RADOSTNÉ RÁNO.
[7]
SVATÉ PAMÁTCE JULIA ZEYERA.
Dětstvím i dívčími léty hudba tvá
šla se mnou líbezná, tišivá,
prameny spící budila ve mně.
Vím, z těch jsem, říše jichž není země.
Jak ty být toužím májově čista,
žehnej mi, v Světlo změněný Stíne, bratře Krista!
[9]
MLÁDÍ ZPÍVÁ.
Na větvi života sedím, naivní ptáče,
a zpívám naděje píseň před úsvitem nového dne,
jsem bílá jak májová bříza, jež k slunci se toužebně pne,
a jako děti, jež hrají si na louce,
jež chystá barevný koberec pro průvod Božího Těla,
na prahu života lehýnce tančím a jásám,
jak bych se na celý předlouhý život předem vyjásat chtěla.
V slunci tančím, paprsky chytám,
ve vlas si je blaženě vplítám –
Srdce mé vlaje jak prapor na pospas větrům, jenž volně je dán,
má sladká pošetilost v jarních hrách dětinně jásá,
bosá a prostovlasá,
svět leží přede mnou dokořán...
Neskrblím požehnáním svých darů,
jsem kavalír rozdavačný, jsem nespořivé, bohatýrské mládí,
10
světem jdu s otevřenou dlaní s důvěrou děcka, jež dojímá, hladí,
úsměvy rozdávám na potkání, neb vím,
je slunno a volno na světě tomu, kdo rozdávat umí, –
láskou se dohovořím s bratry, těch,
kteří mne zranili chladem, zapomínám zakleta v teplé své dumy.
V slunci tančím, paprsky chytám,
ve vlas si je blaženě vplítám,
očima modře rozhořelýma důvěrně hladím celý svět –
svých kouzel neznám, plna jsem chvění,
vod jarních příval ve mně se pění,
s větrem v dál toužím se rozletět.
A jako dni před vinobraním jsou podivně
slavnostní všecky mé sluncem a vůněmi opilé dni;
do únavy denně se brouzdám v illusí trávě naivní,
vím, že nic nevím. – Vím jen: zítra, či pozítří
přijde život, požádá mne a já se mu radostně vzdám...,
v náruč jej strhnu, probudím se jak večer vítr
ve stromech ze sna a všecko se zažehne ve mně v šílený plam.
V slunci tančím, jitro své čekám,
sedmikrás něhu ve vlas si vplétám,
na duši mé leží ještě rosa a dětský pel na růži úst,
budoucnost ve mně ještě blankytně dřímá,
zítřek chci uchopit rukama statečnýma.
Já doufám, já věřím, já žiji, chci růst...
11
SEN.
Vím: zlíbal mne už v kolébce a oplétal ji růžemi,
nade mnou vládl v dětských hrách,
hovořil ke mně v samotách
a uspával mne písněmi.
Přepychem byl mých ranních dní, mou zlatem dláždil silnici,
kvet liliemi v jaru mém,
a v duši s prvním polibkem
mi házel sloky zvonící.
A štědrý dárce, kouzelník, i bol můj v hudbu přetvořil,
spjal teplými mne rameny,
tišíval cit můj zrazený,
a měkce k srdci hovořil.
A půjde se mnou ránem mým i polednem i stmíváním –
milenec něžný, věrný druh;
dlaň v dlani, pokyne-li Bůh,
v neznámo vejdem s usmáním.
12
MODLITBA DNEŠKA.
Ó vzácný pokory dare, v srdce mi rosou skaň,
moudrostí tichou a sladkou ochlaď mou horečnou skráň,
všecko zdus ve mně, co pýchou, sobectvím planým a zlem,
dej, ať můj pohled a úsměv radostným darem je všem...
Naplňuj život můj prací a vůně své klidem;
dej, ať jsem prospěšna lidem.
Vroucně mi vnímat dej, chápat každého člověka,
rytířem učiň mou duši, tmy ať se neleká,
bledé mám bratry a sestry, k prahům jich, tichá, mne veď,
děti mi choré dej hýčkat, pobořit stavovskou zeď,
tragický dnešek ať, bledí, nenesem sami,
učiň, ať láska je s námi...
A ten, jenž úsměv nám zhasil, naději, víru nám vzal,
rozpomene se snad kdysi, že slib nám království dal.
13
Věřím v to, za to se modlím, je to mým nejdražším snem:
království boží že přijde na slzou svlaženou zem..zem...
Jásotu bude a slávy v království tom – láskou ne, zlatem jen chudém –
k nebi až prohlédnem tmou –
všichni až bratry si budem...
14
PO CESTÁCH PŮJDU...
Po cestách půjdu ocúnových,
vím to, ach, vím,
se srdcem povodňovým život
si protrpím.
Po trní půjdu, po bodláčí
a srázem cest,
kde závisti jen jedovatý
blín bude kvést.
Leč k nebi budu vždy se dívat
a k výši hor,
zakleji v píseň stesk své pouti,
žal svůj i vzdor.
15
VEČER.
Večere, sladký pastýři,
flétny tvé kouzelný hlas
srdce ať po bolu usmíří.
K zemi ať tiše se chýle,
pokojně usne můj na poli klas.
A snů mých ovečky bílé
z potoka slz kéž zabloudí na lučin jas.
16
BOLEST.
Jsem bolest, učitel dobrý, jsem úrodný žal.
Vím, po mně hlas tvůj nevolal.
K výškám tě uvedu, na temena hor,
daleko uvidíš za obzor,
připnu ti křídla, tvůj sesílím vzdor,
odvahy skuju ti železný štít,
statečně budeš se s životem bít.
Jsem přítel, uvěř, zjasni tvář,
jsem bolest, dobrý hospodář.
Tvé duše půdu pluhem svým rozryji,
brázdy pak osiji.
slzami zavlažím, zaliji.
A než se naděješ, bohatý zašumí klas,
nad zralým polem zajásá skřivanův hlas.
Po štěstí vzdycháš? To tulák je, nedbalý druh,
opouští pole, má rezavý pluh.
17
ŠTĚDRÉ RÁNO.
Pohledem slunným budí mne čerstvě zrozený den,
vesele hledí mi do oken.
Bílý jas hoří v ulicích –
světlo a smích.
Na dně srdce šumná tančí mi radost,
dukátkem zlatým zvoní.
Den zve mne k sobě. Ulice splním žádost,
rozběhnu se do ní.
Záhonem úsměvů vypučí.
Nakoupím květin. Budou mi kanout z náručí,
krev tulipánů a narcissů sníh.
Bílý den rodí se v lilijích...
Brouzdám se v luční trávě.
Včerejšek pohlíží na mne vyčítavě.
Že mne cos bolelo včera? Dnešek přede mnou kleká.
Co zítřků jen podivuhodných mne čeká!
Život je pěšinka bílá. Písničky rozházím po ní!
Radost v srdci mi tančí, dukátkem zlatým zvoní...
18
SRDCE.
Mé srdce, prudká jarní řeka,
přeteklo častokrát.
V ně pramen bezejmenný vtéká,
je stále plno, stále čeká,
komu své dary dát.
Ne rozum v uražené pýše,
cit jen stál na stráži.
V prach přetékajíc, snilo tiše,
že proudí do stříbrné číše
a hvězdy obráží.
19
VYVOLENÍ.
Obdarováni modrým snem
životem jdem.
Nebe i zem k nám hovoří
o slávě, štěstí, o hoři,
o kráse, jež vše utiší
vánkem i hvězdou ve výši,
jiní však hlas jich neslyší.
Častokrát se sevřeným rtem
životem jdem,
nadšení mladým listím svým
věnčí nás svěže zeleným,
jdem neviděni, od lidí,
zříme, co oni nevidí,
a bohové nám závidí.
20
CHVALOZPĚV ŽIVOTA.
Píseň chci zpívat, jásavou, vděčnou
o zázračném života daru...
Za jemné usmání zraků, jež splynuly v polibku němém,
za snivé tajemství lásky, jež rodí se v březnových dnech,
za štěstí budoucí chvíle, v níž snem co dnesdnes, stane se jménem,
díky ti, živote drahý, je velký a slavný tvůj dech.
Za vroucí stisknutí ruky a za píseň bouřlivou krve,
za žízeň hledání sladkou a za chvíle extásí v snech,
za všecku úrodnou bolest a zápasů jiskření prvé,
díky ti, živote drahý, je velký a slavný tvůj dech.
Za sliby pupenců příštích a budoucí radostné ráno,
za smrt či polibek Krásy, jež na mých kdys spočine rtech,
za mládí odvahu dravou a srdce, jež k hvězdám je štváno,
za boj i zmatky a víru – vždy dík můj hřmít, živote, nech!
21
ZEMĚ DIVOTVORNÁ.
[23]
SVÉMU MĚSTU.
Nejsi mou kolébkou, na chvíli jen rozmarný osud
mne do zdí tvých památných ukrylukryl,
a přece tě miluji s vroucností mlčelivou,
minulosti pýcho, přítomnosti úsměve teskný!
Tvůj každý kámen epopejí hovoří, práh každý legendou voní
i samo nedělní ticho, když ve zdech tvých zvonízvoní,
vyprávět zdá se žaly i radosti dávno odešlých lidí.
Napájím žíznivou duši krásami tvými,
pobožně kráčím stopami velikých Janů,
parkánem zmechovatělým, jenž půlkruhem tě
obepíná, k hradu Kozímu spěju pro svaté vzpomínání.
Tvé věže zasmušilé hlídají spánek mých nocí
a krajkové štíty tvých domů
a když žal nebo radost spáti mi nedá,
jak dotek léčivé dlaně konejší mne, Kotnove, na tebe pohled.
V klínu tvých lesů, na mýtinách, naplněných
zeleným zakřiklým tichemtichem, koupám svou duši nahou,
25
naslouchám pramenům jejím, ukrytým pod horou
mládí. K břízám se tulím, objímám praotce smrky,
do luk se pouštím, toulám se po březích pokojné řeky,
radost má bouří větrů fanfárou ryčnou,
náruče kvítí nosím si z výprav svých domů.
Jsem hostem jen ve zdech tvých, horká mne
zrodila půda nesvobodného, statečně zápasícího města,
a přece se mi zdává, že nenajdu dražšího domova nad tebe v celém svém žití.
Tvá hrdost starobylá stala se hrdostí mojí. Slávu tvou zpívám.
Nepláči, nezoufám nad bědností žalného dneška.
Jak věže tvé, Kotnove, ční ve mně nezdolná víra ve vítězné příští, –
věřím, že bude, co bylo!
26
UTIŠENÍ.
Krvácí západ jak pták poraněný nad lány zrajících polí,
ohnivé pláštíky máků smějí se ze zlatých vln,
mlčení slavné hovoří ke mně
z dřímoty země:
vůně kvetoucích mezí o života vypráví kráse,
o zániku všeho, co bolí,
mír, jímž podvečer vlahý je pln.
Mé žaly drobné, lidské, pošetilé hasnou jak po ránu stíny –
netoužím po lidech, městě, zde líp je srdci, ó, vím,
království boží hovoří ke mně
z pokojné země:
z bzukotu čmeláka, jenž s bodlákem houpá se líný,
z půvabu kopretiny,
z mateřídoušky, v níž hemží se mravenců čiperné pluky,
z lesů, z nichž modrý vine se dým.
Srdce mé bije jak zvon uvolněný v předvečer velkého svátku –
spříznění s přírodou cítím, blaží mne, spíjím se jím,
27
s čmeláky hovořím, s mravenci v trávě
bratrsky, objímavě –
chápu jich starosti drobné, cítím je, dorůstám k nim,
tulím se důvěrně k zemi, v níž laskavou miluji matku,
nejmenší z malých bratry mi jsou –
a není ve mně bolestných zmatků,
já věřím, já vím:
slzičkou jsem i mateřídouškou –
žebříčkem pokorným, prostým.
28
MĚSTO.
Objalo mne horkými rameny, dlouze se mi v oči vpilo,
do sítí záludných mne uchvátilo,
měkce mne vábilo, lichotným hlasem,
postříkalo mne smíchem svým, oslepilo světel hýřivým jasem,
polibky mne popálilo –
já řekla mu přemožena: „Tvá jsem!“
Denně nově mne udivovalo: paláci nádhernými,
pomníky, divadly, chrámy, nábřežími,
širokým, záplavným ulic svých tokem,
kudy život vichřil a pádil a stoupal vpřed dobyvatelským krokem,
i zapadlými kouty a parky zamlklými,
kam snílci prchali života před útokem.
Když říjnové slunce hýřilo stobarvými šperky v parcích a sadech,
když sladce měkký stesk večerů rozteplil v ulicích důvěrný, fialový nádech,
když přituleni, bezpečni, o společném kroku
po dvou šli lidé, bok k boku,
29
zatím co v kavárnách, divadlech,
koncertních síních život se pěnil, šampaňským jiskřil a svítil,
a vlnobitím promenád vodopádem hlučným se řítil,
jak jsem se vrhala Městu do náruče,
bych ucítila, jak divoce tepna mu tluče.
A jeho smích za mnou letí, kamkoli noha má vkročívkročí,
a jeho barvy a jeho zvuky,
a jeho radosti, hořké muky,
palčivě rudá zář jeho nesčetných očí
všude za mnou se točí,
závratí zpět mne volá do spleti ulic a tulivých parkových tiší,
kde vysoko šlehá jásavě hořící života plamen
a když se po kraji stmívá tak modře, tak zdlouha,
co se mne namučí
po jeho náruči
bolestná, hladová touha
a vím, nic mne neuzdraví, neutiší,
než objetí jeho ramen.
30
DOMOV.
V polích plavých z rána procházím se ráda,
z jejich poklidného zrání raduji se vděčně,
do bolavých nervů vpíjím ticho slavné,
milost slunce vnímám, pokorný klid práce,
vševše, co skytá zemězemě, divem je mi věčně.
Procházím se v záři léčivého rána,
volnost dálek dýchám, bezhraničnost země,
o životě příštím dumám vytrženě,
o životě dobrém, jasném, přičinlivém,
přehluboký pocit otčiny je ve mně.
Modrá se v mé duši blankytem hor dálných,
perlí se v ní teple mráčkem zadýchaným,
srdce stříbří rosou, skřivanem v něm zpívá,
každým stéblem trávy laskavě mě hladí,
roste ve mně píseň, v smích i vzlykot splývá.
„Domov!“ ve mně jásá, „Domov!“ vzlyká ve mně,
otců krev v mých žilách v pyšné tepe notě.
Ke žni že se bělá, tuším, moje země,
k polním křížům nosím snopy chrp a máků,
nejslavnější ráno vyprosit chci pro tě.
31
Země utýraná, země nad vše drahá,
tebou krvácím a vzdoruji a zraji,
bolí mne a bodá ústrků tvých hloží,
truchlivý můj ráji,
– objímám tě ohněm lásky povodňové.
Vím: je Velký pátek – přijde však Hod Boží!
32
V SMUTNÉ CHVÍLI.
Nadechnuté obláčky nad travnatou strání,
dejte mi své poklidné, šťastné usmívání.
Dej mi píseň, skřivane, nad rozrytou líchou,
břízo bílá, sestřičko, hudbu listů tichou.
Trávy dlouhé chladící, s žalem mým mne skrejte,
a vy cvrčci, zpěváci, v klid mne skolébejte.
Ochlaď, větře, křídlem svým palčivou mou ránu.
Břízo, trávo, obláčku, kéž se vámi stanu!
33
ULICE.
Nestříká kol sebe života veselou pěnu,
kovovou písní práce nezvučí,
po jejích chodnících zmlklých nešumí promenád barevná řeka,
vymřelé paláce dřímají hlubokým spánkem v jejím pokojném náručí,
mlčení zamčených zahrad do ticha jejího
tajemnou hudbou jen vtéká.
A zatím co sester jejích rúch pyšný
odstrkuje mé srdce a zrakem je lhostejným chladí,
tulivým dotekem ona je hýčká a hladí.
Často ji hledám, zakletou, v života překotné vřavě.
Zasněžena akáty v milostném máji mne vítala smavě,
za žárlivou mříží zahrad zřela jsem šeříky lilové kvést,
zřela jsem marnotratnou nádheru růží hýřit kol ztracených cest,
viděla jsem ji dřímat v jiskřivých závojích hvězd,
leč nejdražší je mi v jeseně barevné slávě.
34
Je tak důvěrně spiata s mého života ránem,
růže jí házím svých úsměvů,
jak stuha napiatá od srdce k srdci k bílému domu mne vede;
kolikrát jsem tudy blaženě spěchala
a jásotem bylo mi do zpěvu,
ať déšt byl, či mlha, na mne padaly hvězdy a smály se paláce šedé.
A když jsem se na rohu ohlédla,
abych ji pozdravila vděčně, ta ulice zádumčivázádumčivá,
zdálo se mi, že za mnou se s žehnáním dívá...
Je němá i výmluvná, minulost spí v ní nezbádaná,
vybledlých legend tesklivou vůní hedvábně obetkaná,
večer tu básníci bloudí, zde milenci žárlivě skrývají blažený cit,
stín drahé mé země chodí sem bledý
sny o zítřku radostném snít,
přemýšlí, kterak nést budoucí svobody stříbrný štít
a v modlitbách čeká na slavnou fanfáru rána.
Mám ráda tu ulici, má nejsladší něha
vzpomínkou slunnou je zakleta do ní.
Často se toulávám tudy, v lamp modro teplý večer když svítí;
jak na ni vzpomínám v dálce, jak náruč toužebně rozpínám po ní,
když srdce mne bolí, jak ze studánky lesní chci ticho z ní léčivé píti.
Jako šáteček bílý z dálky mi radostným pozdravem vlaje
ta ulice milá, jež vede ku prahu ráje...
35
BESEDUJI S OHNĚM.
Za oknem svítí zasněžené lesy,
po stěnách stíny se věsí,
krajkově třesou se na podlaze.
Vánočně voní smrčí. Jsem doma. Je teplo, je blaze.
Důvěrnou chvílí oheň jen ke mně mluví.
Jsme dávní kamarádi,
v ranném už dětství družili jsme se rádi,
hlasem ke mně hovoříval chůvy –
zář jeho v kouzlo mne vhýčkala,
často mne na koberci uspala.
Později, družní samotáři,
mnohou jsme probesedovali chvíli,
o všem jsme hovořili.
„Pověz mi, jak se ti ve světě daří?“
ohýnek táže se, družebně vine se ke mně.
„Vzpomínáš, jak jsi v mých plamenech podivné vídala země?
Jak ony neklidné bylo tvé snění –
divně ti bývalo, k utesknění –
horkou krev dostalas věnem.
Mým též tě zvávali jménem.
Bylas jak povodeň náhlá,
břehy jsi rvala,
36
po činech jsi rekovských prahla.
S divými koňmi o závod letět jsi toužila prestem,
tvé děvství tě bolelo nezaslouženým trestem –
často jsi žalovala:
„To nesmíš!“ říkají za každým krokem“ –
– hochovský vzdor ti zablýsknul okem –
„proč jinak oči mé vidí,
nežli zrak ostatních lidí?“.lidí?“
Zbojnické sny tvé jsem chránilchránil,
svit lampy než oba nás ranil –
bratřím se rád se zbojníky...“
„Vzpomínám všeho, o díky.
Bratříčku milý, hlubokým údivem žasni!
Posud mi říkají: „Shoříš!“.Shoříš!“
– ti moudří, ti šťastní! –
ničím rad jejich neumoříš.
Já se však střízlivosti nedostůňu, už se nenapravím,
ohníčkem jsem se narodila žhavým,
čest dělám svému jménu.
Zbojnické dítě kdys, v zbojnickou dozrávám ženu.
V plamenech extáse třeba ať shořím,
před všednem nikdy se nepokořím.
Nadšením zúrodnit úhor chci lidský,
lásku chci v požár rozžíhat všudy.
Životním motivem budeš mi vždycky,
ohníčku rudý!“
37
PODZIM.
Je doba zrání:
Dukátové dny svítí.
Trojím spřežením koní přes vybledlé trávy vítr se řítí,
sváží vůni ošlehaných pasek, medový dech jetelů a vřesových strání.
Oblaka stříbří se nad horami.
Západy zapalují ohně na návrší,
paprsky slunce do zoraných brázd prší,
v závojích rodí se jitra a večery modré jdou zasněně nad Iukami.
Nepospíchavým krokem jeseň se blíží.
Dálky se průzračně prohlubují.
Důvěrně praskají pastevců ohně. Větve své jabloně nachylují
znaveny úrody požehnanou tíží.
O blaho dozrání!
O budoucích dnů nedočkavé volání!
Po letech jabloní být, po horkém létě v jeseni plesat,
pod tíží uzrálých plodů klesat...!
38
HORY.
I.
Zmítána Městem, toužím se rozběhnout k nim,
jsou modré, jsou čisté, mne skonejší, vím,
jizvy mé zcelí
růžovou jitrocelí.
Řeknu jim „Údolí malost mne mučí,
vemte mne do náručí!“
Pod jejich ochranou dobře mi bude.
Pohladím jetelů hlavičky rudé,
od rána do noci plnými doušky
pít budu plachý dech mateřídoušky.
Schýlím se k studánkám, omyje, očistí mne voda,
bílé mi růže podá.
Ticho mne políbí chladnýma rtoma,
ucítím sladce: jsem doma.
Pokleknu do mechu. Políbím zem.
Blažena budu. V životě mém
nebude viny, zlé síly.
Jak oblak budu bílý.
39
II.
Hory, královny pokoje, posestřit toužím se s vámi!
Blah, kdo se srdcem čistým blíží se k vám.
K výši vaší a síle kéž dorůstám,
mír váš v duši kéž vstoupí mi opojen lučinami!
40
MŮJ MÁJ.
[41]
TŘINÁCTILETÁ.
Zahrada kvete prázdninovým kvítím,
blankytné, blankytné jdou dny –
jak oblak s oblakem sen splývá s žitím,
oblaka bílá, bílé sny;
klid letních odpolední líně zvoní,
resedy voní,
oblaka světlem sněží,
a bílou řekou slunce nad vším leží.
Tam venku, za zdí, vlnobitím divým
svět bouří, legendární zem,
s opojným fluidem promenád a parku stínem snivým,
s polibky, smíchem, šepotem.
Jí lhostejný je, bosa běhá v trávě,
dovádí smavě,
v bazénu nožky smáčí
a velkou pannu po zahradě vláčí.
To k blahu stačí.
Sladko je žít, sladko až k pláči!
Blankytné, blankytné jdou dny.
Oblaka bílá, bílé sny...
43
ŠESTNÁCTILETÁ.
Ráno šel kolem. Usmál se na mne.mne,
hodil mi do okna růži.
Co mu mám říci, až promluví na mne?
Co mu mám říci? Řeč je tak chudou. –
Hodil mi růži. Dnes bílou, včera rudou.
Chtěla bych říci: „Vím, jste tak dobrý,
a já mám růže tak ráda,ráda.“ –
A když jej vidím, svět na mne padá,
a když jej vidím, mákem jsem v květu,
srdce mi přeteče. Nevyslovím větu.
Nebeskou hudbou zní jeho kroky,
od úst mu padají hvězdy.
Chtěla bych čekat měsíce, roky,
až půjde kolem a hodí mi růži.
Je to snad láska, co prsa mi úží?
Komu to vypovím, komu se svěřím?
Jsem ptákem zlatým s hořícím peřím...
Pohádky nelhaly – věřím jim, věřím...!
44
JEDEN DEN V ZÁŘÍ.
Byl štědrost sama, zlatý sen
a poklady nám sliboval,
do pestrých tónů svých nás včaroval,
na šalmaj sladce hrál
a po lukách šel neslyšen.
Zapraskal ohněm, modrým dýmem vlál
a šťastným naším smíchem zněl,
kol ohně s námi dováděl,
a v aleji se plody rděl,
když k návratu nás zval.
Rozteplil zraky, rozlačnil nám ret,
tisíci sliby rozkvétal –
v park opuštěný krok náš sved,
na prahu stanul, nešel dál –
a hvězdami nás zasypal...
45
DOPIS.
Dopis přišel, tahy známé,
krev mi ve tvář tryská.
V horečce se ruce chvějí,
– kolik je v nich zajásání –
srdce, zpupný zbojník, výská...
Kdo nade mne šťastnější je
v štědré oné chvíli?
Oči pijí teplá slova,
srdce moje jak by z dálky
měkké dlaně pohladily.
Do zlatého letím rána,
píseň z hrudi tryská.
Sluncem letím rozjásána,
– bohatá jsem jako kněžna –
srdce, zpupný zbojník, výská...
46
VZPOMÍNÁM.
Má duše zasněna bloudí po březích vzdálených řek,
kde prudce voněly lípy, stříbrně večer když tek. –
V tesklivé touze se vrací k blankytu mlčících hor,
vilu kde bělostnou v spánek kolébá borovic chór.
A jednu píseň chce slyšet, rtů jedněch jásavý smích,
jenž lípovou alejí zvonil za večerů vůněmi mdlých.
A dumá o dotyku dlaní, jenž příslibem pohladil nás,
o nesmělém polibku prvém, v němž úžas se vzrušeně třás. –
Jemně své perutě koupá v lyrice odvátých chvil,
v dnech smutku, kdy srdci pouze sen o ráji ztraceném zbyl.
47
LÁSKA.
Radostně přišla, s tancem a plesem,
štěstím jsem pobledla –
nevím: mám zaplakat, smát se či zpívat,
těžké mám srdce.
Bolest má uprchlá za černé lesy,
unesu radost svou?
Houslovou písní život můj bude
od chvíle této.
Milé je slunce a milá je tráva,
milý je silnic prach,
svátečně nové jsou oblaky bílé,
pole jsou svatá.
V kleče bych chtěla děkovat za to,
komu jen, komu však?
Písničky šťastné do větru házím,
pláču a zpívám.
48
Obklopilas mne prapory Blaha,
hrdinným vojskem svým,
zajatcem tvým jsem a pouta svá líbám,
vítězná Lásko!
Jestli mne opustíš, vládkyně sladká,
unesu bolest svou?
Zoufalství zavraždí choré mé srdce,
Živote – Lásko!
49
OZDRAVĚNÍ.
Můj zapomenutý, chci vám jen říci,
že ve zlém na vás nevzpomínám,
láska je vítr, jenž oblaka blankytem putující
přivane, odvane jinam.
Na zlé dny nemyslím, jen na dobrá slova,
na stříbrné sněžení zimy,
na zlato, jímž v jeseni hořela alej javorová
úsměvy umdlenými.
Zkrásnělo dálkou naše skončené milování,
nenese slzí, nese jen radostný smích,
neunavené, prosto lhaní
je čisté jak čerstvě navátý sníh.
50
ŠTĚSTÍ.
18./X. 1916.
Bylo toto, jakoby prapory městem se rozevlály,
na těžkou, tmavou hladinu řeky jakoby hvězdy napadaly,
bylo toto, jakoby vzdušní barevní motýli
v srdci mi tančili
letním dnem opilí.
Radost má letěla ulicemi, radost má na vše se smála,
všecko kolem v náruč pochytala, zobjímala,
chodníky, domy, jarých i umdlených chodců proudící davy,
plamenně rozrůstala a vysoko šlehala, do ulic stohlasé vřavy
široce rozlil se proud její povodňově dravý.
V mlhy mne objaly, bílé, sladce se lichotící,
melodickou hudbou zněl déšt prudce na dlažbě tleskající,
jak zvonky stád na horách tramwaye zvonily, hymnicky zpívaly splavy,
a nade vším zněl děkující,
hlasitě štkavý,
šťastný můj pláč...
51
ZPOVĚĎ.
Má láska je bílá jak třešní sníh,
jak první svítání ranní,
sladká jak šero v alejích,
teplá jak vzpomínání.
A jako palouk zelená, na němž se pasou srny,
a jako srdce krvavá, jež rozedraly trny.
Úsměv jest její brannou zdí,
pocel jest její kopí,
všem, kdož ji zraní, odpouští,
všem, kdož ji nepochopí.
Neb dobře ví, květ mučenky že v růži se jí změní,
že není ráje sladšího nad ryzí odpuštění.
52
NÁVRAT.
RŮŽENĚ SVOBODOVÉ.
Až šeřík rozkvete a naplní zahrady oblaky vůně,
vdechnu vzduch domova důvěrný, drahý.
Za hlasem srdce se úprkem rozběhnu,
poběhnu tanečním krokem.
Má radost bude vykvétat sluncem zlaceným ránem,
bude mi stoupat ze srdce a spíjet mne jak mladé víno.
Na všecky lidi se bratrsky usměji,
stařenku žebračku oslovím: „Sestro“!
Život bude zpívat v ulicích, jak by se má radost rozlila jimi,
lačně budu ssát vůně, barvy, zvuky,
obejmu všecko pohledem okouzleným,
s každou se pomazlím uličkou, domem.
Půjdu opuštěnou palácovou ulicí, milou a známou,
přeruším její zakleté ticho,
všecka se zveselí hlasem mých kroků,
všecka se naplní svátečním plesem.
53
Půjdu, ne – poletím – fanfára touhy mne požene pod patu Hradčan,
jak roky minuty budou mi dlouhé,
dům známý najdu a srdce mi zajásá,
od hlavy do paty vzhořím.
Dům vlídný najdu, kde se nehladoví po teple a srdečných slovech;
a uvidím vzácně laskavou paní.
Vydechnu z hluboka, zrakem ji pozdravím –
povodeň ucítím v hrudi.
Pak pokleknu před ní a hlavu jí položím v klín.
A budu pít světlo z laskavých očí,
něha jich modrým deštěm mne svlaží,
upiji se jí jak vínem.
Pozorně poslouchat budu, co zpívají hladící dlaně,
požaluji si jim, všecko jim povím.
Tlukot mého srdce prozradí jim můj cit,
mdlobu dní strávených bez ní.
Nezaplavím ji přívalem slov, ó ne – mé mlčení všecko jí zjeví –
Děckem i královnou budu v té chvíli.
A úsměvem bude můj žal.
54
OBSAH.
Radostné ráno. Svaté památce Julia Zeyera9
Mládí zpívá10
Sen12
Modlitba dneška13
Po cestách půjdu15
Večer16
Bolest17
Štědré ráno18
Srdce19
Vyvoleni20
Chvalozpěv země21
Země divotvorná. Svému městu25
Utišení27
Město28
Domov31
V smutné chvíli33
Ulice34
Beseduji s ohněm36
Podzim38
Hory39
Můj máj. Třináctiletá43
Šestnáctiletá44
Jeden den v září45
Dopis46
Vzpomínám47
Láska48
Ozdravění50
Štěstí51
Zpověď52
Návrat53
[55]
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA ČESKOU AKADEMIÍ AUTOROVI.
E: až; 2007
[56]