BESEDUJI S OHNĚM.

Růžena Schwarzová

BESEDUJI S OHNĚM.
Za oknem svítí zasněžené lesy, po stěnách stíny se věsí, krajkově třesou se na podlaze. Vánočně voní smrčí. Jsem doma. Je teplo, je blaze. Důvěrnou chvílí oheň jen ke mně mluví. Jsme dávní kamarádi, v ranném už dětství družili jsme se rádi, hlasem ke mně hovoříval chůvy – zář jeho v kouzlo mne vhýčkala, často mne na koberci uspala. Později, družní samotáři, mnohou jsme probesedovali chvíli, o všem jsme hovořili. „Pověz mi, jak se ti ve světě daří?“ ohýnek táže se, družebně vine se ke mně. „Vzpomínáš, jak jsi v mých plamenech podivné vídala země? Jak ony neklidné bylo tvé snění – divně ti bývalo, k utesknění – horkou krev dostalas věnem. Mým též tě zvávali jménem. Bylas jak povodeň náhlá, břehy jsi rvala, 36 po činech jsi rekovských prahla. S divými koňmi o závod letět jsi toužila prestem, tvé děvství tě bolelo nezaslouženým trestem – často jsi žalovala: „To nesmíš!“ říkají za každým krokem“ – – hochovský vzdor ti zablýsknul okem – „proč jinak oči mé vidí, nežli zrak ostatních lidí?“.lidí?“ Zbojnické sny tvé jsem chránilchránil, svit lampy než oba nás ranil – bratřím se rád se zbojníky...“ „Vzpomínám všeho, o díky. Bratříčku milý, hlubokým údivem žasni! Posud mi říkají: „Shoříš!“.Shoříš!“ – ti moudří, ti šťastní! – ničím rad jejich neumoříš. Já se však střízlivosti nedostůňu, už se nenapravím, ohníčkem jsem se narodila žhavým, čest dělám svému jménu. Zbojnické dítě kdys, v zbojnickou dozrávám ženu. V plamenech extáse třeba ať shořím, před všednem nikdy se nepokořím. Nadšením zúrodnit úhor chci lidský, lásku chci v požár rozžíhat všudy. Životním motivem budeš mi vždycky, ohníčku rudý!“ 37

Básně v knize Radostné ráno: