——— *) Tu mnoho rozličnych písní složil, neb byl muž dosti učený a vyborny zpievak. Kronyka Haj. Ubi multus lepidusque in fortunae suae solatium cantiunculas, quas manuscriptis codicibus saepius inveni, composuit. Epit. hist. p. 296. **) Starob. Sklad. díl I. str. 200. a III. 250. [V] diné verše pro pohodlnost čtenářů na řádky rozděliti sem se osmělil. Pro lepší vyrozumění jazyka starého odsílám na I. a II. díl Starob. Skládaní, kdežto sem o nejpotřebnějších věcech staročeské Gramatyky pojednání položil. Obnovené moje vyložení nedosáhlo a dosáhnouti nemůže důkladnosti a krásy původního čtení, neboť sem musel mimo jiné zvlášť Dualy a zastaralé prosté minulé časy (Praeterita narrativa neb historica, též Part. pass. Praes. nedozíram, sražem, naplniema; Dat. pl. augm. Tatarovóm, Bohovóm Et c.) což řeči nevyrovnané určitosti, ráznosti a živosti dodává, v množný počet, a dílem v složené minulé časy dílem v budoucí proměniti. Ruské přeložení pro nedostatek písma zadržeti se muselo. V Praze dne 16. září. 1818
HANKA.
[VI] RUKOPIS KRÁLODVORSKÝ.
[1] – – – – rn les tamo kamsie wladiki sniechu sedm sich wladik s udatnimi sbori Vihondub tamo sniem snahu chuata se wsiu chasu suoiu temnê noczniem sie chasa mu biese nasto chlapow wsiechsto imiese w noznach brsietne mecie kmeciê wsiechsto imiese mocna paze hvihoniu w utrobach statnu vieru dostupichu mita strsiedê lesa podachu si kolem prauie rucie tichimi slouesi houorsili Nocsie prsieualise prsies polnoci pokrocise kiutru sedoseru aita uece Vihon kniezu Oldrie hoi poslisti ueleslauni knieze boh ti buiarost da uwsie udi boh ti da wiehlasi vbuinu hlauu ti ny uedi ~pti zlim polanom potuem slouie poidem vp̃uo wleuo bud vprsied bud wzad vwsie potki lute wzhoru wzmuste chrabrost buinich srdec Aita kniez wzie p̃por wmocnu ruku 2

OLDŘICH A BOLESLAV.
– – – – rn les, tam kde vládyky se všickni sešli, sedm těch vládyk s udatnými zbory. Vyhoň Dub tam s ním se snahou chvátá se vší se svou chasou temnem nočním, ta chasa mu byla na sto chlapů, všech sto mělo v pošvách břitké meče, k mečům všech sto mělo mocné paže, k Vyhoni pak v srdcích statnou víru. Dostoupili mejta středem lesa, podali si kolem pravé ruce a tichými slovy hovořili. Noc se převalila přes půlnoci, pokročila k jitru šedošeru, aj tu vece Vyhoň Oldřichovi: Hoj poslyš ty veleslavný kníže! Bůh ti bujarost dal ve vše oudy, Bůh ti dal moudrosti v bujnou hlavu; nuž ty nás veď proti zlým Polanům, po tvém slově půjdem v pravo v levo, buď v před, buď vzad ve vše půtky líté. Vzhůru vzmužte chrabrost bujných srdcí! Aj tu kněz vzal prapor v mocnou ruku: 3 zamnu zamnu chrabro napolani napolani w p̃hi nasich zemi hrrnusesie zaniem osm wladik swladikami trsiesta polsta voinow voinow prsieudatnich tamo kdie bie mnostuie polan rozualeno wessnie Nawrsie kdie stachu pokrai lesa ai wsia p̃ha mlcie viutrsniem spani wltauasie kursie wraniei parsie zap̃hu sie ~pmodruiu wrrsi zawrchi wzchod sedi ~piasniuie shori dolow ticho wsietichunko w tichei p̃ze chitro pokrichusie oruzie wsie krzni zahalichu Ide pastucha po serem iutrsie hlasa branu otworsiti wzhoru slise st̃ze volanie pastusino otworsi mu b̃nu prsieswltauu wznide pastirs namost hlasno trubi wzkoci kniez namost sedm wladik zaniem ~pkni cwala se wsiem sesuî ludê uderichu rani bubni hromne uirazichu zuuki trubi hluczne 4 „Zamnou, zamnou chrabře na Polany, na Polany vrahy našich zemí!” „Hrnulo se za ním osm vládyk, s vládykami tři sta půl sta mužů, mužů přeudatných tam kde bylo množství Polan rozvaleno ve snu. Na vrchu kde stáli po kraj lesa, aj vše Praha mlčí v jitřním spaní, Vltava se kouří v raní páře, za Prahou se promodrují vrchy, za vrchy vzchod šedý projasňuje. S hory dolů!” Ticho, všetichounko, v tiché Praze chytře pokryli se, zbraně všecky krzny zahalili. I jde pastucha po šerém jitře, hlásá bránu otevříti vzhůru; slyší stráž volání pastuchovo, otevře mu bránu přes Vltavu. Vzejde pastýř na most, hlasně troubil, vzskočil kníže na most s vládykami, každý cválá se vším se svým lidem. Udeřily rány bubny hromné, vyrazily zvuky trouby hlučné, 5 choruhui tu sbori namost wrazia uesmost otrsasasie pod iich dauê st̃ch uderi uwsie upolani ai polene oruzie chuataiu ai wladiki sieczne rani seku polene tu skaciu siemotamo dauem trciu kubranie prsiekopi daledale prsied udatnu sieciu ai uicestuie iesti bohem dano wstane iedno slunce powsiem nebi wstane Jarmir nad wsiu zemiu opiet roznosisie radost powsiei p̃ze roznosisie radost kolkol p̃hi rozletnusie radost powsiei zemi powsiei zemi ot radostnei p̃hi. Pocinasie kapitule sestmezcietma trsietiech knih opobitisasikow.
Aiti slunce aisluneczko tilisi zalostiuo cie^u ti swietis na ny na biedne ludi kdie iest knniez kdie lud nas brani 6 korouhve tu s zbory na most vrazí, ves most otřásá se pod jich davem. Strach udeřil ve všecky Polany, aj Polané zbraně se chápají, aj vládyky sečné rány sekou: Polané tu skáčí semotamo, davem trčí ku bráně příkopy; dále dále před udatnou sečí. Aj vítězství jesti Bohem dáno, vstane jedno slunce po všem nebi, vstane Jarmír nad vší zemí opět. Roznese se radost po vší Praze, roznese se radost vůkol Prahy, rozletne se radost po vší zemi, po vší zemi od radostné Prahy.

BENEŠ HERMANOV.
Aj ty slunce, aj slunéčko, tyli jsi žalostivo! čemu ty svítíš na nás na bídné lidi. Kde jest kníže, kde lid branný? 7 kotie daleko zaiel kto ny wrahô uitrze sira wlastice dluhim tahem niemci tahu asu niemci sasici otzhorsielskich drsiewnich hor wnase kraiini Daite nebozatka daite strsiebro zlato zbozice paki wam wizehaiu duori chizice awsiecko nam uizehach strsiebro zlato pobrachu houiedce otehnachu dale ktroskam idu netuzte kmetie netuzte iuz uam trauiczka wstaua tako dluho stupana cuzim kopitem vite uence zpolskich kuetow sue^u ui~pstiteliu oseniesie zelena ~pmieniesie wsie 8 k Otě daleko zajel, kdo nás vrahům vytrhne, osiřelá vlast! Dlouhým tahem Němci táhnou a jsou Němci Sasíci; od zhořelských dřevných hor v naše krajiny. Dejte nebožátka, dejte stříbro, zlato zbožice, a pak vám vypálejí dvory, chalupy. A všecko nám vypálili, stříbro, zlato pobrali, hovada odehnali; dále k Troskám jdou. Netužte kmeti netužte již vám travička vstává, tako dlouho stupaná cizím kopytem. Vijte věnce z polních květů svému vyprostiteli; osení se zelená, promění se vše. 9 Ruciesie ~pmienise aita Benes hermanow tamo lud w hromadu zue ~ptiw sasikom shluciechusie kmetsti lude w lese podhrubu skalu wsiak zaoruzie ime cep ~ptiuo w̃hom benes benes wprsiedu iede zaniem wes lud drazliui pomstu pomstu uola wsiem sasom pleniucim Aita hnieui vchuatichu krutostiu obe st̃nie wzbursichu sie wutrobach rozezlenich muz rozohnichu zraki ieiu ~ptiw sobie st̃siuo wztanu kiji nad kie kopie nad kopie srazistie tu obie stranie iakzbi les wlessie ualil iak blesk hroma ponebi 10 Rychle se vše proměnilo, aj tu Beneš Hermanov tamo lid v hromadu zve proti Sasíkům. Shlukli se tu sedlští lidé v lese pod Hrubou Skalou, každý za zbrani jal cep proti svým vrahům. Beneš, Beneš v předu jede! za ním ves lid drážlivý, pomstu, pomstu volá všem Sasům plenícím. Aj tu hněvy uchvátili krutostí obě strany, vzbouřili se v vnitřnostech rozezlených mužů. Rozohnili oči jejich proti sobě strašlivě: vstanou kyje nad kyje, kopí nad kopí. Srazily tu obě strany, jakžby les v les se valil, jak blesk hromu po nebi, 11 tako blesk meciew wzezuucie skrsiek hrozonosni poplasi ues zuers leski wsie nebeska letadla az potrsieti wrch rozlehasie pouvalech otskalnatich hor turaz kiew tu meciew iak kot uetchich drsiew tako stasta obie stranie ~ptiw sobie bezhnutia nazasazenu patu napewnu litku Obratisie benes wzhoru kinu meciê nap̃uo tamosie sila hrnu kinu naleuo iwleuo bursise sila otzad naskalnati lom izloma wsie kamenie naniemce wrhu ide potka schluma wrowniu ibi niemcem vpieti 12 tako blesk mečů. Zezvučel křik hrozonosný poplašil vši zvěř lesní, všecko nebeské ptactvo až po třetí vrch. Rozléhá se po udolích od skalnatých hor, tu ráz kyjů, tu mečů, jak kot starých dřev. Takto stály obě strany proti sobě bez hnutí na zasazených patách, na pevných lejtkách. Obrátil se Beneš vzhůru, kynul mečem na pravo, tam se síla hrnula, kynul na levo i v levo bouřila síla; od zad na skalnatý lom a z lomu vše kamení na Němce vrhou. I jde půtka s chlumu v rovni, bylo Němcům upěti, 13 ibi niemcem prnuti ipobitie iim. Pocinasie ouelikich boiech krsiestan statari.
Zuiestuiu uam pouiest ueleslaunu ouelikich potkach lutich boiech nastoite i ues suoi vm zbieraite nastoite inadiwno wam sluchu Ve wlasti kdie Olomuc wewodi iesti tamo hora neuisoka neuisoka hostainow iei imie mati bozia diui tamo tuorsi Dluho wlasti nasie wmirsie biechu dluho obih mezi ludê ktuese neotwzchoda wzemiech bursia wstase wstase dcersiedle taterska chama iuz krsiestenstilude ~pkamenie ~pperli i ~pzlato zabili Lepa kublaiewna iako luna uslise ze wlasti nazachodie wsichze wlastech luda mno^o ziue otp̃uisie poznat nrauow cuziech
14 bylo Němcům prchnouti – i pobití jim.

JAROSLAV.
Zvěstuji vám pověst veleslavnou, o velikých půtkách, lítých bojích, nastojte i ves svůj um zbírejte, nastojte i nadivno vám sluchu. Ve vlasti kde Olomouc vévodí, jesti tamo hora nevysoká, nevysoká Hostejnov jí jméno, Máti Boží divy tamo tvoří. Dlouho vlasti naše v míře byly, dlouho hojnost mezi lidem květla, než od vzchodu v zemích bouře vstala, vstala pro dceř tatarského chána, již křestianští lidé pro kamení, pro perly i pro zlato zabili. Krásná Kublajevna jako luna uslyší že vlasti na západě, v těchže vlastech lidu mnoho žive; otpraví se poznat mravů cizích. 15 nanohi tu skoci iunow desiet iduie dieuie ku~pwodu ieie nahrnuhu cie^o trsieba biese iwsedachu wsi narucie konie ibrachusie kamo slunce spieie Jako zora poiutrsiesie sieie kehdi nadmrkaui sumi wznide tako siedci kublaiewa chama rozenu istroinu krasu siese obwleciena biewsia wzlatohlawie hrrdlo niadra rozhalena imiese uienciena kameniem i p^’lami diuiechusie niemci krase take zauidiechu bohatstwo iei uelim strsiezechu iei puti ieie drahu vipadnuchu naniu mezi drsieui zabichu iu ipob̃chu sbozie Kdizsie slise kublai cham taterski ciesie sta sedceru ie^o drahu sebra woie sewsiech wlasti ualnich tieze swoi kamo slunce spieie slisechuto krali nazachodie ez cham spieie na ludne ich wlasti 16 Na nohy tu skočí junků deset i dvě panny, ku provodu její: nahrnuli čeho třeba bylo, i vsedali vši na rychlé koně, i brali se kamo slunce spěje. Jako zoře po jitru se stkvěje když nad zamračené lesy vzejde, tak se dcera Kublajova chána rozenou i strojnou krásou stkvěla, oblečena všecka v zlatohlavě, hrdlo ňadra rozhalena měla, věnčena kamením i perlami. Divili se Němci kráse také záviděli bohatstvo jí velmi, střehli jí hned cesty její stopu, vypadnuli na ni mezi stromy, zabili ji, i pobrali zboží. Když to slyšel Kublaj chán tatarský, co se stalo s dcerou jeho drahou, sebral vojska se všech vlastí valných, táhl s vojsky kamo slunce spějě. Slyšeli to králi na západě, že chán spěchá na lidné jich vlasti, 17 srotichusie druhi kedruhe^u isebrachu ṕueliku voisku itazechu polem ~ptiw iemu narowni(sie) walnei polozichu polozichu ichama zdie zdachu kublai kaze wsiem suim czarodieiem hadaciem huiezdarsiê kuzelnikom abi zuiestouali uhodnuce kterakibi konec boi imiel wzieti sebrachusie nalit czarodeii hadaci huiezdarsi kuzelnici naduie st̃nie kolo rostupichu inadli trest crnu polozichu iiu naduie polie rozcepichu pruei pole kublai imie wzdiechu vterei polie krali imie wzdiechu vetchimi slouesi nadsim wzpiechu pociechu trsti spolu voieuati itrest kublaieua swicezise Wzradouasie mnostuie wsie^o luda ~pkni tecie rucie koniê suoî idorsadsie voie postauichu krsiestene niswieti neimiechu 18 srotili se druhý ke druhému, i sebrali převeliké vojsko i hned táhli polem proti němu. Na rovni se valné položili, položili a chána zde ždali. Kublaj káže všem svým čarodějům, hadačům, hvězdářům, kouzelníkům, aby zvěstovali uhodnouce, kterakýby konec boj měl vzíti. Sebrali se náhle čaroději, hadači, hvězdáři, kouzelníci, na dvě strany kolo rozstoupili i na dél tresť černou položili, a ji na dvě půly rozštěpili; první půle Kublaj jméno vzdali, druhé půle králi jméno vzdali, starými slovesy nad tím vzpěli. Počali třti spolu bojovati, a tresť Kublajova svítězila: Vzraduje se množství všeho lidu, každý běží rychle ke svým koním, i do řad se vojska postavila. Křestiané ni rady nedrželi 19 ahnachu bezuma wrsadi pohan staku pichu iaku silu imiechu tusie prui boi whromadu srazi strsieli dscichu iako ṕual sm̃kow oscepow lom iako rachot hroma blsket meciew iako ohen bursie obie stranie iarobuinu silu druha druzie postupati brani pohani iuz mnostuie krsiestan hnase iiuzbi iim biliodoleli bineprsisli czarodei wnouie ṕnesuce titrsti rozcepene Tateresie uele zapolechu nakrsiestani luto uirazichu tako krupoie posobie hnachu ze ieiak zuers plachi rozprnuchu tu scit leze tu helmice draha tukon wlecie wstrsiemnech voieuodu tu sien iesutno wtatari tecie ande milosrdie ~pboh ~psi tako tateresie roznoichu wzkrsiestani dan cietnu polozichu duie kralewstuie sobie podmanichu 20 a hnali bez umu v řady pohan s takou pychou, jakou sílu měli. Tu se první boj v hromadu srazil, střely dštily jako příval s mraků, oštěpů lom jako rachot hroma, bleskot mečů jako oheň bouře; obě strany jarobujnou silou jedna druhé postoupati brání. Množství křestianů pohany hnalo a jižby jim byli odolali, by nepřišli čaroději v nově, přinesouce ty třti rozštěpené. Tataré se velmi zapálili, na křestiany lítě vyrazili, tako krutě je po sobě hnali, že je jak zvěř plachou rozprchnuli. Tu štít leží, tu přílbice drahá, tu kůň vleče v třmenech vojevodu, tu ten nadarmo v Tatary teče, onde milosrdí pro Bůh prosí. Tako Tataré se rozřítili, křestianům daň hroznou položili, dvě království sobě podmanili, 21 stari kieu inouihrad ~pstran wzkorsie roznosisie horsie wzemiech powsiech wlastech lud sbierati stanu postauichu cztirsie ualne voie obnouichu wrastuie statarini Tateresie hnuchu vp̃uu st̃nu iakm̃k czni kehdi ledê hrozi posuti urodi tucznich poli takobi roi slisan otdaleka nalit uhrsie wsetninisie shluku nalit oruzeni snimi strsietnu auiesutbi chrabrost udatenstuie wiesut wsie iich drzostne wspieranie srazuce tatere strsiedem wrsadi rozprnuchu wsie iich voie cietne poplenichu wsiecie wzemi biese otstupi nadieia wsie krsiestani ibi horsie horsia wsieho wiecse wzmodlichusie bohu zalostiuo biie spasal sich tatar zlostiuich vstanohospodine whnieuie suoiem s~pstny w̃hov s~pstny stihaiuciech potlaciti chtieiu dusu nasu 22 starý Kyjev i Novgorod prostran. V brzce roznosí se hoře v zemích, po všech vlastech lid zbírati počnou; postavili čtyry valná vojska, obnovili vražství s Tataríny. Tataré se hnuli v pravou stranu jak mrak černý kehdy ledem hrozí posuti ourody tučných polí, tako byl roj slyšán od daleka. Nakvap Uhří v setniny se shluknou, nakvap ozbrojeni s nimi setknou; ale darmo chrabrost udatenství, darmo vše jich drzostné vzpírání. Srazíce Tataré středem v řady, rozprchnuli vše jich vojska hojná, poplenili vše, co v zemi bylo. Odstoupí naděje vše křestiany, bylo hoře, hoře všeho větší. Vzmodlili se Bohu žalostivě, by je zprostil těch Tatarů zlostných: „Vstaň o Hospodine ve svém hněvu! sprosť nás vrahův, sprosť nás stíhajících, potlačiti chtějí duši naši, 23 okluciuce ny wnuz wlci ouce prui boi nam st̃cen st̃cen wteri tateresie vpolscie rozlozichu blize bliz poplenichu wsie wlasti dodrachusie luto kolomucu bieda wstane tuzsia pokrainach nicie nebi ~psto ṕpohani Ualeno den valenoden vteri wicestuiesie nikamo nekloni aita rozmnoziesie tatar mnostuie iaksie mnozie vecierni tma wiesen ivpouodniu sich tatar lutich kolebasesie voi krsiestan strsiedem usilnosie druce ksiemu chlumku na nemz mati bozia diui tuori wzhoru bratri wzhoru wola Vneslau uderi suim meciem nascit strsiebrn ichoruhuu uis nad hlauu toci wsiesie wzmuzi wsie wtatari wnoci srazichusie wiednu silu silnu virazichu iako ohen zzemie tamo kchlumku iz tatar ṕmnostuie zpatecznimi kroki chlumkê wzhoru 24 obklíčíce nás jak vlci ovce.” První boj nám ztracen, ztracen druhý; Tataré se v Polště rozložili, blíže blíž poplenili vše vlasti, dodrali se lítě k Olomouci. Bída vstane tužší po krajinách, nic nebylo prosto před pohany. Váleno den, váleno den druhý, vítězství se nikamo nekloní, aj tu rozmnoží se Tatar množství, jak se množí večerní tma v jeseň, i v povodni těch Tatarů lítých, kolébá se vojsko křestian středem, usilno se drouce k tomu chloumku, na němž Máti boží divy tvoří. „Vzhůru bratři, vzhůru!” vola Vneslav, udeří svým mečem na štít stříbern, i korouhev výš nad hlavou točí. Vše se vzmuží, vše v Tatary vrazí; srazili se v jednu sílu silnou, vyrazili jako oheň z země tamo k chloumku z Tatarů přemnožství: zpátečními kroky chloumkem vzhůru, 25 napodchlumi wsirssie rostupichu kspodu suzichusie wostru h̃nu vp̃uo wleuo pokrichusiesciti wzramena wlozichu bistra kopie druzi pruim takodruhim trsieti mraki strsiel tu shori natatari wtom temna noc posula wsiu zemiu rozualisie kzemi ikoblakom izaprsieti zraki zapolena ikrsiestan itatar ~ptiw sobie whustie tmie krsiestene naspi wrrhu naspi zakopane kolkol wrcha Kdiz nawzchodie iutro pocinase pozduizesie wesken tabor w̃how tabor sien biestrasni kolkol chluma azdonedozirama daleka naruciech tukoniech wnuz hemzechu nosuce nakopiech napichane hlaui krsiestan wzwis kchamouu stanu shluciesie tu mnostuie wiednu silu zamiersichu wsici wiednu st̃nu imknuchusie prudko wzchlumek wzhoru iwzupichu skrsiekem wsiestrasiuo 26 na podchlumí v šíř se rozstoupili, k zpodu soužili se v ostrou hranu, v pravo v levo pokryli se štíty, na ramena kladli bystrá kopí, druzí prvním, tako druhým třetí. Mraky střel tu s hory na Tatary; v tom temná noc posula vši zemi, rozvalí se k zemi i k oblakům i zahrozí oči zapálené i křestian i Tatar proti sobě. V husté tmě křestiané náspy vrhou, náspy zakopané kolem vrcha. Když na vzchodě jitro počínalo, pozdvihl se vešken tábor vrahů, tábor ten byl strašný kolem chlumu až do nedohledného daleka; na rychlých tu koních jen hemželi, nosíce na kopích napíchané hlavy křestian vzvýš k chánovu stanu. Shluklo se tu množství v jednu sílu, zaměřili všickni v jednu stranu i mknuli se prudce na chlum vzhůru, i vzupili křikem všestrašlivo, 27 ez sie horidoli rozlehali krsiestene nanaspech wsudi stachu mati bozia dodase iim chrabrost napinachu rucie tuhi luki imachachu silno ostre mecie ibi tatarouom ustupati iwzietrisie narod tatar lutich zamiesisie cham iich krutim hnieuem wtrsie prudisie rostupi uestabor ihnachu trsmi prudi luto wzchlumek krsiestene skacechu drsieues duadset wsiech duadesiet cie iich tamo stase prsiualichu kladi pokrai nasep iuziuz tateresie wnaspi hnachu skriekê rsuuce az do oblak strasno iuzsie iechu naspi rozkotati isualichu snasep kladi mocne siesmaczkachu tatari iak czrui sdrtichu ieiesce wzdal narowni ibiboieuano dluho kruto aznoc temna konec boiem sdiese Proboh ainastoite slauni Vneslau slauni Vneslau srazem snasep sipem 28 že se hory doly rozléhaly. Křestiané na náspech všudy stáli, Máti boží dodala jim chrabrost: napínali rychle tuhé luky, i máchali silně ostré meče. I bylo Tatarům ustoupati. I vzjetřil se národ Tatar lítých, zaměšil se chán jich krutým hněvem; v tři proudy se rozstoupil ves tábor, i hnali třmi proudy lítě na chlum. Křestiané skáceli stromů dvadcet, všech dvadeset co jich tamo stálo, přivalili klády po kraj násep. Již již Tataré se v náspy hnali škřekem řvouce až do oblak strašno, již se jali náspy rozkotati. I svalili s násep klády mocné, ty smačkaly Tatary jak červy, zdrtily je ještě vzdál na rovni. I bylo váleno dlouho krutě, až noc temná konec bojům vzděla. Pro Bůh! aj nastojte, slavný Vneslav, slavný Vneslav sražen s násep šípem! 29 kruti zeltu teskne srdce ruase trapna zizn utrobu kruto smahse sp̃hlim hrrdlê lzali rosnu trauu wecier tich tu ~pide nanoc chladnu nocsie ~pmienise wiutro sero iwtaborsie tatar kludnobiese densie rozhorsieua napoledne krsiestene podachu trapnu ziznu wip̃zena usta otwierachu piewse chrapauie kmatersiboziei knei sua umdla zraki ob̃cechu zalostiuo rukama lomichu otzemie dooblak teskno zrsiechu Newzmozno nam dele zizniu trati newzmozno ~pzizn uoieuati komu zdrauie komudrah ziuotek tomu wtaterech milosti zdati tako rsiechu iedni tako druzi trapnieie shinuti ziznu mecia wporobie nam bude wodi dosti zamnu ktotak smisle uece Veston zamnu zamnu ko^o wy zizn trapi tu Vratislau iak turiari skoci 30 Krutý žel tu teskné srdce rval, trapná žížeň vnitřnost krutě smahla; sprahlým hrdlem lzali rosnou trávu. Večer tich tu projde na noc chladnou, noc se proměnila v jitro šeré, i v táboře Tatar ticho bylo. Den se rozhoříval na poledne, křestiané podali trapnou žížní, vypražená usta otvírali, pěvše chrapavě k Mateři boží; k ní své umdlé zraky obraceli, žalostivě rukama lomili, od země do oblak teskně zřeli. „Nemožno nám déle žížní tráti, nemožno pro žížeň bojovati; komu zdraví, komu drahý život, tomu v Tatarech milosti ždáti.” Takto řekli jedni, takto druzí: „Trapněji zhynouti žížní meče, v porobě nám bude vody dosti. Zamnou kdo tak smejšlí, vece Vestoň, zamnou, zamnou koho žížeň trápí.” Tu Vratislav jak tur jarý skočil, 31 Vestonia zasilnie pazi chuati die ~prado skwrno krsiestan wieczna wzahubu chces wrci dobre ludi otboha namilost zdati chualno nevporobie otswiersiepich tatar nerodte bratrse spieti wpahubu ṕtrpiechom nailuteiei uedro boh ny silil wrozharale poldne bohnam sesle pomoc vfaiucim zastidtesie muzie takich rsieci aczsie hrdinami zuati chcete pohinemli zizniu nasiem chlumce smrtsie bude bohem zamiersiena wzdamili(sie) meciem nasich w̃how sami wrazbu nadsobu spachami mrzkostiest poroba hospodinu hrsiech vporobu samochtiec dati siiu zamnu podte muzie kto tak smisle zamnu ṕdstolec matersie boziei Ide zaniem mnostuie kkaple swietei vstan ohospodine whnieuie suoiem ipouisny wkraiinach nadw̃hi wislishlasi ktobie uolaiuce 32 Vestoně za silné paže chvátil, dí: „ty zrado, škvrno křestian věčná, v záhubu chceš vrci dobré lidi? od Boha na milost ždáti chvalno, ne v porobě od sveřepých Tatar. Nechtějte bratří v záhuba spěti, přestáli sme nejlítější vedro, Bůh nás silil v rozháralé poldne, Bůh nám sešle pomoc doufajícím. Zastyďte se muží takých řečí, ač se hrdinami zváti chcete; pohynemli žížní na tom chloumku, smrt ta bude Bohem zaměřena, vzdámeli se mečům našich vrahů, sami vraždu nad sebou spácháme. Mrzkost jest poroba Hospodinu, hřích v porobu samochtíc dát šíji. Zamnou poďte muží kdo tak smejšlí, zamnou před stolec Mateře boží.” I jde za ním množství k kaple svaté. „Vstaň o Hospodine ve svém hněvu! i povyš nás v krajinách nad vrahy, vyslyš hlasy k tobě volající; 33 oklucieni smi lutimi w̃hi wi~pstny zosidl krutich tatar idai swlazenie utrobam nasim hlasonosnu obiet tobie wzdami potrsi wzemiech nasich neprsiateli shlad ie vwiek awieki wiekoma Aihle nawznoienem nebi m̃ciek wzduiu wietrsi zahucie hromstrasni chmurasesie tucia powsiem nebi blski razraz biiu wstani tatar hoini prsieual p̃men chlumski zziai minu bursia voie wrsadi hrnu zewsiech wlasti zewsiech krain zemie kolomucu choruhui iichwieiu tezci meci pobocech iim wisa plni tuli naplecech iim rsiechcu iasni helmiiim nabuinich hlauach ipodnimi ruci koni skaciu wzezuuciali hlasi rohow lesnich uderili zuuki bubnow brsiesknich nalit srazaiewie st̃nie obie poduihaiesie mhla otep̃cha ibi potka kruta poslednieie 34 obklíčeni jsme lítými vrahy, vyprosť nás z osidel krutých Tatar, i dej svlažení vnitřnostem našim, hlasonosnou obět tobě vzdáme; potři v zemích našich nepřátely, shlaď je u věk a věky věkoma!” Aj hle na rozhřálém nebi mráček, vzdují větry, zahučel hrom strašný, chmourala se tuče po všem nebi, blesky ráz ráz! bijí v stany Tatar; hojný příval pramen chlumský zživil. Mine bouře vojska v řady hrnou, ze všech vlastí, ze všech krajin země, k Olomouci korouhve jich vějí, těžké meče po bocích jim visí, plné touly na plecech jim řechcí, jasné lebky jim na bujných hlavách, i pod nimi rychlí koni skáčí. Vzezvučeli hlasy rohů lesních, udeřili zvuky bubnů břeskných; aj srážely sme se obě strany, pozdvihuje se mhla ode prachu i tu půtka krutá poslednější. 35 wznide chrestidrnket ostrich meciew wznide siket kalenich strsiel strasni lom oscepow rachetkopi bistrich ibi klanie ibi porubanie ibi lkanie ibi radouanie kreusie uale iakbistrini dsceui mrchtu lezese iak wlese drsiewie siemu hlaua nadue rozcepena siemu srubeniestie ruce obie siensiekoti sorse ṕdruhe^o isien zersiui suewrahi mlati iak poskalach luta bursia dreua siemu wsrdce poiilce mec wtasi isiemu tatarin uchostrsieze Uhbi rik stenanie zalostiuo krsiestene pocechu utiekati tatere ielutimdauem hnati aita Jaroslau iak orelletie twrdu ocel namohucech prsech podoceli chrabrost udatenstuie podhelmiciu welebister uiehlas iarota muzzhauu zraku plase rozkacen hna iako lew drazliui 36 Vzejde chrest i drnkot ostrých mečů, vzejde sikot kalených střel strašný, lom oštěpů, rachot kopí bystrých; bylo klání, bylo porubání, bylo lkání, bylo radování! Krev se valí jak bystřiny dštěvy, mrch tu leželo jak v lese dříví: tomu hlava na dvé rozštěpena, tomu srubeny jsou ruce obě, ten se kotí s oře přes druhého, i ten zůřivý své vrahy mlátí, jak po skalách lítá bouře dřeva; tomu v srdce po jilce meč vtasil i tomu Tatarín ucho stříže. Uh, byl ryk, stonání žalostivo! křestiané počali utíkati Tataré je lítým davem hnáti. Aj tu Jaroslav jak orel letěl, tvrdou ocel na mohoucích prsech, pod ocelí chrabrost udatenství, pod přílbicí velebystrou moudrost, jarota mu z žavých zraků plála; rozkacen hnal jako lev drážlivý, 37 kdiz muteplukrew sieuda zrsieti kehdi nastrsielen zalowcem zene tako zlutisie wztatari trci ciesie zaniem iako krupobitie wrazi kruto nakublaieuica ibi potka owsiê weleluta srazistasta oba oscepoma zlomistaie oba welim p̃skê iaroslau ues wekrui sorsem sbrocen meciem kublaieuica zachuati otramene surem kiczlu~ptcie takoz spadebezduch mezimrchi zarachoce nadniem tulec slukem uleciesie ueslud tatarlutich otmetase drsewce sehodluhe palouase tukto teci moze tamo otkad slunce iasno wstaua ibi prosta hana tatar w̃how. Pocinasie kapitula sedmezcietma trsietiech knih ouicestuie nad Vlaslauem.
Neklan kaze wstati kuoinie kaze kniezeciemi sloui
38 když mu teplou krev se udá zříti, i když nastřelen za lovcem žene. Takto zlítil se v Tatary trčil, Češí za ním jako krupobití. Vrazil krutě na Kublajevice, byla půtka ovšem velmi lítá. Srazili se oba oštěpoma, zlomili je oba velkým praskem Jaroslav ves ve krvi s ořem zbrocen, mečem Kublajevice zachvátil, od ramene šourem kyčlu protknul; takož spadl bezduch mezi mrchy, zarachoce nad ním toulec s lukem. Ulekl se ves lid Tatar lítých, odmetal hned dřevce sáhodlouhé, paloval tu, kdo běžeti mohl, tamo odkad slunce jasně vstává. Byla prosta Hana Tatar vrahů.

ČESTMÍR a VLASLAV.
Neklan káže vstáti k vojně, káže knížecími slovy, 39 ~ptiw Vlaslauu wstachu woie wstachu kwoinie wstachu nakniezecie sloua ~ptiw Vlaslauu holedbasiesie Vlaslau kniez vicestuiem nadneklanem nadslaunim kniezem pustiase meciohen wkraiini neklanini ihlasase nadhrabiuimi mecisuoich voinow pohanienie neklanu Uboi Ctsmirsie uedi me sbori hadliuie ny poziua naduti Vlaslau iwstacsmir iwzradouasie radostnie sniesuoi scitczrn duuzubu isniesescitê imlat ine~puikaui helm podewsie drua wzlozie obieti bohom Buino zuolase csmir nauoie wskorsie uoie wrsadi idu 40 proti Vlaslavu. Vstala vojska, vstala k vojně, vstala na knížecí slova proti Vlaslavu. Vychloubal se Vlaslav kníže vítězstvím nad Neklanem nad slavným knížem. Pouštíval meč i oheň v krajiny Neklanovy; i hlásal nad loupežnými meči svých bojovníků pohanění Neklanu. „V boj Čestmíre veď mé zbory! hanlivě nás pozývá nadutý Vlaslav.” I vstal Čmír i vzradoval se; radostně sňal svůj štít čern dvou zubů, i sňal se štítem i mlat, i nepronikavý leb. Podevše drva vzložil oběti Bohům. Bujně volal Čmír na vojska, v brzce vojska v řady jdou. 41 itazechu ṕd sluncê zahe itazecu ṕsuesden iposlunci tamo kpahrbu aitasie uali dim podiedinach ipodiedinach stenaie zalostiuich hlasow kto sezzie diedini ikto rozplaka uase hlasi kto Vlaslau poslednie budi ie^o w̃stuo pomstu ipahubu uoimoi nan nesu otuecechu uoieuodie cstmiru kruuoi kruuoi skaredi otehnase stada isdiese horsie wdiedinach ohniê imeciê wsiecie plzno biese potrsie ie^o zloba kruta izaie uoieuoda nâ izazlisie cstmir nakruuoi zsiroku prsu zlobasie mu rozewrsie powsiech poudech voini wece ziutra zahe rozpalimi kutost wsiu 42 I táhla před sluncem záhy, i táhla přes ves den i po slunci tamo k pahrbu. Aj tu se valí dým po dědinách, i po dědinách stonání žalostivých hlasů. „Kdo spálil dědiny? i kdo rozplakal vaše hlasy? kdo Vlaslav? Poslední buď jeho vražstvo pomstu i záhubu vojska moje naň nesou.” Odpověděli vévodě Čmíru. Kruvoj Kruvoj škaredý odehnal stáda i zdělal hoře v dědinách ohněm i mečem. Vše co užitečno bylo potřela jeho zlost krutá, i zajal vojevodu nám. I zazlil se Čmír v Kruvoje z širokých prsů zloba se mu rozevřela po všech po oudech „Vojáci! řka, zejtra záhy rozpálíme krutost vši, 43 pohowte zemdlenim udô Stoia hori vp̃uo stoia hori wleuo naiich wrcholi nawisokei zira iasne slunecko horami zdie otsud horami tamotud tahu voie bituu wsobie nesu aitamo khradu hradu naskale tamo kdie kruuoi uiezi voimir iieho lepudcers iez zaie whustielese tamo podseduskalu ipohanie neklan kniez kruuoi neklanu obiece wieru ipodase wiernu ruku obak hlasê tiem irukutu uwadiesebiedu nalud aiwzhoru kuisnu hradu aikhradu voitecte izamiesichusie voi ihrnuchusie khradu 44 pohovte zemdleným oudům.” Stojí hory v pravo, stojí hory v levo, na jich vrcholi na vysoké, zírá jasné slunéčko. Horami zde otsud, horami tam odtud, táhnou vojska bitvu v sobě nesou. Aj tamo k hradu k hradu na skále, kde Kruvoj vězí Vojmíra i jeho lepou dceř; jež zajal v hustém lese tamo pod šedou skalou, i pohaněl Neklana kníže. Kruvoj Neklanu slíbil víru i podal věrnou ruku, však hlasem tím i rukou tou uváděl bídu na lid. „Aj vzhůru k vysokému hradu, aj k hradu vojska žeňte!” I zaměšila se vojska, i hrnula se k hradu, 45 poslouech udatna cstmira iako ledouiti mraci pokrichsie ṕdni scitnascit zadni zapierachusie nakopie iwdrua wpriec zasazena zadrua iuis nadwrsinu lesa drnkachu meci iich whrad biesnichu ~ptiw meciê zhrada tesaiuciê rsuase nahradie kruuoi rsuaniê bika rsuase chrabrost wsuoie ludi imecie^o padase vprazani iako druo seskali apohorach mno^o silnich dubow tako kehradusie shlucie neklanouich voinow uelecstmir zzad uderiti nahrad uele sṕda ṕskociti hradbu aita drua uisokorostla whustotie podskalu prsiklonichu kpewnei hradbie podruechbi sieualeli kladi uadhlauami voiem 46 po slovech udatna Čmíra jako ledovité mraky. Pokryli se přední štít na štít, zadní zapírali se na kopí, i v dřeva v příč zasazena za dřeva, i vejš nad vršinu lesa drnkali meče jich v hrad, vztekali se proti mečům z hradu tesajícím. Řval na hradě Kruvoj řváním býka, řval jest chrabrost ve své lidi, i meč jeho padal v Pražany, jako dřevo se skáli a po horách mnoho silných dubů kácí. Takto ke hradu se shluklo Neklanových vojsk. Velel Čmír z zad udeřiti na hrad, velel z předa přeskočiti hradbu. Aj tu dřeva vysokorostlá v hustotě pod skálu přiklonili k pevné hradbě; po dřevech by se válely klády nad hlavami vojsku. 47 ai podnimi z ṕda postauisie silnich muzkmuzu sietikachu druhdruha sirokima plecema drua wlozichu naramie prsiecz iwdelie spewnichu vzemi ipodstauichu sebedle drsiewce iwzkocichu muzi nasie drua rozlozichu kopie poramenu spiechu uzemi wzkoci rsadtrsietiech nawtere ctwrtich natrsietie ipatich azkwrchu kuhradouu skad horsiechu mecie skad sipiechu strsieli skadsie rsiutichubursiecie kladi aiprud p̃zan urno ṕsezdi tecie zachuati wsiusilu wtwrdie hradie Wstup Voimirsie wstup smilu suu dceru pokrocz zuiezie uen wzraneblaho tamo naskalu naskale uzrsies krwaceti kruuoi pod sekeru mestnu wznide Voimir wblahodieine iutro 48 Aj pod nimi zpředa postaví se silných muž k muži se týkali druh druha, širokýma plecema; dřeva vložili na rámě příč i v dýl je spevnili houžvemi. I podstavili dle sebe dřevce, i vskočili muži na ta dřeva, rozložili kopí po ramenou, spiali houžvemi. Vzkočilo řad třetích na druhé, čtvrtých na třetí, i pátých až k vrchů ku hradovu; skad hořeli meče, skad sipěly střely, skad se řítily bouřící klády. Aj proud Pražan urno přesezdi teče, zachvátil vši sílu v tvrdém hradě. „Vstup Vojmíre, vstup s milou svou dcerou, pokroč z věže ven na ranní blaho, tamo na skálu, na skále uzříš krvaceti vraha pod sekerou mstivou.” Vzešel Vojmír v blahodějné jitro, 49 wznide sesuudceru lepotuornu izrsie krwaceti w̃h suoi kruuoi iposla cstmir korsist wratno ludê skorsistiu wracesie lepadieua ichtiese Voimir obiet wzdati bohô wsiemze miestie wsiemze krocieslunce wzhoru Voimirsie uece mu cstmir nasi kroci chuataiu vicezit nad Vlaslauem ~pdli wsluzbie bohom bozi chtieiu stepati Vlaslau kehdi slunce dokroci poledne ies nam dokrociti nasie miesto kdie uicestuie hlas voisk nasich wzhlasa vetti zbranie w̃ha tue^o poidi wzradouasie Voimir ueleuele wzuola skali hlasê wlese hlucznim zmocna hrrdla uola kbohô tako iwztrsiasusie drua siralesa neziarste(sie) bozi suemu sluze ez nepali obiet wdnesniem slunci dluzna obiet bohô uece cestmir aninie nam naw̃hi pospieti ninie wsedniti narucie konie 50 vzešel se svou dcerou krasotvornou, i zřel krváceti vraha svého (Kruvoje). I poslal Čmír kořist zpátky lidem, s kořistí vrací se krásná panna. I chtěl Vojmír obět vzdáti Bohům v témže místě, v témže kroku slunce. „Vzhůru Vojmíre! vece mu Čestmír, naše kroky chvátají vítězit nad Vlaslavem, prodli v službě Bohům, Bozi chtějí stepati Vlaslava; a když slunce dokročí poledne, jest nám dokročiti na to místo, kde vítězství hlas vojsk našich vzhlásá. Vet ti zbraně vraha tvého, pojdiž!” Vzradoval se Vojmír velmi velmi, vzvolal s skály hlasem v lese hlučným, z mocna hrdla volal k Bohům takto, i vztřásla se dřeva šíra lesa: „„Nezjařte se Bozi svému sluze, že nepálí obět v dnešním slunci!”” „Dlužna obět Bohům, vece Čestmír, a nyní nám na vrahy pospěti. Nyní vsedni ty na rychlé koně 51 ~pletni lesi ieleniê skokem tamo wdubrauu tamscesti skala bohô zmilena naieie wr obtetui bohom bohôsuim spasam zauicestuie wzadech zauicestuie vṕdie nezesie poznaie zeslunce pokroci natwrdosti nebes stupis tamo namiesto anezeslunce postupi vterim krokê ikrokê trsietiem nadwrsini lesne doidu uoie tamo kdie obiettuoie pouieie pech dimu ipokorsisie wsie voiska tudi iduce iwsiede Voimir narucie konie ~pletie lesi ieleniem skokê tamo wdubrauu nadrahu kskale nawrsie skali zanieti obiet bohô suim spasam zauicestuie wzadech zauicestuie vṕdie iim obietoua krauicu buinu srst czruena ponieisie lskniese ialowkusiu kupi otpastuchi 52 proletni lesy jelením skokem, tamo v doubravu, tam z cesty skála Bohům zmilená, na její vrchu obětuj Bohům, Bohům svým spasám, za vítězství v zadech, za vítězství v předu, a neže se pozná že slunce pokročí na tvrdosti nebes, stoupíš tamo na místo, a neže slunce postoupí druhým krokem, i krokem třetím nad vršiny lesné, dojdou vojska tamo kde obět tvoje pověje v sloupech dýmu; i pokoří se vše vojska tudy jdouce” I vsedl Vojmír na rychlé koně, proletěl lesy jelením skokem, tamo v doubravu na drahu k skále, na vrchu skály zanítil obět Bohům svým spasám, za vítězství v zadech, za vítězství v předu; jim obětoval, kravici bujnou, srst červená po ní se lesknula; jalůvku tu koupil od pastuchy 53 wuwale tam vwisokei trauie dada zaniu kon isuzdu Plapolase obiet iblizisesie voi kuualu izuuala wzhoru wdubrauu voiozuucieni hlukê idupoiednô oruzie uesuce ~pkni ida kolobieti bohom slauu hlasase izachazeie zezwucie nemeskase ikehdi dochazese posleda voiew wzkoci Voimir nasuoi ruci komon tucne kiti iplece nalozi sesti iezdcê zauoi iidese voiska wsiemi kroki slunce az podpolednie slunce tamo narowni ocekauase ie voiwni Vlaslau otlesa klesu stase ieho sila sila stase petkrat wiecse p̃zan iako zm̃cen zniei wznikase ieket lanie psow ṕmnoha mnostuie trudno nam waleti stiemi w̃hi kii palicu malokdi zadrzi tako Voimir naciezecsmir uece viehlasnoto wkromi mluuiti 54 v udolí tam ve vysoké trávě, daje za ni koně i s uzdou. Plápolala obět, i blížila se vojska k oudolí, i z oudolí vzhůru v doubravu, vojska ozvučena hlukem jdou po jednom zbraně nesouce, každý jda kolem oběti Bohům slávu hlásal, i zacházeje, zezvučeti nemeškal. A když docházela posleda vojska, vskočil Vojmír na svůj rychlý komoň. Tučné kejty i plece naložil šesti jezdcům za vojsky. I šlo vojsko všemi kroky slunce, až pod polední slunce tamo na rovni očekával je bojovný Vlaslav. Od lesa k lesu stála jeho síla, síla stála pětkrát větší Pražan; jako z mračen z ní vynikal jekot, lání psů přemnoha množství. „Těžko nám váleti s těmi vrahy, kyj palici malo kdy zadrží.” Takto Vojmír, načež Čestmír vece: „Moudře jest to v soukromí mluviti, 55 viehlasnosie hotouati nausie cie^u cielo ~ptiw skale wzṕci liska obludi turiarohlaui zdie ny uidieti Vlaslauu shori rucie dolow kolkol wrcha sie^o biwzdadbili kto vṕdie biechu opacz chodi tako dolê hori asiesdiese Voimir isdiese csmir ihrnusie voiska kolkol hori ihrnusie voiska deuietikrat tako w̃hô wzmozichu sua cisla tako wr̃hô wzmnozichu iich strachi rostupichusie ponizniê chwrasti bisie lsknula braniich wzrace w̃hô ibi leskê naplniema hora nalit wirazi cstmir sezastupê zastupsienbie cztirsie hlukow cietni sniem zestienow lesniech wirazitrsas trsasosiede cetne voie w̃hô wzad wzad strachi iim bi zewsia lesa rozprnusie rsadi semotamo Voimir wnoci na nechrabru ruku izastupi uwal nawzchod napol 56 moudře jest se hotoviti na vše. Čemu čelo proti skále vzpříci? liška zklame tura jarohlava. Zde nás viděti Vlaslavu s hůry: rychle dolů kolem vrcha toho, by vzad přišli, kdo na předu byli, opač chody takto dolem hory.” A tak činil Vojmír, činil Čestmír, hrnulo se vojsko kolem hory, hrnulo se vojsko devětikrát. Takto vrahům vzmnožili svá čísla, takto vrahům vzmnožili jich strachy. Rozstoupili se po nízkém chrastí, by se lsknula zbraň jich v zraku vrahům; bylať leskem naplněna hora. Náhle vyrazil Čmír se zástupem, zástup ten byl čtyry hluky v počtu, s ním ze stínů lesních vyrazil Třas, Třas osedl hojná vojska vrahům. Vzad, vzad strachy jim šly z všeho lesa, rozprchnou se řady semo tamo. Vojmír vrazil na ně chrabrou rukou i zastoupil ouval na vzchod na půl, 57 wboksie staui ~ptiwo Vlaslauu ai rsicie les rswaniê izuwala iakbi hori shorami ualeli iwsiedrua wsebe rozlamali iuiskoci Vlaslau ~ptiw csmiru iuirazi csmir ~pti Vlaslauu wlutu siecz ranu opietranu srazi Vlaslau dolow Vlaslau strasno pozemisie koti iwbokiwzad wstati nemozese morena iei sipase wnocczrnu kipiese krew zesilna Vlaslaua pozelenetrawie wsiru zemiu tecie aiawiide dusa zrswucei hubi wiletie nadruo apodruech siemotamo doniz mrtew nezzen vlekusie vVlaslaua suci upiechu wzhoru nastranotsud skrito ṕd csmirowim vidê ṕdcsmirê Vlaslauoboicê Zewzni uicestuie kneklanu radostnu uchu izracisie korsist neklanouu radostnu oku. 58 v bok se stavil protivo Vlaslavu. Aj řičel les řváním i z ouvalu jakby hory s horami válely, i vše dřeva v sebe rozlámaly. I vyskočil Vlaslav proti Čmíru, i vyrazil Čmír proti Vlaslavu, v lítou sečbu, ránu opět ránu, srazil Vlaslava dolů – – Vlaslav strašně po zemi se kotí, i v bok i v zad povstati nemohl, Morena jej sypala v noc černu. Kypěla krev ze silna Vlaslava po zelené trávě v sirou zemi teče, aj a vyšla duše z řvoucí huby, vzletěla na dřevo a po dřevech semotamo, dokud mrtev nezžen. Uleknou se u Vlaslava jsoucí, i upěli vzhůru na stráň, odsud skrytě před Čmírovým videm, před Čmírem, Vlaslavobojcem. Zevznělo vítězství k Neklanovu radostnému uchu, i zračila se kořist Neklanovu radostnému oku. 59 Pocinasie oslaunem siedani.
Znamenaite starsi mladi opotkach iosiedani biese druhdi kniez zalabski kniez slauni bohati dobri ten imiese dcers iedinu sobie iwsiem milu uele tadci nadiw slicznabiese tiela vrostleho krasnie lice imiese owsiê biele na licech rumenci ktuiechu oci iako nebe iasne ipo ieiei bielei siii wlasi zlatostuuci uieiu wprstencech skadersieni aidruhdi kniez kaze poslu bisie pani wsici snieli nahrad nahodi uelike ikdazbie den ustaueni sniechusie sem wsici pani zdalnichzemi zdalnich wlasti nah̃d kniezu na siehodi wzeznie hlahol trubikotlow
60

LUDIŠE a LUBOR.
Znamenejte staří mladí, o půtkách i o sedání. Býval druhdy kněz Zalabský, kněz slavný, bohatý, dobrý; tento měl jedinou dceru, sobě i všem milou velmi. Ta dci na div sličná byla. těla urostlého krásně, líce měla ovšem bílé, na lících ruměnce květli; oči jako nebe jasné i po její bílé šíji, vlasy zlatoskvoucí vějí, u prstencích skadeřeny. Aj druhdy kněz káže poslu, by se páni všickni sněli, na hrad, na hody veliké, I když byl den ustavený, sněli se sem všickni páni, z dalných zemí, z dalných vlastí, na hrad k knězi na ty hody; zevzněl hlahol trub i kotlů. 61 pani kukniezusie hrrnu poklonichusie tu kniezu iknieni ilepei dcersi zaṕdluhe stoli sedu ~pkni rozeniedle sueho nosichu iedenie diua inosichu pitie medna ibi hodouanie hluczne ibi hodouanie slaune rostupisie sila uudech rostupisie bodrost wmislech wtadobi kniez uece panom muzie nebudi wastaino skakich ṕcin stesie snieli statni muzie iazchcu zuiesti kaci zuasmi naiplznei wmirsie ualku mudro zdati uezdi nam susiede niemci die kniez prsetrzesie ticho otstolowtu wztachu pani poklonichusie tu kniezu iknieni ilepei dcersi Kotli trubi sliseti znoua 62 Páni ku knězi se hrnou, poklonili se tu knězi, i knění i krásné dceři, za předlouhé stoly sednou, každý dle rození svého. Nosili se jídla divá, i nosili pití medná; bylo hodování hlučné, bylo hodování slavné. Rozstoupí se síla v oudech, rozstoupí se bodrost v myslech. V ty doby kněz vece panům: „Muží, nebudiž vás tajno, z jakých příčin ste se sněli, statní muží, já chci zvěsti, jací z vás mi nejužitečnější. V míře válku moudře ždáti, vždy jsou nám sousedé Němci.” Dí kněz, přetrhne se ticho, od stolů tu vstali páni; poklonili se tu knězi, i knění i krásné dceři. Kotly, trouby slyšet znova. 63 wsiesie kusedaniu stroii tuṕd hradê wsire luce wzuisi napawlaci krasne sediese kniez starostami sedie knieni szemankami iludise sdieuicemi ikaze kniez zemanô suim ktochtie prui nasedanie ti iaz kniez sam ustanovwiu ikaze kniez nastrsiebora strsiebor ludislava ziua wsedasta oba nakonie wzesta drsiewce ostru hrotu prudko ~ptiw sobie hnasta dluho spolu zapasista ezdrsiewce oba zlamasta itak vondana biesta oba zdrahi wistupista zewznie hlahol trub ikotlow ikaze kniez zemanô suim kto chtie vtersi nasiedanie abi knieni stanouila knieni nasrpose kaze 64 Vše se ku sedání strojí: tu před hradem v šíré louce, vzvejši na pavlači krásné seděl kníže s starostami, sedě knění s zemankami i Ludiše se slečnami. I káže kněz zemanům svým: „kdo chtí první na sedání, ty já kněz sám ustanovím.” I káže kněz na Střebora, Střebor Ludislava zývá. Vsedali oba na koně, vzali dřevce ostrých hrotů, prudce proti sobě hnali, dlouho spolu zápasili, že dřevce oba zlámali; i tak uondani byvše oba z drahy vystoupili. Zevzněl hlahol trub i kotlů. I káže kněz zemanům svým, kdo chtí druzí na sedání, aby knění stanovila. Knění na Srpoše káže, 65 srposspitibora ziua wsedasta oba nakonie wzesta drsiewce ostru hrotu ihna srpos wspitibora wisadi iei ztwrda siedla samsie skonie rucie wrzie obadobistatu meci raz poraze wczrna sciti iiskri wzprchu zczrnu scitu spitibor srpose sece srpos wchladnu zemiu padl iobasta vnauena oba zdrahi wistupista zewznie hlahol truh ikotlow I kaze kniez zemanô suim kto chtie trsieti nasiedanie biludise stanouila kniezna na lubora kaze lubor bolemira ziua wsedasta oba nakonie wzesta drsiewce ostru hrotu rucie wohradusie hnasta ~ptiw sobie zamiersista 66 Srpoš Spitibora zývá, Vsedali oba na koně, vzali dřevce ostrých hrotů, i hnal Srpoš v Spitibora, vysadil jej z tvrda sedla; sám se s koně rychle vrže, oba tu dobyli mečů: ráz po ráze v černé štíty, jiskry vzprchnou z černých štítů; Spitibor Srpoše sekl, Srpoš v chladnou zemi padl. I oba jsou unaveni, oba z drahy vystoupili. Zevzněl hlahol trub i kotlů. I káže kněz zemanům svým, kdo chtí třetí na sedání, by Ludiše stanovila. Kněžna na Lubora káže, Lubor Bolemíra zývá. Vsedali oba na koně, vzali dřevce ostrých hrotů, ruče v ohradu se hnali, proti sobě zaměřili, 67 srazistasie oscepoma bolemirsie skonie koti scitmu daleko zaletie otnesu iei chlapi zdrahi zewznie hlahol trubikotlow lubor narubose ziua rubos rucie nakon wzkoci prudko nalubora zene lubor kopie meciê ptie krsepce w helm mu wrazi ranu rubos wazê skonie spade otnesu iei chlapi zdrahi wzezni hlahol trub ikotlow lubor nazemani ziua ktosie chtieiu semnu biti tiem wohradu siemo ieti ibi houor mezi pani lubor naohradie zdase witcie zdeslau dluhedrsiewce inadrsiewci tursihlaua wzkoci naors iarobuini hrdiuimi sloui uece p̃died (moi) zbi diua tura 68 srazili se oštěpoma, Bolemír se s koně kotí štít mu daleko zaletěl; odnesou jej chlapi z drahy. Zevzněl hlahol trub i kotlů. Lubor na Roboše zývá, Ruboš ruče na kůň vskočí, prudce na Lubora žene, Lubor kopí mečem přeťal, křepce v helm mu vrazil ránu, Ruboš vazem s koně spadl: odnesou jej chlapi z drahy. Zevzněl hlahol trub i kotlů. Lubor na zemany zývá: „kdo se chtějí semnou bíti? těm v ohradu semo jeti.” I byl hovor mezi pány, Lubor na ohradě čekal; vytknul Zdeslav dlouhé dřevce, i na dřevci tuří hlava. Vskočil na oř jarobujný, hrdivými slovy vece: „Praděd můj zbil diva tura, 69 otcik zahna niemcewsbori skusi lubor chrabrost moiu itu ~ptiwsobie hnasta hlauama wsebe wrazista aioba skoniu spadesta rucie zdie mecie dobista opiesala zapasista krsiepce meciema machasta kolsie rozlehachu razi luborsie k niemu prsiboci meciem kruto w helmmu secie helmsie rozkoci wduakusi meciem wmecz uderi ranu imecz wzletie zaohradu zdeslausie nazemiu wrze zewznihlahol trub ikotlow okluci lubora panstuo iuede iei ṕdeknieze ṕd knieni iṕd ludisu ludisemu wienecstaui uienec zduboueho listie zewznie hlahol trub ikotlow. 70 otec zahnal Němců zbory; skusí Lubor chrabrost moji.” I tu proti sobě hnali, hlavama v sebe vrazili, aj oba tu s koňů spadli. Rychle zde meče dobyli, opěšali zápasili; křepce mečema máchali, kol se rozléhali rázy. Lubor se k němu přibočil, mečem krutě v helm mu sekl, helm se rozkočil v dva kusy, mečem v meč udeřil ránu, i meč vzletěl za ohradu, Zdeslav se na zemi vrže. Zevzněl hlahol trub i kotlů. Obklíčí Lubora panstvo, i vede jej před knížete, před knění i před Ludiši: Ludiše mu věnec staví, věnec z dubového listí. Zevzněl hlahol trub i kotlů. 71 Pocinasie ouelikê pobiti.
Sczrna lesa uistupuie skala naskalu uistupi silni zaboi obzira kraiini uawsiest̃ni zamutisie otkraiin otewsiech izastena placiem holubinim siedie dluho idluhosie mutie iwzchopisie wzhoru iako ielen dolow lesê lesê dluhopustim bistro spiechase ot muze k muzu otsilna ksilnu powsickei wlasti kratka sloua kewsiem skrito riecie poklonisie bohô otsud kdruhuspiecha iminu denprui iminu denvteri ikdaz zatrsietiê luna wnoci biese sniechusie muzie siemo wles czrn kniem zdie zaboi otuedeie wuwal wponizeni uwal hlubokeho lesa stupi zaboi nainizeie dolow wze uarito zuucno Muzie bratrskich srdec iiskrenich zrakow uam pieiu nainizi zdola piesn
72

ZÁBOJ, SLAVOJ a LUDÍK.
S černa lesa vystupuje skála, na skálu vystoupil silný Záboj, obzírá krajiny na vše strany; zarmoutil se od krajin odevšech, i zastonal pláčem holubiným. Seděl dlouho i dlouho se rmoutil, i vzchopil se vzhůru jako jelen, dolů lesem, lesem dluhopustým, bystře pospíchal od muže k muži, od silna k silnu po celé vlasti. Krátká slova ke všem skrytě řekl, poklonil se Bohům, odsud k druhu spěchal. I minul den první, i minul den druhý, i když za třetím luna v noci byla, sněli se muží semo v les čern. K nim zde Záboj, odvede je v ouval, v ponížený ouval, hlubokého lesa. Stoupil Záboj nejnížeji dolů, vzal varito zvučno. Muží bratrských srdcí, i jiskrených zraků! vám pěji nejníže z dola píseň. 73 ide zsrdce me^o zsrdce nainizeie pohruzena whori otcik zaide kotcê ostaui wdiedinie dietki suoie i suoie lubice inersiecie nikomu batio timluui kniê oteckimi sloui iṕide cuzi usilno wdiedinu icuzimi sloui zapouida ikaksie zdie wcuzei wlasti otiutra pouecier tako biese zdieti dietkam izenâ iyedinu druzu nâ imieti poputi wsiei zuesni pomoranu iuihanie zhaiew wsiekrahuie ikaci bozi wcuzei wlasti takimsie klanieti zdie iim obiecati obiet inesmiechusie biti 74 I jde z srdce mého, z srdce nejnížeji pohřižena v hoři. Otec zašel k otcům, ostavil v dědině dítky svoje i svoje milenky. I neřekl nikomu: „bátio ty mluviž k nim oteckými slovy.” I přijide cizí usilně v dědinu, i cizími slovy zapovídal. I jak se zdí v cizí vlasti od jitra po večer, takto bylo dělati dítkám i ženám; i jedinou druži nám míti po pouti vší, z Vesny po Moranu. I vyhání z hájů vše krahuje; i jací Bozi v cizí vlasti, takým se klaněti zde, i jim oběcati obět. I nesměli se bíti 75 wcielo ṕdbohi ni wsumrki iim dauati iesti kamootcik dauae krmie bohô kamo kniê hlasat chodiuase posiekachu wsie drua i rozhrusichu wsie bohi aiti zaboiu tipieies srdce ksrdcu piesnu zstrsieda horsie iako lumir kisloui ipieniê biese pohibal Visehradiwsie wlasti takoti mie iwsiu bratrs pieuce dobra miluiu bozi pei tobie otnich dano wsrdce ~ptiw̃hô zrsie zaboi naslauoieua zapolena zraki ipieniê dale srdce iimase dua sini ieiu hlasi ṕchazesta wmuska uichazieuasta wles tamo meciê imlatem ioscepê ucista pazi tamo pokrista 76 v čelo před Bohy, ni v soumraky jim dávati jísti. Kamo otec dával krmě Bohům, kamo k nim hlásat chodíval, posekali vše dřeva, i rozrušili vše Bohy. „Aj ty Záboji, ty pěješ srdce k srdci, píseň z středu hoře jako Lumír, ký slovy i pěním byl pohýbal Vyšehrad i vše vlasti; takto ty mě, i vši bratř. Zpěvce dobrého milují Bohové! pěj, tobě od nich dáno v srdce proti vrahům.” Zřel Záboj na Slavojevy zapáleny zraky, i pěním dále srdce jímal: „Dva syny, jejichž hlasy přecházeli v mužské, vycházívali v les, tamo mečem i mlatem i oštěpem ucili paže, tamo pokryli se 77 iw̃cestasie roskosê kehdi pazeieiu biesta dorostla iieiu umi ~ptiw̃hô idorostachu druzi bratrsieci aita wsi uirazichu wzw̃hi ibi krutost iich bursiuce nebe iwdiedini wratisesie biwse blahost aiskocichu wsici wdol kzaboiu itiscechu iei v ṕsilna pazi isprsu naprsi usi kladechu ruce wiehlasno dauachu sloua kslouô iprsichazese noc prsied iutro aiuistupichu zuuala rozno uezdie kewsiê drsieuô kewsiê st̃nâ brachusie lesê Iminu den iminuden vteri ipotrsietiê dni kehdisie zatemnise noc brasie zaboi wles lesê zazaboiem sbori ibrasie slauoi wles lesem zaslauoiem sbori wsiak imie wieru kuoieuodie wsiak srdce uporno kralu 78 i vraceli se rozkošem. A když paže jejich byly dorostli, i jejich umy proti vrahům, i dorostali druzí bratříci. Aj tu všickni vyrazili na vrahy, byla krutost jich bouřící nebe, i v dědiny vrátila se byvší blahost.” Aj skočili všickni v důl k Záboji, i tiskli jej v přesilné paže, i s prsou na prsy všickni kladli ruce, moudře si dávali slova k slovům. I přicházela noc před jitro, aj vystoupili z oudolí různo, všudy ke všem dřevům, ke všem stranám brali se lesem. I minul den první, i minul den druhý, i po třetím dni, když se zatemnila noc, bral se Záboj v les; lesem za Zábojem zbory. I bral se Slavoj v les, lesem za Slavojem zbory. Každý měl víru k vévodovi, a srdce uporno králi, 79 wsak zbranbistru nakral ai slauoi bratrsie tamo kmodru wrchu wrchten powsiech pokrayinach tamo zamiersimi chodi otwrcha kranemu slun(cu) tamoles temen tamosi podami ruce ninie berssie lisimi skoki iiaz tako poidu tudi ai zaboi bratrsie ciemu nase bran imatepruw otwrcha soptati krutost otsauad bursmi ~ptiw kraleuim w̃hô slauoi bratrsie kdaz hada potrsieti chcesi na hlauu naiyitieie tamo hlaua ieho rostupisie mustuo lesê rostupisie wp̃uowleuo tudi taze zaboieuim slouê onamo slouê prudka slauoie hlubinami lesow kmodru wrchu 80 každý zbraň bystrou na krále. „Aj Slavoji bratře! tam k modrému vrchu, vrch ten po všech po krajinách, tam zaměříme chody; od vrcha k rannému slunci, tam jest les temen; tamo si podáme ruce. Nyní ber se liščími kroky, i já také půjdu tudy.” „Aj Záboji bratře! čemu naše zbraň má teprv od vrcha soptati krutost, odsud buřme proti královým vrahům.” „Slavoji bratře! když ty hada potříti chceš, na hlavu nejjistěji, tam jest hlava jeho.” Rozstoupí se množství lesem, rozstoupí se v pravo v levo. Tudy táhne Zábojovým slovem, onam slovem prudkého Slavoje, hlubinami lesů, k modru vrchu. 81 ikehdi biese piet slunci podastasi prsiesilnie ruce ipozrsiesta lisima zrakoma na kralowi uoie sraziti nam drbi ludiek voie voiesue pod iednu ranu ailudiecie tisi parob naparobi krale tirci suemu ukrutniku zedimê iest nam velenie ieho irozlutisie ludiek ruciê hlasê suola sue voie podnebesiebie plnooswieti otslunce woswietie plnoblska zkraleuich woiew hotowi wsici nohu wkrok iruku wbran ludiekouadle sloua Aislauoi bratrsie tudi spei lisimi skoki iaz poidu wstrsiecu iim wcielo iwirazi Zaboi vṕd iako krupobitie iwirazi slauoiwbok iim iako krupobitie 82 I kehdy bylo pět sluncí, podali si přesilné ruce, i pohledli liščíma očima na králova vojska. „Sraziti nám musí Luděk vojska, vojska svá pod jednu ránu.” „Aj Luděku ty jsi otrok na otroky krále! Ty rci svému ukrutníku, že dýmem jest nám velení jeho.” I rozlítil se Luděk, rychlým hlasem svolal svá vojska, podnebesí bylo plno osvěty, od slunce v osvětě plno blesku z králových vojsk. Hotovi všickni nohou v krok i rukau v zbraň, dle Luděkova slova. „Aj Slavoji bratře! tudy spěj liščími skoky, já půjdu proti nim v čelo.” I vyrazil Záboj v před jako krupobití, i vyrazil Slavoj v bok jim jako krupobití. 83 aibratrsie tisie nâ krusichu bohi tisie nam kacechu drsieua iplasichu krahuie zlesow bozi namuicestuie daiu ai prudkost uirazi ludiekem zcietnich wrahow ~ptiw Zaboiu iuirazi zaboi horsiuciema ocima w ludiek miersi dub~ptiw dubu zrsieti zewsie^o lesa zaboi hna ~ptiw ludieku nadewsie uoie ludiek uderi silnim meciê ṕtietrsie koze wscitie iuderi zaboi mlatê otskoci hbiti ludiek wdrsieuo wrazi mlat iskotisie drsieuo navoi itrsiedeset iich otide kotcê izlutisie ludiek aiti zhouadili ti uelika potuorohadow meciêsie potikai semnu imasie zaboi meciê 84 „Aj bratře, ti zde nám drtili Bohy, ti zde nám káceli dřeva, i plašili krahuje z lesů. Bozi nám vítězství dají!” Aj prudkost vyrazí Luděkem z četných vrahů proti Záboji. I vyrazil Záboj s hořícíma očima v Luděka, měří dub proti dubu, viděti z celého lesa. Záboj hnal proti Luděku nade vše vojska. Luděk udeřil silným mečem, přeťal tři kůže v stítu. I udeřil Záboj mlatem, odskočil hbitý Luděk, v dřevo vrazil mlat; i skotí se dřevo na vojsko, i třicet jich odejde k otcům. I zlítil se Luděk: „Aj ty zhovadilý! ty veliká potvoro hadů, mečem se potýkej semnou.” I máchl Záboj mečem, 85 kusscita w̃hu otrazi itasi ludiek mecz (mecz)sie smecie po kozenie scitie izapolestasie oba kranam ranami wsie posobie stesasta iwsiekolê zbrocesta kruiu ikruiu zbrocechuie muzie kolkol ieiu wezdie vṕlutei sieci slunce ṕide poledne iotpoledne iuz napolkuecieru iualeno iesce nisiemo nitamo ustupeno iualeno zdie iualeno tamo otslauoie Aiti w̃ze bieswtie ciemuti nasu krew piyesi ichopi zaboi suoi mlat iotskoci ludiek na ṕze mlat zaboi wiswzhoru iwrze pow̃ze letie mlat roskocisie scit zascitemsie roskocista ludiekoua prsi iuleciesie duse tiezka mlata imlat idusu uirazi izanese pietsiehow vwoisku 86 kus štítu vrahu odrazil. I tasil Luděk meč, meč se smekl po koženém štítu. I zapálili se oba k ranám, ranami vše po sobě stesali, i vše kolem zbrotili krví; i krví zbrotili je muží vůkol nich všudy v přelíté seči. Slunce přejde poledne, i od poledne již na půl k večeru, i váleno ještě; ni sem, ni tam ustoupeno, i váleno zde, i váleno tam od Slavoje. „Aj ty vrahu Běs v tě! čemu ty naši krev piješi?” I chopil Záboj svůj mlat, i odskočil Luděk; napřáhl mlat Záboj vejš vzhůru i vrhl po vrahu. Letěl mlat, rozskočil se štít, za štítem se rozskočily Luděkovy prsy. I ulekla se duše těžka mlata, i mlat i duši vyrazil, i zanesl pět sáhů u vojsko. 87 strach w̃hom uirazi zhrrdl skrsieki radost zewznie zust uoinow zaboieuich izaiiskrsi zradostnu zraku ai bratrsie bozi ny uicestuiê darsichu rostupisie uasieden hluk vp̃uo ivleuo zewsiech udoli siemo suedte konie koni rsiechci uesken tenles Zauoi bratrsie tiudati lue nevpusciei bursi w̃hi aita otwrze zaboi scit iwruce mlatê iwdruhei meciê takoivprsiecz ~praze drahi vw̃zech ibi vpieti w̃hô ibi vstupati w̃hô trsasie hnase zboisce strach zhrrdliich uiraze skrsieki koni rsiechce ueskenles Wzhoru nakonie skoni zaw̃hi prsiesewsie wlasti ruci koni neste vpatach zanimi nasu krutost iwzkocichu hluci wzrucie konie 88 Strach vrahům vyrazil z hrdel škřeky, radost zevzněla z ust vojska Zábojova, i zajiskřila z radostných zraků. „Aj bratří, Bozi nás vítězstvím dařili! Rozstaupí se nás jeden hluk v pravo i v levo; ze všech oudolí sem sveďte koně, koňmi řechci vešken les.” „Záboji bratře ty udatý lve! neupouštěj bouřiti vrahy.” Aj tu odvrhl Záboj štít, i v ruce mlatem i v druhé mečem, takto i v příč prorážel drahy vrahů. Bylo upěti vrahům, bylo ustoupati vrahům, Třas je honil z bojiště, strach z hrdel jich vyrážel škřeky; koňmi řechce vešken les. „Vzhůru na koně, s koňmi za vrahy přesevše vlasti, rychlí koni neste v patách za nimi naši krutost.” I vzskočili hlukové na rychlé koně, 89 iskoknaskok pow̃zechsiehnachu ranu naranu soptichu krutu krutost imiiechu rownie ihori ilesi wp̃uo iwleuo wsie ubiehawzad Hucie diua rsieka wlna zawlnusie uale huciechu wsi voi skok naskok wsiesie hnase ṕs bursiucu rsieku uodi uchuatichu mnostuie cuzich iṕnesechusue zuiesti nadruhi brsiech ipokraiinach wezdie wsirs iwsirs luti ostrsiez zozepie suoie krsiedle dluzie bistro leta zaptactuê zaboieui uoi rozehnachusie wsirs wezdie powlastech hnachu luto powrazech wezdie srazechu ie istupachu koni nocu podlunu zanimi luto dnem podsluncem zanimi luto iopieti temnu nocu iponoci sedimiutrê hucie diua rsieka wlna za wlnu sie uale 90 i skok na skok po vrazích se hnali, ránu na ránu soptili krutou krutost: i míjely rovně i hory i lesy, v pravo i v levo vše ubíhá v zad. Hučí divá řeka, vlna za vlnou se valí, hučela vše vojska skok na skok, vše se hnalo přes bouřící řeku; vody uchvátily množství cizích, i přenesly své známé na druhý břeh. I pokrajinách všudy v šíř i v šíř, lítý ostříž rozepial svá křídla dlouhá, bystře létá za ptactvem. Zábojova vojska rozehnala se v šíř všudy po vlastech, hnala líto po vrazích; všudy srazila je i stupala koňmi. Nocí pod lunou za nimi lítě, dnem pod sluncem za nimi lítě, i opěty temnou nocí, i po noci šedým jitrem. Hučí divá řeka, vlna za vlnou se valí; 91 huciechu wsi uoi skoknaskok wsiesie hnase prsiesbursiucu rsieku uodi uchuatichu mnostuie cuzich iṕnesechusue zuiesti nadruhi brsiech tamoksedim horâ tamo dobursi nasie pomsta ai zaboi bratrsie iuz nam nedaleko hori aiuz hluciek w̃how iti zalostiuo ~psie Wratno kraiinami tuditi iaz tudi uihubit wsie kraleuo uietr bursi ṕs wlasti voiski bursie ṕs wlasti ṕs wlasti vp̃uo iwleuo uezdie siru silu voiski wradostnê hluce aib̃trsie aiseri wrch bozi ny tamo uicestuiê darsili tamo iuiele dustieka siemo tamo podrsieuech iich boiesie ptactuo iplachi zuiers iedno soui neboiesie 92 hučela vše vojska skok na skok, vše se hnalo přes bouřící řeku; vody uchvátily množství cizích, i přenesly své zvěsty na druhý břeh. „Tamo k šedým horám, tamo dobouří naše pomsta!” „„Aj Záboji bratře! již nám nedaleko hory, a již hluček vrahů, i ti žalostivě prosí.”” „Zpátkem krajinami, tudy ty, já tudy vyhubit vše královo.” Vítr bouří přes vlasti, vojsky bouří přes vlasti, přes vlasti v pravo i v levo, všudy šírou sílu vojsky v radostném hluku. „Aj bratří! aj šerý vrch! Bohové nás tam vítězstvím dařili, tam i mnoho duší těká semo tamo po dřevech; jich bojí se ptactvo i plachá zvěř, jedno sovy nebojí se. 93 tamo kwrchu pohrsiebatmrch idat pokrm bohouom itamo bohô spasâ dat mnostuie obieti aiim hlasat milich slow iiim oruzie pobitich w̃how Pocinasie kapitule osmmezcietma trsietiech knih opiesniech.
Poletoua holub sedrsieua nadrsieuo zalostiuo wrka horsie wse^u lesu aiti lese siri wtobie iazletauach sholubicu drahu smilu ṕmilitku achazlobni Zbihon chuati holubicu iotnese vhrad achavhrad twrdi aiobchaze iunose koltwrda hrada
94 Tamo k vrchu pohřebat mrch, i dat pokrm Bohovům, i tamo Bohům spasám dat množství obětí, a jim hlásat milých slov, i jim zbraně pobitých vrahů!”

ZBYHOŇ.
Poletoval holub se dřeva na dřevo, žalostivě vrkal hoře všemu lesu: Aj ty lese šírý! v tobě sem létával s holubicí drahou, s milou roztomilou. Ach a zlostný Zbyhoň chvátil holubici, i odnesl na hrad, ach a na hrad tvrdý. Aj obcházel jinoch kolem tvrda hradu, 95 zalostiuo wzdicha posuei drahei milei othrada naskalu naskalesi siede zalostiuo siedie sniemî lesê mlcie iṕletie holub zalostiuo wrka poduize iunose hlauu kniemu uece ti holubcie mutni tobie mutno samu tobieli krahuiec uchuati tuu druziu ti zbihoni tamo natô twrdiehradie ti uchuati moiu d̃hu ṕdrahuczku aotnese ach vhrad vhrad vtwrdi holubcie tibisi bil ualel skrahuiê kdibitobie bilo 96 žalostivě vzdychal po své drahé milé; od hradu na skálu, na skále si sedl, žalostivě seděl, s němým lesem mlčel. I přiletěl holub, žalostivě vrkal. I pozdvihl jinoch hlavu kněmu vece: „Ty holoubku smutný! tobě smutno samu, toběli krahujec uchvátil tvou druži?” „Ty Zbyhoni tamo na tom tvrdém hradě, tys uchvátil moji drahou předrahounkou, a odnesl na hrad, ach na hrad na tvrdý! Holoubku tyby si byl válčil s krahujem, kdyby tobě bylo 97 srdice udatno tibisibil uidrsiel krahuicu suu drahu kdibi tobiebila draua ostradrapi tibisibil zabil krahuiec zlobiui kdibitibil twrdi masozraui nosec wzhoru mutni iunose zeni nazbihon tobie srdce ṕudatno ~ptiw̃hu tobie ~ptiw ie^u branie silna ostra tobie ie^u whlauu tiezek zelezni mlat rucie iunose dolow wdole temnî lesê iwzenasie suoiu b̃n inaramie mlatsuoi spieie lesê temnim kuhradu kutwrdu 98 srdéčko udatné; tyby si byl vyrval krahujci svou drahou, kdyby tobě byly dravé ostré drápy; tyby si byl zabil krahujce zlostného, kdyby ti byl tvrdý masožravý nosec.” „„Ej smutný jinochu, ženiž na Zbyhoně, tobě srdce přeudatné proti vrahu, tobě proti němu zbraně silná, ostrá, tobě jemu v hlavu těžký, železný mlat.”” Rychle jinoch dolů, v dole temným lesem; i vzal na se svou zbraň, i na rámě mlat svůj. Spěchá lesem temným ku hradu tvrdému; 99 bie uhrada twrda nocu wezdie temno tlucie silnu piestiu ktoto shrada sloua iasê louec bludni otuorsiesie w̃ta tluket silnu piestiu otuorsie wtere kdie Vladika zbihon zaueliku sieniu tamo zbihon uilni tamo plaka dieua aiotuorsi lowcu neotuorsi zbihon irozrazi mlatê drsui silni iunose irozrazi mlatê zbihonieui hlauu h̃dem wezdiebieha iwsie whradie pobi usuei krasnei dieui dousuieta leze ṕde rane slunce 100 byl u tvrda hradu. V noci všudy temno, tloukl silnou pěstí; „„kdo to?”” s hradu slova. „Já jsem lovec bludný.” Otevrou se vrata. Tlukot silnou pěstí. Otevrou druhé. „Kde vládyka Zbyhoň?” „„Za velikou síní.”” Tamo Zbyhoň vilný, tamo pláče děvče. „Aj otevři lovci!” Neotevře Zbyhoň. I rozrazil mlatem dvéře, silný jinoch, i rozrazil mlatem Zbyhoňovi hlavu. Hradem všudy běhal, i vše v hradě pobil; u své krásné dívky, do svitání ležel. Přišlo ranné slunce 101 wrcholi drsiew khradu ṕde noua radost wiunosino srdce zeswu krasnu dieuu choua wsilnu pazu cie taholubice zbihon iuuchuati iako mie zdie wieza tak iu wtwrdiehradie wlesi stwrdahrada iletiese wlesi iletiese siemo iletiese tamo sedrsieua nadrsieuo se suoim holubcê sholubcê spauase naiednei uietuici wzradouasie dieua sesuoim iunosu chodi siemo tamo wezdie kamo zechtie smilitkê spauase naiednô lozici 102 vrcholy dřev k hradu, přišla nová radost v jinochovo srdce, že svou krásnou dívku, choval v silných pažích. „Čí ta holubice?” „„Zbyhoň ji uchvátil, jako mě zde vězel, tak ji v tvrdém hradě.”” „V lesy z tvrda hrada!” I letěla v lesy, i letěla semo, i letěla tamo; se dřeva na dřevo, se svým holoubečkem: s holoubkem spávala na jedné větvici. Vzraduje se dívka, i se svým jinochem; chodí semo tamo, všudy kam zechtěla: s miláčkem spávala na jediném lůžku. 103 Vieie uietrsieczek skniezeckich lesow bieze zmilitka kupotoku nabiera uodi wkouana uiedra pouodie kdieuie kitice pliie kitice uona zviolarozi iiesie dieua kiticu louit spadeach spade wchladnu uodicu kdabich uiediela kitice krasna ktotebe wkipru zemicu saze tomubich dala prstenek zlati kdabich uiediela kitice krasna
104

KYTIČKA.
Věje větříček z knížecích lesů, běží milenka ku potoku. Nabíra vody v kovaná vědra, po vodě k dívce, kytička plyne, Kytička vonná, z fial a růží. I jme se dívka kytičku lovit, spadla ach spadla! v chladnou vodičku. Kdybych věděla kytičko krásná! kdo tebe v kyprou zemičku sázel, tomu bych dala prstének zlatý. Kdybych věděla kytičko krásná! 105 kto tebe likem hebuczkî suaza tomubich dala iehlicu zwlasow kdabich uiediela kitice krasna ktotie pochladnei uodici pusti tomubich dala uienek suoi zhlaui
Ide mamila naiahodi nazelenaborka zadrsiesesi ostretrnie wbielitku nozicu nemoze moie zmilitka nanozicu wstupiti achti trnie ostre trnie ciemusibol sdielo zatobudes ostretrnie zborek uimitieno pozdi mila vpochladeczce
106 kdo tebe lejčím heboukým svázal, tomubych dala jehlici z vlasů. Kdybych věděla kytičko krásná! kdo tě po chladné vodičce pustil, tomubych dala vínek svůj z hlavy.

JAHODY.
Šla má milá na jahody na zelená borka, zadřela si ostré trní v bělounkou nožičku. Nemůže moje milenka na nožičku vstoupit. Ach ty trní, ostré trní, proč si bolest zdělo? za to budeš, ostré trní, z borek vymýtěno. „Počkej milá v pochládečku, 107 wzelenie borece iazdobiehu napaluciek pokonieciek bieli koniecieksie napaluce whustei trauie pase moie mila vpochladecze namile^o zdaie ie sie mila zalouati potichunku vborce achciersiekne moie mati iaznescastna roba uezdimi rsiekase mati chouaisie iunosi ciemusie iunosi chouati kdazsu dobrsi ludie iṕiedech na konice iako sniezek bielê skocich skonie viezech nasuk zastrsiebrnu uzdu obiech diewcie ṕzech ksrdcu icelouach usta izabude k̃snadieua wnozici bolnitrn 108 v zeleném borečku; já doběhnu na palouček pro bilého koně.” Koníček se na paloučku v husté trávě pase, moje milá v pochládečku na milého čeká. Počne milá žalovati po tichounku v borku: „ach co řekne moje máti, já nešťastná holka! Vždycky mi říkala máti, chovej se jinochů, čemu se jinochů chovat? když jsou dobří lidé.” I přijel sem na koníčku jako sněžek bílém, skočil s koně, vázal na suk za stříbrnou uzdu. Objal děvče přižďal k srdci i líbal sem usta, i zabyla krásná dívka v nožičce bolný trn, 109 laskachomsie milouachô slunce nazachodie poied mili rucie domow sluneczko nam zaide wzkocich rucie nakonieczek iako sniezek bieli iwzech zmilitku wnarucie otiedech sniu domow
Biehase ielen pohorach powlasti poskakoua pohorach podolinach krasna parohi nosi krasnima parohoma husti les ~praze polese skakase hbitimi nohami aita iunose pohorach chodiua dolinami chodiua wlute boie hrdubran nasobie nosiua braniu mocnu rozraze w̃hom shluki nenie iuz iunose whorach
110 V lásce sme se milovali, slunce na západu. „Pojeď milý rychle domů slunéčko nám zajde.” Vsed sem rychle na koníčka jak sníh bělounkého, vzal sem milenku v náručí, odjel sem s ní domů.

JELEN.
Běhával jelen po horách, po vlasti poskakoval, po horách, po dolinách krásné parohy nosil; krásnýma parohoma hustý les prorážel; po lese skákával hbitými nohami. Aj tu jinoch po horách chodíval, dolinami chodíval v líté boje, hrdou zbraň na sobě nosíval; zbraní mocnou rozrážel vrahům shluky. Není již jinocha v horách, 111 podskoci nâ zdie lstiuo luti w̃h zamiesi zraki zlobu zapolena uderi tieznim mlatê uprsi zewzniechu mutno zalostiui lesi wirazi ziunose dusu dusicu sie uiletie pieknim tahlim hrdlê zhrrdla krasnima rtoma aitu leze tepla krew zadusicu tecie zaotlelu sira zemie wrsielu krew piie ibi wkazdiei dieuie pozalnim srdece leze iunose wchladnei zemi naiunosi roste dubec dub rozkladasie wsuki sirs isirs chazieua ielen skrasnima rohoma skacie nanoziciech ruciech wzhoru wlistie piena tahle hrrdlo sletaiusie tlupi bistrich krahuicew zeusia lesa siemo nasien dub pokrakuiu nadubie wsici pade iunose zlobu wrahu iunose plakachu wsie dieui 112 podskočil naň zde lstivě lítý vrah; zaměšil zraky zlobou zapálené, udeřil těžkým mlatem v prsy, zevzněli smutně žalostiví lesi. Vyrazil z jinocha duši, dušičku, ta vyletí pěkným táhlým hrdlem, z hrdla krásnýma rtoma! Aj tu leží, teplá krev za dušičkou teče, za odletlou; sirá země vřelou krev pije. Bylo v každé dívce po žalném srdéčku. Leží jinoch v chladné zemi, na jinocha roste dubec – dub, rozkládá se v suky šíř i šíř; chodívá jelen s krásnýma rohoma, skáče na nožičkách rychlých, vzhůru v listí píná táhlé hrdlo. Slétají se hejna bystrých krahujců, ze všeho lesa sem na ten dub; pokrakují na dubě všickni: „Padl jinoch zlobou vraha.” Jinocha plakaly vše dívky. 113 Achti roze krasna roze ceeˇ siranie rozkwetla rozkuetausi pomrzla pomrzawsi usuiedla usuiedewsi opadla wecier siediech dluhosiediech dokuropienie sediech. nic dozdati nemozech wsie drsiezhi luczki sezech usnuch sniesemise uesnie iakobi mnie nebosce nap̃uei ruce sprsta swleklsie zlati prstenek smeklsie drahi kamenek kamenek nenadiidech zmilitkasie nedozdech

Wsirê poli dubecstoii nadubci zezhulice zakukase zaplakase zenenie wezdi iaro
114

RŮŽE a ŽEŽHULIČKA.
Ach ty růže, krásná růže! čemus raně rozkvětla, rozkvětavši pomrzla, pomrzavši usvadla, usvadnuvši opadla? Večer sem dlouho seděla až kohouti zpívali, nic dočkati nemohla, tříšky, loučky spálila. Usnu a zdá mi se ve snu, jakoby mně ubohé na pravé ruce s prstu svlekl se zlatý prstének, smekl se drahý kamének; kamének sem nenašla, milého nedočkala!

ŽEŽHULIČKA.
V šírém poli dubec stojí, na dubci žežhulice, zakukala, zaplakala, že není vždycky jaro. 115 kakbi z̃lo zitko vpoli biuesdi iaro bilo kakbi zralo iablko wsadie biwezdi leto bilo kakbi mrzli klasi wstoze biwezdi iesen bila kakbidieuie tiesko bilo biwesdi sama bila
Ach wi lesi tmaui lesi lesi miletinsti ciemu uisie zelenate wzimie letie rowno radabich iazneplakala nemutila srdce arsiekniete dobrsi ludie ktobi neplakal zdie kdie moi otcik otcik mili zahrsieben wrouece kdie moie mati dobra mati trawka nanei roste
116 Jakby zrálo žítko v poli, by vždycky jaro bylo? Jakby zrálo jablko v sadě, by vždycky léto bylo? Jakby mrzly klasy v stohu by vždycky jeseň byla? Jakby dívce těžko bylo, by vždycky sama byla?

OPUŠTĚNA.
Ach vy lesi, tmaví lesi, lesi Miletinští, čemu vy se zelenáte v zimě v letě stejně? Rádabych já neplakala, nermoutila srdce, a řekněte dobří lidé, kdoby neplakal zde. Kde můj otec, otec milý, zahrabán v hrobečku. Kde má máti, dobrá máti trávka na ní roste. 117 nimi b̃tra nimi sestri iunosu mi wzechu
Pleie dieua konopie upanske^o sada pitasie iei skrsiuanek ~pcie zalostiua kakbich mohla rada biti malitki skrsiuancie otuedechu zmilitka ukameni h̃dek kdibich perce imiela pisalabich listek timalitki skrsiuance tibi sniêtâ letial nenie perce nenie blanki bich pisala listek pozd̃uui drahe^o pieniê ze zdie horsiê niiu
Zakrakocie wh̃die wr – – –
118 Nemám bratra, nemám sestry, jinocha mi vzali!

SKŘIVÁNEK.
Pleje děvče konopě u panského sadu, pytá se jí skřivánek, proč je žalostivo? Jakbych mohla ráda být, malinký skřivánku, odvedli mi milého na kamenný hrádek. Kdybych pírečko měla, psalabych mu listek, ty malinký skřivánku, ty bys s ním tam letěl. Není pírka, není blánky, bych napsala listek, pozdravuj drahého pěním, že zde hořem nyji! Zakrakoce v hradě vr – – – 119 První odřezek nu noc dale eie wsie po cie bursiu re rodte otstu iniu krasnu uicê dachui del niciê ot waw suoike dolow sie nu rucie z̃ki ~p zie ~ptiwsie le wnuzne enstuo dose Na druhé straně. rsie hlauu emi iezdie iemsie wp siu ludu i po biu ibi lk sie rsiekina koniê czrn dachu sieirs zdu silnu r êk̃cie ie^o pobiese ta semi silnim ene mohus tuoi druhsie ciê siemoi oleni wsici radostno hl hwotworsie wie^u idau lanow iwil sehraduksl Zuola B iak ṕduei ihrrn st̃ui rozstup suken Jari iunose se nemozes bi kehdi ne iez slauni v sloui strsie cie skazaipa wsie wsiekr ud duch prs ~ptiw Bole wsiech powla ui den boie ide necierê linhê poda
[120] aueleslaua ieie leuo iich ludues stuo idiei mnu iwden rozkacen brasie dluh ra wchor newkrua bil nawo staoba ṕd ciê ilutir zalostnima sesta uod sie b̃trsie soka ude â nerozkazo na wnide tucie wece uele kup̃ imiechu ws dem iiich ostot knieze patich iu sesiepoue ikon ie^u ip iskasieu Druhý odřezek. sece moc likê skrsie vuisiero zi wzhori loza staue sie izdach zukoniê lepo doid wzchodii trsie izac nenakni cie meciê iim kaze Na druhé straně. siedase na cisuu mo ṕs wsien sese izwn kup̃ze ku stli mnozi de na ~ptiw dusie snie zichusien penekor ibi dluha i ṕd siemi
[121] ot zapie im bistr zakon suoi sie imoh iwrahow blsket br se twdau otwsiech sesuu hla uie suo iti inapa olani vd doide me^o hdi suw udubsku druha ko mohouo ṕdi ṕdst ora dano wlasti su ach neci abilislau porobiw ot wsiech spiechu sie wcz

Omylové tisku.
Jarosl.v.187 podachu čti padachu – – podali padali Kytič. – 24 hebaukým čti hebaunkým. Zaboj – 230 Flucht lies Flucht.
[122] Vysvětlení zastaralejších a zatmělejších slov.
A, ale než Jarosl. v.65, 99. Nekl.38 Batia, bratr, cf. uher. batya, starší bratr. Běs, Daemon, bůžek. Běsniti, vztekati se. Bodrost, Munterkeit, cf. rus. Bujarost, bujná síla. Bystřina, deštový potok. Četný, numerosus, zahlreich, cf. sl. Draha, plac, meta. Drbiti, musiti, cf. lusat. derbu. Druže, přítelkyně, manželka. Drzostný, smělý, odvážlivý. Jařiti se, prudce se hněvati. Jarý, silný, vehemens; jarota, vehementia; jarobujný, prudce bujný; jarohlavý, silnohlavý. Jeseň, podzim cf. sl. Jesut, darmo. Jetřiti se, bouřiti se, popouzeti se. Jun, junoše, junek, jinoch cf. junior. Hadlivě, potupně.
[123] Holedbati se, pyšněti se cf. rus. golydba, chudá pejcha. Hrabivý, loupeže žádostivý, cf. sl. Chrabrost, udatnost. Chyžice, chyže, chalupa. Kludno, kloudno, klidno, ticho. Kmet, sedlák, kmetský, sedlský. Kněz, kníže; knění, jeho žena; kněžna, jeho dcera, princezna, kněžic, princ. Komoň, kůň. Nekl. v. 170. Kotly, vlaské bubny. Krupo, kruto. Krušiti, lámati, drtiti. Krzno, chlamys. Lání, štěkání, cf. sl. & rus. Lepý, krásný; lepotvorný, krasotvorný. Letadlo, volatile. Lubice, milenka. Luna = luna; měsíc = mensis. cf. sl. & rus. Máchati, schwingen. Mlat, kladivo. Morana, Morena, Mořena, smrt. Ne, než, ale. Jarosl. v. 11. Nyju, nyti, schmachten. Obecati, slibovati. Osvěta, světlost, stkvělost. Pláti, hořeti. Plzno, užitečno cf. rus polezno. Posuti, posypati. Přetiti, hroziti. Prokný, každý. Ruměnec, červenost lící.
[124] Ryk, divoký křik. Sedání, turnaj. Sieti se, stkvěti se. Jarosl. v. 24, 27. Snaha, snažnost. Spasa, zachovatel, vysvoboditel; spasati, zachovati, Retten. Srotiti se, přísahou se zavázati. Stolec, trůn cf. rus. pristol. Střiece, stříce, potkání cf. vstříc; střetnouti, potkati se. Sveřepý, divoký cf. sveřepec, zvěř. Svět, rada cf. rus. soviet. Sypati, uspati. Nekl. v. 217. Škvrna, flek, Schandfleck. Šuma, les cf. illyr. & Šumava, Böhmerwald. Tasiti, vytasiti, vtasiti. Tlupa, hejno. cf. rus. Třas, bůh třesení a strachu? Trčiti, Rennen, odtud běžeti k cíli, terč? Tuča, tuce, černý hromový mrak. Tur, divoký bejk, cf. taurus; tuří, bejčí. Um, Vernunft. Rozum, Verstand. Utroba, vnitřnost cf. uterus, venter, οδερος. Urno, prudce cf. vru, uro? Uz, už, houžev cf. uzel. Varito, nástroj hudební, cf. βαρβιτον? Věhlas, věhlasnost, prudentia; věhlasno, prudenter. Velí, veliký; vele, velim, velmi, mnoho; velebyster, velmi bystrý.
[125] Vesna, jaro, bohyně jara cf. sl. Vet, na, tu, cf. rus. vot. Vid, pohled, oči, cf. rus. vid. Vnočiti, vraziti. Vnuž, jako. Vojen, vojin, voják, bojovník. Vratno, zpátky cf. rus. obratno. Vterý, druhý cf. uterý & δευτερος Vz, na cf. vzhůru, na horu. Zabyti, zapomenouti, zabudu, zapomenu. Zaměšiti se, zaškarediti se. Zhořelský, Görlitzer; Zhořelec, Hořelice. Zírati, zříti. Znojený, rozhřátý, rozpálený. Zračiti se, ukazovati se. Zvěsti, zvěděti, zvěst, povědomý, známý. Ždáti, čekati.
Nákladem Vydavatelovým.
[126] Die Königinhofer HANDSCHRIFT.
Eine Sammlung lyrisch - epischer Nationalgesänge.
Aus dem Altböhmischen metrisch übersetzt von WENZEL SWOBODA von Nawarow.
Herausgegeben von WENZEL HANKA.
Prag 1819, gedruckt bei Gottlieb Haase, (In Kommission bei J. Krauß.)
[1] [ULRICH u. BOLESLAW.]
– – – begab sich in den schwarzen Wald, Wo zusammen die Wladyken kamen, Sieben Grafen mit beherzten Schaaren. Wyhon Dub eilt hastig hin mit ihm Nächt’gen Dunkels mit all seinen Mannen. Hundert Mannen stark wohl ist sein Haufe, All die Hundert scharfe Schwerter in der Scheide, Zu den Schwertern alle starke Arme, All zu Wyhon festes inniges Vertrauen. Und sie kamen in des Valdes Mitte, Reichten sich ringsum die tapf’re Rechte, Redeten zusammen leisen Lautes. Über Mitternacht schon war die Nacht gerücket, Nahte schon des Morgens dämmernd Grauen; Und da spricht zu Herzog Ulrich Wyhon: „Hoy! vernimm mich, hochberühmterHerzog: „Gott gab Heldenkraft in deine Glieder, „Gott gab Klugheit deinem Heldenhaupte, „Führe du uns gen di bösen Polen! „Rechts und links nach deinem Worte gehen, „Vorwärts, rückwärts wir in alle Schlachten. „Auf, ermannt euch heldenkräft’ge Herzen!” Schwingt der Fürst in starker Hand die Fahne, „Mir nach! Mir nach mannhaft auf die Polen,
3 „Auf die Polen, auf die Landverderber!” – Und ihm nach nun stürmten acht Wladyken, Und mit ihnen vierthalb hundert Kämpen, Tapf’re Kämpen, dorthin, wo im Schlafe Hingestreckt der Polen Haufen lagen. Oben hielten sie am Waldes-Rande: Sieh! da liegt Prag still im Morgenschlummer! Morgennebel dampfen ob der Moldau, Hinter Prag wie blauen sich die Berge, Hinter ihnen graut der helle Morgen! „Nieder von dem Berg!” Still, alles stille, Schlau im stillen Prag sie sich verbergen, Hüllen ihre Waffen in die Mäntel. Ging ein Hirt, als früh der Morgen dämmert Ruft hinauf, daß man die Thore öffne. Hört die Wacht des Hirten lautes Rufen, Oeffnet ihm das Thor zum Moldaustrome. Auf die Brücke tritt der Hirt, laut bläs’t er, Auf die Brücke springt der Fürst, ihm nach acht Grafen, Jeder eilt mit allen seinen Mannen. – Und die Trommeln Donnerschläge hallen, Schmetternd hallen drein der Hörner Klänge. Auf die Brücke pflanzt das Heer die Fahnen, Und sie bebet unter dem Gedränge.
4 Schreck ergreifet alle Polenkrieger. Huy! wie sie nach ihren Waffen greifen! Huy! die Grafen führen mächt’ge Hiebe. Hierhin, dorthin stürzen stürzen nun die Polen, Im Gedränge über Gräben setzend Rennen sie hin zu den Thoren, Rennen weiter vor den tapfern Hieben. Ha, und Gott hat uns den Sieg verliehen! Eine Sonne leuchtet an dem Himmel, Jarmir leuchtet wieder ob dem Laude. – Durch ganz Prag erschallet freudig Rufen, Rings um Prag erschallen Freudenrufe, Freudenruf erschallt im ganzen Lande Von dem frohen Prag durch alle Lande.
[BENESCH HERMANOW.] Von der Sachsen Niederlage.
Ey du Sonne, holde Sonne, Warum scheinest du so traurig? Ach warum auf uns noch scheinst du, Auf uns Hartbedrängte, nieder? Wo doch weilet unser Herzog? Wo sind unsre Kriegerhaufen? Weit zu Otto mußt’ er fahren. Wer aus dieser Dränger Klauen Reißt dich Waise, Vaterland!
5 Sieh die fremden Dränger kommen, Teutsche sind es, böse Sachsen Ziehn heran in langem Zuge, Von dem Waldgebirge nieder Kommen sie in unsern Gau. Gebet, o ihr Armen, gebet Ihnen euer Gold und Silber Gebt heraus all eu’re Habe, Sonst die Hütten, die Gehöfe, Werden sie euch noch verbrennen. Ach! sie brannten alles nieder, Raubten unser Gold und Silber, Trieben uns’re Heerden fort, Ziehen nun auf Trosky los. Klage, klage nicht, du Landmann. Schon erhebt das Gras sich wieder, Das so lange frech getreten Hat der Huf der Fremdlinge. Pflücket Blumen von den Wiesen, Windet Kränze eu’rem Retter! Schon ergrünt die Saat; Wandeln soll sich’s schnell. Schnell hat alles sich gewandelt. Siehe, Benesch, Hermans Sohn, Ruft das Volk zum Rath zusammen, 6 Gen die Sachsen ruft er sie. Und das Landvolk strömt zusammen Dort im Walde, wo auf Felsen Hoch die Veste Großkal ragt. Flegel statt der Waffen tragend Ziehn sie auf die Feinde los. Benesch, Benesch sprengt voran Und ihm nach die Menge Grimmerfüllt. Sie rufen: „Rache! Rache ob den Landverwüstern! Rache ob dem Sachsenvolk!” Rach’ erfüllet beide Heere, Stachelt sie zu grausem Grimm, Rache glühet in der Männer Zornerfüllter Brust, Sprüht aus ihrem Aug’ hervor. So einander gegenüber Steh’n sie furchtbar dräuend da, Keulen über Keulen ragend, Speere über Speere starr. Und sie stürzen auf einander, Als ob Wald auf Wald sich stürzte. Wie des Donners Blitz am Himmel, Also ihrer Schwerter Blitze. Schreckliches Geschrei erschallet 7 Scheucht das Wild im Walde auf, Scheucht die Vögel in der Luft. Bis zum dritten Bergesrücken Wiederhallen durch die Thale Prallend von den Felsenwänden Kolbenschläge, Schwertgeklirre, Wie der Fall von morschen Stämmen. – Also standen beide Heere Unbeweglich gen einander, Tief die Fersen in dem Boden, Eingerammt die starken Schienen. Einen Berg besteiget Benesch, Schwenkt das Schwert zur Rechten hin, Dahin stürzt des Heeres Macht. Schwenkt das Schwert zur Linken hin, Linkshin stürmt die Macht des Heeres, Und von da zum Felsenbruche. Steine wälzen sie vom Bruche Auf den Feind herab. Von dem Berg zur Eb’ne nieder Stürm die Schlacht, die Teutchen heulen, Ha! die Teutschen müssen fliehen, Fallen müssen sie.
8 [JAROSLAW.] Von den großen Kämpfen der Christen mit den Tatern.
Ich verkünd’ euch hochberühmte Sage, Von gewalt’gen Kämpfen, wilden Schlachten. Habet Acht, und sammelt eu’r Gemüthe, Habet acht, und horcht den Wunderdingen! In dem Land, wo Olmütz hehr gebiethet, Hebt sich ein nicht allzuhoher Hügel, Gar nicht hoch, wird Hostaynow benamset. Drauf ein wunderthätig Bild der Gottesmutter. Lang’ im Frieden ruhten uns’re Lande, Reichthums Fülle blühte bei dem Volke; Doch ein Sturm hat sich vom Ost erhoben Um des Taterchanes holde Tochter. Christen hatten sie um Edelsteine, Um ihr Gold und Perlenschmuck erschlagen. Kublay’s schöne Tochter, schön wie Luna, Hörte, daß es Lande gibt gen Abend, Und viel Volk, das lebt in diesen Landen. Und sie rüstet sich alsbald zur Reise, Fremder Völker Bräuche zu erforschen. Auf die Beine machen sich zehn Junker, Und zween Jungfrau’n schnell, sie zu geleiten. Was nur Noth, wird reichlich aufgehäufet, Und sie schwingen sich auf schnelle Roße, 9 Geh’n dahin, wohin die Sonn’ enteilet. Wie die Sonn’ am frühen Morgen glänzet, Wenn sie über dunklen Forsten aufgeht, So auch glänzt in angeborner Schönheit Und in Schmuckespracht des Chanes Tochter. Angethan war sie mit reichem Goldstoff, Hals und Busen trug sie blos; mit Perlen Und mit Steinen war sie reich bekränzet. Solcher Schönheit staunten wohl die Teutschen, Neiden sie um ihre reichen Schätze, Spüren nach der Fährte ihres Zuges, Uiberfallen sie in Waldes Mitten, Morden sie und rauben ihre Habe. Als nun Kublay hörte, Chan der Tatern, Was gescheh’n mit seiner theuern Tochter, Sammelt er aus seinen weiten Reichen Heere, zog mit diesen Heeren, Wo die Sonn sich eilend hinbegiebet. Dieß vernahmen Könige des Westlands, Daß der Taterchan herangezogen Komme gegen ihre völkerreichen Staaten. Und sie stießen Einer zu dem Andern, Sammelten gewalt’ge Heeresstärke, Ziehen ihm zu Schlacht und Kampf entgegen, 10 Lagern sich auf einer weiten Ebne, Lagern sich und harren dort des Chanes. Kublay rufet seine Zaub’rer alle, Sternenkund’ge, Seher, und Schwarzkünstler, Zu erforschen, ihm dann zu verkünden, Welch ein End der Krieg wohl würde nehmen. Und die Zaub’rer, Sternenkund’ge, Seher Und Schwarzkünstler traten nun zusammen, Schritten einen Kreis ab zu zwei Seiten, Legten einen schwarzen Stab drein nach der Länge, Spellten ihn dann in zwei gleiche Theile; Einem gaben sie den Namen Kublay, Und den andern nannten sie die Fürsten. Singen d’rüber dann uralte Sprüche. D’rauf die Stäbe heben an zu Kämpfen, Und der Stab des Kublay hat gesieget. Jauchzt darob die Menge alles Volkes, Jeder eilet schnell zu seinem Roße, Und es ord’nen sich zur Schlacht die Haufen. Keine Kunde hatten deß die Christen, Rathlos stürzten sie sich auf die Heidenschaaren, Stolz auf ihre Heereskraft vertrauend. Da hat sich die erste Schlacht begeben; 11 Pfeile hat es hageldicht gereguet, Speere krachten, wie des Donners Krachen, Schwerter blitzten, wie Gewitterflammen. Beide Heere immer frischen Muthes Wehrten eins dem anderen zu weichen. Und der Christen Menge drängt die Tatern, Hätte sich wohl ihrer bald erwehret, Wen die Zaub’rer nicht von neuem kamen, In den Händen die zerspellten Stäbe. Drauf entbrannten heftiglich die Tatern, Fielen wüthend auf die Christenschaaren, Jagten grimmig sie vor sich her, daß sie Scheuem Wild gleich aus einander sprengten. Schilde liegen hier, da schmucke Helme, Hier ein Roß schleift einen Kriegesfürsten, Dort stürzt einer in die Taterhaufen, Nicht zum Sieg, nur zu gewissem Tode; Hier ein and’rer fleht um Gott Erbarmen. Also wurden hie die Tatern mächtig, Legten Zoll den Christen auf und Steuern, Und zwei Reiche haben sie erobert: Kiews alte Burg, das weite Nowgrad. Durch die Lande hallt die Trauerbothschaft, Alle Staaten sammeln Volk zum Kriege. Stellen vier gewalt'ge Heereshaufen 12 Zu erneu’n den Mordkampf mit den Tatern. Drauf die Tatern schwenkten sich zur Rechten, Schwarzen Wetterwolken gleich, die drohen Fetter Aecker Frucht in Grund zu schmettern; Weit hin hörte man die Schwärme brausen, Zu Geschwadern rotten sich die Ungern Schnell zusammen, schlagen sich mit ihnen, Doch umsonst war ihre kühne Wagniß, All umsonst ihr mannhaft Widerstreben. Dicht gedrängt in Mitten ihrer Reihen Brachen ein die Tatern, und zersprengten Alle ihre starken Heereshaufen. Und verwüsteten im Laude Alles. Jetzt entwich den Christen alle Hoffnung, Großer Jammer herrschte, wie noch niemals, Und zu Gott flehn sie in bangem Muthe, Zu erlösen sie vom Grimm der Tatern. „Steh, o Herr, steh auf in deinem Zorne! „Wollst erlösen uns von den Verderbern, „Uns erlösen von den argen Drängern! „Unsre Seelen wollen sie verderben, „Uns umringend, wie ein Heer von Wölfen!” Eine Schlacht, noch eine ward verloren, Und in Polen hausen schon die Tatern, Näher, näher ziehn sie allverwüstend 13 Dringen wüthend schon heran gen Olmütz. Härt’re Noth bedränget nun die Lande, Nichts bleibt sicher vor der Heiden Wüthen. Einen Tag, zwey Tage ward gestritten, Und der Sieg neigt sich auf keine Seite. Weh! da wächst und wächst der Tatern Unzahl, Wie im Herbst das Abenddunkel wachset. Und in Mitten dieser Taterhaufen, Die das Land gleich Fluthen überschwemmen, Schwankt das Christenheer gleich einem Nachen, Strebt mit Macht hinan zu jenem Hügel, D’rauf die wunderstarke Gottesmutter thronet. „Auf! ihr Brüder, dort hinauf!” ruft Wneslaw, Mit dem Schwert die Silbertartsche schlagend, Hoch die Fahne ob dem Haupte schwingend. – All’, ermannet, stürzen auf die Tatern, Dicht gedrängt, ein starker Heeresklumpen, Wie wenn Feuer aus dem Boden sprühet, Rafften sie sich aus der Tatern Obmacht, Auf den heilgen Hügel hin im Rückschritt. Oben, nah dem waldbegränzten Gipfel, Stellen sich in breit’re Reih’n die Krieger Sich am Fuß’zu dichtem Keile drängend. 14 Schirmen rechts und links sich mit den Schilden, Legen scharfe Speere auf die Schultern, Hintermann dem Vormann, dem der dritte. Pfeile auf die Tatern schneit’s vom Berge. Jetzt deckt dunkle Nacht die ganze Erde, Hüllt die Erd’ und das Gewölb des Himmels. Und sie schließt der Christen und der Tatern Gen einander wuthentbrannte Augen. Wall und Graben werfen auf die Christen Um den Berg herum im nächt’gen Dunkel. Als der Morgen drauf im Osten grauet, Hebt das ganze Lager sich der Dränger, Furchtbar dräut rings um den Berg das Lager, Dehnt sich aus in Fernen, unabsehbar, Und da wimmelts auf den hurt’gen Roßen, Auf den Speeren ragen Christenhäupter, Auf der Höhe um das Zelt des Chanes. Dicht in Haufen schaaret sich die Menge, Alle drängen sich auf eine Seite, Dringen stürmend rasch empor zur Höhe, Ein gar gräßliches Geschrei anstimmend, Daß es Berg’ und Thale wiederhallen. Auf den Wällen standen rings die Christen, Muth flößt ihnen ein die Mutter Gottes, 15 Spannen hurtig ihre schraffen Bogen, Schwingen mächtig ihre scharfen Schwerter, Und die Tatern, ha! sie mußten weichen. D’rob ergrimmt das wilde Volk der Tatern, Finster rollt der Chan vor Wuth die Brauen. In drei Haufen theilen sich die Truppen, In drei Haufen stürmen sie den Hügel. Zwanzig Stämme fällten nun die Christen, Alle zwanzig, wie sie dort gestanden, Wälzten sie bis an den Rand des Walles. Und die Tatern stürmen schon die Wälle, Furchtbar brüllend, daß die Luft erdröhnet; Fangen schon den Wall an zu zerscheitern, Da vom Walle wälzen sie die Stämme, Die zerquetschen, gleich Gewürm, die Tatern, Weit im flachen Feld sie noch zermalmend. Lange ward mit wilder Wuth gestritten, Bis die Nacht den langen Kampf geendet. Aber schrecklich! – Gott! den tapfern Wneslaw, Weh! ein Pfeil wirft ihn vom Wall herunter, Grimmer Schmerz zerreißt die bangen Herzen, Grimmer Durst versengt ihr Eingeweide. Und sie lecken Thau mit dürrem Gaumen Von dem Gras. – Es kommt der stille Abend, 16 Und die kühle Nacht folgt auf den Abend, Auf die Nacht dann dämmert auf der Morgen, Doch im Taternlager bleibt es stille. Es erglüht der Tag, es sengt der Mittag, Da vor Durst verschmachtend sinken nieder, Sinken nieder die bedrängten Christen; Lechzend öffnen sie die dürren Lippen, Heiser singend zu der Gottes - Mutter, Auf zu ihr die matten Augen hebend, Ringen klagend ihre müden Arme, Blicken kummervoll empor zum Himmel: „Länger können wir im Durst nicht schmach- ten, „Nicht vermögen wir vor Durst zu kämpfen. „Wem sein Wohl, sein Leben lieb und theuer, „Der mag bei den Tatern Gnade suchen.” Also sprachen diese, sprachen jene. „Schlimmer ist’s, verdursten, als durch’s Schwert zu fallen. „In der Knechtschaft wird uns g’nug des Wassers, „Mir nach, wer so denk’t!” – so rufet Weston, „Mir nach Männer, die vor Durst ihr schmach- tet!” Wratislaw springt auf, mit Stieresstärke 17 Und erfaßt mit starken Armen Weston, Spricht: „Verräther, ew’ge Schmach der Christen! „In’s Verderben willst du Wack’re stürzen? „Nur von Gott hofft Gnade man mit Ehren, „Nicht in Knechtschaft von den wilden Tatern. „Wollt nicht, Brüder, in’s Verderben rennen, „Schon die größte Schwül’ ist überstanden; „Gott hat uns in Mittags-Gluth gestärket, „Gott schickt Hülfe, wenn wir ihm vertrauen. „Schämet euch, ihr Männer, solcher Reden, „Wenn ihr wollt der Helden Namen führen. „Wenn vor Durst wir hier am Berg’ vergehen, „Sterben wir von Gott verhängten Todes. „Wenn wir uns dem Schwert des Feinds er- geben, „Haben Mord wir an uns selbst begangen. – „Gott ein Gräuel ist das Joch der Knechtschaft, „Sünde ist’s, sich selbst zum Knecht er- niedern. „Mir nach, Männer, kommt, die ihr so denket, „Mir nach zum Altar der Mutter Gottes!” – Ihm nach geht das Volk zur heiligen Kapelle: „Herr! Erhebe dich in deinem Grimme! „Herr! erhöhe uns in diesen Landen, 18 „Wollst erhöhen uns vor unsern Drängern! „Höre uns’re Stimmen zu dir rufen! „Rings umstellt sind wir von grimmen Feinden „Rett’ uns aus den Schlingen wilder Tatern! „Labung gib und Kühlung unsern Leibern, „Dankesopfer sollen laut erschallen. „Rotte aus in unsrem Land die Finde, „Und vertilge sie, o Herr, auf ewig!” Sieh! ein Wölkchen auf dem schwülen Himmel. Winde wehen, furchtbar rollt der Donner, Finstre Nacht bedeckt den ganzen Himmel, Schlag auf Schlag der Blitz in Taternzelte, Reicher Regen füllt des Berges Quelle. – Weg zog das Gewitter, und es schaaret Sich das Kriegesvolk. Aus allen Landen, Aus des Landes Gauen allen Weh’n heran die Banner gegen Olmütz. Mächtge Schwerter hangen an den Seiten, Volle Köcher rasseln an den Hüften, Blanke Helme auf den muth’gen Häuptern, Unter ihnen springen munt’re Roße. Schmetternd jetzt erschallen Hörnerklänge, Es erschallen laute Paukenschläge, Beide Heere stürzen an einander, 19 Staub in Wolken hebet sich vom Boden Und die Schlacht war heißer, denn die letzte, Lärm ersteht, Geklirre scharfer Schwerter Und Gezische giftgetränkter Pfeile, Speergekrach, Geschwirr des Wurfgeschoßes. Und da war ein Hauen und ein Stechen, Und da war ein Jammern und ein Jubeln. Blut in Strömen floß, gleich Regenbächen, Leichen lagen rings, wie Bäum’ im Forste: Diesem ist das Haupt entzwei gespalten, Jenem abgehauen beide Arme; Der vom Roße stürzet auf den andern, Der im Grimm haut los auf seine Feinde, Wie der Sturm im Felswald Bäume reutet. Der bohrt bis an’s Heft das Schwert in Feindes Busen, Dem ein Tater mäht das Ohr vom Haupte. Uiberall Geschrei und kläglich Stöhnen, Und zur Flucht schon wenden sich die Christen; Nach der Tatern wilde Haufen dringen: Da fleugt Jaroslaw herzu, der Adler. Harter Stahl umhüllt die Brust des Starken, Unter’m Stahl wohnt Heldenkraft und Kühn- heit, Unter’m Helm das scharfe Feldherrnauge, 20 Kriegeszorn sprüht aus den glüh’nden Blicken Wuthentbrannt, wie der gereizte Löwe, Wenn er irgend frisches Blut erblicket, Wenn er wund nachstürzt dem kühnen Jäger, So ergrimmt stürmt dieser in die Tatern. Ihm wie Hagelwetter nach die Böhmen. Furchtbar sprengt er auf den Sohn das Kublay: Und ein grausam wilder Kampf beginnet. Mit den Speeren stoßen sie zusammen, Die zerstieben mit Geprassel beide. Jaroslaw mit seinem muth’gen Roße Ganz in Blut gebadet, faßt den Sohn des Kublay, Spaltet ihn mit einem starken Hiebe, Von der Schulter durch bis an die Hüfte, Daß er leblos zu den Leichen sinket, Und es tönt der Köcher und der Bogen. Drob erschrickt das wilde Volk der Tatern, Wirft von sich die lachterlangen Spieße, Jeder läuft, wer nur vermag zu laufen, Läuft dahin, woher die Sonne aufgeh’t. Frei vom Taterngrimme war die Hanna.
[CZESTMÍR u. WLASLAW.]
Beginnt das 27. Kapitel des dritten Buches vom Siege über Wlaslaw.
Neklan ruft, zur Fehde aufzustehen, 21 Ruft mit fürstlichem Gebothe, Wider Wlaslaw gilt es, auf, Und die Heere sammeln sich zur Fehde, Sammeln sich auf das Geboth des Fürsten Gegen Wlaslaw. Seines Sieges rühmt sich Wlaslaw Uiber Neklan, diesen großen Fürsten, Seines stolzen Sieg’s. Schwert und Feuer sandt’ er In des Neklans Land, Hinter’ seiner Räuberhorden Schwertern sich verwahrend Rief er Neklan Hohn. „Auf zum Kampfe führe, „Meine Schaaren, Czestmir. „Schmähend ruft der stolze „Wlaslaw uns zum Kampf.” – Freudenvoll erhebt sich Czestmir, Freudig greift er nach dem schwarzen Schilde Mit dem Doppelzahn, und nach der Streitaxt, Und dem Helm, den nie ein Hieb durchdringt. Und an allen Bäumen Bringt er Göttern Opfer. Kräftig zu den Heeren rufet Czestmir. 22 Schnell in Reihen ordnen sich die Krieger. Und sie zogen früh vor Sonnenaufgang, Zogen wohl den Tag hindurch, Und nach Sonnenuntergang Zu dem Hügel dort. Sieh da wälzet Rauch sich von den Dörfern, Von den Dörfern schallet Klaggestöhne, Stimmen Jammernder. „Wer verbrannte diese Dörfer? „Wer erpreßte Klaglaut eurem Munde?” „Wer? Wlaslaw? – „Dies hier sey sein letzter Mordbrand, „Rache und Verderben „Bringet ihm mein Heer.” Drauf erwiedern sie dem Feldherrn Czestmir. Kruwoy ist’s, der böse Kruwoy, Er trieb uns’re Heerden fort, Er hat Jammer in den Gau’n verbreitet Mit Feu’r und Schwert. Was sich irgend regen konnte, (Was nur ir- gend war zu brauchen) Hat sein wüth’ger Grimm vernichtet, Nahm gefangen unsern Herzog. Da ergrimmet Czestmir wider Kruvoy, Aus der weiten Brust 23 Bricht des Zornes Gluth Füllt den ganzen Leib. „Krieger, sprach er, morgen frühe „Fachen wir all’ unsern Grimm an, „Pfleget jetzt der müden Glieder.” Berge steh’n zur Rechten, Berge steh’n zur Linken, Und auf ihre hohen Gipfel Blickt die helle Morgensonne. Durch die Berge dorthin, Durch die Berge dorther Ziehn die Heere, bringen Schlacht und Kampf. Huy! dort zur Burg hin, Zur Burg auf dem Felsen, Dort hält in Haft den Woymir Kruwoy Und seine schöne Tochter, Die er im dichten Wald gefangen Dort unter’m grauen Felsen, Wo Fürst Neklan er gehöhnet. Treue hat gelobt dem Neklan Kruwoy, Treu’ mit Handschlag ihm verbürget, Und mit Hand und Munde Bracht’ er Jammer seinem Volk. Auf zur hohen Veste 24 Stürmet, ihr Krieger! Und es entbrennt das Kriegsvolk Und stürmt hinan zur Veste, Nach dem Wort des tapfern Czestmir, Stürmt gleich Hagelwettern. Schild an Schild gereiht die Vordern, An die Speere stemmen sich die Hintern, Und an Pfähle, quer gereiht an Pfähle. Höher ob des Waldes Wipfeln Klirren ihre Schwerter nach der Burg, Ihre Schwerter rasen wider Schwerter, Die vom Wall nach ihnen hau’n. Oben auf der Burg brüllt Kruwoy Brüllt gleich einem Stiere, Brüllet Muth in seiner Mannen Brust, Und sein Schwert fällt tödtend auf die Prager. Wie ein Stamm vom Fels herab durch Felsen Rollend viele starke Eichen fortwälzt; Also strömen Neklans Haufen Vor der Burg zusammen. Nun gebiethet Czestmir, Die Burg von rückwärts anzufallen, Und gebeut von vorn Zu springen auf die Mauer; Und die hochgewachs’nen Stämme, 25 Die da dicht am Felsen stehn, Beugen sie zum Burgwall, Daß darüber weg die Balken rollen Ob der Krieger Häuptern, Drunter reihen sich die Starken, Mann an Mann sich drängend, Dicht die breiten Schultern aneinander. Querbalken legen sie schräg auf die Achseln, Binden sie mit Strängen längs zusammen, Stützen sie zur Seite mit den Speeren. Krieger schwingen sich auf diese Balken, Eine dritte Shaar dann auf die zweite, Eine vierte auf die dritte, Und die vierte, bis sie hoch An der Veste Zinnen reichen, Von woher die Schwerter blitzten. Von woher die Pfeile zischten, Von woher die Stürmerbalken rollten. Und ein Schwarm von Pragern Stürmt mit Macht die Mauern, Dringet in die feste Burg Und wirft alle Mannschaft nieder. „Woymir! tritt hervor! „Tritt hervor mit deiner holden Tochter, „Aus dem Thurme tritt heraus, 26 „In den frischen Morgen „Tritt auf jenen Felsen, „Von dem Felsen siehst du „Unter’m Beil des Rächers „Kruwoy bluten.” Und hervor tritt Woymir In den frischen Morgen Mit der holdgestalten Tochter, Sieht den Todfeind bluten, Siehet Kruwoy bluten. Und zurück stellt Czestmir Allen Raub dem Volke, Mit der Beute kehret Heim die holde Dirne. Opfer wollte Woymir Nun den Göttern bringen, Jetzt zur Stelle opfern, Eh nur einen Schritt die Sonne Vorwärts noch gethan. „Woymir, auf – ruft Czestmir, „Uns’re Schritte eilen fort zum Seige, „Fort zum Siege über Wlaslaw. „Säume mit dem Dienst der Götter. „Götter wollen Wlaslaw niederschmettern. „Wenn die Sonn’ erreicht die Mittagshöhe 27 „Sind auch wir an unser Ziel gelanget. „Wo der Heere Siegesruf erschallet, „Nimm des Feindes Waffen an, und komm.” Deß erfreuet Woymir sich gar innig, Und mit lautem Ruf, der durch die Wälder hallet, Von dem Felsen aus gewalt’ger Brust, Ruft er zu den Göttern also, Daß des weiten Forstes Stämm’ erbeben: „Zürnt mir nicht, ihr Götter, eu’rem Diener „Daß die heut’ge Sonne nicht das Opfer schauet.” Czestmir apricht: „Wir sind’s den Göttern schuldig. „Doch an uns ist’s jetzo, auf den Feind zu eilen, „Auf die schnellen Roße aufzusitzen. „Auf! fleug durch den Wald mit Hirsches Sprunge „Dort zum Eichenwald; dort ist ein Felsen „Nah am Weg, ein Lieblingsort der Götter. „Dort auf ihrem Berge opfre du den Göttern, „Deinen Göttern, welche dich befreiet. „Für den Sieg, den wir erfochten „Für den Sieg, der uns bevorsteht. 28 „Eh du merkst, davor die Sonn’ geschritten „Auf des Himmels Plan, bist du zur Stelle, „Und eh sie den zweiten Schritt gethan, „Eh den dritten „Ob des Waldes Gipfel, sind die Heere, „Wo dein Opfer soll in Rauches Säulen „Auf zum Himmel wallen, „Und es beugen sich die Schaaren alle, „Die vorüber ziehn.” Und auf schnelle Roße sitzet Woymir, Und durchfliegt den Wald mit Hirsches Sprunge Dort zum Eichwald, der zum Felsen führet. An des Felsen Gipfel zündet er das Opfer Seinen Göttern an, die ihn befreiet, Für den Sieg, den sie bereits erfochten, Für den Sieg, der ihnen noch bevorsteht. Und er opfert eine munt’re Färse, Eine Färse, der kein Stier noch nahte, Glänzend weiß ihr Fell. Vom Hirten Dort im Thal im hohen Grase Hat er sie erkaufet, Gab ein Roß dafür zusammt dem Zaume. Die Opferflamme lodert, und die Heere Nah’n dem Thale, und von dort zum Berge Geht der Zug, von da zum Eichwald. 29 Also ziehn die Schaaren, lärmumrauschet, Mann auf Mann, ein jeder Waffen tragend. Jeder, als vorbei er zieht beim Opfern, Rufet laut den Göttern Preis und Ehre, Keiner säumet, im Vorüberziehen Laute Lobgesänge anzustimmen. Als des Heeres Nachtrab schon vorbeizieht Springet Woymir auf sein schnelles Roß, Legt fünf Reitern hinterm Heere, Fette Keulen auf und feiste Schlegel. Mit dem Lauf der Sonne ziehn die Heere, Und dort auf der Fläche harret ihrer, Ihrer harrt der kriegerische Wlaslaw. Von Wald zu Walde stehen seine Schaaren, Fünfmal stärker sind sie, denn die Prager, Wie aus Wetterwolkem schallt daraus ein Tosen, Und Gebell von Hunden ohne Zahl. „Schwer wird’s seyn, mit solchem Feind zu kämpfen, „Selten reich ein Keul aus gegen Kolben.” Also Woymir; ihm entgegnet Czestmir: „Weise ist’s, so in Geheim zu sprechen, „Weise ist’s, gefaßt zu seyn auf alles. 30 „Warum mit der Stirn auf harte Felsen rennen? „Doch der Fuchs berückt den Stier, den starken. „Hier kann Wlaslaw uns vom Berge schauen. „Schnell, hinab, rings um den Berg gezogen, „Daß, die jetzt die Vordern waren, „Jetzo hinten ziehen, „Und so mehrmal um den Berg gezogen!” Und so that es Woymir, that es Czestmir, Neunmal gingen um den Berg die Schaaren. So vergrößern ihre Zahl sie vor dem Feinde, So vergrößern sie die Furcht der Feinde. Und sie stellen sich in niedrigem Gebüsche, Daß in’s Aug’ des Feinds die Waffen blitzen. Und es schien der ganze Berg zu leuchten. Plötzlich bricht hervor mit seinem Haufen Czestmir; – Vier Geschwader zählte dieser Haufe – Zittern bricht mit ihm hervor aus Waldes Schatten, Zittern faßt das starke Heer der Feinde. Schrecken naht in ihrem Rücken, Schrecken dringt heran vom ganzen Walde, Und die Reihn zerstieben hierhin, dorthin. 31 Woymir dringt auf sie mit tapfrer Rechte, Und vertritt zum Theil des Thales Ausgang, Stellt zur Seite Wlaslaw sich entgegen. Huy! Wie brüllt der Wald, wie brüllt das Thal! Als ob Berge hier mit Bergen kriegten, Und all ihr Gehölz zusammenkrachte. Wlaslaw sprengt heran nun gegen Czestmir, Und hervor gen Wlaslaw stürzet Czestmir, Vor zu wildem Kampfe. Schlag auf Schlag, Jetzo schmettert er den Wlaslaw nieder. Furchtbar wälzet Wlaslaw sich am Boden, Er vermag sich nimmer aufzurichten, Morena lullt ihn in schwarze Nacht. Blut entströmt dem starken Lieb des Wlaslaw, Strömt am grünen Rasen hin, Und verrinnt im feuchten Grunde. Unter Brüllen scheidet seine Seele, Fleugt auf einen Baum aus seinem Munde. Flieget hin und her vom Baum zum Baume, Bis des Todten Leib zu Asche worden. D’rob erschrecken, die mit Wlaslaw waren, Schreiend fliehen sie hinauf zum Berghang, Fliehen fort, vor Czestmirs Blick sich ber- gend, 32 Vor dem Czestmir, vor dem Wlaslawstödter. Siegesruf erschallet Jetzt in Neklans freud’erfüllte Ohren, Reiche Beute zeugt sich Neklans freudenhellem Auge.
[LUDISCHE u. LUBOR.]
Beginnt von einem feierlichen Turnier.
Merkt ihr Alten auf und Jungen! Hört von Kämpfen, von Turnieren. Hinter’m Elbstrom herrscht’ ein Herzog, Reich und gut und hochgerühmt. Der hatt’ eine einz’ge Tochter, Sehr geliebt von ihm, und allen. Wunderschön war seine Tochter, Herrlich war ihr Leib gewachsen, Blendendweiß war ihre Wange, D’rauf ein Rosengarten blühte, Augen helle, wie der Himmel, Und auf ihrem weißen Nacken Wallt das Haar goldhell hernieder, Sich in schönen Ringeln lockend. Einst entbeut der Fürst durch Bothen, Daß auf seiner Burg die Edlen All’ zu großem Festmahl kommen. 33 Und als nun der Tag erschienen; Kamen auch die Edlen alle, Kamen aus dem ganzen Lande, Kamen her aus weiten Landen, Auf des Fürsten Burg zum Festmahl. Hörner schallen, Pauken tönen, Vor den Fürsten geh’n die Edlen. Und sie neigen sich dem Fürsten, Neigen sich auch vor der Fürstinn, Neigen sich der schönen Tochter. Hinter langen Tafeln setzet Jeder sich nach seinem Range. Und Gewild ward aufgetragen, Aufgetragen Trank von Honig. Unter Jubel ward getafelt, Köstlich war das Mahl und festlich. Als gestärkt die Leiber waren, Und die Geister munter wurden, Sprach der Fürst so zu den Edeln: „Männer, euch wird wohl bekannt seyn, „Warum ihr hiehergekommen; „Wack’re Männer! proben will ich, „Wer von euch zu meist mir noth ist. „Weise ist’s, ob Friede waltet, „Sich voraus zum Kriege rüsten. 34 „Uns’re Nachbarn sind die Teutschen.” Sprach’s der Fürst, da bricht das Schweigen, Von den Tischen stehn die Edlen Auf, verbeugen sich dem Fürsten, Und verbeugen sich der Fürstinn, Und der schönen Fürstentochter. Hörner-Paukenschall von neuem, Alles schickt sich zum Turnire. Vor der Burg auf weiter Wiese, Hoch auf prächtigem Balkone, Sitzt der Fürst mit seinen Räthen, Unter Edelfrau’n die Fürstinn, Und Ludische mit den Fräulein. So entbeut der Fürst den Edlen: „Wer zuerst soll in die Schranken, Will ich selbst, der Fürst, bestimmen.” Und es winkt der Fürst auf Strebor. Den Ludislaw fodert Strebor. Beide steigen sie zu Roße, Nehmen scharfgespitzte Speere, Sprengen heftig auf einander. Lange ringen sie zusammen, Bis denn Beider Speere brachen. So ermüdet waren beide, Daß sie von dem Kampfplatz wichen. 35 Hörnerhall und Paukentöne: Es entbeut ihr Fürst den Edlen: „Wer der zweite soll turniren, Mag die Herzoginn bestimmen.” Und auf Serposch zeigt die Fürstinn. Serposch Spitiboren fordert. Beide steigen sie zu Roße, Nehmen scharfgespitzte Speere. Und auf Spitibor sprengt Serposch, Wirft ihn weit weg aus dem Sattel, Stürzet selber schnell herunter. Beide greifen nun nach Schwerten, Schlag auf Schlag fällt auf die schwarzen Schilde, daß sie Funken sprühen. Nun haut Spitibor nach Serposch, Auf den kalten Grund fällt dieser. Beide sind Ganz abgemattet, Müssen aus der Stechbahn treten. Hörner hallen, Pauken tönen: Da entbeut der Fürst den Edlen: „Wer der dritte will turniren, Soll Ludische selbst erkiesen.” Die Prinzessinn wählet Lubor. Lubor fordert Bolemiren. Beide steigen sie zu Roße, 36 Nehmen scharfgespitzte Speere, Sprengen hurtig in die Schranken, Zielen auf einander, rennen Mit den Speeren jach zusammen; Bolemir stürzt von dem Roße, Weit weg ist sein Schild geflogen, Knechte tragen ihn vom Kampfplatz. Pauken und Trompeten hallen. Lubor fordert nun den Rubosch. Auf sein Roß schnell schwingt sich Rubosch, Sprenget hastig an gen Lubor. Lubor haut mit seinem Schwerte Ihm den Speer entzwei, und führet Einen Hieb nach seinem Helme; Rubosch fällt vom Pferde rücklings, Knechte tragen ihn vom Kampfplatz. Pauken und Trompeten hallen. Auf die Edeln rufet Lubor: „Wem’s geliebt, mit mir zu fechten, „Dieser komme in die Schranken!” Es erhebt sich ein Gemurmel In dem Kreis’ der edlen Ritter; Lubor wartet in den Schranken. Lange Spieße schwinget Zdeslaw, Und ein Stierhaupt auf dem Einen; 37 Spricht mit übermüth’gen Worten. „Einen wilden Stier erleget „Hat mein Urahn, und mein Vater „Manch ein teutsches Heer gescheuchet, „Lubor probe meinen Kampfmuth.” Und sie rennen auf einander, Und, ein Haupt an’s andere prallend, Sinken beide von den Roßen. Hurtig zücken sie die Schwerter, Und so kampfen sie zu Fuße. Mächtig schwingen sie die Schwerter, Daß ringsum die Schläge hallen; Da naht Lubor ihm zur Seite, Haut mit Macht nach seinem Helme, Dieser fallt herab in Stücken, Haut dann nach des Gegners Schwerte, Daß es aus den Schranken flieget; Und zu Boden sinket Zdeslaw. Pauken und Trompeten tönen. Und der Edlen Schaar umringet Lubor’n, führt ihn vor den Fürsten, Vor die Fürstinn und Ludischen. Einen Kranz reicht ihm Ludische, Einen Kranz von Eichenblättern. Pauken und Tromperen tönen.
38 [ZABOJ SLAWOJ u. LUDIEK.]
Beginnt von einer großen Schlacht.
Aus dem schwarzen Walde ragt ein Felsen; Auf den Felsen steigt der starke Zaboj, Sieht sich um im Land nach allen Seiten. Gram erfüllt ihn bei des Landes Anblick, Und er seufzet, als ob Tauben weinten; Sitzet lang in seinen Gram versunken, Dann rafft er sich auf gleich einem Hirsche Nieder durch den Wald, den weithin öden. Eilig geht er nun von Mann zu Manne Durch das ganze Land zu allen Tapfern, Spricht zu ihnen heimlich kurze Worte, Neigt den Göttern sich, eilt fort zum zweiten. Es vergeht ein Tag, vergeht der zweite, Und als in der Nacht des dritten Luna scheinet, Kommen hier im Wald zusamm die Männer, Und zu ihnen Zaboj, führt ins Thal sie, In ein tiefes Thal des weiten Forstes. Tief hinab von ihnen stellt sich Zaboj, Nimmt sein klangreich Varito: Männer brüderlichen Herzens, Männer funkelnden Blickes Horcht, ich sing vom tiefsten Thal ein Lied euch. 39 Wohl geht mir’s vom Herzen, Ja vom tiefsten Herzen, Das der Gram verzehret: Eingegangen zu den Vätern Ist der Vater; Und daheim verließ er seine Kinder, Und auch seine Liebchen. Und zu Niemand sprach er: „Bruder, sprich zu ihnen „Väterliche Worte!” Und es kommt ein Fremder Mit Gewalt zur Heimat, Und gebiethet hier mit fremden Worten. Und wie sie’s vom Morgen bis zum Abend In der Fremde treiben, Mußten Kinder, Weiber Also hier auch thu’n. Eine Ehgenossinn Auf der Fahrt durch’s Leben Sollen wir nur haben, Von der Wesna bis zu der Morana. Aus den Hainen trieben sie die Sperber, Und was in dem fremden Land für Götter, Solchen mußten wir uns niegen, Mußten ihnen Opfer bringen, 40 Durften nicht vor unsern Göttern An die Stirne schlagen, Noch am Abend ihnen Speise bringen. Wo der Vater Göttern Speisen hintrug, Wo er hinging, Lobsang anzustimmen, Haben alle Bäume sie gefället, Alle Götter haben sie zertrümmert.” „Ha! vom Herzen, Zaboj, singest du zum Herzen, Mitten aus der gramerfüllten Brust. Wie Lumir, Der mit Wort und Sang zu rühren Wußt’ den Wyssehrad und alle Lande; So du mich und alle uns’re Brüder. Ja die Götter lieben brave Sänger. Singe denn, dir ward die Kraft gegeben, Herzen gegen Feinde zu entflammen!” Zaboj blicket auf des Slawoj Gluthenbrannte Blicke; Und so fort entflammt er ihre Herzen: Zwei junge Helden, deren Stimmen Eben mannbar wurden, Gingen in den Wald hinaus; Dort mit Schwert und Streitaxt Uibten sie die Arme, 41 Bargen dort die Waffen, Kehrten freudig heim. Und als ihre Arme stark geworden Und ihr Geist, zu ziehen auf die Feinde, Und die andern Brüder auch erwuchsen; Brachen sie hervor all auf die Feinde, Und es glich ihr Zorn dem Sturm des Himmels, Und das alte Glück, es kam der Heimat wieder.” Und sie springen all hinab zu Zaboj, Drücken ihn in ihre starken Arme, Legten ihre Hände auf die Brust einander, Und sie sprachen viele kluge Worte. Und die Nacht war vorgerückt zum Morgen, Einzeln gehn sie aus dem Thale Fort zu allen Bäumen, Fort nach allen Seiten gehn sie aus dem Walde. Es vergeht ein Tag, vergeht der zweite Nach dem dritten Tage; als schon Dunkelte die Nacht, Ging zum Walde Zaboj, Hinter Zaboj Kriegerhaufen, Zogen durch den Wald. Slawoj ging zum Walde, Hinter Slawoj Kriegerhaufen 42 Zogen durch den Wald. Alle trauen fest auf ihren Führer, Aller Herzen sind dem König feindlich, Alle führen scharfe Waffen Gegen diesen König. „Huy, du Bruder Slawoj, „Dort zum blauen Berge, „Der nach allen Gauen schauet, „Dorthin lenken wir die schritte. „Von dem Berg gen Sonnenaufgang, „Ist ein dunkler Forst, „Dorten reichen wir uns dann die Hände, „Geh nun hin mit Fuchses Sprüngen, „Und ich ziehe hierhin.” „„Huy, du Bruder Zaboj! „„Warum sollen unsre Waffen „„Grimm erst von dem Berge holen? „„Laß von hier uns stürmen „„Auf des fremden Königs Würger.”” „Bruder Slawoj, „Willst die Schlange du vertilgen, „Tritt ihr auf das Haupt, „Dorten ist ihr Haupt.” Es zertheilt die Mannschaft sich im Walde Die zieh’n rechts hin, jene links, 43 Diese folgen Zabojs Worte, Jene dem Geboth des raschen Slawoj Durch des Waldes Tiefungen zum blauen Berge. Als die Sonne schien zum fünftenmale, Reichten sie sich ihre kräft’gen Arme, Und mit Fuchses Augen blickten Sie hinüber auf des Königs Heere. „Ludiek muß uns seine Schaaren, „Seine Schaaren all’ zu einem Schlage sam- meln.” „Ludiek! ha! du bist ein Knecht „Ob des Königs andern Knechten. „Sag du deinem stolzen Zwingherrn, „Sein Geboth sei uns nur leerer Rauch.” – D’rob ergrimmet Ludiek, Und ruft seine Heere schnell zusammen. Ganz vom Wiederschein erglänzt der Himmel, Und im Wiederscheine blitzen Hell des Königs Heere. Alle stehn den Fuß zum Marsche fertig, Und zur Hand die Wehr nach Ludieks Worte. „Höre, Bruder Slawoj, „Eile hierhin mit des Fuchses Sprüngen, „Ich geh ihnen grad’ entgegen.” 44 Und hervor bricht Zaboj Auf die vordern Reih’n gleich Hagelwettern, Und hervor bricht Slawoj Faßt zur Seite sie gleich Hagelwettern. „Bruder, sieh! die malmten uns’re Götter, „Diese fällten unsre Bäume, „Scheucheten die Sperber aus den Hainen. „Sieg verleihen werden uns die Götter.” Aus dem unzählbaren Heere Unter Ludiek stürmt ein mächt’ger Schwarm Gegen Zaboj an; Und mit glüh’nden Augen stürmet Zaboj gegen Ludiek, Als ob Eiche gegen Eiche stritte, Aus dem Wald hervor sich reißend. Zaboj sprenget gegen Ludiek Weit vor aus dem Heer. Ludiek haut mit seinem Schwerte Nach dem Schilde, und durchhaut drei Häute. Zaboj haut mit seiner Streitaxt, Ludiek springt behend zur Seite, Und die Streitaxt fährt in einem Baum. Dieser stürzet auf das Heer, Dreißig gehen ihrer heim zu ihren Vätern. Da ergrimmet Ludiek, 45 „Hoy, du reißend Unthier! „Drachenungeheuer! „Ficht du mit dem Schwerte!” Zaboj schwingt das Schwert, Haut ein Stück ihm ab vom Schildrand. Ludiek schwingt das Schwert, Und es gleitet ab am Schild, am häut’nen, Sie entflammen sich zu steten Hieben, Und zerhau’n sich alles auf dem Leibe, Und bespritzen alles rings mit Blute, Und mit Blut bespritzten sie die Krieger, Rings um sie noch fort im wilden Kampfe. Schon verfloß der Mittag, Schon dem Abend nähert sich die Sonne, Und noch ward gekämpfet, Hier und dorten nicht gewichen, So ward hier gekämpft, so dort von Slawoj. „Hoy, du Würger, fahre hin zum Bies! „Warum solltest unser Blut du saufen!” Drauf erfaßt die Streitaxt Zaboj, Ludiek springt zur Seite. Zaboj schwinget hoch die Streitaxt, Schleudert sie hin nach dem Feind’. Fliegt die Axt, und da zerspringt der Schild, Hinterm Schild zerspringet Ludieks Brust, 46 Vor der Wucht der Axt erschrickt die Seele. Ihm die Seele treibt heraus die Streitaxt, Und fliegt noch fünf Lachter weit in’s Heer. Schreck erpreßet lauten Schrei den Feinden, Freude schallet in des Zaboj Schaaren, Funkelt aus den frohen Blicken. „Bruder, sieh! uns haben Götter Sieg ver- liehen. „Eine Schaar von uns zieht rechts, und links die andere. „Roße führt herbei aus allen Thälern, „Laut ertön’ der Wald von Roßgewieher.” „„Bruder Zaboj, ha, du tapfrer Löwe, „„Laß nicht ab zu stürmen auf die Feinde!”” Zaboj schleudert seinen Schild von sich, Und in einer Hand das Schwert, In der andern seine Streitaxt, Bricht er freie Bahn sich durch die Dränger. Und sie heulen, und sie Müssen weichen, Zitternd laufen sie vom Schlachtfeld, Lauten Schrei erpreßt der Schrecken ihnen. Horch, im Walde Roßgewieher! „Auf zu Roße und den Feinden nach, „Nach durch alle Lande! „Schnelle Roße, traget 47 „Unsre Rache ihnen nach!” Und auf schnele Roße Schwingen sich die Haufen, Und in schnellem Jagen Sprengen sie den Feinden nach; Schlag auf Schlag, und wilder Schnauben sie vor Wuth. Fläche, Berge, Wälder schwinden, Rechts und links flieht alles hinter sie. Sieh, da braus’t ein wilder Strom, Fluth an Fluth verrinnet. Und heran die Heere Brausen, flücht gen Jagens, Alle sprengen durch den reißenden Strom. Viel der Femden rafft die Flucht hinunter, Trägt hinüber die verwandten Krieger An das andre Ufer. Durch die Gaue rings Breitet seine Fittige der wilde Weihe, Jaget hinter dem Geflügel. Zabojs Heere breiten rings sich aus, Fort durch alle Lande Sprengen sie den Drängern nach, Schmettern sie da nieder, und zerstampfen Sie mit ihrer Roße Hufen, 48 Wüthend ihnen nach bei nächt’gem Mondschein, Wüthend nach beim Tag, wenn Sonne glühet, Und so fort in finstrer Nacht, Und so fort am grauen Morgen. Braus’t ein wilder Strom; Fluth an Fluth verrinnet. Und die Heere brausen jach heran, Alle sprengen durch den reißenden Strom. Viel der Fremden rafft hinab die Woge, Trägt hinüber die verwandten Krieger An das and’re Ufer. „Fort zu jenen grauen Bergen, „Dort soll unser Rachewerk vollenden. „„Sieh doch, Bruder Zaboj, „„Schon sind wir ja nah dem Berge, „„Und nur eine kleine Schaar ist übrig „„Noch von unsern Feinden, „„Und die flehen ängstlich um Erbarmen!”” „Auf zurück denn durch die Lande, „Hierhin, du, ich dorthin, „Alles, was des Königs, zu verheeren!” Winde brausen durch die Lande, Durch die Lande brausen auch die Heere, Durch die Lande rechts uad links, 49 Fort in breiten Reih’n die Krieger, Fort mit frohem Jauchzen. „Bruder, sieh! der graue Berg! „Dort verliehn uns Sieg die Götter, „Dort auch schweifen viele Seelen, „Hier und dort von Baum zu Baum. „Und vor ihnen schrecken „Vögel und das scheue Wild zusammen, „Nur die Eulen scheu’n sich nicht. „Fort zum Berg, die Todten zu begraben, „Dort den Göttern, unseren Befreiern, „Reiche Opfer darzubringen, „Ihre Lieblingssänge anzustimmen, „Ihnen auch zu weih’n die Waffen „Der erschlagnen Feinde!” –
Beginnt das acht und zwanzigste Kapitel des dritten Buches von den Liedern.
I. Zbyhon. Flog vom Baum zum Baume Hin und her ein Täuber, Klagt sein Leid dem ganzen Walde, traurig girrend: Ach, ihr weiten Haine! 50 Einst durchflog ich euch Mit der holden Täubinn, Mit dem theu’ren Liebchen. Ach, der böse Zbyhon Fing mein holdes Täublein, Trug sie fort zur Burg Ach, zur festen Burg! – Und es schweift ein Jüngling Um die steile Veste, Seufzt in banger Sehnsucht Nach dem holden Liebchen. Von der Burg zum Felsen, Setzt am Fels sich nieder, Sitz in banger Trauer, Stumm im stummen Haine. Und heran der Täuber Fliegt und girret traurig, Und sein Haupt der Jüngling Hebt zu ihm und spricht: „Täuber, ist dir bange, „Bange, Weil du einsam? „Hat ein arger Sperber „Dir entrafft das Weibchen? „Ha, du Räuber Zbyhon „Auf der festen Burg dort 51 „Hast geraubt mein Liebchen „Mir, mein theures Holdchen, „Sie zur Burg entführet, „Ach, zur festen Burg! „Wohl, du frommer Täuber, „Kämpftest mit dem Sperber, „Schwölle dir im Herzchen „Kraft und Muth zum Kampfe. „Hätt’st dem bösen Sperber „Wohl dein Lieb’ entrissen, „Wären dir gegeben. „Starke scharfe Krallen; „Hättest wohl erschlagen „Gar den bösen Sperber, „Wäre hart dein Schnabel, „In sein Fleisch zu hauen. „Auf! du traur’ger Jüngling, „Raff’ dich auf gen Zbyhon! „Muthig gegen Feinde „Schlagt dein Herz im Busen. „Dir sind scharfe Waffen „Wider ihn gegeben, „Ihm auf’s Haupt zu schmettern „Eine wucht’ge Streitaxt.” – Eilt hinab der Jüngling 52 Fort durch Waldes Dunkel, Seine Waffen thut er An, und auf die Schulter Nimmt er seine Streitaxt; Eilt durch Waldes Dunkel Fort zur steilen Veste. Kommt bei nächt’gem Dunkel Zu der steilen Veste, Schlagt mit Macht an’s Burgthor. „„Wer da?”” ruft’s heraus. „Ein verirrter Waidmann.” – Auf thun sich die Thore, Schlägt mit Macht an’s zweite; Auf thut sich die Pforte. „Wo ist der Wladyke? „Sagt, wo weilet Zbyhon?” „„Hinter’m großen Saale.”” Und dort weilet Zbyhon Er, der geile Räuber, Dort auch weint die Maid. „Hoy! Thu’ auf dem Waidmann!” Doch nicht öffnet Zbyhon. Da mit seiner Streitaxt Spillt das Thor der Jüngling. Spaltet mit der Streitaxt 53 Stark des Zbyhon’s Haupt, Und durchstreift die ganze Veste, und ermordet All’ der Veste Mannen. Drauf bei seinem Mädchen Ruht er bis zum Morgen. Durch der Bäume Wipfel Scheint die Morgensonne Hell herein zur Burg, Neue Lust ertaget In des Jünglings Herzen, Weil sein schönes Liebchen Er in starken Armen Wieder wiegen darf. „Wessen ist die Taube? „„Zbyhon raubte sie, „„Hielt, wie mich, gefangen „„Sie in fester Burg.”” „Fleug hinaus zum Walde „Aus dem Zwing der Burg!” Und sie fliegt zum Walde, Und sie flattert her, Und sie flattert hin. Hüpft von Baum zu Baum Mit dem lieben Täuber. 54 Schläft auf einem Zweige Mit dem holden Männchen. Und in Freud’ ergehet Sich die schöne Maid Mit dem lieben Jüngling. Geht mit ihm umher, Wo es ihr beliebet, Und in Einem Bette Schläft sie mit dem Liebling.
II. Das Sträußchen.
Wehet ein Lüftchen Aus fürstlichen Wäldern, Da läufet das Mädchen, Da läuft es zum Bach; Schöpft in beschlag’ne Eimer das Wasser. Am Fluße zum Mädchen Schwimmet ein Sträußchen, Ein duftiges Sträußchen Von Veilchen und Rosen. Die Dirne versuchet Das Sträußchen zu fangen, Da fällt, ach! da fällt sie In’s kühlige Wasser. 55 Wenn ich, du holdes Blümchen, es wüßte, Wer dich gepflanzet In lockeren Boden, Wahrlich! dem gäb’ ich Ein goldenes Ringlein. Wenn ich, du holdes Sträußchen, es wüßte, Wer dich mit zartem Baste gebunden, Wahrlich! dem gäb’ ich Die Nadel vom Haare. Wenn ich, du holdes Blümchen, es wüßte, Wer in den kühlen Bach dich geworfen, Wahrlich, dem gäb’ ich Mein Kränzlein vom Haupte!
III. Die Erdbeeren.
Rothe Beeren einzusammeln, Geht mein Liebchen in den Wald, Ritzt mit einem scharfen Dorne Sich das weiße Füßchen. Und nicht kann mein liebes Mädchen 56 Auf den Fuß mehr treten. Warum hast du, böser Stechdorn, Ihr solch Weh’ bereitet? Dafür sollst du, spitzer Dornstrauch, Ausgereutet werden. Komm, mein Liebchen, komm ins Kühle Unter grüne Kiefern. Weil ich springe auf die Weise Um mein weißes Rößlein. Auf der Wies’ im dichten Grase Weidet sich mein Rößlein. Und mein Liebchen dort im Kühlen Harret des Geliebten. So beginnet sie zu klagen Still im Kiefernwäldchen. „Ach, was wird die Mutter sagen, „Ich unselig Mädchen? „Immer sagte mir die Mutter: „Hüth’ dich vor den Männer! „Warum sich vor ihnen hüthen? „Sind ja gute Menschen. Und ich kam auf meinem Rößlein, Weiß wie Schnee, geritten; Spring’ herunter von dem Rößlein. Knüpf’s an einen Baumast 57 Mit dem Silberzaume. Und umfaß’ die Maid, und drück’ sie An mein Herz, und küß’ sie, Und die schöne Maid vergaß schon Auf den Schmerz im Fuße. Und wir liebten uns, und küßten, Bis die Sonn’ sich neiget. „Komm, mein Lieber, schnell nach Hause, „Eh die Sonn’ hinabgeht.” Und ich schwang mich auf mein Rößlein, Weiß wie Schnee, behende; Nehm’ mein Liebchen in die Arme, Trab’ mit ihr nach Hause.
IV. Der Hirsch.
Es schweift ein Hirsch durch Berg und Wald, Und springt im heim’schen Forste Berg auf, Berg ab in einem fort. Tragt sein herrlich Geweih hoch. Mit dem herrlichen Geweih Bricht er durch das Dickigt, Springt umher im Walde Auf den hurt’gen Läufen. Und ein Jüngling schweifet durch die Berge, Schweifet durch die Thale 58 Stolze Waffen in den Krieg Trägt er auf dem Leibe, Mit den starken Waffen Bricht er Feindeshaufen. Nimmer schweift der Jüngling durch die Berge, Listig sprang ein grimmer Feind An ihn an mit finstern Blicken, Die vom Zorne glühn, Schlägt ihn auf die Brust mit schwerer Streit- axt – Klagend rauschen d’rob die Wälder – Schlägt heraus des Jünglings zarte Seele. Und sie fliegt hinaus zum schönen schlanken Halse, Durch den Hals dann durch die schönen Lippen. Sieh! da liegt er, warmes Blut Fließt heraus nach seiner Seele, Als sie ausgeflogen, Und der kalte Boden trinkt das warme Blut; Und in jeder Mädchenbrust war Trauer. Auf dem kalten Boden lag der Jüngling, Eine Eiche sproßet über ihm, Breitet ihre Zweige aus. Schweift der Hirsch mit herrlichem Geweih 59 Springt herum auf hurt’gen Läufen, Streckt den schlanken Hals empor zum Laube. Schwärme gierer Sperber Kommen hergeflogen Aus dem ganzen Wald zur Eiche, Krächzen alle laut: „Feindes Grimme fiel der Jüngling!” Alle Mädchen weinten um den Jüngling.
V. Die Rose.
Ach, du Rose, schöne Rose, Warum bist früh erblühet? Dann, erblüht, warum erfroren? So erfroren, dann verwelket? Und verwelkt, ach! abgefallen? Abends saß ich, lange saß ich, Saß, bis schon die Hähne krähten, Ach, und konnte nichts erwarten. Als die Späne niederbrannten, Schlief ich ein, da träumte mir. Sieh, mir war’s, als ob mir Armen Von der rechten Hand hinunter Glitt’ ein gold’ner Fingerring, Glitt’ ein köstlich theu’rer Stein. 60 Und ich fand nicht mehr den Stein. Nicht erharrt’ ich den Geliebten.
VI. Der Kukuk.
Steht eine Eich’ im weiten Felde, Auf der Eiche sitzt ein Kukuk. Und er schlägt, hebt an zu klagen, Daß der Lenz nicht immer währet, Wie möcht’ Korn im Felde reifen, Wenn es immer Frühling bliebe, Wie im Garten Aepfel reifen, Wenn nur immer Sommer bliebe? Wie im Schober frieren Aehren, Wenn es immer Herbst nur bliebe? Und wie bange wär’ der Dirne, Wenn sie immer einsam bliebe.
VII. Die Verlassene.
Ach, ihr Wälder! Dunkle Wälder! Miletiner Wälder! Sagt, warum ihr, Sommers, Winters, Immer gleich ergrünet? Ach, ich wollte gern nicht weinen, Gern mein Herz nicht quälen! Aber sagt, ihr guten Leute, Wer sollt’ hier nicht weinen? 61 Ach, wo ist mein guter Vater? Weh! er liegt im Grabe! Wo die Mutter? Gute Mutter! Uiber ihr wächst Gras! Bruder hab ich nicht, noch Schwester, Und fort ist mein Liebling.
VIII. Die Lerche.
Sieh, ein Mägdlein jätet Hanf, An dem Herrengarten; Eine Lerche spricht zu ihr: „Warum also traurig?” Ach, wie könnt’ ich fröhlich seyn, Liebe kleine Lerche! Den Geliebten führten sie Fort zum Felsenschlosse. Hätt’ ich eine Feder nur, Schrieb ich ihm ein Briefchen; Und du flögst damit zu ihm, Liebe kleine Lerche! Doch nicht Blatt hab ich, noch Feder, Einen Brief zu schreiben, Grüß den Theuern mit Gesange, Daß ich hier verschmachte. Krächzt im Schloß ein – – –

62 Vorerinnerung.
„Diese Sammlung lyrisch - epischer reimloser Nationalgesänge übertrifft Alles, was man bisher von alten Gedichten aufgefunden, wovon sich aber nur 12 Blättchen Pergamen in 12., und zwei schmale Streifchen erhalten haben. Der Herausgeber, nach dem er den rühmlichen Entschluß, unsere alten Gedichte herauszugeben, gefaßt, und mit dem ersten Bändchen schon ausgeführt hatte, war so glücklich, diese schätzbaren Uiberreste in einer Kammer an der Kirche zu Königinhof unter verworfenen Papieren und alten Pfeilen zu entdecken, und von nahem Untergange zu retten. Nach der Schrift zu urtheilen, fällt die Sammlung zwischen die Jahre 1290 und 1310. Einige von den Gedichten sind in Rücksicht ihres Ursprunges auch wohl noch älter. Desto mehr ist der unersetzliche Verlust von dem bei weitem größern Theile derselben zu bedauern. [63] Die ganze Sammlung bestand aus drei Büchern, wie man aus den Uiberschriften der übriggebliebenen Kapitel des dritten Buches, da das 26te, 27te, und 28te genannt werden, sicher schließen kann. Wenn jedes von den abgängigen 25 Kapiteln auch nur 2 Gedichte enthielt, so sind blos vom dritten Buche 50 Gedichte in Verlust gerathen. Wen sollten diese kleinen Proben nach dem vortrefflichen Ganzen, das sich durch Leichtigkeit des Vortrags, Reinheit und Correctheit der Sprache, durch Kraft und Anmunth auszeichnet, nicht lüstern machen?”
Geschichte der böhm. Sprache u. Lit. von Jos. Dobrowsky. S. 385.

Wie weit die Uibersetzung und selbst die Erneuerung dem Original nachstehe, sieht jeder Kenner der altböhm. Sprache ein.
E: jb + av; 2002 [64]