Oráč.
O skálu opřen mladý den,
pták zpívá krásou opojen,
a táhlém na úhoře
sehnutý oráč oře;
hruď kloní ubohou,
prach země na nohou,
ve hlavě teskný sen.
A dooral a z hloubky vzdech’...
zda chléb mu vzklíčí v brázdách těch,
až setby zlaté zboží
ta ruka do rýh vloží?
Pro dětí plnou síň
vždy klidí míň a míň
a vázne v starostech.
[44]
Jeť život jeho tuh a krut,
a bez vlády je role prut,
jen skála rozemletá,
zda v štěrku setí metá?
Stebélka do pasu:
sem tam jen do klasu,
modravý námel vsut.
A přec dal poli jeho zrak
víc vláhy, nežli jarní mrak,
jenž zemi sváží dolů,
z níž tyje při svém stolu,
boháč, bláh náplavou;
však jemu nad hlavou
zlý krouží hladu drak.
I čeká duší rozechvět,
že promění se nějak svět,
v němž jemu také jednou
z niv klasové se zvednou;
teď pouze pro děti,
za ním když přiletí,
vyrůstá bejlí květ
Na místě klasů ve žní den,
má chrpu, koukol, mák a rmen,
z nichž žena věnce robí
na milované hroby.
46
Bůh v polní květy mění
chléb jeho každodenní;
ach, dává květy jen!
Však přec, když zvučí ptáků zpěv,
a motýl slétá na větev,
a Vesna rozkoš nese,
ret oráčův se třese:
„Ej, přece nezoufám –
květ-li jen z práce mám,
buď písněmi skryt hněv!“
46