MOZART.

Arnošt Czechenherzu

MOZART.
Div Mozartovy prsty tají, pro každý záchvěv duše mají pravdivý tón, tak čistýčistý, ryzí, že dřív než rozplyne se, zmizí, rozpoutá citu moře celé, jež srdce schvátí rozechvělé,rozechvělé do proudu rozbouřených vln. Potlesku salva hřímá sálem, kloní se Mozart v háji palem, vznícený zrak se v světlo dívá, na bílé čelo kadeř splývá, bouřlivá salva roste stále, lid nadšen, volá tónů krále, chce vzdát mu zasloužený hold. Uhasly dávno v sále lampy, maestro sestupuje s rampy, opouští vavříny a květy, snivě se noří ve své světy, jdou těžké dumy jeho hlavou, přemožen efemerní slávou, přitiskne k oknu horkou skráň. 31 Chlad ovívá jej na balkoně, déšť bije v okna monotonně a vítr naříká a skučí, předtucha divná srdce mučí. V tmách noci přízrak vidí: pohřební vůz bez věnců, lidí, za rakví jde jen věrný pes. 32