OPUŠTĚNÁ KATEDRÁLA.
V kamenných lomech na sta rukou láme, drtí skálu
a na sta dlát z ní v přepodivných tvarech kouzlí divy,
kariatidy, draci, ďábli rostou pod kladivy,
sochaři tesají tu štíhlé sloupy na oltáře,
serafů cudná těla, mučedníků svatých tváře.
Ve městě lidé staví ku cti boží katedrálu.
Přechází dílo věků z ruky otce v ruce syna,
tesařů, kameníků černé hemží se tu roje,
lešení, lana, páky, jeřáby a kladkostroje
skřípají, hučí velkou symfonií práce hudbou,
v chaosu lidský výkřik zmlká neúprosnou sudbou
a člověk připadá tu jako pouhé stéblo, třtina.
Umění zasvěcenci touží po svých šťastných ránech,
tu básník štětce tvoří Madonny zjev s Jezulátkem,
obrazu odhalení bude pro lid zbožný svátkem,
tam zvonař lije zvony, které budou vyzváněti,
volati živé, mrtvých želet, mraky rozháněti.
Zří architekti vše, jak nakresleno v smělých plánech.
Konečně zvonů hudba nad střechy se nese vzhůru,
pobožný lid se jako moře rozpoutané vlní,
varhany hlasu hromového prostor chrámu plní,
záplava světel u Madonny s Jezulátkem plane,
ze zraků Matky boží svaté potěšení vane.
Te Deum slavné zní jak píseň serafínských kůrů.
Nad lesem mramorových vížek léta tiše plují
a Čas se dívá barevnými okny v chrámu trakty
na velké bohoslužby, skvělé historické akty,
církevní sněmy, haeretiků soudy, tajné rady,
odcházet vidí v drahém rouše patriarchů řady,
29
zří bílé sarkofágy, andělé kde hořekují.
Je svědkem němých slibů, předsevzetí, vnitřních sporů,
jak ze srdce se na rty derou mužům, ženám, dětem,
a kazatele slyší horlit na hřích jdoucí světem,
na zlobu, která v okna šeré katedrály šlehá.
Když v svitu věčné lampy půlnoc na oltáře lehá,
noc slyší černých mnichů žalné, monotonní sbory.
A katedrála stojí jak tvrz nedobytná v boji,
jak maják světlonosný v rozbouřeném oceánu,
na jehož zeď se vlny ženou silou uraganu,
na poplach prudce bije srdce rozhoupaných zvonů.
Kdo myslí na modlení v dnešním jarmarečním shonu?
Hlas mnichů zaniká, jak volání kdes ve příboji.
K nebesům věže, ruce dvědvě, se pozvedají obra.
Dnes den svůj slaví rod geheny zavržený Bohem,
symboly zla, jež vykouzleny katedrály slohemslohem,
kariatidy, dravci, ďábliďábli, s pošklebkem zří dolů
na světců, mučedníků, panen zlatou aureolu,
na apoštoly lásky, míru, odříkání, dobra.
Čas míjí. Zvony zase zahlaholí, světla vzplanou
a zbožným lidem zašumí zas stará katedrála.
Což touha v duších milionů marně by jen hřála,
což setba dobrá žeň by nevydala požehnanou?
Hle, Kristus umučený na lid s kříže dolů zírá,
jak děl by v lásce své: Kdo ve Mne věří, neumírá!
30