ZBYHOŇ.

ZBYHOŇ.
Poletoval holub se dřeva na dřevo, žalostivě vrkal hoře všemu lesu: Aj ty lese šírý! v tobě sem létával s holubicí drahou, s milou roztomilou. Ach a zlostný Zbyhoň chvátil holubici, i odnesl na hrad, ach a na hrad tvrdý. Aj obcházel jinoch kolem tvrda hradu, 95 zalostiuo wzdicha posuei drahei milei othrada naskalu naskalesi siede zalostiuo siedie sniemî lesê mlcie iṕletie holub zalostiuo wrka poduize iunose hlauu kniemu uece ti holubcie mutni tobie mutno samu tobieli krahuiec uchuati tuu druziu ti zbihoni tamo natô twrdiehradie ti uchuati moiu d̃hu ṕdrahuczku aotnese ach vhrad vhrad vtwrdi holubcie tibisi bil ualel skrahuiê kdibitobie bilo 96 žalostivě vzdychal po své drahé milé; od hradu na skálu, na skále si sedl, žalostivě seděl, s němým lesem mlčel. I přiletěl holub, žalostivě vrkal. I pozdvihl jinoch hlavu kněmu vece: „Ty holoubku smutný! tobě smutno samu, toběli krahujec uchvátil tvou druži?” „Ty Zbyhoni tamo na tom tvrdém hradě, tys uchvátil moji drahou předrahounkou, a odnesl na hrad, ach na hrad na tvrdý! Holoubku tyby si byl válčil s krahujem, kdyby tobě bylo 97 srdice udatno tibisibil uidrsiel krahuicu suu drahu kdibi tobiebila draua ostradrapi tibisibil zabil krahuiec zlobiui kdibitibil twrdi masozraui nosec wzhoru mutni iunose zeni nazbihon tobie srdce ṕudatno ~ptiw̃hu tobie ~ptiw ie^u branie silna ostra tobie ie^u whlauu tiezek zelezni mlat rucie iunose dolow wdole temnî lesê iwzenasie suoiu b̃n inaramie mlatsuoi spieie lesê temnim kuhradu kutwrdu 98 srdéčko udatné; tyby si byl vyrval krahujci svou drahou, kdyby tobě byly dravé ostré drápy; tyby si byl zabil krahujce zlostného, kdyby ti byl tvrdý masožravý nosec.” „„Ej smutný jinochu, ženiž na Zbyhoně, tobě srdce přeudatné proti vrahu, tobě proti němu zbraně silná, ostrá, tobě jemu v hlavu těžký, železný mlat.”” Rychle jinoch dolů, v dole temným lesem; i vzal na se svou zbraň, i na rámě mlat svůj. Spěchá lesem temným ku hradu tvrdému; 99 bie uhrada twrda nocu wezdie temno tlucie silnu piestiu ktoto shrada sloua iasê louec bludni otuorsiesie w̃ta tluket silnu piestiu otuorsie wtere kdie Vladika zbihon zaueliku sieniu tamo zbihon uilni tamo plaka dieua aiotuorsi lowcu neotuorsi zbihon irozrazi mlatê drsui silni iunose irozrazi mlatê zbihonieui hlauu h̃dem wezdiebieha iwsie whradie pobi usuei krasnei dieui dousuieta leze ṕde rane slunce 100 byl u tvrda hradu. V noci všudy temno, tloukl silnou pěstí; „„kdo to?”” s hradu slova. „Já jsem lovec bludný.” Otevrou se vrata. Tlukot silnou pěstí. Otevrou druhé. „Kde vládyka Zbyhoň?” „„Za velikou síní.”” Tamo Zbyhoň vilný, tamo pláče děvče. „Aj otevři lovci!” Neotevře Zbyhoň. I rozrazil mlatem dvéře, silný jinoch, i rozrazil mlatem Zbyhoňovi hlavu. Hradem všudy běhal, i vše v hradě pobil; u své krásné dívky, do svitání ležel. Přišlo ranné slunce 101 wrcholi drsiew khradu ṕde noua radost wiunosino srdce zeswu krasnu dieuu choua wsilnu pazu cie taholubice zbihon iuuchuati iako mie zdie wieza tak iu wtwrdiehradie wlesi stwrdahrada iletiese wlesi iletiese siemo iletiese tamo sedrsieua nadrsieuo se suoim holubcê sholubcê spauase naiednei uietuici wzradouasie dieua sesuoim iunosu chodi siemo tamo wezdie kamo zechtie smilitkê spauase naiednô lozici 102 vrcholy dřev k hradu, přišla nová radost v jinochovo srdce, že svou krásnou dívku, choval v silných pažích. „Čí ta holubice?” „„Zbyhoň ji uchvátil, jako mě zde vězel, tak ji v tvrdém hradě.”” „V lesy z tvrda hrada!” I letěla v lesy, i letěla semo, i letěla tamo; se dřeva na dřevo, se svým holoubečkem: s holoubkem spávala na jedné větvici. Vzraduje se dívka, i se svým jinochem; chodí semo tamo, všudy kam zechtěla: s miláčkem spávala na jediném lůžku. 103 Vieie uietrsieczek skniezeckich lesow bieze zmilitka kupotoku nabiera uodi wkouana uiedra pouodie kdieuie kitice pliie kitice uona zviolarozi iiesie dieua kiticu louit spadeach spade wchladnu uodicu kdabich uiediela kitice krasna ktotebe wkipru zemicu saze tomubich dala prstenek zlati kdabich uiediela kitice krasna
104