UTIŠENÍ.

Růžena Schwarzová

UTIŠENÍ.
Krvácí západ jak pták poraněný nad lány zrajících polí, ohnivé pláštíky máků smějí se ze zlatých vln, mlčení slavné hovoří ke mně z dřímoty země: vůně kvetoucích mezí o života vypráví kráse, o zániku všeho, co bolí, mír, jímž podvečer vlahý je pln. Mé žaly drobné, lidské, pošetilé hasnou jak po ránu stíny – netoužím po lidech, městě, zde líp je srdci, ó, vím, království boží hovoří ke mně z pokojné země: z bzukotu čmeláka, jenž s bodlákem houpá se líný, z půvabu kopretiny, z mateřídoušky, v níž hemží se mravenců čiperné pluky, z lesů, z nichž modrý vine se dým. Srdce mé bije jak zvon uvolněný v předvečer velkého svátku – spříznění s přírodou cítím, blaží mne, spíjím se jím, 27 s čmeláky hovořím, s mravenci v trávě bratrsky, objímavě – chápu jich starosti drobné, cítím je, dorůstám k nim, tulím se důvěrně k zemi, v níž laskavou miluji matku, nejmenší z malých bratry mi jsou – a není ve mně bolestných zmatků, já věřím, já vím: slzičkou jsem i mateřídouškou – žebříčkem pokorným, prostým. 28