V SOBOTU.

Jaroslav Havlíček

V SOBOTU.
Celý týden v dření síly proň jsem mařil, peníz on mi lesklý za to dneska dal, za tu svoji práci že ho nezasloužím, milostivý pán mi při tom povídal. Že ho nezasloužím?! Nedřu se snad dosti? Pohleď, líný cháme, na tu moji dlaň! Vidíš, jak mi stvrdla těžkou, dlouhou prací? Nuže – řekni, dosti nedřu se snad zaň?? Od časného rána do večera šera,šera dýchám továrny tvé jedu plný vzduch, 28 tělo seslabuju, ničím sebe sama – málo to? Chceš, by ti otročil i duch? Nedoufej! Duch volný zůstane mi stále – tělo, to ti ovšem v oběť musím dát. – Dřít se musím pro tě, nechci-li své děti vidět hladem – slyšíš? – hladem umírat! Víš, co je to hlad? Ba víš – to pomocník tvůj! Nechce-li jím člověk zvolna, bídně mřít, musí utlumiti všechen vztek a vzpouru, musí poslušně a pro tebe jen dřít! 29 Nezapomeň ale, hlad že budí sílu, v zoufalou když duši zatne ostrý spár! – Nechtěj – k svému blahu! – hladem, bídou, nouzí,nouzí v srdcích našich hněvu popouzeti var. 30

Básně v knize Písně: