Za modrým květem
Jdeme a jdeme, hledáme v hoři
tajemný modrý květ,
hledáme všichni, zdraví i choří,
celý už projdem svět.
Hledáme v horách, v údolích dole,
po širých po nivách,
prošli jsme luka, prošli jsme pole,
kde jaký zlezli svah.
V podzemních slujích, na mořích skvělých,
hledáme po lesích,
v tajemném tichu kostelů stmělých,
hýřivých na plesích.
V samotě vísky, ve víru města,
v chyších i v palácích –
hned v prachu zemském jde naše cesta,
hned kdesi v oblacích.
Všecko jsme prošli, prohlédli tůně,
slyšeli pláč i smích,
z květů všech chtivě pili jsme vůně –
modrý květ nebyl v nich...
34
A přec tak blízko zdál se květ časem,
tak blízko, na dosah,
jen ruku vztáhnout – náhle však s žasem
vidíš květ mizet v mhách – – –
A tak jdem stále, hledáme v hoři
radosti modrý květ;
hledáme marně zdraví i choří,
marně jsme prošli svět.
A teď už – běda! – na cesty naše
večerní soumrak pad,
končí se den, a do srdce plaše
plíží se noc a chlad.
A zříme náhle: Za modrým květem
jaký to omyl cest!
Květ, jejž jsme všude hledali světem,
ten jenom v srdcích jest!
Teď jsme ho našli, když už je pozdě,
když nutno s Bohem dát...
Snad aspoň jiné bloudící v hvozdě
nám možno varovat.
Slyšte, vy, kteří v nadšeních vroucích
ještě svůj sníte sen,
35
slyšte teď aspoň výstrahy mroucích,
než i vám zhasne den.
Po modrém květě, po modrém květě
toužíte v cestách zlých?
Ne kolem sebe, ne v širém světě –
hledejte v srdcích svých!
36