JDU KRAJEM...

JDU KRAJEM...
Jdu krajem, nové doby bardbard, a k bílým strunám písně zpívám a duše slyšících můj zpěv svým drsným hlasem rozechvívám. A kráčím zvolna ve prachu – jak červ se plazím cestou robů a zpívám písně chroptivé u jejich rozvalených hrobů... Když potkám dítě plačící, ubohé, bledé, roztrhané, – – tu pohádek mu vyzpívámvyzpívám, slzeti dokud neustane... Potkám-li muže, jinocha, tu zahřmí moje píseň tvrdá a ohněm vzplane nadšení tvář vyhublá – však přece hrdá! Když potkám starce – žebráka, jak prací zmořen kol se plazí, – – Tys udupán! mu zazpívám – a bez pomsty jsou tvoji vrazi! 14 A potkám-li je v kočáře, tu kletbu strašnou v tvář jim vrhnu a bílé struny z varyta zaťatou pěstí v hřmění strhnu a v skřeku, který vydají, zazpívám píseň hněvem bledý, až pukne srdce ohavné těch vrahů, stuhlé dávno v ledy! A pak – já, nové doby bard, zapěju píseň plnou slávy, že všech se z prachu otroků pozvednou k nebi hrdé hlavy, pak zavolám: Hoj – otroci! Dnes chvíle přišla – pouta dolů! – – – – – – – – – – a skloním hlavu zemdlenou a konec bude všech mých bolů... 15