Písně v bouři.

M. Brodský Vítězslav J. Hálek Adolf Heyduk V. Lánský Rudolf Mayer Jan Neruda Anna Sázavská Žofie Karolína Světlá Josef Barák J. E. Miletinský Božena Němcová Jan Palacký K. S.

Písně v bouři.
Letí divá vichřice, letí po uvadlé pláni, rozezlelá vzteklice dešť a mračna v jih pohání. „Neplač chladné slzy své na tu pláň již dosti chladnou; 33 květy mrazem ovadlé tvojí rosou neomladnou. Nechřadne jen jedna pláň, bys jen pro ni slzet měla, v poušti tam oásu chraň – sic by parnem zchuravěla. Je tu v světě bolů moc, je jich mnoho – k nesečtení, pro něž slabá léků moc – a pro mnohé žádných není.“ Letí divá vichřice, letí po uvadlé pláni bouříc jako vzteklice, – A já slyším její lkání. — V pláči temný mrak se žene, na křídlech se vichrů nese, jako duše rozechvěna bolem vzduch a zem se třese. Jako zlosti temné hlasy tak zní vichrů žalování: kde máš, země, svoje ráje? každý květ tvůj v hrob se sklání! – V hrob se všechno, všechno skloní, nic ti věčně nepokvete – 34 i tvou lásku, bídné srdce, klam a bolesť rozehněte. — Nebe mluví hromů hlasem, z mraků hustý dešť se leje, a pod lipovými listy chvějící se ptáče kreje. Jak to divno na tom světě; ptáček na lístku má dosti – a to srdce lidské nemá kde se skrýt před losů zlostí! — Šerá noc a truchlivá, chmůrná, jakby plakat chtěla, a vichřice bouřivá v jejím bolu oněměla. Ticho – slyšet mračna jít nebem a myšlénky duší: přestaň srdce bouřně bít, tluk tvůj noční poklid ruší. Přestaň pro své ráje lkát, přírodou bol větší vane; můžeš v hrobě klidně spát – její bol však nepřestane. 35 „Miluj!“ šeptá slza deštná, hrom však „nenáviděj!“ praví; – a to srdce, slabé srdce, obojího obraz pravý. Mnoho, mnoho milovalo – jiné víc než samo sebe, nyní je to srdce moje jak to hřmící bleskné nebe. A přec musím zaplakati nad tou brzkou jeho změnou; jest mi, jakbych milovat měl, až mne ve hrob chladný vklenou. — Nebe z hustých mračen dešť svůj leje, žhavé blesky mračny lítají, jakoby se v dešti zchladit chtěly, sem a tam se proudem mihají. Vítr, vstav jak démon z pekla noci, letí mraků pláštěm zahalen, a burácí drtě vše a křičí, že byl o svůj poklid ošálen. A mé srdce jeho slovům slouchá, slouchá dešti, bleskům hřmějícím – s tajnou bázní živlům přizvukuje, živlům, na svůj osud klejícím. – 36 Jan Neruda.

Básně v knize Máj: