Jaro.

Adolf Heyduk

Jaro.
Od hor vane teplý jih, plno poupat na větvích, míza v stromů hrudi, slunce vroucně líbá zem, ba i v srdci mladistvém jara zvěsť se budí. Slyš, jaký to venku šum? Vyšla dívka ke vrátkům, mile hoch ji zdraví, – líčka, slova, samý květ; touha, láska, zmladlý svět popletly jim hlavy! [15]