se tomu smáli, že Martin zase v kostele spal.
Martin právě vešel na pramici, aby byl Frantíkovi k ruce.
„Martine,“ pravil jeden, „mnoho-li pak jste dnes natlouk’ špačků?“
„Můžete se tam jít podívat; jsou tam ještě všecky,“ odpověděl Martin.
Musím říci, že se Martin jednou za uherský měsíc snažil být vtipným. Jmenovitě tenkráť nezůstal nikomu dlužen, jestliže jej někdo pro jeho ospalosť týral.
„Co je po tom komu?“ myslíval si; a měl pravdu.
Po straně vykládal Martin, že je těžko nebýt za dne ospalým, když nemá člověk celé noci pokoje. Dnes v noci že zase převážel Kmocha, sem i nazpátek; ten že teď chodí k Strnadovům každý večír. Mimo to ale, pravil dále, že od nějakého času ten život beztoho za nic nestojí.
Zatím si zpomněl na Andulu, a umínil si, že se ještě za živa musí přesvědčit, jestli je Andula živa,
81
a jestli si při tom vojákovi, za nímž odešla, také ještě někdy na něj zpomene. –
„Tak tedy měl dnes Kmochův ohlášky s tou Strnadovic,“ pravil jeden ze sousedů, byv Martinem na Kmocha upozorněn. „Vida, tak tedy přec. Inu což, děvče se zdá být hodné, a Kmoch také není žádný obejda.“
Ten ale, jenž stál vedle něho, šťouchl ho jako loktem, a pohodil hlavou na Frantíka, chtěje souseda jako upozornit, aby teď s tím mlčel. Frantík ale nejen že si předešlých slov všímnul, a to jak se zdá, náležitě všímnul, ale i to upozornění zpozoroval, a divě se podíval na toho, jenž mluvícího souseda na něj upozornil. Frantík jinak nemyslil, než že se mu jeden z nich směje, a ten druhý že schválně o tom mluví. Tím spíše mu to mohlo napadnout, když se teď všechněch zraky na něj obrátily, a jedni si počali šeptat, druzí jen tiše ho pozorovali. A když přestalo šeptání, mlčeli všichni, a Frantík dobře hádal, že je teď předmětem tichého pozorování.
Věru se Frantík zapýřil až po uši, a to bylo na něm znát tím více, poněvadž už dlouhý čas, a dnes zvláště je nápadně bledý.
A to ticho trvalo, až je Frantík převezl na druhou stranu. Už by byl skoro radši býval, kdyby byli všichni o něm – anebo vlastně o Kmochovi nahlas mluvili, nežli aby ho takto mlčíce nechali hádat,
82
co si o něm myslí. – A vida, teď když z pramice vyšli – jakoby jim ústa rozvázal. O kom jiném mohou ti lidé mluvit, nežli o Frantíkovi? Tak si aspoň myslil Frantík, a raděj by se byl neviděl.
Martinovi skoro také napadlo, že mohou právě mluvit jen o Frantíkovi; jen mu bylo divno, že se také o člověku může mluvit, i když se nežení. Neboť mu tanulo na mysli staré přísloví, že se třikrát v životě o člověku mluví: když se narodí, když se žení a když umře. A Frantík se dnes nežení, a předce se o něm mluví. Trochu ho to také zamrzelo; neboť proč se má o jednom mluvit, když o něm ani nikdo nešpet’, když mu Andula za tím vojákem odešla!
Zatím zase přijeli na Vrbenskou stranu, kde už opět čekalo množství těch, kteří se chtěli dát převest. Mezi těmi byl i Kmoch.
Frantík stál na kraji pramice, když lidé vcházeli do ní. Když šel Kmoch okolo něho, neobyčejně to Frantíkem trhlo. Ba i Kmoch sebou trhl, polekán tím pohnutím Frantíkovým; neboť se mu v prvním okamžiku jinak nezdálo, než že jej chce Frantík skoupat. Když si ale Kmoch usedl, podíval se hrdě na Frantíka, jakoby mu chtěl říci: „Vidíš, tu máš za to!“
Frantíkovi ten pohled neušel; přemáhal se ale, co mu síly jeho stačily, aby na sobě nedal znát žádného pohnutí. Ba umínil si, že musí dát na
83
sobě znát, že je mu to zcela lhostejným, co se přihodilo. A proto si předsevzal, že sám o tom začne mluvit; tak že vzbudí tím většího podivení, čím méně to od něho kdo očekával. Avšak ani první slovo nepřivedl z úst; jazyk jakoby mu zdřevěněl, a ústa jakoby byla zámkem uzamknuta. Ba skoro ani nevěděl, kde stojí; hlavu jakoby mu zatočil a nohy jakoby mu někdo podrážel, a ruce mu klesaly jako dřevěné. Právě zasadil veslo do vody; pojednou ale, jakoby mu je někdo vytrh’ z rukou – Frantík veslo upustil, a sklesl na kolena. Tu ale sebral všechnu svou sílu dohromady; zpamatoval se, a veslo ihned zase zachytil, tak že se zdálo, jakoby byl proto klesl na kolena, že se pro veslo nahýbal.
Frantík se podíval na Kmocha. Kmoch se usmíval. Frantík poznal, co ten úsměv znamená.
„Všaks’ ještě nevyhrál,“ pravil sám k sobě a zaťal zuby, jakoby křečovitě, a v rukou mačkal veslo, jakoby je rozmáčknout chtěl, a rychlejšími rázy, nežli prvé, ba až nápadně rychlými rázy sázel veslo do vody, tak že se až Martin na něho mrzel, nemoha mu stačit.
V.
U Strnadů se zatím dály přípravy k svatbě. Švadlena ani z domu nevyšla, otec se spokojeně
84
usmíval, matka radila to a ono, nevěsta se zdála být nepokojnou – zkrátka bylo tu jako před svatbou.
Svatba je v skutku dosti patrným okamžením, aby se o něm mluvilo, a ukáže-li se nevěsta mimo dům, dívá se každý za ní, jakoby ji jaktěživ byl neviděl; jakoby byla něco spáchala, jakoby měla něco při sobě, čeho posud u ní nebylo. Proto musí být nevěsta nepokojná; a kdybych já byl Marjánčiným otcem, ani bych si toho jejího nepokoje tak nevšímal. Vlastně si to její otec také myslí, že není třeba si toho všímat; jen co se blíže poznají a si přivyknou, pak se i na ledacos zapomene, čeho by se člověk jinak snad přetěžce zbavil.
Byl večer té samé neděle, o které jsem právě vypravoval.
Večerní vzduch se zdál být tak milý, všude tak čerstvo – těch ptáků tam v křoví, jakoby jich nasil, a toho zpěvu ani nemohlo být konce; ta čistá hladina řeky, ten hvězdami osypaný blankyt – – věru, na tom světě je předce jen milo býti.
Frantík se div nerozplakal, když to tak všechno kolem sebe viděl. Zdálo se mu, že by byl právě s to, se všemi lidmi se smířit – se všemi, i s Kmochem. Není k tomu třeba, jen chtít se těšit z těch bohatých kras, jež jsou na všech stranách kolem nás, a člověk ani nenajde času, aby se komu stal nepřítelem. Tak mu bylo líto, že se kdy s kým
85
rozhněval, že by byl hned každého prosil za odpuštění, anižby se byl dvakrát tázal, jestli se tím ponižuje, čili nic. Zdálo se mu, že takové chvíle ještě co živ nepocítil; všechny věci se mu zdály pozbývati rozdílů a protiv mezi sebou, vše odporné se zdálo ruku si podávat k smíření, staré boje přestávaly, a na jich místo nastoupil úplný klid. Zdálo se mu, že oheň s vodou není více nepřátelský – hle! jak ten měsíc tam se ztichounka brodí v těch uhlazených vodách; mezi pevnou zemí a vodou že není třeba dělati rozdílů – hle, jak ten malý ostrůvek se tak poznenáhla níží ve vodu, až nelze rozeznat, co pevninou. Nač dělat rozdílů mezi trpkými dny a mezi chvílemi, v slastech zažitými? Není-li lépe myslit, že všecky ty časy byly řadou šťastných chvil?
Ne, tak daleko nelze jít. Se vším se smířit, byloby nade vším udělat kříž, na všechno zapomenout. A předce jsou tak mnohé chvíle tak trpce zapsány v paměti, že na sebe vyvolávají nespokojenosť celého ostatního života, že jim klneme, jako nezdárným dítkám, které přivedly trampoty a nepokoj v duši naši.
A věru netrvala dlouho Frantíkova smířlivosť; všechny živly v jeho ňadrech se opět ve své protivné prvky rozpadly. Zač on byl životu smířením, vděkem povinován? Snad za to, že jej život ústr-
86
kem kojil; že jej štěstí tím obohatilo, že byl bohat na chudobu? Snad za to, že se v něm vzbudilo více bolů a útrap, nežli mu možná bylo, aby se udržel naproti nim v rovnováze? Snad za to, že je živ, aby poznal, jak trpce je živu být, jak hrozné je, býti sklamánu v lásce? –
Z druhé strany někdo zahvízd’! Frantík to zahvízdnutí slyšel, ale zdálo se mu, že je neslyšel. Aspoň se tam ani neohlíd’, aby se přesvědčil. Zahvízdnutí se opakovalo, a Frantík se teď v tu stranu nechtěl ohlídnout; snad se bál, že se vytrhne ze svých myšlének, jimiž život svůj odsuzuje. Hvízdnutí opět, zase – až přešlo v nadávání a klení.
Frantík poznal podlé hlasu Kmocha. Neměl dvakráte chuti, převážet se na druhou stranu. Šel do budky zbudit Martina, na němž dnes byla hlídka.
„Vem tě čert; jdi si sama, nech mě spát;“ volal Martin ze spaní.
Frantík ho nechal spát, a jel sám na druhou stranu. Spící Martin mu nechtěl z hlavy; zdálo se mu, že je pro paměť nejlepším dobrodiním spaní, a pro život – nebýt živu.
„To jsem si nemyslil, Frantíku, že už i vy nedbáte, když vás člověk volá,“ přivítal Kmoch Frantíka.
Frantík vlastně teprv teď úplně se zpamatoval, že jel pro Kmocha.
Na jeho slova mu neodpověděl.
87
Když se převáželi na Vrbenskou stranu, seděl Kmoch zády k Frantíkovi. U Strnadů svítili, Frantík i Kmoch se dívali po Strnadovic oknech. S jak jiným každý okem.
Frantíka pojala tak náramná bolesť kolem srdce, že se mu zdálo, že ta bolesť mu srdce z ňader vytrhnouti chce. Tak jakoby se všecko na něj bylo přivalilo, a on nebyl s to, tíži toho unesti. Počal se chvět na celém těle jako v zimnici, a zuby cvakal jako kostlivec.
Veslo z ruky vypustil, a nespozoroval to; zůstalo vězet na dně, on o tom nevěděl.
Loďka byla u prostřed řeky – tam, kde voda nejvíc žene proudem. Však také ta loďka ubíhala po vodě, jako když ji vítr nese, a Strnadovic domek zůstával pořád víc a víc vlevo.
„Hrome, jaký’s ty mi přívozník! Vždyť jedeme k Drážďanům,“ mluvil Kmoch, nespozorovav, že Frantík nemá více vesla.
Frantík ani nedutal.
Kmoch se k němu obrátil.
„Frantíku, teď si poroučím, abys řádně převážel!“ poroučel Kmoch.
Frantík nevěděl, kde je, co dělá; jen to věděl, kdo s ním mluví.
„Jářku u sta hromů, abys převážel!“
„Ej jsem já výborný přívozník!“ vzkřikl di-
88
voce Frantík, skočil na Kmocha, chytil ho kolem prsou, přimačkl jej k sobě, a dřív než co toto povídám, přehodil se s ním do vody, křiče: „Jen až sem jsem tě chtěl převezt!“
Voda se nad nimi zapěnila, zavřela, a – bylo kolem ticho. –
Druhý den chytili asi hodinu od Vrbna prázdnou pramici, a pod Vrbnem dvě mrtvoly, jež se pevně držely v objetí.
Veslo ještě ráno vězelo u prostřed řeky zaraženo na dně. Nejvíce se tomu divil Martin, když se ráno probudil, kterak se mohlo dostat do prostřed řeky. Když se ale dověděl, co se stalo s Frantíkem, poprvé ve svém životě zaplakal. –
Marjánka se ani před stavením neobjevila; lidé na ni prstem ukazovali. Strnad prodal domek, a odstěhovali se jinam, aby ušli lidským řečem. –
Hrob Frantíkův nezůstal pustým. Martin jej krášlil květinami, jakými jen mohl; ba nejednou na Františkově hrobě, když měl pokdy, usnul, a spal třebas až do druhého rána. –
Vítězslav J. Hálek.
89