I
Jak bílých liljí sad mé duše ze zahrad kdys v noci měsíční mé touhy vzpučely. Jak bílé ruce žen, jež pláčí o svůj sen, tam vzhůru k azuru mé touhy úpěly. Jak bílé labutě své vznesly perutě – kams v modrou dálavu mé touhy letěly. 7

II
Labutě, bílé labutě k stříbrným mořím nesou perutě. K stříbrným mořím za obzory, nesmírných kosmů přes prostory, v daleké dálky, v kraje Věčna letí má touha nekonečná jak bílé labutě... Labutě, moje labutě k stříbrným mořím nesou perutě... 8

III
V stříbrných mořích labutě plují, labutě bílé jako sníh – na břehu ticho zasněných thůjí, v hlubinách ticho plodných lích. V stříbrných mořích z tajemných tůní lotosy skryté pučí v květ, lotosy bílé, tak sladkých vůní, po kterých touhou prahne svět. V stříbrných mořích doba je zrání bělostných snů a extásí: všecko, co snil kdo, radost i lkání, ve zralý plod zde přechází. V stříbrných mořích bezpečno zcela, není tam smutku nocí zlých – šťastni, jichž duše v místa ta směla, šťastni, kdož v mořích stříbrných. 9

IV
Z modravých dálek kdesi za obzory, zda slyšíte, jak zní ta sladká zvěst o mořích stříbrných? Ta píseň sladká jako úsměv zory, jež v nocích bílých ve vibracích hvězd etherem kosmu zpívá do snů mých o mořích stříbrných? Z modravých dálek kdesi za obzory, och, slyšíte, jak zní ta sladká zvěst o mořích stříbrných? – – – Och, stiš se, srdce, umlkněte spory, a zmatené ať zmlknou hlasy měst... Teď ať jen Věčno zpívá do snů mých o mořích stříbrných... 10

V Poslání
Labutě, moje labutě, k stříbrným mořím neste perutě – v stříbrných mořích vaše úděly. Labutě, moje labutě, od siných vod však chraňte perutě – u siných vod vždy touhy umřely... 11

Prostřed chrysantem
Tak prostřed chrysantem tu sedím tiše snící a v tiché samotě své sladké dumy tkám, co vůně chrysantem se táhne po světnici jak vůně hašiše k mým snům a vidinám: Zde žíti chci svým snem prostřed chrysantem. Ó, pohleď oknem ven!.. Tam není slunce více a květy nekvetou a nezní ptáků zpěv. Tam vítr skučí jen a hvízdá metelice a krajem zšeřelým jde teskný smrti zjev... Já žíti chci svým snem prostřed chrysantem. Ne, nechci, nechci ven!.. Tam nekvete už štěstí, tam člověk zapomněl už dávno na úsměv, tam všechno šílí kol a hyne na bezcestí a všude zášť a pláč a k nebi volá krev... Já štěstí chci svým snem prostřed chrysantem. 15 Tak prostřed chrysantem chci žít své ve světnici, kde v tiché samotě své sladké dumy tkám, a vůni chrysantem z váz nyvě dýmající jak sladký hašiš pít k svým sladkým vidinám: Tak žíti chci svým snem prostřed chysantem. 16

V nový život – v nový sen...
Sní snílek prostřed chrysantem tak sám a sám – jen se svým snem... – – – – – – – – – – – – – – – – – – Vtom zaťukal kdos do oken: Hej, slyšíš, snílku, samotáři, pojď přece zase jednou ven! Což nevidíš, že bílý den? Což nevidíš, jak slunce září a celý svět jak opojen tím mořem světla, vůní, písní? A neslyšíš, ty sedmispáči, ten radostný kol švehol ptačí? Což neslyšíš? – Ó, pohleď vzhůru: Tam z modrého kdes z pod azuru jak jásá píseň skřívánčí... A večer jistě při měsíci jak démantů déšť kmitající kdes z čarovného ohňostroje ej, svatojanských mušek roje rej veselý ti zatančí... Och, jaký ples, och, jaký ples!.. A sladkým ložem vábí vřes, kde potok bublá skotačivě a chtivá ústa pijí chtivě a „Pij a zpívej“ volá les... 17 Hle, ze všech stran, hle, ze všech stran jak opojný to vane van, jak opojný to všude šum!.. To nový život víří kol!.. Och, snílku, rychle odhoď bol a zanechej svých marných dum a srdce otevř dokořán, ať vane v něj ten nový van – a pij a pij – a rychle, v spěch těch nových žití nový dech – a pij a pij – a rychle v svět: i pro tebe tam kdesi v skrytu vyslaných tužeb na blankytu ti vykvetl tvůj modrý květ... A snílek jde... Mní: V nový cíl a cestou jinou – a zase jde jen za vidinou... Mní: V nový Život, v nový Den – a zase jde jen v nový Sen... Neb ten, kdo zrozen z Říše Snů, ten marně touží slunných Dnů... Jen splavu píseň zádumčivá mu šeptá slova konejšivá za bílých nocí měsíčních – 18 a jako ve snu sám a tich jde snílek dále životem, neb vše mu snem, neb vše mu snem – i život sám mu jenom snem... A snílek jde... Och, snílku, přec jen láká svět? Cos zpívá v duši? Modrý květ? Chceš vzhůru k modrým výšinám? Och, poznáš: Půjdeš sám a sám a vždycky cosi z údolí jde za tebou a zabolí. A poznáš: Často nocí, tmou ti bude jíti cestou zlou. Neb ti, kdož cestou Ducha jdou, vždy kráčí cestou trnitou. A snílek jde... Och, snílku můj, je v duši smutno z těch marných snů, z těch bludných cest? Proč hledáš světlo klamných hvězd? Proč hledáš tam, kde není cíl? Hleď, tolik snů jsi promarnil!.. 19 Och, snílku můj, jen jedno nutno, jen jedno: Hledat Absolutno! Pak i v tvou duši, do snů tvých zazvoní z dálek modravých ta píseň tónů jásavých o mořích stříbrných... 20

Neděle
Je bílá, slunná neděle. Jak ze sluneční koupele tak celá bílá náhle vstala a v celý svět se rozesmála tak vesele, tak vesele... Jde šohaj s dívkou do polí alejí tichou s topoly; jdou ruku v ruce, v očích světlo, jak sluncem, štěstím všechno zkvetlo, ach, všechno v celém okolí. Kdes v dáli kdosi zavýskal. Na větvi pták se rozzpíval – a píseň jeho zvoní, zvoní ve květech hrušní, po jabloni a jásá, jásá v šíř a v dál. A jásá, jásá v šíř a v dál, že novou písní rozzpíval i tesknou duši básníkovu, že novým jarem zkvetla znovu – kéž nezežhne ji nový žal? 21 To věru chvíle sváteční: co bylo snem, se skuteční a kolem všechno jásá, jásá, jak v duši radost teplou střásá neděle bílá, sluneční... 22

Stesk
Proč jenom, proč jen u mých cest nesměly kdes i růže kvést? Proč jenom rostl blín, jen blín z tajemných odkuds ze hlubin? Proč jenom aspoň na chvíli zpěv ptáčat neb hry motýlí nesměly trochu tepla vnést, o novém jaru zapět zvěst?.. Zakřikli duši sluneční, rozpjali flóry smuteční – Bože můj, Bože, jaký den, když kol jen bol a smutek jen? Zakřikli duši – ubili po slunci všecko úsilí, ubili radost, nadšení – kdo dosah toho ocení? Zakřikli duši – srdce však nemohl ubít žádný mrak, to bije dál, cit neztrácí a krvácí a krvácí. 23 Krvácí, rudě krvácí, bludičkou kams se potácí a přemítá a zápasí a přemítá a šeptá si: Proč jenom aspoň na chvíli nehráli her svých motýli, nepělo ptáče u mých cest a nikdo nedal růžím zkvést? Proč jenom rostl blín, jen blín tak hořký, hořký... Z čích to vin?.. Cos kdesi vstává jako stín z tajemných odkuds ze hlubin!.. 24

Mrtvými lesy
Mrtvými bloudím lesy, nevím, je noc či den, všechno tak šedé, němé – kam jsem to zbloudil jen? Mrtvými bloudím lesy, bludištěm šedých skal – och, vím, již mnohý chodec svou poutpouť v nich ztroskotal. Och, vím, již mnohý chodec, jenž těmi lesy šel, neslyšen pomoc volal, neslyšen v lesích mřel... To mrtvé, němé ticho! Ten děs těch šedých skal!.. Což nikdy nikdo tady se s nikým nesetkal? Naslouchám... Znovu volám... Nikdo se neozval?.. Neslyšen výkřik duše se vrací ode skal. 25 Neslyšen výkřik duše se vrací, zmírá kdes... A zas jen mrtvé ticho a mrtvých lesů děs... Mrtvými bloudím lesy tak sám, tak sám, tak sám – a v mrtvých lesích hynu a zvolna umírám... – – – – – – – – – – 26

Cestou zlou
Den za dnem míjí, roky jdou – modrý květ hledám cestou zlou. Den za dnem míjí, roky jdou – a nikde těch, kdož naleznou. Den za dnem míjí, roky jdou – plno jen těch, kdož cestou mrou. A míjí dny a roky jdou – marně květ hledám cestou zlou. 27

Hřbitov
Tak stále jdu tou alejí, kde hroby mrtvých nadějí a hroby snů ze zašlých dnů zřím všude, kam jen pohlednu. A hrobů těch, och, tolik již – a nad hroby, hle, kříž a kříž, a na nich zřít: kdos pní tam vbit – to mého Já kus, můj to cit... A jdu a jdu tím hřbitovem, co krok, vždy hrobě po novém, a každý den vždy nový sen k těm mrtvým rovům připojen. A jdu a jdu a přemítám, proč každý sen tak pochovám, proč každý květ tak zvadne hned a každý tak mře duše vznět. 28 A jdu a jdu a nevím sám, jak ubráním se potom tmám, až v jeden den já rozechvěn svůj poslední tak pohřbím sen... 29

Píseň plavce
Jen pluj a bij se s větry, jen pluj – jsi plavcem přec! Když vichor v člun tě srazí, vstaň, znovu nastav plec. Máš bolest? Rána pálí? Och, o tom nehovoř! Němý a hrdý dále své veslo do vln noř. Němý a hrdý, hochu, pochovej v srdci bol. – Komu bys chtěl ho svěřit? Těm dračím živlům kol? Němý a hrdý dále přes úskok zrádných míst, přes živlů běs a zlobu, přes lidí nenávist. Co na tom, krvácíš-li a šat tvůj rozedrán – Jen štít tvůj když je čistý, zas uschne krev tvých ran. 30 Jen štít tvůj když je čistý, pak život cíle pln – co na tom, jestli v posled kořistí budeš vln? Co na tom... To tak bývá: ve vlnách plavce smrt... Jen štít tvůj když je čistý, pak zemřeš rád a hrd... 31

Únava
Tak pluji, pluji den co den v tom nekonečném moři a hledím, hledím unaven, jak loď se vlnou noří, a hledím, hledím v dálavu, zda neuzřím kdes přístavu, zda někde maják hoří. A tisíckrát jsem myslil už, když řvali bílí oři: Och, plavče, bloude, tuž se, tuž; jeť tajemná hloub v moři a v tisíc kusů loďku kdes roztříští zrádný skály tes – a bude konec hoři. Však stokrát sklán, vždy zas jsem vstal a dál se plavil v moři. – Och, jekem vln a děsem skal mne moře nepokoří: přes bílé, vzdmuté peřeje vždy silou nové naděje vstříc plul jsem nové zoři... 32 Tak pluji, pluji den co den v tom nekonečném moři a za svůj sen a za svůj sen s bílými rvu se oři... Však cítím, cítím: Přece jen jsem unaven, jsem unaven – a daleko je k zoři! Och, třeba-li, dál budu stát a rvát se s draky v moři – však znaven jsem a chce se spát a oddechnout si v hoři... A hledím, hledím v dálavudálavu, zda neuzřím kdes přístavu, kde plavcům maják hoří... 33

Za modrým květem
Jdeme a jdeme, hledáme v hoři tajemný modrý květ, hledáme všichni, zdraví i choří, celý už projdem svět. Hledáme v horách, v údolích dole, po širých po nivách, prošli jsme luka, prošli jsme pole, kde jaký zlezli svah. V podzemních slujích, na mořích skvělých, hledáme po lesích, v tajemném tichu kostelů stmělých, hýřivých na plesích. V samotě vísky, ve víru města, v chyších i v palácích – hned v prachu zemském jde naše cesta, hned kdesi v oblacích. Všecko jsme prošli, prohlédli tůně, slyšeli pláč i smích, z květů všech chtivě pili jsme vůně – modrý květ nebyl v nich... 34 A přec tak blízko zdál se květ časem, tak blízko, na dosah, jen ruku vztáhnout – náhle však s žasem vidíš květ mizet v mhách – – – A tak jdem stále, hledáme v hoři radosti modrý květ; hledáme marně zdraví i choří, marně jsme prošli svět. A teď už – běda! – na cesty naše večerní soumrak pad, končí se den, a do srdce plaše plíží se noc a chlad. A zříme náhle: Za modrým květem jaký to omyl cest! Květ, jejž jsme všude hledali světem, ten jenom v srdcích jest! Teď jsme ho našli, když už je pozdě, když nutno s Bohem dát... Snad aspoň jiné bloudící v hvozdě nám možno varovat. Slyšte, vy, kteří v nadšeních vroucích ještě svůj sníte sen, 35 slyšte teď aspoň výstrahy mroucích, než i vám zhasne den. Po modrém květě, po modrém květě toužíte v cestách zlých? Ne kolem sebe, ne v širém světě – hledejte v srdcích svých! 36

V svém srdci světlo zažhni...
V svém srdci světlo zažhni, kdo kráčíš nocí sám a silný, odhodlaný vzdorovat budeš tmám. V svém srdci světlo zažhni a budeš světla pln a budeš plný něhy dotekem teplých vln. V svém srdci světlo zažhni a zjasní celý svět – jen tomu světlu v srdci ach, nedej dohořet! 37

Po štěstí žízníš?
Po štěstí žízníš velkém, nekonečném? Jen jedno štěstí jest, v němž není hoře, jen jedno štěstí, které dýchá Věčnem... Chceš mít je, duše?– Och, pak jedno nutno: jak kapka moře splynout v Absolutno... 38

Absolutno
Absolutno! Absolutno! Och, kolik to již krásných jmen tak vymyslil si lidský duch, by nemusil – bloud – říci jen to slovo Bůh. A přece, přec! Když v duši smutno a vzdech se dere přes ret tvůj: Proč nevolá ret: „Absolutno“?„Absolutno?“ Proč úpí vždy jen: „Bože můj“?„Bože můj?“ 39

Na břehu Oceanu
Na břehu stojím Oceanu... Přes vody hledím v modravou dál, kde – v daleku kdesi – nebe i moře v jediné modro se slilo. Přes vody hledím tam za to modro, v ten tajemný závoj, jenž přehradil světy. Přes vody hledím... Och vím, och vím: Tam za tím modravým šerem Druhý je Břeh, tajemná Země velikých Měst a stříbrných Moří. Tajemná Země – tisíců touha, tisíců želaný cíl. Hle: tisíce lodí na modré pláni – tisíce plavců 40 plujících na Druhý Břeh... Však širá je pláň a širé jsou cesty a bez počtu lodí je směs... Viz: plachetnic řada jak labutí bílých, jak motýlů přissátých na modrý květ tiše a klidně hladinou pluje. Na přídách jejich poutníci v bělostných řízách... Upřené zraky se dívají v dálky... V radostném tušení, v jistotě víry, zjasněny očistou bolesti bezpečně vidí: Přes slané vody až přeplují plání, rodný jich Domov tam čeká je šťastné, mystické Město věčného Světla, zrozené v Mlčení Věků... Upřené zraky se dívají v dálky a v duších plavců to jásá a zpívá o věcném Štěstí, o příštích setkáních v stříbrných Mořích v úžasném poznání Nepoznaného... 41 Och, šťastných těch plachetnic bílých! Bezpečný lodivod, bezpečná plavba, bezpečný cíl! – – – A vidím koráby jiné. Veliké, nádherné, s tisíci plavci... Také ty chtějí na Druhý Břeh. Však ve zracích plavců příliš je ještě odrazů ze staré Vlasti, příliš je vzpomínek na její krásy, na zeleň luk a hřebeny hor, na štíhlé topoly okolo jezer, na staré mlýny větrných kopců, na vše ty kaskády barev a vůní hýřících ze zahrad, polí a sadů v záplavách sluncí a měsíčních nocí. Příliš je vzpomínek na hudbu Země, na hudbu lesů a zasněných splavů, na hudbu cikád ukrytých v trávě, na hudbu kosmů, nocí a hvězd. Příliš je vzpomínek na hudbu Dneška, na hudbu drátů rozpjatých zemízemí, na hudbu výbojů lidského ducha: 42 telegraf, telefon, aera, auta, úžasné, tajemné radia vlny letící vesmírem v tajemné dálky – slyšíš, jak zvučí to, zvoní a zpívá, slyšíš, jak všecko to jásá a splývá v jedinou hudbu a v jedinou hymnu o síle člověka, velkosti Dneška... Příliš, och, příliš odrazů ze staré Vlasti. Příliš i vzpomínek na její Města, na hry a závody, tanec a smích v nádherných palácích, v luxusních síních, na rudé komíny nad šedí domů, na rachot turbin a ječení sirén, na vše to hemžení mravenišť lidských, na vše to kupčení všechněch a se vším a všechen ten horečný život a shon... Och, příliš je ještě odrazů ze staré Vlasti ve zracích plavců!.. A vidím jiné... Odvážný plavec, mladý a silný, nadčlověk, polobůh, šílenec Touhy, 43 v odvážném člunu řítí se v noc, dále a dále v neznámé dálky, dále a dále pod hvězdným nebem, se zrakem vpitým v tu hvězdnou mapu, vstříc k tomu nebi, vstříc k oněm hvězdám, k těm záhadným světům, kde magickým světlem tak svítí a láká Attair a Véga a v Labuti Deneb, červený Aldebaran a Sirius zářný a Polárka bílá – a Herkules velký... Herkules! Předvěký héros, moudrosti symbol a síly! Lernejskou zabil stohlavou hydru, Augišův hrozný vyčistil chlév, Diomedovy schytal lidožravé klisny, Cerbera vytáhl z podsvětí ven, rozlámal okovy, kterými bozi přibili ke skále Prometha, nosiče světla... Herkules héros! Ve hvězdy zvěčnil ho člověk!.. 44 Herkule bájí! K tobě teď řítí se Herkules nový! – Och, šílená touha, šílený vzdor, šílená plavba do noci Smrti! Náhle se zatmělo nebe... Zmizely hvězdy... Divoký hukot – huragan letí... V hory se zvlnila hladina moře... V člunu to praská... Padají stěžně... Všechno se bortí... Roztříštěn v trosky odvážný člun... Trosečník ubohý, šílený hrůzou, zoufalou rukou skály se chytá, krvavým prstem v kámen cos píše, jakési jméno... Hledím – a vidím: Jméno to Toho, jehož on – bloud – chtěl v šílenství pardalí touhy roztrhat, zničit v sobě i v lidstvu... Teď Jeho skály chytá se v smrtelné hrůze, 45 teďJehoteď Jeho jméno ve skálu ryje krvavým prstem – trosečník bědný!.. Och, širá je pláň a širé jsou cesty a různé jsou plavby na Druhý Břeh... – – – – – – – – – – – – – – – – – – Přes vody hledím... Tisíce lodí na modré pláni, tisíce lodí na Druhý Břeh... Také loď moje kdesi tam pluje. – Kdy jenom zde se objeví? – Přes vody hledím... K Druhému Břehu touhy mé letí... Ve vodách hvězdy zrcadlí. – – – Přeplout, och, přeplout na Druhý Břeh!.. Kde jenom ještě loď má dlí? Což stále ještě v cizích je vodách? – – – Přes vody hledím v modravou dál, hledím a čekám, bezmocné Dítě, až i loď moje se objeví v dáli a zavolá k plavbě na Druhý Břeh. Přes vody hledím – a čekám... 46

Jen ještě chvíli...
Jen ještě chvíli nutno nocí jíti, jen ještě chvíli, než se rozední!.. Hle, štíty hor již prvním svitem svítí a hoří tmou – ó, jenom pohlédni! OÓ věř, ó věř, tam v dáli na východě den nový vstává z tajů orlích hor, a k novým plavbám vyplují zas lodě, jak vyhoupne se slunce nad obzor. A nových nadějí křik rozjásaný, těch nadějí, jež zmlkly únavou, zas rozletí se hlasně na vše strany jak zlatých ptáků píseň dálavou. A poutník zemdlený již dlouhou poutí zas pramen najde trysklý ze skály, a ženci přijdou zralé klasy žnouti, jež tíhou svou již k zemi klesaly. Pak všechny svíce rožnem na oltáři, jejž ozdobíme květů záplavou, zrak zvlhne radostí a v světel záři pět budem píseň velkou, jásavou. 47 To bude velká slavnost Vykoupení, v níž nezazní už tóny smuteční, jen radost bílá jako světlo denní, jak bílý, teplý paprsk sluneční. – – – Jen ještě chvíli!.. Štíty hor již svítí, již jihne noc i tato poslední... Jen ještě chvíli nutno nocí jíti, jen ještě chvíli, než se rozední!.. [48]

Finále poutníkovo Já jsem Cesta, Pravda a Život. Jan XIV, 6.
Poutník Kde cestu najdu jen z těch bludných lesů ven? Kde cestu najdu jen? Tak bloudím bez konce v těch lesích nekonečných a stále hledám jen z těch lesů cestu ven... Již tisíc různých cest jsem zkusil v náhlém děsu, však všecky zklamaly a nevedly ven z lesů – a teď již klesám mdlý a k smrti unaven... Či marný byl ten sen o slunných nivách věčných? Či marný byl ten sen? Hlas Pojď za mnou, duše, jen – Já CESTA jsem!.. Poutník Zdaž jenom pravdou jest, ó Pane, Tvoje zvěst? Zdaž jenom pravdou jest? Och, tisíc různých pravd tak mluvilo již ke mně – a tisíc různých lží jsem zřel v těch pravdách kvést. Teď nové pravdy zas jak přízraky se věsí, že duše zmatena zří k tolika pravd směsi a ptá se s úžasem: Co přece pravdou jest?.. 51 Či jenom plna lží jest ubohá ta země a nikde pravdy zvěst?.. Hlas Mně věř, mnou dej se vést – Já PRAVDA jsem!.. Poutník Och, žíti, žíti zas, kde věcné Krásy jas! Och, žíti, žíti zas! Já vždycky v dumách snil o tajůplném kraji, kde bílý, teplý jas žhne světem čarných krás, kde věčné jaro jest a věčné slunce svítí, kde věčná radost jest a slzí neuzříti a nemá začátku a nemá konce čas... Však žel, to jenom sen... Jest život pouhou bájí, neb vše žhne smrti mráz... Hlas Ó duše, slyš můj hlas: Já ŽIVOT jsem!.. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Hlas Ó bludný poutníku, jenž cestu hledáš stále a stále bloudíš tak jen v marném hledání, 52 pojď, ke Mně připoj se, pojď, spolu půjdem dále, bys víc už nehynul v tom věcném strádání. Jak otec, bratr tvůj – jen blíž se přitul ke mně – teď vůdcem budu tvým, že více nezbloudíš! Když klesat budeš snad, já pozvednu tě jemně a nésti pomohu dnů horkých těžkou tíž. Pojď, drahý, je už čas, i tvá by niva zkvetla! Pojď, opusť jednou přec těch cest svých suchopár!.. Ty cesty, cesty tvé! To nejsou cesty Světla! To marně toužil bys v kraj dojít věčných jar! Och, jaké cisterny, tak vypráhlé a lživé, měls na svých na cestách! – Och, jaké cisterny! Pojď, u mne studnice mít budeš vody živé, z níž věčně života tok řine nezměrný. Pojď, bludný poutníku, jen Já jsem Cesta pravá, jen Já jsem Pravdy hlas, v němž není mámení, jen Já jsem Život sám, v němž bez moci Smrt dravá, v němž Věčno sídlo má a Rozkoš pramení!.. Poutník Ó Pane, Cesto má, chci za Tebou jít směle, ó Pane, Pravdo má, Tvůj hlas chci stříci bděle, ó Pane, Živote, chci v Tobě splynout cele!.. 53

FinaleFinále II
TedTeď ať jen Věčno zpívá do snů mých o mořích stříbrných... [54] Obsah
Píseň o stříbrných mořích I. – V.7 – 11 Cestou Prostřed chrysantem15 V nový život – v nový sen17 Neděle21 Stesk23 Mrtvými lesy25 Cestou zlou27 Hřbitov28 Píseň plavce30 Únava32 Za modrým květem34 V svém srdci světlo zažhni37 Po štěstí žízníš?38 Absolutno39 Na břehu Oceanu40 Jen ještě chvíli47 U cíle Finále poutníkovo51 Finále II54
[55] František Dohnal PÍSEŇ O STŘÍBRNÝCH MOŘÍCH Básně Vyšlo nákladem Družiny literární a umělecké v Olomouci Vytiskly Lidové závody tiskařské a nakladatelské v Olomouci L. P. 1936 Cena 5 Kč
E: tb; 2005 [57]