„NEZNÁMÉMU BOHU!“
Alois Jirásek.
– – nalezl jsem také oltář, na
kterémž napsáno jest:
Neznámému bohu.
Skutkové Ap. 17. – 23.
Háj tmavý byl. Kol dubů starých kmeny,
šum korun v šeré výši tajně zněl,
jak proroka ret ve snu rozechvěný
by tiše divné zvěsti vyprávěl.
V těch temných kobách klenby zelenavé
jak v chrámu oltáře se bělaly.
V nich věky dávné cit svůj vepsaly,
a po světle své tužby, vzdechy lkavé.
Tu skála omšená, kol břečťan pnivý,
tu oltář s krví, ohně záplavou,
tam děti bije bohu kněz ten divý –
to věčného je boha oslavou.
[19]
Dál kráčím smuten – oltář ze mramoru!
Plá vonný oheň, zvučí jasot, zpěv,
kol v divém pohybu řad mládců, děv
tu slaví božství v reji, pustém sboru.
Teď oltáře u stupňů stojím bílýchbílých. –
Ten zlata lesk a kmentů nádhera!
Oj zvučí zvony, hudba zvuků milých,
dým stoupá vonný stromů do šera.šera,
kněz s výše boha volá, bludným klna,
zve z pochvy meč pro boží slávu, čest,
a proti bratru bratr zvedá pěst,
a v rudé moře roste krve vlna. – –
O bože! bože! oltáře to tvoje?!
Tu nepadnu na svoje kolena.
Dál spěchám plný tísně, nepokoje,
až stanu, obětnice omšená
kde schýlila se k dubu ku starému.
Tu píseň nezvučí a modlení
se ozývá jen v dubu šumění
a v kámen vryto: Bohu neznámému!
To výkřik ze šera, vzdech dávných věků,
to člověčenstva touha odvěká,
již mnohý zaved’ oltář plný vděkůvděků. –
Však přijde věk a zas tu pokleká.
20
Tu brána všem je k míru ku zlatému –
tu věků slyším teskné bušení –
kdo strhne roušku temna, tušení,
kdy zajdou slova: Bohu neznámému.
Paprslek mnohý, ale světla málo;
a duch můj tesklivě se zadumal.
Za horou slunce tiše umíralo,
svit slední hájem, na oltáři plál.
Kol tichý ševel, jako citem jatý,
již šero – dne pohasnul červánek –
hle večernice! – noci skřivánek,
a tmí se – kol a kol mír, poklid svatý.
„Jest! Jest!“ duch volá z nitra hlubokého;
a zírám k nebi pohnut, v povzdechu
se vroucně modle klesám podo mechu
v hvězdnatém chrámu „boha neznámého!“
21
DĚDEČEK.
Český obrázek od
Miroslava Krajníka.
Dědečkovi nebylo v světě rovna. Zpomínám na něho s rozechvěním jako na první lásku a on mi zůstává vzorem krásného, šťastného a užitečného života. Z celé rodiny měl jsem ho nejradší a jestli pomnění na otce přísného mně zrázelo, vábila mne zpomínka na dědečka a jeho okolí nevýslovným kouzlem do domova.
V malé, klenuté přízemní jizbě sedával po polední u stolu, mezi dvěma okny u zdi postaveného; s jedné strany on, s druhé babička. Četl v bibli, nějaké knize nebo v posledních dobách svého života noviny, kdežto babička obyčejně předla nebo v nábožném rozjímání trvala.
Byl prostřední postavy, vlasů od roku as
22
padesátého jako mléko bílých, nevelkých, bystrých očí; obličej měl kulatý, pěkný souměrný nos a dobrotivá, vždy lahodně se pousmívající ústa.
Šat nosil neustále stejný. Měl mnoho oděvu, obstarožného kroje, neboť mu vytrvaly kabáty, čepice bobrové, pláště a hůl s velkým stříbrným knoflíkem na padesáte let – a dědeček si liboval, že se nosí vždy přece dle módy, neboť v padesáti těch letech se různé střihy s malými jen změnami zase vracely.
Když jsme hrávali o prázninách divadlo, byla nám šatna dědečkova nevyčerpatelným zdrojem. Nerad to však půjčoval, neboť se stávalo, že se vydlužený kabát nebo kaput více k němu nevrátil; dědeček pak neustal hubovati na naši nesprávnost a zaříkal se podruhé nám něco ze své pečlivě ostříhané sbírky zapůjčiti. – Vždycky přece zas půjčil – to se rozumí, že jen na svatosvaté slíbení, že vše vrátíme.
Byla to podívaná, když každého rána s babičkou o sedmé hodině, ať v letě ať v zimě, v dlouhém šosatém kabátě zelené či hnědé barvy, v letě nízký, měkký a široký klobouk, v zimě zrzavou bobrovou neb beránkovou čepici s ušima na hlavě, v ruce dlouhou španělku se stříbrným kováním, kráčel do kopce po náměstí
23
do kostela a všechny děti a ženské běžely mu ruku políbit a sousedé jej s uctivostí pozdravovali.
Dědeček se rozhlížel a všeho si všimnul. Zavolal si, chtěl-li něco zvědět, na kohokoli tykaje každému a každý byl mu ochoten. Znal celé město od narození a rodokmeny všech rodin, a jak říkal malým, tak též volal na dospělé, neboť nestárnoucímu jeho duchu se zdálo vše pořád mladé. Šedivým starcům tykal tak jako babičkám mnoha vnuků a nikdo mu nezazlil.
Po smrti babiččině ale ztratil jarosti. Šlo mu to už zvláště v zimě, když bylo okluzko, do kopce ztěžka, ale poněvadž stále ve své síly důvěřoval, nedal se nikým vésti. Často však přece nemohl dále a tu si zakývl na leckohos: „Ty, pojď mi pomoct, nemohu tu káru do kopce vytáhnouti, dolů to půjde lépe!“
A každý se měl za poctěna, mohl-li starému panu Smrčkovi býti podporou. Vzal pak modlitební knížky a hůl do jedné ruky, druhou se zavěsil na průvodčího, samý žert a vtip na svoji slabost.
Zalíbila-li se mu cestou nějaká dívčina, zastavil se, prohlédl si ji a liboval si, jaká že je to pěkná holka.
24
„Ty!“ obrátil se na nejbližšího, „čí pak je to?“ a ukázal si na ni holí, až se dívka nevědouc, co se děje, zapýřila.
„Bártova, pantáto!“
„Vojtěcha Bártova dcera?“ divil se, „vždyť jsem jí ještě nikdy neviděl!“
„I to to, Vojtěcha! To je jeho syna!“
„I jdi mi, jeho syna! Vždyť je to holobrádek. Dlouho-li tomu, co chodil do školy?“
„Óó! pantáto, to už je trochu dlouho! onť je skoro čtyřicátník!“
„I toť to utíká a roste jako z vody. Člověk už si to nestačí ani pamatovat! Hned bych se ženil, kdyby má Františka tam nahoře na to nebručela!“ zažertoval, ale už mu bylo při tom do pláče, jak si na nebožku zpomněl. Nebyloť krásnější a věrnější lásky nad jejich.
Když babička, statná to žena, větší postavy než dědeček, silných kostí a pěkné ušlechtilé tváře, jevící bývalou krásu – zesnula, nebylo s dědečkem k vydržení.
„A já se těšil, že mne přetrvá, a ona na mne ani nepočkala. Nemohli se jí as v nebi dočkati, proto ji pánbůh zavolal k sobě!“
Položili babičku v jizbě, kde vždy spolu sedávali, v rubáši na postel a dědečka chtěli
25
odvést na noc do vedlejšího domu, kde jsme my zůstávali. Ale dědeček se nedal.
„Zůstanu tu poslední noc u ní,“ štkal, „vždyť ona mi nic neudělá. Měli jsme se příliš rádi a nedám se nikým odtrhnouti.“
Nic s ním nepořídili, zůstal u ní na stráži až do rána a doprovodil ji ke hrobu stavě se silným; až v okamžiku, kdy rakev spouštěli do hrobu, propukl jeho žal v zoufalost a on se vrhnouti chtěl za svou tolikaletou, násilně od něho smrtí odloučenou družkou. Zpomněl si zajisté, jako často zvláště později, na dobu, kdy se o ni ucházel u rodičů i příbuzných jemu nepříznivých.
Chtěli, aby si Faninka vzala bohatého souseda, kdežto on byl mydlářem, hodlajícím si po návratu z „vandru“ zaříditi vlastní živnost. Neměl než holé ruce a svou přičinlivost – což tedy z toho mělo býti! Bohatý soused lépe zaopatřil holku, která také neměla leda kus pole – a mohl podporovati bratry a snad také chudší příbuzenstvo.
Ale ti dva si to vzali do hlavy, že se vezmou a nedali si ničím brániti. Pan Jakub – jak mu později říkali „Mydlářů“ – nesměl sice veřejně do domu, neboť bratři milenčini
26
mu slibovali přetlučené kosti, ukáže-li se u nich a bude-li plésti holce hlavu – ale přece věděl, kdy Faninka jde tam a onam a počíhal si na slůvko. Jednou skryt na čekání v domě, zaslechl prudký hovor a hádku, z kteréž vynikal zvučný hlas Faninky. Rodiče a bratři na ni dolehali, aby upustila od toho mydláře bez groše a vzala si bohatého ženicha, vyhrožujíce jí, pakli jich neuposlechne. Dědeček poslouchal se zatajeným dechem, co řekne Faninka.
Najednou padla rána, jako když si někdo bouchne pádně na stůl a milovník zaslechl: „A kdyby neměl košile na sobě a byl ošklivý jako kominík, a kdybyste mi ho stokráte a tisíckráte zostudili, já od něho neupustím a vezmu si jen jeho a na to bych se podívala, kdo by mi v tom chtěl bránit!“
Jakub toho měl dosti. Radostí blázen vyrazil z domu a běhal po polích a nepomyslil na nic, než: „To je holka! Kdybych si měl ruce upracovati a kdybych měl pro ni na věž vylézti, musím si jí dobyti!“
Vypravovával v posledních chvílích svých s velkou rozkoší tento příběh a ústa stáhla se k bolestnému úsměvu a slzy vyhrkly mu z očí, když si zpomněl, že tato statečná, krásná holka,
27
ta věrná duše, která s ním snášela všechny svízele a prožila radosti života, odpočívá v černé zemi.
Dědeček prodělal mnoho. Za francouzských válek právě na cesty se dostav, potloukal se po celém Německu a stalo se mu, že přichytil se, nemaje peněz aniž moha dostati někde u mistra práce, francouzských potulek, s kterými bez ostychu a dobře se maje, neboť byl veselý hoch, kolik neděl se potloukal.
Neuměl slova francouzsky, ale pomocí své prapodivné němčiny, jak ji naši řemeslníci po venkově mluví, a posuňky srozuměl se s nimi přece dobře. „A kdyť oni také rozumějí česky!“ smával se, když své rozličné zkušenosti a příběhy nám vnukům vyprávěl.
Nešťastnou náhodou přišel v některém německém městě vznětím se střelného prachu o zrak. Myslil, že více neprohlédne a žádal jen smrť. Dům, v němž ležel, stál u řeky a poštěstilo se mu jednou, když dům byl prázný, po chmatu dostati se k řece, kamž se chtěl ze zoufalství uvrhnouti. V čas spozorován, byl zpět na lože doveden a po čase drahném tak dalece vyhojen, že trochu viděl. Za dva roky as nabyl úplného zdraví a tím nové chuti k životu.
28
Prodělav svůj „vandr“ vrátil se do otčiny, usadil se zde a vzal si svou Františku, zamítaje, jako ona bohaté ženichy, zámožné nevěsty, které na švarného chasníka braly.
Zejména jedna si na něho namířila a živou mocí ho chtěla připoutati. Dědeček tehda ještě neznal babičku a rozhlížel se tedy co muž po řádné hospodyni. Dívka tato, jež na něho brala, nebyla ošklivá, byla hospodárná, z dobrého domu – ale zdálo se, že má malou chybičku. Jedna lopatka byla „o poznání“ vyšší. Uměla to však tak dobře zakryti, že žádný si netroufal určitě říci, že je hrbatá! Dědečka to trápilo. Vzíti si ženu hrbatou – k tomu neměl chuti, ale jakž se přesvědčiti o tom, co zlé huby tvrdily?
Bylo zvykem, že se chodívali malí i velcí, mužského i ženského pohlaví koupat do velkých kádí v mydlárně, neboť mimo špinavé rybníky s náplavem nebylo v městečku žádných lázní. Malá říčka tekla as na hodinu od města. Na této okolnosti založil dědeček svůj záměr. Narafičil to, že se i jeho vyvolená šla s dobrou jednou družkou koupat a s příhodného místa skrytě se na ně podíval. A hle! ta „malounko“ vystouplá lopatka tvořila hrbeček, nepatrný jen tak hrbeček, a jen zlý jazyk byl by řekl, že to
29
slušný hrb. Dědeček vyklouzl tiše ze svého úkrytu a od té doby nebylo na vdavky pomyšlení. Žádný nevěděl proč a zač, dědeček mlčel a myslil si: „Tak, tak! abych si vzal hrbatou!“ Když pak si vzal Františku a sestárl v blaženém manželství, vzpomněl si na ty předešlé námluvy a spokojeně se těšil ze své chytrosti, i vypravoval tu událost tak nevinně a prostě, že mu ani nenapadlo nám nedospělým vnoučatům ji zatajovati co něco snad neslušného.
Přese vše nepřátelství a sočení zhrzených záletníků babiččiných a závistivých i nepřejících lidí, jichž v každém malém městě do nesčetna, zahospodařil si dědeček prací svou a přičinlivostí, při čemž mu žena pilně pomáhala, slušné jmění, takže si mohl, když ho zášť i z domu, v kterém si byl mydlářství zařídil, chtěla vypuditi, domek tento ve vlastní majetek zakoupiti. Tím vstoupil do řady usedlých sousedů a byl za nedlouho zvolen za měšťanostu. Co měšťanosta vysazoval stromořadí kolem silnic u města, zařizoval školy, staral se o chudé – až konečně stálým osočováním svých nepřátel rozmrzelý purkmistrovství se vzdal. Při nejbližší druhé volbě byl však zvolen zase a zastával zas dlouhá léta ten úřad.
Když přišel rok 48tý, byl setníkem gardy
30
na rychlo utvořené, která ač namnoze směšná, přece svědčila o mohutném pohnutí mysli a o nadšení, jež bylo základem politického znovuzrození našeho národa. Nepamatuju dědečka v setnické jeho důstojnosti, jíž se sám později často pousmál, ale vím, že šavle jeho chována v domě pečlivě co vzácná památka, kteréž jsem se dosud nevzdal. Havlíček, který u dědečka na cestě městem noclehoval, utkvěl dědovi nezapomenutelně v mysli a osud jeho přivedl mu mnohé trpké slovo na jazyk, kterýž znal více žehnání než zlořečení.
Od roku 48tého byl dědeček pilným čtenářem novin. Dokud mu zrak stačil, čítával velké denníky, později vyhledával stručnější listy, hubuje na ty noviny „co toho tolik namelou, že člověk neví, kde mu hlava stojí“. Chtěl míti stručný přehled postupu současného a každá událost dotýkající se národa dotkla se také srdce jeho. Stařec dvaaosmdesátiletý dal se vésti na dvě míle cesty, aby položil svůj hlas do osudí a když pak nemohl již ani ve světnici popocházeti, dal se na rukou přátel snésti před dům, kdež při přenesení voleb do jednotlivých měst se volilo, aby odevzdal komisi svůj hlas. Řekl to ale taky panu hejtmanovi do očí, nač
31
že lid těmi věčnými volbami stále týrají, když si přece jen dělají co chtějí a národ daněmi ze statku i krve, ale žádnými svobodami a právy nedaří. Pověděl to zkrátka a důrazně a když hlučný svůj souhlas sousedé projevili, dodal dědeček spokojeně: „Tak, ať to vědí!“ –
Dědečkova skrovná jizba byla nám dětem rájem. Jak jsme se tam měli dobře! Znali jsme všechna místa, kde se co dobrého pro nás schovávalo a dědeček přál, zvláště mně, svému mazánkovi.
Dokud jsme bydleli u něho, nemohl jsem jíti spat, dokud se dědeček nevrátil z hospody a mně nepohejčkal.
Čekával jsem, nechtěje nikterak dříve ulehnout, až uslyším domovní dvéře vrznouti. Znal jsem spůsob zavírání i kroky dědečkovy. Jak se dvéře zavřely, šup! byl jsem pod peřinou. „Kde pak je ten kluk? Snad už nešel spat? Nebo se snad ztratil?“ tázal se dědeček a dělal, jako by mne nadarmo ve světnici hledal.
Já pod peřinou ani nedutal. Srdce mi tlouklo hlasitě a nemohl jsem se dočkati, až dědeček přijde k posteli, abych vyraziv z pod peřiny jako šípka s jásotem se vrhl na dědečka, že jsem se mu schoval. Dědeček dal mi preclík,
32
jejž pro mne v hospodě koupil, musil mne pak pochovati a pak teprvé jsem se dal uspati.
Babička potřásala hlavou: „No, no! jste vy dva blázni! Ty starý a ten mladý!“ ale byla s námi blažena. Do pravdy se zlobívala, když ji dědeček samu někdy škádlil. Ač oba už celé pokolení odchovali, byli přece, jako by první týden po svatbě.
Dědeček často schoval babičce klíče na ocelovém kruhu navlečené, nebo sedl na její naškrobený čepec a když babička celý dům marně prohledala po klíčích neb čepci se shánějíc, až posléze u něho je našla a hubovala „na starého blázna, který nebude míti nikdy rozum“, smál se dědeček tak srdečně, jako by byl vyvedl nejvtipnější kousek. Dětinství to dojemné. Vznášela se nad nimi poesie pravé, prostinké lásky, ozařujíc je půvabem neskonalým.
Dům dědův byl velice pohostinný a o společnost nebyla nikdy nouze. Nás studenty vídali zejména rádi a ani jediný nevlídný úsměv neprozrazoval, že by jim byla kolikráte mnohonedělní návštěva mých neb bratrancových soudruhů obtížná. Já to věděl a vždycky jsem hochy zval k dědečkovi a ne k nám, neboť u dědečka se měli lépe a já s nimi. Babička byla výborná
33
kuchařka a my studentíci, po všelijaké „stravě“ v cizině vyhladovělí, uměli jsme ji oceniti. „No, jen když vám chutná,“ říkávala na náš dík babička. Tím jsme se jí zavděčili nejlépe.
Hlavními navštěvovateli a přáteli u děda byli páni páteři, domácí i z okolí, neboť jak děd tak i babička byli velice nábožní a vážili si velebníčků. Zbožnost dědova a bábina byly ovšem rozdílny; děd byl zbožný sice, ale velmi rozumný muž, který mnoho četl a s babičkou po ženském spůsobu až hrůza nábožnou a všem svatým do duše oddanou v lecčems se neshodoval. Odbyl si to výčitkou neznabohů, ale vážný spor nikdy nepovstal. Na oplátku jezdil dědeček a babička do celého vůkolí na poutě k pánům farářům a klášterníkům a všude ho rádi vítali, neboť oplýval rozmarem a rozveselil obyčejně celou společnost. Nám dětem to bylo svátkem, směli-li jsme s sebou, což bylo zřídka, neboť otec, muž neobyčejně bystrého ducha, který kletbou osudu uvízl s bohatým svým nadáním v úzkých mezích venkovského městečka a těžce to snášel, nenáviděl kněze a dostal se proto s babičkou často do tuhých sporů. Zapověděl nám i matce dokonce časem i docházeti k babičce, kteráž za to nikterak se naň nemohla udobřiti.
