Dvojí probuzení.

Dvojí probuzení.
I. Na zámku Jarovickém. Sestřinko rozmilá! Tu jsem! Tu jsem! – Co jsem se po Tobě natoužila, co se o tobě nasnila, přírodo zlatá! – Konečně že spočívám na tvých ňadrech, že slyším tlukot srdce tvého, že cítím políbení tvé vřelé na horoucích tvářích! – Ach sestřinko, jen se na mne nehněvej, že se mně bez Vás tak tuze na venkově líbí!... Dýchám s nadšením ten čistý, čerstvý vzduch a jásajíc bloudím ve vonném, pučícím houští, pátrajíc po nejsličnějším dítku jara, po violince modrooké! – Tisícero radostí mně zde vykvétá při každém kročeji! – Jak ráda hledím na ty stepi 109 oplývající květem, jak sladce mně zaznívá sladké šveholení ptactva, jak srdečně se nasměji skokům bravu, dovádějícího po bujných, pestrých lučinách! – Nic mně zde neschází než Vy, dobrouncí moji rodičové, a Ty, přemilá má sestro – druhá, pečlivá moje matinko! Nesmím býti nevděčnou! Vy jste si přáli, abych v Jarovicích léto strávila, a strýc i teta jsou mou přítomností tak blaženi, že pouštím všecken stesk mimo sebe, oddávajíc se nejveselejšímu rozmaru. Musím se Ti ale přece vyznati, že rozloučivši se s Vámi jsem velmi, velmi plakala. Vrhla jsem se štkajíc do kočáru a štkajíc jela jsem celou Prahou. Ach vždyť Vás tolik měsíců neuhlídám, nezulíbám drahé hlavy Vaše, a večír musím ulehnouti bez požehnání Vašeho! Žádná milovaná ruka nepoznamená křížem svatým před usnutím čelo mé! – Nenávidím od srdce to dusné, smutné město, ty těsné uličky, ta hlučná náměstí, ten věčný ruch; zívám při zpomínce na ten nepokojný a přec tak jednotvárný městský život; ale loučíc se s Prahou, neubránila jsem se přece bolestnému citu. Vždyť byla kolébkou mou a opatrovala první mé nejisté krůčky! Dala jsem jí s bohem! rozžehnávajíc se s ní jako s vychovatelkou, – trochu pedantickou, trochu suchopárnou, která bdějíc opatrně nad mládím mým, mne přece upřímně svým šosáctvím 110 a kocourkovstvím nudila. Vlhkým zrakem klonila jsem se z vozu, až mně ranní mlha pohled na stověžité sídlo, na střed naší ospalé slávy zahalila. Vnady krajiny kolem mne se rozprostírající vytrhly mne brzo z mého dumání. Slunko se tak jasně na mne usmívalo z té modré průhledné oblohy, že jsem nemohla odolati; musila jsem mu zase vlídným úsměvem odpovědít! Louky a keře pyšnily se pestrým kvítím, potok rozpustile hrčel vedle silnice a běžel přede mnou, jakoby mně chtěl ukazovat cestu. Všecko se těšilo a veselilo, jak jsem mohla déle truchlit? A jak se z pole povznesl skřivánek vysoko, vysoko do jasného blankytu, až skoro k tomu usmívajícímu se sluníčku, a jak v té skvělé závratné výši zapěl svou líbeznou píseň o tichém svém štěstí v zeleném osení: tu jsem jinak nemohla, sestřičko, a zazpívala jsem též veselou písničku a tentam byl všecken pláč a zármutek! K čemu také truchlit! Strýc a teta a snad ještě někdo mne tak radostně očekávají! Milují mne, jako vlastní svou dceru – ano jako svou dceru! Vždyť Vaše plány znám, sestřičko! Šeptali jste dost tiše o mém bratranci Alfredovi a o mně, a o výpravě, a o svatbě, a o lásce a bůh ví o čem ještě; ale já to přece zaslechla! Chcete, abychom se poznali – Alfred a já, 111 a milovali a vzali – není-li pravda, chytroušku? Nu uvidím, co se dá dělat; hodlám Alfreda milovat, mnoho-li budete chtít, a chci si ho vzít – kdy já budu chtít. Jak jsou ke mně laskavi, ti dobří příbuzní! Budu jim ráda poslušnou, oddanou dcerou! Ale můj ženich in spe zde není; neočekával mne tak brzo a jel z dlouhé chvíle navštívit churavého přítele. Psala jsem mu z pomsty, aby se přede mnou dříve neukázal, pokud nebude jeho přítel úplně zdráv! – Představíš si snadno, že jsem po cestě neměla dlouhou chvíli. Před mým tělesným i duševním zrakem stíhal jeden luzný obraz druhý a ze všech se na mne usmíval život v nejspanilejší, nejvábnější své podobě. – Jak jste dobří, Vy všichni! Odchována jsem na srdci Vašem, na srdci lásku otcovskou i mateřskou pro mne chovajícím a z tohoto něžného objetí mám přejíti do rukou mladíka, mne nade všecko milujícího! Ano Alfred mne miluje! Vidíš, nejenom Vy i já mám svá malá, roztomilá tajemství! Tážeš se, jak to vím? Bože, vždyť mně to řekl, a jak pěkně řekl! Jen se tak nediv. Což už nevíš, že byl vloni na prázdninách v Praze, a že pan president dal jemu k vůli bál? Při kotillonu se mi ze svých citů vyznal. Ach to jsem se nasmála! – Jak ale do jeho dobrých 112 modrých očí dvě jasné slzy vstoupily, to jsem se smíchem přestala a dělala jsem honem vážnou tvář, ačkoliv mi to šlo dost těžce. Co to je za podivnou věc, ta mužská láska! Nikdy mi nenapadlo plakat a vzdychat a přec mám Alfreda srdečně ráda. Ta mužská láska musí býti jiná, než ta naše! Co Ty tomu říkáš? Miluješ svého muže také jinak, než on Tebe? – Alfred je jistě k pomilování; ze všech mužů se mi líbí nejlépe. Jak malebně si dovede své světlé kadeře uspořádat, jak obratně se pohybuje! Jeho oděv je vždycky podle nejnovější mody; a jak dobře tančí! Když jsme spolu tančili, to se všecky lornětty na nás obrátily a slyšela jsem dobře, jak si lidé povídali, že jsme nejkrásnější pár v celém sále! – Ještě nějaký čas mně dovolte skákat, běhat, dovádět; ach, chci toho rozkošného života užit! Chci se smát, tančit, zpívat do sytosti! Jsem tak ráda vesela; vždyť je ten svět tak překrásný! Vypůjčím si potom ráda důstojný obličej, zakaboním čelo a chci se státi – paní. Ano mladou paní! Jak to dobře zní! Budu nosit ty nejvkusnější čepečky a celý den budu cinkat klíči, aby každý hned věděl, koho má před sebou, a se klaněl – mladé paní. Tvá Božena.
113 II. Sestřičko roztomilá! Jarní větřík, ten šibal, odhrnuje záclony u mého okna a vpouští mi potutelně do pokojíka zlatý sluneční paprslek. Kdybys viděla, jak dovádivě si počíná, jak ztřeštile mi běhá při každém pohybu opony po papíru! Honím ho nadarmo perem svým, on je nade mne rychlejší; marně se snažím, ho přikouzliti na tento hebký aršík, abych Ti jej odeslala co obraz života mého, který je jasný a skvělý, jako světlo slunka – – – – Vidíš, sestřičko, Tvé kázaní pranic nepomohlo; již zas blouzním, místo abych Ti dle přání Tvého cestu svou, i příchod a uvítání v Jarovicích obšírně popsala. – Tvé rozmilé pokárání mého dětinství neučinilo, jak vidíš, žádného jiného na mne dojmu, než že mám tisícerou chuť pokračovat, jak jsem počala. Vždyť Ti povím, co si věděti přeješ – jen že Ti to povím dle svého způsobu! – Opustila jsi mne na silnici pohříženou v utěšené sny – ano snila jsem tak příjemně a sladce, že Ti to ani popsat nemohu! Viděla jsem se nevěstou v bílém atlasovém rouše, v dlouhém krajkovém závoji a svěží myrtová koruna zdobila mé čelo. Ach, Ty si ani nedovedeš představit, jak mi to dobře 114 slušelo! Svatební věnec uvitý, jako diadem se k mé fysiognomii hodil, že jsem se skoro sama do sebe zamilovala! Co teprv řekne Alfred, až mne uvidí v svatebním tom šperku! Jen si ale zas nemysli, že jsem ustavičně o samém dětinství přemýšlela – chraniž bůh! Vím dobře, že mi je již sedmnáct let a že se změnit musím. Ach jak jsem ještě nedokonalá, nepokročilá, jak málo toho vím! – Musím se snažit vydobyt si, co mi chybí, a doufám, že se mi to nejlépe v Jarovicích podaří. – Hodlám získat od muže, jehožto jmeno zaznělo celou Europou; uhodneš, že mluvím o bývalém vychovateli našeho bratrance, o doktoru Daňkovi, jehožto učenosť a přímá mysl mu tolik nepřátel nadělala, že se z professury na universitě Heidlberské poděkovat musil a teď soukromě na statku mého strýce jen své vědě žije. Je prý povolán do New-Yorku, kdežto ho očekává skvělý obor; ale Alfred ho tak vroucně prosil, aby ho neopustil, že doktor svolil a zůstane, až veliké filosofické dílo svoje ukončí. – Obdivuji se sama sobě, jak jsem si všecka tato dáta pamatovala. Pak mi ještě jednou vyčítej, že Ti všecko do podrobna nevypravuju! Byla jsem nesmírně zvědava na doktora Daňka; nikdy jsem ještě nebyla viděla proslulého muže! Přemýšlela jsem ustavičně, jak asi bude vypadat, a umiňovala jsem si, že na každé jeho slovo dbáti budu. – Jenom 115 o to jsem měla strach, bude-li šňupat, jako všickni doktoři a professoři, které znám! Pak by ale bylo konec bývalo s mou touhou, poslouchati jeho filosofické dissertace. – Šňupák muž mi působí křeče! Již byl večer, když jsem před sebou spatřila starý Jarovický zámek. Vlídně mi kynul ze zelené houštiny stověkých lip, a šedé věže jeho zaplanuly v nachové záři zapadajícího slunce, jakoby se i ony z mého příjezdu těšily. – Mocně se mne chopila touha po milých příbuzných – již již jsem chtěla se vrhnout kolem krku milované tetince, již již jsem chtěla tisknout ruku strýcovu, již již jsem chtěla slyšet z Alfredových úst, že mám nejkrásnější oči ze všech dívek na světě – bez dlouhého rozmýšlení skočím s vozu, a k velikému úžasu kočího běžím letmo úzkými, mezi polemi se vinoucími pěšinkami rovnou cestou k zámku, zanechávajíc dobrého muže i s povozem osudu. – – – Bylo tak klidno a posvátno vůkol. Sem tam se ozvalo v mladém obilíčku poplašené ptáče – keře a stromy naplňovaly vzduch sladkou vůní, průhledné mráčky táhly jako hejno labutí vážně a pyšně po modravé obloze, zapýřujíce se zponenáhla, že se přibližovaly k zapadajícímu slunci. Zvláštní cit ovanul prsa má; očekávání něčeho nevýslovného, nepovědomého znepokojovalo mé srdce – bylo mi, jakoby mne známý a přece nikdy nesly- 116 šený hlas toužebně z dálky volal – jakoby mne tam pod tou hostinnou střechou, v tom temném ji, obklopujícím loubí cosi tajemného očekávalo – rozepjala jsem náruč svou k zámku, nadšeně volajíc: Již jdu, již jdu! a okřídleným krokem spěchala jsem k jeho starožitným, délkou času sšedlým zděm. – V stavení všude prázdno a ticho. Na dlouhých, okrouhlými okny osvětlených chodbách nebylo živé duše. Nevěděla jsem, do kterých dveří mám vstoupit; poslouchala jsem tu a tam, až jsem konečně zaslechla hlasy. Jdu za nimi a octnu se v malém předpokojíku, odděleném jen záclonou od komnaty, z nížto hovor ke mně zazníval. – Odhodila jsem rychle pláštík a klobouk, a odhrnula třesoucí-se rukou oponu z červené dykyty. – Ano to byla ona, ta drahá teta, sedící tam u okna, vinným révím zastíněného! To její vlídná tvář, její milý úsměv! A tam u stolku, k šachu nakloněn – tam sedí ten rozkošný strýček! Ba, to je tentýž strakatý župan, v němžto jsem se mu tak rozpustile vysmívala! Vida, jak je tvrdošijný! Ještě ho neodložil! – A ten, co sedí naproti, to bude jistě ten učený doktor! Zvědavě upnula jsem naň svůj zrak. Zatím co můj strýc si hleděl strategických svých študií, přemýšleje jakým tahem by odpůrce svého nejjistěji zničil, četl tento pozorně v náramném foliantu. Směj se mi, sestro, mnoho-li budeš 117 chtít; ale první má myšlénka, když jsem ho spatřila, byla: To je muž! Slyším, jak se chechtáš. Odpustím ti to mileráda, ale zůstanu na svém, že nikdy před tím jsem nebyla viděla člověka, při jehožto spatření by se mne byla tak mocně myšlénka chopila: Ano, ten je muž! Vypadal na vlas tak, jak jsem si slavného učence byla představovala. Černé, na zad sčesané, sem tam prokvětalé vlasy, podlouhlý, pyšný nos, jemná, vlídná ústa – vůbec v celé tváři znak pevnosti a ušlechtilosti. Hleděla jsem dlouho na něho. Jak se mi zdál starý! Jistě přes třicet roků. A jak trpící! To měl jistě z těch svých náramných foliantů! Musím Alfredovi zapovědít, aby v nich nečítal! Bože jak přece učení lidé jinak vypadají, než my neučení! – Alfreda jsem nadarmo v pokoji hledala; nebyl přítomen! – Mezi tím co jsem si doktora prohlížela, cítila jsem najednou, že mi moje vlasy poslušnosť vypovídají. Jedna jehlice po druhé vyklouzala – nejspíše následkem mého dřívějšího běhu – z mých vrkočů, a ty se vzdor mému namáhání, abych tomu předešla, rozplítaly a rozvinovaly s nepochopitelnou rychlostí, až konečně celý můj vlas jako temný, dlouhý plášť po ramenou splýval. – Považ si mé leknutí! Darmo jsem se snažila, abych napravila, co se více napravit nedalo, až náhle moje hnutí 118 pozornosť společnosti na mne obrátilo. Všichni hleděli s úžasem na tento neobyčejný výjev. Zahanbená, zardělá stála jsem bez rady mezi dveřmi, očekávájíc, že mne příbuzní moji již poznali. Plna zmatku nad svou neobratností pozdvihla jsem bojácně oči, a ty jako náhodou se potkaly s pohledem doktorovým. Co to bylo v tom temném, žhoucím oku? Byl to hněv? bylo to obdivení-se? – Nevím! – Ale srdce mé počalo tlouci jako v radosti, a zas jako v žalu; plamen horoucí polil mou tvář, oči mé se naplnily slzami a v nepochopitelném zmatku vrhla jsem se svojí radostně překvapené tetě okolo krku. – Přitiskla mne k sobě, jakoby mne nikdy více od sebe pustit nechtěla. Radosť mého strýce, jich obou ke mně laskavosť Ti ani popsat nemohu! Litujou jen, že zde není Alfred. – Pevně jsem si umínila, že jim stejnou měrou splatím; že jim budu milující, oddanou dcerou! Nadarmo jsem se potom ohlédla po doktorovi; pro tento večer byl již pryč. – Teď víš všecko! Dobře, že jsem u konce; musím jít krmit své ptáčky a zalévat květiny. Nebožátka tak dlouho musely čekat na tvou nedbalou Boženu.
119 III. Milovaná sestro! Kdybys viděla ten rozpustilý potůček, jenž pomněnkami vrouben pod mými okny bujnou loukou rozmarně se plouží, vetkávaje v svěží zeleň stříbrnou svou nít, viděla bys odlesk mého žití! – Obsypána láskou a srdečností, jako on něžným kvítím, vinu se co věrný jeho obraz vesele a dovádivě tím spanilým životem! – Užívám z plného srdce radostí květoucí přírody, užívám pružných svých oudů, jimžto není žádný vrch příliš vysoký, žádná skála příliš příkrá. Těším se z pevného zdraví svého, dovolujíc si ty nejpošetilejší zábavy, ty nejodvážnější kousky! Ach, stokrát za den děkuji tomu dobrému bohu, že mi ho daroval, ten krásný, krásný život! Rci, co mne může kdy potkat? Vaše láska je bezpečnou hradbou proti všelikým útokům, Vaše starostlivosť pevným štítem proti úkladům osudu! – Vaše péče upravila již napřed cestu mou, každý kamének, každý trn, každou žihavku jste prozřetelně z ní odstranili, abych po ní blaženě a důstojně kráčet mohla po boku milého, od Vás mi vyvoleného druha! – Věřte, že budete s Boženou spokojeni. Nikdy, nikdy Vás naděje nesklame! – Co to mluvím o 120 klamu? Jak bych mohla kdy býti tak nevděčnou, abych Vás sklamala! Mně k vůli nesmí ani nejmenší mráček zastínit jasnosť Vaší mysli! – Ach, jak je to lehké, býti Vaším miláčkem! – Tážeš se, čím vyplňuji svůj čas? Vyznám se Ti upřímně, že ničím! Nedělám pranic, co se v životě prací nazývá. – Vyšíváním jsem pohodila, jehly ztratila, a vlna a nítě čekají jako gordický uzel na meč Alexandrův, jsouce tak zamotány, že žádnému lidskému důmyslu se nepodaří, je vymotati. – Co to škodí? Vždyť nemusím nic pracovat. Ve svém postavení, bohudíky! jsem bohata. – A moje študie? Nudila jsem se jimi dost v Praze; teď jsem se jich úplně odřekla. Moje knihy dřímají v knihovně pěkný sen, barvy a štětce odpočívají klidně v skříňce, jen mé péro je pilné a moje nohy! – Teta také říká, že se nepotřebuju ničím namáhat; umím dost, abych ve společnosti nebyla zahanbena. Dovedu o všem obratně hovořit, a peněz budu mít vždycky dost – abych si mohla dát posloužit. – Strýc to také říká. – Kdybys viděla, jak při takových hovorech doktor se tváří! Jakoby mne od srdce litoval – tak zasmušile na mne pohlíží! Ti filosofové mají divné způsoby! Také nechci o filosofii slyšet; co vidím doktora vždycky tak 121 vážného, jsem přesvědčena, že tato roztomilá věda připraví člověka o všecku veselosť. Musím se Ti vyznat, že se tohoto zádumčivého doktora trochu bojím. On mne také nemá asi tuze rád; neb jak se naše pohledy setkají, tu je hned zas od sebe odvrátíme a zardíme se oba. On jistě ze zlosti nade mnou. A já? Já sama nevím, proč! Mne je zde plný dům! Tu škádlím na dvoře drůbež, na které si teta nemálo zakládá, a jásám radostí, sedne-li si na mé rámě nějaká sivooká holubice. Podaří-li se mi hodně vyzlobiti vládce a tyrana tohoto krákorajícího pluku – hrdinského kohouta, jsem šťastna po celý den. Hned zas běžím plenit luh a sad, a běda kvítku, které všetečně hlavinku z trávy vztýčí! Musí býti mým! Uviju z těchto sličných dítek jara pestré kytice a věnce, a zdobím jimi výtečné malby a sochy salonu. Tato pozornosť a úcta obrazům proukázaná pochlebuje nad míru mému strýci; objímá mne, vzdychaje: „Kýž by zde již byl Alfred!“ Alfred přijde za několik dní; přítel jeho se uzdravil, a dovolila jsem mu, aby již přišel. Potřebuji statečného společníka na svých výletech. Také si myslím, že se v jeho přítomnosti budu toho přísného doktora méně ostýchat! – Nejšťastnější osoba na celé zeměkouli je Tvá Božena.
122 IV. Drahá sestro! Já děcko pošetilé! Jak jsem se kdy mohla domnívati, že v oku toho tvrdého muže leží něco jiného, než nenávisť! Já marná, bláhová jsem v skutku myslila, že jsem se mu tenkrát trochu líbila, když jsem s vlajícími vlasy se na prahu pokoje tak neočekávaně objevila! Ba častokrát, když jsem uběhaná, zahřatá do pokoje vlítla, vrhajíc se tetě čtveračivě k nohoum, podávajíc jí kytici z vzácných, jen na nejvyšších horách vykvetajících květin, se mi zdálo, jakobych cítila vřelý paprslek jeho oka na svém čele spočívati, a ani jsem si oči pozdvihnouti netroufala – – jak jsem se klamala! Kdybys věděla, jak on mne, Vašeho miláčka, nenávidí, jak mnou od prvního okamžiku opovrhoval! – Ach pláču při zpomínce na to, co on, ten nespravedlivý ukrutník mně, Vašemu milovanému dítěti, si říci troufal – jen poslyš a polituj mne! – Vracela jsem se právě z lesa. – Kdybys byla viděla ten krásný věnec z břečtanu, který mou hlavu ozdoboval! Kdybys věděla, s jakou radostí jsem ho uvila a ve vlasech upevnila, těšíc se jako dítě, jak se mně v něm doma obdivovat budou – Ty bys jistě soucitně se mnou plakala, že se mi 123 má radosť tak neočekávaně zkazila! – Na trávníku za zámkem prováděl sluha mladého bujného koníka. Ach, jaké to bylo zvířátko k pomilování! Srsť se mu třpytila jako drahý aksamit, hříva mu vlála po štíhlém krku jako hedbávné třepení, švarné nožky pod ním jen jen hrály. – Blížila jsem se k němu trochu ostýchavě; hladila jsem jej a lichotila jsem mu, a hle – dal si moje chlácholení líbit! Tu prolítla mou hlavu myšlénka: Kýž bych na něm mohla letět lučinami a lesem! A proč bych nemohla? Trochu jezdit umím, – snad to půjde! Přemlouvala a uplatila jsem bojácného sluhu slibujíc, že se ze všeho zodpovídám, a vyšvihla jsem se jeho pomocí radostně na vraníka. Vykřikla jsem plna blaženosti, když jsem na něm seděla, a obejmuvši pyšný jeho krk, pobídla jsem hlasitým voláním zvíře, nad břemenem neočekávaným zaražené. Kůň sebou trhl, vyškubl se z ruky dozorce svého a uháněl velkými skoky do pole. Jak to šlo pěkně! Nebála jsem se ani trochu, ačkoliv kůň více se mnou letěl, než běžel. Slyšela jsem z dálky ustrašené volání tetino, vybízející lidi mně ku pomoci. Smála jsem se srdečně, a dala jsem se dále unášet svým sličným Pegasem. Tu popadla pevná ruka koně za uzdu, jenžto se okamžitě zastavil, jakoby byl poznal pána svého. Byl to doktor, který z daleka celou tu věc pozoroval. – Byl ještě bledší než 124 obyčejně; hleděl přísně, skoro hněvivě na mne. „Neobdivujete se mé srdnatosti?“ pravila jsem, zkrývajíc pod rouškou veselosti své dojmutí. „Obdivuji se pouze Vašemu dětinství,“ odpověděl chladně, pomáhaje mi s koně. „Jak, mému dětinství?“ tázala jsem se uraženě. „Ano, pravím dětinství, nechtěje upotřebiti přísnějšího výrazu,“ odvětil v tom samém tónu. Nemohla jsem ani sluchu svému věřit! To mně ještě nebyl nikdo řekl! – Poopravil koni uzdu a podal mně diktatorsky své rámě. Netroufala jsem si, zpouzet se mu. Kráčela jsem vedle něho jako hříšnice s vlhkým zrakem, k zemi sklopenou hlavou. Co jsem to všecko slyšela! Jaké to stvoření líčil ve Vašem miláčku! Hanil mou lehkomyslnosť, s kterouž dávám svůj život v nebezpečí pro pouhý rozmar. Pravil, že nevím, jaký je to poklad v rukou rozumného člověka; že ten, kdo ho nepoužívá s uvědoměním, že ho není hoden. Vyčítal mi mou nešetrnosť s knešetrnosť k mým příbuzným, že polekavši je, marně uvaluji následky svého nepředloženého kroku na sluhu, o chléb ho připravujíc. – Mluvil o mých vlohách, a mém duchu. Tvrdil, že přirozené dary své promarňuji; že plýtvám svým vtipem a svou energií, místo abych jich upotřebila k důstojným úkolům. I mou lenosť podotknul, a želel, že tak málo srdce své vzdělávám. – Tu jsem se ale přece opřela. Připustila 125 jsem, že to nevím, co bych vědět mohla; ale co se týká mého srdce – to jistě že není špatné. – Ale marně jsem se bránila. – Dokázal mi, že tím ještě dobré srdce neosvědčuji, lnouc k Vám láskou, kteří mne zasýpáte opět láskou; že nejen má rodina, ale celý můj národ, ba celé člověčenstvo že má nároky na můj cit. Ach sestro, ukázal mi svět s nového, nikdy netušeného stanoviska! Lál mému pohlaví, ježto vznešenou svou úlohu tak špatně pochopuje a nestarajíc se o pokrok duševní, jen malicherným hříčkám hoví. Horlil proti naší hříšné netečnosti ku všem vyšším snahám, proti tupé naší lhostejnosti k nejsvětějším povinnostem; žaloval, že tak málo která žena svému vznešenému povolání porozumí a že své rodině a člověčenstvu je tak málokdy tím, čím býti jí od přírody určeno. – Mluvil tak horoucně a důrazně, že jsem cestu ustavičně svými slzami kropila. – Nejdříve vřel hněv proti jeho tvrdosti v mém srdci; nenáviděla jsem ho, že tak nešetrnou rukou všecky mé chyby přede mnou odhaloval. Ale zpoznenáhla proměnila se moje hořkosť v obdivování se jeho velkodušnosti. – Jak vroucně si přál přispívati k oblažení člověčenstva; jak lnul k chudým, jak o tom přemýšlel, aby jejich nešťastný stav se jim mohl usnadniti! – Povídal mi o dívčinách, ježto skoro ve dne v noci 126 nad prací svou nahnuté, si sotva na suchý chléb vydělávají; o ženách, kteréžto jsou přinuceny, děti své na celé dni opustiti, aby výdělkem svou rodinu uživiti mohly; maloval stav jejich takovými barvami, že jsem si zoufale tvář zakryla, nechtějíc více slyšet. O, neměla jsem dosud pojmu, že taková bída, takové neštěstí na světě jest! Byl on mi soudcem přísným. Zpouzela jsem se dlouho, uznat platnosť jeho výroku; ale nadarmo. Hlas v mém srdci ustavičně volal: On má pravdu – tys opovržení hodna. – Tvá smutná Božena.
V. Předrahá! Ponejprv ve svém životě, že jsem celou noc probděla. – Probděla jsem ji v slzách a v bolestném přemítaní. On mnou opovrhuje a já zasluhuji stokrát jeho hněvu! – Při něm jsem promařila tolik neděl, v pošetilých hrách si libujíc! Žila jsem bez účele, bez myšlének, jako to ptáče tam na kvetoucí větvi! Dala jsem si lichotit, dala jsem se milovat, a jak málo jsem byla hodna pokladu Vaší lásky! Přijmula jsem to lehkou myslí, jako bych byla měla k tomu práva, nepomýšlejíc nikdy, zda-li tolik shovívavosti a trpělivosti zasluhuji. 127 Ach, bloudila jsem v temnosti a nikdo mi nepověděl, kde naleznu světla! Proč, ach proč jste mi tajili stinnou stránku života? Proč jste mi neokázali svět v pravé podobě, řkouce: Jdi, snaž se a trp s ostatními! Proč jsem měla býti výminkou, proč má býti lós můj nad jiné šťastnější? což jsem lepší, ušlechtilejší, než moji bratří? Nejsem člověkem? – Ach, to se změnit musí! Nechci se více sama před sebou stydět, chci býti platným oudem člověčenstva! A Vy mně musíte býti nápomocni! Nesmíte více ve mně vidět to blouznivé dítě, ježto rozmary svými Vám dlouhé chvíle krátilo, nýbrž podporujte svojí zkušeností děvče, slabé vedením a silou, ale silné dobrou vůlí a snahou upřímnou! – Nesmíte mi bránit, zařídím-li si svůj život jinak, než jste tomu byli až posud zvykli; ale buďte mi laskavě nápomocni, abych si vydobyla, co jsem od včerejška snad na dlouho ztratila. Úctu sama před sebou! – Jak jsem mohla býti tak zaslepena, že vidoucíma očima jsem přec neviděla! Ne, nemohu si nikdy prominout, že jsem tak lehce těkala tím životem, honíc se za motýly zlatokřídlými – a tisíce úpěli pod břemenem osudu svého! – Odhodím daleko od sebe všecken šperk, všecku nádheru! Veškeru marnosť a soběctví vypudím z tohoto lehkomyslného srdce. – Nenávidím sama sebe stokrát více, 128 než mne kdy doktor nenávidět může – opovrhuji sebou z celého srdce. – Chci napravit, co jsem provinila, stonásobnou snahou; chci se učit, chci skoumat, přemýšlet, pomáhat. – A on, jehožto blahodějná, nemilosrdná ruka strhla bělmo s očí mých, on mně musí býti nápomocným! – – – – – – – – – – – – – – – Vstoupila jsem do pokoje tetina, kde se obyčejně scházíváme, očekávajíc netrpělivě příchod doktorův. Musela jsem s ním mluvit, abych se mu vyznala, že pravdivosť jeho slov nahlížím. Jako nesmírná tíže leželo jeho opovržení na mých prsou; chtěla jsem mu říci, že je více zasluhovat nechci. – Teta mne uvítala vlídně. Lekla se mé bledosti; znepokojovala se nad mou zasmušilou tváří. Tázala se mne nadarmo, co mi schází; vyhýbala jsem se určité odpovědi. Konečně pravila, chtějíc mne patrně rozveseliti: „Na druhý týden jsme zvány, jak víš, na merendu. Je to originální nápad baronky, že nám na jaře chce způsobiti masopustní zábavu! Chci, abys vynikala mezi všemi oděvem. Sestavila jsem ti potajmu vkusný kostum, který se ti jistě líbit bude. Abych mráčky z tvého čela zahnala, ukážu ti závoj, jejž mi před chvílí vyšivačka poslala. Bude to koruna tvého oděvu; je to mistrovské dílo. – Jak se těším, až tě v něm uvidím.“ Podala mi černý krepový závoj, nad míru uměle a bohatě hedbávím 129 vyšívaný. S jakým nadšením bych ho byla ještě včera přijmula! – Dnes hledala teta má nadarmo v očích mých příjemného překvapení. Vrátila jsem jí ho skoro urputně. „Nikdy,“ horlila jsem, „teto drahá, nemohu nositi něco, na čem lpí krev hotovitelky! Ach kolik nocí nad tímto závojem probděla, kolik dní protruchlila! Nechtěj od neteře své, aby se zdobila slzami jiných, veselíc se, když tolik jiných bídě a zarmutku podlehá!“ – Teta stála jako zkamenělá nad neočekávaným výbuchem mého lidumilství. Znala mne tak hravou, tak nevšímavou; nemohla náhlý obrat mého smýšlení pochopiti. „Ty jsi churava, dceruško,“ pravila opravdu starostlivě, „anebo tě snad někdo pohoršil?“ – „Nikdo mne nepohoršil, teto, ale sama na sebe se hněvám, že jsem až posud tak tupě hleděla na život. Teď vím všecko! Vím, co jiní trpí, pod jak těžkým, nezaslouženým jarmem tisíc nevinných, nebohých duší vzdychá, nemajících jiné vady, než že se v chudobě narodily! Vím, jakých hříchů jsem v nepředloženosti své spáchala, promarňujíc peněz i času v nejapných zábavách! Vím, že nemám jiné zásluhy, než že jsem se narodila v bohaté rodině; vždyť v jiném ohledu nemám té nejmenší ceny! – Ach tetinko,“ pokračovala jsem s rostoucí vášní, „zbav mne, pro boha, všech těch marných věcí, všech těch mých zlatých šperků, hedbávných šatů, 130 mých krajků a klenotů. Pálí mne na svědomí! – Kup mi plátěné šaty a ulož mi ty nejtěžší práce! – Chci také jednou snášet zimu a hlad; chichci žíti bez radosti – chci býti jako tisíce jiných, nade mne ušlechtilejších – nuznou, nešťastnou, pronásledovanou – dříve nebudu míti pokoje. – Vezmi ten závoj, teto, nechci ho viděti, a vrať ho, vždyť by zžehl mé čelo, chtěla-li bych se jím ozdobit!“ – „A ta nebohá pracovnice očekávající ze svého výtěžku chleb pro sebe a pro dítky své – na tu zapomínáte?“ ozval se za mnou vážný – ach, dobře mi povědomý hlas. – Polekaná jsem se ohlédla – on měl pravdu. Co si ta nebohá žena počne, neprodá-li svou práci? Ach on měl vždycky pravdu; a já? já budu věčně bloudit! – Nevěděla jsem, čeho se uchopit. – „Co si mám já nešťastná počíti?“ volala jsem se zoufalým pláčem. „V jakém to hrozném labyrintu jsem se to octla? Jak mám jednat? Co je dobré? Jaká cesta vede k pravdě?“ – „Dovolíte oddanému příteli, aby ji, jížto celý život a veškeré své síly zasvětil, s Vámi hledal?“ – tázal se pohnutým hlasem doktor. Překvapená jsem k němu pohlédla. – Ponejprv, co oko jeho spočívalo na mně s výrazem klidné upřímnosti, co neodvrátil při mém zpytavém pohledu zraků; ani tenkráte 131 barvy neměnil. – Jako bleskem roznítila se v mém srdci nejneobmezenější k němu důvěra; cítila jsem, že mi chce býti skutečně v životě a smrti rádcem a přítelem oddaným. „Chcete?“ opakoval ještě jednou tónem nejsrdečnějšího přátelství. „Jestli chci?“ volala jsem a proud slzí zalil znovu mé líce. Kýž byste mne měl za hodnu poučení Vašeho! Kýž byste co nejdříve na mé dětinství zapomněl! Věřte, že Vás chci poslouchat, jako Vás ještě nikdo neposlouchal! Chci se snažit ze všech sil, abych odložila a napravila své zakořeněné, dlouholeté chyby! Pomozte mi, zapřisáhám Vás, abych vzdělala svůj rozum, osmělila svého ducha, očistila své srdce! Slovům Vašim budu věřit, jako písmu svatému; budu žačkou Vaší nejskromnější, nejhorlivější! Ach mějte strpení, Vy silný, slavný muži, s dívkou klesající pod nezvyklým břemenem nových ohromujících myšlének a podejte soucitně pomocné ruky, kde síly její nedostačí! Nemám, bohužel! žádných předností, žádných vloh, ni vědomostí, které by mohly učitelovi úlohu příjemně usnadnit; ale cítím, tím buďte jist, v sobě nekonečnou touhu po dokonalosti a lásku nevyvratnou pro celý ten vznešený, tak dlouho ode mne nepoznaný vesmír! Snad že srdce porozumí, kam slabý můj duch nedostihne“ – „Plejtváš láskou svou, ukrutná,“ volal vášnivě mladík, k nohoum mým se vrhající, „a zapomínáš 132 na nebohého cestovníka, jemužto nemilosrdně zhasínáš jedinou hvězdu spásy, v trapném tom životě libě mu zářící!“ – „Alfred!“ zavznělo ze všech úst v radostném překvapení. Byl to skutečně Alfred, jenž přede mnou klečel. „Proč se zpouzíš oblažiti srdce, ježto pro tebe bije?“ Hleděla jsem s pohnutím bolestným na blouznivého jinocha. „Změnila jsem se, Alfrede; nemám více důvěry do sebe; pochybuji, že ti mohu býti tím, co ode mne očekáváš,“ odpověděla jsem nesměle. Trpký úsměv přeletěl jeho tvář, a rty jeho se chvěly. „Tedy mne nechceš udělat šťastným?“ vyrazil náruživě ze sebe. „Chraniž mne bůh tak ukrutné myšlénky,“ odpověděla jsem, dojmuta jeho bolestí. „Jsem jen zmalátnělá a nemohu pochopit, jak tak nedokonalý tvor, jako já, může někoho oblažit. – Nevíš ani, Alfrede, jak nehodna jsem tvé náklonnosti! Ale chci se poctivě snažiti, abych se polepšila, a potom – – – budeme snad oba šťastni.“ – – „Amen“ pravila se slzami v očích teta, objímajíc nás oba. Alfred se vrhl náruživě do náruče doktorovy, a ten ho dlouho na srdci svém podržel. – Tento tak smutně počatý den ukončil se příjemně. – Nechala jsem si na doktorovo přání osudný 133 závoj. – Sdělili jsme Alfredovi naši k sobě antipathii, naši hádku a hněv a konečně – naše smíření. Doktor byl nad míru srdečný k nám. Mluvil o mých studiích, o svých zámyslech. – Navrhl Alfredovi, aby zařídil školu v Jarovicích a hodlá mne v krátkém čase tak vzdělat, že budu moci převzít dozorství nad ní. – Podotknul s humorem, až posud mi u něho neznámým, že vychová Jarovicům statečnou paní – –. Blahý ruměnec obarvil při jeho slovech Alfredovu tvář – ale co se dělo v mém pošetilém srdci? Jaký to tón plný nepochopitelné zádumčivosti zazníval mou celou bytostí? – Tvá Božena.
VI. Sestro! Poesie! Ty svatá, věčně tušená, věčně hledaná, věčně nepochopitelná! – Spasitelko ty jediná člověčenstva, krvácejícího z nehojitelných ran – ty skvělý paprsku z kouzelných, na věky před smrtelníky ukrytých světů – ohlase ty tajemný jakés sladké, v ráji zazpívané a nyní čarovně o temné skály naší země ozývající se písně, naplňující rozervané srdce novou nadšenou nadějí! –
134 Kladu hlavu na ňadra tvá a dech tvůj celuje moje palčivé čelo; šeptám ti pohádku o svém srdci, a hle! slzy tvé kanou na mé kadeře – – – jsem šťastná, sestro! – – – Každá myšlénka, každý pocit, celý můj nynější život je báseň! – V temnu lesů sedávám a roním slzy nejsladší. – Teď mluvě Vaší rozumím, vy sosny k nebi strmící, i lkání větru, jenž šumným křídlem pyšné hlavy vaše k zemi sklání! – – I tvému mohutnému hlasu rozumím, vodopáde ty pěnotoký, hřímající! Neumdlévám v poslouchání nápěvů tvých velebných, vždy se opakujících a přec vždy nových – – A ty studánko lesní, tajemným kapradím stíněna, jakou to bájku šplouchají tvé stříbrné vlnky?! Mne jí neošálíš! Vím dobře, že ti ji vypravoval měsíc! Vždyť ji četl v uslzených mých očích, když jsem k němu zírala v tiché opůlnoční době – – – Dlouho jsem Ti nepsala. – Dnové uplynuli – uplynuly týdny, co péro mé odpočívalo – nevěděla jsem a nevím posud, co Ti psát; a přec je to srdce moje tak plno! Cosi cizího a přec známého, cosi sladkého a přec tak nevýslovně bolného žije v mých prsou, zmahajíc se denně mocněji a mocněji, blažíc a znepokojujíc dny a noci mé. – Jsem šťastna a přec tak hořce o samotě pláču a plačíc zas jásám! – Studuji, učím se, chci být pilnou a po- 135 zornou a přec se mi zdá, že není nic povšímnutí hodného v celé přírodě, než ta tklivá touha v mém nitru! – Nevím nic, neumím nic, a přec je mi, jakobych byla pila ze zřídla moudrosti. – Pochopuji vše, rozumím všemu – je mi, jakobych znala osu, okolo níž se vesmír otáčí – jakobych věděla slovo, po kterém se udělalo z tmy světlo, ze smrti věčně se obnovující život!.....život!... Tys starší, sestro, a mne zkušenější. Rci, čím to je, že jsem si teď tak nepodobna? Čím to je, že celá má bytnosť je změněna? Ochuralavěla jsem snad? Ach ne, to nemůže být nemoc, co mou krev jarejším proudem žilami pudí; to je nové, svěžejší, jedině pravé žití!....žití!... Ach jitro ty růželícé! Proč tam na východě tak záhy zlatým prstem odhrnuješ hnědý plášť noci? Proč mi zaroseným okem již do okna hledíš? Jdi, vrať se na mlhové lůžko své a prodli ještě tam za šedými horami! Ještě mi neruš můj hovor s přítelkou tajuplnou, temnohledou, s nocí soucitnou! – Vždyť peruť její ještě mé horoucí oči neochladila, ani mírem svým neovanula prsa má! – Slyš slavíka! Z šera libodechého keře vznáší se milostná jeho píseň k tobě, žádajíc, abys zadržela zlaté svoje střely, až dopěje hvězdám o své neukojitelné touze! Prodli ještě tam za horami, jitro spanilé, a 136 nevěnči již jejich skráně růžemi. – Ach nevyslyšelos mé prosby. Budíš už dřímající přírodu oslňujícími hledy, již prostíráš na obloze nachový svůj závoj! – Jen okamžik ještě prodli a popřej slavíku krátkou jen píseň – srdci mému krátký jen – sen – – – –. Božena.
VII. Sestřičko! Musím se Ti skutečně obdivovati, jak jasně v mém nitru čítáš! Znáš mé city mnohem lépe, než já sama! Pravíš, že to láska k Alfredovi, ježto mne tak změnila a dokazuješ mi ostrovtipně, že od jeho objevení-se v Jarovicích vznikla náklonnosť pro něj v mém srdci. Věřím Ti mileráda a jsem Ti povděčna za důvtipné objasnění mého duševního stavu. Vždyť jsi manžela svého také tak horoucně milovala; víš, jak tento cit se označuje a vyvinuje. Jsem přesvědčena, že úsudek Tvůj je pravdivý! – Co jsem Tvůj dopis přečtla a promyslila, jsem mnohem upokojenější. Kdybych i já se klamati mohla, Ty se jistě klamati nedovedeš! Myslím, že jsem pokročila duševně a na rozumu za těch několik neděl, co mne doktor vyučuje; ale 137 přesvědčuji se očividně, že jsem tak nezralá a dětinská, jako kdy jindy. Jen si pomysli! Mně se zdálo, že to není Alfred, kterého miluji! – Není to k smíchu? Zasluhuji přísnou od Tebe důtku. Teprv co jsem Tvůj dopis obdržela, pevně věřím, že je Alfred vyvolenec mé duše! Prosím, piš mi co nejdříve, hodně mnoho a rozlož a dokaž mi mou lásku k Alfredovi obšírně a důkladně. Slyšíš? – A pokárej mne notně za mou pošetilosť. – O lásce Alfredově ke mně nemohu míti pochybnosti. Jeho cit je tak zjevný, jen že se prudkosti jeho mnohdy bojím. Je tak dráždivý. Jeho rodiče ho zbožňujou, zbožňujou i mne, vidouce jeho vášnivou ke mně příchylnosť. Každý jejich pohled je tiché žehnání. Kýž bych se vždy v jejich blažených zracích sloniti mohla. Ne – ne! Mou vinou se radosť jejich nezkalí nikdy! – Jediný doktor má moc nad Alfredovou povahou. Co malé děcko vložil ho můj strýc do náruče doktorovy, žádaje, aby mu byl otcem. Strýc za jakýmsi soudem, od něhožto jmění mé tety záviselo, dalekou cestu konal. Teta ho vyprovázela. Obávajíc se, žeby malý Alfred obtíže cesty nesnesl, svěřili ho mladíkovi, jenž sám sotva meze dětinství překročil, ale svědomitostí a ušlechtilostí vynikal. Znali ho od dětinství a neváhali mu svěřit nejdražší svůj poklad. Od té doby se oba od sebe 138 nerozloučili. I při návratu rodičů zůstal Alfred u svého přítele; šel s ním do Heidlberku, vykonávaje pod jeho dozorstvím své študie. – Když doktor odstoupil ze stolice učitelské, odvedl Alfred uraženého muže k svým rodičům, zapřisáhaje ho, aby se nikdy od něho nevzdaloval. Doktor přislíbil, že u něho vytrvá, až dokončí své důležité dílo, které celý vzdělaný svět s napnutostí očekává. – Kdybys slyšela Alfreda o něm vypravovati, jak velice bys se potěšila, že náš zkaceřovaný svět ještě plodí takových lidumilů. – Jeho vlídnosť a laskavosť k žákům, jeho trpělivosť k obmezeným, jeho důstojnosť k drzým, jeho nadšení pro krásné povahy je v skutku vznešené. Alfred mluví s nadšením o jeho shovívavosti k nepřátelům, o neslýchané jeho obětivosti pro svaté snahy člověčenstva. – Velký tento karakter, jehožto cenu denně více a více poznávám, naplňuje mne hlubokou, posvátnou úctou. – Často, přečasto prolévám proudy horoucích slzí při vypravování Alfredově. Jak se těší, že i já se ideálu jeho klaním s pravou láskou! Doktorova snaha pro mé vzdělání ho naplňuje nevýslovnou vděčností a co já teprv cítit musím pro muže, jenž mně tolik hodin drahého svého času obětuje! Dělám ale za to znamenité pokroky. Doktor někdy s podivením na mne patří, porozumím-li okamžitě dosti těžké věci, a s patrným za- 139 líbením čítá pokusy mého neobratného péra. – Ráda bych Ti něco z nich zaslala, ale doktor je vždycky beře s sebou do svého pokoje. I moje kresliny a malby mně více nevrací. Jsem přesvědčena, že je spálí anebo zahodí; ale netroufám si mu o ně říci, právě že jsou tak nepatrné a ani nezasluhujou, aby si na ně zpomněl. – Ve dne těkáme po luzích a lesích, sbíráme byliny, nerosty, broučky, motýly – krátce, obíráme celou přírodu a odnášíme ji v pouzdrech domů. Večír rovnáme svoje sbírky a já si při tom opakuji, co mi doktor za celý den sdělil. Ještě nikdy jsem ani jedno slovo doktorovo nepřeslechla a často opakuji celé sady, jak jsem je od něho slyšela. Nejmilejší jsou mi ale chvíle večerní, když doktor s námi vystoupí na pavlan a unášejícími slovy nám runy nebeské vysvětluje. Ale nejen o divech hvězdnaté oblohy i o zázracích naší duše, o hádankách našeho srdce nám mluví okřídlenou svou řečí, jížto nedovede žádný smrtelník tak jako on vládnout. Poslouchám se zatajeným dechem, s tlukoucím srdcem, se slzícím okem. Je mi, jakobych více zemi nenáležela; jakobych na cestě k ráji vítězně se ohlížela na zem hluboko pode mnou ležící co těsné vězení, z něhožto se můj duch blaženě vyšvihnul do demantových výšin! A ten náš pavlan, sestro! Jak Ti ho popsat mám? Představ si kus na 140 zem spadlého elysium! Skrytý ve vrcholcích mohutných stromů, ustavičně pod žalozpěvem větrů se chvějící; ozdoben vodometem, v jehožto tisícerých slzách se zádumčivě zhlíží luna bledolící; ověnčený nejvonnějším kvítím celého světa: ten pavlan je nejpoetičnějším místem, které si fantasie utvořit může. Zaznívají-li v mou duši nadšená slova doktorova, plna vznešeného, důležitého obsahu, dotýkajíce se jí zvukem žádnou hudbou nedostíženým; vidím-li se obklopenou vším, co příroda spanilého a krásného člověku myslícímu podati může: tu cítím, že žiju nejblaženější okamžiky svého života. – – Ach sestro, pověz mi, má-li velké, nesmírné štěstí trvání? – Jediná kapka peluňky v číši mých radostí je nepřemožená posud antipathie doktorova ke mně. Někdy vystoupí po dlouhých přestávkách dosti nápadně. Nikdy mně nepodá při našich procházkách ruku; nikdy mi není při vylézání na příkrou skálu, při přeskakování potoka nápomocným. Alfred a ostatní toho nepozorují; ale mně neušlo, že se všem podobným příležitostem vyhýbá. – Předevčírem se tak chladně ke mně choval, že jsem celou noc plakala. Teta vypravovala o blízkém mém sňatku s Alfredem jako o vyjednané věci. Doktor i já jsme se zarděli; on neměl příčiny. Ale já jsem se na mou tetu hněvala, že mluví o něčem, co ještě 141 tak jisté není; aby se o tom s jistotou mluvit mohlo, nebo jsem ještě vížícího slova nevyřkla. Musím se Ti vyznat, že mne to vůbec mrzí a bolí, naráží-li někdo na můj poměr k Alfredovi v doktorově přítomnosti. Chceš-li vedět proč? musím Ti odpovědít, že nevím! Ještě více se podivíš, řeknu-li Ti, že mám temné v sobě vědomí, že ho to zrovna tak mrzí a bolí, jako mne. – Neklamu se, jsem tím jista! Opět bysi se mne marně tázala, proč? Snad myslí, že jsem pro Alfreda tuze nedokonalá; kdo ví? – Tohoto dne se nic nedařilo; nadarmo se snažil Alfred oživiti hovor ustavičně klesající. Můj jazyk byl jako podvázaný; nemohla jsem utvořit souvislou sadu, a bylo mi pořád, jakobych měla k doktorovi jíti a ho odprositi – za jaké provinění? – To opět nevím! Ani na pavlan jsme nevyšli. – Nadarmo jsem čekala na vlídný od něho pohled při rozloučení. Dal mi dobrou noc s tím samým nepochopitelným výrazem v oku, jako při prvním našem setkání. – Ach tento pohled – stál mne celé moře hořkých slzí! Božena.
142 VIII. Sestro! Neděle utonuly – dlouhé, trapné neděle v oceanu časův! Snad jsou tomu i měsíce, co se ruka má péra nedotkla, co jsi neobdržela známky života od své Boženy. Pravím snad; nebo jsem jich nepočítala. – Celé věky utrpení leží mezi posledním mým dopisem a těmito řádky. – Neměj to za marnou chloubu, řeknu-li, že mezi tisíci sotva jeden to duševně zakusil, co sestra Tvá. – Věz, že Ti dnes nepíše to blouznivé, marné děcko, které jsi tak vroucně milovala, lahodíc jeho rozmarnému počínání; dnes k Tobě mluví zralá, vážná žena! Dospěla jsem brzo. – Milovala a utrpěla jsem a těžce vydobytý znak lidskosti zdobí mé zkrvácené čelo. – Domnívali jste se, že hlavnice mne drží v krutých vazbách a strachovali jste se a oplakávali svého trpícího miláčka. – Těžší břemeno leželo na jeho mladém srdci, než tělesná bolesť; strašnější jsem vedla boj, než s nemocí těla, hroznější půtku mi bylo podstoupiti, než s neduhem zdraví podkopávajícím. Vaše tak opatrované, tak chlácholené děcko zápasilo mezi citem neodolatelným a povinností svou! – Nebohé děcko! – – – – – – – – – – – – – – – – 143 Byl večer – nikdy mně ho nepřipomeň, sestro, slyšíš – nikdy! – Byl večer! Nikdy neměla krajina toho lesku, květiny té barvy, slunce zapadající ruměnější záře. Večer byl a já, stojíc na pavlanu, jsem snila. – Snil kdo sladčeji, nežli já? Větřík pohrával v mých kadeřích, pohrával v listech stromů, v kalíšku květin, naplňuje prsa má sladkými vzdechy. – – Hlasy zazněly – – byl to doktor, vracející se s Alfredem ze společné procházky. – Alfred byl truchlivý, mlčenlivý; doktor naopak byl nevyčerpatelný ve vtipech na mou romantickou osamělosť. Odpovídala jsem vesele. Tu se Alfred náhle ke mně obrátil. „Víš, že doktor hodlá předce do Ameriky?“ pravil bolestně. – Bylo mi, jakoby mně byl někdo meč do srdce vrazil; – neodpovídala jsem. – „A tak sám a sám chceš podniknouti tuto dlouhou nebezpečnou plavbu, sám a sám bez přítele, bez druha chceš žíti a umřiti v cizí vlasti?“ žaloval Alfred, více a více dojmutý. „Beřeš-li si to tak k srdci, že jedu sám, ožením se,se,“ žertoval doktor. – Mně se zatočila hlava. – Viděla jsem ji před sebou, tu družku jeho milovanou; její rusé kadeře splývaly svůdně na sněhobílý krk, blankytné její oči se milostně usmívaly, toužebně vztahovala svoji něžnou ruku po něm – –
144 Ne, ne, ty rusalko zlatovlasá, on není tvým a nikdy tvým nebude. Co ty chceš v srdci jeho? Co ty víš o duši jeho? Jsi ty dítko jeho ducha, napájel tě svými slovy probudiv tě k pravému žití? – Neodpovídáš? Jdi, nebohá, a vzdal se na věky. Ty mu nejsi ničím; ty jsi nežila jeho dechem, ty jsi nemyslila jeho vůlí – ty mu nikdy družkou býti nemůžeš. – Jen já, duch z jeho ducha, myšlénka z jeho myšlénky – – já mám právo, abych sdílela jeho strasti, jeho utrpení, jeho bolesť. – – Mne zasvětil ve vznešené své zámysly. Mně ukázal poklady svého nitra. – Já vím, pro co žije, já spěji s ním k jednomu posvátnému cíli. – Kdo mu porozumí v tomto tupém světě? – kdo ho ocení, pochopí? kdo ho miluje, jako já?“ – Ano, já jej miluji a nikoho mimo něho! – Jako bleskem mne projelo toto poznání – nevěděla, nevěřila jsem to dříve; ale ve chvíli, kde jsem viděla, že ho pro vždy ztratit mohu – v té chvíli jsem se více klamat nemohla, že jedině on je mou spásou, že bez něho žíti nemohu. – – Neslyšela jsem Alfredovu odpověď, ale doktorův hlas mne opět k sobě přivedl. – „Klameš se, Alfrede,“ pravil; „která as dívka by mne dosti milovala, aby mně k vůli opustila vlast, rodinu – všecko, co jí až posud drahé bylo a v cizí zemi jen pro mne živa byla?“ – Kdybych byla viděla ráj před sebou 145 otevřený a bůh sám mně byl pravil: „Nevejdeš, pozdvihneš-li k němu očí svých!“ byla bych věčnou blažeností pohrdla a předc se potopila v jeho planoucí, tázavě na mně spočívající zraky; jen jediný okamžik, jen maličkou, kratičkau chvílečku jsme si okem v oko patřili a předc jsme si všecko, všecko pověděli! – – Jako plamen projel tento pohled mou celou bytosť; ztrnula jsem v nevýslovné, nikdy netušené blaženosti – on mne miloval! – Podpírali jsme se oba o zábradlí pavlanu, kloníce oba hlavy ve vonné koruny stromů – nemluvili jsme k sobě – k čemu? – Na ruměné obloze vycházel Hesperus, hvězda lásky. – Slavík počal v houští svůj milostný žal – vlnky vodometu pěly sladkou píseň, jedna druhou celujíce – celá příroda byla velkou milostnou básní – láska byla všude: ve třpytu hvězdy v jemném, vání větrů, v dechu snivých květin – všude. – – Zapomněla jsem, že žiju; cit osobní se vytratil náhle z mých pojmů – nemyslila jsem více pro sebe; cítila, dýchala jsem jím – jen on byl. – To mé sobecké, malicherné já zmizelo, bytosť má se stala atomem jeho bytosti – odumřela jsem světu!– Teta obávajíc se pro nás nočního vzduchu volala nás do pokoje – uposlechli jsme mechanicky. – Vešla jsem jako snící do komnaty lampou ozářené. Sedla jsem k pianu, bloudíc chvějící se ru- 146 kou po klávesích. On seděl v nejtemnějším koutě; nemohla jsem ho vidět, ale cítila jsem, jak jeho pohled horoucí můj obličej celuje. Srdce mé počalo tlouci, závrať blaženosti zmocnila se mé hlavy. – – Ostatní vedli jednozvučný hovor – sem tam se prohodilo slovíčko – konečně umlkli. – – Alfred vstal! „Nač je noc tak krásná?“ pravil. „Použiju jí k procházce; bez toho jsem dnes trochu rozladěn!“ Teta mu svědčila. Rozžehnav se s rodiči, blížil se k mému sedadlu, chtěje mne, jak obyčejně večír, v tvář políbiti. Naklonil se laskavě ke mně – procitla jsem ze svého opojení. Nesmírná ouzkosť mne pojala. Zdálo se mi, že tímto políbením spáchám svatozrádu, nevěrnou se stávajíc nejsvětějším svým citům – uhnula jsem se dotknutí jeho úst, jako uštknutí zmije; v největším rozčilení jsem zvolala: „Nikdy, nikdy!“ Alfred stál jako omráčen. Konečně se vzchopil a se zoufalým vykřiknutím skočil ze dveří. Jeho staří rodičové za ním. – – Jako socha z mramoru stála jsem, k svému místu jako přimrazena, očekávajíc z jeho úst ortel smrti nebo života! – On stál přede mnou, bledý jako mrtvola; tahy jeho ušlechtilého obličeje byly vnitřním bojem křečovitě staženy – nemohl mluviti. – – Konečně počal, ale hlas jeho nepo- 147 cházel z prsou živého; zněl jako umírajícího poslední šepot: „Jednou,“ pravil tiše, skoro nesrozumitelně, „jste se mne tázala po pravé cestě. Dnes se já tážu Vás, jakou cestou vyjdeme z tohoto hrozného bludiště? Která je ta pravá?“ – „Která je ta pravá?“ opakovalo sto běsů v mé hlavě. „Která je ta pravá?“ šklebilo se na mne ze strašných, nikdy nevídaných tváří. – – Pokoj se se mnou točil, plamenný proud vystoupil od srdce k mozku, stavě běh myšlének, oudy moje strnuly, zoufalosť pojala mou umučenou duši – – a bez sebe klesla jsem na tvrdou zem. – – – – – – – – – – – – – – – – Jak dlouho jsem ležela ve mdlobách, kdo mne vzkřísil, čí to obličej se v mém strašném šílení nade mnou klonil, čí to slzy mé líce smáčely – to nevím. Ležela jsem bez vědomí, procitnuvši vždy na okamžik a klesajíc opět v náruč bezpaměti! – – – Dlouho jsem nedovedla myslit; nemohla jsem se upamatovat, co se bylo se mnou dělo. Ale moje srdce mělo lepší paměť; proudy co led studených slzí kanuly bezděky po mé tváři. – Konečně jsem tetu poznala. – Věděla jsem všecko. Podala jsem jí mlčky ruku, její radosť byla nesmírná. Povídala mi, jak dlouho ležím, jak nebezpečně jsem stonala. Viděla jsem, že můj výbuch proti Alfredovi měla za počátek nemoci. Nebyla jsem pravé své city v ne- 148 moci vyzradila – – to bylo všecko, co jsem si vědět přála. – Padla jsem v úplnou letargii; nevšímajíc si zevnějšího světa, zanášela jsem se tím horlivěji s vnitřním. Jediná myšlénka, nevyvratná mne vidina pronáledovala, aniž bych se jí ve dne v noci byla sprostit mohla. „Která je ta cesta pravá?“– Mám se oddat citu svému, anebo mám své povinnosti zůstat věrna, vyplňujíc naděje a přání své rodiny? Co je to cit? Svatý dar přírody, zákon, rukou tvůrce hluboko v nitro naše vrytý! – A co je to povinnosť? – Ustanovení lidské – šablona předsudkem lidským přistřížená, podle které se city naše spravovat mají; a které srdce se jí brání, hájit posvátné své právo, to se zavrhne a opovážlivou nohou rozšlápne. – Rodině mé se líbí, abych se spojila s mužem, jemužto přeji co bratrovi, v němžto ale hlasu není, při kterém by struny srdce mého souzvučně zazněly. Jen jeden se jich dotýká mistrovskou rukou a vyluzuje z nich nápěvy, nad kterými andělé v nebi plesají – – tomu věnovati život, sluje u Tebe, ukrutná rodino, hříchem, přestupkem povinnosti, kterou Ti jsem dlužna. – – Velkou žádáš odměnu za to, že jsem v lůně Tvém vznikla, že jsi mne těch několik let mého života krmila a šatila! – Dokud Vaše plány neruším, dokud nevystoupím proti úmyslům Vašim, jsem Vaší milovanou 149 hřičkou, jejížto pošetilým nápadům lichotíte. Jak bych ale samostatně jednati chtěla dle posvátného práva, odříkáte se mne proklínajíce odpadlici, jejížto památka bude na věky vymazána z Vašich ňader. – Co mi může po Vás býti? po Vás, kteří mi lásku svou prodáváte za celou blaženou budoucnosť mou? – Za kusy mého srdce dáte mi po kapkách své kupné náklonnosti, a prodejné své požehnání mně dříve neudělíte, dokud Vám ho neodkoupím citem, zoufanlivě z úpějící duše vyrvaným. Odříkám se Vás. – A ty mladíku slabý, co ty ode mne chceš? Proč mně lásku svou vnucuješ? Chceš mne za družku svého života? Jak jsi krátkozraký, jinochu, že nenahlížíš toho nemožnosť! Polož ruku na to mé mladé srdce; cítíš tam to jaré vlnění? To jsou mé city! Je ruka Tvá dosti silná, aby burácením jejich vládla, aby se stala pánem jejich? – Nejsme si sourodí, Alfrede? Nemůžeš býti vůdcem mým, chodě sám ještě po vodítku života? – Jako svéhlavé děcko se držíš mé ruky, chtěje mne tvrdošijně za společnici her svých – – a oni mne chtějí s Tebou nemilosrdně spoutat, zamýšlejíce jmění své spojiti. Vymknu se Tobě, Ty soběcká rodino. – Tobě k vůli se neodřeknu vzkřisitele mé dřímající duše. – – Přísnou, dobročinnou rukou mne ze spánku smrtícího probudil; bez něho bych byla utonula ve 150 víru všednosti. – Hříšně ležely ve mně ladem nejvznešenější dary božské – rozum a cit. Chtíčům své marnosti jsem žila, malichernostmi směšnými jsem rozdrobila sílu svého ducha! – Jím jsem procitla, jím se uvědomila, jím – jedině jím ve mně povstala snaha se změnit. – S smělým čelem mohu říci: Změnila jsem se! – Jeho pohled mně to řekl stokrát, třeba ústa jeho nemluvila! – Co by on z té mé duše vyvedl, kdyby mu vládnout jí dopřáno bylo! Pod rukou jeho je pružná a podajná; slovo jeho je s to, ji roznítiti k největším skutkům, a já ráda podstoupím smrť tělesní za ideu, jeho dechem v ní oživenou! – Nemám více slýchati jeho hlasu blahem nevýslovným mne naplňujícího? Nemám více hleděti v oči, zářící svatým ohněm lidumilství? – Nemám klečeti u jeho nohou, ssajíc v sebe slova věčného života? A proč? – Že se to příčí mé povinnosti! – Při takových myšlénkách zatemňoval se opět můj duch; bledá, zkrvácená žena stojíc u postele mé, mně kynula, slibujíc mi v objetí svém poklid a zapomenutí. – – Samovražda se ukázala mému strhanému zraku co jediný prostředek, abych vyvázla z tohoto krutého zápasu. – Stokrát jsem se, jsouc nepozorována, chtěla vrhnouti s okna; stokrát jsem vzta- 151 hovala ruku po nožíku, nedaleko mne na stolku ležícím – ne – ne, nesmělo to býti – on by mne byl měl za mrzkou. – – Na Vás, na Vás jsem si nezpomněla. – Ach jak jsem se sama sobě zdála býti ohavnou v chvíli, kde náklonnosť má k Vám se v srdci mém nepřehlučitelně ozývala. – – Vinila jsem se z nejčernější nevděčnosti, opovrhala jsem sama sebou, cítíc se jeho, ach zas jen jeho nehodna. – Což mne k světu již jiná páska nevázala, než tento nevýslovně drahý muž? – Vaše láska, Vaše trpělivosť a shovívavosť, jižto jsem jen v chvílích šílenství zapírati mohla – – což již z mé paměti zmizely? Což jsem zapomněla, že bez nucení, bez přemlouvání jsem pohnuta Vaší nikdy nezapřenou ke mně dobrotou? Což jsem stokrát sama sobě nepřislíbila, že Vás nikdy nesklamu, nikdy nezarmoutím; že vyplním všecky ve mne složené naděje radostně? Vždyť hodláte jen mé blaho upevnit. Že se mýlíte v prostředcích, že vidím jinde své štěstí, než tam, kde Vy mi je ukazujete – – můžete Vy, ušlechtilé duše, mohu já nebohá za to!? A Alfred, ten upřímný druh mého mládí, Alfred, který veškeré naděje svého života ve mně zakotvil, který mne miloval i s chybami a s vadami mými, – ten nezasluhuje trpké mé výčitky. Je 152 dost nešťastný, že promarňuje poklady svého citu pro nevděčné stvoření a nezasluhuje předhůzky, když já sama bujně bořím základy jeho štěstí. – Alfrede! nebohý Alfrede! Jeden z nás se obětovat musí – kdo to bude? Kdo? Kdo jiný, než ten silnější. – – Což jsi se za mne modlit zapomněla, sestro, že bůh nemá milosrdenství se mnou? – – Nesmím na Tebe myslit, vznešený obraze; nesmím si představit, že nebezpečí Tě očekávající sdílet nebudu. Ach nesmím pomysliti, že mi dopřáno není, abych stála po Tvém boku v zápasu života, abych chránila svýma prsoma Tvé tělo, krvácela z ran, Tobě určených, žijíc a umírajíc pro Tebe. – – – Modli se, sestro, modli. – – Každý den mně přinesla teta vonnou, spanilou kytici – dar Alfredův. – Ach odpusť, Alfrede, že v porosených kalíšcích květů jsem jen jeho viděla. – Vždyť jsem poznala květiny z pavlanu! Hledala jsem v nich stopu jeho pohledů, ohlas jeho slov. Celé dni jsem seděla s tváří v kytce schovanou; zdálo se mi, že jeho ruka spočívajíc na mém čele v něm mírní bolestný tlukot – – odpusťte mi poslední můj hřích! – Byl opět večer – opět krásný, poetický večer. 153 Měsíc mi do okna svítil, jako starý věrný přítel. – Přistoupila jsem ponejprv po nemoci k oknu, ale jaká to v přírodě změna? – Což se změnila, jako já? Trpěla jako já, že jaro z niv jejích zmizelo, zahlazeno jsouc zádumčivým jesenem? – I ona sestárla, a ne jen mé srdce? I ona pohřbila své květy a z ňader jejích se vyhostili slavíci, proto, že jim růže uvadly? Táhlo mne to k ní; chtěla jsem s ní si požalovat, s ní si zaplakat. Hledala jsem něco, čím bych hlavu před nočním chladem zachránila; vytáhla jsem ze skříně závoj – první to pásku mezi mým a jeho srdcem. Zahalivši se v něj spěchala jsem tiše po postranných schodech do zahrady. – Ach! jak byla změněna ta jindy tak květoucí, ptačím zpěvem rozkošně oživená zahrada! Houští pusto, jako po vymření; na pěšinách si divoce pohrával větřík se svadlým, šustícím listím; sem tam se zatřpytila na holém keři pozdní květina, truchlíc nad osamělým svým životem; potok valil zádumčivě své kalné vlnky – pomněnka mu byla dávno odumřela, a teď nikoho neměl, komu by byl svěřil bol a radosť svou. – Kráčela jsem dál a dále. Bylo mi, jakobych musila jaro najíti a vrátiti mu žezlo kvetoucí, aby jím vládl, usmívaje se z tisícerých květinových očí. – Snad jsem myslila, že se také do mého pustého srdce vrátí? kdo ví? – –
154 Důvěřovala jsem si více, než mé síly stačily. Sotva jsem as půl hodiny v zahradě bloudila a již mé nohy klesaly. Pod skupením bělokmenných břiz mně kynulo mechové sedátko; prodlela jsem dlouho na něm v bolestném snění. Chladný vítr vanul stromovím, nutě mne mrazivým svým dechem k návratu. Odcházela jsem smutně. Sotva jsem byla sto kroků udělala, tu spozoruju, že jsem závoj svůj ztratila. Vrátím se, hledajíc ouzkostlivě drahý svůj klenot. Ale kdo to vzdychá? Což nejsem sama v zahradě? Jaká to postava se tam pod břizami pohybuje? Kdo, všemohoucí bože, kdo tam ztracený můj závoj k ústům tiskne, sto – a stokrát ho celuje? Ach – byl to on! – Omdlévajíc podpírala jsem se o kmen stromu; srdce mé tlouklo tak mocně překvapením radostným, jakoby bylo chtělo z prsou mi vyskočit. On mne ještě miloval! – Tu on pozdvihl hlavu, zraky naše utkvěly v sobě, hleděli jsme si zas okem v oko jako tenkráte, když na ruměné obloze nad námi hvězda lásky zaplanula – zašla! – Urputný vítr podzimní cuchal dnes naše vlasy. – Naše pohledy se v sobě zakotvily jako pro věky; četli jsme jasně v srdcích svých – byli jsme oba spokojeni s tím, co jsme v sobě nalezli. Oba jsme se usmívali. – Ach, kdybychom byli celé moře nej- 155 trpčích slzí prolili, byli bychom méně trpěli, než při tomto hrozném úsměchu. – Již jsme se jeden druhého netázali, která cesta je ta pravá – věděli jsme to oba. – Jak dlouho jsme se v tomto slastném a strastném pohledu kochali, to nevím. Zvuk volajících hlasů nás probudil. Vztáhla jsem ruku po svém mně teď dvojnásobně drahém závoji. Chvíli, ale jen chvíli váhal; konečně mi ho podal co obraz našeho temného osudu. – Náhlou myšlénkou jata, roztrhla jsem ho rychle ve dvě půle – podávajíc mu třesoucí se rukou jednu polovici. Vášnivě se jí chopil a za ňadra ji schovávaje, pravil temně: „Dopřejete mi, abych mu zvěstoval, že budete jeho ženou?“ – „Řekněte mu, že budu jeho, kdy on si přáti bude“ – odpověděla jsem pevně. Odvrátili jsme se od sebe bez žehnajícího slova, bez ruky podání bez posledního pohledu – – a rychle jsme se každý v jinou stranu vzdálili. – – – – – – – – – – – – – – – Co Ti dále povím? Probděla jsem na sedadle celou noc – loučila jsem se sama s sebou. Hleděla jsem s hořkým pláčem za tou blouznivou, nadšenou dívčinou, která s puklým srdcem se unášela z oboru žijících do říše stínů. – Nemohla jsem se sezná- 156 miti s tou bledou ženou, odříkající se všeho osobního blaha a která nyní její místo zoujímat bude mezi Vámi. – Tu povstal ruch na dvoře. Tajně se vyvedl kůň ze stájů. Slyšela jsem tiše hovořit. Konečně cválal někdo dušený krokem ze vrat – na věky za ním se zavírajících. – – – On odcházel. – Dlouho jsem poslouchala dupot koně v dálce se ztrácející, pronásledovala v duchu osamělého, mlčenlivého jezdce, ustavičně se vzdalujícího. – – – Tato noc neměla konce. – První paprsky slunce naplnily světlem mou komnatu, a srdce mé klidnějším pocitem. – Bylo dobojováno. – My jsme silnější, než Vy; proto musíme nésti větší tíže života. – Alfred by byl podlehl i rodiče jeho – k čemu bysme byli tak toužebně pravdu hledali, když bysme poznavše ji, ji nebyli též konali? – Jen ta láska je pravá, která se odříci dovede – vše ostatní je slepé sobectví, chtíč! – – – – – – – – – – – – – – – – Někdo bojácně zaklepal. Byla to má teta s Alfredem – s tím nebohým Alfredem, který ve své štěstí už ani věřit neuměl. – Pohnutá vrhla jsem se na jeho tlukoucí prsa a srdce mně překypělo soucitem! – Při svatém muži, k němužto jsme lnuli oba stejnou láskou, jsem mu slibovala, že můj 157 cit k němu nebude bledým stínem, nýbrž živým, čerstvým pramenem. Nemluvila jsem víc, ale pozorovala jsem v jeho blaženém pohledu, že mi rozumí a že jdu pravou cestou! – Jste spokojeni se svou Boženou? – –
Karolína Světlá.
158