Průvodem.
Jen všední ruch tvůj zpívá ret,
proč nechceš k nebi? ptali se mě.
Aj, kdybych tam se pustil v let,
své neviděl bych rodné země.
Nač oblačný ten let a hon,
nač v nedohledné světa strany?
tam zniká lidský smích i ston
i třistaleté naše hrany.
Kment české písně nezměním
se přátel skvostným zlatohlavem,
rád v síni prostých srdcí dlím
a nechci s knížat pyšným davem.
Nechť zpěvům svým si staví hrad
všech větší, skvostem vrchovatý;
já svým jen hnízdo viju rád
pod nízkou střechu horské chaty.
[5]
Nechť píseň jejich věkům vstříc
rtem proroků,proroků jak bouře duní,
já bláh jsem, má-li žalům vstříc
hrsť květů nese s luční vůní.
Nechť zpěv mých druhů čarovným
svým vzletem nebes hvězdy plaší,
já plesám, můj-li nad setím
jak šedý skřivánek se vznáší.
Nechť jejich píseň jezerem,
jež divem zlaté vlny zmítá,
má rosou buď, jež večerem
při upomínkách perlou svítá.
Nechť jejich píseň vrcholem,
jenž žhavým jícnem oheň metne,
já světluškou chci být, jež těm,
kdo lesem bloudí, v cestu létne.
Toť dosť; však stejný zázrak jest,
zřít ledné vrchy v moři státi,
neb na kameně horských cest
jak granát lidskou slzu pláti.
6