Na břehu Oceanu

Na břehu Oceanu
Na břehu stojím Oceanu... Přes vody hledím v modravou dál, kde – v daleku kdesi – nebe i moře v jediné modro se slilo. Přes vody hledím tam za to modro, v ten tajemný závoj, jenž přehradil světy. Přes vody hledím... Och vím, och vím: Tam za tím modravým šerem Druhý je Břeh, tajemná Země velikých Měst a stříbrných Moří. Tajemná Země – tisíců touha, tisíců želaný cíl. Hle: tisíce lodí na modré pláni – tisíce plavců 40 plujících na Druhý Břeh... Však širá je pláň a širé jsou cesty a bez počtu lodí je směs... Viz: plachetnic řada jak labutí bílých, jak motýlů přissátých na modrý květ tiše a klidně hladinou pluje. Na přídách jejich poutníci v bělostných řízách... Upřené zraky se dívají v dálky... V radostném tušení, v jistotě víry, zjasněny očistou bolesti bezpečně vidí: Přes slané vody až přeplují plání, rodný jich Domov tam čeká je šťastné, mystické Město věčného Světla, zrozené v Mlčení Věků... Upřené zraky se dívají v dálky a v duších plavců to jásá a zpívá o věcném Štěstí, o příštích setkáních v stříbrných Mořích v úžasném poznání Nepoznaného... 41 Och, šťastných těch plachetnic bílých! Bezpečný lodivod, bezpečná plavba, bezpečný cíl! – – – A vidím koráby jiné. Veliké, nádherné, s tisíci plavci... Také ty chtějí na Druhý Břeh. Však ve zracích plavců příliš je ještě odrazů ze staré Vlasti, příliš je vzpomínek na její krásy, na zeleň luk a hřebeny hor, na štíhlé topoly okolo jezer, na staré mlýny větrných kopců, na vše ty kaskády barev a vůní hýřících ze zahrad, polí a sadů v záplavách sluncí a měsíčních nocí. Příliš je vzpomínek na hudbu Země, na hudbu lesů a zasněných splavů, na hudbu cikád ukrytých v trávě, na hudbu kosmů, nocí a hvězd. Příliš je vzpomínek na hudbu Dneška, na hudbu drátů rozpjatých zemízemí, na hudbu výbojů lidského ducha: 42 telegraf, telefon, aera, auta, úžasné, tajemné radia vlny letící vesmírem v tajemné dálky – slyšíš, jak zvučí to, zvoní a zpívá, slyšíš, jak všecko to jásá a splývá v jedinou hudbu a v jedinou hymnu o síle člověka, velkosti Dneška... Příliš, och, příliš odrazů ze staré Vlasti. Příliš i vzpomínek na její Města, na hry a závody, tanec a smích v nádherných palácích, v luxusních síních, na rudé komíny nad šedí domů, na rachot turbin a ječení sirén, na vše to hemžení mravenišť lidských, na vše to kupčení všechněch a se vším a všechen ten horečný život a shon... Och, příliš je ještě odrazů ze staré Vlasti ve zracích plavců!.. A vidím jiné... Odvážný plavec, mladý a silný, nadčlověk, polobůh, šílenec Touhy, 43 v odvážném člunu řítí se v noc, dále a dále v neznámé dálky, dále a dále pod hvězdným nebem, se zrakem vpitým v tu hvězdnou mapu, vstříc k tomu nebi, vstříc k oněm hvězdám, k těm záhadným světům, kde magickým světlem tak svítí a láká Attair a Véga a v Labuti Deneb, červený Aldebaran a Sirius zářný a Polárka bílá – a Herkules velký... Herkules! Předvěký héros, moudrosti symbol a síly! Lernejskou zabil stohlavou hydru, Augišův hrozný vyčistil chlév, Diomedovy schytal lidožravé klisny, Cerbera vytáhl z podsvětí ven, rozlámal okovy, kterými bozi přibili ke skále Prometha, nosiče světla... Herkules héros! Ve hvězdy zvěčnil ho člověk!.. 44 Herkule bájí! K tobě teď řítí se Herkules nový! – Och, šílená touha, šílený vzdor, šílená plavba do noci Smrti! Náhle se zatmělo nebe... Zmizely hvězdy... Divoký hukot – huragan letí... V hory se zvlnila hladina moře... V člunu to praská... Padají stěžně... Všechno se bortí... Roztříštěn v trosky odvážný člun... Trosečník ubohý, šílený hrůzou, zoufalou rukou skály se chytá, krvavým prstem v kámen cos píše, jakési jméno... Hledím – a vidím: Jméno to Toho, jehož on – bloud – chtěl v šílenství pardalí touhy roztrhat, zničit v sobě i v lidstvu... Teď Jeho skály chytá se v smrtelné hrůze, 45 teďJehoteď Jeho jméno ve skálu ryje krvavým prstem – trosečník bědný!.. Och, širá je pláň a širé jsou cesty a různé jsou plavby na Druhý Břeh... – – – – – – – – – – – – – – – – – – Přes vody hledím... Tisíce lodí na modré pláni, tisíce lodí na Druhý Břeh... Také loď moje kdesi tam pluje. – Kdy jenom zde se objeví? – Přes vody hledím... K Druhému Břehu touhy mé letí... Ve vodách hvězdy zrcadlí. – – – Přeplout, och, přeplout na Druhý Břeh!.. Kde jenom ještě loď má dlí? Což stále ještě v cizích je vodách? – – – Přes vody hledím v modravou dál, hledím a čekám, bezmocné Dítě, až i loď moje se objeví v dáli a zavolá k plavbě na Druhý Břeh. Přes vody hledím – a čekám... 46