34
S dědečkem se snášel otec dobře. Znalť šlechetnou tu povahu a ryzí srdce a stal-li se mezi nimi někdy výbuch, ustoupil otec, jinak nesmírně popudlivý a prchlý, vždycky. Dědeček totiž jediný se otce nebál. Spustil se do něho, až jsme trnuli, majíce svou vlastní hrůzu před otcem na mysli – a otec bruče něco jenom se vzdálil. Týkávaly se takové výstupy přečasto nás dětí, k nimž otec byl nemírně přísný, ač jinou chvílí s námi se opět mazlil, zvláště když nevražili na se s babičkou a my k ní pro lecjaký mlsek zabloudili – a my bývali dědečkovi za ujetí se nás nevýslovně vděčni; bojíce se otce, nemohli jsme přece nikdy touze po babičce a dědečkovu domu odolati. –
Po smrti otcově a babiččině přestěhoval se dědeček k nám. Neužil ale starých let v lůně rodiny; byliť jsme já i sestra z domu, a já jen na prázniny se vracel do domova.
Tak jako mne nejvíce pomyšlení na dědečka domů lákalo, nemohl se dědeček i mne dočkati.
Sedávaje stále v křesle u okna, z něhož přehlížel celou ulici a náměstí a s lidem se tam hýbajícím a přebíhajícím myslil i cítil: netrpělivě vyhlížel, zdali už zastaví povoz se mnou před domem. Abych ho překvapil, objíždíval
35
jsem dům a vklouzl po dvoře do vnitř. Zaklepám na dědovy dvéře.
„Dále!“ zavzní zvučný jeho hlas.
Vstoupím a letím k němu.
„Aah!“ usměje se dědeček, „i pěkně vítám u nás!“
Políbím ruku a ústa křížem a teď musím sednouti k němu a vypravovati. Kdy jsem vyjel, co se stalo na cestě, jak dlouho se zdržím, kde mám vysvědčení – ze všeho jsem se musil zpovídati.
Dědeček by byl rád, abych u něho celý den seděl. Ale já měl neposednou krev a pak jsem nesměl, i když jsem byl již dospělý, u něho kouřiti. Huboval: „Ty lantvere! pořád musíš míti ten cumel v ústech!“
A když jsem jezdil na koni, říkal: „Však ty jednou srazíš vaz! Takhle zbytečně koně cuchat! Já bych tě hnal, kdy bych byl mámou!“ –
Vždycky však se šel podívat na mne, když jsem na dvoře sedal a pak kolem jeho okna jel. Chválil-li mne někdo, že dobře sedím a jezdím, prohodil: „Což to, takovým darebnostem se hnedle přiučí. Kdyby radší něco moudřejšího dělal!“ – a měl z toho radost.
36
Ze všeho, co měl dobrého k snědku, mi schoval a se mnou se rozdělil.
Nějaký šesták mi také podstrčil, – jako už za nebožky babičky, která říkala, že když se najíme, netřeba nám peněz, ty že jsou bez toho jed pro mladé lidi – zpomínaje vždy na nebožku: „Viď, milý hochu, to byly pro vás časy! Ale teď!“ a zamlčel se do celé řady upomínek. –
Pořádávali jsme o prázninách zábavy a tu jsme potřebovali zálohu na uhražení předběžných potřeb. Chtěje se blýskati co výbor nevěděl jsem, odkud těch pár zlatek sehnati. Matka šetrná nedala – zbyl dědeček. „Já tě poženu!“ pohrozil, když jsem zažebronil, „to vy tak všichni umíte, vypůjčíte se a pak nic nevrátíte. Kde pak bych na vás bral!“ – a teď spustil lamento, že už je jako výminkář a cože má, nic, než těch pár grošů nájmu a za to že si musí koupiti to a ono, že mu nic nezbude. – Znal jsem jeho spůsob a vyslechl to mlčky.
„Ale dědečku, vždyť já ti to vrátím!“ počal jsem znova, „vždyť to dostanu také zpátky!“
„I mlč mi, říkáš to pokaždé a nevrátil’s nikdy nic!“
Za nějakou hodinu, když jsem se opět vrátil, ležely žádané peníze na stole a dědeček mi je
37
přistrčil. „Na! ale to ti povídám, nedáš-li mi je, nedostaneš ode mne jak živ více ani trojník!“ –
Že jsme měli schodek a já ještě na doplátku se musel vypůjčiti, rozumí se. Šlo to s bručením, nač se do takových zbytečností pouštím – ale šlo to.
