Děti královně máje (1918)

Karel Dostál-Lutinov

Diplomatická verze Ediční verze
K. D. Lutinov: Děti královně máje. J. Köhler
[1] Karel Dostál Lutinov: Děti královně máje.
v Prostějově L. P. 1918.
[3] Tiskem knihtiskárny V. Horáka v Prostějově.
[4]
Matko krásného milování!
Viděl jsem, jak slova kazatelů ve vřavě válečné odrážejí se od zatvrdlých srdcí. I spatřil jsem nevinné děti, dívky v bílá roucha oděné, stáli s květinami před Tvým oltářem a slyšel jsem je mlu- viti něžná a tklivá slova k Tobě. A pozoroval jsem, jak tvrdá srdce měk- nou, a slzy dávné lásky třpytí se opět v řasách. Slzy lásky k Tobě, Paní mocná, Královno míru! A viděl jsem rty Tvoje zachvívat se milosrdenstvím a ruku Tvou žehnat. Své vidění vtělil jsem v kytičku květin pro Tebe, Paní má! Přijmi tyto impro- visace, dar nehodného, z rukou dítek, Matko odpuštění! Vytrhni lid Svůj z propastí zkázy! [5]
SVATÁ MARIA! (V předvečer 1.května.)
I. dívka.
Zdrávas Maria! Máti líbezná! Hle, všechny květy pučí ze svých poupat, by mohly zlíbat svatá ústa Tvá a v rajském dechu Tvém se mohly koupat. A z lučin, z hájů k Tvému oltáři by chtěly putovati v pestrém davu, by u Tvých nohou klekly ve záři, by ovinuly korunou Tvou hlavu. Kol svatých dlaní Tvých by chtěly růst, kol svatých údů Tvých se vzhůru pnouti a slyšet rozkaz královských Tvých úst – leč připoutány nemohou se hnouti. A proto vyslaly mne za sebe, bych, královno, hold jejich Tobě vzdala, bys všechny pozvedla je do nebe a věčností se na ně usmívala. 7 II. dívka.
Mne posílají vánky vlažnévlažné, jež z krajů svatých letí k nám, a bělostné ty mráčky tažné, jež v slunci spějí k dálavám. Mne posílá to slunce zlaté, jež usmívá se v blankytu, i třepotavé hvězdy vzňaté, jež vycházejí z úkrytu. Mne stříbrná posílá luna, plát chtěla by Ti pod nohou – jen z dálek zní sem jejich struna, neb samy přijít nemohou. Královno hvězd i vánků nebe, přijmi zpěv světů s DÍTKA rtů, ty hlaholí, byť přestal Tebe ctít zástup světských poetů. Tys DÍTKO tolik milovala, jež Bůh Ti vložil do klína – hle chudinká jsem, a tak malá – Tys královna má jediná! 8 III. dívka.
A mne zas posílají ptáci pod modrou nebes oblohou – den celý měli pilnou práci, už musí spát, v chrám nemohou. Mne posílají vzdát Ti chvály ty pilné, zlaté včeličky, vosk pro svíce, jež by Ti plály, snášely po den celičký. Mne posílají motýlkové, pět píseň u Tvé veleby, neb musí čerpat síly nové, když slunce hasne na nebi. Já za broučky a mušky třpytné Ti pěji chválu tisíckrát, všech tvorů srdce jemnocitné by chtělo Tobě znít a hrát. Však nejvíc lidská srdce touží k Tobě se, Máti, přitulit! Ó královno, shlaď, co nás souží, a shlédni v lásce na Svůj lid! 9 IV. dívka.
A já jdu za potůčky hravé, jež klokotají v údolí, jdu za řeky a háje smavé, jež se strání Ti hlaholí. Jdu za lučiny pozlacené, jež září v lesku blatouchů, jdu za mýtiny ozářené, za domov laní, kolouchů. Jdu za zajíčky, již se bojí, jdu za ty plaché veverky, jdu za kravky, co v stáji stojí, i za lasičky, čiperky. Jdu za ty lány zelenavé, co nesou chleba poklady, jdu za ty lesy šumné, tmavé, jdu za kvetoucí zahrady: Vše jeden zpěv a lásky tíseň, vše rozvijí se čarovně, vše jeden květ a jedna píseň nebeské naší Královně! 10
SVATÁ BOŽÍ RODIČKO! (Dne 1. května).
Víš ještě, Panno Maria, jaks přišla do Betléma? Pro všechny dosti místa má, pro Tebe místa nemá! Víš ještě, Panno Maria, jak o půlnoci v chlévě se stala záře veliká při cherubínském zpěvě? Víš ještě, Panno Maria, jak ovčáci tam pásli a nad zjevením andělským a božským Dítkem žasli? Víš ještě, Panno Maria, jak u těch prostých jeslí tři králi stáli s podary a na kolena klesli? 11 A na kolena klesá svět a Děťátku se klaní, a nebeský ten vzácný květ zkvet z Tebe, krásná Paní! A celý svět se raduje, že zrodila jsi Boha, na něhož toužně čekala už pokolení mnohá. A celý svět Tě zbožňuje, ó Máti Stvořitele, a nejkrásnější květy své na cestu Tobě stele. I já Ti nesu kytičku těch fijalinek vonných a nechci, nežli usmání Tvých očí blahosklonných! 12
PANNO PANEN! (Dne 2. května.)
Jdou panny v bílém hedbáví, jdou panny v aksamitě, jdou panny v zlatém brokátě, jdou v diamantů třpytě. Ty však máš roucho nejdražší, jaké zem tato hostí, Tvá duše celá halí se do řízy nevinnosti! Jdou panny s věncem na hlavě a s květinami v pase, Ty nejkrasší máš ozdobu: Ty ctnost máš ku okrase! Jdou panny v hlučných zástupech za rozkošemi světa, Ty miluješ však modlitbu, jež o samotě zkvétá. 13 Jdou panny ve svět za štěstím, jak bujný vír se valí, a mnohá smutná vrací se – motýl si křídla spálí. Ty nad hvězdami kraluješ u nebeského Syna a děti lidské miluješ vždy vlídná, dobročinná! Ó panno panen přeblahá, slyš nesmělý můj hlásek a přijmi z dětských ruček mých tu kytku sedmikrásek. A uč mě vždycky milovat to tiché blaho ctnosti, bych mohla se kdys radovat tam s Tebou na věčnosti! 14
MATKO KRISTOVA! (Dne 3. května.)
Matičko Kristova, klíčnice nebe: za duše v očistci prosíme Tebe! Mateřskou přímluvou otevř jim bránu, ony už touží tak po Kristu Pánu! Chybily, zhřešily, zbloudily v scestí – v lítosti úpějí po rajském štěstí. Zhřešily v slabosti, chybily v zlobě, v lásce však volají, Matičko, k Tobě: Zdrávas buď, Královno, ztiš Boží hněvy, vzdýcháme vyhnaní synové Evy ! Syn tvůj nás vykoupil, milosti plná, dej, by nás obmyla krev, spasná vlna! Dej, ať se v srdce jim, zármutkem spjaté, s oltářů vyřinou krůpěje svaté, ať se už zkonejší touha a trýzeň, ať se už ukojí po Bohu žízeň! 15 Matičko, skloň se k nim vlídnou svou tváří, nebeský mír ať jim na věky září! Ó šťastné shledání s Matkou a Synem! Dej, ať se v blaženství k sobě tam vinem! Matičko, nech tvůj plášť hrdiny zhalí, kteří své životy za vlast svou dali: Probuď je ze smrti k novému žití, nech věčné světlo jim v nebesích svítí. 16
MATKO BOŽSKÉ MILOSTI! (Dne 4. května.)
O Máti, shlédni se své výše k těm, kteří rouhali se v pýše, a naprav jejich pobloudilost – ó Matko, milost! milost! Těm, kteří klesli do lakoty a lásku dali za klenoty, odejmi srdce zarputilost – ó Matko! milost! milost! Kdož zapomněli na anděla a padli v nízkou službu těla a ve sodomskou rozmařilost, dej, Matko, milost! milost! Těm, kteří tvář svou odvraceli od bližních svých a záviděli jim Boží dar a ducha čilost – ó Máti! milost! milost! 17 Těm, kteří jenom v jídle, pití hledali celé živobytí a zapomněli ušlechtilost – ó Matko, milost! milost! Těm, kteří místo lásky zpěvu skřípali často zuby v hněvu, odnauč zpurnou zdivočilost – ó Matko! milost! milost! Těm, kteří nebem pohrdali, kteří se pravdy nezastali, odvykni hříšnou ledabylost! ó Matko, milost! milost! Zašlápni hříchů smečku spěšně, jež potřela jsi hlavu hadu, nech zkvetem nevinou,nevinou jak třesně, jež zbožně na Tvůj oltář kladu! 18
MATKO NEJČISTŠÍ! (Dne 5. května.)
Čisté jsou vlnky na potoku, jež se skaliny v dol se blyští – však Ty, ó zjevení mé božské, ty nad vlnky jsi mnohem čistší! Čisté jsou obláčky, jež plovou do dálky modrou klenbou nebe – však žádný bělostí a něhou už nezastíní, Matko, Tebe! Čisté jsou hvězdy na výsosti, jež lejí na svět záři jasnou, když ale Tebe, Matko, spatří, hned před čistotou Tvojí hasnou. Čisté jsou modlitby, jež dítě vysýlá k Otci nebeskému, v pokoře ale ustupují čistému majestátu Tvému. 19 Ty nejčistší, jež viny stínu jsi nepoznala ve svém žití, k níž shlédl Bůh sám s nebes týnu, když chtěl své srdce potěšiti. Ó Matko! Ty jsi samá záře, a my jsme skvrny na tom světě. Ó ukaž se nám, Paní krásná, jak zjevila se’s Bernadettě! Ne, nejsme hodny toho blaha, ne, vinami jsme poskvrněni, jen dej nám kát se ze svých provin, abychom došli odpuštění! Ne, nejsme hodni mluvit s Tebou a stavit na Tvou hlavu vínek. Tož přijmi aspoň v důkaz lásky tu kytku vonných konvalinek. 20
MATKO PŘEMILÁ! (Dne 6. května.)
Já mám ráda otce, matku, bratříčka a sestříčku, ale ze všech nejraději svatou Boží Rodičku. Jako moje zbožná máti tak ji ráda mám i já. Ona naučila mne se modlit: Zdrávas Maria! Matičko ty dobrotivá, kdo by neměl Tebe rád, kdo by s láskou nezpíval Ti: Pozdravujem tisíckrát! Ty nás hájíš, Ty nás těšíš, Ty nám chvátáš k pomoci, Ty nás vlídně opatruješ v úzkosti a nemoci. 21 Tys nám dala Spasitele, vrátila ráj ztracený, Tebou je náš chmurný život jako sluncem zlacený. My jsme vzdáleni tak Boha, Ty nás vedeš k němu blíž, a když nejsme hodni jeho, laskavě se přimluvíš. Kdybych byla velkým mistrem, jenž zná krásně malovat, namalovala bych Tebe, jak nás umíš milovat. Ale že jsem chudé dítě, kvítek mochny nesu jen, aby řekl, jak Tě ctíme, nejmilejší ze všech žen! 22
MATKO PŘEDIVNÁ! (Dne 7. května.)
O Máti, plná zázraků, v níž tolik tajů dříme, shlédni k nám vlídně s oblaků, když Tebe velebíme. Už když Bůh tvořil duši Tvou, tu stal se zázrak velký: Hřích otců prchl před Tebou, od Boží roditelky. A po celičký život Tvůj se nedotkla Tě vina, a záře nebes plála v sluj, když rodila jsi Syna. A s nebe Boží andělé se s kytarami snesli, by písně zbožné, veselé zapěli u tvých jeslí. 23 A k Tobě, matce chudičké, tři králové se brali, by přebohaté dary své a srdce své ti dali. A když pak zlý král Herodes chtěl zahubit Tvé dítě, sám anděl tobě zprávu nes, bys prchla na úsvitě. A když jsi v zemi egyptskou s Josefem putovala, skláněla modla hlavu svou, by úctu Tobě vzdala. A když jsi zraky zavřela a ruce Tvoje sklesly, přilétli k hrobu andělé a do nebes tě nesli. Tam korunoval Tě Tvůj syn, Královnu nebes novou. Za Tebou zvedám do výšin korunku narcisovou. 24
MATKO SPASITELE! (Dne 8. května.)
Ve městečku Nazaretě krásná lilije stála v květě. Nebyla to lilije, byla Panna Marie. Svatá, čistá, ušlechtilá, Bohu i všem lidem milá. Bůh k ní poslal Gabriela, velebného archanděla. Zbožně Pannu pozdravil, poklonil se jí, pravil: Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s Tebou, požehnanás Ty mezi ženami! Svatá Panna nevěděla, co ta slova archanděla, ulekla se, přemýšlela o pozdravu Gabriela. 25 Nic se neboj, Maria, v milosti jsi u Boha! Syna z Boha dostaneš, pannou čistou zůstaneš. Ježíš bude jeho jméno, navždy bude velebeno. Řekla mu: Aj dívka Páně, jak chce Pán Bůh, ať se stane! * Pravila to, a Duch svatý do chudé se snášel chaty, dar jí nesl přebohatý. * I já tě, chudá, Marii pokorně blahoslavím a tuto bílou liliji zde na Tvůj oltář stavím. Kéž srdce moje od světa se nikdy nedá svésti a nevinně vždy rozkvétá jak lilje, plná štěstí! 26
PANNO NEJMOUDŘEJŠÍ! (Dne 9. května.)
Kdys ženich se svým průvodem měl přijít k svému stánku, a panny jej tam čekaly s plamenem na kahánku. Ty jedny stále na světlo zrak upíraly bdělý – leč druhé byly nedbalé, jim lampy vyhořely. A když pak znělo: Ženich jde! ty moudré vstříc mu spěly, a nemoudré šly pro olej, a ve tmách zaúpěly. Ó milá Panno Maria, Tys Panna nejmoudřejší a v roznícené lampě Tvé plá oheň nejjasnější. 27 Tys vždycky bdělá hleděla, bys měla olej cnosti, by nikdy v lampě neshaslo Ti světlo horlivosti. To Tvoje srdce nadšené, to byla lampa Boží, vždy u modlitbě vznešené, jež světlo duše množí. Vždy Tvoje srdce hořelo ku nebeskému cíli, a z Písem svatých čerpalo k životu nové síly. Vždy Tvoje srdce hořelo plamenem lásky k lidu a k tomu dítku božskému, jež přišlo zhojit bídu. Ó Panno, plná moudrosti, jabloni květná, plodná – přijmi ten kvítek jabloně, přej, ať jsem Tebe hodna! 28
PANNO CTIHODNÁ. (Dne 10. května.)
Veškeren národ v zbožném dojetí své zraky zdvihá k Tobě ku výsostivýsosti, už devatenáct věků tebe ctí – však vše to není, není ještě dosti. Muž jako dítě kleká před Tebou, i andělé Ti slouží s pokornosti, a všichni svatí úctou k Tobě žhnou – vlak vše to není, není ještě dosti. Před Tebou klesá Otec křesťanů i tvrdý vojín v boje ukrutnosti, pán světa vstříc jde Tobě ze stanů – však vše to není, není ještě dosti. V chaloupkách tichých Tobě Ave zní a všechny zvony pějí s líbezností a všechny chrámy Tvojí písní hřmí – však vše to není, není ještě dosti. 29 Tys chrámem největšího Tajemství, jenž Boha živého v svém lůně hostí, Duch Svatý sám na Tvojich ňadrech sní a všechna chvála není zvučná dosti. Za Tebou poutníci jdou světa kraj a Tvoji stopu líbou s toužebností, neb Ty jsi lidstvu otevřela ráj a dekovat Ti nemůžeme dosti. Ó Panno ctihodná, květ šeříku vem z ruky mé, nech k Trůnu Tvému dýše, ó přijmi jej a k davu poutníků skloň vlídné oči s nadehvězdné výše. My synové jsme Evy vyhnaní a zbloudili jsme, putujíce prachem. Ó Panno, dej nám s Tebou shledání, nedej nám zhynout slabostí a strachem! 30
PANNO MOCNÁ. (Dne 11. května.)
Mocný je vichor, který lesy láme a města pískem vrhá v nebezpečí, leč nižádné se moci nelekáme, neb Tvoje moc je, Panno, mnohem větší. Mocný je plamen, jenžto tráví krovy a v popel mění rukou lidských díla, jenž roztavuje bran a mečů kovy – leč mnohem větší, Panno, Tvá je síla. Mocné je moře, když se rozdivočí a vášnivě do tvrdých břehů bije, korábem jako skořápkou si točí – před Tebou, Panno, v pokoře si vije. Mocné je jaro, láme brány ledů a klíčem květů otvírá si zemi, leč uklání se Tvojím při pohledu a zdobí Tebe květy svými všemívšemi. 31 Mocná je válka, která světem bouří, a se životy lidstva zahrává si, a smetá trůny v rachotu a kouři – leč ty jsi mocnější, oó Kněžno spásy! Mocná je láska, která srdcím vládne a přes hloží a bodláčí jim září, jíž neodolá nebezpečí žádné – ty mocnější jsi, Lásko na oltáři! Ty přemohla jsi hřích, saň tisíc hlavou, již v objetí se lidské plémě svíjí a pomáháš nám s tváří usmívavou, tys v srdci našem zašlápla tu zmiji. Ó Panno mocná, přijmi luční kvítek, z mé ruky přijmi vlídně blatouch zlatý, o vděčnosti a lásce tvojich dítek nech zpívá u vítězné tvojí paty! 32
PANNO VĚRNÁ. (Dne 12. května.)
Láska je krásný srdce dar, leč vzácnější je věrnost. Co bez věrnosti láska je? Jen pouhá malichernost. Jen zaplane a zapadne,zapadne jak bludička, jež hasne; jen věrnost z lásky udělá slunéčko živné, jasné. Ty, Panno, Bohu milená a lidem nad vše drahá, ty věnčíš lásku věrností, která až za hrob sahá. Tys byla Bohu oddána, když anděl se Ti klonilklonil, i když Tě zlý král Herodes s Tvým dítkem v dálku honil. 33 Tys byla věrna v cizině a věrna v Nazaretě, a věrně cestou křížovou jít s Kristem vidíme tě. Ó Panno věrná, nauč nás též věrně sloužit Pánu, s ním věrně kráčet životem až po nebeskou bránu! Při svatém křtu jsem slíbila, že věrna budu Kristu, ó přispěj mi, bych duši svou mu odevzdala čistu. Ó věrné srdce Marie, hle, srdéčko ti nesu. Dej, ať se na to srdce Tvé kdys přivinout smím v plesu! 34
ZRCADLO SPRAVEDLNOSTI. (Dne 13. května.)
Ráda se dívám do zrcadla, zda čistá jsou má líčka, zda bez vady a bez poskvrny jsem jako holubička. Však chci-li vědět, zda mé srdce, je čisto, hodno pro nebe, v zrcadlo rajské zdvíhám oči: Dívám se, Panno, na Tebe! Dívám na Tvou lásku k Bohu, na Tvoji skromnost tichou, dívám se na Tvou ušlechtilost, jež nestřísněna pýchou. Dívám se na Tvou duši cudnou, zrcadlo krásné čistoty, a přeji si být trpělivá a bohumilá jako Ty! 35 Tvůj obraz stále nosím sebou, to rajské zrcadélko, a líbám jej a na něj zírám, má božská učitelko! V tom světě, Bohu odumřelém, Tys cílem mojích vzpomínek – ó přijmi ode mne, má paní, ten modrooký barvínek. Tak jak to kvítko modrým okem se stále dívá do nebe, tak chci se dívat celý život, zrcadlo rajské, na Tebe! 36
STOLICE MOUDROSTI! (Dne 14. května.)
Tak mnoho stolic učenosti si škola světa pozvedla, na tvojem klínu, Matko Boží, si Moudrosť sama usedla. Moc mudrců je. Jeden hlásá: Jen slávy, slávy dobývej, do prachu zdeptej všechny jiné a sebe prvním nazývej! A jiný hlásá: Bohatým buď, shromažďuj zlata, pokladů, nech jiní pro tě plahočí se až do krve a úpadu. A jiný mudrc hlásá: Užij! Svět je ti stolem prostřeným! Jez, pij a trhej čerstvé růže! Jen čehos užil, to je tvým! 37 Zas jiný hlásá: Zdrť své bližní! Pij jejich krve potoky! Neboj se závisti a hněvu. Jsou všichni tvými otroky! A jiný hlásá : Založ ruce a hověj sobě v zahálce, nač pracovat a modliti se, smrť smete lva i nedbalce. Tak učí svět. Ty, Panno moudrá, vsak voláš: Lidské dítě, věř! Je všude Bůh a patří na tě, jak v hořící se skrýval keř! A doufej v něho! Jeho láska bdí nad tebou, on je tvůj Pán, on miluje tě a chce tebou též vroucně býti milován. Toť pravá moudrosť, kterou hlásáš, té vzpomínat chci všechen věk a na důkaz tvůj oltář krášlím kytičkou modrých pomněnek. 38
PŘÍČINO NAŠÍ RADOSTI. (Dne 15. května.)
Jak smutný byl by život lidí bez Tebe, Panno Maria! Mé oko zářnou hvězdu vidí, v ní Tebe, Máti, zdravím já: Buď zdráva v jasné výsosti, příčino naší radosti! My vyhnáni jsme byli z ráje, plod Evy v slzném údolí. Kde ale jasná líce Tvá je, tam zpěvy plesné hlaholí: Buď zdráva v jasné výsosti, příčino naší radosti! Tys Boha Syna porodila, po němžto věky toužil svět, nás z moci ďábla vyprostila, a proto věčně budem pět: Buď zdrávas v jasné výsosti, příčino naší radosti! 39 Ty k Synáčku nás vedeš Svému, když na scestí jsme zbloudili, dáš síly srdci zoufalému a kleslému dáš posily: Buď zdráva v jasné výsosti, příčino naší radosti! Jak zlaté hrozny čilimníku k nám prší s nebe dary Tvé. Jak oběť oddání a díků to kvítko přijmi z ruky mé. Buď zdráva v jasné výsosti, příčino naší radosti. 40
NÁDOBO DUCHOVNÍ! (Dne 16. května.)
Nádoby stojí na oltáři, z nichž voní rosné květiny, Ty nádobou jsi nejvzácnější, z níž vypučel květ jediný! Ty nádobou jsi rajské rosy, Ty nádobou jsi duchovní, k ní sklánějí se, kteří prosí, a milost Boží pijou z ní. Přichází kmet, jenž znaven žitím a cestou vypráhlý má ret, a loká z Tebe nové žití a pije odpuštění med. Přichází jinoch, jenž se chystá nastoupit cestu za štěstím, a pije z Tebe, vázo čistá, odvahu, sílu k bojům svým. 41 Přichází k Tobě dívka sličná, již ku hrám svůdným láká svět, a z Tebe, studno ustavičná, ssá rosu pro své ctnosti květ. Přichází k Tobě žena matka a pije z Tebe žehnání jak mléko pro svá neviňátka, by rostla v Božím usmání. Přichází k Tobě muž, jenž klesá a starostmi je nalomen, a pije z lásky Tvé a plesá a lehčej nese v práci den. I já jdu k Tobě svlažit rety. Dej pit těm květům hřebíčků a nech mne růsti jak ty květy k nebíčku v Božím sluníčku! 42
RŮŽE DUCHOVNÍ. (Dne 17. května.)
Královnou mezi květinami je růže v cudném zardění, leč krásnější jsi nad hvězdami Ty, růže svatých nadšení! Kol vůně růže včela bloudí, med nejjemnější pije z ní, leč nejvzácnější vůně proudí jen z Tebe, růže duchovní! Jak jsi se cudně zardívala, když anděl se Ti poklonil, jak jsi se něhou usmívala, když Kvítek se Ti narodil! Kolik má růže něžných lístků, tolik máš ctnosti, Maria! Na Tvoji zářnou ratolístku sám Bůh se štěstím usmívá. 43 Je na světě moc paní krásných, jež jako růže září v svět, leč z těchto růží lepořásných květ opadá co nevidět. Však Ty jsi růže věčné krásy, Tvá zdoba nikdy nespadne, neb v Tobě věčné jaro hrá si vždy půvabné a záhadné. Tys nehledala lásku v lesku a v zlaté říze zánovní, Tys hledala ji na nebesku, Tys čistá růže,růže duchovní. Hle, mám jen polní růži prostou, jež o Tobě na stráni sní. Nech tak mé city k Tobě rostou, má rajská růže duchovní! 44
VĚŽI DAVIDOVA! (Dne 18. května.)
Krásné je město, nad kterým se věže k nebi pnou, ty líbají se s hvězdami a mraky kol nich jdou. Krásný je hrad, jenž věží svou se přes údolí dívá a vítá z dálky poutníky, jimž hlásný rohem zpívá. Věž k nebi zvedá lidský zrak a hlídá od nepřátel a zvoní, hlásí hodiny a chrání obyvatel. Ty, Matičko, jsi naše věž, věž z mramoru, vždy nová, věž z bílých kostí slonových.slonových, ty věž jsi Davidova. 45 K Tobě své oči zvedáme, když děs a strach nás tíží, zde útočiště hledáme, když nepřítel se blíží. Ty jako štíhlá, pevná věž nám ukazuješ k nebi, a pod svůj plášť nás ukrýváš, když pekla chřtán se šklebí. Ó přijďte všichni, křesťané, v té věži hledat spásy a s její výše prostranné přehlížet světa krásy. Zde do výklenku věži té, jež přesahuje světy, na důkaz lásky, úcty své kosatců stavím květy. 46
DOME ZLATÝ. (Dne 19. května.)
Dům otcovský je zlatý dům, byť byl jen chudou chatkou. Tys naším domem otcovským a zároveň’s v něm matkou. Byl jednou jeden bujný syn, ten od otce vzal podíl, vzal hůl a dal se do světa a za rozkoší chodil. Se světáckými soudruhy pil, tančil, besedoval, až všechen statek promarnil, až dopil, dohodoval. Pak, prázdnou kapsu, srdce též, soucitnou duši hledal, vzpomínal na dům otcovský a zamyšlený sedal. 47 A musil černé bravy pást u bezcitného pána, i bravům svojím záviděl, když neměl jísti z rána. Jak dobře se měl u otce, kde všeho hojnosť byla! A lítosť velká, upřímná mu srdce naplnila. I řekl: Vím, co udělám! K tatíčkovi se vrátím a odprosím jej horoucně a kolena mu schvátím. A byla radosť veliká, že syn se vrátil domů, matička hody strojila a otec slzel k tomu. Ó Matičko, též promiň těm, kdo svést se dali chtíčem, a otcovský dům otevř nám tím zlatým petrklíčem! 48
ARCHO ÚMLUVY! (Dne 20. května.)
Když bloudil národ vyvolený po poušti, štván jsa ze všech stran skvost nosil sebou drahocený: tož Archu smlouvy, Boží stan. Bůh nad ní trůnil v mráčku kouře. Tu národ nosil do boje, by nepřátelské zahnal bouře a dobyl palmy pokoje. A když už ve své vlasti býval, nes archu ve svatyni svou, král David s harfou před ní zpíval a zbožně tančil před archou. Ó Maria! Tys archa naše! My Tebe nesem v boje vír a Ty nám neseš Mesiáše a šťastný vyprosíš nám mír! 49 Mír našim duším daruj předem! Zbav duše naše hříchů ran, by oplývaly ctnosti medem, by každá byla svatostan! Ó Maria, Ty archo svazku, jejž máme s Bohem, Otcem svým, ó zachovej nám Boží lásku, oblaž nás jeho královstvím! Matičko, já jsem laštovička, jež nosí lidstvu jara zvěst, a nesu růži pro tvá líčka Nech tady hlásá tvoji čest. Měj smilování s dítkem svojím, žehnej mi otce, drahou máť, Jak před oltářem Tvým zde stojím, tak nech mne jednou v nebi stát! 50
BRÁNO NEBESKÁ! (Dne 21. května.)
U brány stojí poutníček a sklíčen klepe na ní. Je celý ušlý, zlačnělý od svého putování. V lese naň vlci čekali a zbojníci jej zbili, teď prosí, čím se občerstvit a odpočinout chvíli. Tak stojí bídná dušička, když den se tmí, když ráno, a volá: Otevři se mi, ty nebeská má bráno! Ty dobrá, milá Máti má, ty poznalas mou bídu, ach otevři se do kořán, ať k odpočinku přijdu! 51 Jen pohleď na mne: Rána jsem! Vlk hřích mne těžce zranil! A nenašla jsem, kdo by mne byl proti němu bránil. Však potom v hříchů vyznání a v slzách jsem se kála, o jedno prosím usmání, bych sobě nezoufala! Otevř se, bráno nebeská, ochrano synů Evy, a nech mne slyšet blažené andělů Svojích zpěvy. Já klepu, zvoním, otevř mi, zvlášť na života sklonku. Dnes příjmi dárek maličký, ty květy modrých zvonků! 52
HVĚZDO JITŘNÍ. (Dne 22. května.)
Když plavcům v nočních temnotách na moři hrozí ztroskotání, tu nemohou se dočkati, až ukáže se hvězda ranní. A matička když probdí noc u nemocných svých dětí, tu hvězdu jitřní uvítá a ptáci počnou pěti. A radostnější svitne den a lékař přijde chorým, a přijde pomoc, útěcha s tím prvním svitem skorým. Ó hvězdo naše, Maria, Ty krásná hvězdo jitřní, Tys na ten svět se zrodila zahojit boly vnitřní. 53 Ty slunce naše věstilas, Ježíše, spásu naši, ty slunce víry rozžíháš, když noc a peklo straší. K Tobě své zraky zvedáme nad mraky světa stmělé, nad Tebe v světě nemáme lepšího těšitele. Po Tobě srdce člověka v tom lese žití teskní, ó přijmi vlídně z ruky mé jahůdky, hvězdy lesní. Když na ten kvítek pohlédnu, vždy na tě myslím, Matko: Ten květ je hvězdou,hvězdou jako Ty, a ovoce tak sladko! 54
UZDRAVENÍ NEMOCNÝCH. (Dne 23. května.)
Nemocní leží na ložích, sní o lékařce v snění, jež může ještě pomoci, kdy pomoci už není. Tvůj obraz plane před nimi, k Tobě své oči nesou a Ty se vlídně skláníš k nim, když bolestí se třesou. A neseš jejich duši lék, poznání, lítost pravou, a měkkou rukou zmírňuješ jim bolest údů žhavou. A tisícové putují k Tvým stánkům, k občerstvení, a tisícové poznali, žes naše uzdravení. 55 Tisíce zlatých srdeček na obrazích Tvých visí, neb Tvoje ruka dává lék a k životu zas křísí. A uzdravených tisíce Ti nesou vděčné zpěvy, a já dnes Tobě na oltář jen listí nesu révy. Hle, jak ta réva po zdivu, se k Tobě, matko, vinu, výš nad zem, nad hřích, ke světlu výš z pozemského stínu. Tys uzdravení nemocných, jimž svět pomoci neví, Ó Máti, skloň se k nemocným, trpícím dětem Evy! 56
ÚTOČIŠTĚ HŘÍŠNÍKŮ. (Dne 24. května.)
Ó srdce těžké! Jak ta vina tlačí! Jak ostrý kámen řeže v srdci hřích! Kam obrátit se! – K Tobě, k Tobě v pláči, do Tvojich loktů spěji mateřských! Ó pomoz vytáhnouti trny z duše, neb všechnu krásu ztratil pro mne svět, k Tobě, ó Čistá, spěji od Venuše, Ty jediná mi můžeš vyhovět. Ty jediná to srdce rozbolněné pohladit umíš dlaní hedbávnou, že duha štěstí zas se nad nim sklene, že zase najdu čistou radosť svou. Ty jediná zas otevřeš ta ústa, jež zamkl těžkým zámkem svojím hřích, že vyznání z nich ulehčivě vzrůstá že zalkají zas v hymnech jásavých. 57 Ty jediná zas otevřeš ty zraky, jež před Pánem se plaše sklopily, že slzy lítosti z nich trysknou taky, by odpuštěnou vinu skropily. Ty jediná, ó Matko, Prostřednice, nám dáváš síly, v davu poutníků pokleknout tam, kde kyne zpovědnice, Ty vlídné útočiště hříšníků! Ó, jaký dar Ti, dobrá Matko, dáti, čím projeviti vděčnosť dětinnou? Aj, šalvěj léčivý! Nech rozkvétá Ti! O lék Tě prosíme tou květinou. 58
POTĚŠENÍ ZARMOUCENÝCH! (Dne 25. května.)
Ó Máti má, Ty zkusilas, co zármutek a nouze, když v Betlémě jsi hledala pro dítě koutek pouze! Ó Máti moje nebeská, Tys úzkost také znala, když v noci do Egypta jsi s děťátkem utíkala! Ó Máti má, Ty znalas bol, když Syn Tvůj duše hledal a nevděčný lid, rodný lid kamení na něj zvedal! Ó Máti má, Tys viděla, jak soudili jej, bili a nejlepšího synů všech na kříži pověsili. 59 Tu stálas pod ním zdrcená, ty Máti věrná, hodná, a kalich smutku, hořkosti s ním vypilas až do dna. Ty zarmoucených potěcho, Tys poznala, co muka, a těchou rajskou naplnit chceš srdce, které puká. Viz, matičko, též národ můj, jenž pod křížem zde stojí, a žehnej mu a ochraňuj ho v jeho těžkém boji. Nenech ho dále trápit se a o mír, štěstí plakat! – Lej v jeho duši vonný dech, jak tento voní akát! 60
POMOCNICE KŘESŤANŮ! (Dne 26. května.)
V té zemi, již zbožňuje celý svět, se zrodila květina bílá. Sám Bůh se nemohl navidět tak skvělého, čistého díla. I sklonil se k ní a políbil a vdechl v ní spásu světa – a od té rod lidský si oblíbil ji na věčná, blažená leta. Té liliji básník holduje, když opěvat lidstva chce spásu, k té liliji malíř putuje, když nadzemskou vtělit chce krásu. A zvony vísek i kathedrál jí nejsladší plesy zvoní, a poutník za moře táhne v dál, by uslyšel píseň o Ní. 61 K Ní vzpínají dlaně své nemocní, kdo chrom byl, berly své složí, a z temnoty světa ji jásot zní: Buď zdráva nám, Hvězdičko Boží! A já teď poklekám před Tebou, dlaň zvedaje, Lilije zkvetlá, by v smutnou a uvadlou duši mou vnik’ paprsek rajského světla. * Tak úpěl k tobě básník, muž, jejž znavily žití boje, já skládám tobě na oltář to mladičké žití svoje. Ty pomocnice křesťanů, stůj při mně každé chvíle, ať v duši čistou zůstanu,zůstanu jak kalinky sněhobílé. 62
KRÁLOVNO ANDĚLŮ. (Dne 27. května.)
O kéž bych byla skřivánkem, bych mohla letět vzhůru, kde, Královno, Ty vznášíš se nad desaterem kůrů! Pod Tebou sídlí andělé, již jmenují se Síly, již činí divy, zázraky, noc mění na den bílý. Výš klaní se Ti Mocnosti, jež srážejí moc ďábla, by zbožnost lidí na světě docela neochábla. Nad nimi víří Knížata, jež rozkaz Boží plní, nad nimi, vůdci andělů, se Panstva v davech vlní. 63 Nad nimi vládnou Trůnové, ti s Bohem soudí světy, nad nimi, nejmoudřejší všech, Cherubi mají vzlety. A nade všemi Serafi největší láskou hoří – a všichni tito kůrové se Tobě, Panno koří. Tys nade všemi anděly, královno archandělů, neb Ty jsi stánek důstojný Božímu dala tělu. My nejsme sice anděly, leč Tělo Boží ctíme a květem doušky mateří Ti nohy ovíjíme. 64
KRÁLOVNO PATRIARHŮ! (Dne 28. května).
Je tolik svatých, proroků, jak zlatých pampelišek, již s patriarchy v nebesích do Tvojích patří výšek! Tu záři hlahoslavení, již chudí duchem byli a srdce svého na mamon, na zlato nevěsili. Tu září blahoslavení, co byli skromní, tiší a srdce lidské získali a vládnou nebes říší. Tam šťastni usmívají se, co tady smutně lkali, zatím co radoval se svět a pyšní hodovali. 65 Tam nasycení plesají, co žíznili zde v hladu po pravdě, cnosti, čistotě, strádali do úpadu. Tam milosrdní jásají, co znali bídu lidí, tam duše čisté, nevinné teď krásu Boží vidí. Tam radují se pokojní a syni Boží slují, a pro pravdu co trpěli, tam věčně triumfují. Tam všichni šťastni, blažení do Tvojich patří výšek. Jim v pozdrav přijmi, královno, tu kytku pampelišek. 66
KRÁLOVNO MUČENÍKŮ! (Dne 29. května).
Ó mučedníci blažení! Záříte v kráse Boží! – Vy pravdu světu nesli jste a svět vám dával hloží. Vy žíznivým jste dali pít, hladným jste byli chlebem, a svět vám platil šelmami a sekyrou a hřebem. Vy nahé odívali jste, žaláře otvírali, a za to obnažili vás a ruce v pouta dali. Vy bloudícím jste radili, útěchu chorým nesli, za to jste byli vyhnáni a vysíleni klesli. 67 Co vy jste k Bohu volali a bolestí se třásli, hříšníci se Vám rouhali a na mukách se pásli. Leč nejvíc ona trpěla jež spásu světu dala, a opuštěná, zhrzená pod křížem zaplakala. Tys mučedníků královnou, ó Máti naše drahá, a s nebes výšin v celý svět Tvá moc a sláva sahá. Hle, kvítko rudé pivoňky, Ti nese ruka dětská. Kéž vzplaneme, jak pivoňka je krev a láska všecka! 68
KRÁLOVNO POSVÁTNÉHO RŮŽENCE! (Dne 30. května. Růženec v sepjatých rukou.)
Znám zrnka, drobná semínka, z nichž rozkvétají máky, jež svojím rouchem nádherným vše vábí k sobě zraky. Znám zrnka zlatá obilní, z nichž rostou zlaté klasy a dávají nám bílý chléb a šťastné, blahé časy. Znám drobné zrnko hořčičné, jež sílu v sobě tají, že roste z něho velký strom, v němž ptáci přebývají. Znám zrnka perel bleskotných, jež rostou na dně moře a potom s hlavy královen se třpytí jako zoře. 69 Však nade všechna zrna ta jsou zrna růžencová, z nich každé božské milosti a krásy ráje chová. Ta zrnka v tiché modlitbě rozsévá moje ruka, a když to zrnko dopadne, květ v mojem srdci puká. Květ lásky k Tobě, Maria, a Tvojí lásky ke mně, v té modlitbě jsem blažená, že nevábí mne země. Ó nech ten svatý růženec vždy se mnou putovati. Až spustím zrnko poslední, nech se mi ráj Tvůj zlatí! 70
KRÁLOVNO MÍRU! (Dne 31. května.)
Můj národ štvaný, mučený vždy v Tebe skládá víru, les dlaní k Tobě pozvedá: Ó skloň se, kněžno míru! Můj národ vždy Tě miloval a miluje Tě vřele, jak dítě k Tobě tulí se, Ty chováš Spasitele! Nejkrasší písně složil Ti, pozdravujeme tebe – ty písně po něm zpívají i andělové s nebe! A Tvojích stánků sta a sta po vlastech postaveno, k nim národ vroucně pospíchá a v Tebe doufá, Ženo! 71 Ty s jasných výšin Hostýna jsi rozehnala vrahy, a národ, jenž Tě zbožňoval, vždy býval tobě drahý. Vždy milá Panna Maria bývala věrným Čechům, a oni budou milí jí až ku posledním vzdechům. Ó dej nám míru, královno, ať všichni jsou jak bratří, ať od škůdců se odvrátí a v lásce k sobě patří. Ať štěstím, klidem zkvete vlast po tvojím mocném kynu a nech se celá promění v království Božích synů! Už dali jsme Ti květů moc; dnes na Tvůj oltář trpce klademe vřelé, zmučené to trpící své srdce. Nech na Tvém svatém oltáři se krásou míru rozzáří! E: tb; 2004 [72]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Horák, Václav
(Tiskem knihtiskárny V. Horáka v Prostějově.)

Místo: Prostějov

Vydání: [1.]

Počet stran: 72