MĚSTO.

Růžena Schwarzová

MĚSTO.
Objalo mne horkými rameny, dlouze se mi v oči vpilo, do sítí záludných mne uchvátilo, měkce mne vábilo, lichotným hlasem, postříkalo mne smíchem svým, oslepilo světel hýřivým jasem, polibky mne popálilo – já řekla mu přemožena: „Tvá jsem!“ Denně nově mne udivovalo: paláci nádhernými, pomníky, divadly, chrámy, nábřežími, širokým, záplavným ulic svých tokem, kudy život vichřil a pádil a stoupal vpřed dobyvatelským krokem, i zapadlými kouty a parky zamlklými, kam snílci prchali života před útokem. Když říjnové slunce hýřilo stobarvými šperky v parcích a sadech, když sladce měkký stesk večerů rozteplil v ulicích důvěrný, fialový nádech, když přituleni, bezpečni, o společném kroku po dvou šli lidé, bok k boku, 29 zatím co v kavárnách, divadlech, koncertních síních život se pěnil, šampaňským jiskřil a svítil, a vlnobitím promenád vodopádem hlučným se řítil, jak jsem se vrhala Městu do náruče, bych ucítila, jak divoce tepna mu tluče. A jeho smích za mnou letí, kamkoli noha má vkročívkročí, a jeho barvy a jeho zvuky, a jeho radosti, hořké muky, palčivě rudá zář jeho nesčetných očí všude za mnou se točí, závratí zpět mne volá do spleti ulic a tulivých parkových tiší, kde vysoko šlehá jásavě hořící života plamen a když se po kraji stmívá tak modře, tak zdlouha, co se mne namučí po jeho náruči bolestná, hladová touha a vím, nic mne neuzdraví, neutiší, než objetí jeho ramen. 30

Básně v knize Radostné ráno: