Stará panna.
Kdo květy pro jiného tkává,
ať činí ruka nebo skráň,
ten častokráte nedostává
ni jediného v stuhlou dlaň!...
Na hladký hedbáv, v rámec spjatý,
den celý šije pestrý květ;
mráz oknem vane jedovatý,
a zasněžen jest celý svět.
Co všecko do těch květů všívá,
to mimo ni ví pán bůh jen,
a na hedbávli zrak se dívá,
je v květy vetkán také sen.
[54]
Jak lesklý je ten hedbáv bílý,
jak list i květy žhavé tak!
Však prsty chromnou věcnou pílí,
a tuhne vaz a slábne zrak;
v leb věčným bděním spánek padá,
bled, prázden, bez barvy jest ret,
a svěží jindy líce zvadá –
tak zvolna mře juž dvacet let.
Nač myslí na všecko! Kdož tuší,
že ladnou spletí květů těch
svou celou zobrazila duši
a zašlých chvílí kvapný běh?
Kdo ví, že onen motýl plavý
jest první lásky klamný zjev;
a rosa na osinách trávy
že její vyrudlá jest krev?
Kdo ví, že hladký hedbáv zcela
jí představuje drsný svět,
v němž strádala a krvácela,
že výkřikem jest každý květ –
že přání v nich a marné touhy
a moře snů, jímž zhlcen břeh,
že každý list jest román dlouhý,
a celou básní každý steh?
55
Však u večer, když pilnou prací
zrak mdlí a rudne pozpod řas,
tu s dílem ku skříni se vrací
a opatrně skrývá zas.
Též o potravu postaráno:
číš vody jest a režný chléb...
a po noci když přijde ráno,
zas nad hedbávem kloní leb.
Tak hyne věkem, stárne v líci,
zrak zhasíná, a stydne krev –
čásť mzdy ukládá na Matici,
část na rubáš a na rakev...
Ji neblaží květ niv a strání
a ptáků zpěv a teplý jih,
jen ve snu jara k ní se sklání
kýs stín o bílých perutích.
Tu zrudne tvář a hruď se třese
a srdce divný svírá strach,
pak vřelá slza zjevuje se
na úbělových poduškách.
Tak probudí se, probdí k ránu,
a znova začne práce ruch,
až posled v čelo starou pannu
sám slíbá milostivý Bůh. –
56
Kdo květy pro jiného tkává,
ať činí ruka nebo skráň,
ten častokráte nedostává
ni jediného v stuhlou dlaň!...
57