Před hajnicí.
Měl hajnici svou na samotě,
žil v důlu, dál byl vrchů týn,
kmen pohmoždil ho v bouřné zlotě,
teď kmetovi byl otcem syn;
však teskno bylo hlavě staré,
vždy o něco se bál – až leh’,
a svět když kráčel v stopy jaré,
tu nejvíc tajil se mu dech. –
Z niv jaro dýše-li a lad,
svět celý mládne zas,
a tomu, jejž má Pánbůh rád,
vždy pošle něco v čas! –
Vždy radost zjevila se v líci,
svit jara síň kdy pokropil,
i dal se nésti před hajnici,
sám k chůzi neměl tolik sil:
31
„Ven, ven, chci zase k svému buku,
juž dávno po něm touží hled!“ –
a syn a snacha tuží ruku;
děd s vnoučkem na lávku si seď.
Z niv jaro dýše-li a lad,
svět celý mládne zas,
a tomu, jejž má Pánbůh rád,
vždy posle něco v čas! –
„Zde posedíme sobě trošku,“
tak dědoušek, „vzduch vlah a čist,
leč slab můj zrak, nuž pověz, hošku,
juž na buku-li pučí list?“
„Buk vyhání!“ – „A což pak jíva?“
„Je plna rozkypělých šťáv!“ –
„Však osyka?“ – „Ta stále zpívá,
že kočiček má velký dav!“
Z niv jaro dýše-li a lad,
svět celý mládne zas,
a tomu, jejž má Pánbůh rád,
vždy pošle něco v čas! –
„To slyším rád, můj zlatovlasý;
však jakpak dub?“ – „Ten ještě hol!“
„No, takové-li budou časy,
hned zpupenatí každý stvol.
32
A jak pak na Boubínu skráni,
mluv, roztaven-li drahý kov,
a.zpět-li přišly za svítání
zas vlašťovičky pod náš krov?“
Z niv jaro dýše-li a lad,
svět celý mládne zas,
a tomu, jejž má Pánbůh rád,
vždy pošle něco v čas! –
„No, dědoušku, hor skráň se nítí –
však prostonal jste roku půl –
kam dohlídnu, je všude kvítí,
vrch vřesem bují, travou důl,
sbor pěnkav s buku na buk letí,
je smavý, modrooký den,
včel plno bzučí v kyprém snětí
a klen je pyšně rozložen.“
Z niv jaro dýše-li a lad,
svět celý mládne zas,
a tomu, jejž má Pánbůh rád,
vždy pošle něco v čas! –
„Však vlašťovičky, divno věru,
ty nejsou tady doposud,
snad přilétnou až v ranním šeru!“ –
„Snad, hochu, snad! Mne jímá trud!
33
Víš, loni nepřišly nám taky
v to prázdné hnízdo, tam v ten kout,
Bůh babičce tvé zavřel zraky
a mně rozkázal ulehnout!“
Z niv jaro dýše-li a lad,
svět celý mládne zas,
a tomu, jejž má Pánbůh rád,
vždy pošle něco v čas! –
„To vždycky znamením mi platí,
jsem zkušen toho drahně let,
že vlaštovky, když v dům se vrátí,
i štěstí přivádějí zpět;
tak zase ne!“ – Děd hlavu kloní
a vzpírá třesoucí se páž,
slz příval z očí se mu roní,
ret šepce: „Bože, otče náš!“
Z niv jaro dýše-li a lad,
svět celý mládne zas,
a tomu, jejž má Pánbůh rád,
vždy pošle něco v čas! –
V tom slyš! cos šumně vzduchem pílí, –
a přímo, hajnice kde lem,
dvé vlaštoviček touže chvílí
níž s jemným klesá štěhotem;
34
aj hle, teď kolem domku krouží,
a dovnitř, záprsně kde roh;
tu jako zděšen – hruď se ouží –
„Jsou zde! jsou zde!“ si výská hoch.
Z niv jaro dýše-li a lad,
svět celý mládne zas,
a tomu, jejž má Pánbůh rád,
vždy pošle něco v čas! –
„Kdo, co je zde?“ děd chvatem ptá se,
a stará pozvedá se hruď...
Aj, naše vlašťovičky zase!“ –
„Že jsou? Bůh velebeným buď!
Vždyť štěstí přišlo zpět mým dětem,
Pán slyšel mne, jsem žalu prost,
tak milo s tím se loučit světem– –“
a vzdech’ a usnul na věčnosť.
Z niv jaro dýše-li a lad,
svět celý mládne zas,
a tomu, jejž má Pánbůh rád,
vždy pošle něco v čas! –
35