Písně (1901)

Jaroslav Havlíček

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSNĚ JAR. HAVLÍČEK
V PRAZE 1901. Knihtiskárna Karla Pittera (nár.-soc. dělnictva).
[1] Nad nivy stkvoucí v ranní se páře, nad města, vísky, továren ruch, od kladiv černých, od výhní žhavých,žhavých povznes se výše svobodný duch.
[2] PÍSNĚ
[3]
MRTVÁ LÁSKA...
Mým srdcem chudým vanou vzdechy svic, a ze všech koutů smutek na mne hledí – a duší táhnou volně vzpomínky jak dávných mrtvých přízrakové bledí. A na bělostném lůžku spočívá, tak útlá, něžná, jak květ bílých růží, má snivá láska, jež mi zemřela a k stínům vzpomínek se bledých druží. Já okno v srdci tiše otevru, jak činíme, když kdos nám umřel milýmilý, a stíny citů v srdci vyvolám, by svíce v hlavách mrtvé rozsvítily. V své struny sáhnu rukou rozchvělou, by umíráčkem smutným tiše lkalylkaly, a víly z hlubin duše vylákám, by nad mou mrtvou láskou naříkaly. Pak v bolu tichém k mrtvé usednu a ptákům budu vyprávět svou zkazku o zašlém štěstí... S nimi vzpomínat si budu stále na svou mrtvou lásku. 5
MÉ SRDCE JEST JAKO PUSTÝ HRAD...
Mé srdce jest jako pustý hrad – tak smutný a tichý v svém zakletí, kol do kola zarostlý v hustý trn, v sen zhroužený mnohé již století. Na zamžená okna gothická své tkanivo pavouk si uplétá – a k cimbuří pustému tiše pták jen chvílemi znavený zalétá... A večer, když luny bledý svit lesk slunečních paprsků zastraší, tu v arkýřích stíny plíží se a v hradu to zakletém haraší, a do dálky snící v temnotě bolestné zalétá úpění... – – Ticho však bývalé nastává při prvém kohoutů zapění. 6
VYKVETLO ŠTĚSTÍ...
Vykvetlo štěstí zlatitým květem v úvalech lásky, ve stínu háje, za písní ptáků, šumotu lesů – vykvetlo – – stará vypráví báje... Vykvetlo v houští nádherným květem, jak když se ve tmách bludička vznítí, milenci k němu chodili večer pěšinou bílou tesknit a sníti. Bledá tam víla se zlatým vlasem zpívala písně o svadlém štěstí, myslili ale milenci sniví, stále a stále že bude jim kvésti. Nekvetlo – svadlo v úpalu hněvu – nechodí stezkou milenci bílou a tam, kde kvetlo, bledá jen luna prolévá slzy se smutnou vílou. 7
ŠERO SE SKLÁNÍ NAD SNÍCÍM KRAJEM...
Šero se sklání nad snícím krajem... Krajkové mlhy, bělavé páry nad zemí chladnou v podzimním spánku v tajemných stínů se srážejí tvary. Vzduchem se vznáší vlhkota slzí, prolitých smutnou přírodou kdysi nad zašlým létem – – A žal ten v mlhách na holé větve zachycen visí. A já jdu cestou zavátou listím se smutkem v srdci, s touhami v hrudi pomalu, zvolna zvykaje smutku, který mou duši dusí a trudí... 8
ZA ŠTĚSTÍM...
Temným hájem šumícím tiše šel jsem pěšinou dál a dál, a v mé duši rozchvělé touhou písně si dumavé kdosi hrál. Písně ptáků nade mnou zněly, v slasti jakés šepotal les, a v mé duši zamžené stínem umlk’ již dávno jásavý ples. Hudba lesa nade mnou zněla a v mé duši stále kdos hrál – a já, v touze potkat své štěstí, pěšinou lesní bloudil vždy dál... 9
LABUTĚ...
Labutě, labutě, na modrém potoce, odkud vás příneslpřinesl větérků dech? Náhle jste přilétly jako ty moje sny – ze srdce smutného loudily vzdech! Za šera večera, za svitu měsíce zpíváte, labutě, tesklivě tak, že se mi zarosí blahem a teskností, labutě bělostné, smutný můj zrak! Zůstaňte, labutě, na modrém potoce, zůstaňte, zůstaňte, zpívejte zas! Z vašeho jásotu, z vašeho tesknění vyrůstá v duši mi svět nových krás. 10
JARNÍ..JARNÍ...
Na větvích štíhlých stromů šveholí zas ptáci, les novou vůní dýše a slunce hýří jas, v mou duši zledovělou jaro zas’ se vrací, to jaro opojné a plné divných krás... Sad duše mé se chvěje – pučí ratolesti, na mezi rozvil se zas’ písně nové květ, a v hájů korunách zas’ nové zvoní zvěsti, a v srdci nový snů se rodí zase svět... Umlká zvolna harfa svou smutnou lkavou písní, veselou notou zní zas’ píšťal lesních ton, a duše má, v níž nových tužeb roj se tísní, zní zpěvem velebným jak rozhoupaný zvon... Zas’ jaro přilétlo... Ó cítíš jeho vání? Ó pojď, má duše – pojď– my půjdem jemu vstříc, za lesů šumotu a vánků kolébání,kolébání mu zazpíváme nových písní na tisíc! 11
NÁLADA...
Noc tichá byla, kolem hemžily se stíny, jak duše bloudící dnes uplynulých chvil, kraj celý kolem, parnem slunce unavený, z poháru vlahé noci dlouhými doušky pil. A na vše bořila se bledá klenba nebes, jež stkána byla z nití tak plavých jako len, a já, tou krásou spit, jsem cítil svoji bídu, z níž uchvátil mne náhle té noci vlažné sen... 12
TISÍCŮ NEŠŤASTNÝCH...
Tisíců nešťastných prolité slzy viděl jsem ve snu plynout v dál, ohromným proudem, divokým, dravým – nikdo že takový nevídal. V hrozivém jeku, sténání tichém stále a stále rost ten proud, na jeho vlnách krvavých pěnou houpal se zničených štěstí troud. Rozlil se celou krajinou kolem, do dálky šedé dál vždy tek’, zdutými vlnami nebesům hrozil ječící, hrozivý jeho vztek... Do duše mojimojí střikl pěnou... Mlhou mi náhle ztemněl zrak a od té chvíle v duši mojí stále a stále je hořko tak... 13
JDU KRAJEM...
Jdu krajem, nové doby bardbard, a k bílým strunám písně zpívám a duše slyšících můj zpěv svým drsným hlasem rozechvívám. A kráčím zvolna ve prachu – jak červ se plazím cestou robů a zpívám písně chroptivé u jejich rozvalených hrobů... Když potkám dítě plačící, ubohé, bledé, roztrhané, – – tu pohádek mu vyzpívámvyzpívám, slzeti dokud neustane... Potkám-li muže, jinocha, tu zahřmí moje píseň tvrdá a ohněm vzplane nadšení tvář vyhublá – však přece hrdá! Když potkám starce – žebráka, jak prací zmořen kol se plazí, – – Tys udupán! mu zazpívám – a bez pomsty jsou tvoji vrazi! 14 A potkám-li je v kočáře, tu kletbu strašnou v tvář jim vrhnu a bílé struny z varyta zaťatou pěstí v hřmění strhnu a v skřeku, který vydají, zazpívám píseň hněvem bledý, až pukne srdce ohavné těch vrahů, stuhlé dávno v ledy! A pak – já, nové doby bard, zapěju píseň plnou slávy, že všech se z prachu otroků pozvednou k nebi hrdé hlavy, pak zavolám: Hoj – otroci! Dnes chvíle přišla – pouta dolů! – – – – – – – – – – a skloním hlavu zemdlenou a konec bude všech mých bolů... 15
OKOVY.
My všichni na tom světě vlečeme okovy robů – je beřeme při narození, je vlečem až do tmavých hrobů. Z nás každý cestou žití je těžce – těžce vláčí – a každý je krví svojí i potem i slzami smáčí. Však nejsou stejny všechny ty okovy lidských synů – z nás každý tím má těžší, čím větší má v srdci svém vinu. Jeť každá vina koulí, jež člověka k zemi strhne, a člověk klesá – klesá, až v náruč se záhubě vrhne. 16
VOLNOST – ROVNOST – BRATRSTVÍ!
Volnost! Ať spadnou již okovy hnusné, jež svíraly lidstvo jak divokou zvěř! Volnost! Ať otevrou kobky se dusné, v nichž úpěli otroci – pánů to sběř! Volnost! Ať zachvěje tyran se lidu, který si myslí, že svoboden sám, který chce strpčit mu ještě tu bídu, ať se tu postaví do boje nám! Rovnost! Ať zahlučí v schlíplé mu uši! Ať pozná, lid že svoboden již, rovna že stala se duše již duši, rovnosti prapor že povznes’ se výš! Rovnost! Ať hlásá celému světu mocný již dřívějších otroků voj! Rovnost! nechť hlaholí z každého retu! Rovnosti sláva – a tyranům boj! Bratrství svaté ať ve světě vládne, násilný tyran ať ve prach jest sklán, celá ať země již bratrstvím zmládne, pánem ať přestane býti již pán! 17 Nadvládí ducha ať zápasí pouze! Bratra již každý přemoci chtěj šlechetnou láskou! A v nadšené touze k Volnosti, Rovnosti, Bratrství spěj! 18
DĚLNICKÁ.
Hoj – bratři, v před! boj krutý volá – již zavzni zpěv a blýskni meč! Nám nikdo – nikdo neodolá a hrozná bude naše seč! Jen, bratři, mužně v mocném šiku se valme dál – náš hřímej zpěv – my dáme za své svaté právo svůj statek i svou vřelou krev! Šik mocný náš již v zápas táhne – Nadšení v hrudi – v ruce zbraň, po boji krutém každý prahne – nepřítel blízko – vzhůru naň! Jen, bratři, mužně v mocném šiku se valme dál – náš hřímej zpěv – My dáme za své svaté právo svůj statek i svou vřelou krev! 19 My neustanem’ – bít se budem’ za ráno nové, plné krás – a padneme-li v boji tvrdém, tož děti naše vstanou zas! Jen, bratři, mužně v mocném šiku se valme dál – náš hřímej zpěv – my všichni pod svou vlajkou hrdou chcem’ za své právo dát svou krev! 20
V TOVÁRNĚ.
Když zahřmí stroje, bratří mých roje tisíci kladivy v železo buší, hruď moje dme se, hrdě se nese hlava a duše cos’ velkého tuší. Vše se kol chvěje, divoce pěje kladiva třesk a páry tu pískot, a já v té vřavě poznávám hravě bojovný bratří mých,mých vítězný výskot. Sténají písty – páry zní svisty ostře, tak zoufale, plničké lkání – a já v té vřavě poznávám hravě tyranů žalostné zlých naříkání. 21 Vše se kol třese – továrnou nese dunění temné se divá jak bouře. Předtucha krásná,krásná hvězda co jasná vzchází mi z rachotu kladiv a z kouře. 22
PODZIMNÍ PÍSEŇ.
Zas léto zářivé již odletělo v dál, tam šedý za obzor – a mlhy husté chladný vichr svál s těch modrých, dálných hor. Zas žloutne zvolna list a padá již, jsa dechem vánku svát, a dříve než si, brachu, pomyslíšpomyslíš, tu bude zima, hlad. A v mnohé síni chladno bude as, kde vřelá srdce snad, a teplem dýchat bude jiná zas, kde v srdcích lidí – chlad. 23
JAK LITÁ SAŇ...
Jak litá saň se ženou kyrysníci – Již kopyt dusot šírou plání bouří – – – Již srazili se s vojem nepřátel – – – Třesk! – Nářek! – Ryk – Již zem se krví kouří. Již mrtvola se na mrtvole kupí – boj zuří dál – ryk rozléhá se – ječí – a nové davy mladých lidí zas’ se ubíjejí v rozvášněné seči. Jich osud stejný. – Ač se pobíjejí, přec stejné pouto hrdlo jejich dusí – Je v bitvy vřavu touha nepudí, po krvi nežízní – – však oni musí! Tam v dálce šeré ustaraná máti líc sklání, v slzách potěchu si hledá – a na bojišti, nad vojínů shluk smrt hýřící se vznesla tiše bledá. 24 Tak v římském cirku otroci se bili. Ne za vlast, volnost, svobodu a právo! Ne – proto ne! – – Však vůdce rozkázal... Ó – kletá tolikrát, ty vůdce slávo! 25
UKOLÉBAVKA.
Spi, mé robě, sladce spi v hrubé plénce, drsné, chudé – Drsný i tvůj život bude! Spi, mé robě, sladce spi! Denní prací znavena, vysílena, v rozechvění, počla jsem tě v políbení – denní prací znavena. V hřmění strojů, v hvizdu par vyrůstals’ mém ve životě, a já dřela pro tě – pro tě, v hřmění strojů, v hvizdu par. Na smrt, na smrt zemdlena z těžkého jsem přišla díla, tebe, hochu, porodila na smrt, na smrt zemdlena. 26 A co čeká na tě as? Co jiného,jiného než to dření – lepší osud pro nás není! Co jen na tě čeká as! Až však vzrosteš, synu můj, do boje jdi za své štěstí! Zachmuř čelo – zatni pěsti – – – – – – – – – Pak, až vzrosteš, synu můj! 27
V SOBOTU.
Celý týden v dření síly proň jsem mařil, peníz on mi lesklý za to dneska dal, za tu svoji práci že ho nezasloužím, milostivý pán mi při tom povídal. Že ho nezasloužím?! Nedřu se snad dosti? Pohleď, líný cháme, na tu moji dlaň! Vidíš, jak mi stvrdla těžkou, dlouhou prací? Nuže – řekni, dosti nedřu se snad zaň?? Od časného rána do večera šera,šera dýchám továrny tvé jedu plný vzduch, 28 tělo seslabuju, ničím sebe sama – málo to? Chceš, by ti otročil i duch? Nedoufej! Duch volný zůstane mi stále – tělo, to ti ovšem v oběť musím dát. – Dřít se musím pro tě, nechci-li své děti vidět hladem – slyšíš? – hladem umírat! Víš, co je to hlad? Ba víš – to pomocník tvůj! Nechce-li jím člověk zvolna, bídně mřít, musí utlumiti všechen vztek a vzpouru, musí poslušně a pro tebe jen dřít! 29 Nezapomeň ale, hlad že budí sílu, v zoufalou když duši zatne ostrý spár! – Nechtěj – k svému blahu! – hladem, bídou, nouzí,nouzí v srdcích našich hněvu popouzeti var. 30
ROZPJATA KŘÍDLA...
Rozpjata křídla k novému letu, okovy tvrdé klesají již: otroků duše shnětené v blátobláto, k výšinám modrým vzneste se výš! K lazuru nebes za novým cílem, který se rdí tam za lemem hor – ku předu – bratři! Jitro nám svítá, mlhy již klesly za vlhký bor. Nad nivy stkvoucí v ranní se páře, nad města, vísky, továren ruch, od kladiv černých, od výhní žhavých povznes’ se k slunci svobodný duch. Do modré dálky snivé se oko za cílem slunným upíná výš – – – Dále! vždy dále nad lesy černé! Mohutná křídla rozpjata již! 31 OBSAH.
Strana Mrtvá láska5 Mé srdce jest jako pustý hrad6 Vykvetlo štěstí7 Šero se sklání nad snícím krajem8 Za štěstím9 Labutě10 Jarní11 Nálada12 Tisíců nešťastných13 Jdu krajem14 Okovy16 Volnost – Rovnost – Bratrství17 Dělnická19 V továrně21 Podzimní píseň23 Jak litá saň24 Ukolébavka26 V sobotu28 Rozpjata křídla31
E: lp; 2007 [32]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Ústřední škola dělnická; Pitter, Karel; Knihtiskárna národně socialistického dělnictva
(Vydáno péčí a nákladem Ústřední školy dělnické - Knihtiskárna Karla Pittera /nár.-soc. dělnictva/.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 32