Almanach na oslavu 25letého trvání Akademicko-čtenářského spolku pražského (1874)

1849-1874, Svatopluk Čech, R. E. Jamot, Josef Kolář, Miroslav Krajník, Antal Stašek, Jaroslav Goll, Jaroslav Vrchlický, Jan Nosek-Zádvorský, Bohumil Havlasa, Vítězslav Hálek, Ferdinand Schulz, Adolf Heyduk, Karel Motejl-Lomnický, Bohuslav Čermák, Josef Václav Sládek, August Bedřich Kokoška

Diplomatická verze Ediční verze
ALMANAH
[I] ALMANAH
NA OSLAVU 25LETÉHO TRVÁNÍ
AKADEMICKÉHO-ČTENÁŘSKÉHO SPOLKU PRAŽSKÉHO 1849–1874
V PRAZE NÁKLADEM KNIHKUPECTVÍ DRA. GRÉGRA & FERD. DATTLA. 1874
[III] Tiskem dra. Edv. Grégra v Praze 1874.
[IV]
PROLOG
k slavnostnímu představení v předvečer slavnosti pětadvacetiletého jubilea
AKADEMICKÉHO-ČTENÁŘSKÉHO SPOLKU
dne 23. května 1873.
SEN.
[V] (Minulost, Přítomnost a Budoucnost vznášejí se před spícím jinochem.)
MINULOST.
Kouzelníku sne, mým budiž sluhou! Nad propastí času pestrý most mládci vystav obraznosti duhou, ať mne spatří – hrdou minulost! V loktech mých ať zapomene stesků, přítomnosti zjevů nechutných, nechať okřeje v mé slávy blesku, v lomozu mých dějů mohutných! Nech se zamihne mu kolem čela králů bohatýrských řada skvělá, starci vážní, libé krasavice, hrdých mužů davy železné, divokých tu bitev blýskavice, [VII] obrazy tu míru líbezné; sluch ať naplní mu zpěvy hlasné, zlatých strun a číší zvuky jasné, rachocení bubnů, ořů depty, kmetů v radě shromážděných šepty, mnichů žalmy, hlahol sedání, mistrů důvtipných se hádáníhádání. – Až pak náhle bouře neslýchaná v ucho jeho hromem udeří, zrak mu zastře tíseň pomíchaná,pomíchaná kol a zbraní, hřív a kadeří, divou spoustou kalichy se blyští a řad vozů rozmetá a tříští návalem svým prudkým národy; na něm tlupa hrdin v prosté říze, s mečem lesklým na odrané knize, prozpěvuje píseň svobody. Naslouchá svět celý – jedva dýše – této písni, jejímž hlaholem obrovské se zachvívají říše, národy a země kolkolem, před níž vojska skvělá, neobhledná prchají jak ustrašený brav, před níž césar hrdopyšný bledna v neplatný se choulí zlatohlav, před níž hrdá tiara se třese. VIII Drahnou dobu vítězně se nese krajinami všemi, plní zem, zčeřuje až dalných moří lem; ale žel! již slábne blíž i dále, smutně doznívá i tichne v mále tam, kde v jezerech se obzírá šerých Tater zástup velkolepý, ještě v dalné ukrajinské stepi zazněla – pak navždy umírá. Viděla jsem, běda! jak se vrhli na zem tuto vrahů zástupy, a jak s čela korunu jí strhli oděvše ji v roucho potupy, jak jí v posměch do sirého klínu pohodili lebky velkých synů; slyšela, jak v její pád a skon zakvílel posvátný týnský zvon. Všechno pokleslo. Já sama čněla z rozvalin těch skrání přeskvělou, píseň slávy tichounko jsem pěla nad pradědů lebkou zetlelou, v níž duch velký nedosnil svou dumu, nedoletí v cíl svůj vysoký. Však tou písní ve stoletém rumu zbudila jsem věštce, proroky, mluvila k nim slovy kamenů, IX bílých kostí řečí drkotavou, že se zdvihli s ozářenou hlavou v zanícení svatém plamenu, hlasem velkým volali v tu dobu a lid uslyšel i povstal z hrobu. PŘÍTOMNOST.
Díky za báseň, již veršem plynným pěješ do větru! Můj střídmý věk pěkně vázanou ji k básním jiným v zaprášený hodí výklenek. K čemu platná žebravému vnuku dědů závěť, zlatem napsaná, když mu dědictvím z té slávy hluku zbyla jen ta blána zedraná?! Nech je tlíti na rezavém meči, lebky pradědů! Jich němé řeči nerozumí věk náš střízlivý; útrpně jen rety zakřiví nad tím, co si do praporů psali, a zač válčili, zač umírali. Hleď! jájá, přítomnosťpřítomnosť, mám jiné tahy, jinou povahu a jiné snahy, střízlivější dumy skráň mi plní, bledší prapor nad hlavou se vlní. X Nebaví mne třpytné hračky tvé, kalichy a meče, korouhve, tužby plamenné a jaré vzlety, nadšení, jímž zrak tvůj plápolá, – poesie blyštivé ty cety se sebe jsem strhla do kola. A teď bledá, bez touhy a snění, ve hrobovém klidu přesycení.přesycení, okem chladným, přimhouřeným líně, nepřístupným jiskře nadšení na svém šedém, suchopárném klíně v trpasličí zírám hemžení lidstva chabého, jež na rtu chlubném, právo majíc, lidskosť, svobodu, za verbýřským potácí se bubnem opojeno vraždou národů, kteréž hlavu spokojeně níží pod otročím bičem ke své rýži, jehož pustý hlahol, ryk a šum sobectví slyš! evangelium; v tento velký trh, kde všechno zbožím: mužů síla, dívek lahoda, družba, láska, vlasť i svoboda, nebes říš i s věčným trůnem božím; v tyto davy s lakotnými hledy šarlatánů víry, práva, vědy, XI smějících se sobě augurů; jak ty loutky kývají se, vrtí tancem požitku, až ruka smrti navleká je řadou na šňůru, jak se vše to bídně třepetá na nitkách, jež cuchá, rozpletá zlata démon drápem bleskotavým – zívajíc tím divadlem se bavím. A to pusté, neuchvatné nyní v poetické jímáš otěže, sestro blouznivá? Kdy prósy jíní pokrývá i hlavu mládeže? Marná snaha! K těmto nepřicházej se snem slávy, cnosti, svobody, zvučný kov jen do dlaní jim házej, těžká věna, tučné důchody. Nadšení již zhasly krby žárné a svět šedý obestírá dým; blátivý ten kolos chladne, stárne, člověčenstvo chladne, stárne s ním. BUDOUCNOST.
Umlkni již, prorokyně lichá! Necítíš-li svěžích vánků dech, příští vesny pozdravení tichá, jejíž květ mi pučí na ňadrech? XII Ovšem roztříštila’s svými šípy stromy báječné, posvátné lípy, v jejichž stínu mnohý sníval věk; nyní v poušti, bez vůně a chladu,chladu klesáš prázdna útěchy a ladu pod břemenem trapných myšlenek. Avšak mineš, ochablosti chvíle, kdy duch lidstva trudem unaven spustil s oka vznešené své cíle, víry v ně i v sebe pozbaven – vstaneť zase v jarobujné síle, uchvátí zas odložené kopí a svých jasných praporů se chopí. Záhy již v to mrtvé vedro tvoje bouře zaburácí, prudké boje, svět se zatřese až do stěžejů tisícerých zbraní třeskotem, pádným krokem velkolepých dějů, ženoucích se divým překotem: ale z toho zápasu a varu, úžasného duchů rozkolu, vyjde lidstvo v očištěném tvaru v krásnějšího slunce plápolu, nová světa báseň, vláhou sytá, jará, líbezná,líbezná jak Afrodita. Ne již s přilbou na urputné skráni, XIII s brněním na hrudi svářivé, ale vábná, v libém usmívání v ducha vyjde zbroji zářivé, v čele krásy květ a blahé snění, v oku nové víry zanícení. Hleď! tam z očí přečetných se blyští jiskrou nadšení to jaro příští: shromáždilyť se tu valné sbory, aby přes nečisté proudy tvé, snahy nízké, malicherné spory pravice si stiskly bratrské, pobídly se ku zdvojené píli na té dráze k zářivému cíli, k němuž upírá se oko všech: by ten národ, vrahů zlomiv důtky, zableskl se znovu v národech, ne již mečem přes hroby a ssutky, ale ducha velikými skutky! Hle toť sémě, z něhož vzejde strom, obsypaný krásným květem ducha, jehož listí vichr nepocuchá, jehož kmenem nezatřese hrom, v jehož stínu pravnuk zaplesá. Vláhu svou mu dejtedejte, nebesa, popřejte, ať v novém světa jaru této země lípa v květech svých XIV vytýčí se mocně, v lepém tvaru v popředí svých sester slovanských, popřejte, by záblesk štěstí nový, by ten krásný, velkolepý sen, jejž tu odestírám jinochovi, krásněji byl starci vyplněn! (V pozadí objevuje se v plné záři vycházejícího slunce matka Sláva, žehnajíc volné, šťastné Čechii, kolem níž se kupí geniové věd a umění. Jinoch, probudiv se, s vytrženým okem vztahuje k obrazu ruce.)
Svatopluk Čech.
XV Z TŮNĚ NA RYBNÍK.
R. E. Jamot.
Lesklá dennice vybledla. Za horami na východě, v přižloutlé mlze, zaleskl se první oslňující paprslek, za ním hned pruh a slunce počalo v celé své záři vystupovat. Křepelka umlkla v mladé ledva vymetavší pšenici a z bujného jetele vylít’ skřivan. V jednom zpěvu do modrého vzdušna. Po lukách se budí nový život. Den před tím po západu slunce zavál vítr a z jabloní i hruší v aleji u silnice sypaly se poslední zbytky bílých a narůžovělých květů k zemi, rovné hvězdičkám padajícího sněhu. Kotouče prachu se pozvednuly; vítr přinesl je jako mrak vysoký na louky. Zde mu opadla síla a drobný písek a prach usadil se po květech i listech. Vypadalo to všechno unavené, jako v umírání.
[1] Teprve nyní loučící se dennice vyvolala na každém lístku a kalichu hojné krůpěje rosy a ty smyly unavení. Černožlutý čmelák vylezl za šera ještě, při prvním paprsku slunečním, z meze, svého domova a s bučením odletěl. Toulal se, klikatě lítal nad lukami, usadil se na bílém jeteli a ssál med. Kdo by ho byl zrakem i krokem sledoval, byl by zastavil se u malého potoka, středem plochých oněch luk líně se ploužícího. Však pozorně!... Hle, slyšeti od vody píštící zvuky. Naději se, ze jste zvědavi a tu střežiti se dlužno hřmotu. Kroky v trávě šelestí, tam je suchý proutek; pod nohou se láme s chrastotem, kapka vody vystřikující budí šelesť, všude nebezpečí, že se zvědavec oloupí o bezprostřední pohled na kus života v samotě této se vyvinujícího. Konečně! Ruka rozhrnula několik žlutých proutků vrby a před okem prostírá se malá tůně, již byl svěží potůček během mnoha let zatáčením se v lukách vyhroužil. Je ze všech stran křovím ohraničena, na druhé straně, u samého břehu, viděti několik puškvorců. Voda je průzračná, viděti dole na zemi oblázky a chvílí i některý temné kroužkovaný hřbet malého okounka jako střela sem tam plovoucího.
2 Na hladině, hle, divoká kachna s malou rodinou, prostřenou pohodlně na tiché vodě. Jsou v stínu. Stará pohružuje zadumčivě, beze zvuku, hlavu svou do vody kolikrát tak hluboko, že až kolmo s ostatním tělem na hladině se nalézá. Hledá potravu. Některého hlemejždě dole v bahně; rybkou, měkkou mřenkou také nepovrhne. Mladé si hrají. Pohlížejí na malého černého broučka, hbité kruhy na vodě dělajícího. Je jim divno, že tak drobným a přece se tak bystře krouží. „Udělám si s ním známost,“ pomyslilo si as jedno kachně, kloflo po něm nemotorným zobáčkem a brouček – v témž okamžiku zmizel pod vodou. Již na něj zase zapomněly. Zlatě zelená muška nad vodou jest novým předmětem podivu jejich. Všechny plovou ve sboru, směrem, jímž muška letí, avšak muška béře se směle ve výši přes břeh k vrbě, a kachňata s nářkem zvedají krčky u nepřístupného břehu. Stará si hry jejich valně nevšímá; co k ní všechny s nářkem plovou, vrazila náhle do trávy v břehu, udělala bystrý pohyb zobákem, a již vynáší malou zelenou žabku. Ted’ teprvé budí se v ní cit mateřský. Plove mezi děti, dělí se s nimi, tahá je mezi sebou, o drobná sousta se 3 rvou, honí se – jde to do nekonečna. Voda kolem nich se vlní, kruhy vln šíří se na všechny strany, až nejkrajnější na samý břeh dorazily... Tu padnul první paprslek ranního slunce úzkým pruhem na tůni. Stará několikráte se ještě ponořila, ale vidouc skorem celou tůni oslněnu, plove v čele malého zástupu svého k mělkému místu písčitému, přecházejícímu znenáhla v samý břeh. Již vystoupily do trávy. Batolí se v ní, ohýbajíce měkkou trávu, mladé naříkají, stará vede je mlčky k husté křovině – potoční vrbě. Je to otčina mladých kachňat Vyhloubené místo, v suché trávě několik pírek, věru to spartánská skromnost. Hnízdo samo je ode všad ukryto. Vysoká tráva se širokými listy, jako pentlicemi, plazící se lilek – to jsou stěny zevnější, pro oko neproniknutelné, jedině cesta k vodě je volná. Několik skořápek z vajec, okolo pohozených, svědčí o nekanonickém dosud stáří kachňat. Stará usedla. Mladé špinavě nažloutlé, tlačí se kolem ní, nejvíc okolo krku. Přes malá očka jim přechází chvílí kalná blánka... Na louce vyssálo z nenáhla slunce i poslední krupěj rosy. V suchém mechu vyrážejí 4 poupata aksamitového protěže. Žluté pryskyřníky, jimiž jsou louky posety, bují jako žlutý mrak. „Je v nich jed,“ říkají sekáči. „Nevycházej do louky takové s bosou nohou,“ zní jejich naučení. Noha zčervená, naběhne; sám pán bůh ví, co v nich za „sílu“. V trávě na místě poněkud sušším ukryl skřivan své hnízdo. Z špinavě bílých, hnědě kropenatých vajec již se vyklubala mláďata. Samička na nich dosud sedí, neodbylať ještě desátá, doba to, kdy ptačí samečkové skoro všech rodin v nepříjemný úkol sezení se uvazují. Žlutý strnad zpívá: „Sedláče, sedláče kdybysi...“ a sedí na křovině, také u potoka; do nízké olšiny upevnil hnízdo své s fialově kropenatými vajíčky. Šedá, veliká pěnice, hlučný, výtečný náš zpěvák, střeží děti své na blízké mezi, v šípku, pod prostými narůžovělými květy. Snad spojuje půvabný zpěv prostého těla svého s půvabnou vůní prostého květu plané růže; rovný s rovným. Červenka ukryla svá zeleně skvrnitá vajíčka v jalovci silném, našedši i tu mezi ostrým jehličím hostinný domov. Jediná sýkora zaběhla do dutiny stromu aneb kde to možné bylo, do suchého jilu pobořené zídky některé. Sýkora 5 je pták konservativní; kde sídlil praotec, sídlil otec, tam také syn své hnízdo uložil. Baží-li po jistotě, lépe se ukryti nemohli. Znám vyhnilou třešni, kde podle podání nejméně čtyřicet roků zvláštní malý druh sýkorek své hnízdo má. Kos rozbil si stánek v doubravě. V hustém, svěžím zeleném listí mladého doubku, nízko nad zemí, spředl a setkal hnízdo svoje. Drozd po vysokých smrčinách a jedlích, na osluněném místě vysokého boru. Žluva vyklovala do dutého stromu otvor, vycpala ho suchým listím a travou a teď vítá každého vetřelce karminová hlava její, silným zobákem ozbrojená. Každý tak, jak jej neviditelná, věčná matka od věků byla naučila. Za hlubokého klidu zašuměla náhle tráva ve vysokém břehu blízko nad tůní. Tráva ta ukrývá na jistém místě v břehu otvor k doupěti staré lasičky. Šumot onen byl také touto vzbuzen. Sotva vylezla, posadila se na zadní nožky, přední pozvedla zároveň s tělem do výše. Bylo viděti bílé její bříško. Chvíli stála, větřila po každém podezřelejším zašumění, ale že ani stín nebezpečí nikde nehrozil, utíkala po vodě dolů dosti potichu. U kachního hnízda se zastavila. Ví dobře, že v rayonu jejím kachny hnízdí, ba odnesla také již před tím dvé vajec, avšak co jsou 6 mláďata na světe, není s to, aby něčeho docílila. Stará stala se příliš ostražitou, i tentokráte syčením svým ji zaplašila. Lasice ustoupla. Mnohý by se horšil, utrpí-li takovou morální porážku, ale lasička nemá tak útlého svědomí. V nejlepším humóru skočila si dále na louku do nižší trávy a hrála si. Jako vítr skákala přes malé hromádky země, jež krtek byl nahodil, pak zase do kolečka, hned na to rovně, jako by byla úřadníkem, dělajícím k vůli zdraví nutné pohyby. V tom zaslechla šumění vodní trávy u potoka – jeden skok postranní a již uháněla k místu tomu mělkou strouhou. Plížila se na to pozorně, a zase jeden skok a již uhání s malou myškou v zubech zpět do louky. Na výsluní ji pustila; honila se za ní, chytla ji, zase pustila – hrála si s ní jako kočky činiti ve zvyku mívají. Teprvé po hodné chvíli, když utýraná myška dokonávala, dala se do jídla. Přes ni mihnul se po zemi černý stín, leč ona se vyrušiti nedala. Vesloval to divoký kačer ve vzduchu s nataženým krkem, ale o tom věděla dobře, že jí neuškodí. Po dlouhé chvíli teprvé dala se na další cestu; my za kačerem. Hle, již se snížil. Vždy více, teď náhle zapadá u onoho místa, kam byl před chvílí sledoval 7 zrak celou rodinu. Jistě to otec rodiny, snad z výletu se vracející. Cesta jeho aspoň je nejasná. Chvíli bylo ticho v křovině, pak se vznesl opět kačer do výše nesa cosi v zobáku. Slunce pravda oslňuje zrak, přece však nevadí, aby nebylo lze poznati v neseném předmětu jedno z kachňat. Drží je zobákem za kožku a peří, právě v místech těch, kde krk v záda přechází. Je mrtvé? Není, krk má vzhůru a kdyby bylo mrtvé, visel by dolů bez vlády. Divné. Hle, letí s ním k rybníku asi čtvrt hodiny cesty vzdálenému; kdo je na blízku, může viděti, jak právě klesá kačer k zemi a pouští mládě na vodu. Mládě plove, běduje žalostně; kačer se však ani nezastaví, hned letí zase zpět do křoviny, zase vynáší jedno, nese je k rybníku a klade na vodu k prvnímu osamělému kachněti. Mláďata zůstala, kačer jde opět nazpět. Na rybníku je pěkně. Vysoká rdesna s růžovými klasy stojí v kupě v samé vodě. U hráze je hojně sítiny, u luk zase ostrá tráva a duté stonky přesliček. Jediný ptáček zde poletuje. Malý, šedý, je to rákosníček. Mlčky sedí na kameni u hráze. Před chvílí vyletěl z chumáče rdesen. Pohlíží 8 zadumčivě na kachňata s nářkem po vodě plovoucí. Kačer přinesl zase jedno a zase jde zpět. Rákosníček poodletěl z hráze, cvrliknul, sednul na jeden z růžových klasů, zase jde dál, mlčelivě – jako by byl zakletou nějakou vodní vílou. A vede také tuhý život zde na té vodě. Jen někdy jej vyruší čejky po okolních lukách pokřikující, anebo vrány přes rybník táhnoucí aneb veliká volavka přiletěvší z výše svým těžkopádným namáhavým letem a sedající u hráze, aby ulovila některého kapříka neprozřetelně až ku hrází na povrch se přiblíživšího. Jako by byl pták ten věrným němým svědkem, ba vyzvědačem tajného života opeřené družiny vodní a bahenní. Zase nové vyrušení. Teď přiletěli na rybník oba, kačer i kachna, nesoucí každý po mláděti v zobáku, sedli a již plovou oba obklopeni kachňaty, na dřívější opuštění si stěžujícími. Výlet kačerův již je jasným. Šel vyhledat trvalé sídlo pro rodinu. Ale kachňata na vzdálenou cestu pěšky vydati se nemohla, letěti neznají, proto přinucen byl kačer na rybník je odnášeti, stará stále tenčící se družstvo střežila u potoka, poslední dvě kachňata odnesli najednou.
9 Teď plovou do hustější trávy, chvíli ještě, a již zmizeli oku. Šedý ptáček sedá opět na růžový klas. Slunce zrcadlí se oslňující září na tiché hladině, a od luk zní mocné bzučení včel med hledajících. Bylo krásné jarní jitro.
10
NEŠŤASTNÁ RODINA.
Josef Kolář.
Sedí vdova, zahalená smutkem, pohřížená v nevýslovné hoře... Mlčky sedí, jako na přestole, v dědičném svém starodávném sídle; vážně hledí s čelem zamyšleným, na němž skví se vínek majestátu. Rouška smutku halí její líce, ubledlé, leč ušlechtile krásné, a v tom jejím velkém, modrém oku Iskne se slza, vzdechem vyroněná, jako bílý na blankytě mráček. Nepohnutě sedí zamyšlená, jako hora, obestřená mlhou – [11] její duše, zdá se, uletěla od nemilé, smutné přítomnosti k upomínkám velikým a slavným... zalétajíc na perutích touhy k budoucnosti, bohdá, veselejší... Při ní dvé se milých dítek baví: švarný synek, ještě nedospělý, se sestřičkou mladší, roztomilou. On se dívá v rozloženou knihu na obrazy dávné minulosti, vypráví jí o strastech a bojích se sousedy, povždy nepřáteli; ona pak, mu mlčky naslouchajíc, obírá se dětsky ještě loutkou. Jinoch,Jinoch zaslech těžký vzdech své matky, pohled k ní, a vida, ana slzí, nechal všeho, vstal a něžně praví: „Aj matinko, proč jsi žalostivá? Proč jsi smutná, vzdycháš, ano pláčeš? Což se tě snad dotkla nová rána? Či vzpomínáš na příkoří stará? Či nám hrozí jakés nebezpečí?“ 12 A dceruška dodá, přiskočivši: „Proč si s námi nehraješ – a vzdycháš? Proč se s námi nesměješ – a pláčeš?“ I dí matka, tulíc k sobě dítky: „Jak pak bych já smutná netruchlila, když mi srdce svírá troje hoře, troje hoře, jak tři líté zmije... První hoře, z něhož vše zlé plyne, že na vojně, v kruté bitvě zhynul mně choť drahý a vám dobrý otec. Ach s ním zašlo mé i vaše slunko, shas den naší svobody a slávy, nastala nám pochmurná noc smutku. Shasla hvězda radosti v mém oku, zahalila tvář mou černým dýmem a mou duši naplnila žalem. Zlaté slunko, když zapadlo večer, vstane opět z rána v nové kráse – kdy však vzejde zas i nám den blaha? Tak jsem s vámi mladá ovdověla, a vy se mnou záhy osiřeli; 13 zůstali jsme sami, opuštění, bez obrany, pomoci i čáky. Tu však přišel cizí muž, náš soused, slíbil nám být ochranou a štítem, být mně radou a vám poručníkem. Poručníkem! – Bože na nebesích! Tu počíná druhé moje hoře, hoře naší smutné přítomnosti, tekoucí jak řeka slz a vzdechův. Cizí muž ten, jenž nám měl být spásou, stal se naším trapičem a škůdcem... Jako vrabec, úskočně se vloudiv v osiřelé hnízdo lašťovičí, vyštípe a shází nedospělé lašťovičky s vlastního jich hnízda, nic nedbaje na pláč jejich matky, lítající zoufale kol mláďat: – Tak ten cizí, uhostiv se u nás, nešetrně haní, co nám milo, urážlivě tupí, co nám draho, násilnicky šlape, co nám svato. 14 Směšná je mu naše řeč a kniha, ovšem proto, že jí nerozumí; špatné naše dědictví a právo, neboť, ovšem, nenáleží jemu; i my jsme mu protivní a podlí, ovšem proto, že mu překážíme v jeho zlobě, loupeži a vraždě, již chce páchat na všem, co je naše, – ač jen k nebi vzdycháme a pláčem! Zlý poručník jak zlý otčím řádí: cizím slovem krutě rozkazuje, bez ohledu, vám i vaší matce; naše drahé památky a skvosty tajně loupí, šantročí a maří; naše staré zápisy a práva násilník ten falšuje a trhá! Jeho řeč je lež a ošemetnost, jeho krok je loupež, ukrutenství... Zlý poručník zle nám hospodaří! A když pomním na budoucnost vaši, tu ach cítím opět nové hoře, jako by mne uštkla lítá zmije. 15 Co z vás bude, moje milé děti? – Nedej, bože, by se dělo s vámi, co se stalo vašim mladším bratřím: neboť vinou zlého poručníka hezké děcko a dvé milých dvojčat uchvátil mi nelitostný osud, urvav mi je od prsou a srdce... Co z vás bude, moji sirotkové! Kdo se o vás bude s láskou starat, by se rozvil mateřský váš jazyk, s jazykem i srdce i váš rozum? Kdo vás nyní příkladem i slovem bude učit milovat vlast drahou, s vlastí národ svůj a lidstvo celé? Jaké bude v rukou poručníka, probůh, vaše dědictví, mé věno? Těžko matce, vdově se sirotky – a tíž ještě se zlým poručníkem!“ S pozorností vyslech’ matčin nářek a v svém srdci složiv její slova, statný jinoch s důvěrou se táže: 16 „Což nemáme příbuzných a přátel, u nichž bychom hledali a našli útočiště, útěchy i rady?“ „Příbuzných je dosti, přátel málo. Rozmnožilť bůh rod náš, milý synu, jako hvězdy na večerním nebi, nerozmnožil však i veselí... Naše matka měla čtyři dcery a všem dala velké věno, carské; vdaly jsme se do čtyř uhlů světa, ale štěstí netrvalo dlouho: my tři sestry jsme už ovdověly a jak smutné kukačky teď pláčem nad sirotky svými ubohými...“ „Ale tys mi kdysi vyprávěla pohádku o jakéms mocném strýci. – Kdo je strýc ten?“ „Choť mé čtvrté sestry.“ „Nuže k němu, vypovím mu všecko, poprosím ho, aby se nás ujal!“ „Milý synu, nenaděj se příliš: nevěří, prý, sytý hladovému.“ 17 „Ale ku svým upřímně se hlásit, říkáš, sílí důvěrou v čas nouze...“ „Jako vroucí k nebi modlitba. Na nikoho však se nespolehej a sám pilně vesluj k břehu spásy: bůh pomůže, kdo si sám pomáhá! Vše se mění, časem zlé vše mine, i ta dlouhá zima naší bídy... Pukne led, a rozpěněný potok zapěje svou hymnu svobody; podupaná travička zas vstane, zakvete a naplní vzduch vůní; prchnou mraky, vyjasní se nebe, a vše bude slavit z mrtvých vstání... až nám z jara vzejde nové slunko, až ty k letům dospěješ, můj synu, a sám ujmeš vládu nad dědictvím, jako někdy Václav Otakarův.“ 18
„NEZNÁMÉMU BOHU!“
Alois Jirásek.
– – nalezl jsem také oltář, na kterémž napsáno jest: Neznámému bohu. Skutkové Ap. 17. – 23.
Háj tmavý byl. Kol dubů starých kmeny, šum korun v šeré výši tajně zněl, jak proroka ret ve snu rozechvěný by tiše divné zvěsti vyprávěl. V těch temných kobách klenby zelenavé jak v chrámu oltáře se bělaly. V nich věky dávné cit svůj vepsaly, a po světle své tužby, vzdechy lkavé. Tu skála omšená, kol břečťan pnivý, tu oltář s krví, ohně záplavou, tam děti bije bohu kněz ten divý – to věčného je boha oslavou. [19] Dál kráčím smuten – oltář ze mramoru! Plá vonný oheň, zvučí jasot, zpěv, kol v divém pohybu řad mládců, děv tu slaví božství v reji, pustém sboru. Teď oltáře u stupňů stojím bílýchbílých. – Ten zlata lesk a kmentů nádhera! Oj zvučí zvony, hudba zvuků milých, dým stoupá vonný stromů do šera.šera, kněz s výše boha volá, bludným klna, zve z pochvy meč pro boží slávu, čest, a proti bratru bratr zvedá pěst, a v rudé moře roste krve vlna. – – O bože! bože! oltáře to tvoje?! Tu nepadnu na svoje kolena. Dál spěchám plný tísně, nepokoje, až stanu, obětnice omšená kde schýlila se k dubu ku starému. Tu píseň nezvučí a modlení se ozývá jen v dubu šumění a v kámen vryto: Bohu neznámému! To výkřik ze šera, vzdech dávných věků, to člověčenstva touha odvěká, již mnohý zaved’ oltář plný vděkůvděků. – Však přijde věk a zas tu pokleká. 20 Tu brána všem je k míru ku zlatému – tu věků slyším teskné bušení – kdo strhne roušku temna, tušení, kdy zajdou slova: Bohu neznámému. Paprslek mnohý, ale světla málo; a duch můj tesklivě se zadumal. Za horou slunce tiše umíralo, svit slední hájem, na oltáři plál. Kol tichý ševel, jako citem jatý, již šero – dne pohasnul červánek – hle večernice! – noci skřivánek, a tmí se – kol a kol mír, poklid svatý. „Jest! Jest!“ duch volá z nitra hlubokého; a zírám k nebi pohnut, v povzdechu se vroucně modle klesám podo mechu v hvězdnatém chrámu „boha neznámého!“ 21 DĚDEČEK.
Český obrázek od Miroslava Krajníka.
Dědečkovi nebylo v světě rovna. Zpomínám na něho s rozechvěním jako na první lásku a on mi zůstává vzorem krásného, šťastného a užitečného života. Z celé rodiny měl jsem ho nejradší a jestli pomnění na otce přísného mně zrázelo, vábila mne zpomínka na dědečka a jeho okolí nevýslovným kouzlem do domova. V malé, klenuté přízemní jizbě sedával po polední u stolu, mezi dvěma okny u zdi postaveného; s jedné strany on, s druhé babička. Četl v bibli, nějaké knize nebo v posledních dobách svého života noviny, kdežto babička obyčejně předla nebo v nábožném rozjímání trvala. Byl prostřední postavy, vlasů od roku as 22 padesátého jako mléko bílých, nevelkých, bystrých očí; obličej měl kulatý, pěkný souměrný nos a dobrotivá, vždy lahodně se pousmívající ústa. Šat nosil neustále stejný. Měl mnoho oděvu, obstarožného kroje, neboť mu vytrvaly kabáty, čepice bobrové, pláště a hůl s velkým stříbrným knoflíkem na padesáte let – a dědeček si liboval, že se nosí vždy přece dle módy, neboť v padesáti těch letech se různé střihy s malými jen změnami zase vracely. Když jsme hrávali o prázninách divadlo, byla nám šatna dědečkova nevyčerpatelným zdrojem. Nerad to však půjčoval, neboť se stávalo, že se vydlužený kabát nebo kaput více k němu nevrátil; dědeček pak neustal hubovati na naši nesprávnost a zaříkal se podruhé nám něco ze své pečlivě ostříhané sbírky zapůjčiti. – Vždycky přece zas půjčil – to se rozumí, že jen na svatosvaté slíbení, že vše vrátíme. Byla to podívaná, když každého rána s babičkou o sedmé hodině, ať v letě ať v zimě, v dlouhém šosatém kabátě zelené či hnědé barvy, v letě nízký, měkký a široký klobouk, v zimě zrzavou bobrovou neb beránkovou čepici s ušima na hlavě, v ruce dlouhou španělku se stříbrným kováním, kráčel do kopce po náměstí 23 do kostela a všechny děti a ženské běžely mu ruku políbit a sousedé jej s uctivostí pozdravovali. Dědeček se rozhlížel a všeho si všimnul. Zavolal si, chtěl-li něco zvědět, na kohokoli tykaje každému a každý byl mu ochoten. Znal celé město od narození a rodokmeny všech rodin, a jak říkal malým, tak též volal na dospělé, neboť nestárnoucímu jeho duchu se zdálo vše pořád mladé. Šedivým starcům tykal tak jako babičkám mnoha vnuků a nikdo mu nezazlil. Po smrti babiččině ale ztratil jarosti. Šlo mu to už zvláště v zimě, když bylo okluzko, do kopce ztěžka, ale poněvadž stále ve své síly důvěřoval, nedal se nikým vésti. Často však přece nemohl dále a tu si zakývl na leckohos: „Ty, pojď mi pomoct, nemohu tu káru do kopce vytáhnouti, dolů to půjde lépe!“ A každý se měl za poctěna, mohl-li starému panu Smrčkovi býti podporou. Vzal pak modlitební knížky a hůl do jedné ruky, druhou se zavěsil na průvodčího, samý žert a vtip na svoji slabost. Zalíbila-li se mu cestou nějaká dívčina, zastavil se, prohlédl si ji a liboval si, jaká že je to pěkná holka.
24 „Ty!“ obrátil se na nejbližšího, „čí pak je to?“ a ukázal si na ni holí, až se dívka nevědouc, co se děje, zapýřila. „Bártova, pantáto!“ „Vojtěcha Bártova dcera?“ divil se, „vždyť jsem jí ještě nikdy neviděl!“ „I to to, Vojtěcha! To je jeho syna!“ „I jdi mi, jeho syna! Vždyť je to holobrádek. Dlouho-li tomu, co chodil do školy?“ „Óó! pantáto, to už je trochu dlouho! onť je skoro čtyřicátník!“ „I toť to utíká a roste jako z vody. Člověk už si to nestačí ani pamatovat! Hned bych se ženil, kdyby má Františka tam nahoře na to nebručela!“ zažertoval, ale už mu bylo při tom do pláče, jak si na nebožku zpomněl. Nebyloť krásnější a věrnější lásky nad jejich. Když babička, statná to žena, větší postavy než dědeček, silných kostí a pěkné ušlechtilé tváře, jevící bývalou krásu – zesnula, nebylo s dědečkem k vydržení. „A já se těšil, že mne přetrvá, a ona na mne ani nepočkala. Nemohli se jí as v nebi dočkati, proto ji pánbůh zavolal k sobě!“ Položili babičku v jizbě, kde vždy spolu sedávali, v rubáši na postel a dědečka chtěli 25 odvést na noc do vedlejšího domu, kde jsme my zůstávali. Ale dědeček se nedal. „Zůstanu tu poslední noc u ní,“ štkal, „vždyť ona mi nic neudělá. Měli jsme se příliš rádi a nedám se nikým odtrhnouti.“ Nic s ním nepořídili, zůstal u ní na stráži až do rána a doprovodil ji ke hrobu stavě se silným; až v okamžiku, kdy rakev spouštěli do hrobu, propukl jeho žal v zoufalost a on se vrhnouti chtěl za svou tolikaletou, násilně od něho smrtí odloučenou družkou. Zpomněl si zajisté, jako často zvláště později, na dobu, kdy se o ni ucházel u rodičů i příbuzných jemu nepříznivých. Chtěli, aby si Faninka vzala bohatého souseda, kdežto on byl mydlářem, hodlajícím si po návratu z „vandru“ zaříditi vlastní živnost. Neměl než holé ruce a svou přičinlivost – což tedy z toho mělo býti! Bohatý soused lépe zaopatřil holku, která také neměla leda kus pole – a mohl podporovati bratry a snad také chudší příbuzenstvo. Ale ti dva si to vzali do hlavy, že se vezmou a nedali si ničím brániti. Pan Jakub – jak mu později říkali „Mydlářů“ – nesměl sice veřejně do domu, neboť bratři milenčini 26 mu slibovali přetlučené kosti, ukáže-li se u nich a bude-li plésti holce hlavu – ale přece věděl, kdy Faninka jde tam a onam a počíhal si na slůvko. Jednou skryt na čekání v domě, zaslechl prudký hovor a hádku, z kteréž vynikal zvučný hlas Faninky. Rodiče a bratři na ni dolehali, aby upustila od toho mydláře bez groše a vzala si bohatého ženicha, vyhrožujíce jí, pakli jich neuposlechne. Dědeček poslouchal se zatajeným dechem, co řekne Faninka. Najednou padla rána, jako když si někdo bouchne pádně na stůl a milovník zaslechl: „A kdyby neměl košile na sobě a byl ošklivý jako kominík, a kdybyste mi ho stokráte a tisíckráte zostudili, já od něho neupustím a vezmu si jen jeho a na to bych se podívala, kdo by mi v tom chtěl bránit!“ Jakub toho měl dosti. Radostí blázen vyrazil z domu a běhal po polích a nepomyslil na nic, než: „To je holka! Kdybych si měl ruce upracovati a kdybych měl pro ni na věž vylézti, musím si jí dobyti!“ Vypravovával v posledních chvílích svých s velkou rozkoší tento příběh a ústa stáhla se k bolestnému úsměvu a slzy vyhrkly mu z očí, když si zpomněl, že tato statečná, krásná holka, 27 ta věrná duše, která s ním snášela všechny svízele a prožila radosti života, odpočívá v černé zemi. Dědeček prodělal mnoho. Za francouzských válek právě na cesty se dostav, potloukal se po celém Německu a stalo se mu, že přichytil se, nemaje peněz aniž moha dostati někde u mistra práce, francouzských potulek, s kterými bez ostychu a dobře se maje, neboť byl veselý hoch, kolik neděl se potloukal. Neuměl slova francouzsky, ale pomocí své prapodivné němčiny, jak ji naši řemeslníci po venkově mluví, a posuňky srozuměl se s nimi přece dobře. „A kdyť oni také rozumějí česky!“ smával se, když své rozličné zkušenosti a příběhy nám vnukům vyprávěl. Nešťastnou náhodou přišel v některém německém městě vznětím se střelného prachu o zrak. Myslil, že více neprohlédne a žádal jen smrť. Dům, v němž ležel, stál u řeky a poštěstilo se mu jednou, když dům byl prázný, po chmatu dostati se k řece, kamž se chtěl ze zoufalství uvrhnouti. V čas spozorován, byl zpět na lože doveden a po čase drahném tak dalece vyhojen, že trochu viděl. Za dva roky as nabyl úplného zdraví a tím nové chuti k životu. 28 Prodělav svůj „vandr“ vrátil se do otčiny, usadil se zde a vzal si svou Františku, zamítaje, jako ona bohaté ženichy, zámožné nevěsty, které na švarného chasníka braly. Zejména jedna si na něho namířila a živou mocí ho chtěla připoutati. Dědeček tehda ještě neznal babičku a rozhlížel se tedy co muž po řádné hospodyni. Dívka tato, jež na něho brala, nebyla ošklivá, byla hospodárná, z dobrého domu – ale zdálo se, že má malou chybičku. Jedna lopatka byla „o poznání“ vyšší. Uměla to však tak dobře zakryti, že žádný si netroufal určitě říci, že je hrbatá! Dědečka to trápilo. Vzíti si ženu hrbatou – k tomu neměl chuti, ale jakž se přesvědčiti o tom, co zlé huby tvrdily? Bylo zvykem, že se chodívali malí i velcí, mužského i ženského pohlaví koupat do velkých kádí v mydlárně, neboť mimo špinavé rybníky s náplavem nebylo v městečku žádných lázní. Malá říčka tekla as na hodinu od města. Na této okolnosti založil dědeček svůj záměr. Narafičil to, že se i jeho vyvolená šla s dobrou jednou družkou koupat a s příhodného místa skrytě se na ně podíval. A hle! ta „malounko“ vystouplá lopatka tvořila hrbeček, nepatrný jen tak hrbeček, a jen zlý jazyk byl by řekl, že to 29 slušný hrb. Dědeček vyklouzl tiše ze svého úkrytu a od té doby nebylo na vdavky pomyšlení. Žádný nevěděl proč a zač, dědeček mlčel a myslil si: „Tak, tak! abych si vzal hrbatou!“ Když pak si vzal Františku a sestárl v blaženém manželství, vzpomněl si na ty předešlé námluvy a spokojeně se těšil ze své chytrosti, i vypravoval tu událost tak nevinně a prostě, že mu ani nenapadlo nám nedospělým vnoučatům ji zatajovati co něco snad neslušného. Přese vše nepřátelství a sočení zhrzených záletníků babiččiných a závistivých i nepřejících lidí, jichž v každém malém městě do nesčetna, zahospodařil si dědeček prací svou a přičinlivostí, při čemž mu žena pilně pomáhala, slušné jmění, takže si mohl, když ho zášť i z domu, v kterém si byl mydlářství zařídil, chtěla vypuditi, domek tento ve vlastní majetek zakoupiti. Tím vstoupil do řady usedlých sousedů a byl za nedlouho zvolen za měšťanostu. Co měšťanosta vysazoval stromořadí kolem silnic u města, zařizoval školy, staral se o chudé – až konečně stálým osočováním svých nepřátel rozmrzelý purkmistrovství se vzdal. Při nejbližší druhé volbě byl však zvolen zase a zastával zas dlouhá léta ten úřad. Když přišel rok 48tý, byl setníkem gardy 30 na rychlo utvořené, která ač namnoze směšná, přece svědčila o mohutném pohnutí mysli a o nadšení, jež bylo základem politického znovuzrození našeho národa. Nepamatuju dědečka v setnické jeho důstojnosti, jíž se sám později často pousmál, ale vím, že šavle jeho chována v domě pečlivě co vzácná památka, kteréž jsem se dosud nevzdal. Havlíček, který u dědečka na cestě městem noclehoval, utkvěl dědovi nezapomenutelně v mysli a osud jeho přivedl mu mnohé trpké slovo na jazyk, kterýž znal více žehnání než zlořečení. Od roku 48tého byl dědeček pilným čtenářem novin. Dokud mu zrak stačil, čítával velké denníky, později vyhledával stručnější listy, hubuje na ty noviny „co toho tolik namelou, že člověk neví, kde mu hlava stojí“. Chtěl míti stručný přehled postupu současného a každá událost dotýkající se národa dotkla se také srdce jeho. Stařec dvaaosmdesátiletý dal se vésti na dvě míle cesty, aby položil svůj hlas do osudí a když pak nemohl již ani ve světnici popocházeti, dal se na rukou přátel snésti před dům, kdež při přenesení voleb do jednotlivých měst se volilo, aby odevzdal komisi svůj hlas. Řekl to ale taky panu hejtmanovi do očí, nač 31 že lid těmi věčnými volbami stále týrají, když si přece jen dělají co chtějí a národ daněmi ze statku i krve, ale žádnými svobodami a právy nedaří. Pověděl to zkrátka a důrazně a když hlučný svůj souhlas sousedé projevili, dodal dědeček spokojeně: „Tak, ať to vědí!“ – Dědečkova skrovná jizba byla nám dětem rájem. Jak jsme se tam měli dobře! Znali jsme všechna místa, kde se co dobrého pro nás schovávalo a dědeček přál, zvláště mně, svému mazánkovi. Dokud jsme bydleli u něho, nemohl jsem jíti spat, dokud se dědeček nevrátil z hospody a mně nepohejčkal. Čekával jsem, nechtěje nikterak dříve ulehnout, až uslyším domovní dvéře vrznouti. Znal jsem spůsob zavírání i kroky dědečkovy. Jak se dvéře zavřely, šup! byl jsem pod peřinou. „Kde pak je ten kluk? Snad už nešel spat? Nebo se snad ztratil?“ tázal se dědeček a dělal, jako by mne nadarmo ve světnici hledal. Já pod peřinou ani nedutal. Srdce mi tlouklo hlasitě a nemohl jsem se dočkati, až dědeček přijde k posteli, abych vyraziv z pod peřiny jako šípka s jásotem se vrhl na dědečka, že jsem se mu schoval. Dědeček dal mi preclík, 32 jejž pro mne v hospodě koupil, musil mne pak pochovati a pak teprvé jsem se dal uspati. Babička potřásala hlavou: „No, no! jste vy dva blázni! Ty starý a ten mladý!“ ale byla s námi blažena. Do pravdy se zlobívala, když ji dědeček samu někdy škádlil. Ač oba už celé pokolení odchovali, byli přece, jako by první týden po svatbě. Dědeček často schoval babičce klíče na ocelovém kruhu navlečené, nebo sedl na její naškrobený čepec a když babička celý dům marně prohledala po klíčích neb čepci se shánějíc, až posléze u něho je našla a hubovala „na starého blázna, který nebude míti nikdy rozum“, smál se dědeček tak srdečně, jako by byl vyvedl nejvtipnější kousek. Dětinství to dojemné. Vznášela se nad nimi poesie pravé, prostinké lásky, ozařujíc je půvabem neskonalým. Dům dědův byl velice pohostinný a o společnost nebyla nikdy nouze. Nás studenty vídali zejména rádi a ani jediný nevlídný úsměv neprozrazoval, že by jim byla kolikráte mnohonedělní návštěva mých neb bratrancových soudruhů obtížná. Já to věděl a vždycky jsem hochy zval k dědečkovi a ne k nám, neboť u dědečka se měli lépe a já s nimi. Babička byla výborná 33 kuchařka a my studentíci, po všelijaké „stravě“ v cizině vyhladovělí, uměli jsme ji oceniti. „No, jen když vám chutná,“ říkávala na náš dík babička. Tím jsme se jí zavděčili nejlépe. Hlavními navštěvovateli a přáteli u děda byli páni páteři, domácí i z okolí, neboť jak děd tak i babička byli velice nábožní a vážili si velebníčků. Zbožnost dědova a bábina byly ovšem rozdílny; děd byl zbožný sice, ale velmi rozumný muž, který mnoho četl a s babičkou po ženském spůsobu až hrůza nábožnou a všem svatým do duše oddanou v lecčems se neshodoval. Odbyl si to výčitkou neznabohů, ale vážný spor nikdy nepovstal. Na oplátku jezdil dědeček a babička do celého vůkolí na poutě k pánům farářům a klášterníkům a všude ho rádi vítali, neboť oplýval rozmarem a rozveselil obyčejně celou společnost. Nám dětem to bylo svátkem, směli-li jsme s sebou, což bylo zřídka, neboť otec, muž neobyčejně bystrého ducha, který kletbou osudu uvízl s bohatým svým nadáním v úzkých mezích venkovského městečka a těžce to snášel, nenáviděl kněze a dostal se proto s babičkou často do tuhých sporů. Zapověděl nám i matce dokonce časem i docházeti k babičce, kteráž za to nikterak se naň nemohla udobřiti.
34 S dědečkem se snášel otec dobře. Znalť šlechetnou tu povahu a ryzí srdce a stal-li se mezi nimi někdy výbuch, ustoupil otec, jinak nesmírně popudlivý a prchlý, vždycky. Dědeček totiž jediný se otce nebál. Spustil se do něho, až jsme trnuli, majíce svou vlastní hrůzu před otcem na mysli – a otec bruče něco jenom se vzdálil. Týkávaly se takové výstupy přečasto nás dětí, k nimž otec byl nemírně přísný, ač jinou chvílí s námi se opět mazlil, zvláště když nevražili na se s babičkou a my k ní pro lecjaký mlsek zabloudili – a my bývali dědečkovi za ujetí se nás nevýslovně vděčni; bojíce se otce, nemohli jsme přece nikdy touze po babičce a dědečkovu domu odolati. – Po smrti otcově a babiččině přestěhoval se dědeček k nám. Neužil ale starých let v lůně rodiny; byliť jsme já i sestra z domu, a já jen na prázniny se vracel do domova. Tak jako mne nejvíce pomyšlení na dědečka domů lákalo, nemohl se dědeček i mne dočkati. Sedávaje stále v křesle u okna, z něhož přehlížel celou ulici a náměstí a s lidem se tam hýbajícím a přebíhajícím myslil i cítil: netrpělivě vyhlížel, zdali už zastaví povoz se mnou před domem. Abych ho překvapil, objíždíval 35 jsem dům a vklouzl po dvoře do vnitř. Zaklepám na dědovy dvéře. „Dále!“ zavzní zvučný jeho hlas. Vstoupím a letím k němu. „Aah!“ usměje se dědeček, „i pěkně vítám u nás!“ Políbím ruku a ústa křížem a teď musím sednouti k němu a vypravovati. Kdy jsem vyjel, co se stalo na cestě, jak dlouho se zdržím, kde mám vysvědčení – ze všeho jsem se musil zpovídati. Dědeček by byl rád, abych u něho celý den seděl. Ale já měl neposednou krev a pak jsem nesměl, i když jsem byl již dospělý, u něho kouřiti. Huboval: „Ty lantvere! pořád musíš míti ten cumel v ústech!“ A když jsem jezdil na koni, říkal: „Však ty jednou srazíš vaz! Takhle zbytečně koně cuchat! Já bych tě hnal, kdy bych byl mámou!“ – Vždycky však se šel podívat na mne, když jsem na dvoře sedal a pak kolem jeho okna jel. Chválil-li mne někdo, že dobře sedím a jezdím, prohodil: „Což to, takovým darebnostem se hnedle přiučí. Kdyby radší něco moudřejšího dělal!“ – a měl z toho radost.
36 Ze všeho, co měl dobrého k snědku, mi schoval a se mnou se rozdělil. Nějaký šesták mi také podstrčil, – jako už za nebožky babičky, která říkala, že když se najíme, netřeba nám peněz, ty že jsou bez toho jed pro mladé lidi – zpomínaje vždy na nebožku: „Viď, milý hochu, to byly pro vás časy! Ale teď!“ a zamlčel se do celé řady upomínek. – Pořádávali jsme o prázninách zábavy a tu jsme potřebovali zálohu na uhražení předběžných potřeb. Chtěje se blýskati co výbor nevěděl jsem, odkud těch pár zlatek sehnati. Matka šetrná nedala – zbyl dědeček. „Já tě poženu!“ pohrozil, když jsem zažebronil, „to vy tak všichni umíte, vypůjčíte se a pak nic nevrátíte. Kde pak bych na vás bral!“ – a teď spustil lamento, že už je jako výminkář a cože má, nic, než těch pár grošů nájmu a za to že si musí koupiti to a ono, že mu nic nezbude. – Znal jsem jeho spůsob a vyslechl to mlčky. „Ale dědečku, vždyť já ti to vrátím!“ počal jsem znova, „vždyť to dostanu také zpátky!“ „I mlč mi, říkáš to pokaždé a nevrátil’s nikdy nic!“ Za nějakou hodinu, když jsem se opět vrátil, ležely žádané peníze na stole a dědeček mi je 37 přistrčil. „Na! ale to ti povídám, nedáš-li mi je, nedostaneš ode mne jak živ více ani trojník!“ – Že jsme měli schodek a já ještě na doplátku se musel vypůjčiti, rozumí se. Šlo to s bručením, nač se do takových zbytečností pouštím – ale šlo to. Když si dědeček ráno byl přečetl noviny, natáhl hodiny, oprášil podobizny babičky a naší rodiny, dal kanárkovi namočenou v kávě střídku z rohlíku, přiložil do kamen, sedl si k bibli nebo vzal do ruky knížku, v které byly verše mnou kdysi sepsané, mající za předmět jeho a babičku. Čítával si je skoro denně a vždycky se s úsměvem rozslzel. Líbily se mu, ale říkal: „To o babičce je hezčí než o mně – kdyby to tak viděla!“ a už se rozplakal. Zakoukal se na její obraz a říkal: „Však já už brzo přijdu za tebou!“ – Dědeček topil, že jsem to nemohl vydržeti. Když jsem proto odcházel, zlobil se dědeček: „Je ti horko! Mně není. Koukej!“ a vzal do svých skřehlých a studených rukou mou vřelou pravici. Nedbal nic, že se z kamen kouřívalo – aspoň je teplo, říkával – a okno nedal za žádnou cenu otevříti. Nedal si říci, že je v pokoji málo zdravého vzduchu a jestliže jsme 38 v chvíli, kdy odešel z pokoje, výhlídku otevřeli a on to pak spozoroval, hněval se na nás: „Tys jako máma! Pořád jen okna otvírat a smejčit a podlahy mýt, jako by byly druhý den svátky. Já vás poženu! Dělejte si to kde chcete, tady já to nechci.“ – Viděl-li z okna na ulici kluka uličníkujícího, zaklepal naň na okno, kluk věděl, co to znamená. Ztratil se, jako by ho do vody hodil. Znal pana školdozorce a měl strachů plno. Stalo-li se nějaké neštěstí, byl dědeček hned na místě a nedal si vymluviti, že už není žádný mladík. Cítil v sobě stále jarou sílu. Jednou se utrhl na dvoře kůň, když právě nebylo živé duše v domě. Dědeček zahřívaje se na pavlači, kam odpolední slunce plnou silou pražilo, sešel o holi na dvůr a hroze koni hleděl jej zachytiti. Kůň byl krotký a podařilo se mu to. Jak jej ale vedl do stáje, jal se kůň vzdorovat, vyhodil zadkem a dědeček nemaje síly jej udržeti skácel se na zem. Štěstí, že se namanuli lidé, kteří starce zvedli a do pokoje dovedli. Nestalo se mu mnoho, ale leknutí jej ohromilo, tak že si několik dní poležel. Když jsme se mu jali domlouvat, jak jen se mohl na chytání koně odvážit, že nemá s koně sílu, rozhněval se dědeček a durdil se, dokládaje, 39 že ho chytil a do stáje dovedl a kdyby se byl kůň něčeho nelekl, že by ho byl uvázal. „Deset takových koní ještě skrotím. Líp než vy!“ – Chudině dědeček přál a za babiččina života, která měla také všeliké léky, koření a masti, chodili k nim houfně. Dostali, zasloužili-li podpory, pokaždé a o svátcích, o pouti, o koledě ještě něco na přilepšenou. O koledě bylo vždycky hojnost jablek a nakrájené buchty pro koledníky, nejvíce malé děti, uchystáno. My děti jsme to rozdávaly, což nás plnívalo velkou rozkoší a pýchou. Ovšem jsme byly samy prvními koledníky a dostaly nejlepší koledy, třeba jsme neuměly tak dobře zpívat, jako ostatní, aniž jsme uměly, jako jiní na bukáči vyvésti zvláštní hukot a bzukot. A o pomlásce jsme rozdávali mazance, neboť vajec nebylo, třeba zpívali „Nedáte-li červeny, dejte aspoň bíly, však vám slepička snese zase jiny.“ Vejce barvené na žluto v ořechovém listí, nebo na červeno nebo rýsované, neb pomocí vosku všelijak malované jsme dostali jen po málu, abychom mohli přece „ťukat“ a když bylo vejce ťuknutím rozbito, mohli jsme je teprvé snísti. Dědeček s námi vždy chodíval o pomlásce ven na louku, kde se vejci „ťukalo“ a do vzduchu 40 vyhazovalo a když se nám vajec nedostávalo a my na dědečkovi o nové žadonili, huboval: „Nezlobte! toť aby slepice jenom pro vás nesly,“ a smál se, když jsme si pomláskami trošku navzájem vylupali. Ovšem jsme přišli pak často s plačky jeden na druhého žalovat, že nás moc uhodil, ale nepochodili jsme. – Když sestry dorostly a dětské hry přestávaly, scházívaly se jich družky k nám a tu měl dědeček s nimi plno starostí. Každou holku si prohlédl od hlavy k patě, vystavoval jí chyby v obleku a úpravě, pochválil, co se mu líbilo, ba i sám „to na ni zřídil“. – „Ukaž!“ pravil, „jak pak to máš zas na sobě? Holka jako lusk a vlasy neumí si učesat;“ nebo „klobouk na hlavu posadit,“ aneb „má opatky sešontané“ – a holky se červenaly a smály a laškovaly, i dováděly s dědečkem jako se ženichem. Dědečkův humor nikdy nevyschl; stejně bystrým proudem prýštil se z ducha jeho a obveselil i v nejtrudnějších dobách jeho i vůkolí. Byl to pravý český rozmar – smál se v slzách. Čím dále, ovšem bylo hůře. Věk tížil již slabá bedra a s tělem klesal i duch. Dobrá společnost a víno jej opět rozjařívaly, že sršel jiskry vtipu, ale bylo to jen už chvilkové. 41 „Už to jde se mnou s kopce,“ vzdychal, „až se tam dolů svalím.“ – Dům svůj nechtěl dědeček za žádnou cenu dát spravovati. Jakoby nechtěl uznáním, že jeho dům schází a vetchým se stává, své vlastní stárnutí připustiti, bránil se všem opravám a novotám. „Čtyřicet let už tak stojí,“ říkal „a nepadl, však on taky ještě nespadne“ – a nejnutnější správky se musily učiniti za jeho zády. Ale starý dům padal a starý dědoušek chřadl. Louče se s ním, pokaždé jsem byl připraven, že více jej živa neuvidím. Tak se také stalo. Zesnul, že ani nevěděli, dříme-li neb nedýše-li více. Blahý život uzavřela blahá, nebolestná smrt. Zpěváci zazpívali a rakev zarachotila v hrobě. Bylo nám asi jako jemu, když spouštěli do země babičku.
42
VICHROVÉ.
Antal Stašek.
I.
Se čtverých světa konců dalekých čtvero se synů sjelo matky země; vládci to bouří, živlů vichorných, titanské síly hrdobujné plémě. Severu vladař, stařec ponurýponurý, ve plášti mračném, s tváří rytou z ledůledů, lavinou tmy se valí na oři, chrlícím jiskry ze chřípí a hledů. – Vášnivý jinoch, žárný jihu pánpán, sálaje žhoucím ohněm z úst i zraku, okolo hlavy zlatých vlasů zář, tažen jsa tigry hnal se na oblaku. – [43] Západu mocnář, zádumčivý muž, přívalem vln, vod šumným kypem duje; v pěnivém proudu nesen velrybou, rozráží moře jek a klidně pluje. – Východu pán, svých bratrů mocný král, uprostřed bouře černou kšticí třese, v rukou svých hrom a kolem hlavy blesk, ze chmury trůn, jejž stádo orlů nese. Vymknout chtí zemi z dráhy obvyklé, rozpoltit ňadra staré matce svojí, pustit své bratry v lůně spoutané, spolčit se s nimi k titanskému boji, roztříštit, rvát ji, v kusy rozedrat, rozmetat jako plevy ve všemmíru, a sami volni být a těkat v něm bez pout a zákonův u věčném víru. Nad proudem okeanu kypícím v oblacích bouře, dunění a třesků odbývá sněm se živlů odbojných, uprostřed tmy a svitu hromných blesků. „Rozervem vazbu malé hrudy té, mrštíme v různé konce trosky její, věčně ať bloudí věčným prostorem, bez cíle v kolotavých zmatků reji. 44 Zničíme zem, s ní kleté plémě to, jež jako hnusný hmyz se plazí po ní, přemýlá mozkem světů ústrojí, a prázným srdcem po štěstí se honí... Smeteme srdce s mozkem do haldy, sškvaříme v dým jich myšlenky a city, rozdupem červy ty a díla jich, jež jako hračky do země jsou vryty.“ „Synové obři“obři,“ – stená máti zemzem, – „zbouření vaše slyším želem jatá; na smlouvu dávnou zapomněli jste, že dokud mezi lidmi láska svatá všemocně vládne, stíní vášní žár, lahodně útrapy a bole kojí: nezboří svět se, z dráhy nevyjde, bouří se svazy jeho nerozpojí.“ „Však není lásky více na světě, bída a chtíč hmyz drží pohromaděpohromadě,“ – zahřímal mocně od východu král; duníce druzi přisvědčili v radě. „Smlouvou jste vešli v pouta železná, v okovech zákonů vás třímá osud; důkazem dám vám příklad tuto nocnoc, láska že mezi lidmi trvá posud. 45 TamTam, kde své sídlo statný Tarlín má, uprostřed černých, dlouhopustých borůborů, nad jeho zámkem dejte ruce si, ždajíce ve vichoru ranní zoru. Uzříte lásku ovšem žárlivou, zvíte, že nepřišla vám doba dosud, a pak se v dělohách svých ukryjte, jak velí zákon vám a smlouvy osud.“ Hrochají hromy s divým ohlasem, v zuřivém hněvu kypem vichry dují, zákonův ale musí poslouchat, úprkem chvatným skrze vzduchy plují. Nad hradem Tarlinovým stanuli, v jediný chumáč skupiti se běsí, titánská těla kryjí ve chmurách, černá jen ramena svá k zemi věsí. Jícny své rozdírají do kořan, otřásá noční prostor jich se hukem, z očí jim srší divé plameny, dunivým jsouce sprovázeny zvukem. Obloha černou ze chmur sopkou jest, chrlící vody, ohně, hromů valy, pod nebem blesků meče srazí se, jak by se vzduchem proudy bitvy hnaly. 46 Chvějí se lidé strachem na zemi, blízkého kdo kde milého má sobě, něžně se k němu láskou přitulí v hrozné a peklu podobné té době. Utichly vlny vášní, citů bouř, bázeň jen v moře duše mocně duje, ba i sám bol, ten lidských ňader králkrál, před strachem skryl se pod hladinou v sluje. Choulí se hněv, svou ztratil zuřivost, ctižádost berlu zahodivši svoji, chvějíc se spadla s trůnu, sláva s ní, naproti bázni nic nezmohše v boji. Vševládně králuje ten citů vrah – láska jen mocnější jest nežli strach. 47 II.
Měsíce čtyry Tarlín ženat již, ženu má jako zorní hvězdy krásu; očím jest tím, čím jižních krajin květ, hrající třpytným leskem v bujném jasu. Slunko ji světlem lásky líbalo, sypalo život barev žhoucím jarem, luna ji snivou něhou prodechla, země jí dala lepou postať darem. Uším jest bájí hudby čarovné, bohové jakou slyší ve hvězd kruzích; vůní jest dechem květů živoucích, které si bují v orientu luzích. Pažím a rtům – to nebes luzný ráj, náruč jejž mocně třímá v blahém vznětu – a tak jest Tarlín pánem v nebesích, kamo se povznes’ na perutích v letu. – Na cesty jednou vyjel daleké modrého kvítka hledat bájnou krásu; Elviru našel, čárný kvítek ten, hrající třpytným leskem v bujném jasu. 48 Elvira dnes však stená bolestí, v útrobách děsivá ji nemoc svírá; svíjí se, křičí, lká a naříká, Tarlín jí darmo poty s čela svírástírá. Na lůžku leží, vnady odkryté, chvěje se bolně půvab její vděků; o pomoc prosí, lomíc rukama – není však v domě žádných pro ni léků. „Ďavo můj, rychle koně osedlej, do města pro léky spěš známé tobě.“ „Dejte mněmně, panepane, třeba celý svět, nehnu se z místa v také hrůzy době.“ „Starý ty ďáble, tedy pro mne kůň, pomoc bych přines’ ubohé své choti.“ Odchází sluha mruče do vousů, na všechny ženské při tom zticha rotí. „Starý ty ďáble, k čemu koňů dvé? Rychle jenjen, rychle, nutno tryskem spěchat!“ „Nemohu, pane, samotného vás v takové strašné noční bouři nechat.“ 49 Společně z hradu tryskem vyjeli, hrůzou se děsí, plaší bujní koni; vichrové zlostní nad tou zpupností litěji řádí, ve vzduchu se honí. Hrochají hromy, letí bleskové, ze chmur se černých řinou vody v proudech; při každém udeření hromovém třese se sirá země na všech oudech. Přijeli v temný bor, kde každý huk rozmetán v sterých ozvěn hřmotné davy lesinu hustou plnil šelmami, v děsném jež jeku zdvihaly své hlavy. „V takové hrůze, pane, nejlépenejlépe, kůň když se vlastní vůlí v dráze řídí, neboť si najde cestu němá tvář, člověk kde slepě tapá, tmu jen vidí. Němá ta tvář jestjest, věřtevěřte, věrnější, mnohý než člověk aneb mnohá ženažena,“ – při tom se škubnuv za svůj pravý knír, chvilečku mlčel, ztichl jako pěna. „Hm, pane, já řku, je to hustá tma, moh’ by ji člověk lžicí brát jak kaši.... blesk.... jen se neplaš, vraný.... u kříže... ve jménu otce... pane, tady straší. 50 Před lety Janek se tu oběsil, co míval starší Holánovic Doru; sám byl tak malý jako paleček, ženu měl ale obra jako horu. Byla to pravda... ženám nevěřím... na ženu nejvíc pozor, když si vzdychá...“ po tmě si pravý knír svůj zakroutil, odkašlal zhurta, na chvíli byl zticha. „V takové noci, pane, Edgar jel, statečný rytíř na svém bujném broni.“ „Co to tu pleteš? jaký Edgar to?“ „VíteVíte, ten, co měl tolik krásných koní. Tisíc měl koní, ženu jedinou, ta jej však stokrát více práce stála,stála než celé stádo ořův ohnivých, již byli jeho chlouba, jeho chvála. KunhutuKunhutu, ženuženu, dobyl na cestách, od saní litých osvobodil zbrojí – co pak jste, pane, na to zapomněl? v kronice naší to tam psáno stojí.“ „O ničem nevím, co tu povídáš.“ 51 „V světě kdo mnoho čte a mnoho vidí, mnoho též z toho musí pozabýt, zvláště ten, koho žena“žena...“ – chtěl říct „šidí“, odkašlav ale, knír si zakroutil, a mluví dále, koni hladě hřívu: „Já řku, já nikdy nezapomínám, co jsem kdy čet’ – a není také divu. Kroniku jedinou jen v žití znám, a tu si stále přeříkávám znova; mnoho v ní o lsti ženské napsáno, o ženách mnoho poučného chová. Mnoho číst, věřte, za nic nestojí, to si to člověk darmo splete brzy; kněh mnohomnoho, to tak dobré pro ženské, co je hned jako děti všechno zmrzí.“ Vyprávět dále chtěl, však nový třesk, hrom nový před jezdce se řítí, oři se bujně vzhůru vzpínají, na cestu hrůzy rudý blesk jim svítí. „Ve jménu... pán bůh s námi a zlý pryč... tohle to ženská lest jen všechno dělá...“ zabručel Ďáva zlostně pod kníry, myšlenka mozkem projela mu smělá. „Co si tam kleješ, starý bručale?“ 52 „Eh, pane, života je pro ni škoda.“ „Co že to pravíš, starý ďáble ty?“ Mlčí však Ďáva, jenom koně bodá. Přec ale cítí v nitřku jakous tíž, svalit ji chce, a semo tamo tape; počíná proto dále hovořit, při čemž mu crkem voda s vousů kape: „Když jste byl, pane, ještě malý hoch, cestu si v bitvách otec k smrti klestil, máti pak byla stále nemocna, jediný já jsem cvičil vás a pěstil. Vládnouti zbraní, jezdit na koni, číst jsem vás učil na modlitbách svatých, a pak zas přeříkávat v kronice plničké pravidel a zrnek zlatých. Pod dubem jednou v naší zahradě, kroniku když jsme přeříkali spolu, vytáh’ jste meč, jím mával v povětří, a křiče sekal nahoru a dolů: Takhle bych zabil ženu nevěrnou, svému jež muži nemocnou se staví, pro léky šle jej v noci bouřlivé, a zatím doma s milcem svým se baví, 53 v šatech jenž ženských jako služebná v rytíře Edgara hrad vešel zradou, a v tomtom, co pánu hrozí bouří smrt, kochá se Kunhutinou luznou vnadou. Pane, tak tenkrát ve zlosti jste děl... zdali pak prohled’ jste si dobře Koru, paní ji vzala ondy do služby, struhadlem drsnou, velikou jak horu?“... Odkašlal, stanul, kníry zakroutil, v tmě se mu velká slza z oka vine, po tváři teče s deštěm smísená, společně s ním pak od vousů se řine. Stanul i Tarlín – hrochal nový hrom, před jezdce v dráhu oheň v koulích pršel, ze sebe prýskal kusů tisíce, z nichž každý deštěm nových jisker sršel. Dlouhým se zvukem táhne ozvěna, něco se jako ďábel chechtá v boru; mračí se chmurou pán a sluha klne: „Čert aby – pán bůh odpusť – vzal tu Koru!“ Zachvěl se Tarlín, srdce zahřmělo, blesk projel mozkem, vstaly rojem city, ve všech jej oudech pálí pekla žár, bolí bol z ran, jež ohněm byly vryty. 54 Neslyší bouři, blesky nevidí, obličej sestár’ v jednom okamžiku, tisíců let jak kdyby břímě nes’, a satan pohroužil v něm vrásek dýku. Komoně rychle nazpět obrátil, úprkem hnal se skrze bouře vřavu; předhonit cválá kruté myšlenky, nedbaje nic, zda tryskem srazí hlavu. Zdá se mu, jak by slyšel hučný smích, stenání šelem, sykot obra zmije: všechněch těch zvuků z černých borů směs hlodavým rykem v duši se mu ryje. Nahoře blesky, v nitru žáru val, od kopyt jiskry, plamen v něm i kolem, na nebi hrom a v boru smích a žal, vichřice uvnitř, stenající bolem. „Pane, mně byla podezřelá hned, jak mile do zámku nám přišla k paní; to bylo nějakého šepotu, z jihu prý dalekého přišla za ní. Radostí obě byly bez sebe; v pokojích tajně hovořejí spolně; vždycky to trvá víc než hodinu, sám když se z rána procházíte volně. 55 Já jsem se díval dírkou klíčkovou, nu a tu člověk ovšem mnoho vidí – věřte, že divně slouží Kora ta, až se to člověk vypovědět stydí. Vlasy má skryty jako jeptiška prokletáprokletá, v služku přestrojená Kora; je jako prkno suchá vpřed i vzad, při tom přec velká, hřmotná jako hora. Pod nosem vyráží jí černý vous, veliký nos, a jako tesák zuby, kostnaté hnáty, chůzi vojanskou, dolíčků plnou tvář, hlas drsný, hrubý. Tohle přec nemůž’ žádná ženská být! Já myslím, že to ňáký voják bude, co utek za Elvirou od vojska, milenku svoji dávnou hledal všude. Druhý hned den, jak přišel kolohnát, v mysl mně přišla Edgarova žena; přeříkal jsem si opět kroniku, bál jsem se však a zticha byl jak pěna. Hm, já řku, pane, jak to bude přec? oba-li jako Edgar zabijete, nebo-li dáte pardon paní své? Já myslím smrt dát jenom Koře kleté. Elviry, věřte, škoda bylo by, milá a dobrá jest jak dítě malé, 56 krásná tak, jak to vonné jablíčko, se stromu na podzim co visí zralé. Vždyť ani neublíží zvířátkům, beránka toho bílého má ráda, co maje pásku pěkně červenou, se zvonkem chodí volně beze stáda.“ Neslyší pán nic, nic též nevidí, předstihnout myšlenek svých dav jen pádí; divoká kolem něho vichřice, divoká bouř i v jeho ňadrech řádí. 57 III.
Paní leží před slunkem své krásy pološerou lampou v něhy stínu; při ní vděky poletují sladce, kolébajíc v svém ji čárném klínu. Kolem ní cos lahodného šepce, chvějí dechové se vůně plní, guirlandami nad ní prostřen půvab, jenž se dolů ladnou vlnou vlní. Tichá jest a odpočívá klidně, hlavu sklání na poduškách jemných, černé vlasy volně rozpuštěné bujně proudí v prsténcích se temných. Jsou jak chmury na půlnoční straně, ana obloha se v jihu směje, a když pohne liliovým čelem, zdá se, že se nebe s mraky chvěje. Horko paní – leží odhalena; ňadra lesknou v růžích se a sněhu, jak by jabloňové z jara květy vysypaly na ně svoji něhu. 58 Dole nožky vedle sebe plynou, vynořují běloskvoucí třpyty,třpyty jak dvé bujných stříbropěných proudů, jejichž zdroj jest tajuplně skrytý. Postať velká v šero zahalená v polosvitu k ní se kloní tiše – an tu Tarlín vzkřikne litým hněvem, skokem tigra skočí, plamen dýše. Ruka napřahá se mihem vzhůru, zraku lesklý třpyt se kmitne dýky – v tom se zámek otřás’ v podvalinách, zaduněly bouře, vichru ryky. Blesku svit a hrochot hromu padá, Tarlínovu ruku hrůzou raní – v oudech všech se věrná Kora chvěje, ze spánku se probudila paní. Tarlín omráčený skálou stojí, vypadla mu dýka, ruka klesá – vidí Koru, ana paní slouží, klne Ďávu, ale v srdci plesá. „Pro bůh, muži, jaká tě to hrůza? pověz, pověz, co se stalo tobě?“ „Netaž se teď, konvalinko vonná, vypovím ti všechno v jiné době. 59 Raděj sděl mi, zdali nemoc přešla, zdali zlahodněly bolů roje.“ „Zdráva jsem již, holubčíku milý, pomohla mně dobrá Kora moje.“ Pryč odešla Kora – Tarlín statný ruku béře paní, k ní se vine, celuje a líbá, k ňadrům tiskne, a proud sladkých slov mu z úst se line. Dech se s dechem pojí v ladné shodě, duch se k duchu v mocném vznětu sklání, až jich lásky velkolepá hudba ozvěnou zní na nebeské báni. Starý Ďáva dole chmurně čeká, jak to s kletou Korou bude přece; ale při tom strach má o Elviru, a tak do vousů si šeptem vece: „Bylo by jí na stokráte škoda, milá, dobrá jest,jest jak dítě malé, krásná tak, jak jabličko to vonné, se stromů co visí v podzim zralé; zvířátkům vždyť ani neublíží, a bílého beránka má ráda, červenou co na krku má pásku, se zvonečkem chodě beze stáda.“ 60 IV.
V chechot se dali spurní živlové, třesou se mimovolně rykem smavým, ba i sám sever pohnul tváří svou, v ledech se hyzle zvukem kolotavým. „Malí ti červi kletí přece jsou k něčemu dobří v životě svém krátkém: divný ten hmyz má divný v sobě stroj, pod kůží jenž mu hraje kolovrátkem. Každý ten stroj jest jinak naladěn, a když se dají do hraní jen čtyři, již tu je komedie hotová, která můj mírní hněv, jenž ve mně víří.“ Se smíchem jihu zářný pán tak děl, západ však odpovídá v divém řevu: „Smutný to smích, jenž opět nutí nás zlámati ostré hroty svého hněvu.“ Utichla bouř a stáli vichrové nad zámkem Tarlínovým prostřed mraků; krutým svým vášním uzdu připjali, ohně a blesky skryvše do svých zraků. 61 „Musíme ždát, až přijde onen čas, lidské že city shasnou zimným ledem, i zčerná oheň, jenž jim v nitru plá, spráchniví srdce,srdce jako v trupu bledém. Bude pak v červu mráz a tma a led, tak jako hrozno bude ve prostoru, slunko až zmrzne zimou třeskutou, a život rozpadne se v černém moru.“ Ponurý děl tak vladař severu, zatřásl lednou, bleskavou svou tváří; posupný unášel jej do tmy oř, znikl již, zanechav jen rudou záři. Zakypěl západ, zachmuřil se jih, rozděvem otvírali hrdla svoje: „Ošklivý hmyz ten jest nám překážkou, vyřítit že nám nelze teď se v boje.“ Zavála obrů křídla mohutná, prostory zahučely naposledy, ztrácely v dálce huk se s duněním, jako když v mořích točen trou se ledy. – Zahalen v chmurách mlčel východ jen, poslední obrátil se ke své straně, hněvivě mrštil bleskem ostatním, klikatě jenž se kácel s nebes báně. 62 V strmité stráni mířil do skály, s třeskem jež sřítila se v propast bezdnou, s ní na ní černá jedle, jež sta let sahala spurně na oblohu hvězdnou. – Nerad se vrací, jako silný rek, útěkem jenž byl stržen v lité válce; na proudech huku nazpět valí se, hrochá a hřímá odletuje v dálce. Obloha opět plna pohody, zlíbala zora nebes čelo jasné, k objetí náruč v dálku rozpjala, vlní se v růžích roucho její řásné. Okřála zem a skřivan probuzen cvrliká v hnízdě, pak se vznáší vzhůru, vše jest zas světlé, plno pohody, setřela země se tváře své chmuru. 63
HAKON.
J. Goll.
Lodě vítězné severu král, slavný Hakon, na moře vodí. V boj kdy vypluly, na předu stál, loď jeho v předu šla lodí. Lodě vítá již domácí břeh: v zadu koráb královský plyne. Co to ozývá s lodí se všech? „Král oh! v krvi nám hyne!“ Koráb královský připlývá blíž a král Hakon na předu stojí. Mocně hlas jeho ozval se – slyš! – jako vévodil v boji: [64] „Vás jsem naposled k vítězství ved’ – život z těla ubíhá vřelý: nemá pod zemí tělo mi stlet – slyšte, král co vám velí: „Všechny umrlé, všechny, kdo mrou, ke mně noste! – Vítr se zdvihá, vítr dobrý: ať plachty se vzdmou, prapor ohnivý mihá!“ Plachty rozpjaty, vítr v ně duje, prapor s lodě ohnivý vzplál: v lodi hořící na moře pluje umírat Hakon král. 65
SLEPÝ HUDEC.
Jaroslav Vrchlický.
Červánků nachem sotva východ zkvet’, již zase s houslemi ten známý kmet v průvodu hocha městem k Louvru bloudí; tam u bran zámku sedí den co den, a bez ustání jeden pláč a sten vyzáblá ruka z vetché struny loudí. Zda slzami lesk očí jeho zhas’? v probděných nocech zda mu zbělel vlas? co tají vrásky na průsvitné skráni? – Teď přestal hrát... co si to šeptá jen? teď usmívá se... jaký milý sen vzpomínky kouzlem v duši se mu sklání? [66] „Má holubičko, kam tě luňák nes’... v ráj Madonna – a víla prchla v les, jájá, slepý kmetkmet, tvou stopu najdu stěží; na uschlém štěpu mojich starých let tys byla bílý jabloňový květkvět, na rumech štěstí míru břečťan svěží. Ta nocnoc, kdy zmizela’s... mé tušení... pak lidská řeč, že sady jelení prý neviděly takých krásných lící... Tu bil jsem v lebku, trhal šedý vlas, tu z šílenství jsem v život procit’ zas, bych poznal, že jsi – krále milostnicí! „MéMé poupě bledé!“ – a v minulých dnech se opět kochá v upomínkách všech, pod šedou brvou slza se mu blýsklablýskla. – V tom z dvora náhlý šum se nese dáldál, třesk bubnů, stráží ryk... to jede král! a ruka starce pevněj strunu tiskla. Ó soudy boží! – Co v té struně zní, zpěv svobody a chorál pohřební, pout řinčení a nářek usedavý, pak divý jásot bujné rozkoše, jak padaly by katu do koše pod guillotinou zkrvácené hlavy! 67 Ztich davu šum a král se zastavil, na čele jemu chladný pot se slil – pak oře bod a obrátil se k stráži: „Zde hoďte starci tyto dukáty, však ať se více hudec proklatý před palác s touto písní neodváží!“ A zmizel s průvodemprůvodem. – K večeru od brány do města slepec dráby vyštvaný se blíží k mostu... jak ta řeka hučí! krok starce volný slabne víc a víc, leč v hlavě víří dojmů na tisíc a na jich vlnách zoufalství květ pučí. Za hochem stoupá zamyšlen a tich’. Tu zdá se mu, že v luny paprscích tmy věčné přízrak mizí s jeho zraku; na břehu v stromech, v lesku sněžných vln ten obličej zří božské krásy pln, tu kyne mu, tam rozplývá se v mraku. „Mé drahé dítě, vím toto, dobře vím: má hrozná pomsta odkazem je tvým, vždyť i ta struna má se chvěje studem – slyšslyš, hochu můj, ty dukáty sem dej!“ A již je vrhá v řeky šumný rej... „Bůh pomůže – snad nějak živi budem!“ – 68 A brzy městem pověst letí v dál, že náhle na smrt onemocněl král, a hudec jakby zmladnul touto zvěstí; vstal z lože, ladil staré housle hnedhned. – „Pojď provodit mnemne, hochuhochu, naposled – jak děkuji ti, bože, za to štěstí!“ A pravda byla tenkrát plachá báj, král vášní stržen hrobu na pokraj se v mukách svíjel na smrtelném loži, prch’ milců dav a zástup lehkých žen, klet národem a svými opuštěn umíral trapně král z milosti boží. „TakTak, dobrý hochu, jenom dál, jen sem, ať zahraji mu k smrti pod oknem, snad pozná strunu moji umíraje... Ó vím to, vím, že písně mojí hlas v nejhlubší peklo vbičuje ho zas, byť třeba stanul již na práhu ráje!“ A stařec hraje, – Coco v té struně zní, zpěv svobody a chorál pohřební, pout řinčení a nářek usedavý, pak divý jásot bujné rozkoše, jak padaly by katu do koše pod guillotinou zkrvácené hlavy! 69 Z komnaty krále vzdech a pláč a ston – pak dlouhé ticho... chodbou šum a shon, ve dveřích zjevil komoří se bledý, rtem chvějným hlásá: „Jeho milost král patnáctý Ludvík právě dokonal!...“ v tom struna hudci praskla – naposledy. 70
KOŘIST OCEANU.
Jaroslav Vrchlický.
Triumf Kaliguly! – hle v jeho čele na černých ořích jedou hlasatelé, brnění z šupin září na jich těle, na přilbách trčí rohy bůvolí! Dál orli legií a řady slonů, pak nepřehledné šiky legionů, v jich středu caesar na zlaceném trónu, laur s čela splývá na háv sobolí. Jak vlny mořské v slunce objevení, tak tichne lid, a kleká v udivení a posloucháposlouchá, ve trub a bubnů hřmění co hlasatelé hlaholí: „Ó třikrát Evoë! do prachu skloňte hlavy! Do Kapitolu bran vjezd hlučný caesar slaví, buď sláva mu a čest! [71] Trůn jeho ověnčen jest moře skvosty všemi, on vladař národů všech, králů král na zemizemi, on bohů větší jest! „DnesDnes číše do pěstí! kol thyrsu viňte révu! Dnes růže do vlasů! dnes do plesu a zpěvu! Již hladový řve lev za svými mřížemi; dnes věncem břečťanu jak zelenavou duhou stožáry sviňte i vojína šiji tuhou, jež skví se jízvami jak šípek růžemi! „BuďBuď caesar veleben! Jej světa obor slaví, on tam se odvážil, kde v mlhách bouře staví – by v krátce strhla jej – svůj z plachet větrů stan; on kráčel po vlnách, on ryl ve mořské hloubi, on prošel skalné zdi i korálová loubí a mocnou pěstí svou on zkrotil ocean! „OnOn větší Pompeja i Caesara jest větší, on svojí kořistí i Germanica předčí, on první na světě i s živly válku ved’; což jiní loupili? – jen ženy, skvosty, oře, tím vším on pohrdnul a šel oloupit moře, jež skříň svých pokladů mu otevřelo hned. „ÓÓ kterak zděsil se ten mořský starec sivý, když prohlížet se jal království jeho divy, když jeho stráže zbil, ano, když spoutal jej; 72 když lámal koraly, jež nosil místo berly, když z vousů mořských řas mu škeble rval a perly, když rohů svojich jek v tritonů mísil rej! „TuTu darmo vzpjaly se jak hory mořské pěny a lodě válečné, jež dávno pohrobeny, i lidské mrtvoly vychrstly z hlubin svých; on jezdil nezlekán zelenou jejich hřívou, a v ptáků mořských jek i větrů bouři divou jak slunce ve mlhy pad’ zvučný jeho smích! „OnOn vmísil nohu svou i v Nereidek plesy, svým krokem zburcoval vln potvory a běsyběsy, až lezly z hlubin svých – ó jaký šum a jek! Tu žralok s pilounem, jenž řeže boky lodí, tu strašná velryba, jež v kalu dna se hrodíbrodí a stříká k obloze vod jasný paprslek! „LečLeč jeho kynutím i září jeho oka hned prchly zděšeny svých skrýší do hluboka; jen nad ním ve mraku se ptactva zástup nes’! Tu mořská vlašťovka, jež plavcům v plachty vráží, tu racek, bouře syn, i orel, – jakby k stráži kol něho zavanul jich křídel šum a ples! „VšeVše skály, propasti a hlubiny se chvěly ve větší úzkosti než druhdy Dardanely, jichž pléce urputné kdys Xerxes bičoval; 73 však caesar dále jel, kde věčnosti je brána, tam vrazil kotev svou do žeber Levjathana a na něm s vojskem svým noc celou hodoval! „TeďTeď slavně vrací se! Jej táhnou bílí oři, ze zlata diadem na čele jemu hoří, kol něho legie a za ním trofeje! Své bílé sloupení už cirkus otevírá, vše hlásá jeho moc, třesk štítů, roh i lyralyra, ba v písku areny i krve krůpěje! „ÓÓ třikrát Evoë! Do prachu skloňte hlavy! Do Kapitolu bran vjezd hlučný caesar slaví, bud chvála mu a čest! Trůn jeho ověnčen jest moře skvosty všemi, on vladař národů všech, králů král na zemi, on bohů větší jest!“ Tak hlasatelé. Průvod v slavném tahu dál s hudbou jel ke Kapitola prahu, lid udivený tlačí se a sráží, kde je ta trofej, vespolek se táží, kde je ta kořist vln? Ó úžas! divení! Hle v středu voje jak táhnou v slávě koní řady dvoje: vůz – škeblí mořských pln! 74
V DOBÁCH POKUŠENÍ.
Jaroslav Vrchlický.
Zvuk půlnoci se tají zvolna v dáli, i v matném srdce ustálo již ruchu, a hvězdy svítí, jako by se bály, a známý šepot splývá k mému uchu. Ó znám, tě znám, jen odstupodstup, zrádný duchu! proč přede mnou ten závoj trháš tmavý, na dračím křídle slétáš k mému sluchu, tvým šepotem se krev mi v žílách staví, proč máků vlčích květ mi vineš kolem hlavy? Slyš, kterak šepce: „Já mám spasit tebe? Kde tvoje smělost, jež mne vyzývala, kde mocný žár, jímž spálit chtěl jsi nebe, kde nadšení, jímž hruď se rozplývalarozplývala, a bohem být se v klamu domnívala!? [75] Vidíš ten svět? – ty hvězdy zlatem skvoucí hle, z každé jak by smrt se usmívala, bůh radost má, když slyší srdce mroucí již v křeči poslední a v beznaději tlouci. „AA život, život... tys chtěl titan býtibýti, a teď se lekáš i vlastního zpěvu, tys přemoci chtěl vášní vlnobití, však před bojem už prosíš za úlevu, tys propadl už věčných bohů hněvu! tvá každá radost hrobovým je květem, tvůj každý sen jest plný chmurných zjevů, ty ducha spoutáš, než se vztyčí letem, chceš růže činů svýchsvých, a zoufáš nad poupětem!“ A hrozné tmy mi v ucho zase vlívá a černým křídlem kol mé hlavy věje, můj krvavý pot se slzami splývá a moje skráň, hle, zimničně se chvěje, a k nebi třeští oko bez naděje! Noc temným křídlem plaše kolem duje, jak oko v slzách mhou se luna skvěje, obláček bílý v modré dálce pluje – to strážný anděl můj, jenž k nebi odletuje... 76
POLOVIČATÝ.
Miroslav Krajník.
Narozený právě o půlnoci v polovici toho století, polo v starém, polo v novém roce: podivné vám propadl to moci, že by příčin dost se mrzeti na mou věru! na svého měl otce. Třeba hochem, jako děvče slabý k hochům se i ku děvčatům táh’; že se bytost na dvě půle dvojí. V bitvách s kluky nebyl práč to chabý, aniž hrubcem v jemných dívčin hrách: bujnost k oněm, k těm ho jemnost pojí. [77] Na to pak, když povyrostl trochu, na výměnu dán byl do Němec, z Vaška aby pána vychovali. A tam jemu, ubohému hochu, aby z něho bylo něco přec, rozum po němečku vetloukali. Bylo mu,mu as jako rybě v suchu. Polo zněmčen, Čechem ještě půl, k vlastní matcematce, neví sámsám, zda patří. Zlá se bouře v mladém zňala duchu, cizí kraj mu v očích jako sůl, zpět ho vábí rodní k sobě bratří. Leč ti bratří ve okovech úpí, ačtě živi, zvolna zmírají, ačtě v boji, přece mlčí, trpí. Zpupně ve tvář odpůrce je tupí, vztekem pěstě se jim zvedají – – a jich kosy sečou trávu, chrpy... Na perutích poesie vzhůru duch se vznesl k modrým nebesům, hledá pravdu, krásu, dobro hledá. Strhnout směle ze slunka chce chmúru, v základ zříti světa tělesům, nedá, ničím odstrašit se nedá. 78 Marní snové! V prach jej dolů táhna, zákon tíže naň se zavěsí, zem pak hlásí o svoje se práva. Dolů tlačentlačen, a přec vzhůru práhna mezi zemí, mezi nebesy potácí se, zoufá, upadává... Touhou sladkou srdce zachvívá se,se po lásce a zemském po blahu, oko teskné po soucitu bádá. Touží, stůně, hledá, dohledá se přes vši zášť a přes vši nástrahu, hlava krásné, zlaté sny si spřádá. Dívka sličná, plna vnad a cnostícností, hochu jarému se nakloní; tváře rdí se, oči láskou září, v náruč klesají si v blaženosti, o jednom jen, jednom jinoch sní: kterak milku vede ku oltáři. Bouři mraky na obzoru věstí. Což mu po tom, třeba hrom si bil – ženich jede vesel ku nevěstě. Uhodilo – – do jeho to štěstí. Jiný prý se dívce zalíbil... Obrátil se, vrátil na půl cestě. 79 A tak všude lpí,lpí jak těžká vina na něm kletba jeho zrození: v půli se mu snahy rozpadají. A jestli přec polovice jiná krutý jeho osud nezmění, v půli věku snad ho pochovají. 80
MLADÉ ZVUKY.
J. Nosek Zádvorský.
I.
NÍZKO JSEM.
Nízko jsem pod vámi, krkonošské hory, jež do nebes čníte mrakův nad prapory. Však kdy vedle vás bych lásku svoji sklonil, nevím, zdali bych vás příliš nezaclonil. Žhavý jest, ach žhavý slunce plamen vroucí, však má více žáru ňadro moje žhoucí. Slunce dlouho pálí, nežli trávu ssuší, a žár ňadra mého hned mi pálí v duši. Přerychlé jest v letu blesků rozpoutání, rychlejší však nad ně tužeb mojich plání. Blesk uvízne v letu, když dopadne s výše, tužby moje letí v nekonečné říše! [81] II.
MATCE-VLASTI.
Ó! matko drahá, matko přeubohá! Tvá hlava bledá trním věnčena, na Tebe všady hadí plemena syčí, kam vkročí zmdlená tvoje noha. Ty matko svatá, mater dolorosa, tak převznešená ve své bolesti; ty laňko stále štvaná v zoufalství, za níž se plíží v prachu smrti kosa. Ty zjeve v plamenu, jenž nedohoří, ač naň se lije věčná pohana, ty luno božská, mračny uhnaná, jež leskem oka lečky mraků boří: 82 Tobě se klaní mladá duše moje, ku Tobě zří jen oko zrosené, pro tě plá srdce láskou živené a pro Tě kanou slzy z ňadra zdroje! Ó matko vlasti! Tebe nezabudu, ať žiju v víru světa bouřlivém, neb sním již v loži s trávným příkrovem, k Tvému se zjevu věčně modlit budu! 83 III.
O, NECHOĎ JEŠTĚ SPAT!
Tak krásné nebe, vonné kvítí, tak květuplná zahrada, a ty mne již chceš odejíti do říše snů, již vroubí mhla? – Ó, nechoď ještě spat! Slyš! slavíka pět lásky naděj o zlatém vesny blaženství! Tys mladistvá! – Ó zůstaň raděj – tam nezříš rovné krasenství! Ó, nechoď ještě spat! To lože chladné, bez okrasy ve chudé, temné komoře. Ó, zůstaň, vyslyš prosby hlasy – zde krásněj, – než tam – na hoře. Ó, nechoď ještě spat! 84 Nebudeš snít! Ach, nevěř zdání, jen zde lze žíti v krásných snech! Již odcházíš – měj smilování – nenech mě – žití na hrobech! Ó! nechoď ještě spat! 85 „FATA MORGANA.“
Arabeska od B. Havlasy.
Že neznáte Čtyrzámčí? – Škoda. A což pověst, tak úzce k němu se pojící! – Nikoli? Víte co jest fata morgana? – Úkaz přírodní. Odraz slunečního světla, lámání paprsků slunce; či zřejměji: převod cizích míst, dalekých krajin před naše zraky, byť i se nehodící k našemu přítomnému okolí. A fata morgana duševní?... Není to nadšení; to odumřelost skutečnosti, sen o pravdě. Závoj splývá na přítomnou dobu a zemdlená či rozladěná duše pozvedá roušku minulosti, jeden, jediný pohled by vrhla v mrtvou dobu; často dlouhým hledem prodlí tam, než se navrátí v skutečnost. V zadumání staví sama sobě před oči vzdálené navždy události, momenty.
[86] Prožité doby jsou jasným zrcadlem života a zrcadlo každý rád pohledá, aby poznal svou tvář zřetelně před sebou. Minulost! Celou vášní vrhá se často duše v její objetí, zapomínajíc na vše kolkolem: jeť minulost tragického pojmu. Budoucnost, tať náleží nám, zdaž trpká, neznámo – však po jejím boku stojí naděje. Přítomnost, tať prosaická. A minulost? Člověk je neschopen nad ní plesat, pakli trpká byla: marné jí ždát, je-li vnadna, marné jí želet, pochybena-li byla: nemožný již návrat, nemožné napravení. Zde se jeví skutečnost sloučena s elegií. Budoucnost: naděje, život – minulost: mrtvola, pohrobený svět a přec tak často zpomínáváme naň, přec sklánívá se naše koleno s úctou před mrtvými!
***
Na srázné vršině, pod níž bublajíc běží horská bystřina, vroubená celou dozírnou délkou zelenými vrbinami, ční Čtyrzámčí. Nevypíná se, nezří vědomě dolů na blízkou vesnici v panské pýše: jest toho neschopno. Neplodná, mrtvá ruka živoucího stavitele zbudovala kdys tyto čtyry budovy, jež sice spojitě k sobě přiléhají, nelnou však k sobě tím harmonickým celkem, jenž sám 87 mluví: „my jedno jsme!“ Toliko čelná okna mluví k Vám z podálí romantiky, když za letní doby zapadající slunce barevným odleskem v nich pohrává, tvoříc z celého průčelí jedinou lesklou hladinu. Však přiblížíce se shledáte, že blízkost zdvojenou chladností drtí Vaši rozechvěnou mysl, jež tušila zde dříve jakýs výtvor lidského umu. Majitelé jeho byly dvě rodiny. Žádné z nich nebyl členem muž. Jich život plynul tak jednotvárně, jako by to bývalo nutným následkem obývání Čtyrzámčí. Jediný mužský společník majitelek Čtyrzámčí byl domácí kaplan, jejž ve své zbožnosti přijaly mezi sebe. V krajině se objevily vždy na začátku května. Přijely z města, vždy pět osob. Příchod svůj oznámily okolním občanům objevením se na procházce, v kteréž klidně pokračovaly po celou dobu svého pobytu, vždy v určitou hodinu, vždy na stejných místech. Lid, potkávající je první den uvítal je vždy chladným skoro „á“ – jako by chtěl říci: jsou zde. Více si jich nepovšiml, více nezajímalo ho panstvo, jež bylo v každém ohledu cizo. Při blížícím se podzimu opouštěly opět Čtyrzámčí. Míjely roky. Jednoho dne uvítali vesničané zámecké pány protáhlejším, výraznějším „á“, spozorovali změnu. 88 Neobyčejné. Pětici vyplňovaly ještě před rokem dvě paní a tři slečinky, tentokráte procházelo se po návrší pět dam – z dívek vyvinuly se panny. Však toto „á“ se stalo jedenkráte povážným: vesničané se pozastavovali. Bylo to tehdáž, kdy se navrátily z města toliko čtyry dámy. Veškerý ten údiv vyjadřovalo toto „á“ – jednotvárnost v Čtyrzámčí zdála se mijeti, značilo: „jedna schází.“ Vdala prý se. Na tato slova pamatoval se i náš snílek, pohledl tenkráte vyčítavě k lesknoucím se oknům v průčelí. A opět uplynula tři léta. Hrušeň se halila bílým rouchem, jabloň uzarděna pohlížela na sousedku v nedbalkách – lásky čas. S večera vyšlo z Čtyrzámčí pět dam na procházku. Měnlivost se zvětšovala. Vesničané pohlíželi zvědavě na pátou dámu. Stala prý se vdovou. Poznali ji a přece ne. Zrakům jejich se zdála být zjinačena, obnovena. – Téměř nuceně doplňovala pětici; nehodila se více k obyvatelkám Čtyrzámčí. Jakási čilost provázela celou její bytost, činná neunavnost, nepoutanost. Prvé za dlouhá léta zalétal s návrší do údoliny ob čas ruch, za přítomnosti panstva posud nebývalý. A vesničané, zvyklí již tomu tichu, usmívali se překvapeni. A on?
89 Víte co jest to, kdy jaro mrtvou pláň proměňuje kouzlem v část ráje? Kdy báje počne tvořit příroda, kdy mohutně mluvívá k srdci, srdce stává se duší, duše láskou?... Jak rozkošná byla, těkajíc po návrší vedle klidných, vážných svých průvodkyň! Vždy pozachvíval se, když nahledl do hloubky těch čarovných očí, jež tak rády se na něm pozastavily, on u druhých, k své spokojenosti, zůstával nepovšimnut. Jako kouzelnou mocí pobádán vyhledával ji co hvězdu svého života. Vždy ji však nalezal obklopenou nepřístupnou hradbou druhých dam... Setkal se s ní samoten. Jak čarovná byla v bystrém tom letu, na bujném vranci, vzbuzujíc v hájovém loubí toužebný šum. Hrdě vztýčena, s úsměvem na rtech letěla kol něho; opřen o kmen štíhlé jedlice, pohlížel dlouho za ní. Ohledla se, byl šťasten a smuten zároveň. Následující den nalezal se na témž místě. Zaduněla utuhlá půda pod vraníkovými kopyty, zřel ji opět. Ustoupl za kmen vedle cesty. Dadouc koni svobodu, zbavila se nepříjemné tíže klobouku a volně se rozhostila na kobercové lesní půdě. Opřela rukou hlavu, zraky stopila 90 v lesní hlubinu, laškový úsměv jí pohrával na rtech, jako by chtěla čtveračit i s tou velebnou lesní samotou. Záchvěv prolétl celou jeho bytostí, tiše přistoupil a okamžikem dojat, promluvil: „Toužím být Vaším stínem, jenž v průvodu slunce se plouží; slunce však mě mrzivá i seznal jsem, že hyne i stín. Marně se snažím kroky připoutat k tomuto slunci, nadarmo jej hledávám, teď Vás nalezám. Ó dopusťte, bych byl aspoň stínem poledním, setkávaje se s Vámi.“ „A ten?“ tázala se nakloníc hlavu, aniž by se byla posud ohledla. „Tento se úzce pojí k záři světelné, toť týž, po němž touží umdlený, chorý cestovník, ano v jeho náručí, zdá se mi, že nutně samo slunce rádo někdy spočine, žárem svým umdlené.“ Ohledla se teprv. Její černé oko zahledělo se v blouznivou mladíkovu tvář, v jeho zarosené zraky. Zdálo se, že nemile působí na ni vřelý cit; vzchopila se a urovnala své kadeře; uchopila klobouk. Zasmušil se. Byl zmaten. „Milostpaní, horšíte se – o, promiňte mému srdci, mé lásce.“ „Neprominu!“ Vyhoupla se na vraníka a nepohlednuvši více na něho odkvapila.
91 Přitiskl ruce na horké čelo. Byl tak nešťasten!... A ji viděl smát se, oplývající bujným, dovádivým humorem, který byl rozhodnou protivou celé jeho dumavé povahy. Vybočila z řady klidných dam z Čtyrzámčí a sledována toliko starší paní – matkou, – zamířila v opačnou stranu stezky, po níž kráčely druhé paní. Úsměšně kladly tyto k sobě hlavy, oddalujíce se v hlučném hovoru. Doběhla strmé stráně, jež souběžně s horskou bystřinou, omývající její úpatí, táhla se dále, až končila svahem, na němž strmělo Čtyrzámčí. Skotačivě pobíhala před průvodkyní a veselé rulady z jejího hrdla se linoucí oživovaly krajinu, nad čímž zacházející trojice trnula. Pak níže a níže se stráně vedly ji rychlé kroky, kol keřů vonného jalovce, před skupiny vážných kapradin. Pohledla dolů k bystřině – a teď jako úmyslně, přímo sbíhala níže, vždy rychlejším během, drobné kameny pod nohama jí spadaly, opouštějíce s šramotem svá místa. Svah byl teď příliš příkrý, marně snažila se zastavit, nahoře na stráni ozval se výkřik plný obavy: „Mon dieu, Anjelo!“ Marné; jen ještě vteřinu a něžné tělo mladistvé milostpaní by se bylo smočilo v studeném proudu bystřiny. V tom 92 vystoupí z houštiny mladík, zachytí v náruč ohroženou dámu, okamžik déle svírá ji v objetí, jeho dech se snoubí s jejím kvapně z unavených prsou se deroucím – „Odpusťte milostpaní“ – zašeptal. „Vám? děkuji“, zaznělo mu v odpověď. Uklonil se. Uděšena přichvátila dáma, z jejíž úst prvé zavzněl výkřik, obávajíc se zranění vnadné dcery. Slova soustrasti, výčitků plynula z její rtů k usmívající se. „Díky, pane! vy nás přec navštívíte?“ dodala, pohlednouc k mladíkovi. Anjela si rovnala kadeře, oděv – – Zachránil ji od úrazu, jakž ho tedy nepozvat. Strávil půl hodiny v salonu. Druhá polovice majitelek Čtyrzámčí zabavila po té hostitelku jeho. Anjela s vnadným svým úsměvem vybídla jej, aby ji provodil do zámeckého parku. Poroučel se dámám. „Osvobodila jsem Vás konečně, pane,“ řekla s úsměvem vstupujíc do zahrady. „Přiznávám se, že jste zvolila pravý výraz. Jsem Vám povděčen, milostpaní, za to.“ „O tom jsem přesvědčena; viděla jsem, jak jste se bavil, ale prosím, nepřekypujte vděkem, učinila jsem tak i v svůj prospěch. Nudím se v našem salonu, odcizila jsem se již podobné 93 šablonovité zábavě.“ Usedla na lavici: „Nechcete být mým společníkem?“ Učinil tak poloostýchavě. Pohledla usměvavě naň. Sklonil hlavu před palem její zraků a pomlčel okamžik. „Ah, pane, vy jste se zadumal, jdětež, chci abyste mne bavil!“ „A jsem-li toho neschopen, milostpaní.“ „Toť nepravda. Ač připouštím, že spočívají ve Vaší povaze mnohé překážky, kteréž Vám zbraňují býti pikantním.“ „A vy je znáte, milostivá paní, Vy –“ „Kteráž dnes sotva podruhé se mnou mluvíte, chcete dodat.“ Zasmála se a odhalila dvé skvělých řad perlí. „O, zajisté, neboť nemluvíváme-li s kýmsi, můžeme jej přec pozorovat.“ „A vy jste si mne ráčila –“ Zarděla se poněkud, hned však se zas rozesmála, nejspíše svému uzardění. Možno„Možno, a ručím za to, že tomu nevěříte!“ „A kdy by –“ „Nuže uvěříte, dokážu-li Vám, že znám Váš charaktér.“ Pohledl na ni plaše. „Prosím.“ „Budiž. Vy sebe podceňujete –“ „Dále –“ „Vám škodí přílišná ostýchavost.“ „Jest to hříchem?“ 94 „Ne, někdy však nehodou. Vy netušíte, že jste vnadný.“ „Milostpaní!“ „Jste zamilován a neodvažujete se doufat opět v lásku.“ Vložil ruku na horké čelo, její zraky dlely na něm s oblibou. „Pane, pane, vy máte výhody, na něž nepomýšlíte a jste jakým nemáte být – probůh! odvykněte si to! Přejete přímé rozmluvě?“ „Nade vše.“ „A přec se ohražujete všemi překážkami útlocitu. Chci je odstraniti, krásný pane.“ Položila mu ruku na rámě. Zachvěl se pod jemným tlakem tím. „Vy mne milujete, pane!“ „Milostpaní –“ „Nepokračujte prosím, těší mne, mohu-li ta slova opakovat. Vy mne milujete, vřele milujete. Nevěříte v možnost, že bych i já Vás milovala?“ „A vaše jednání, to slovo v lese –“ „Bylo pravdivé! Neprominu Vám Vaše slova, setřela bych tím jednu z nejkrásnějších svých upomínek, ona mne blaží. Mé jednání!“ Zasmála se. „Víte, proč jsem se ondy zastavila v háji? Věděla jsem, že Vás tam naleznu. Víte, proč jsem se vydala v nebezpečí chladné lázně, neb jak 95 maman baronka chtěla, v nebezpečí zranění? Zahledla jsem vás u bystřiny.“ „Milostpaní, Vy jste ukrutná.“ „Mýlíte se. Toliko dovádivá; rcete, rozpustilá. Nepřeju vážnosti. Naučili mne ji znáti v nepřiměřené formě co přísnou dámu. Říkali tomu vážnost a byla to předpojatost, přemrštěná etiketa, železná úcta. Podrobila jsem se jí. Podrobení není však přilnutí. Jakmile jsem se ucítila samostatnou, odmrštila jsem ji navždy; shnusily se mi ty okovy, jimž jsem musila obětovat své nejčistší touhy. Zbavila jsem se tak snad i mnohé nutné vážnosti – ale kdo zato? Jest to následek mého vychování! Jsem teď volna, jsem vdovou. Komický výraz. Ah, pozoruji, že si přejete seznat nedávný můj život?“ „Smím doufat?“ „Zajisté. Poslyšte: Přinutili ji, že si jej vzala. On byl majorem, ona se stala tedy majorkou. Také jim říkali „excellenc“. On měl koně, psy, karty, láhev; ona náhodou nekouřila, nehrála, nehýřila. Měl také dnu, ona nikoli. Mimo to byla jeho hlava šediva, její se rovnala temnu noci. Byl uvadlý, ona bující květinou. Tak žili. Nejlépe charakterisovalo jich neshodu, že zůstala ona na živě, ač on zemřel. A tím 96 prospěl nejvíce společnosti lidské.“ Zasmála se, ač bylo znáti skoro tajný přídech želu. Sklonil hlavu. Domníval se, že jej zasvětí ve svůj život a zatím byl dojat její zvláštní nevážnou povahou. „Vy jste se zasmušil?“ tázala se tušíc příčinu. „Nevím, nezdá se mi, jest to u mne přirozeno.“ „Nezapírejte, uráží Vás spůsob hovoru, mé chování.“ Neodvětil. Pohledla upřeně naň a na okamžik se zdálo, že jeho vážnost se dotkla i jí. Povstala, přinutíc jej takto, aby podobně učinil. Pohledla k háji, jehož vrchole líbaly poslední paprsky zapadajícího slunce. „Milujete letní dny?“ tázala se a nečekajíc na odpověď, pokračovala: „Milujete slunce při západu? Jest elegické. Mnozí praví, že tenkráte jest nejkrásnější, nejpříjemnější. Vždy však se blíží již k zhasnutí. Jest loučivé: Elegie! Snad proto. Ondy jste řekl: ano i samo polední slunce rádo někdy spočine ve stínu, jenž je provází! Divný obraz a přec věřím, že je pravdivý. I já měla své polední dni, dni plné žáru, vášně a cítila jsem se jimi unavena: žár ten mě hubil, 97 zapuzoval mne ve chlad života. To slunce hárá v samém člověku a člověk opět sám v sobě nalézá chlad. Stíny života, jak truchlé jsou!“ Pozdvihla ruku, ukázala k západu. „Vizte jak ono zmírá, poslední jsou to jeho paprsky, marně se snaží, aby se staly žárem poledním – tak i můj život, tak i u mne. Nechtějte, abych se ještě více umrtvovala jsouc přístupna vážnosti. Ano i já chci nový žár v sobě vzbudit, taký as, jenž by mi nahradil trpké dni, jež jsem zažila, však on bude přispůsoben dle mé vůle. Chci pálit, žířit, leč sama chci v stínu odpočívat, v jeho objetí –“ Větérek sdul list se svižné břízy, ten v obloucích se klonil níže, padl na její líc a zastavil se na dmoucích se ňadrech krásné ženy. „Leč pravila jste: to slunce u západu bývá mnohým nejvítanějším, nejmilejším,“ zašeptal jejími slovy a skloniv se přivinul bělostnou ruku v dlouhém polibku na svůj ret. „Já mu však nepřeji, nenávidím je!“ zvolala svéhlavě, skoro vášnivě. „O paní má!“ Pohledla naň divně a místo odpovědi, místo všeho výkladu zvolala pak vřele, prudce: „Miluji Vás!“
98 „Milostivá paní!“ zvolal. „Ne, ne, rozumějte mi. Zvolila jsem chybný výraz. Zapomínám někdy v době vášně, jaká bývám později. Jsem toliko zamilována do Vás, což pomíjí – pochopujete, zamilována: na čas, na nějakou dobu, na neurčitý čas! Takou lásku Vám nabízím, přijímáte ji?“ „O rcete umírajícímu, by volil mezi dnem krásného života či mezi stálým umíráním. Vy jste ukrutná!“ „Nuže jste spokojen. Miluji Vás vřele, vášnivě!“ zvolala nevýslovným přízvukem. „A přec napřed již voláte: na čas! na čas! Ó toť muka! – Zdaž jsem spokojen? Se vším i s drobty Vaší přízně, Vaší lásky; vždyť Vás zbožňuji! Jak jsem nešťasten – O Anjelo!“ Zachvěla se dojata touto vroucností, již toliko horoucí láska může vyvábit. Hned však pohodila hlavou a pohrávajíc si v kadeřích jeho odvětila: „Šťasten, šťasten musíte být, příteli. Řekla jsem hned zprvu podmínku naší lásky, ale prosím, nemohla jsem taktéž mlčeti a když přijde okamžik, jejž předpovídám, říci chladně: s bohem. Nechci Vás však klamat. Nenávidím lež. Pravil jste: jsem spokojen i s drobty lásky – 99 fi, jaké to slovo. Přijměte mou lásku, ne zbytky její. Jsem cele, cele Vaší se vší tou vášní, jíž lze Vám si jenom pomyslit!“ „A to pravíte s tímto úsměvem na rtech? můj bože!“ „Blouznílku! vždyť nepřeji vážnosti okamžiků.“ „Toť smlouva, milostivá paní, smlouva, a já ji přijímám.“ „Budiž. Láska ji zlegalisuje,“ odvětila a její hled stopil se na dlouho v jeho oko; pak zakryla čarovné ty hvězdy temným obrvím. Jemný úsměv lásky dlel na její rtech, ruka jako mimovolně spočinula na jeho rameni. Byla v tom okamžiku nevýslovně svůdná. „Proč toužím odpočinout v náručí svého stínu,“ zašeptla, „proč miluji?“ Obejmul ji. „Nuž věříte, vnadný pane?“ dodala. „Anjelo! tys anděl!“ „Snad někdy! Ne – však ne –“ Blahá zpomínka z minulosti! Fata – fata – „Již čas!“ připomněla. „Odejít?“ pohledl na ni překvapen. Usmála se. „Jste nepraktický, vnadný pane; snad by mým nedomýšlivým, útlocitným sestřenkám napadlo 100 vyhledat mne v zahradě. Shledáme se však – zítra.“
***
Zítra! zítra! Den toliko odkladu. Jak krátká to doba a přec jak dlouhý čas po takém slibu, v také naději. Oh, živote, tys krásný! člověče, tys sláb, že i ten čas ti není k posluze, abys nemřel touhou v podobné chvíli, by na tvůj pokyn mohly odplynout ty dlouhé hodiny! – Setkali se, tam u bystřiny. Let myšlenky prchá, tak i let nadšení i přísný let času. Marně snažíváme se je zastavit. Tři měsíce – což to však v životě člověka, kdy blaho jej daří v době té! Jak sláb, sláb jsi člověče, že i ten čas ti není k posluze, by na tvůj pokyn mohly se do věčnosti prodloužit ty krátké dni! Tři měsíce! Uplynuly co sen. Proč tak mnoho v životě zůstává pouze snem? – – Zelené listoví vrbin naslouchalo co den šťastnému šeptu lásky, tolikráte zřelo její úsměv, jeho blaženou, dumavou tvář. Vždy mlčelo ctíc blahý soulad dvou bytostí, cítíc pocity, jež v jedno je pojily. Jen někdy zašelestělo to útlými větvicemi: „viz,“ a opět umlklo.
101 Tři měsíce. Po celý ten čas byly vrbiny vždy pod večer svědkyněmi jejich blaha, Někdy mu s úsměvem připomněla: „A až nadejde rozloučení?“ Zachvíval se po těch slovech. „Chtěl bych dříve umřít,“ říkával. Smávala se. „Blouznílku,“ podotýkala, „vždyť tě miluji.“ A polibek zapudil chmury na jeho čele. A doba ta, o níž mluvívala, nadešla. Naposledy přišla k vrbinám. Seděla u bystřiny, ukryta před palčivým vedrem ve stínu houští; odvrhla lehké střevíčky. V chladivém proudu stopila útvarné nožky, s úsměvem na rtech zahleděla se do zrcadelné hladiny. Snad usmívala se spěchajícím vlnkám v ústrety. Jako o závod hlučíce kvapily malé hovorky blíž a blíže. Zvědavě přispěchala ta malá vlnka k vábnému úbělu, jak okouzlena se zastavila, pak přilnula k nožce, polibek tisknouc na ni: za ní se tísnily družky s toutéž zálibou, ano vášní. Ten polibek a malá hovorka roztouží se nadšena, víc a více line k ní, zahovoří, zašeptá, tajemně, nesrozumitelně a přec dojímavě – zamění se v průsvitné oko – bublinu. Dlouhý, tužný pohled utkví na vábné noze, i výše se osmělí zasáhnouti, zachvěje se, zříc až ona nedostižná místa plné tušené rozkoše – tužný 102 pohled: a vlnka, v oko – bublinu změněna, rozpryskne se v tisíc slziček, ty zapoletnou výše, kam až platil tužný vzhled: zničena je ubožka. Slzy upadlé zpět do proudu pojí se s jinými – povzdech, a zmenšena ubožka plyne dále v moře nekonečnosti, hnaná nutností. A po ní připluje druhá, třetí – opět polibek, hled plný něhy, oko v slzách rozplynulé, vzdech touhy – a dále teskně spěchají vlnky: šum, hukot, bublání tajemné hovory... Na její tváři úsměv dlí. Pro ni to toužení... Smutkem obestřená tvář naklonila se přes její okrouhlé rámě. Jaká to protiva k úsměvavému obličeji vnadné ženy. Byl to on. Přišel. Tvář jeho jevila, že zná příčinu poslední schůzky. „Konečně!“ volala neodvrátíc zraků od proudu. „Nemínil jsem přijít.“ „Proč?“ „Nejsem dosti silen k této hodině a přec se shledávám ještě slabším maje se odříkat i posledního okamžiku setkání. Musil jsem přijít, abych ještě jednou, naposled uzřel Vás – milostpaní.“ „Jste nešetrný, toť zní jako výčitka.“
103 „Nikoli, klamete se. Předpovídala jste mi tento den, jen že já bláhový neuměl vyměřit svou vášeň zrovna do té doby. Promiňte, milostpaní.“ Slovo to již podruhé s hořkostí pronesené vyvábilo jí na čele mrak rozpačitosti a nevrlosti. „Nemáte tedy příčin mně zazlívat.“ „Nečiním tak. Nerozumíte mému bolu – nechcete!“ zašeptal. Ohledla se. Byla nepříjemně dotknuta trpícím vzhledem milence svého. „Příteli,“ řekla, utajujíc bezděčnou soustrast, „přiznám se: rozumím Vám, ale nechci rozumět. Nechci, toť pravé slovo. Ta doba již pominula, kde jsem neuměla ještě shazovat pouta soustrasti, návyků. Mně nic na světě více nepoutá, prchám před každým zavzněním okovů.“ „A ty tušíte po mém boku?“ „Ano.“ Pohledla přímo naň. „Po Vašem boku, či vůbec zde. Již čtvrtý měsíc žiji na venkově; prožila jsem zde idyllu, první ve svém životě – krásnou. Bude mi vždy blaženou zpomínkou, více však nežádám. Čtvrtý měsíc! hrozím se toho. Vše zde dýše prostotou, něžným citem a věřte, bojím se citlivůstkářství – nechci utonout v něm, ač Vy snad nazýváte je podmínkou 104 cnosti. Nechci-li se v ně vžít, nalézám zde unavující jednotvárnost, a proto prchám odtud do měnlivého života velkoměstského. Nejsem slepě proň zaujata, chraniž bůh! znám celou tu blaseovanost velkého světa, znám tu pokrývku z uhlazených fysiognomií, zakrývající práznotu ducha, i ten lesk slonící neupřímnost, etiketu, zastírající frivolnost, sprostotu, krásu bez ducha, ducha bez síly; svět, ne lidi. Ale přeji mu, neboť jest pln změny, jest bez opravdového citu, ač vášní nepostrádá – a já se chráním citu! Jest to pro mne špatné vysvědčení, není-li pravda, ale sveďte to na vychování. Co nalézáte na venkově pod jmenem cit, jenž tvoří přiznávám člověka, shledáte zde pod jménem libůstka. Venkov jest útěcha, salóny jsou požitky. A těm náležím já. Hle, jsem upřímna, s takovým ponížujícím vysvědčením odcházím od vás a vy mi snad přiznáte jednu cnost: že ve mně dlí pravda!“ „O snižujte se, ještě více se pokořte, já vám vždy odpovím: „Miluji vás, oh miluji!“ Úsměv její stával se nuceným. „Příteli, proč taká slova? jste mužem, zde nemožno nic změnit. Příteli můj,“ dodala jemně, skoro teskně, dojmuta jeho bolem, „jest to nesmírné, ničiti chladným rozhodnutím, chladným slovem nej- 105 krásnější pocity, vášně člověka. Odpusťte, jsem ukrutná – uznávám to. Nenáviďte mne!“ „O, milostpaní!“ „Příteli, půjdu již.“ Povstala. „Popřejte mně i sobě jediné: zpomínku.“ Pojala jej za ruku. „Jednejte dle těchto slov a budeme spokojeni, setkáme-li se kdys v živote – pohled náš, kterým se uvítáme, bude náležet zpomínce: my budeme chladni.“ Usmála se. „Chci odejít s tou vírou, že jsem smířena s vámi“ Přitiskl ruce na tvář. „Nuž s bohem!“ Obrátil se k odchodu. „Jak? Vy mi ani ruky nepodáte. Či nepřijímáte přátelství, jež vám nabízím za zhynulou lásku?“ „Milostpaní, od té doby, kdy jste dala výhost lásce mé, jsme si cizí; zpomeňte, jak nepřestupná mezera nás dělí: vy jste vznešená dáma milostpaní, já –“ „Ne, nechci slyšet ten výraz: milostpaní. Anjelo! Anjelo! nechť mně na rozloučení platí, chci, aby hlas váš nerozlučně s mým jmenem v uchu mi zazníval?“ „Toť svéhlavost, milostivá paní, libůstka,“ dodal trpce, poukazuje tak na její dřívější slova.
106 „Nechť!“ odvětila rozhodně, „chci tomu tak.“ Prudce se pohnula a vložila obě ruce na jeho ramena, obličej její se pošinul tak blízko k jeho tváři, že dech obou se snoubil, jej omamoval. Bezděčně vztýčil sklopenou hlavu, pohlédl v tu čarovnou hloubi jejího oka. „Anjelo!“ zvolal teskně, vášnivě a horoucně ji tiskl ve svou náruč. Zdaž cítila, proč přivábila ten okamžik? Pak sklonil se, horký ret spočinul na té drahé ruce. „S bohem! s bohem!“ zavzlykl. Slza skanula na něžnou její ruku. Zmizel. Slza bolu. Okamžik potrvala v postavení, tlumočícím směsici citů. Na vzbouřená ňádra tiskla ruku, oko snivě za ním pohlíželo. Cos nevýslovného dlelo na této tváři, cosi, co nelze uhodnouti. Pak vzdychla. Zrak její padl na poslzenou ruku. „Škoda,“ zašeptla, leč hned pohrál úsměv na její rtech. „Dobře tak, jej bych byla mohla trvale milovat – dobře tak – a přec!“ Vyňala hebký batistový šátek a setřásši uroněnou slzu osušila bělostnou ručku. Úsměv nezmizel více s její rtů... A slza upadla níže do proudu bystřiny, malé hovorky přijaly ji přátelsky mezi sebe, a ona vyprávěla jim o světě tom i o jeho útrapách, až splynula úplně s nimi, zanikla v proudu bystřiny, 107 jako tisíce běd jednotlivců zaníkává v proudu světovém – – A vlnky hovorky, hučíce, šepotajíce spěchaly dále v šírý kraj. – Znáte Čtyrzámčí? Znáte pověst s ním spojenou? Víte, co jest fata morgana duševní?“
108
POVÍDKY Z NAŠÍ VESNICE.
Vítězslav Hálek.
I.
JÍRA.
Jde Jíra, šaty rozedrané, jak když to v mlejně semele, a vítr hrá mu s hebkým carem: Tu krásnou mašli dej mi darem – toť veselé, hoj veselé! Jde Jíra ku mlejnu, tam dají, tam žita v korce, věrtele; a psi naň lítnou jako zteklí, ti z poslední ho mašle svlekli – toť veselé, hoj veselé! [109] Jde Jíra za mlejn, střechu měří – už kohouta má na čele. A kohout zpívá, až to srší, na půl hodiny noty prší – toť veselé, hoj veselé! Tu chasa mlejnská Jíru chopíchopí: – „Jen tam s ním, tam si namele!“ A jiskry letí, jak kdy buší, v nich Jíra poroučí svou duši: „Hoj vesele, jen vesele!“ 110 II.
DRAŽBA.
Kravičku vedou ze chléva, dvůr plný, sotva že stačí, na prahu vdova omdlévá a škytá v oněmlém pláči. Dráb z drsných vyvolá plic: „Pět zlatých poprvé, kdo dá víc?“ Na prahu zalká žaloba: „Mé děti, robátka milá, života naše zásoba, váš chleb a jediná síla!“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Pět zlatých po druhé, kdo dá víc?“ 111 „Otce smrt náhlá zlomila, pět dítek při holé dlani, a já se v práci schromila, kde vzít a doplatit k dani?“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?“ „Z telátka jsem ji chovala; když jsme ji na pastvu vedli, každou jsem chrůpěj žehnala, vždyť z mléka děti mé jedly!“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých poprvé, kdo dá víc?“ „Každou jsem zvedla travičku, jíž mléko sladne a tuční, děti si sedly k ohníčku a byly na pastvě učniučni.“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých po druhé, kdo dá víc?“ „O hladuhladu, a přec bezpeční! Groš za sýr ukápne v schránku – byly to hody sváteční, když zbylo na pomazankupomazanku.“ – 112 Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých po druhé, nikdo víc?“ „Hrozná to, děti, siroba! Šest zlatých za moje muka! Prázna je naše zásoba, tak srdce matčino puká!“ – Dráb z drsných vyvolá plic: „Šest zlatých po třetí, nikdo víc!“ 113 III.
REKRUTI.
Jdou rekruti, hudba spustila, hejsa! šmytcem a plechemplechem. – „Už nejsme, děvčata rozmilá, vaši ni jediným dechem!“ A matky na prahu, starosti plaší: „Zda jsou to synové naši?“ Jdou rekruti z města napilí, hejsa! házejí čapkoučapkou. – „Už nejsme, rodiče rozmilí, vaši ni jedinou kapkou!“ A matky na prahu, starosti plaší: „Zda jsou to synové naši?“ 114 Jdou rekruti bystro, v kuráži, hejsa! veselým chodemchodem. – „A kdo se kde na nás odváží, palme, a do srdce bodem!“ A matky na prahu, starosti plaší: „Zda jsou to synové naši?“ Jdou rekruti, vejsknou do všech sil, hejsa! na stranu čapkučapku. – „A kdyby to vlastní otec byl, načepím poslední kapku!“ A matky na prahu, starosti plaší: „To nejsou synové naši!“ 115 IV.
CIKÁNSKÁ VEČEŘE.
Cikáni k ohni táboří. Hráb’ starý do popele, a řadou mladý hovoří: „Já ukrad’ len a sele.“ Tvář starou úsměv přeletěl: „Kdes nechal sestru Thekli?“ Hoch zarazil se, bled’ a děl: „Tu za mne v pouta vlekli.“ Tvář stará v klid se namáhá, zrak jako z jámy hledíhledí. – „Za len ji svlekli do naha, teď u rychtáře sedí.“ 116 Žár praská, starý přikládá, len rukou v délku měří, len rychle v šňůru upřádá: „Teď jez; až po večeři.“ Žár voní, jiskry vyletí a starý v očích pátrápátrá. – „Vám sestru nechal v zajetí, kdo chce mít z něho bratra?“ Kol ticho; k jídlu zasedli, dým voní, k vrbám stoupá – cikáni k spaní ulehli, hoch na vrbě se houpá. 117 V.
POSTILION.
Nic nad zvuk neznám trubičky, když troubí postilion, že v psaních veze hubičky a každou za milion. Pojď ven, ty zlatá děvečko, pták lépe nedoletí, přilítlo k tobě srdečko – zde mám je pod pečetí. Panenka pečeť rozlomí, jak mák jí zaplane líc – tu milý dává vědomí, že líbá do stotisíc. 118 Hned lístek k srdci uloží, a v srdci počne to hřát, jak když se v růže položí a slyší anděle hrát. Ten lístek vezme k noclehu, s ním bude o nebi snít, sny půjdou v tichém úsměvu jak zlatý hvězdiček kmit. Ten lístek vezme do stáří, s ním k mládí doletí zpět, že jeseň zjihne ve tváři a počnou slavíci pět. Ba ještě v smrti přeletí jí na rtech zpomenutí, že duši slyším vyzněti co sladké vydechnutí. Nic nad zvuk není trubičky, když troubí postilion, a v psaních veze hubičky a každou za milion! 119 POLITICKÉ DRAMA HELLENŮV.
Ferdinand Schulz.
Václava Nebeského překlady truchloher Aischylových, „Prometheys“ a „Eymenidy“ skvějí se jakožto mistrovské plody pabásnění v literatuře světové. Ale sebe dokonalejší přenešení oněch velikolepých pomníkův starověkého umění hellenského do lahodných a příbuzných forem jazyka našeho zůstává toliko částečným obohacením našeho duševního života, nedruží-li se k němu správné proniknutí umělcovy idey. Návrat k dávnověkosti za doby naší má význam a účel zcela jiný, než jaký shledáváme při renaissanci před třemi sty let. Tato rozličnost hlavně se nese k básnictví, k obrazu člověka jisté doby a člověka všech časův, a jeví se zvláště v poznání pravdy, kdo chce rozuměti básníku, že ho nesmí odloučiti od rodné jeho [120] země, ale že musí umělecké dílo jeho zkoumati ve stálém spojení s přírodou, s dějinami, s duchem, s mravy, s blahem a s útrapami, se vzpomínkami a s nadějemi, s celou atmosférou toho kraje, z něhož a v němž vzalo svůj původ. Odťato od svých kořenův, umění básnické více než kterákoliv činnost a památka ducha lidského pozbývá své pravdy, stávajíc se předmětem výkladův pochybených a lichých. A přece jasného rozhledu po minulosti myšlenky lidské, aspoň v částech jejích nejvyšších, objevuje se nutnost už také u nás. Mravní potřeby našeho národa množí se co rok; dospěli jsme už také k tomu, že ideál člověka probírá se do popředí naší duševní snahy. Kdykoliv pak o ideály jde, není možno minouti ducha starých Hellenův. A kdo toho chce poznati, musí hledati jej hlavně v dvou básnících: v Homerovi a v Aischylovi. Při studium Aischyla dlužno počíti Prometheem. Nikoliv že tato tragédie by byla dle času první v řadě skladeb básníkových, ale že jest první v chronologické řadě příběhův národních, kterouž Aischylova Musa umělecky spracovala, a že žádné jiné nebývá rozuměno hůře než jí, z čehož pak následuje, že nebývá rozuměno Aischylovi vůbec. Nejoblíbenější porovnávání 121 Promethea tu s Faustem tu s Kristem netoliko dokazují, na jaká bludiště svádí mělkost názorův o světodějinném rozvoji ducha lidského a titěrnost libující sobě v roztřiďování truchloher dle kulis, kterých se při nich užívá, ale vyvracují se na vzájem, což nejlépe svědčí o jalovosti obou. Nešťastné parallely nižšího druhu, vidoucí v Prometheovi buď padlého anděla, buď lidského původce dědičného hříchu, buď kolegu hebrejských prorokův a podobné hrubé poklesky proti nejprostějším pravidlům zdravého rozumu nalezly též své strůjce a hlasatele. Bohužel, tato poblouzení soudnosti a krasochuti několika německých theologův v tomto století přenešena jsou s pochvalou i do našeho písemnictví. Jak na Promethea pohlížejí Döllinger, Augusti, Bellmann a Toepelmann, tak raděno také u nás patřiti na něho; ba přisvědčování naprosto pochybeným výkladům jejich náboženské orthodoxie na poli básnického umění hellenského dává mezi námi už i za pravdu Döllingrovi, jenž pověděl, že tragédii „Prometheys“ sotva rozuměli současníci Aischylovi a pozdější jeho věk. Aby toto bludné tvrzení nabylo i jakéhosi dokladu ze skutečnosti, vypravuje se nám dále, že „tato neschopnost, aby pozdější ovšem učení a často duchaplní 122 literatové hellenští byli rozuměli hlubokým ideám, ježto z velikolepého dramatu prosvitají, byla bezpochyby příčinou, že se nám celý jeho kruh nezachoval.“ Rozumělili současníci svému velikému básníku, možno seznati z dvou svědectví. Předně z usnešení lidu athenského, kteréž nařídilo, aby tragédie Aischylovy provozovaly se ještě po jeho smrti, což nestalo se žádnému druhému básníku v Athenách, kde každá hra dávána toliko jednou. Za druhé z výpovědí, kteréž o veškeré básnické činnosti Aischylově učinil Aristofanes ve své komedii „Žaby“, provozované 51 let po smrti velikého tragéda. Uváděje v podsvětí Aischyla ve sporu s Eyripidem o výtečnost uměleckou, Aristofanes dává jej mluviti takto*): „Drama jsem stvořil Area plné.“ – „Do srdcí občanův vštípil (jsem) horoucí touhu, vezdy vítězit nad soky, tím, že jsem oslavil hrdinný skutek.“ – „Látky takové zpracovat sluší básníkům. Pohleď do časův dávných, kterak výteční oni básníci vezdy k prospěchu bývali lidstvu.“ – „Pomysli, jací to občané byli, ježto jsi ode mne přejal, muži to řádní, sáhových postav... každý kopí ——— *) Všechny citáty z Aristofana a z Aischylových dramat Prometheys a Eymenidy jsou z překladův Václ. Nebeského. 123 a oštěpy sršel, každý bělochocholaté přílby, mlaty sršel a kovovou brni, sršel udatnost sedmeroštítou.“ – Po vynešeném nálezu, že Aischyl svítězil nad Eyripidem, Pluton propouští oslavence těmito slovy: „Nuže Aischyle, zdráv se ubírej a buď prospěšnou radou ochrancem městu našemu, ostře pokárej všechny třeštěnce, jakých přemnoho.“ – „Teď posvěťte svatými svícemi již tomuto muži a provoďte ho vlastními jeho písněmi a zpěvy s jásavou oslavou.“ Tak před tváří národa mluveno o Aischylovi 51 let po jeho smrti. Jak tu lze tvrditi, že týž národ některé tragédii jeho sotva rozuměl. Ovšem, kdyby v Prometheovi skutečně bylo bývalo skryto, co do něho orthodoxie německých theologův ze století devatenáctého nutí, současníci Aischylovi v Helladě nebyli by mu porozuměli nikdy! Pokud ze žalostné ztráty ještě dvou krajních částí trilogie o Prometheovi, jížto nám zachován toliko střed, možno odvozovati výrok, že později už nejen hellenský národ souborem, ale ani učení literatové hellenští nebyli schopni, aby rozuměli ideám Aischylovým; že drama pomsty a vzdoru nás došlo a dramata viny a smíru v proudu časův zahynula, poněvadž národní mysl hellenská sama 124 zachránila ono jakožto milý ohlas vlastní bytosti a odpudila tato od sebe co nesrozumitelnou cizotu: v tom nám snad poskytne správného měřítka analogie z kulturního života českého. Co bychom odpověděli, kdyby nám někdo chtěl dokazovati, že zpěvy rukopisu královédvorského zachovány byly na dobu naši proto, že český národ mezi stoletími 9. a 13., a učení literatové čeští za časův pozdějších jim rozuměli, ale ostatní básně téže sbírky, jichžto řádkův toliko počáteční litery na přetrhaných proužcích tam zbyly a všechny jiné plody staročeského umění básnického, z nichž nezůstala nám ani taková stopa, že naprosto zanikly v minulosti proto, že současníci jejich vzniku a učenci pozdějších věků sotva postihli pravého významu jejich?... Bylo by unikum v kulturních dějinách světa, kdyby některý národ svému nejoblíbenějšímu básníku nebyl rozuměl; však taková duševní nemožnost zajisté nejméně mohla přihoditi se Hellenům, a kdo do některého plodu jejich osvěty vznáší takové idey, o kterých sám musí pověděti, že sotva by byly nalezly příbuznou půdu v jejich mysli, odsuzuje co nejostřeji své vlastní kombinace. Jest diviti se, že kritiky Aristofanovy o uměleckém působení Aischylově v národě 125 hellenském neváženo při novověkém rozboru tragédie „Prometheys“ naskrze měrou náležitou. Aristofanes, jemuž nikdo nebude vyčítati, že by byl býval slepým velebitelem něčí velikosti neb autority, a jenž i Sokratovu vědeckou i Eyripidovu uměleckou činnost před občanstvem athenským velmi důtklivě pokáral, praví o Aischylovi, že byl básníkem opravdu národním, že tvořil umělecká díla vysoké ušlechtilosti na mravní vzdělání a hrdinské nadšení svých rodákův. Výrok Aristofanův jest pravým klíčem k celé básnické bytosti Aischylově; obraz, podaný nám o pěvci Orestey a Promethea v komédii „Žáby“, vyplynul z jasného názoru nejbližší, bezprostřední, živé skutečnosti, a má tedy platnost rozhodnou, nepopíratelnou. Cokoliv nebylo v národní mysli hellenské, toho ani nejslabší stín není v tragédiích Aischylových. S tohoto jedině správného stanoviska musíme studovati je a dojdeme poznání zcela jiného, než k jakému navésti nás chtějí, kdož zdravou, uměleckou tvůrčí moc hellenskou líčí jako chorobnou hysterickou vzrušenost blouznivcův hebrejských. Esthetikové a kritikové francouzští mají v tom směru už platnou zásluhu o očištění genia Aischylova od nevhodného mu roucha cizí orthodoxie náboženské, do kterého 126 jej svírali theologové němečtí. Badání jejich prokáží tedy také našim kulturním snahám dobrou službu.
I.
Kdo jest Prometheys dle Aischyla a dle tradice? Syn Japetův a otec Deykalionův, totiž všeho kmene hellenského. Z toho jde, že Prometheys jest obrazem a zástupcem nikoliv nějaké myšlenky, nýbrž plemene; a skutky jeho nejsou allegorické, nýbrž politické. Jmenem a v čele tohoto plemene bojuje proti Zeysovi, jedná, strojí lsti, hledá spojence, jest přemožen a vzpouzí se na novo. Jest tedy v tom plemeni mocností, jejížto povahu naznačuje jeho jmeno: předvěda, věštec. Tím liší se od ostatních sborův národních. Jak by bylo zachovati se k žádostem Zeysovým, radí se s Themidou, se Spravedlností či s úřady, a s Gaiou, se Zemí, totiž se sněmem národním; však Titani, šlechta, vojsko, nechtěli poslechnouti rady jeho a odmítli všeliké vyrovnání. A kdo dle Aischyla jest Zeys, odpůrce Prometheův, nájezdný vetřelec, jemuž bojovníci domácí odpírají, ale který konečně uvrhne je 127 do vězení v krajině západní a věštce jejich uková na skále? Vše, co o něm praví Aischyl, značí jej co boha cizího, samozvance násilného, přišlého z Egypta. Jest to obřadnictví cizí, uvedené násilím, cizí společnost, vpád nepřátelský. První příhody tohoto boha jsou toliko opanování těch, kteréž měl Osiris, poněkud změněné, jak vyžadovala místnost, když tato historie byla přenešena na půdu Hellenův. Stíhaného Tyfonem (jako Osiris) až do Syrie, osvobodí Rhea a Hermes, (egyptského boha osvobodili Isis a Horus); z Krety, s kterou tradice egyptské se stékají ve jmeně Minos, vpadne do Peloponesu u Lerny, místnosti plné vzpomínek egyptských. Do jiné krajiny peloponeské, u Sikyonu, jedné z nejstarších osad kyklopských, kudy umění egyptské vstoupilo na půdu hellenskou, Hesiod klade jeviště vyrovnání, o kteréž šlo mezi Prometheem a Zeysem. Když tento meškal v Lerně, část národa, jejížto obraz jest Jo, chtěla spojiti se s ním; však Inachos opírá se proti tomu, maje při sobě podporu bohův domácích, z Delf a z Dodony. Dle věštby Prometheovy Jo spojí se v Egyptě se Zeysem, a na ústí Nilu založí osadu, která s Danaem se vrátí do své prvotní vlasti, do zaslíbené země Pelasgův.
128 Svědectví Aischylovo jest zcela jasné; nepotvrzujeť ani mínění novověkých indistův, kteří všechnu vzdělanost hellenskou chtěli odvoditi s břehův řek Indus a Ganges, ani výpovědi starých hebreistův, kteří také všechnu osvětu Hellenův vykládají Judeou neb Fenicií. Myšlenka, kterou básník rozpřádá v Prometheovi, jest tedy odpor Jonův či Pelasgův proti vtržení egyptskému, odpor, jenž v trvání svém se změní v zápas duševní, z něhož vzešla filosofie ve styku s náboženstvím. Dle tohoto dějinného měřitka báje o Prometheovi jest velmi prozračná. V jisté době, když Zeys byl vtrhl do Peloponesu, hněv a svár vzplanuly mezi bohy, totiž mezi rozličnými mocnostmi čili třídami v národě. Z toho pošla bouře; jedni chtěli opustiti starého boha Krona a přidati se k Zeysovi; druzí nikdy nezamýšleli podniknouti panství cizího boha. Však prostředkovací mínění pronesly Themis a Gaia. Aischyl pečuje o to, abychom srozuměli, že tato slova jsou symbolická, toliko „různá jména jedné podstaty.“ Themis a Gaia, úřadové a sněm národní míní, že se musí svítěziti nad nepřítelem nikoliv mocí a násilím, ale lstí. Prometheys pokoušel se, aby titany získal pro toto mínění, však marně. Ve 129 své pýše pohrdli jemnou taktikou a nadáli se snadného vítězství. „Tuť (praví Prometheys) se mi nejvhodněji v stavu věcí tom – být vidělo, ve spolku s matkou samoděk – i jemu vděk se přidružiti k Zeysovi. – A radou mojí nyní v černopropastnou – skrýš Tartaru jest svržen Kronos pravěký – i se svou družinou. Tu pomoc a ten zisk – měl ze mne onen samozvanec nad bohy, – a takou bídnou odplatou se odměnil. – Tož bezpochyby vezdy snad je v tyranství – ten neduh, že svým nejvěrnějším nevěří.“ Až potud Prometheys zajisté nehraje krásnou úlohu; však co následuje, brzy zastíňuje slabosti minulé. Dostoupiv vlády, Zeys ihned jal se rozdávati úřady a rozdělovati vládní moc; „jenom, praví Prometheys, o ubohé smrtelné – nižádné péče neměl, ano veškero – jich plémě zhubit chtěl a nové stvořiti.“ Dle zvyku starověkého výbojného stěhování-se národův chtěl uvésti do opanované země cizí obyvatelstvo a rozděliti mezi ně krajiny přemožených. Této chvíle děje se změna s Prometheem, jenž odtud dostupuje až k oné velikosti, v které Aischylos jej líčí ve scenách prvních a posledních. „Jen já se odvážil a lidstvo uchránil, – že rozdrceno do tmy 130 Hada nekleslo.“ Aby je potrestal, Zeys odňal jim oheň; totiž zničil práva občanská a svobodu práce průmyslové na prospěch nových příchozích. Prometheys, v Aischylovi, vrátil jim oheň, „jenž učitelem veškerého umění – se smrtelníkům stal.“ Proto jest přikován k této skále, totiž zahnán daleko na sever se svým rodem, jenž odtud kdysi sestoupí, oživen Deykalionem, synem Prometheovým, pod jménem Hellenův, Dorův, Achajských, aby dobyl vlasti svých předkův. Prometheys objevuje se v těch příbězích zosobněním ducha volnosti a odporu v národě potlačeném; jeho vzdorné mlčení, když Síla a Moc jej ukovávají a svírají, vyznačuje tisícileté mlčení národa, jenž neumírá pod nátiskem; a když tito vykonávatelé byli odešli, oběť jejich, opět nalézajíc svůj hlas ve své hrudi, vzývá za svědka veškerou přírodu, aby odpověděla a lkala s ní. Vzduchem zašumí tepot perutí, sbor okeanid, plačících a chvějících se, stane kolem skaliska pokuty. Tyto okeanidy jakožto obraz ostrovův a ostrovních obyvatelův, sousedících s Helladou, nemluví jedině za sebe, přinášejíť Prometheovi soustrast všech národův, spojených s nimi příbuzenstvím pokrevním, a toť jest věc velice 131 významná, neboť kteří pak národové lkají nad Prometheem? „Pláče, kdož jen na asických – nivách bydlí posvátných.“ – „V kolchických co sídlí luzích, – panny v bitvě jásavé; Skythů čeleď, kočující – kolem plesa maiotského – světa krajem nejzazším.“ – „Hrdinský květ Arabie, – a jenž u bran kavkasských – bydlí v hradech nebetyčných – tábor onen boje chtivý;“ totiž právě oni dva kmenové národní, kteří jsouce nepřáteli Egypta spůsobili záhadné vtržení Pastýřův. Všechny podrobnosti potvrzují národní a protiegyptský význam tragédie „Prometheys“. A tento ráz mají všechna básnická díla Aischylova. Prometheys čeká na vykupitele: toť jest tajemství jeho síly. S výše svého utrpení metá hrozby proti svému utiskovateli a oznamuje mu své podmínky. Ví, že Zeys zahyne a jak zahyne, a nechá jej zhynout, nebude-li nakloněn k smíru. „Ano zajisté, ač násilným teď – okovem údy mé hanebně spjal, – zatouží po mně přec nebeských pán, – bych mu poslední osud odhalil, – jenž ho žezla a slávy pozbaví. – Ani pak kouzlem medových slov – neomámí mne, – aniž se leknu krutých výhrůžek, – bych mu ten osud dříve projevil, – než mne sprostí těch vazeb 132 ukrutných – a mně odplatu – dá za tuto křivdu hanebnou.“ „Znám jeho tvrdost, vím jak svévolně – právo si svojí Zeys; však stane se – mysli pokorné, – až bude jen takto ponížen; – pak ustane od hněvu zpupného, – a s radostí k smíru a lásce – vděčně mně vděčnému půjde vstříc.“ – Uzel netoliko dramatu o Prometheovi, ale myšlenky historické, která vyskytuje se všude v celém Aischylovi, záleží v tomto vyrovnání, v tomto předvídaném smíru mezi Prometheem a Zeysem, mezi Helladou a Egyptem, mezi volnou kritikou a ústrojím náboženským. Theologové němečtí ve svých rozborech Promethea, a po nich i čeští vykladatelé uměleckého směru Aischylova právě z tohoto smíru mezi Prometheem a Zeysem čerpají hlavní důvod pro své nesprávné tvrzení, že Prometheys „jest bohat na tušení velikých ideí a že mu sotva jeho a pozdější věk rozuměly“, „že vzdoru titanovu proti Zeysovi, ale ne smíru jeho rozuměli věkové, jimž stará víra a idey náboženské byly už jen předmětem filosofie a archaeologie“, slovem „že v Prometheu objevuje se zatemnělá analogie s obětí na Golgathě.“ Věc líčí se tak, jako by Prometheys v poslední své části trilogické byl býval duševním 133 plodem vzešlým z nějakého nevědomého vnuknutí mimohellenského, ba i mimoaischylovského, dramatem, jemuž vlastně ani Aischylos nebyl by mohl rozuměti! A přece postačí jen poněkud bedlivé studium všech Aischylových básní, kteréž buď celkem zachovaly se, aneb o nichž jiní spisovatelé antičtí nám zaznamenali kusé zprávy, aby bylo poznáno, že myšlenka vyjednávání a smíru jest závěrečným akkordem, vrcholem a uměleckým znakem jich všech, nikoliv pouhou, hellenskému názoru naprosto cizí, z neznámých kruhův intellektuelních do Promethea zabloudilou, výlučně významnou podivností. Jo znamená japetický národ Jonův. Sám národ, za něhož Prometheys trpí, přichází k nohoum mučenníkovým, jenž počne věstiti osudy Jonův až k jejich osvobození. Mimo tento význam báje by se jevila dětinskou a nesmyslnou a nebyla by v souhlase s tím, co po ní následovalo. Bludné cestování Jonino jest obrazem výpravy národního kmene, jenž vychází, aby účasten byl kořisti v Egyptě, spleněném Pastýři. Podrobnosti zeměpisné, jimž ve vypsání pouti Joniny tak štědře dáno místa, vzpomínají příhod výpravy národní, pravdivé či báječné setkání se s Chalyby, s Amazonkami, s Forkovnami, s Arimaspy, jak 134 o tom nejspíše zachováno podání lidu hellenského. V deltě řeky Nilu konečně zastaví se Jo a založí tu velkou kolonii. Zeys pouhým dotknutím své ruky vrátí ji rozum i poklid. Zde Jo porodí černého Epafa; totiž ze spojení přibylých Jonův s původním obyvatelstvem zdejším vzejde říše krále Apofa, který prý opravdu se snažil smířiti v Egyptě obyvatelstvo přemožené s vítězi. Však v pátém pokolení národní kmen, jenž přistěhuje se sem z Hellady, vrátí se do původní vlasti své, aby znikl nátisku. S tím souhlasí dějiny, že vlastenecká reakce egyptská osvobodila domácí půdu od cizincův a obnovila panování pravých Egypťanův až po ústí posvátného Nilu. Veliká podobnost těchto přiběhův s dějinami israelskými, od Josefa až k Mojžíšovi, dávno byla seznána, a hebreisté jali se užívati podání hellenského na svědectví, že vypravování Mojžíšovo jest pravdivé. Však toho důkazu není potřebí. Analogie pochází odtud, že základní příběh, vtržení Pastýřův do Egypta, byla ohromná revoluce, v níž měli účastenství všichni národové na pobřeží středozemním, že všichni vetřelci byli zároveň vypuzeni, a že tedy všichni zachovali v sobě pověsti souhlasné v článcích hlavních. Do těchto příštích dějin Prometheys Aischylův 135 ponoří svůj zrak a vidí zdálí své osvobození. „A ze semena toho narodí se rek, – ten střelec proslavený a můj spasitel – z muk těchto. Tuto věštbu matka pravěká – mně dávno zvěstovala, Themis titanka.“ A zde Prometheys zdvojí své hrozby: „A přece Zeys, ač hrdá v mysli přepychu, – se stane pokorný, neb chystá zasnoubit – se sňatkem, jenž ho někdy svrhne s království – a s trůnu v nivec záhuby; tak Kronova, – tak kletba otcova se zcela vyplní,– již klnul s pravěkého trůnu padaje. – A strastí těchto zbavení mu žádný bůh – s to není, aby jasně zjevil kromě mne; – jen já vím co a jak. Nuž ať si v hrdosti – své sedí, důvěřuje v povětrný třesk – a rukou ohněsršné střely metaje. – To nic mu neprospěje, aby hanebně – a bídně neodvratným pádem neklesl. – A klesnuv pohromou se naučí, – jak věc to dvojí: panovat a otročit.“ Až posud básník dal mluviti okeanidy cokoliv může vzbuzovati k resignaci a k poslušnosti. Okeanidy byly obrazem obecného lidu, v němž každý jednotlivec touží k poklidu života, nejsa nikterak ochoten sjednávati na své útraty blaho obecné, zvláště blaho v šeré, daleké budoucnosti. Ačkoliv na konci nechtějí opustiti Promethea a vydávají se s ním bleskům Zeysovým, přece po celý průběh 136 dramatu chtěly mu vštípiti svou slabost, a zapěly i píseň podrobení se všem řádům ve skutečnosti, oslavu nevšímavosti k ideám i k ostatnímu lidstvu. Z tohoto zpěvu ostře vyniká rozdíl mezi obecnou opatrností a oním vyšším vzletem ducha, jemuž nejde o prodloužení života na požitek přítomných rozkoší. „Nikdy, pravily, světa vládce Zeys – s myslí mou se nestřetniž – v sporu odbojném. – Nikdy ať neliknám s obětí býků – posvátnou k bohům se blížit – u otcova, Okeana proudu – neunavného; – nikdy nehřeš jazyk můj. – To nechť utkví v srdci mém, – nikdy z něho nezmizí.“ – „Blaze kdož se může brát – s důvěrou a nadějí – drahou života, rozkoší zářící duši svou koje. – Tak ale trnu tě vidouc – tisícerou mukou zmořeného.“ „Pustiv bázeň před Zeysem, – o své vůli smrtelným – vzdal jsi úctu přes míru.“ „Nuž jak nevděčný vděk to, můj miláčku! – Rci, může ti pomoci, spasit tě – ten denní tvor? Což jsi neviděl – tu mdlobu a bídu, kterýmiž slepé – smrtelných plémě je sklíčeno?“ „Nikdy Zeysův mír a svatý řád – nemůž zvrátit rada smrtelných.“ „To jsem poznala, osud tvůj záhubný – zde uzřevši, Promethe! Ó kterak – ta píseň má jinak zaznívá, – než kterouž jsem 137 tobě v svatebním plesu – zapěla při lázni nevěstí, – když jsi sestru mou Hesionu – dary ulichotiv do komnat – za choť, družku lože, uváděl.“ Však ani připomínání zašlých radostí a vyhrožování dalšími pohromami nezachvěje statečnou myslí Prometheovou. Mučenník jen zdvojí své hrozby a tajemné věštby, a v Zeysu konečně vznikne nepokoj. Z jeho rozkazu přijde k Prometheovi Hermes, egyptský Toth, zástupce třídy kněžské. Jme se mluviti s drzostí sluhy, jenž nemůže srozumět, že někdo se opováží vzdorovati jeho pánu. „Ty mudráku, ty přejizlivý jizlivče, – jenž rouhaje se bohům úctu smrtelným – jsi vzdával; – tebe volám ohně zloději! – Nuž otec tobě poroučí, bys o sňatku, – o němž jsi chvástal, že ho zbaví vladařství, – mu zřetelně, ne v hádankách hned pověděl – vše zevrubně. Ať dvojí cestu, Promethe! – mi nespůsobíš, neboť víš, jak málo Zeys – je na takové shovívav a milostiv.“ Opovržení jest jediný cit, jejž v Prometheovi vzbudil posel Zeysův. „Toť velebnomluvná a plna výsosti – je vskutku řeč, jak sluší bohův pohunku. – I mníte nováčkové, vnově vládnoucí – že v hradech svých vždy posídlíte bez žalu? – Dva tyrany jsem viděl 138 z nich již vyhnány, – a třetího, jenž nyní vládne, uhlídám – co nejrychlej a nejbídněj. A míníš snad, – že v bázni pokořím se bohům novičkým? – Toť mnoho chybí, ano vše. Ty ale hned – tou cestou, jíž jsi přišel, pospěš nazpátek; – nic nedozvíš se, cos chtěl ze mne vyskoumat.“ V tom spůsobu rozpřádá se poslední, nedostižitelná scéna Promethea ukovaného, okeanidy vmísí se do ní, a opět radí k opatrnosti a k resignaci: však Prometheys odvětí: „Dávno jsem o tom poselství věděl, – jímž tu hřmotí; než trpět hanebně – od soka nijak k potupě soku. Pročež metejž si na mne v plamenných – ohně kotoučích blesků svých střely! – Zachvěj se aether – hromem a vířením větrů divokých; – základem země u samých kořenů – vichřice zatřes. – Velvlní moře hukotem zuřivým – valiž se drahou nebeských hvězd, – v černou Tartaru propast uvrhniž, – rozdrť toto mé tělo, divokým – vírem osudu schvácené: – mne přece nemůže usmrtit.“ Hermes jej prohlašuje za nezhojitelného šílence, a napomíná okeanidy k ústupu, aby třaskot hromův jich nezděsil; však povznešeny hnutím hrdinným zamítají radu jeho a chtějí býti účastny osudu Prometheova. Země se chvěje, 139 vzduch kvílí, blesky svítí, vichřice víří a Prometheys vzývaje svou matku, a klna bezpráví propadá se. Vyjednávání a osvobození byly předmětem dramatu „Prometheys osvobozený“, které na nás nedošlo leda ve zlomcích. Nepřátelé smířili se z nutnosti vzájemné a společné dílo smírčí naplněno v Athenách. Dle podání athenského Deykalion na břehu řeky Kefisos proměnil kamení v lidi, totiž na těch místech rozmnožil se kmen Prometheův. Jonové stali se obyvatelstvem Attiky. Zde také Prometheys sekerou rozštípnul hlavu Zeysovu, z níž vystoupila Pallas všechna ozbrojena: nový, velmi důmyslný symbol, jenž znamená, že město Atheny vznikly z tohoto smíru, ve svých prostředcích ovšem poněkud drsného. V zahradách Akademie, v této svatyni volnosti ducha, kde hnuto bylo tolika ideami, v nichž posud nedospěli jsme k poklidu, u samého vchodu k ohradě Palladině, dvě sochy byly postaveny na témž podstavci, Prometheys v pokutě a Hephaistos co vykonávatel pomsty „a na témž základě jeden oltář byl společný oběma; však Prometheys byl na prvním místě v podobě starce, jenž v pravé ruce žezlo drží; Hephaistos, mladší, byl mu podřízen. Prometheys, Hephaistos a 140 Pallas, která je spojovala, objevují se jako místní trojice města Athén. Na počest těchto tří božstev (o Panathenaiách) slaven byl také závod, při němž se běhalo s rozžatými pochodněmi: závodníci vyšli od oltáře Prometheova, komu pochodeň zhasla v ruce, prohrál. Oheň, jejž Prometheys svým vítězům odňal, toto světlo filosofie považoval národ důmyslný a básnický za dědictví, svěřené jeho geniu, aby je šířil a přenesl na věky pozdější. – Z tohoto rozboru jeví se zcela jasný závěrek. Hlavní a stálá činnost v dějinách společnosti hellenské, boj národní proti Východu, boj intellektuelní proti cizokrajné bohoslužbě, tato činnost pojata ve svém počátku a obražena velikolepými podobami báječnými, kteréž národ postavil v čelo svých dějin, jest předmětem Aischylova Promethea.
lI.
Aischyl liší se na první pohled od nástupcův svých tím, že při nich umění obohacuje se na útraty tradice. Dramatikové hellenští po Aischylovi netoliko opustili spůsob trilogie, ale přikryli kostru dějepisnou masem učeněji modelovaným: rozvoj a postup dramatu jest při nich 141 tak hojnou měrou obrazem života individuelního, že všeobecná činnost národnosti a společenstva v něm skorem mizí. To z části závisí na pokroku umění, ale i na duchu času a na osobním geniu básníkovu. Při Aischylovi zajisté není nedostatek ani ideí dramatických ani plného rozvoje situací, ani pravdy karaktérův. Aischyl zná milostnost a úpění rovněž jako sílu a hrůzu. Však každá doba v životě národa odpovídá některé zvláštní části té myšlenky, kterou národ v člověčenstvu zastupuje. Doba Aischylova, za vpádův perských, dotýká se ještě zápasův báječných. Té doby národ ještě zanášel se velikými vzpomínkami svými; rozvoj osoby musil ustoupiti tomuto interesu soubornému. Chtějíce tedy vniknouti do hlubin genia Aischylova, musíme stále míti na paměti, že umění, jakkoliv jeví se ve spůsobě velice ušlechtilé a bohaté, jest při něm vždy na místě druhém; však ve všech legendách, kteréž oděl rouchem dramatickým, panuje historická jednota. Všude týž základ, všude týž závěrek. Dramata Aischylova jsou řadou obrazův z dějin národních, jako dramata Shakespearova, ale s rozhledem prostrannějším a vyšším. Všude nalezáme týž politický význam Promethea v podobách ovšem jasnějších a v příbězích méně 142 symbolických, všude touž myšlenku národnosti v obraně neb v šíření-se na půdě hellenské, když zároveň náboženství a vyšší osvěta dojdou tam přijetí v konečném smíru. Jdouce řadou časovou, vizme nejprve „Prosebnice“, jediné drama, které zachovalo se nám z trilogie egyptské. Jest to dějepisné pokračování Promethea. První část té trilogie nazývala se „Egypťanky“ a vylíčovala nátisk, jejž Danaos a jeho rod snášel v Egyptě. Danaos uprchl s padesáti dcerami, kteréž padesát synův Egyptových násilím chtělo pojmout za manželky. To značí, že Egypťané chtěli uvésti kmen Jonin v otroctví, a to dálo se zajisté touž dobou, když týmž spůsobem Egypťané chovali se i ke kmeni Jakubovu. Z toho dramatu zřejmě vysvítá antagonism krve hellenské a egyptské. Jako israelský tak i kmen hellenský zároveň vymykal se z jařma egyptského. Na počátku části druhé, „Prosebnice“ (padesát Danaidek) přibyvše na břeh Argolidy, znamenají na moři lodi egyptské, které je stíhají. Jako Mojžíš, i Danaidky vzývají boha svou spásu, aby ve vlnách zahladil pronásledovníky jejich: „Zeyse, spáso a strážce lidí, vánkem láskavým nakloň se k prosebnému sboru našemu, a zpět 143 do moře uvrciž tento roj našich nepřátel, aby ranami bouře záhladné, plné hromův a bleskův byli skáceni do jícnu mořského.“ Král v Argolidě, Pelasgos dostane zprávu o příchodu cizího zástupu, přijde a doví se osudy Joniny a společných předkův; národ v Argolidě slíbí chrániti příbuzný kmen proti všem nepřátelům jeho. Marně, jako Hermes v Prometheu, hlasatel egyptský počne řečí smělou a tupením: brzy vrátí se, nesa s sebou důtklivá vzkázání Pelasgova Egypťanům. „Věz, odpovídá mu hlasatel, že podněcuješ žár nové války; však mužům dostane se vítězství!“ – K tomu Pelasgos: „Jako muže naleznete občany této země, nikoliv jako pijáky vína z ječmene.“ A pokyne Danaidkám, aby vešly do města dobře ohrazeného věncem pevných věží. Kmen Jonin jest osvobozen, vstoupí opět do svazku rodiny pelasgické, z které vyšel, a loďstvo egyptské vrací se bouří, vyprošenou proti němu. Část třetí „Danaidky“ doplňovala trilogii záhubou synův Egyptových, mimo jediného Lynkea, jenž byl zachráněn Hypermnestrou, poněvadž ctil panenství její, a který pojav osvoboditelku svou za ženu, usadil se v nové zemi. Vlastní předmět této závěrečné části trilogické jest opět 144 smíření, transakce. Danaidku, na niž byla vznešena žaloba, že nezabila posledního Egypťana, soudcové v Argolidě prohlásili za nevinnu. I zde objevuje se tedy splynutí a smíření myslí. Rod Danaův, jako Hebreové vycvičený v moudrosti egyptské, velice přičinil se k té shodě. Z obavy, aby neublížil jednotnosti božské, kmen semitský rozhodně zamítal hieroglyfické podoby náboženství ponilského a přijal z něho toliko část ústrojí kněžského. Kmen hellenský, maje větší zalíbení v podobách viditelných a v obrazích, dále nesl mystické obřady egyptské; však volný jeho duch dal jim volnou podobu umění a jinou cestou dostal se k jednotě božství i z množství jeho tvarův. Trilogie egyptská má týž význam, národní a kulturní, jako Prometheys; toliko mladší báje vzala na sebe podoby mnohem lidštější. Zápas kmenův, útisk, odpor, shoda ideí, splynutí bohoslužeb, objevují se týmž pořádkem a z téhož básnického zdroje. Po trilogii egyptské vizme trilogii thebskou. Jiné zápasiště, ale týž zápas; neboť válka thebská má měrou svrchovanou ráz války náboženské. Oidip, dobrodruh z Korinthu, kde panoval té doby kmen eolský, zabil sfingu, hieratický obraz cizí theokratie, sfingu, která požírala ty, kdož 145 neuměli mluviti jazykem jejím, aneb nebyli zasvěceni s její tajnosti. Oidip dosáhl vlády, ale kněží a náčelníci, původem Fenikové, vzbouřili proti němu orakuly a hrůzy pověry. Oidip byl vypuzen.Jednoho z jeho synův strana vítězná uznala za svého, druhý odešel, aby proti městu kněžskému vzbouřil kmeny hellenské. Tu máme obě strany jako v trilogiích předešlých. Drama Aischylovo, výstředně jednoduché, jest toliko epickou podobiznou sedmi vůdcův postavených u sedmi bran města, na něž činí útok, a sedmi hrdin thebských, aby jim vzdorovali. Myšlenka, vynikající ze znamenitého tohoto obrazu, jest táž, která září z celé poesie Aischylovy. Všichni útočníci hellenští jsou vylíčeni jako hrdinové bezbožní, pohrůžčiví, kteří pohrdají bohy jako Prometheys; odpůrcové jejich jeví se naskrze co bojovníci nábožní a skromní, Fenikové ze starého rodu Kadmova. Mezi Helleny jediný jest kněz, věštec; ale ten přišel z přinucení a pod samými hradbami města obleženého nepřestává vytýkati vůdcům hellenským, že dopouštějí se bezbožnosti; však za odpověď dostává se mu slov potupných. Před branou proitskou jeden hrdina hellenský potřásaje stinnou, trojatou hřívou chocholu na přílbici a rolničkami svého štítu, zuří proti věštci, aby co peský zbabělec 146 prchl před bojem a smrtí! U brány Elektřiny, jiný rek, větší než předešlý, pýchá sobě: chtějž Zeys nebo nechtějž, on že město zboří. Třetí vůdce hellenský rouhá se i samému bohu války; čtvrtý má na štítu obraz Tyfona, dávného nepřítele Zeysa egyptského. Pátý přisáhá, že kopí, kterým vládne, má větší cenu než bůh, a že zhladí město navzdor Zeysovi; na potupu obležených ozdoben jeho štít obrazem sfingy, jak unáší Thebana. Trilogie thebská není zachována úplně, ale z této části její možno srozumět, že předmětem jejím jest táž myšlenka, kterou jsme seznali v Prometheovi a v trilogii egyptské. Trilogii thebskou Aischylos ještě doplnil katastrofou Theb, která udála se deset let později. Drama to nazývá se „Epigoni“. Potomci sedmi vůdcův přitrhli před Theby a konečně vyvrátili panství fenické a kněžské. I tu opět fuse náboženská jest ukončením příběhův. Bůh Hellenův, Apollo měl užitek z pozůstalosti theologické, neboť orakulum thebské bylo přeneseno do Delf. Theby vstoupily do nových řádův, jichžto středem byly Atheny, zdroj a záštita vědy, umění a svobody politické. Až posud viděli jsme v Prometheovi zápas pro náboženství a národnost zároveň; v trilogii 147 egyptské osvobození kmene přemoženého a zajatého; v Thebách vyvrácení vlády kněžské na prospěch vlády a svobody občanské. Nyní pohleďme na Oresteu, která došla nás úplně. Nový pokrok v boření moci kněžské; právo soudu v příčinách hrdelních bude jí odňato a přenešeno na moc občanskou, na Areopag. Tuto velikou dobu v bájesloví a v dějinách hellenských Aischylos vylíčil s živostí neméně úchvatnou, nežli válku titanův. Jakmile víme, že do Hellady přenešena byla theokratie egyptská, která ze sebe byla vyvedla postavy kněží a věštcův tak smělých před králi, jakmile jsme rozuměli, že byla dosti mocná, aby rozšiřovala své obřadnictvo po tak drahný čas, i aby hrůzou svou panovala nad národy ještě na počátku křesťanství; neshledáme nic divného v tom, že soudy náboženské doplňovaly její zřízení a utvrzovaly její rozkazy. Soudnictví egyptské mělo zvláštní ráz, že soudilo mravy jako činy. Vědomo, že ani králové neušli mu, že soud kněžský se postavil u vchodu do hrobky jejich, že velmožové i obecný lid byli podrobeni tomuto konečnému rozsudku. Však hrůza z tohoto náboženského obřadu pocházela hlavně z nauky, že jeho nálezy dostávají stvrzení v životě příštím.
148 Co egyptský kněz svázal na zemi, bylo svázáno i v podsvětí, kteréž nazývalo se Amenthi. Zde řízení soudní se opakovalo u přítomnosti čtyřicíti dvou soudcův, jichž předsedou byl Osiris. Neřesti i cnosti byly položeny na váhy. Hellenové říkali tomu psychostasia, vážení duší. Byla pronešena žaloba i dán průchod hájení, jako při beatifikaci katolické, kteráž jest toliko spůsobem psychostasie. Všechny tyto obřady byly malovány v modlitebních knihách, které nalezají se skorem ve všech mumiích, zvláště v nejstarších. Hrůza i naděje byly uloženy s modlitbou do samé schránky smrti rukou příbuzných. Nikdy žádné ústrojí, zřízené na porobení ducha lidského, nezapustilo své kořeny hloub do všeho, co jsme a co máme, do života a do smrti. Porovnávajíce tyto pohřební obřady egyptské s některými známými postavami Eymenid, a s funkcemi, které se jim přikládají, snadno seznáme, že obě skupení jsou toliko jedno, a že změny spůsobené časem, odlehlostí místa a duchem národním, jen slabě zahalují původní totožnost. Ovšem objeví se, že Aischyl, právě jako by byl chtěl odestříti závoj s původu, jejž znal, přiblížil se k obrazu původnímu více, než obyčejem bylo v Helladě.
149 V Helladě Eymenidy bývaly obrazeny nejobyčejněji počtem tří, někdy vystupovaly toliko dvě neb čtyři, někdy toliko jedno tělo a více hlav, neb jedna hlava a šest ramen. Mnohost bývala naznačena, ale matně. Aischyl rozmnožil počet Eymenid na padesát, a tenť právě jest počet božstev v Amenthi. Čtyřicet dva soudcové, dvě bohyně, které přivádějí duši zemřelého, Horos a Anubis řídí váhy, Thoth zapisuje výsledek, Oms štěká žalobu, Osiris vynáší nález, a padesátý jej vykonává. – Mimo to Eymenidy nebyly s počátku obrazeny podobami tak strašnými, jak později se stalo obyčejem; aspoň dle Pausania sochy jejich nebyly děsivé. Teprv Aischyl dal jim podoby hrozné, vlasy z hadův, což při prvním představení spůsobilo tolik zděšení; na upamatování symbolických podob z Amenthi, nesoucích na těle lidském hlavy krokodilův, šakalův, hrochův, vůbec zvířat, jichžto hieroglyfickému významu Hellenové nerozuměli, a která v nich zůstavila toliko myšlenku pekelné ohyzdnosti. Vzoru egyptského šetří také vylíčení soudu kněžského, jenž stíhal neřest na zemi a do lůna smrti. Postačí tu připomenouti některé zpěvy Eymenid.
150 „Ty neodpovídáš, (praví k Orestovi), mým slovem pohrdáš? – Mně vykojen jsi, mně jsi v oběť zasvěcen, – ne skolen na oltáři, nýbrž živá krm. – I uslyšíš hned píseň na se klatebnou. – Již zaveďme chor svůj, anoť se nám – píseň strašlivou – zazvučit ráčí a ohlásit, – jakýmto řádem družina naše – smrtelných osud spravuje.“ „Jsmeť náhlého práva milovny; – kdož ruce čisty – od skvrny zachoval, – tohoť nikdy náš nestihne hněv, – bez pohrom putuje životem. – Kdož ale jak ten, zlosyn rouhavý, – krvavé ruce ukrývá, – ihned co svědkyně vražděných – vstanouce řádné oprávkyně – krve jemu se ukážem.“ „Matko, jež’s mne porodila – živým mrtvým na pomstu, – uslyš mne, ó matko Noci! – Čest mou zhyzdil Letin syn. – Prchlíka mně vyrval, – očistu propadlou – za matku vražděnou. – Nad proklatou obětí – zavzni píseň srdcelomná – běsoplodná, děsorodná – sváteční zpěv Erynek – duši svírá, bezvarytný – srdce sžírá člověku.“ „Všeodolná Moira v úděl – předla nám ten věčný řád: – stíhati, kdož poškvrnil si – ruce vraždou krvavou, stíhati až klesne – do hrobu, nezbaven – klateb ni pod zemí.“ –
151 „Když nás matka porodila, – byl nám řád ten usouzen; – bohův ale dotknouti se – našim rukoum bráněno. – Nejsme hostem hodů jejich - ani zdoby účastny – roucha bělostkvoucího; – neboť jsme si zvolily – domů překot, kdyžto v rodu – svár domácí přátel skálá, – za vrahem tuť skočíme – a jej sebe bujařejšího – nad krví čerstvou shladíme.“ „Pílíce tak ušetřiti – Zeysa touto lopotou – a svou pomstou dovršiti – bohův prázdeň blaženou, – nechodíme s nimi v soudy, – nebť Zeys v krvi zbrocené – plémě naše hnusivé – ze svých síní vyloučil. – Než my letmo přikvačíme, – pádnou nohou zaskočíme – uprchlíku matný běh; – údy se mu potácejí – klesá, padá tíhou běd.“ „Hrdě lidská pýcha – k nebesům se vypíná, – avšak s hanbou v prachu – mizí, v nic se rozplývá, – když my černorouché – v choru nohou divokém – na něj ženem útokem. – Padá, ani neví – šíleností žalostnou, – tak je obestřela – ohavnost kol hustou tmou. – A jak nočním temnem – rod a dům ves pokryt jest, – hlásá mnohostonná zvěst.“ „Tož jsem já, v mstě obratná, – cílů svých se neminouc, – hříchů nezapomenouc, – ne- 152 uprosná smrtelným; – bez pocty a odplaty – bohů vzdálená svůj konám řád, – slunce svit kde nezakmit’ – a kamž drahou propastnou – stejně kruto vidomí i slepí jdou.“ „Kdo se z lidí nezachvěje, – kdo se hrůzou nelekne, – když mou klatbu zaslechne, – kterouž Moiry od bohů – svěřily mně k výkonu? – Prastarý jak jest můj řád, má čest; – úhonám nepodléhám, – byť i v země hlubinách – stan svůj měla v bezeslunných temnotách.“ V jiném zpěvu tento mravokárce poučuje lidi takto: „Nuže tedy pravím vám: – ctěte práva oltáře! – Nikdy pak – uzřevše zisku nešlapte jich – nohou bezbožnou! – Neboť pomsta čeká vás, – a ten konec všeho pán. – Pročež v bázni pobožné – rodiče v úctě měj, – a jenž mile zavítá – s věrou pod tvou střechu – host buď tobě posvátný.“ „Kdož nenucen, z pudu srdce spravedliv, – blahať nepostrádá, – moc žádná ho zcela nezahubí; – kdož zločinec ale zpupný, rouhavý, – vše míchaje v mětež bez práva, – tenť brzo plachty spustí pod jhem – násilí, až mu bouře vztek – zdrcené stěžně zachvátí. – I na pomoc hluché volá v zápasu – marném prostřed víru; 153 – a vysměje bůh se odbojníku, – an vidí ho pokorného v nezlomných – tu neštěstí vazbách. Neznikneť, – loď blaha jeho na věky se – o skálu práva troskotá: – neželen zhyne, neplakán.“ Všechny tyto zpěvy točí se kolem tří ideí: první, soudnictví pozemské a nadzemské zároveň, kteréž stíhá v tomto světě a činí nálezy platné i pro život příští; druhá, mravní inkvisice, před kterouž velikosti lidské rozplývají se jako vosk; třetí, mocnost sestárlá, kteréž jistou měrou odpírají božstva národní nebo už znárodnělá, mocnost, kteráž vyhrožujíc naříká, kteráž ještě vzbuzujíc postrach cítí, že klesá. Jádro dramatu Aischylova jest vyvrácení tribunalu Amenthid či Eymenid jakožto soudu veřejného a praktického. Moc jeho obmezí se toliko na chrám a stane se toliko mocí mravní, působivou jedině ve svědomí; její soudnictví vnější přechází na areopag. Panství theokratické, už dosti zviklané, klesne, jakmile mu odňato hrdelní soudnictví a veřejná mravokárnost. Této doby z legend antických mizí hrozivé postavy kněží a věštcův, kteří jsou průvodci králův a kteří trestají a svrhují panovníky, nápodobíce hlasu bohův.
154 Stíhán Eymenidami, Orestes hledá útočiště v Delfách, v chrámě boha domácího. Pythias, která přichází, aby se modlila nejdříve k bohům prvotním v této zemi, pak k těm, kteří byli sem uvedeni později, vidí kolem prosebníka, ležícího před oltářem, postavy děsné, cizí, neznámé, a prchá před nimi. Tím časem objeví se sám Apollon, volá Oresta z kruhů těch děv ohyzdných, těch starých, šedých rob, s nimiž nedruží se ni bůh, ni člověk, ani šelma divoká.“ Posýlá jej do Athen, k Palladě, aby žádal za jiné soudce. Probuzeny stínem Klytaimnestřiným, volajícím za pomstu, Eymenidy hlučně se vzchopí, seznají, že jejich oběť jim prchla, naříkají bohy nové, kteří strhují k sobě všechnu moc proti všemu právu, ujímají se smrtelníkův proti zákonu božskému a ruší řád pradávných Moir. Apollon je vypudí. Stíhají Oresta až do Athen, a najdou jej zde u sochy Palladiny. Tato bohyně, obraz nové myšlenky, spůsobené smírem mezi Zeysem a Prometheem, objeví se a uklidí spor. Pallas nechce souditi sama, ale prohlašuje, že pře hrdelní příště budou souzeny areopagem, jemuž ustanovuje řády. Vidouce se tím spůsobem zbaveny moci, Eymenidy rozhorlí se velice, a naříkají, že staří bohové jsou svrženi 155 s trůnu bohy novými, že staré zákonodárství jest zničeno, že všechno na světě půjde co nejhůře: obyčejná řeč všech výsad, které odstraňujeme. Jevíc velikou trpělivost, Pallas konečně je upokojí: slibuje jim chrám, obřady, oběti; Eymenidy mění spůsob řeči a jmou se žehnati Athenám. Veřejné procesí dovede je do ohrady, odkud nevyjdou už nikdy. Jako v Prometheovi hledíme i tu na bohy nové, kteří svrhují bohy staré, ale vždy transakcí, smlouvou, smířením. Světské panství kněží bylo zrušeno, moc duchovní zůstala při nich, ale i ta dobou doznala změny. Promethea ovšem přemohli bohové noví, ale z těch za pět století stali se bohové staří, kteří byli přemoženi zase novými. Jednota myšlenky historické v dramatech Aischylových jest snad postačitelně dokázána; bylo by zbytečno prodlívati při tragedii „Peršané“, abychom poznali úsilí ducha národního proti cizotě. Skoumajíce ještě mezi ztracenými dramaty Aischylovými, jichžto obsah dle zachovaných zlomkův může býti uhodnut, znamenáme všude téhož ducha básníkova. V trilogii, která vypravuje o uvedení obřadův na uctění Dionysa-Baccha do krajin hellenských, 156 duch národní vzpírá se bohu novému, ale konečně jej přidružuje k bohům už usídleným. V Psychostasii duše Achillova položena na váhy s duší egyptského Memnona! Tento ve středu drsných bojovníkův hellenských marně okazuje skvělost osvěty pokročilejší a bohatší; marně se honosí svým kmenem, „s břehův Nilu sedmiramenného, jehož posvátná vlna zúrodňuje žitný klas“: jest shledán příliš lehkým na vahách osudných; tíže Achillova a Hellady svítězí. –
III.
Odkud vzala se tato zvláštní jednota myšlenky ve plodech tak rozličných? Čím to, že se zdá, jakoby všechna dramata Aischylova líčila týž jediný děj? Jest v tom náhoda či soustava, lze-li dopatřiti se důvodu této shody? Tento důvod vyniká prostotou a jasnotou. Děj, který poskytl látku Aischylovi a tragedii hellenské vůbec, jest toliko jeden, ačkoliv sáhá přes několik století. Jest to formace národa Hellenův. Národ hellenský tvořil se v době, položené mezi vtržením Pastýřův do Egypta a mezi válkou trojskou. Thukydides praví, že před tou válkou 157 Hellenové nepodnikli nic společně, neměliť ani jména společného. Byl to proud rodův téhož kmene, ale rozličných nářečí; byla to družstva vojenská na výboj a na lup; byly to zástupy kočovné, sestupující se severu, aby zanikaly na jihu, aneb aby zatarasily se tu v některém pohoří. Obce a města, mnohdy dosti mocná, posvátná uctíváním nějakého boha aneb příbytkem některého kněžstva, vznikala porůznu. Založena cizinci, Egypťany neb Asiaty, tato města nabyla kolem sebe pozemkův, zvábila do sebe obyvatelstvo, na místě domácích, původních pověr postavila náboženství lépe sorganisované, znenáhla stala se státy a usilovala o to, aby vládu svou vznesla na celý rod. Odtud věčné žaloby a krvavé spory mezi městy, v kterých panovalo kněžstvo, a mezi venkovem, v němž vévodili náčelníci kmenův národních. Město hájilo se hlavně svými bohy, totiž hrůzami náboženskými, věštbami, legendami, výkladem obecných pohrom. Náčelníci lidu, tu přemoženi obecnou pověrou, brali útočiště své k vášním a k mstivosti, tu odbojní a rouhaví hnali útokem přímo na samé bohy. Nejčastěji opírali se o staré bohy domácí, aby vypudili nové, cizí.
158 Takový byl povšechný obraz časův báječných. Ale že města byla neodvislá, různá původem, a že nic nepoutalo je svazkem přátelským, trvalo stále tolik sporův, kolik státův. Každé město mělo své zvláštní revoluce, a z těch vznikaly zvláštní tradice. Odtud ony tragické příběhy, které od Thrakie až po kraj Peloponesu vtiskly své památky každé důležité místnosti, a které ve své nekonečné proměnlivosti, nejsouce vlastně leda episodami základního dějstva, všechny mají přece toliko jediný význam a všechny splývají v jediné národnosti. V tomto tvůrčím chvatu poesie nebyla ani zábavou ani řemeslem, ale strojem velmi vážným, mocností národní; byla dějinami kmenův a státův, velezpěvem vlasteneckým, hlasem mudrcův a smírcův. Proto byla po drahný čas obrazem života této dějepisné doby. Poesie dramatická jako vždy nejméně mohla ubrániti se vlivu časovému; Aischyl pak otevřel mu všechnu mysl svou, odtud jednota a soustředěnost jeho myšlenky. – Ještě jednu úvahu. Mohliť jsme znamenati, že zvláště v Aischylovi spůsobem nejskvělejším jeví se důraznost svobody lidské, tétéž svobody, kteráž v politickém a uměleckém životě hellenském 159 zjednala sobě svrchované podoby. Odkud bere se pak ona idea opačná, tak obecně hlásaná, že základním dogmatem tragedie hellenské jest osudnost? Určení slepé, neodvratné a neuprositelné vládlo prý v náboženství i v dramatech, a našlo prý v Aischylovi svůj nejdokonalejší obraz. Fatalism východní prý vyhladil ve staré poesii všechnu svobodu, všechnu samostatnost osoby. – Toto mínění, založené na výstředních obrazích mocnosti božské, nabylo důležitosti, jakmile počato užívati ho na podporu soustav. Jedni chtějíce tomu, že lidský život není leda spůsob bezděčné vegetace všech věcí, uznali za prospěšné, dokládati se svědectvím náboženství antických, v nichž prý nauka jejich měla rozhodné působení. Druzí hledajíce jakousi polemiku na prospěch křesťanství, myslili, že musejí křiklavými barvami vyličovati neřesti společenstev antických a uvaliti vinu z toho na zásady, jakoby tolik národův bylo mohlo žíti, tolik spůsobův osvěty se vyvinouti, aniž by v sobě samých byli měli základné pravdy života i osvěty. Jest tu nedorozumění, které porušuje výklad veškeré dávnověkosti hellenské a které by spůsobilo zapření celé její historie. Není ani možno, aby ona společnost tak svobodná, 160 čilá a plna vůle byla vznikla z učení o kvietismu a resignaci. Společnost a historie hellenská od počátku až do konce jest spíše rozhodným a bouřlivým popíráním podobné nauky. Nemluvíme tu o některých abstrakcích toho neb onoho filosofa, ale o společnosti hellenské souborem, jak na jevo dávala své myšlenky svými činy, mravy, tím co vystavěla a tím co zbořila. Kvietism fatalistický tak příčí se lidské povaze, že může udržeti se toliko v národech podrobených vládě despotické. Však společnost hellenská, tak dobrodružná a čilá, zajisté nebyla by shodla se s takovým pravidlem života. Volnost, důraz a mocnost osoby, tak činné ve zřizování republik hellenských, jsou také základem hellenské poesie a zvláště dramatické. Aischyl není fatalistou, jako jím není žádný básník hellenský; neboť fatalism jest základem nečinnosti, trpnosti, a pro pasivnost není v poesii ani jediného slova. Hellada zůstavila nám dědictví na věky plodné, poněvadž dogmatem i životem jejím byla svoboda. A to není pouze šťastný zjev osamotnělý, nýbrž pravidlo. Všechny veliké plameny genia lidského, které zářily v dějinách, vzňaly se buď na obecné svobodě, neb na obecných bouřích.
161
UBOHÝ RECHTOR.
Adolf Heyduk.
Ach ten rechtor přeubohý samou psotu zkusí, vetché ruce, vetché nohy, ze dne ke dni bez polohy organovat musí. V hlavě mu to klove, piští,piští jako houfec ptáků, v jizbě tolik dětí vřiští, jako zrnek v hrachovišti, jako v poli máku. Na varhany klapky dali tuhé, těsno skáčí; slabých nohou pohyb stálý hněvem buchá na pedály a ten zpěv je k pláči. [162] Sobotáles nevyzíská, koleda je holá, a že chudičká je víska, každý půlturáček stiská, že ho otře spola. Při ofěře pán vždy poví: „Ať ten rechtor vyčká,“ dá-li groš, dá jako psovi, že bílému grošíkovi studem rudnou líčka. Divno-li, že zvonek věže v pláč a bol se zmáhá, že hlas jeho srdce řeže, vždyť to rechtor, co v otěže při klekání sáhá. Divno-li, že srdce zvonízvoní, smutné klepe klepy, vždyť rechtorskou bídu onu cítí i ty plny stonů vrzající čepy. 163
BLATNO.
Adolf Heyduk.
Jaj, to Blatno, na mou věru, vede život panský, hrom tam dává bez pozvání koncert velikánský; sám turecké bubny tluče a větrové hrají ruče: fagot, basu, brači – stateční to hráči! Na ráz voda odívá se do přihnědlých šatů a dýcháním vlní se jí ňadra od záchvatu: někdy však je vzhůru vrhá, že bohaté perle strhá, těch pak na pobřeží jako rosy leží. [164] Ale víchor nepolení, poskočí a hledá, každou trávku pozobrací, všecky perle zvedá, rozpustile hvízdá cosi v dlouhé uši u rákosí tanče bez únavy – skotačivec dravý. Tu búrňáků volajících řada tíhne dlouhá, na první je místo nese poděděná touha, a když počne overtura a takt bleskná sklepne búra, že až voda syčí, všecko: brávo! křičí. O! na Blatně při koncertu krásně je, až milo, na sta písní tajuplných v celek se tu slilo; tu to víří, pláče, šustí jako z fujar, harf a huslí povždy v tužším spěchuspěchu, že až hrůza slechu. 165 Eja! musím k hudbě oné, tam se mi to páčí, tam nalezne srdce moje vše, co jenom ráčí; víra s láskou už v něm tonou – zasnoubím se s vodou onou; chystej loželože, Blatno, tvůj jsem, nic už platno! 166
RITORNELLI JARNÍ.
Adolf Heyduk.
Znáš ptactva zpěv a bzukot pilné včely? znáš listů ševel, jemný růže dech? toť harmonické jara ritornelli. ——— O! ritornell, on vždy se krásně vznáší,vznáší jak arab, zřídka jenom podklesne se, však za to ohnivostí rád se plaší. ——— Že nic ta láska, mlčtemlčte, duchem choří, já dím, že světům vzejdou ráje zas, až v každém srdci sluncem pozahoří. ——— Ach divná pouť je k lásky svatokříži, tvé vlastní srdce na cestu ti zvoní, a v cestě vášeň v prsti dýku hříží. [167] Ty myslíš, že to slunce na poledne? ach jak jsi dětinná a věříš všecko, toť oka tvého pablesk, když se zvedne! ——— Kacíři dí, že svět jest bez zázraků, však by se k víře všickni vrátili, jakmile hleděli by do tvých zraků. ——— Už celá jsoucnost moje k tobě chvatí, a na tvůj sladký ret-li pomyslím, hned celé žití jemně zrůžovatí. ——— Hleď, zlatá hvězda pyšně nebem kráčí, a nechť se v okamžení v slunce změní, na jiskru lásky mé přec nedostačí. ——— Což pro mne slunce shoř, anebo zhasni, já na zář jedněch očí pomyslím a půlnoc se mi na poledne zjasní. ——— Buď světlo už, děl bůh, a světlo bylo! ty kdybys tenkrát zdobila ten svět, pak byl by řekl: Otevř oči, Vílo. 168 Že chladný jsem, viz v sněhu kraje chudéchudé, já vzdechnu slovo láska třikrát jen, a jedním rázem jaro na nich bude. ——— Netoužím po zvlněném moři plouti, však když se ňadro tvoje láskyláskou zvlní, hned chtěl bych v kolébce té zahynouti. ——— Věz, že bych umřel s trojnásobnou chutí, kdyby to písmo bylo slíbilo, že v nebi taktak, jak ve tvém obejmutí. ——— Kdys popík, ritornellem dotknut lehce, mou hanou skálel o dvou stranách blanku; prý tak a tak chce havran, skřivan nechce! 169
BÍLÝ MRÁČEK.
K. Motejl-Lomnický.
Od hvězdy k hvězdě na nebi bělounký mráček kráčí, po tichu s nimi rozmlouvá a zvěsty své opáčí. Z těch každá jemu vypráví o sladkém lásky bolu, načež se mráček zlehounka ku zemi snáší dolů. A v té co chvíli uslyšel, o to se s kvítkem sdílí, jež korunku svou zemdlenou k tichému spánku chýlí. [170] Když pak se v nový zase den sluníčko pozaskvěje, tu květince se v zroseném kalíšku slza chvěje. Tu mráček v mlhy objetí k hvězdné se nese říši a kvítka pohled zrosený utkví za ním ve výši. 171
PÍSEŇ.
Bohuslav Čermák.
Ovíjím lýru růžemi, perlami zvoním v struny, perlami, lásky slzami v přísvitu bledé luny. Večerní vánek kolebá, k hvězdám mé touhy nítí, o leťte, písně, za hory, nejkrasší z nich kde svítí. V komůrce tiché spanilá dívčinadívčina, hvězda skvoucí, o zvučte křídlem zlaceným, pozdrav jí neste vroucí. [172]
JARNÍ.
Bohuslav Čermák.
Probuď sese, o srdce choré, bolu ze sna zbuď se tiše, jara zní už píseň tklivá, teplý od všad vánek dýše. Zbuď se! Hle již sněhorouchá za horami dávno zima, dumy její mlhovitémlhovité, chladný kdesi sever dřímá. Zbuď se! Z jihu lašťovička vroucí tobě pozdrav nese, květy bílé, jabloňové šumný skrývá potok v lese. [173] Zbuď se! K matce divotvorné, – putuj k slunci v zoře ranní, naděje zas zlatoleté, těchy dojdeš, požehnání. 174
STEZKA.
Bohuslav Čermák.
Pěkná stezka od vesničky, v šumném mizí chvojí, tou mi štěstí v dálku zašlo za panenkou mojí. Darmo za ním rozběhnuv se lesem volámvolám, polem, však jen ohlas odpovídá a to srdce bolem. Darmo bych i ptáčkem vznesl za ním já se letem, není cesty k ztracenému šírošírým světem. [175] Pěkná stezka od vesničky pod zeleným krovem, ta mých tužeb nežehnaných, mladé lásky rovem. 176
SOUSEDSTVÍ.
Bohuslav Čermák.
Sladký med má v sklípku zlatý soused v oule umčeném, sladčí dceř však zlatovlasá na rtu nosí růženém. Mrzout soused stále brouká, že má v oulu zloděje, med že jemu při měsíčku zleté kradu naděje. V hrdlo lžeš, ty stará hlavo, dosvědčit můž dcerka ti, neumímť já lstivě bráti, sladce zvyklý dávati. [177] Však co dám, sám nenasyta beřeš retem hltavým, bůh ví, za to poženu tě před soud, svědky postavím. Poženu tě před faráře na soud páně v kostele, věř, že včelku zlatovlásku vyhrám v té při veselé. 178
NEZDARA.
Jos. V. Sládek.
Sivého buku houští pod praletou v bořivé zemi jáma zapadlá; a nad ní kořeny se v mříže pletou a mech a ostružina uvadlá se svírají jak víko nad truhlou. „Bohdejž už dopadlo,“ děl druh můj starý, „a jasan vryl se v půdu utuhlou a nepustil, co dole chytí v spáry před soudným dnem!“ Pak drsně: „BrachuBrachu, vari!“ „„Co jest?““ – A on jen vlek’ mne z huštiny, až stanuli jsme lesa na pokraji. „Prokleté,“ děl pak, „houšť ta věci tají a k pochopení, mním, jste ještě mladý, co skrvavené značí šediny.“ [179] „„A dál?““ – „Já nic, jen jediný muž tady by vyprávět směl vám tu příhodu, to jest, když měl by chuti k odchodu tamtam, kde už ani zmije nevděku znov’ němůž zabit srdce v člověku. Však starý muž je dosud jako buk, jejž vidíte tam u té farmy čnět, třeba mu hrom již střískal mnohou sněť a mnohou schromil nezvedený kluk.“ *** Zimní večer; sníh se jen chumelí a bělá tam, kde stojí u lesa farma osamělá. Sníh se kupí u vrátek, u oken i práhu; nikdo – z blízka, z daleka nenajde sem dráhu. Na okénku zamrzlém stín a zář se mění; v jizbě smutno, ticho tak, jako po vymření. 180 U ohniště stařena ruce v klínu svírá, hledí jako v mrákotě do pražného číra. V koutě, sotva vidět jej dýmu pro oblaka, sedí starý, naslouchánaslouchá, kyvadlo jak cvaká. „Ani tomu hosti dnes nezdá se být rádno; nemyslíte, pantáto, že tu trochu chladno?“ Starý dýmá těžko dnes, neví, kde to vězí; myslí tak dva zavaté v lese na pařezy. „Neslyšíte, pantáto, jak to praští v buku?“ „„Eh – to jenom v krbu tak z bukových těch suků.““ 181 „Nezdá se vám, pantáto, už po kolikáté, že to ťuká na okno?“ „„Pořád něco máte.““máte. „„DalekoDaleko ni široko živá duše blízká,““ myslí však: „„Už zas se jí po tom mrtvém stýská.““ *** „Aj tedy přec, ač zaváto, tím vzácnější jsou návštěvy, což neřekla jsem, pantáto, že na okénko ťuká to?“ A starý vážně: „„Toť se ví!““ Ten samovárek s komína si s větrem kloktá, šveholí, že cizina je cizina, však s někým když se vzpomíná, že s pola tak to nebolí. 182 A větrové když zaduli dvé ptáčat v moře z domova, že k sobě se tu přitulí a druhu soudruh stonulý pod křídlo hlavu uschová. A srdce k srdci přiletí i v zármutku i veselí a v pevném jsou si objetí, kdož doma jako zakletí by úsměv k sobě neměli. A vítr hučí s komína a samovárek klokotá: „Jste divná mi to družina, když pojí vás jen cizina a doma jste si cizota.“ *** „Aj to je tedy vaše písnička? Ne každý člověk nějakou tak složil, jeden to piše, druhý to jen prožil a vaše hezky v spaní uhýčká.“uhýčká. 183 „MáMá stará tam již klímá u plotny a snad si ve snu také něco skládá, vy v bdění sen a ona ve snu ráda si v píseň mění život lopotný.“lopotný. „MáMá každýť už tak vlastní spůsobu; víc nemá jich pro žití času zpívat a rádi se, když vidí den se stmívat, s tou němou písní vkradou do hrobu.“hrobu. „KéžKéž bůh je snů tam těžkých ochrání, a dá jim poklidu po těžkém dílu, jak, dokud živi, popřával jim sílu, že nestrhla je tíseň v zoufání.“zoufání. „BývajíťBývajíť kruté lidské trampoty, však člověk snese k nevěření mnoho a trpčit? Nač? Má každý dosti toho a v lidském bolu není novoty.“novoty. „KonečněKonečně člověk všemu uvyká,uvyká jako ten pahejl v lese osamělý a ten i není opuštěn tak celý, když přátelská jej haluz obmyká.“obmyká. 184 „AA my jsme stáli věrně u sebe v modlení, práci, bouřlivu i klidu, i krvavý když blesk ji zbavil vidu a o pomstu pak zahřměl do nebe.“nebe. „AA já ji držel rukou schromenouschromenou. – Ne, když jsem začal, dopovím to zkrátka: já seděl tady, tam seděla matka, jen puška tam nebyla nad stěnou.“stěnou. „AA venku bylo zrovna jako dnes a v domě ještě více zasmušilo; on matce děl – již nevímnevím, co to bylo, a já mu řek’, že nevděčný je pes.“pes. „AA on se zved’ a vyšel ze dveří a v domě bylo ještě pošmurněji a matka slouchá s pláčem po kročeji, když nevrací se ani k večeři. „TyTy ženské všechno pláčem vynutí a člověk nemá srdce nad kamení; dím: Jsme„Jsme mu v cestě, přec měj odpuštění.“ A ona: „Bůh mu dá snad vnuknutí.“ 185 „VV tom zablesklo se jizby do šera a ráno našli v krvi nataženu ji zde, mne tam – však musím zbudit ženu, zas nějaká ji mučí příšera.“ A od kamen to zní, zda ze spaní? „Živým dejdej, panepane, v utrpení sílu a ty, kdož ulehli po hříšném dílu, svou milostí snů těžkých uchráni.“ *** „Aj vždyť jsem řek’, že na to duši dám, že od starého nic se nedovíte, kdo, co a jak – nu dopovím to sám snad někdy, jestli dál to nepovíte. A kdyby se i dále povídalo, s takými věcmi pochodíte málo. Co najde kdo v těch všedních dějinách? Vždyť dětí sobě každý vychovávávychovává, a pomůže-li někdy z nedočkava tátovi které za hřbitovní zídku, když neklidí se, jak se zlíbí kvítku, přečtem si o tom zprávu v novinách a pak se nikdo o to nestará. 186 Však dá-li bůh, že někdy na kolenou vám houpat bude klučina se malý, pak při vzpomínkách zem tu na vzdálenou mu doložte, že pospolu jsme stáli, kde oběsil se kluk ten nezdara, a jámu že už dávno zaorali.“ 187
PÍSEŇ.
August Bedřich Kokoška.
Já nejsem ani králem zpěvuzpěvu, jenž proto v tiché noci pěje, by jeho čározvuké tony tím dále létly krajinou. Ba, nejsem ani oním pěvcem, jenž proto ladí lyry struny, by sobě srdce svého cíle svou ladnou písní naklonil. Leč ptáčkem jsem, co u vězení opěvá svého dárce ruku: neb stejný osud s ním já sdílím jsa vězněn ve Tvém srdéčku. [188] OBSAH.
Čech Svatopluk SenVII Jamot R. E. Z tůně na rybník1 Kolář Josef Nešťastná rodina11 Krajník Miroslav Dědeček22 Polovičatý77 Stašek Antal Vichrové43 Goll Jaroslav Hakon64 Vrchlický Jaroslav Slepý hudec66 Kořist oceanu71 V dobách pokušení75 Nosek-Zádvorský J. Nízko jsem81 Matce-vlasti82 Ó, nechoď ještě spat84
[189] Havlasa Bohumil „Fata morgana“86 Hálek Vítězslav Povídky z naší vesnice: I. Jíra109 II. Dražba110 III. Rekruti114 IV. Cikánská večeře116 V. Postilion118 Schulz Ferdinand Politické drama Hellenův120 Heyduk Adolf Ubohý rechtor162 Blatno164 Ritornelli jarní167 Motejl-Lomnický K. Bílý mráček170 Čermák Bohuslav Píseň172 Jarní173 Stezka175 Sousedství177 Sládek Jos. V. Nezdara179 Kokoška August Bedřich Píseň188
E: jj; 2004 [190]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Dattel, Ferdinand
(Nákladem knihkupectví Dra. Grégra & Ferd. Dattla. Tiskem dra. Edv. Grégra v Praze 1874.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 190