Horal.
Jeseň listím běží, šumný její chvat
pod večerem mlhy do údolí valí,
chladným dechem okna nízkých horských chat
jako sivou rouškou zastírá a halí.
Prázdno kolem všecko: mýtina i luh,
pod strání jen tamo u vesničky dole
malou kravku v hrubý zapraženou pluh
brázdí horal pruty neplodného pole.
Dříve jiným robil, sobě teprv dnes,
mozolivě kypří kousek holé stráně
bednou na výživu; trpký na oves –
a ty sprahlé rýhy vlaží znojem skráně.
Hrozno! jak se vzpírá, týčí zas a zas!
Marně chuďas volá za podporu k nebi,
jinak z brázd těch zlatý vyrůstal by klas,
v každém zrně steré bělely se chleby.
[29]
Leč zde marno všecko, jenom nával muk
ze snětivých stebel svalnou rukou mlátí,
bídu otec klidil, sklidí syn i vnuk,
úmorem a bídou vše se ve hrob kátí.
Na potlukách ondy uviděl jsem tak,
z vísky žalným hlasem trhlý zvonek zvonil,
mně se ňadro chvělo, zaléval se zrak,
oráč křižoval se, já mdlou hlavu klonil.
Oráč domů sjížděl, těžký pluh se lesk’,
klenot vyhlazený půdy sporou tísní –
do chrámku mých ňader divný vešel stesk,
aby za oráče pomodlil se písní.
30