Beranička.
Zle maminko, zle se děje,
Jeník bledne v líčku,
u dětského ztratil reje
novou beraničku;
což se bude hněvat asi,
tatínek náš zlatý,
nekoupí mu – zlé jsou časy –
na sváteční šaty!
Škoda, škoda beraničky!
A tím vy jste vinni!
Měl ji novou na Dušičky,
co si počnem nyní?
však že jaro na půl cestě,
že juž ledy plovou,
pořídíme zítra v městě
čapku manšestrovou.
[21]
Ale hodný musí býti!
Budeš hodný? „Budu!“
Koupili. Hoch, jako kvítí,
zase zbaven trudu,
čapku svoji novou zcela
na rub, na líc vrací...
Vesna v čas se navracela,
s vesnou drobní ptáci.
Za humny, jak druhdy, děti
výskaly si, hrály;
na kvetoucí třešně sněti
strnadi dva stáli,
radili se hodnou chvíli,
čechrali si peří,
a juž jeden na mez pílí
k šípkovému keři.
Letí jeden, za ním druhý, –
co pak asi kutí?
jistě boj tam vedou tuhý,
hle, chmír od perutí
stále výš a výše vzlétá!
Co to asi bude?...
K mezi běží dětí četa,
všecky tvářky rudé.
22
Prohlížejí keře pruty,
rázem vzletli ptáci,
děti stojí uleknuty
nad strnadí prací,
zaraženy jen se chvěly,
žhavý purpur v líčku:
za hnízdečko ptáci měli
dětskou beraničku.
23