Písně večerní.

M. Brodský Vítězslav J. Hálek Adolf Heyduk V. Lánský Rudolf Mayer Jan Neruda Anna Sázavská Žofie Karolína Světlá Josef Barák J. E. Miletinský Božena Němcová Jan Palacký K. S.

Písně večerní.
Bůh povolal mne do ráje, bych tam se učil zpěvu. „Ne dobře být mi samotnu!“ A bůh mi stvořil Evu. 15 Ne žebro vyňal z ňader mi, leč srdce mého půli, a proto se tak rádo teď to srdce k Tvému tulí. A proto se tak divná teď mi touha v srdce hostí, a jest mi, jakby srdce nám zas měly v jedno srosti. A proto, když jsem daleko, zpět noha maně kráčí, a u srdce mi bolno tak, že jest mi – ba až k pláči. — Tvé oko krásné jezero, jež v šeru tam se houpá; v něm nočních světel milá zář s modrým se nebem koupá. A čisté jako kříšťal je, v něm vidět je až na dno – leč hloub kdo do něj nahlídne, ten utone v něm snadno. — Umlklo stromů šumění, a lístek sotva dýše, a ptáček dřímá krásný sen tak tichounce, tak tiše. 16 Na nebi vzešlo mnoho hvězd, a kolem je tak volno, jenom v těch ňadrech teskno tak, a u srdce tak bolno. Ve kvítků pěkný kalíšek se bílá rosa skládá – můj bože, a ta rosa též se v moje oči vkrádá. — V tom světě vše teď usnulo, až na zvuk srdce v těle. Bůh sám ví, že to srdce jen si nikdy neustele. V tom božím světě zmlklo vše, až na zvuk srdce hravý. Bůh sám ví, že to srdce jen se nikdy neunaví. Myšlénku spánek přemáhá, s dnem noc se v bdění střídá – jen srdce v prsou stále bdí, a tam si lásku hlídá. — Má milá pojď a poklekni, teď právě čas je k modlení – měsíček vyšel nad lesy, a čas můj minul k prodlení. 17 Však ruce, drahá, nespínej. Já Tebe, mne obejmi Ty – a místo rukou srdce dvě budou k modlitbě sepnuty. A ústa k ústům připoj mým, z jedněch nás úst se modlit nech – já v ústa vložím slova Ti, a k nebi Tvůj je pošle dech. A bude naše modlitba tou nejčistší, věř, obětí – neb když se modlí andělé, jen v tom se modlí objetí. — Již stalo se. Má duše bez Tebe se necítí již celou víc, ba sebe myslit bez Tebe by bylo – nebýt živu víc. S mou duší již jsi setkaná. Ty’s chloubou její, radostí – Ty’s touhou mou, mou útěchou, mou rozkoší – mou žalostí. Z mých pustých dnů mi nebe tkáš, jak nevěsta svatební šat, Ty ve mně bdíš, Ty ve mně sníš, Co já, co Ty – nevím již rozeznat. 18 Co osud můj – mně lhostejno. Vímť, čí jej ruka upřádá. Z Tvé ruky – byť i zkázu vzít – i v tom se nebe zakládá. — Z svých písní trůn Ti udělám za velkých pěvců příkladem, za žezlo Ti své srdce dám, a slávu svou za diadem. Za zákon lásku vyvolám, svou písní oslavím Tvůj den, v Tvou duši vleju lásky slast, a sladkou touhu ve Tvůj sen. Ptáčků Ti písně přivolám, máj nastele Ti k nohoum květ, a nebes hvězdám rozkaz dám, a v nebe změním celý svět. A srdce všech Ti podmaním, ráj vyzpívám Ti z hrobu zpět, a královnou Tě provolám, kam šírošírý sáhá svět. — Tak jak ten měsíc v nebes báň – tak láska v srdce vchází, a tajný bol a tichý žal ji v chůzi doprovází. 19 A co dřív člověk netušil, v tom šerém světle spatří, a tajný bol a tichý žal se divně v písni sbratří. Leč mnohá též se bouře zlá v ubohém srdci shlukne, a než ji v písni vysloví – jak mnohé srdce pukne. — „Nedobře lidem bez zpěvu“ – Tak bůh v svých soudech mluvil – a stvořil lidem básníka, a to mu věno uvil: „Co živ jsi, neměj pokoje, jen o bolestech zvídej, a v naději vždy oklamán, chleb svůj jen v pláči jídej. Nech srdce na krev zderou ti – ty na tu krev se dívej, nech štvou tě po všech končinách – ty miluj je a – zpívej.“ Ten lós nám pěvcům obecný. Svět zná jen naše zpěvy, však co nás k zpěvu pohnulo – to žádný v světě neví. — 20 Mám bázeň, drahá, o Tebe, pak-li nás lós kdy spojí, že mého kletba osudu též ztiží hlavu Tvoji. Jáť druhý v světě Ahasver, jejž osud bičem hání; mněť otec kletbu v podíl dal na místo požehnání. 21 Adolf Heyduk.

Básně v knize Máj: