ADAGIO.

Arnošt Czechenherzu

ADAGIO.
Poslední astry v zámeckém již parku kvetou, ve gloriettu síť pavouci nerušeně pletou, kamenný amor k lávce směle vzpíná luk. Malého střelce nelekám se, lávka kyne, šíp jeho jistě cíle svého,svého že se mine, zaletí někam přes plot do požatých luk. Podzimní vítr zlato hnědé na mne střásá, v korunách holých zbylé listí rve a drásá, podivně naříká si věkovitý dub. A zdá se, že kdos měkkým altem teskně zpívá, že na mne ztraceného mládí přelud kývá, violy d’amour,d’amour že lká někde snivý zvuk. Lašťovky před odletem nad hlavou mi krouží, a duše v vzpomínky se tiché hrouží, zalita teplou vlnou sladkobolných muk. Vše zůstalo tak stejno, nezměněno tady, v basinu vodních najad mramorové vnady i amor, který nevyrostl z dětských let. Háj břízek bílých, topolová alej stinná a socha Danteova, kol níž kopretina mou duši vábí v minulost zas zpět. K zvětralé bráně zvykem starým oči zvedám, zjev bílý před lety jak v oněch místech hledám, kde v bledých barvách svítí sledních aster květ. Je první láska v žití episodou pouhou, zklamanou nadějí i krásnou, marnou touhou, již pohřbí v propast tvrdý, nelítostný svět. 33 A přece k životu se zase křísí, vstává, panenka v bráně šátečkem svým mává, tak hezká jako matinka za mladých let. Po větru list za listem do kraje kams pádí, mé staré lásky přelud duši k stesku svádí, ten úběl tváře, bledé rety, zlatý vlas. Zřím zádumčivézádumčivé, velké, snivé čarozraky, nad nimiž hustých řasů stažené jsou mrakymraky, a v duchu slyším onen milý, vroucí hlas. Mne zavál šírý svět a přišlo zapomnění, rozptýlil všední život,život bílé mlhy snění, zahojil jízvu v srdci chorém vlídný čas. Milenky mrtvé dcerka kol mne kráčí dolů, hoch čeká na ni s žhavou láskou u topolů, tam vzdušné hrady štěstí staví, jak my zas. Za ní se dívám, až mi s očí sejde, zmizí, pohladit vlásky, stisknout ruku nesmím, cizí, v nitru šepce hlas: Vanitatum vanitas! 34

Básně v knize Podzimní píseň: