Všední život.

Všední život.
Stará logika.
Bylo po přednášce. Ze sálu bývalé logiky v Klementinum vyhrnulo se k pětistům žáků. Ten si zapaloval cigaro, a druhý explikace, péra i kalamář do kapes uschovav, sundaval brejle, třetí přelítnuv schody ubíhal k vratům jako zběsilý. – Zde se stavil houf kolem preclíkáře, tam stála tlupa akademických měšťanů v bedlivé poradě, jakby spolu nastávající večer nejlépe strávili, bijíce při tom netrpělivě holemi o dláždění, an se jeden neb druhý z permanentních oudů ještě z chomáče vycházejících nevytlačil. Tu zas bral jeden skromný druh druha důvěrně stranou, prose jej o půjčku dvougrošáku, by si na trpké při večerním studium opisování explikac k svíci dopomohl. Tam zas ubíral se párek disputujících synů Israela, zabraných v hádku filoso- 159 fickou, nesoucích nejsmělejší myšlénky do samého sídla praotcovských starověrců. Za nimi kráčel třetí, ještě péro za uchem, mumlaje před sebe a odříkávaje křivou hubou poslední slova professorova – potřásaje kudrnatou, nevyčesanou hlavou, která pod tíží denně vzrůstající učenosti silně mezi lopatky zapadala. – Již řidla tlačenice, již slabnul průvod, zde onde ještě opozdilec – hluk a hlomoz se ztrácel. Najednou zapadli silným třeskotem vysoké dvéře, malý hlouček tam ještě pozůstal, aby odbyl mezi sebou jakousi poradu. Byl to výbor Jungmannových žáků, jenž povzbuzen láskou k domácí literatuře, své básnické i prosaické pokusy si sdílel, tvoře mezi sebou třeba nerozhodný, předce ale bedlivý a ouzkostlivý areopag, jenž nejnepatrnější básničku nového člena s nadšením vítaje, o přízvuku a o časomíře často kruté veda spory, ani nejmenší chybičky tehdy ještě libovolného pravopisu diletantických samouků nepřehlédnul a nepromíjel. Za malou chvíli rozevřely se opět dvéře s nemalou prudkostí a z nich vyběhl rozčilený, as dvadcetiletý mladík, a za ním v patách druhý. „Toť proti úmluvě,“ volal pronásledovaný v běhu. „Takž pak nabuď rozumu; chtěl jsem, abys nám to sám přednesl,“ volal pronasledovatel. Druhý se zastavil na chvíli, přistoupil k svému 160 kolegovi a pravil rázně i určitě: „Nižádným způsobem nechci, aby kdokoliv se dověděl, kdo je původcem té básně. Mám k tomu na sta příčin a kdybych se byl nadál, že mne tak přelstíš, bylbych ti tu básničku, kterou’s mi z theky vytáhl, z rukou vyškubnul a na kousky roztrhal. Lituji každého slova, kterým jsem se ti svěřil a jestli mne teď ještě pronásledovati nepřestaneš, odejmu ti celou svou důvěru a chci tě nenávidět a do smrti perem ani netrhnu!“ Poslední slovo bylo trumfem nejvydatnějším. Odpůrce pokrčil rameny a podal odcházejícímu ruku, s podivením za ním hlavou potřásaje. „Já a mít jeho vlohy!“ vzdychl si na to, vraceje se do kruhu již napnutě dychtivých kolegů; tam vyňal papírek a počal po několika předběžných slovech, kterými objevení se nového talentu, nového genia na obzoru „české uměny“ ohlašoval, přednášeti s náramným pathosem tyto sloky:
Chladná jsi ty má růže, tak tichá, vybledlá, jako to mrtvé bůže, jako ta vášeň mdlá, co plakat víc nemůže.
„Jaký má ale nápis ta báseň?“ ptal se jeden z posluchačů. „Zapomněl jsi číst titul,“ podotknul druhý. 161 „Nemá žádný!“ odvětil nemile vyrušený. „Až doslechnete, můžete si ji pak sami křtít!“ Několik nastávajících, ovšem neplodných kritiků vrtělo hlavou. Krasoslav četl dále:
A krásná jsi má růže, jako ten Cherubín, jenž na posvátné lůže panenský vrhá stín, tak že se chví cit muže.
„Kdyby tuhle to bylo vůbec srozumitelné, řekl bych, že je to skoro nemravné,“ prohodil bývalý premiant z Litomyšle. „A k tomu pět jednoslabičných slov v posledním verši,“ podotknul nastávající bohoslovec. Krasoslav ale byl v proudu a skončil takto:
Bez bázně jsi má růže, a já kdybych snad chtěl, tisk’ bych tě k srdci úže, a tu bych mžikem vpěl ti vše co láska zmůže.
Poslední slova byla tak ohnivě přednešena, že všeobecné překvapení ano i některý potlesk vzbudila. Opusťme hádky, které po chvíli povstaly. Resultát všeho byl, že se dost malý hlouček rozpadnul na dvě protivné strany, z kterých jedna pravověrná, pamětliva slov Kollárových, že „cesty mohou býti rozličné,“ k svým hodinám a explikacím se 162 odebrala, aby nikdy více na ztracené syny romantické výstřednosti nepromluvila. Druhá, jako v klatbě pozůstalá polovíce odebrala se po nadšeném objímání, báseň tu ještě po ulicích opakujíc, s jiskřícíma zrakoma do kavárny, kdež od Krasoslava, jenž druhy své dnes punčem častoval, i jmeno skladatele zaslechla a na jeho zdraví a jeho Musu hlučně popíjela. – – Známé jest jmeno osudnice, kteráž přede niť života. – Jakáž ale jest vůle té svaté ruky, která ty nitě zde skrývá, jinde k světlu vyvádí, tam slučuje, tu zas rozděluje na rozhodném stavu lidských osudů? Neopřete se vy nitky – jen přetrhnutím lze vám vzdorovat! – A vy sloučené, v jednu přízi utkané nitky, co na vás čeká? Nehrozí vám znova nůžky? – Již béře švadlena opět osudný loket do rukou. „Tři lokte a půl!“ – Již se rozluč, ty zbylá půlko, s myšlénkou souvislého života – zůstaneš na správy a dostaneš se bez užitku tím dříve mezi hadry. – Štastná ještě, když některému sirotku snad vlhké oči osušíš a šťastnější, když znovu na nitky rozškubána zacelíš krvavou ránu v boji raněného lidstva. Bývalý sál logiky byl také jedním z osudných stavů. Jak již v krátkém čase se všemi osud pozahrál! Ano i ten malý hlouček výstředníkův, jenž svorně za stolem seděl a na zdraví básníka Jin- 163 dřicha popíjel – jak je teď rozprášen; tu smrtí, zde zapomenutím – onde soběctvím, tam šílenstvím – ano i zločinem i cností na věky pohřben a zahrabán. Kdo z nich ještě žije život živý? Ani náš rek, náš Jindřich, ten básník, nedoví se, že oněm píši, že mu stavím za živa náhrobek!
Virginie.
V jednom z uměleckých skladů na rynku byl tehdy po nějaký čas krásný obraz vyvěšen. Chopinova to byla Virginie – snivá, citlivá to komposice; ideálně přirozená dívčí duše, překvapena tu v momentu prvního zachvění se probuzené lásky. Vnitřní nepokoj vyhnal ji v teplé tropické noci k místu, kde jí Pavel, ten věrný, obětovný soudruh, byl rozkošné zátiší i vydlažděnou lázeň s živou křišťalovou vodou utvořil. V křovinách i v hlavách měsíčným leskem chvějících se stromů spočívaly rodiny Pavlem tam snešeného ptactva; celý den bylo tam křiku a zpěvu. Teď bylo vše v hluboký spánek zkolíbáno, jen chvílemi jako ze sna zazvučel hlásek poloprobuzené polodřímající písně. – Při pohledu na obraz zaslechl jsi rozechvění se vln, když panenská v nich se pohroužela noha – potkal jsi se s posvátnou harmonií vroucně tklivých blou- 164 znivých pocitů, kteráž ze zřídel dvou jemně žhoucích a snivě vlhkých očí prýštila – spatřil’s tu v nedotknutých, pod sněžným rouchem se vlnících ňadrech živé srdce tlouci, které polekané prvním zazněním té věčně jarní, vševítězné tužby jako zvon se chvělo, zefírem ovanutý. Ta dívčí krása zplála tu ponejprv myšlénkou lásky – ale okamžikem zbledla v nejhlubší zase melancholii. Souzvuk všech těchto dojmů, kouzlo snů a probuzení luzných vnad, živý pramen života a tajemný smutek luny, která v svůj vlastní stín se potápí – nezkalená blouznivosť panny a zase kyprosť věrné staré matky přírody: vše to bylo soustředěno v tom obraze, ne-li pro oko každého, jistě pro duši básníka, jakým byl Jindřich. – Uplynuly více než tři týdny a předce neminul ani jeden den, aby před obrazem tím mezi čtvrtou a pátou hodinou odpůldne se nebyl pozastavil z koleje jdoucí mladík, jenž rychlým krokem vždy přikvapiv, vždycky jen váhavě se vzdaloval, pobyv před jediným tím výtvorem často déle, než čtvrt hodiny. Oči jeho „spoutané dva blesky“ zdály se, že jen touto denní pastvou planou a živoří. I dnes nebyl opominul navštívit „svou Virginii“... ale jaké nemilé to překvapení. – Ideálu jeho – tu více nebylo; místo něho vystaven tam křiklavě malovaný s vikýře se dívající pudlík s červenou 165 čepičkou, a kouřil s vážností usedlého souseda. Marné bylo i v jiných místech hledání. Virginie byla ta tam – odložena, snad že po tak dlouhý čas kupce nenalezla, a v nejlepším případu snad již odprodána. Ale což kdyby tam ve skladě ještě byla? Jistoty musel nabýt, stůj co stůj. Sám nevěda co činí, vstoupil tam, aby vyzvěděl osud své bohyně. „Was wünschen Sie?“ Jindřich byl v rozpacích. Jedním šlehnutím oka přelítl pulty – nemýlil se – tam ten mladík s válcem v ruce, co s takovou dvorností k bohaté dámě se sklání, nerovná on levou rukou obraz – neklade on na něj průhledný papír? – To byla ona! Přistoupil blíže – krásná, blahodějná, nejoutlejší ručko velkomyslné dámy, kteráž jsi ještě jednou před zaobalením pokryvku nadzdvihla, aby ještě jednou pohlédla, jakou to kráskou své poklady rozmnoží – blahoslavil a žehnal tě Jindřich; dopřálas mu poslední pohled – dopřálas mu rozloučení. Vlhké jeho oči pozorovaly, že i obraz na válec vinutý, smutné zvuky od sebe dával a jako na rozloučenou se chvěl. Válec vandroval do rukou služebníka, dáma zaplatila – mladý kněhkupec „ruku líbal“ – běžel ke dveřím, otvíral a klonil se a dáma odšustila. Jindřich ji neviděl – stál uprostřed krámu; otázka, co chce, opakovala se, a on jen prstem 166 za obrazem pokynul. Důvtipný kněhkupec nabídl se hned, jestliže po obraze právě koupeném pánova žádosť, že ve čtrnácti dnech tu bude nový. Jaká to skvělá naděje! – Tu ale padlo několik slov o malém návdavku a náš milovník obrazů se zpamatoval, zavrtěl hlavou a smáčknul při urovnání brejlí náhlou slzu v oku svém. Vyběhl. – U kněhkupce za ním rovněž vrtěli hlavou a pan principál i prohodil, že to bude snad študent a že ho mohli hned, jak vstoupil, odbýt určitým slovem: Tu nic není! Jindřich ale ve svém snivém proudu – spatřil na ulici opět tu dámu, čili vlastně ten válec se služebníkem a vesloval za nimi takřka bezvolně. „Was machst du da?“ zavznělo mu náhle za zády. Spatřil svého přistárlého otce, který takřka křečovitě jej popadl za ruku. Jindřich nelhal, když užaslého otce ujišťoval, že to nebyla právě dáma, za kterou se hnal. Jinak se ale ze svého neobyčejného potulování mimo čas kolejní také zcela jasně před otcem ospravedlniti nedovedl. V tom jim další rozmluvu přerušil kočár ze železné ulice vybočující, v kterém seděl přišedivělý, shrbený mužík, jenž Jindřichova otce pozdraviv naň pokynul. Mezi tím, co kočí u samého podloubí se zastavil, aby čekající naň již dámu přijal, vyskočil 167 ten pán, na svá léta dosti hbitě, a běžel otci Jindřichovu vstříc, vstupující dámy si hrubě nevšímaje. Jindřichovým otcem to trhlo; vida však, že se vyhnout nelze, zůstavil syna a uctivě klobouk sejmuv, popošel šedivému pánu vstříc. Po krátkém pozdravení obrátili se oba k Jindřichovi. Otec jeho ale nezdál se býti zvědavostí bohatého pána příliš překvapeným. Mračil se. „Tedy to jest jejich syn?“ ptal se pán a prohlížel Jindřicha, úctu svou skládajícího, s patrným zalíbením. Ptal se na léta jeho, na prospěch v studiích, chválil otcův úmysl, že jest k právnické dráze určen, což Jindřich s podivením zaslechl, an otec sám na nevděčnou a klopotnou dráhu prachem kancelářským často si stěžoval. „Znalosť zákonů jest pro každého nejprospěšnější výhodou, ať se již k tomu neb onomu stavu odhodlá,“ prohodil otcův příznivec s poněkud lstivým úsměvem. Otec Jindřichův pokynul hlavou, ale hleděl pod sebe. Lidumilný pán poklepal Jindřichovi na rameno, podal jeho otci ruku a zval jej i se synem, aby na blízkou jeho villu neopomenuli se podívat; že tam i zahrada i pěkná ekonomie – i slečna dcera že je ráda uvítá. – Již se i k ekvipáži obrátil, chtěje snad i své slečně ty pány představit; v tom se po- 168 čaly netrpěliví koně spínat, otec škubl Jindřichem, a pán vida i dceru svou již netrpělivou, zovoucí jej důraznou pantomimou k rychlému odjezdu, skočil do vozu, ani na sloužícího nečekaje. – Odjeli. Za chvilku spozoroval Jindřich, že po krátké rozprávce s pánem i slečna se po něm poohlídla. Otec ale s neobyčejnou srdečností pohledl na syna a zdržuje ho laskavě, potřásal mu rukou, volným jen krokem dále se ubíraje. „Vidíš, Jindřichu, ten pán má ekvipáž a dceru v hedbáví a premované služebnictvo – ale za celý svět bych nechtěl v jeho kůži vězet a kdybych měl být žebrákem a tebe viděl jen v hadrách oděného. Ano hůl a žebrácký vak nevyměním za jeho kočího a sloužícího v livreji.“ – Za chvíli potkali opět pána; s tím měl otec delší pojednání. Zůstavil tedy syna. Patrně však vroucnější, než obyčejně, pobídl jej, aby se ještě prošel: že to mladému člověku k zdraví a k zotavení slouží. Jindřich se pustil po nábřeží k řetězovému mostu. Nebyl ještě ale ani pět kroků popošel, když byl od otce znova zastaven, jenž s obyčejnou přísnou zase tváří jej krátce oslovil; „Dass du mir aber bald nach Haus kommst!“
169 Tak sám!
Co se dělo v Jindřichově duši? Kdož to mohl vypátrat! Právnictví a poesie, shrbený pán a Virginie – přísný, ale poctivý otec – znalosť zákonů a dáma v hedbáví – ekvipáž i žebrácká hůl – hlučný dav lidí a tichý proud Vltavy – rodící se sny i klidný mír nezbouřeného srdce – – toť byly živly, v nichž tonul, z nichž zase probředal. „Ať žije Jindřich!“ zvolalo v tom několik hlasů. Již byl obklopen hloučkem ctitelů, kteří z kavárny se hrnouce, spěli za Krasoslavem. Marné všecko zdráhání a upejpání. Proč by také věčně byl nevlídníkem? Nebyly to právě urážky, jež z těch úst zaslechl. Několik kolegů, kteří se ho byli dosud ani nepovšímli, podávalo mu ruce. V nejednom z těch zraků četl upřímnou lásku a horoucnosť pro krásu. Kyprý vývin poesie, zdálo se, že všem ležel na srdci. Šlo se na Smíchov a Krasoslav dnes častoval. Básníku není dobře ustavičně se zavírat před světem a nepoznat život, život třeba ve stínech. Kuželky také mohou representovat Musy; je jich devět a kdo je Perunovou kulí porazí jedním hodem, neslaví ten olympickou vítězoslávu? A při tom ty luciánské žerty – ten homerický smích – to zdravé 170 pohybování, ty vlastenecké syrečky a ten český nektar! – Je to proza? – Rozprávky o romantice ale předce řidnuly; volání o pivo přivábilo boubelatou sklepnici a když se ta Hébe zjevila, bylo náhle patrno, že rozumí česky – a jakou prostonárodní češtinu! Ani deset znělek Kollárových nebylo by jí vyloudilo ten spokojený úsměv, jako krátké zvolání kolegů: „Mort je to holka!“ – Lhal bych, ujišťuje, že se ta živá veselosť Jindřichovi nelíbila. Z počátku zdálo se mu, že i pro ten pospolitý život má talenty a vkus. Také se napil, také se usmál na sklepnici: – a kdyby nebylo kolegů, bylby ji snad šetrně za ruku vzal a poprosil, aby mu dopřála podívat se chvílku do těch modrých oček a bylby snad extemporoval básničku milou a prostosrdečnou, a byť se mu byla i vysmála. Ta mladá chasa ale neměla žádné šetrnosti; obklopili holku jako sršně a ty jejich žerty musely spíš urážet, než jí pochlebovat. Vytrhla se jim a odběhla na pohled velmi rozhněvána. Za chvílku tu ale byla zas a smála se zas a po chvíli hubovala a konečně prohodila sama něco, že se sám Jindřich začervenal – nevěda, jak se mu děje. Obrátil se ke kuželníku – ale přítokem piva co se to z těch básnických kolegů stalo! – Jaké 171 to anekdoty přišly na tapet, jaké to písně se začaly zpívat! Chtěl domů – nedali mu. Zapíjel mrzutosť, ale nestal se tím o mák veselejším – naopak nesmírná melancholie uhostila se v jeho duši. Ten svět, tak rozkošný před chvílí, najednou všecky vnady proň ztrácel – myšlénky o budoucnosti – o povolání lidstva – všecky ty věčně trapné pohádky rozbouřily mu hlavu. Vždy rozpustilejší kolegů si počínání vždy nesmyslnějším se mu zdálo. „Co jest člověk? co jsem já?“ tak mu stále vřelo v nitru. „Štastní blázni, kteří v těch planostech utopit můžete strašný ten bol zahynutí a bezcílného života! Neptá se z nich žádný, kam a odkud jdou!“ Na širém nebi vyploula luna. Z hospodní zahrady vyčarovala luznou krajinu – – jak půvabné lesky, jak tajuplné stíny – a ten žalný proud blízké Vltavy – nešuměl on jako to dálné moře, když bílou mrtvolu Virginie k břehům zanášelo? Zjev se, posvátný ideále – ať umlknou na vůkol ty surové křiky, ten zpustlý smích! Oživněte, vy zakletí bůžkové křovin a stromů – a vy hlídači lodí i rozsáhlých zahrad neštěkejte – probuďte se vy rusalky a víly a zatancujte na květnaté louce! Vy kalužiny vyschněte, ať se ve vás nezkoupá básník – nezvoňte víčkem o džbány, vy lehkovážná 172 chaso; zadržte raději sklepnici, ať se nerozběhne za prchajícím snářem a nemile mu na zaplacení syrečků a piva nezpomene – vždyť celý řad platí dnes Krasoslav. Nebylo ale třeba toho se báti – druzi Jindřicha více nepohřešili – mnohý byl rád, že sám o sobě věděl. A náš básník vždy více přibližoval se k Vltavě – a viděl na jejich březích sílu „chvrastia“, třeba ho tam více nebylo, a slyšel slavíka vesele i smutně zpívat – a hledal roztouženě „pochladeček mil.“ „Pomiluj chuda!“......chuda!“... Chladícím větérkem probral se ale brzy z těch příliš bujných a nereálních myšlének své ochmelením alespoň páchnoucí obrazotvornosti; hluboký vzdech zjevil najednou až příliš trpké probuzení! „Kdo by tak věčně mohl chodit ve snech! – Ale teď již nejvyšší čas se zpamatovati! Musím domů a já sotva vím, kde jsem. Však tu cesta přímo podél Vltavy – nemohu zabloudit – ale lépe by mi bylo, kdyby mne vedla hvězda lásky! – Aj ty lásko! Ty bludičko a přece jediné ty světélko na naši pouti!“ V tom klopýtl – zachytil se o boudu, z té vyskočil pes a donutil Jindřicha, že co možná nejvolněji se pohyboval dále, aby nebyl pokousán. „Toť obraz lidských pokroků,“ myslil si proná- 173 sledovaný. „Člověk cítí tisíc chutí, dát se do outěku, aby jen vyvázl nemilému pocitu odvislosti; ale jen se pokus, brát nohy na ramena! Nadběhne ti nenávisť a porazí tě hněv a pak se ani nehni; sice běda tobě. Kdo ale zvolna, bázlivě, krok za krokem se loudá, tomu se vysmějí – a je to rádno obrátit se na tu obludu a bacit ji kamenem?...“ Byl u brány – pes jej byl dávno opustil – za to si jej prohlížel tím bedlivěji ponocný; ty dlouhé vlasy nebyly mu dvakrát po chuti – vrtěl hlavou a bručel. Jindřich zůstával na Malé straně. Již byl ve své ulici, spatřil svůj domov. „Dass du mir aber bald nach Haus kommst!“ projelo mu náhle mysl. Co škodí! Otec již bude bez toho přes hodinu spát, matka snad nechala dvéře u kuchyně pootevřeny a krom toho – ať si bručel ten starý! – Přemýšlel on kdy tak hluboce o věčných věcech, jako dnes Jindřich? Nebyl ten otec zcela obyčejný muž, mechanické kolečko v hodinách všehomíra, beze všeho sebeuvědomění? – Bylo mu toho otce skoro líto – ale proto přece škrábal se jen po špičkách do čtvrtého poschodí, kde bylo tma jako v pytli.– Nemíval nikdy ten obyčej tak pozdě domů přicházet – a tato jinak chvalitebná vlastnosť byla dnes přec jeho zkázou!
174 „Teď přijít domů a lehnout si z ticha – a nemít nikoho, komu tísně přeplněného srdce vysypat! – Ani světlo rozžehnout nesmím, abych myšlénkám svým na papíru připravil průliv. A kdybych to i napsal, komu to sdělím, komu přečtu – těm opilým kolegům?“ – tu zavrávoral. „Nemám komu v náruč padnout! – komu u prsou se vyplakati! – leda matce – ta ale uvidí jenom slzy, neporozumí však, proč jich vylévám! – Chvála bohu, zde jsou naše dvéře – a opravdu jen přivřeny.“ Dvéře ani nevrzly. – Šťastně je přivřel na závoru, pak chmatal a meditoval dále: „Jen sloučením v jeden přechod naleznou dvě osamělé dissonance souzvučného ukojení – a v mé duši tak žalně se chví tak příkrá disharmonie, jak rád bych nalezl duši....“duši...“ Již byl u svých dveří; – mysle, že jsou zavřeny, hledal po stěně na hřebíku klíč. – „Ale samota, to naše hrozná kletba, a já od dětinství vždy sám – tak sám!“ – – Nešťastná ruka hledala klíč na polici a tam se rozkývalo nádobí, něco kulatého se smeklo – s hrozným třeskotem se několik střepů poroučelo k zemi. Jindřich jako zlým duchem přestrašen vrazil do dveří – byly dokořán – opět jen přílišnou starostí matčinou. – Rychlostí myšlénky stál u 175 svého lůžka a lehl jak byl, ani se nesvlékaje, ani dýchat si netroufaje. Za chvíli za skleněnými dveřmi v otcově pokoji šramot – mezi tím co matčin kašel ani konce nebral; pak následovaly mezi otcem a matkou krátké protimluvy. Konečně vrzly dvéře – byla to matka, jež ve dveřích Jindřichova pokoje jej oslovila, zda-li spí. Ten ani muk. Matka ráda, že se neozval, vracela se zas a ujišťovala otce; ale ten byl jaksi nedověrčivý. Hněvivý jeho hlas nejednou pronesl osudné slovo: „Racker;“ ovšem ospale, ale tím trpčeji to znělo v tom nočním tichu. Opět bychom lhali, kdybysme tvrdili, že na to „syn otce svého“ celou noc oka nezamhouřil; naopak usnul vzdor strachu předce okamžitě – a nesnil právě o strašných a nemilých věcech. Tím nemilejší ale bylo pak zase to probuzení! –
Je recht.
Matka stála již hezkou chvíli před jeho lůžkem a pozorovala jej s tichým soucitem a s starostlivým pohledem. Když oči otevřel, sepnula ruce a počala s všemožnou šetrností. „Ale Heinrich! co’s mi to pro boha udělal! Takž pak alespoň vstaň a svlékni se. Všecko bych 176 byla ještě spořádala; když tě ale otec ráno zahlídnul v botách a v černém kabátě na peřině – tu jsem už myslila, že ho neudržím. Chtěl tě vytáhnout z postele a kdyby nebyly zrovna zacinkly naše věrné hodiny, které zpravoval nebožtík můj otec – byl to šikovný a rozšafný muž – dej mu pán bůh nebe! – taky jsme s ním měli kříž, já a matka – ale na mne – to držel. Když přišel večír domů, to mohla matka zavírat jak chtěla – vždycky našel dvéře pootevřeny a klíč ani hledat nemusil. A ráno když se vyspal, bylo dobře; matka si na něj již netroufala a mně za to vždy zas něco strčil – fíky nebo pomeranč. Prosím tě, nemáš hlad? chceš snad kafíčko do postele? Vidíš, já o škodě nic neříkám; ale že’s mi zrovna ten můj nejšikovnější hrníček – nu, jen si to tak k srdci neber; snad bys neplakal? I ty můj bože!! – Ale hausarest máš, to ti není pomoci. „Dokud nepřijdu z kanceláře, ani z fleku ať se mi nehne,“ povídal otec. – I prosím tě, vem dnes čistou košili; je dnes čtvrtek, už jsem ti ji vybrala a pak si vypraš hezky kabát a zasedni za knihu – hezky se nasnídej – koupila jsem ti dnes mandlovku. Ale vždyť jsi ještě ani křížek neudělal?“ Jindřich poslechl matku – a dal se pak mlčky do snídaně – potom se převlékl, vykartáčoval si paruku a kabát – pak si zasedl k stolku a študoval. 177 Matka by na to byla přisáhala – kdež ale zatím bloudil jeho duch! Jak bolestně tloukl s nedospělýma křídloma o šlupku dusící jej formy všedního života! Oběd stál připraven – blížil se okamžik otcova návratu. Dědečkem zpravované hodiny zacinkly čtvrť na druhou a to mechanické kolečko v hodinách všehomíra šlapalo známým krokem po schodech na horu. Již byl ve dveřích; vstoupiv do kuchyně, postavil se na práh Jindřichova pokoje a prohlížel si arestanta nesmírně trapných deset minut. Pozdravit otce a způsobit bouřku, bylo jedno. Jindřich koukal do kněh, ani nedutaje. Otec zakýval několikkrát hlavou a obrátil se do svého pokoje k přikrytému stolku. Tam odložil hůl a klobouk, popošel dvakrát světnicí, natáhl hodiny a odšoupl sponky u skleněných dveří, dívaje se znova deset minut na delikventa. Matka přinesla polívku, volala k obědu. Jindřich se nehnul. Otec zasedl k stolku, ale urovnal si talíř tak, že seděl právě skleněným dveřím naproti, skrze které nepohnutě hleděl na vzdorného chlapce. Pomodlil se, nabral si polívky a jedl; za každou lžicí pohlédl na syna – a mlčel. Matka v rozpacích přinesla maso a zanesla polívku Jindřichovi do pokoje. Ten odstrčil talíř 178 a zakryl tvář, složiv ji do rukou na stůl, aby ušel zrakům otcovým. Slyšel starého bručet. Vidlička i nože vrzaly vedle po talíři – nastala chvíle, kde bylo úřadem pana filozofa, skočit dolů pro pivo. – Zvyk jest urputná věc; básník sebou trhl, popadl v kuchyni džbánek a byl čtyrmi skoky dole a za minutku opět nahoře. Vjela do něj kuráž; vstoupiv do jídelny, vzal otcovu sklenici a nalil jako jindy. Otec ulomil kousek chleba, zajed’ a pak se napil, ani se neohlédnuv. Matka sklidila stůl a šťouchla Jindřicha, aby se vyhnul otci a šel do kuchyně se najíst, postrčiv starému dříve včerejší „Prager Zeitung.“ Synáček ale se uškub’ a obrátil se k oknu, ani se nehýbaje. Starý se dal do čtení. Přečetl: „Aemtliches,“ četl zprávy, konečně feuilleton, pak meteorologické zprávy, „Wasserstand“ – a hrůza! i mrtvé a přibylé. – Konečně odložil list a ohlídl se na synáčka. Ještě nebylo té tortury dost; bylo tu ještě šest stran inseratů – strašlivý tyran dal se do toho. – Tloukly tři čtvrtě na třetí. Kolečko všehomíra se zdvihlo, šňuplo si, vyměnilo si zašňupaný šátek za čerstvý, vytáhlo z kapsy kousek cukru pro kanárka, pohovořilo s ním slaďounce, pak mlasklo několikkrát, vzalo hůl a klobouk a šlo. Ale ve dveřích se obrátilo a zarachotilo. „Jestli mi kluku nepřineseš samé eminence 179 domů, tak tě dám na tři léta do arbeitshausu, to si pamatuj!“ – Další jeho bručení Jindřich nezaslechl; ale nebylo s ním od těch dob k vydržení. Mezi přednáškou byl jen „uchem a perem“ a po přednášce utíkával horem pádem domů, na nikoho nepromluviv, nikoho nepozdraviv. Strašný čas zkoušek i jeho kolegy zabral do víru černé kávy a smrtelného potu. Vzdor krásných letních dnů nespatřil jsi nikoho na procházce. Kdo celý rok nic nedělal a je rád, že mu mezi jednou a druhou zkouškou zbývá pět dní nanejvejš, ten ovšem nemá času psát básně a obdivovat se přírodě. Jindřich nebyl v tom roce tak nedbalý; ale měl co dělat. Kde jiný byl rád, že vyváz’ bez dvojky, musil on proti všem náhodám professorských rozmarů být silně ozbrojen. Pýcha i vzdor mu kázaly, aby splnil žádosť otcovu – třeba stranu té káznice mnoho strachu neměl. Nastaly mu štace utrpení a ukřižování – jednu eminenci šťastně vydobyv, již měl starosti o druhou a tak to šlo po tři neděle v ustavičném strachu a chvatu. Zkoušky byly odbyty – neřekl ani otci o peníze na vysvědčení; vyžebrav těch několik grošů na matce, připlaval se všemi eminencemi domů a položil otci atest na stůl právě před obědem. –
180 Starý položil brejle na papír a četl řádku po řádce a odkrýval jednu eminenci po druhé. Dočetl a podíval se na Jindřicha. Jen malým mrknutím osvědčil utajenou spokojenosť; pak mu vrátil atest se suchými slovy: „Je recht!“ Dal se do polívky, krájel maso – jen v tom se překvapil, že dnes podal Jindřichovi trochu větší kousek, než jindy; a když tu bylo pivo, že mu sám nalil první sklenici. Blažená matka uvařila černou kávu a usmívala se co nejsladčeji na nadějného synáčka. Tloukly tři čtvrtě na třetí, kanárek dostal cukr – táta odešel. Ale matka hladila synáčka, který měl slzy v očích, a vyňala psaníčko, které mlčky před něj položila. To psaníčko znělo: Milý neznámý bratranče! Poněvadž tohle to psaníčko ani neuhlídáš, jestli’s všecky eminence domů nepřines’, tedy Ti gratuluji a zvu Tě k nám na ferie. Lidí u nás málo, za to ale krotká zvěř. Koncerty u nás také nenajdeš – máme ale mnoho lesů, a já mám taky hlas a starý klavír – Ty ho prý tak výtečně hraješ – myslím tedy, že se mně alespoň s Tebou stýskat nebude. A jestli Tě mrzí muzika, tedy si přines několik kněh. V zámku mají také divadlo a já umím hrát dobře komedii! Což ale žvástám! O to snad o všecko nestojíš! – Ujišťuji Tě ale, že Ti nedám chvilku pokoje a že se budu snažit Tě vyrážet, 181 jak jen budeš chtít. Čerstvého vzduchu, který u Vás na loty prodávají, jest zde dost a dost – a toho Ti především třeba. Také Tě ujišťuji, že k nám ještě ani za mák školní učenosti nezabloudilo. Odpočineš si tedy chudáku – přijď, jen přijď! Matka má Ti již upekla mazance a otec právě vyšel do lesa, aby Ti nějakou pečinku zastřelil. Bude se Ti u nás líbit. Nevíš-li, jak se jmenuji, tedy věz, že mně říkají: pokušitel, a že jsem tvá upřímná sestřenice až do smrti Otilie Křepelka. Welch’ wohlklingender Name! –
Jindřich dočetl a podíval se u vyjevení na matku: „Což ale otec tomu řekne?“ Matka vyňala z truhly malý pytlíček s dvacetníky, položila ho na stůl a odpověděla, líbajíc svého miláčka: „Ten starý vrtěl z počátku hlavou, ale když přišla ta výminka stranu těch eminencí, tedy řekl: „Je recht!“ – S jakou vroucností teď ubohý městský synek, jenž ještě ani půl hodiny za Prahou nebyl, svou matku obejmul a zulíbal, lehko si pomyslíte. To byl balšám za všecko přestálé trápení a sebe zapírání. Celé odpůldne zůstal u matky a mazlil se. Všecky študie zaházel do kufru a všecky malé pokusy bá- 182 snické, všecky papírky a pěkné knížky zavázal si do uzlíku. Nastal čas volný – božský – nesmírně bohatý. Ráno když seděl v dostavníku – smál se naň celý svět. Ponejprv za dlouhý čas vyndal si z tobolky cigaro a zapálil si. Když hledal sirky, zacinkla v kapse veselá kompanie dvacetníků a básník oplývaje slastí myslil si: „Je recht!“ –
Převrat.
Žel, že do tak všedního života nemohu vtěsnat tu opravdu rájskou a sváteční dobu, kteráž teď Jindřichovi nastala. Snesli byste za našich časův dvousvazkovou idylu? – Jen v herincích se sirobem a v kompotech s pepřem a se solí si libujete – a konečně – snad vám činím křivdu. Bečka samého medu je taky strašlivá! – Dostačí vám snad ujištění, že mu ty dva měsíce utekly jako pěkný sen – v kterém básnil mnoho – ne na papíru, ale v myšlénkách; a že měl to potěšení, když se probudil, sen svůj držet ještě v rukou, jako já jednou malé vážky, o kterých se mi zdálo. – Abyste tomu podivnému porovnání porozuměli, musím čili musíme vám vypravovat příhodu z mého 183 čili našeho dětství. Zdálo se mi o Ježíškovi – bylo to v letě, tedy ještě daleko do vánoc, a já měl veliké přání na srdci, které mne pronásledovalo ve dne v noci. Ty papírové vážky, jichž jsem si pomocí špagátu a několika dřívek k dětským hrám připravil, byly totiž velmi nejisté a chatrné. Starý strýc můj zabýval se chemií a měl ve svých almarách za sklem všelijaké vážky; u toho jsem byl na noclehu. Nevím, jakou náhodou se jeden exemplář dostal pod polštář, na kterém jsem dřímal – slovem, ve snu se mi zjevil Ježíšek a držel vážky v ruce a já sepial ručičky, a prosil tak snažlivě: ,Ježíšku, dej mi ty pěkné vážky!‘ – že mi je dal. Radostí jsem vyskočil a držel jsem opravdu vážky v ruce. Jak jsem se na strýce rozhněval, když mi je vzal s ujištěním, že jsou jeho! Plakal jsem a opakoval ustavičně: Vždyť mi je dal Ježíšek!“ – Nu a vidíte, Jindřichovi se na feriích zdálo o veselé, roztomilé sestřenici a když se měl probudit, řekl k ní: „Sestřeničko, jeď se mnou!“ A vida, ta se nedala ani sepjatýma rukama prosit, nýbrž řekla „Pojedu“ – a jela. Strýc osud zdaliž mu ji taky odejme? – – – – – – – – – – – – – – – Zatím se ale také v Praze s tím starým divné změny udály. I abychom nebyli rovněž překvapeni jako Jindřich, musíme o šest neděl dříve do města 184 vyhledat si tam v X.. ulici starý dům hrabat z Ypsilonů. Ten dům patřil teď onomu shrbenému šedivému pánu, který měl to premované služebnictvo a ekvipáž; a ten o ten dům – jednoduše řečeno – posledního hraběte z Ypsilonů ohnul, a to věděl celý svět. Krom toho měl ale ten boháč, jak známo, také dceru a tu miloval nade všecko; to tím více, čím jasněji nahlížel, že jej mimo ni celý svět nenávidí. Přijel s ní právě z letního pobytu a dcera vyskočila z vozu jako šipka, a hned se ptala portýra, má-li tu pro ni lístek. Když tento přisvědčil, skočila do jeho jizby, vzala klíč od svých pokojů – lístek sama v znamé skříni sobě vyhledala a vběhla ouprkem nahoru. – Starý pán lezl co možná nejvolněji s vozu, pak ještě promluvil s podomkem a za hezkou chvíli teprv klusal za dcerou s tváří nepokojnou a starostlivou. Přišed nahoru, uzavřel dvéře jedny za druhými, kterých ona nechala do kořán, zotvíral v každém pokojíku žaluzie a když i do dceřina boudoiru vkročil, nalezl jednu okenici již pootevřenou, dceru ale na sofě skleslou, v usedavém pláči – u nohou jí ležel rozevřený lístek, na němž stopy, že po něm bylo šlapáno. Otec jej zvedl s trpkým úsměvem, již napřed tuše jeho obsah; když jej přečetl, smáčkl ho zlostí a strčil do kapsy. „To je pátý muž, který se o mne ucházel!“ 185 zvolala dcera zoufale, „a první, kterého jsem opravdu milovala! Chvěla jsem se tím více pro jeho lásku, trpkou zkušeností poučená. A ten nevděčník, nejen že jedná jako ti druzí nemužně a věrolomně, on ještě se neostouzí na tebe sypat urážky. Otče můj, rci, jaká strašná to minulosť, o které ani zdání nemám? Čím jsi ublížil těm lidem, kteří tě ani znáti nemohli?“ – Starý pán se pohrdlivě usmál a přikročil k dceři, vezma ji za ruku: „Nestarej se, mé dítě; já tě dokonale pomstím.“ – „A co mi to zpomůže?“ ona na to. Starý se obrátil nevrle a popošel k oknu, – dlouho se díval ven a dlouho se mračil – a dlouho plakala dcera. Najednou sebou trhl, zamrkal očima – kývl hlavou a byl ten tam. Dcera mechanicky přistoupila k oknu a viděla, že tam rychlým krokem někomu spěchá vstříc, již z daleka naň kývaje. Po krátkém podání si rukou vzal její otec toho pána pod páždí a vedl se s ním v důvěrné pohroužen rozmluvě. Když se přiblížili poněkud, poznala v něm naše dáma Jindřichova otce. Nebyl jí blíže znám, jen povědom a tu myslila, že její otec svou zbytečnou pomstu zapřádá. Zavrtěla hlavou a klesla opět na sofu, šeptajíc mimovolně. „A co mi to zpomůže?“.........zpomůže?“...
186 Ten Jindřichův otec byl dnes ale náramně mrzutý a zarmoucený. Dlouho doň mluvil shrbený pán, mnoho ztratil komplimentů a lichotné přívětivosti, než jej k slovu přivedl. Náhodou ale znal to neštěstí, co bylo původem tak neobyčejné skleslosti ducha u starého, věrného úředníka. A proto byl také tak spěšně na ulici a proto jej bral pod paždí, věda, že hluboká rána otvírá i nepřístupné srdce. Ten starý věrný slula byl totiž „praeterován“ – nejstrašlivější to slovo v kruzích kancelářských; to jest: byl při avancirování přeskočen a byly mu dva mladší a schopnější kolegové představeni. A to právě bylo, co hnětlo a s tím konečně začal otec dámy. Nechceme zde uvádět všecky ty skoro nelojalní lamentace; resultát rozmluvy byl ten, že starý nahlídl, že se bez protekce nikam nedojde. Shrbený pán měl dost konnexí, to věděl – ve své zoufalosti vrhnul se mu vzdor osobní nelibosti do náruče a přijal pozvání na villu. Než se Jindřich vrátil, byl starý častým hostem v společnostech, kterých shromažďoval jeho neunavně hostinný protektor. Scházíval se tam s mnohými váženými pány, a s leckterým vysoce postaveným hrával whist a leckterý z nich procházel se s ním, pod paždím jej vodě v zahradách hostitele, před 187 kterým v městě již zdaleka musil velmi hluboce smekat. Tato změna nepůsobila naň ale také zcela neprospěšně; stal se tolerantnějším, veselejším, řekl bych lidštějším. Proto ani nezabručel, když si jeho syn přivezl sestřeničku domů; naopak přivítal ji s otevřenou náručí a vodíval ji o závod s Jindřichem na procházku.
Katastrofa.
Čím veselejší ale býval otec, tím smutnější stávala se matka. Byla to žárlivosť na sestřeničku? Bůh ví! nikdy neviděl Jindřich svou matku tak zádumčivou, jako v den, když osm mužů vneslo do jejich bytu pěkný skvostný klavír, který postaven doprostřed pokoje a dotknut rukou Jindřichovou, ty šedivé ouzké stěny měnil v rájskou Alhambru. A což teprv sestřenička, když se do zpěvu dala! – Všickni sousedé protější otvírali okýnka a vystrkovali zvědavé hlavy – proč se ale tázal jeden druhého s takým podivením: „Odkud se jen ten starý zmoh’ na to fortepiano?“ K Jindřichovu sluchu ta otázka nedošla, za to si ji ale stará matka v své ouzkosti a v hluboko- 188 sti žalu svého sama předkládala. Proč se nesvěřila se svou bolestí? – Bůh ví, do čeho ti páni, co se takovým vplyvem, tak důležitou konnexí vychloubali, Jindřichova otce zapletli! – Že hrál, to sám nezapíral, často svým štěstím se vychloubaje, někdy na velké ztráty si naříkaje. – Kdykoliv ale padl do melancholie, hodil hned zase hlavou a mna si ruce usmál se, volaje: „Vždyť si to brzo stonásob vynahradím!“ Na to poprosil děti, aby hrály a zpívaly a bylo zas dobře. Když pak vyzval i matku, aby taky poslouchala, ukázala se pouze na prahu kuchyně s úsměvem si oči utírajíc, které byly před chvílí hořce v koutku plakaly. „Stará,“ zvolal pak otec, „snad jsi neplakala?“ „I bože chraň,“ řekla se smíchem; „v té kuchyni je ale tolik kouře – slunce je zrovna na komíně.“ – „Tedy otevři okna,“ odsekl starý, „a poslouchej!“ – Matka poslechla. – — Jindy zas při odchodu oslovil svého syna takto: „Jindřichu, kdybych dnes přišel později domů, nech mi dvéře pootevřeny, ať stará neví!“ Tak se mění časy a lidé! – —
189 Jindřich básnil, jen se prášilo; toť se rozumí, že se všecko točilo více méně kolem sestřeničky, která, o čem dosud ani nevíte, byla tuze podobna k Virginii. Čím šťastnější byl ve své náklonnosti, tím rozervanější byly jeho básně. Jednou, považte, svému ideálu i tu veselosť vytýkal a poprosil ji, aby raději byla zas trochu melancholická a třeba kapku zaplakala. Sestřenička se z počátku, zarazila pak jej ale vzala za ruku a vysmála se mu srdečně. „Nezkoušej pána boha, dítě!“ ozvala se matka z koutka; „žádný neví, co na člověka čeká a dokud může být vesel, ať si nevymýšlí smutek; jinak se mu lidé v soužení vysmějí.“ Jindřich sklopil hlavu a zasedl k fortepiánu. – Jednou přiběhl otec celý vyjevený domů a ptal se na syna: „Se mnou pojď, honem!“ volal sýpavým hlasem, patrně upokojen, že jej doma nalezl. Sběhli dolů a nepromluvili na sebe; před domem hrabat z Ypsilonů se zastavili. Jindřich dosud naučen na slovo poslechnout, dostával dnes ponejprv z otce strach – jen chvílkami se troufal po něm okem hodit. Zrak jeho byl ztrhaný, někdy jako na bludičku, kterou bezvolně sledoval, upnutý – hlava skleslá; možná, že se mýlil, zdálo 190 se mu ale, že ta přec jen milá hlava – byla šedivější! – U vrat nechal syna čekati a byl tam dlouho v prvním poschodí. Sběhl konečně dolů, zachytil ho za šos, ani se naň neohlídnuv a běžel zas k domovu. Před svým domem zůstal státi a podíval se bolestným i dlouho zpytavým zrakem na svého syna. „Ten pán by pomoh’ – ale já nebyl v stavu, za tebe říci, že: ano,“ mumlal starý. „Pro bůh, otče, o co se tu jedná?“ – „Až podruhé.“ Zněla odpověď. Oba se dnes vyhýbali zrakům matčiným, otec věda, syn nevěda proč. — „Endlich,“ zvolal shrbený mužík ve svém salónu, když byl zoufalého starého Jindřichova otce ke dveřím doprovodil a obrátil se k oknu, vítězným pohledem hledě za oběma. To slovíčko po pansku znamenalo asi delší prostonárodní sadu: konečně jsi mi šel do tenat! už tě mám! „Vzal si ho pro příhodu už taky sebou; nu ten mi již neujde. Dobrá to koupě!“ zasmál se pán u okna. —
191 Nebyl sice pěkný den, ale matka i sestřenička měly co kupovat a vyšly si. Otec byl již hodinu v kanceláři – Jindřich zůstal sám, skládaje pro Otilii malé překvapení. Zazvonilo se, šel otevřít – ve dveřích stál otec. „Jsi sám doma?“ „Sám.“ Otec se obrátil, zavřel klíčem za sebou a popošed do posledního pokoje, odložil hůl i klobouk. Po několika kročejích zastavil se před Jindřichem a vzal jej za ruku. „Mám s tebou co mluvit, synu. Schválně jsem odešel z kanceláře, abych ti něco strašlivého svěřil, a tě o něco velikého poprosil. Nebudeš-li mně po vůli – zblázním se snad, ale to by bylo vždy ještě lépe než hanba – a – krim – “ Starý nedomluvil, ale chvěl se na celém těle. Vjel si dvěma prsty do šedivých vlasů a hrál si v nich, jako nemocný. Po chvíli pokračoval: „Tyto šediny neponesu již bez poskvrny do hrobu, milý synu! Ano jen se na mne dívej a nevěř – tvůj otec není více poctivý,“ vzkřikl jako šílený a sepnul ruce. „A jestli ty mně nepomůžeš! – –“ Horký tok slzí polil ty utrápené vráskovité líce – odvrátil se a běhal celý bez sebe po pokoji, oči k nebesům pozvedaje. Po chvíli pro- 192 hodil krátce: „Pamatuješ se na toho pána, kterého jsme jednou potkali v železné ulici?“ „Pamatuji. Uvrhl ten snad vás do neštěstí?“ „Ne ten mně chce pomoci!“ – „Ale pro bůh, otče, jaké to strašné tajemství! Nevaroval jste mne sám před ním? – Chybí-li vám snad peněz, pište strýci forštovi; sestřenička to také ráda udělá.“ – „Ani slova o nich více – mám se ti snad zpovídat?“ – prohodil otec v staré obvyklé pánovitosti. Brzy se ale zpamatovav sepjal opět ruce a pravil: „Nebude-li mně dnes večír pomoženo, jsem ztracen – nepátrej dále – povím ti jen, že jestli mi dnes po vůli nebudeš, zejtra si pro mne přijdou drábi! – Našli by snad mrtvolu, ale pomysli na matku, pomysli na sebe! – Nemáš zdání, o jakou sumu se tu jedná – ale ten pán mi ji dnes vyplatí – budeš-li chtít. Slovem, synu – já tě prodal – rozumíš – a ty musíš chtít – odpusť mi to – ich bitte dich, Heinrich!“ – Starý sklesl k zemi a Jindřich jej musil dobrých deset minut křísit. Když otevřel oči, byla jeho první slova: „Půjdeš, synu?“ – „Půjdu,“ odvětil syn hrobovým blasem a podával otci klobouk i hůl.
193 „Kdybych ti mohl povídat“– vzdychl si tento na schodech. „Ani slova o tom více, jestli mne jen trochu ještě milujete!“ – Starý stiskl mu ruku a Jindřich se dal zaprodat, aby vykoupil otce.
Konec.
Vpravil se do svého osudu! – Povíte mi, že to bylo moudré od něho, a já vám přisvědčím se vzdychnutím: Ach ano! – Romantických smrtí marně hledati v tom všedním životě a kde těch nelze vypravovat, tam se obecenstvo ztrácí velmi uspokojené, pro trpčí duševní smrť smyslu nemajíc. Divte se mi ale jak chcete, přece mi povždy vstoupí slzy do očí, když na Jindřicha pomním! – A on jest přece tak spokojený, tak tučný, tak bohatý! Z počátku vrhl se zcela apathicky do studium ekonomie, až v ní zvolna zalíbení našel, ano – jak se sluší – jedinou spásu člověčenstva v ní nalézal. Pak prakticiroval u svého kupce – stal se správcem, inspektorem, ano direktorem, konečně kompaňonem a zetěm! – V boudoiru své paní potkal se zase s obrazem Virginie – upřel na ni své dosud pronikavé oči 194 – zachvěl se – pak si urovnal zlaté brejle – ale neměl již slzu v oku, kterou by při té příležitosti byl smáčknul – pak políbil své paní pokorně ruku.....ruku... A sestřenička? – Soužila se srdečně a nenamlouvala si celý rok, a neprovdala se ani za tři léta – ale čtvrtý máj ji provázel k oltáři s auditorem Zet... – Byla šťastná, veselá, ano psala jednou Jindřichovi, kde si z něho šašky tropila. Jindřich byl potěšen; líný však odpovědít, tloustl dále, nemaje více v obyčeji, brát zbytečně péro do ruky. – Rok na to ležela veselá sestřenička na marách. Hrála si jednou se svým roztomilým synáčkem a pohazovala jím, chytajíc ho zase do náruče, což se mu tuze líbilo a matce též. Náhodou se hoch přehoupne, sletí a zůstane bez sebe na zemi ležet. Matka zkřikne a vrhne se na něho. Lidé přiběhnou, křísí matku, křísí dítě, synáček přišel k sobě, matka ne. Je-li ten konec příliš romantický, dopovím, jak se sluší, že ten chlapec teď prakticiruje u Jindřicha a že se stane dozorcem fabriky – na cokoliv! –
M. Brodský.
195