PODZIMNÍ PÍSEŇ.
Je teskno mi po všem, co v duši mé žilo, co v jarních paprscích se vesele smálo, co z květů na lukách svěží rosu pilo a na slunci se venku rádo tak hřálo. Umírá pomalu slunce v zlatém jase, studený vítr vane sem ze snivých lad, poslední astry na rovech kvetou zase a rudé jeseně smutek v srdce mi pad’. Obzor se dokola v šedé mlhy halí, noc se tak kvapem dlouží a den již krátí; odlétli bílí ptáci bůh ví kam v dáli a nikdy se zpátky domů nenavrátí. Se smrtí dneska si kantilenu zpívám o illusích, marných snech a mrtvých touhách a v kraj se drahý zadumčivě dívám, kde hejno krkavců se černá v hroudách. 5

MATČINA LÁSKA.
Jsou lidské city prchavé jak mlhy, pouhý dým, matčina láska svítí, vyzařuje nade vším, ta neskonalá láska, která nikdy nezradí a v světě všechno, co ztraceno, vždycky nahradí. Raněna byvši tebou více nežli tisíckrát, s úsměvem bez výčitek odpuštění umí dát, objetí celé tobě láskyplně otevře, když nelítostný osud na tě zanevře. Matčina láska je jak starý, dobrý čaroděj, jenž zničí rázem každou zoufalost i beznaděj, přemůže všechnu podlost, křivdu, zradu, zlobu, zášť a skryje hořkou slzu pod svůj šarlatový plášť. Když matka uložena dnes či zítra v tichý rov a bolest nevýslovná drásá, rve tě beze slov, pamatuj, v srdci matčině,matčině že oheň nedoplál, že láska její žije, cítí, trpí s tebou dál. Jde láska její stále krok za krokem v stopách tvých a hřeje, byť chlad jeseně ti v duši smutnou dých’, zůstává vroucí, byť svět ztuhnul mrazem, v kámen, ztvrd’, silnější nežli efemerní život, hmotná smrt. Jsou lidské city prchavé jak mlhy, pouhý dým, matčina láska svítí, vyzařuje nade vším, ta neskonalá láska, která nikdy nezradí a v světě všechno, co ztraceno, vždycky nahradí. 6

KŘÍDLA.
Záhadný ptáku z neznámého kraje, s perutí lehkou jako zapomnění, jenž letíš tam, kde světlo vzchází denní, na křídla vezmi moje bílé snění. A zanes v kraj je bájný věčných květů, kde každé jitro rodí květy nové, na kterých pestří motýlové, snové, pel sladký ssají nejkrásnějších vznětů. Záhadný ptáku, napínám své zraky, v závoji modrém zem zřím zahalenou a zlaté báně vidím pyšných věží. Ó, zanes mne tam, kde ční věže v mraky, kde mosty za břeh života se klenou a zlaté klíče k tajemstvím všem leží. 7

NÁLADA.
Vesničkou snivou klekání již zvoní. Zapadá rudé slunce za pohoří, červánků odlesk v oknech chatek hoří a pokosená luka opojně tak voní. A voní senem, voní suchou travou, hladiny rybníků stříbrem se lesknou, za vodou někdo zpívá píseň tesknou a zádumčivé sny mi táhnou hlavou. A táhnou hlavou sny i celé žití, vzpomínky spící v duši procítají. Rackové perutěmi třepotají – a uloží se potom k spánku v sítí. Měsíc se jako rybí oko dívá. Jdu cestou osamělou. Srdce bije! Na blízku pes v předtuše smrti vyje. Noc tichá. Racek v sítí odpočívá. 8

MÍR.
Má duše unavená, kde tvůj mír? Proč západ hláď tvou nepozlatí, když den se v stínech večer tratí a labutě již k břehům plují na ostrov cypříšů a thují? Má duše unavená, kde tvůj mír? Zde tobě v dáli břeh též kyne, kde bludná loď tvé plachty svine, hlubinám němým kotvu svěří, když se tak připozdívá, šeří. 9

PÍSEŇ.
Zpívám raněné jak ptáče, někde ve ztraceném křoví, nedivte sese, bratřibratři, tomu, neptejte se nikdy komu, neptejte se nač a proč. Mozek znaven odpočívá, živé srdce v těle zpívá, mráčky bílé nebem táhnou, po rosičce květy prahnou, předčasný je láme mráz. 10

PÍSEŇ ZVONAŘOVA.
Ó, zlaté zvony, zněte jen, tak jako božské hudby sen, já dal vám život, velký hlas a vy mi štěstí tvůrce zas; ze zvonic v kraji tu i tam slyším vás zvonit: bam, bim, bam. Na věžích kolem každý zvon živého srdce mého ston, ať mraků černých plaší shon, či lidský oplakává skon, vždy tentýž známý, teskný tón, poslouchám rád jej: don, din, don. Ó, zlaté zvony, jsem už kmet, dnes, zítra liji naposled, ku hrobu až se budu brát, na cestu musíte mi hrát hlaholem slavným jak můj um, slyším vás v duchu; dum, dom, dum. 11

POLÁRNÍ GRAAL.
Země dobrá, rodná matka naše drahá, v nedostupnu,nedostupnu efemerní lidské touze,touze křišťálových světů v sobě chová kout, tam se Krása zraku objevuje nahá, očím oněch lidí vyvolených pouze, kteří za ni vyšli prosti zlatých pout. A s cílem každé sobectví se tu mine, v bílých lánech smrti sketů mizí sledy. Vítěz jen, kdo rád dal život celý! Bohatýrům brána polární jen kyne,kyne s duší jasnou jako čisté, věčné ledy, s duší silnou umřít za svůj Svatý Graal. 12

NOCTURNO.
Když jsme se již rozloučili, já ještě pod tvým oknem stál, v rukou růže tvé mi zbyly a vítr lístečky s nich rval. Nocturno hrálas na spinet, vál vítr chladný jako led. Já zaslechl tvůj milý hlas a o tvé lásce dole snil, pak někdo v oknech světlo shas’ a já se tiše roztesknil. 13

OČI.
Jsou oči, kterých nelze zapomenout, hluboké jako černá lesní tůně. A oči tesklivé jak v rozloučení, že srdce po nich stále touhou stůně. Jsou oči, kterých nelze zapomenout, planoucí jako hvězdy v tmavé noci. A oči zářící, jak maják v moři, když loď je v bouři někde bez pomoci. Jsou oči, kterých nelze zapomenout, z nich oddanost i láska vždy se dívá. A oči bolesti, jež rozumějí, zří všechno, co se na dně duše skrývá. Jsou oči, kterých nelze zapomenout, jak pohled plaché, poraněné laně. A oči, které smutek rozdávají, že nelze zapomenout nikdy na ně. 14

SUCHÉ VĚNCE.
V mé duši se růže rozvily, jako krev, jako sníh, čarovné ruce Tvé uvily překrásné věnce z nich. Když srdce zapadlo v závějíchzávějích, ponurý rov tam zbyl, já si jej z věnců těch uvadlých vzpomínkou vyzdobil. V mé duši se růže rozvily, jako krev, jako sníh, čarovné ruce Tvé uvily překrásné věnce z nich. 15

SLAVIČÍ PÍSEŇ.
V pustém sadě slyším zpěv a z duše padá všechna tíž. Nevidím nikde pěvce zjev, však cítím, že jsem ráji blížblíž, a toužím k hvězdám výš a výš. Já chtěl bych pěvce toho znát, jenž kouzlí písně čarozvuk! Tak umí jenom slavík lkát, než srdce jeho dozní tluk a vyprostí se z lásky muk. Tak umí zpívat slavík jen na keři růží sám, když sní o lásce věrné krásný sen, když trn ho v srdce poraní a zpívá píseň poslední. 16

ČEKANKA.
Na polní mezi naší chudé, kam z oblak zní zpěv skřivánka, kde planou, hoří máky rudé, rozkvétá modrá čekanka. Čekanka modrá s rosou v květu, tesklivé oko siroty, jež tiše požaluje světu, jak malounko tu dobroty. Zde hroudu tvrdou potem, krví,krví náš dobrý člověk zalévá, svou bolestí ji stále mrví a lán svůj oře, osévá. A někdo černou brázdou chodí,chodí za rozsévačem jako stín, krok jeho zmar a zkázu plodí, na poli bují koukol, blín,blín. Na polní mezi naší chudé, kde dozněl zpěv už skřivánka, neplanou nikde máky rudé a uschla i ta čekanka. 17

BENÁTKY.
Benátky čarovné, město dožat, město lagun, já po letech se vrátil roztoužený k tobě zas a zřel, že na tvé zádumčivé kráse leží stín, že dožat dům a kampanila ztratily svůj jas, paláce v paprscích svítící zesmutněly, oheň tvých mramorových chrámů zhas’. San Marca i Santa Maria de la Salute a ostatních všech, na nichž také hlodal zubu čas. Rialto v moři, zrcadle benátskémbenátském, se shlíží, po staré nádheře své minulosti touží as, kdy s Adrií se dože ve zlaté lodí snoubil a všude písně, růží vůně, úsměv, víno, kvas. Na Grandkanalu nezní arie z RigoletaRigoleta, starého gondoliera utichnul navždy hlas. Adrie perlo, jsi jako svůdná dogaresa, jíž zešedivěl stářím hebký, zlatoplavý vlas. Benátky čarovné, město dožat, město lagun, kdo probudí tvůj život a vzkřísí sen zašlých krás? 18

POUPÁTKO.
Děvčátko, poupátko, nesmělý růže květ, dalo se v šírý svět. Po mezi políček šlo, v ruce uzlíček. Znalo jen rodnou ves, matičku, šumný les. Zpívalo celý den, v srdéčku mělo jen: Sluníčko, písničku. Za krátko děvčátko povadlý růže květ, rodné vsi vrací svět,svět. Pobledlo drobátko, nese si robátko. Poznalo města ruch, dýchalo jiný vzduch. Kolébá celý den, v srdéčku chová jen: Děťátko, poupátko. 19

ČLOVĚK.
Pravdivá lidskost jen lásku plodí, jež nikdy nevede se srdcem spor, a proto člověk tu vzácný je tvor, ač miliony lidí se rodí. Rodí se s pouty na rukou, nohou, řetězy řinčí při každém kroku, nevěří, že se rozlomit mohou, volnosti jiskra nevzplane v oku. Jen ten, kdo odhodil rabské dutky, splnil lidskou povinnost co člověk, dokázal víc než rekovné skutky, víc než dílo geniovo pro věk. 20

BOLEST.
Zná srdce v žití bolest trojí. První, ta jako z nenadání raněné srdce zcela zhojí slzami v usedavém štkání. A druhá? Hrozná, němá, tichá. Je ztuhlá jako mrtvá kráska, jež nikdy více nezavzdychá, že srdce zlomila jí láska. A třetí? Rodí tesknou píseň, která se v sladké štěstí mění, ze srdce všechnu snímá tíseň a dává bolu posvěcení. Zná srdce v žití bolest trojí. První,První jak jarní sníh roztaje, ta druhá dýkou vraždí svojí a třetí rozpučí v květ ráje. 21

PORCULÁNOVÁ SOŠKA.
Hle, japonská malá soška, porculánu, barev troška, ale jaké krásy div! U potoka gejša smavá. S nožkou hrá jí vlnka dravá, spěchající z horských niv. Kimono své zlatotkané, s lístečky sakury plané, tiskne rukou ve svůj klín. V křišťálové vodní hládi,hládi obdivuje půvab mládí, hledí na svůj lepý stín. Zrak jí blahem, štěstím svítí. Nezří plynout v proudu kvítí,kvítí v širou nekonečnou dál... 22

AMOROSA.
Jak malá, bílá sedmikráska, jež ve dnech smavé touhy léta pod jasným nebem modrým vzkvétá, po vlahé rose toužíc ranní, by lesklou perlou spadla na ni, mně zdá se býti první láska. A druhá jako rudá růže na keři v parku, která skví se a krve žhavé barvou rdí se, opojnou vůní vábíc chodce, by poznal trnů ostré bodce, až ve svou dlaň ji sevře úže. A třetí zdá se orchidejí, bizarní krásy, vzácnévzácné, choré, skleníku světlo,světlo jež zná sporé a oheň v kamnech, který plane, by vzduch se zahřál kol, jenž vane ze skulin, jež tu a tam zejí. 23

PŘED KNÜPFEROVÝM OBRAZEM.
V paletě své měl’s skvělé barvy duhy, miloval’s krásná, opálová moře, říš Poseidona, korálové luhy. A při východu bledé jitřní zoře mořské panny,panny když zvolna procítaly, na moři se zlaté kolébaly skvrny, s nimiž štíhlí delfíni si hráli, co v červáncích se rděly smavé vlny. Štěstí tvůrce hledal’s ve svých vidinách. Za studeného kdysi vzbuzen rána hrad z pohádky spatřil’s státi v ssutinách. A vše klam jen, přelud, fata morgana! Opuštěn světem, zapomenut druhy, vyhledal’s měkkou náruč svého moře. Za tebou zavřely se vodní kruhy a ke dnu padlo tvoje němé hoře. Já smutek cítím vanout z tvého díla a zdá se mi, že vlny hořekují, že steskem umírá tvá mořská víla a delfínové v jiná moře plují. 24

ARISTIDES.
Atheny zřím dnes s Akropolí vzadu. Pallady přílba, kopí v jase plane, na mysli Aristida zjev mi tane, jenž s hlavou skloněnou jde tiše v radu. Milosti daří bozi jeho díla. V Attiky prsť strom vsadil, div jenž tají, na větvích zlaté plody dozrávají, občanů blaho, bohatství a síla. Pod stromem celý národ vidím státi. Poslední pěvec s věnem duše tklivé, pastevec z Kithaironských hor, jež snivé. Chce lyru svoji v píseň rozehráti, bez tirad rhetorů hold touží vzdáti životu velké práce spravedlivé. 25

AFRODITÉ A MĚSÍC.
Nad Kyprem v noci hvězdy teskně planou, staré Hellady elegie tichá v cypříšů větvích žaluje a vzdychá, pro bohy ztracené a milované. Paprsek měsíce tam hájem bloudí, na torsech mrtvých bohů něco hledá, u Afrodity čarokrásné sedá a ke rtům tiskne se, polibek loudí. A v ucho šeptá jí, žár zdali nový v kamenné tělo zas se vrátí jednou, zda přijde lásky věk, svatý kult Krásy? Bohyně mramorová neodpoví. Paprsek potom hasne, stíny blednou, na vlnách moře jitřní růže hrá si... 26

SLEPEC PŘED SOCHOU FOIBA APOLLONA.
Do síně zasněných antických soch zabloudil nesmělý, pobledlý hoch, na pouti spletitých života cest. Zajal mne vášní svých podivných gest. Jak motýl na vonném květu se chvěl, tykadla jakoby v prstech svých měl. Stejné se pocity vzkřísily v nás; já zrakem zmocnil se čarovných krás, dotykem nervosních prstů svých on. Před námi stál Foibos Apollon! Jak motýl na květu slepec se chvěl, tykadla jakoby v prstech svých měl. Paprsků zlatých jej polila zář. Foiba milostná, přeskvělá tvář,tvář pohlédla do jeho půlnočních niv. Poznal tu božského umění div! Jak motýl na vonném květu se chvěl, tykadla jakoby v prstech svých měl. 27

ŘÍM.
Jak vody kalné plynou dny a noci. Má duše hledí ve snách za obzory k dalekým břehům, za stříbrné hory, zajata v poutech chimerické moci. Řím, koloseum, triumfální brány, z mramoru chrámy zvedají se v kráse, minulost přítomností živou zdá se a ničím času let a země lány. Vznešených patriciů známé tváře,tváře intimním kouzlem planou vnitřní záře a ruce přívětivě vstříc mi kynou. Ve snách těch neznám tísně samotáře, květiny kladu bohům na oltáře a srdce plesá písní Venušinou. 28

OPUŠTĚNÁ KATEDRÁLA.
V kamenných lomech na sta rukou láme, drtí skálu a na sta dlát z ní v přepodivných tvarech kouzlí divy, kariatidy, draci, ďábli rostou pod kladivy, sochaři tesají tu štíhlé sloupy na oltáře, serafů cudná těla, mučedníků svatých tváře. Ve městě lidé staví ku cti boží katedrálu. Přechází dílo věků z ruky otce v ruce syna, tesařů, kameníků černé hemží se tu roje, lešení, lana, páky, jeřáby a kladkostroje skřípají, hučí velkou symfonií práce hudbou, v chaosu lidský výkřik zmlká neúprosnou sudbou a člověk připadá tu jako pouhé stéblo, třtina. Umění zasvěcenci touží po svých šťastných ránech, tu básník štětce tvoří Madonny zjev s Jezulátkem, obrazu odhalení bude pro lid zbožný svátkem, tam zvonař lije zvony, které budou vyzváněti, volati živé, mrtvých želet, mraky rozháněti. Zří architekti vše, jak nakresleno v smělých plánech. Konečně zvonů hudba nad střechy se nese vzhůru, pobožný lid se jako moře rozpoutané vlní, varhany hlasu hromového prostor chrámu plní, záplava světel u Madonny s Jezulátkem plane, ze zraků Matky boží svaté potěšení vane. Te Deum slavné zní jak píseň serafínských kůrů. Nad lesem mramorových vížek léta tiše plují a Čas se dívá barevnými okny v chrámu trakty na velké bohoslužby, skvělé historické akty, církevní sněmy, haeretiků soudy, tajné rady, odcházet vidí v drahém rouše patriarchů řady, 29 zří bílé sarkofágy, andělé kde hořekují. Je svědkem němých slibů, předsevzetí, vnitřních sporů, jak ze srdce se na rty derou mužům, ženám, dětem, a kazatele slyší horlit na hřích jdoucí světem, na zlobu, která v okna šeré katedrály šlehá. Když v svitu věčné lampy půlnoc na oltáře lehá, noc slyší černých mnichů žalné, monotonní sbory. A katedrála stojí jak tvrz nedobytná v boji, jak maják světlonosný v rozbouřeném oceánu, na jehož zeď se vlny ženou silou uraganu, na poplach prudce bije srdce rozhoupaných zvonů. Kdo myslí na modlení v dnešním jarmarečním shonu? Hlas mnichů zaniká, jak volání kdes ve příboji. K nebesům věže, ruce dvědvě, se pozvedají obra. Dnes den svůj slaví rod geheny zavržený Bohem, symboly zla, jež vykouzleny katedrály slohemslohem, kariatidy, dravci, ďábliďábli, s pošklebkem zří dolů na světců, mučedníků, panen zlatou aureolu, na apoštoly lásky, míru, odříkání, dobra. Čas míjí. Zvony zase zahlaholí, světla vzplanou a zbožným lidem zašumí zas stará katedrála. Což touha v duších milionů marně by jen hřála, což setba dobrá žeň by nevydala požehnanou? Hle, Kristus umučený na lid s kříže dolů zírá, jak děl by v lásce své: Kdo ve Mne věří, neumírá! 30

MOZART.
Div Mozartovy prsty tají, pro každý záchvěv duše mají pravdivý tón, tak čistýčistý, ryzí, že dřív než rozplyne se, zmizí, rozpoutá citu moře celé, jež srdce schvátí rozechvělé,rozechvělé do proudu rozbouřených vln. Potlesku salva hřímá sálem, kloní se Mozart v háji palem, vznícený zrak se v světlo dívá, na bílé čelo kadeř splývá, bouřlivá salva roste stále, lid nadšen, volá tónů krále, chce vzdát mu zasloužený hold. Uhasly dávno v sále lampy, maestro sestupuje s rampy, opouští vavříny a květy, snivě se noří ve své světy, jdou těžké dumy jeho hlavou, přemožen efemerní slávou, přitiskne k oknu horkou skráň. 31 Chlad ovívá jej na balkoně, déšť bije v okna monotonně a vítr naříká a skučí, předtucha divná srdce mučí. V tmách noci přízrak vidí: pohřební vůz bez věnců, lidí, za rakví jde jen věrný pes. 32

ADAGIO.
Poslední astry v zámeckém již parku kvetou, ve gloriettu síť pavouci nerušeně pletou, kamenný amor k lávce směle vzpíná luk. Malého střelce nelekám se, lávka kyne, šíp jeho jistě cíle svého,svého že se mine, zaletí někam přes plot do požatých luk. Podzimní vítr zlato hnědé na mne střásá, v korunách holých zbylé listí rve a drásá, podivně naříká si věkovitý dub. A zdá se, že kdos měkkým altem teskně zpívá, že na mne ztraceného mládí přelud kývá, violy d’amour,d’amour že lká někde snivý zvuk. Lašťovky před odletem nad hlavou mi krouží, a duše v vzpomínky se tiché hrouží, zalita teplou vlnou sladkobolných muk. Vše zůstalo tak stejno, nezměněno tady, v basinu vodních najad mramorové vnady i amor, který nevyrostl z dětských let. Háj břízek bílých, topolová alej stinná a socha Danteova, kol níž kopretina mou duši vábí v minulost zas zpět. K zvětralé bráně zvykem starým oči zvedám, zjev bílý před lety jak v oněch místech hledám, kde v bledých barvách svítí sledních aster květ. Je první láska v žití episodou pouhou, zklamanou nadějí i krásnou, marnou touhou, již pohřbí v propast tvrdý, nelítostný svět. 33 A přece k životu se zase křísí, vstává, panenka v bráně šátečkem svým mává, tak hezká jako matinka za mladých let. Po větru list za listem do kraje kams pádí, mé staré lásky přelud duši k stesku svádí, ten úběl tváře, bledé rety, zlatý vlas. Zřím zádumčivézádumčivé, velké, snivé čarozraky, nad nimiž hustých řasů stažené jsou mrakymraky, a v duchu slyším onen milý, vroucí hlas. Mne zavál šírý svět a přišlo zapomnění, rozptýlil všední život,život bílé mlhy snění, zahojil jízvu v srdci chorém vlídný čas. Milenky mrtvé dcerka kol mne kráčí dolů, hoch čeká na ni s žhavou láskou u topolů, tam vzdušné hrady štěstí staví, jak my zas. Za ní se dívám, až mi s očí sejde, zmizí, pohladit vlásky, stisknout ruku nesmím, cizí, v nitru šepce hlas: Vanitatum vanitas! 34

DVORNÍ ŠAŠEK.
Na stupních trůnu,trůnu šašek dvorní ve zracích krále býval blázen, s papouškem, se psy, v jedno házen, dvořané o tom byli svorni, že dovoleno všechno smělci s rolniček hudbou, kotrmelci. S milostí pána v pevném svazku on u nohou mu líně léhal, slabosti jeho chytře šlehal, na tváři idiota masku. On býval mimem každou žilou, jenž první episodu hrával, talent mu v záři žezla zrával a rozvíjel se celou silou dnes v roztomilé komedii a zítra zase v tragedii. On sobě vždycky zvolil roli, intriky hrával bez soutěže, v komice vypadal též svěže, vtip jeho chutnal pepřem, solí. Ve stínu staré citadely na šibenice holých trámech,trámech zkoušel své štěstí v epigramech, v nichž blýskal, jiskřil vtip se skvělý. Kde kat své ruce v hrůze brodil, tam vtip se šibeniční rodil. Havrani střehli jeho Musu, co jedni v něm i ďábla zřeli, 35 druzí se s nimi oň pak přeli. Zjev jeho plašil všecku luzu. Když ministři pak v státní radě strojili lidu nové daně, bavil vždy dámy dvorní za ně v besídce stinné na zahradě, líbával, vonné trhal růže, ledacos blázen provést může – A romanci jim starou zpíval o marných slibech každé lásky, rozkošně rděly se vždy krásky a park se zvolna v stíny skrýval. V komůrce sám když potom býval hrou celodenní zcela znaven, křiklavých cárů šaška zbaven, srovnal svou páteř, v noc se díval, otázku sobě kladl v duchu: Kdo moudřejší je v žití ruchu? Zda ti, již s gestem moudrých chodí, jichž rozum ukryt v kalamáři; ministři, šlechta, bakaláři, či šašek, jenž je za nos vodí. 36

VOLTAIROVA BIBLE.
Nad biblí Voltair svoje dumy spřádá a cítícítí, jak je spoután jeho duch, otázka se mu v myšlenky pak vkrádá, proč lidský rozum v těsný sevřen kruh. Bez ironie, pošklebku a smíchu legendu svatou, plnou kouzla slovslov, o ráji čte i prvních lidí hříchu. Sní encyklopedista, filosof. V zahradě idyllické blaženosti čas krásně plyne bez dnů klopoty a má své dary člověk mnohých ctností, v prostotě nezří ani nahoty. Příroda vlídná jenom vděk má smavý, v ní vládcem všeho dokonalý tvor, tulí se k němu lev i tygr dravý, v přátelství slétá k nohám orel s hor. Obrázek věru rozkošný to ráje docela podle bible svatých slov. A konec oné biblické je báje? Pád prarodičů, hřích a ďábla lov, zlý trest, odplata spravedlivá boží, vyhnání z ráje, srdceryvný ston, života cesta plná trní, hloží, pot krví, hrůza, slzy, bědný skon. Ráj náhle v celé peklo se pak měnímění, Sodoma, Babel, vzlyk, šílený smích, tisíce rtů se křiví v pustém klení, 37 svět kletbou stíhá prarodičů hřích. Proč zlořečí jen? Nezná duše trýzeň, jež peruť má, k světlu se rozletí, po pravdě by svou ztišila žízeň za cenu třeba svého prokletí. Myšlenka smělá s těžkou prací v potu zbuduje zase jednou nový ráj, překoná utrpení, zdolá psotu, rozkvetou stromy, přijde věčný máj. A člověk potom najde zase sebesebe, až osvobozen vzlétne jeho duch, nad hlavou duhu svou mu sklene nebe, až volný půjde brázdou v ruce pluh. A Voltair do mlh zadívá se chvíli, neklidný duch snad skolébán je v snech, hlava se těžká na prsa mu schýlí a se rtů po tichu unikne vzdech: „Pramáti Evo, dík můj, požehnání, utrhlas první zlatý, sladký plod, přineslas světu ovoce poznání za bible ráj, jejž ztratil lidský rod. 38

MALÝ KOMEDIANT.
Zelený vozík, starý koník chorý, opička, pes, inventář vetchý, sporý, hlad a smích! Potulný to cirkus pravý! Na návsi, jak by dnes byl velký svátek, rachotí buben, vrčí kolovrátek a starý šašek kotrmelci baví diváků hlouček, kteří štváni nudou, produkcí přišli rozesmát se chudou. Ve voze leží Pedro kučeravý! Maličký Pedro svého cirku pýcha, ve tmavém voze naříká a vzdychá, hlavička že ho kučeravá pálí. V horečce,horečce kdes se na provaze vidí, zdá se mu, pochvalu jak klidí, a v uších zní mu potlesk neustálý. Poznává sladká, lichotivá slova, publikum ven ho volá znova, znova. Horečný těžký sen ho klame, šálí. Myšlenky divé v hlavě se mu rojí, povstává s lože, v pestrý šat se strojí a v kolo poskokem,poskokem jak jindy běží. Zrak z důlků tmavých divně tak mu svítí a nemoc zhoubná tvář mu nachem nítí, že starý šašek poznává jej stěží. Po žerdi hbitě Pedro výše stoupá, za chvíli se pak na provaze houpá v závratné výši hostelíčkakostelíčka s věží. 39 V obdivu nikdo nevydá ni hlásku a každý trne, život dán jak v sázku; nešťastný krok a komediant zhyne. V tom Pedro spatří přelud jakýs dole, krvavékrvavá růže v rukou jemu kyne. V tvář matky dávno mrtvé,mrtvé Pedro hledí a neví, že tu nad střechami sedí. Máť volá. Skočil. Smrt ho v náruč vine. Zelený vozík, starý koník chorý, opička, pes, inventář vetchý, sporý, hlad a pláč. Potulný to cirkus pravý! Na návsi přestal býti velký svátek, umuklumlkl buben, ztichl kolovrátek, starého šaška pláč zní usedavý, diváků hlouček rozchází se v zmatku, novina hrozná jde od statku k statku: Na zemi mrtev Pedro kučeravý! 40

ALONS ENFANTS!
Rachotí buben, polnice zaléhá v ryk, to rudá vlna se valí, vítězný dav, v nesmírné moře slévá se tisíce hlav, burácí bouře, slyšeti píseň a křik. Ku předupředu, děti! Revoluce volá v šik! Dnes slaví pomsta své orgie kvas a hod. Lešení z trámů, stinadla silhueta k obloze trčí a komunardů četa provází markýze, kterého starý rod odsoudil k smrti trbunáltribunál a sansculot. A markýz směle hledíhledí, o to není spor. Zdá se, že pevně stojí nad zmatku vírem, bez bázně,bázně že zůstal pyšným kavalírem. Lid nechce zříti,zříti vyzývavost, pýchu, vzdor, pošklebek,pošklebek ale markýzovi křívíkřiví ret. Výsady čím jsoujsou, privilegia stavů? Řád starý padá a nový rodí svět, lilie bílá zlomena, bourbonský květ. Boj vzplanul velký za lepší zítřek davu. Jen ku předupředu, děti! Vemte si tu hlavu! Rachotí buben, polnice zaléhá v ryk, to rudá vlna se valí, vítězný dav, v nesmírné moře slévá se tisíce hlav, burácí bouře, slyšeti píseň a křik. Ku předupředu, děti! Revoluce volá v šik! 41

VYHNANEC.
Co v světě hledáš s lyrou svousvou, barde? Kdo slyší tě tesknou píseň pěti, kdo chápe ryvnou bolest tvou, žal? Píseň ti vrací ozvěna skal! Co můžeš dátidáti, potulný barde? Ve strunách lyry máš věno celé: Iluse, touhy, naděje, sny! Jiné si věno žádají dny. Poslouchej cinkot dukátůdukátů, barde! Dukáty zvoní ohnivé, skvělé, toť hudba doby pro lidský sluch – třeba v ní nebyl básnický duch. Odlož svou lyrulyru, potulný barde! Vymřely dáno blouznivé děti, jimž k srdci mluvil zlatých strun sten – dnešní svět rodí kupčíky jen. 42

EPILOG. (K své padesátce.)
Let padesát dovršených dnes jsem prožil. Co život? Moře bolu a pár šťastných chvil! Nezešedivěl dosud ani černý vlas a hřbet se neohnul jak přede žněmi klas, však leta přešla. Prchlo mládí. Vem to ďas! Jen plamen nadšení,nadšení když v prsou neuhas’ a touha,touha s těmi, kteří křivdu trpí, jít a vrátit se buď na štítuštítu, neb v ruce štít. Kéž ruka moje ještě nepozbude sil, chci držet pevně kord, bych dál se čestně bil za pravdu, krásu, volnost, rovnost, bratrství, jak ukládá mi velké vlasti dědictví. 43 OBSAH:
Podzimní píseň. Matčina láska. Křídla. Nálada. Mír. Píseň. Píseň zvonařova. Polární Graal. Nocturno. Oči. Suché věnce. Slavičí píseň. Čekanka. Benátky. Poupátko. Člověk. Bolest. Porculánová soška. Amorosa. Před Knüpferovým obrazem. Aristides. Afrodité a měsíc. Slepec před sochou Foiba Apollona. Řím. Opuštěná kathedrála. Mozart. 45 Adagio. Dvorní šašek. Voltairova bible. Malý komediant. Alons enfants! Vyhnanec. Epilog.
46 OD TÉHOŽ AUTORA:
Několik slov ke Goetheově produkci literární. Praha 1901. Snivá láska. Tragedie duší. Praha 1902. Štěstí světla. Novella. Praha 1902. Vilém Hauf. Studie. Praha 1903. Spása. Drama o 3 jednáních. Praha 1904. Cena slávy. Praha 1904. (Provozováno po prvé dne 12. prosince 1905 ve Švandově divadle na Smíchově.) Karel Havlíček Borovský. Studie. Kutná Hora 1906. Za cizí vinu. Drama o 1.1 aktu s dohrou. Praha 1906. Jen ta a žádná jiná. Veselá hra lidová o 3 jednáních. Praha 1907. Ve tmách života. Tři dramatické etudy. Sphinga – S očima zavřenýma navždy – Království temnot. Praha 1908. Hetaira. Mythický sensen. I. a II. vydání. Praha 1908, Pacov 1916. Písně samotáře. Básně. Praha 1910. Erotovy úsměvy. Básně. Praha 1911. Svatohelenský prometheus. Lyrikovy glosy na list z dějin Francie. Praha 1912. Zlatý horizont. Epická báseň. Olomouc 1912. Kupidovy hry. Povídky. Pacov 1918. Víra v život. Román. Praha 1920. Hledající lidstvo. Kulturně psychologická studie. I.I. a II. vyd. (S předmluvou univ. prof. dr. J. Velenovského.) Praha 1922.
[47] V Praze 1928.
E: lp; 2007 [48]