Růže na Kriváni.

M. Brodský Vítězslav J. Hálek Adolf Heyduk V. Lánský Rudolf Mayer Jan Neruda Anna Sázavská Žofie Karolína Světlá Josef Barák J. E. Miletinský Božena Němcová Jan Palacký K. S.

Růže na Kriváni.
I. Rozkošné ráno se to probudilo a na Tatrách si slunko poskočilo, tak vesele zasvitlo v údolíčko jakoby zdrávo bylo mé srdíčko; srdíčko mé to ale zdrávo není, ten pěkný svět jen v žalost se mu mění! Chodil po skalinách, neminul dolinu, všade hledal spásu pro svoji děvčinu. Pod hlavu jí vložil třetí vínek svěží, a ta drahá hlava dosud chorá leží. [1] Hle již se k ní anděl blíží, jenž ty očka spánkem klíží. Dřímej, moje hlavo milá, zdráva si se probudila. – „Stujte, otče, z pravé strany, nenechte jí bez ochrany; vy matičko v levo stujte, před zlým snem ji opatrujte. Já sám s dovolením božím sluch svůj na srdce jí vložím; říkejte modlitbu vroucí, ať to srdce slyším tlouci.“ Již svou hlavu k srdci kloní, tlukot tlukotem se honí; – uzříte, co láska umí – hoch těm zvukům porozumí. Srdce zvoní: „Milý hochu, miluješ-li mne jen trochu a máš-li mne za nevěstu, na Kriváň si hledej cestu. Bílý kámen, jenž tam hoří, moje mladé srdce moří; v plameni však květe růže, ta mi k zdraví dopomůže.“ 2 Skok – již letí pro tu růži, – děva ale na svém lůži procitnuvši zkříknout chtěla – proč? – to sama nevěděla. II. Kriváni s tou svou hlavou co rok bílou, co rok se snoubíš zase s novonnovou milou, co rok ji pochováváš, oplakáváš, a zase nové vstříc se zelenáváš. Pro člověka takové lásky není, ten mívá jenom jedno potěšení! Vyběhl z dědiny, spěje do výšiny; v strachu hledí za ním lidé z údoliny. Zlá to cesta vzhůru, co krok v sníh se boří, – však tam na temeni již ten kámen hoří! – Na kameni, v mechu zlatém, v ohni, jako v lůně svatém, plane čarodějná růže, ta, jež děvě dopomůže. Pro bůh, stezky jsou neznámé, cesta kluzká tam se láme; noha těžká propadá se – a zas z ledu vymáhá se. 3 Náhle trhne se od skály teplým slunkem sníh roztálý – – strašnou prohlubní se valí ve hrob němý, v němé skály. Hoch se chytil za křovinu, v strachu hledí v prohlubinu. – Hrůza! – nazpět víc nemůže – ale před ním v ohni růže! – „Oj ty osudnice žasná, jak jsi svůdná, jak jsi krásná; má jsi, má, ty spáso bolů, s tebou musím, musím dolů!“ – S chatrčí, z níž dým se vinul, s tou se loučil, nežli zhynul, zlíbal růži pak a skočil. – – – – – – – – – – – – A lid žehnaje se k děvinu spěl lůži, klada jí na spánky skrvavenou růži. – A děva ze spánku se probudila, jak slunko jarní zdráva poskočila – uvítat chtěla jarní údolíčko – a ještě někoho. – Bídné srdíčko! Pro tebe není slunko, – jaro svěží, – tvé potěšení v němém hrobě leží. 4

Básně v knize Máj: