Pod jabloní.
Šla s dítkem silničkou – byl jarní den –
luh, strom i les i řeka, vše se smálo,
v keř ptáci lítali a zase ven,
a v cestě na sta diamantů plálo,
tu děťátka se ozval jemný sten;
i stanula, by odpočala málo.
Jak krásna byla, jako růže trs,
když přes noc začal rozvíjet se v taji;
vzrůst štíhlý byl, pás útlý, svěží prs,
zrak dlouhou brvou zdoben víčka v kraji,
ba celý něžný zjev byl skrz a skrz
pln květů líbezných jak niva v máji.
A zkvětlou usedla si pod jabloň
a přivíjela dítě těsně k hrudi
a šeptala: „Jen, poupátko, se skloň,
a žízeň zkoj, však tuším, co té budí;
jen slzičky mi žádné nevyroň,
ta víc než tebe bolí mne a trudí?“
[10]
A zkonejšeno dítě dříme zas;
jak krásno je, hle obraz matky pravý!
Ta hledí naň, květ padá s její řas,
květ s očí, s lící, se rtů, stromu hlavy,
a zvědavě, mé duši na úžas,
snes’ na jabloň se ptáků párek hravý.
Snad že se divil zpěvný s družkou druh,
jak může jaro tolik snášet štěstí
a tolik květů, že jich nemá luh
ni ptačí hruď, ni stromů ratolesti,
že v dvojí lidskou tvář jich klade Bůh
víc, nežli jaro po všem kraji pěstí.
11