Přadlena.
Při louči předla horský len,
a prsty jako bleskem
niť – pouhou pavučinku jen –
vždy zdobili si leskem,
a zvonkem zvonil vábný hlas,
že dolina se chvěla;
hoch jako jindy přišel zas
a poslouchal jak pěla:
„Viňte se hbitě,
hebounké nitě,
na outlou cívku
pro chudou dívku!“
„Aj, pěknou přízi upřádáš,
jak ze samého zlata,
to nejspíš brzo svatbu máš,
viď, moje boubelatá?“
[38]
Tu ona vrtí hlavičkouhlavičkou,
však líčko má jak z krve,
a zpívá zase píseň svou,
ač tišeji než prve:
„Viňte se hbitě
hebounké nitě,
na outlou cívku,
pro chudou dívku!“
„Aj, zrudlo’s, poupě krasavic!
Nu, pěkně ti to sluší,
však prozradil tě nach, že víc
si spřádáš ve své duši;
klop oči jen a líčko krej,
to vše tě ve lži stíhá...“
A příze lesk a kola rej
dál při zpěvu se míhá:
„Viňte se hbitě,
hebounké nitě,
na outlou cívku,
pro chudou dívku!“
„Viď, že máš hocha?“ – „Pyšni jsou!“
a její hlas se třese...
„Však on se někdo pojednou
jak ptáček k tobě snese,
39
a pak, má zlatá, dobře víš,
že budeš-li jen chtíti,
ne jednoho, sta udržíš
na hedbávné své niti!“: –
„Viňte se hbitě,
hebounké nitě,
na outlou cívku,
pro chudou dívku!“
A hovořili tam a sem,
a slovo slova honí,
niť přervána, hned s pospěchem
níž přadlena se kloní,
s ní hledá konce také hoch –
jeť škoda každé pídě –
leč nástavku se nedomoh’ –
jak pomoci té bídě?
„Viňte se hbitě,
hebounké nitě,
na outlou cívku,
pro chudou dívku!“
Vše dobře zas... A hoch jde zpět,
proč na prahu však váhá?
„Aj, kého šlaka!“ volá ret,
a ruka k nohám sahá...
40
Je skutečnost či pouhý sen?
viz, upoután je nitkou!
hle plachý ptáček, postřelen
své vlastní rady plitkou!
„Viňte se hbitě,
hebounké nitě,
na outlou cívku,
pro chudou dívku!“
Když k pradleně šel jonák zpět,
tu nit se náhle strhla,
a milá přástevnice hned
mu v oči důtku vrhla:
„Jak mohu hocha polapiť?
hned u vás mi se hatí!...“
„Ó ne, a budeš-li jen chtíť,
chci pěkně navázati.“ –
„Viňte se hbitě,
hebounké nitě,
na outlou cívku,
pro chudou dívku.“
A navázali hovorem
a úsměvem a zraky,
řeč točila se tam a sem
a políbení taky;
41
i vzali se – a přišel čas,
v němž jako slavík pěla,
ve hloubce očí slunný jas;
hruď sladkým štěstím zněla:
„Viňte,se, viňte,
hebounké nitě,
k bílému kroji,
dcerušce mojí!“
42