Poutníče údolím světa.

E. Antonowicz

Poutníče údolím světa.
Poutníče údolím světa, sklíčena duše je tvá, pochybnosť myšlénky splétá pozvolna v tenata svá. Truchlivým pohlížíš okem v labyrint křížových cest: rozcestí před každým krokem, kde, kudy východu jest?! – A všude nepřítel strojí zhoubu ti v úkrytu svém, číhá a zdvihá se k boji, obchází hladovým lvem. Srdce chví bázní se v tichu a klesá v předtuše zlé: svět plný lsti je a hříchu, a tělo slábo a mdlé. 19 Daleko, daleko k cíli. Nad obzor mračna se dmou. Slunce se k západu schýlí, kam dojdeš nocí a tmou? Bez vlády, nad bezdnou tůní, „Co počnu?“ smuten se ptáš. A bouře hrozivě duní – „Hynu! můj Pane!“ voláš. Člověče! ó malé víry! Vyjasni ztrápenou tvář. Pohledni: nade svět šírý rozlita milosti zář! Bezpečně v radostná místa uvádí Pán Bůh lid svůj! Věř v Pána Ježíše Krista, spasen jsi ty i dům tvůj. 20