Únava
Tak pluji, pluji den co den
v tom nekonečném moři
a hledím, hledím unaven,
jak loď se vlnou noří,
a hledím, hledím v dálavu,
zda neuzřím kdes přístavu,
zda někde maják hoří.
A tisíckrát jsem myslil už,
když řvali bílí oři:
Och, plavče, bloude, tuž se, tuž;
jeť tajemná hloub v moři
a v tisíc kusů loďku kdes
roztříští zrádný skály tes –
a bude konec hoři.
Však stokrát sklán, vždy zas jsem vstal
a dál se plavil v moři. –
Och, jekem vln a děsem skal
mne moře nepokoří:
přes bílé, vzdmuté peřeje
vždy silou nové naděje
vstříc plul jsem nové zoři...
32
Tak pluji, pluji den co den
v tom nekonečném moři
a za svůj sen a za svůj sen
s bílými rvu se oři...
Však cítím, cítím: Přece jen
jsem unaven, jsem unaven –
a daleko je k zoři!
Och, třeba-li, dál budu stát
a rvát se s draky v moři –
však znaven jsem a chce se spát
a oddechnout si v hoři...
A hledím, hledím v dálavudálavu,
zda neuzřím kdes přístavu,
kde plavcům maják hoří...
33