I

František Dohnal

I
Jak bílých liljí sad mé duše ze zahrad kdys v noci měsíční mé touhy vzpučely. Jak bílé ruce žen, jež pláčí o svůj sen, tam vzhůru k azuru mé touhy úpěly. Jak bílé labutě své vznesly perutě – kams v modrou dálavu mé touhy letěly. 7