VOLTAIROVA BIBLE.

Arnošt Czechenherzu

VOLTAIROVA BIBLE.
Nad biblí Voltair svoje dumy spřádá a cítícítí, jak je spoután jeho duch, otázka se mu v myšlenky pak vkrádá, proč lidský rozum v těsný sevřen kruh. Bez ironie, pošklebku a smíchu legendu svatou, plnou kouzla slovslov, o ráji čte i prvních lidí hříchu. Sní encyklopedista, filosof. V zahradě idyllické blaženosti čas krásně plyne bez dnů klopoty a má své dary člověk mnohých ctností, v prostotě nezří ani nahoty. Příroda vlídná jenom vděk má smavý, v ní vládcem všeho dokonalý tvor, tulí se k němu lev i tygr dravý, v přátelství slétá k nohám orel s hor. Obrázek věru rozkošný to ráje docela podle bible svatých slov. A konec oné biblické je báje? Pád prarodičů, hřích a ďábla lov, zlý trest, odplata spravedlivá boží, vyhnání z ráje, srdceryvný ston, života cesta plná trní, hloží, pot krví, hrůza, slzy, bědný skon. Ráj náhle v celé peklo se pak měnímění, Sodoma, Babel, vzlyk, šílený smích, tisíce rtů se křiví v pustém klení, 37 svět kletbou stíhá prarodičů hřích. Proč zlořečí jen? Nezná duše trýzeň, jež peruť má, k světlu se rozletí, po pravdě by svou ztišila žízeň za cenu třeba svého prokletí. Myšlenka smělá s těžkou prací v potu zbuduje zase jednou nový ráj, překoná utrpení, zdolá psotu, rozkvetou stromy, přijde věčný máj. A člověk potom najde zase sebesebe, až osvobozen vzlétne jeho duch, nad hlavou duhu svou mu sklene nebe, až volný půjde brázdou v ruce pluh. A Voltair do mlh zadívá se chvíli, neklidný duch snad skolébán je v snech, hlava se těžká na prsa mu schýlí a se rtů po tichu unikne vzdech: „Pramáti Evo, dík můj, požehnání, utrhlas první zlatý, sladký plod, přineslas světu ovoce poznání za bible ráj, jejž ztratil lidský rod. 38

Básně v knize Podzimní píseň: