Povzdech.

E. Antonowicz

Povzdech.
Jak marné světské touhy, jak vetchá světa česť! To přelud, klam je pouhý, to jitřní pára jesť. A bouře vyhrnou se, a zmizí přelud ten; a páry rozplynou se, jak slunce vyjde v den. Tak všecko, všecko hyne, co svět svým nazývá; a dále žitím plyne: vzpomínka truchlivá. Jen tré se nezavírá do času závějí: to svatá jesti víra a láska s nadějí. 40 Všemocný králů Králi, ty city v prsa vlej a zápal pro ně stálý nám v duši zachovej, a dej, ať po tvém slovu se obrací náš sluch, a znovu jen a znovu po Kristu žízní duch. Ó, veď nás cestou cnosti, řiď, spravuj srdce nám, abychom, viny prosti, v nadhvězdný vešli chrám, by v hymnus nekonečný i náš se vmísil hlas – Ó Bože věkověčný, ty slyš a vyslyš nás! 41