Když si dědeček ráno byl přečetl noviny, natáhl hodiny, oprášil podobizny babičky a naší rodiny, dal kanárkovi namočenou v kávě střídku z rohlíku, přiložil do kamen, sedl si k bibli nebo vzal do ruky knížku, v které byly verše mnou kdysi sepsané, mající za předmět jeho a babičku. Čítával si je skoro denně a vždycky se s úsměvem rozslzel. Líbily se mu, ale říkal: „To o babičce je hezčí než o mně – kdyby to tak viděla!“ a už se rozplakal. Zakoukal se na její obraz a říkal: „Však já už brzo přijdu za tebou!“ –
Dědeček topil, že jsem to nemohl vydržeti. Když jsem proto odcházel, zlobil se dědeček: „Je ti horko! Mně není. Koukej!“ a vzal do svých skřehlých a studených rukou mou vřelou pravici. Nedbal nic, že se z kamen kouřívalo – aspoň je teplo, říkával – a okno nedal za žádnou cenu otevříti. Nedal si říci, že je v pokoji málo zdravého vzduchu a jestliže jsme
38
v chvíli, kdy odešel z pokoje, výhlídku otevřeli a on to pak spozoroval, hněval se na nás: „Tys jako máma! Pořád jen okna otvírat a smejčit a podlahy mýt, jako by byly druhý den svátky. Já vás poženu! Dělejte si to kde chcete, tady já to nechci.“ –
Viděl-li z okna na ulici kluka uličníkujícího, zaklepal naň na okno, kluk věděl, co to znamená. Ztratil se, jako by ho do vody hodil. Znal pana školdozorce a měl strachů plno. Stalo-li se nějaké neštěstí, byl dědeček hned na místě a nedal si vymluviti, že už není žádný mladík. Cítil v sobě stále jarou sílu. Jednou se utrhl na dvoře kůň, když právě nebylo živé duše v domě. Dědeček zahřívaje se na pavlači, kam odpolední slunce plnou silou pražilo, sešel o holi na dvůr a hroze koni hleděl jej zachytiti. Kůň byl krotký a podařilo se mu to. Jak jej ale vedl do stáje, jal se kůň vzdorovat, vyhodil zadkem a dědeček nemaje síly jej udržeti skácel se na zem. Štěstí, že se namanuli lidé, kteří starce zvedli a do pokoje dovedli. Nestalo se mu mnoho, ale leknutí jej ohromilo, tak že si několik dní poležel.
Když jsme se mu jali domlouvat, jak jen se mohl na chytání koně odvážit, že nemá s koně sílu, rozhněval se dědeček a durdil se, dokládaje,
39
že ho chytil a do stáje dovedl a kdyby se byl kůň něčeho nelekl, že by ho byl uvázal. „Deset takových koní ještě skrotím. Líp než vy!“ –
Chudině dědeček přál a za babiččina života, která měla také všeliké léky, koření a masti, chodili k nim houfně. Dostali, zasloužili-li podpory, pokaždé a o svátcích, o pouti, o koledě ještě něco na přilepšenou.
O koledě bylo vždycky hojnost jablek a nakrájené buchty pro koledníky, nejvíce malé děti, uchystáno. My děti jsme to rozdávaly, což nás plnívalo velkou rozkoší a pýchou. Ovšem jsme byly samy prvními koledníky a dostaly nejlepší koledy, třeba jsme neuměly tak dobře zpívat, jako ostatní, aniž jsme uměly, jako jiní na bukáči vyvésti zvláštní hukot a bzukot.
A o pomlásce jsme rozdávali mazance, neboť vajec nebylo, třeba zpívali „Nedáte-li červeny, dejte aspoň bíly, však vám slepička snese zase jiny.“ Vejce barvené na žluto v ořechovém listí, nebo na červeno nebo rýsované, neb pomocí vosku všelijak malované jsme dostali jen po málu, abychom mohli přece „ťukat“ a když bylo vejce ťuknutím rozbito, mohli jsme je teprvé snísti. Dědeček s námi vždy chodíval o pomlásce ven na louku, kde se vejci „ťukalo“ a do vzduchu
40
vyhazovalo a když se nám vajec nedostávalo a my na dědečkovi o nové žadonili, huboval: „Nezlobte! toť aby slepice jenom pro vás nesly,“ a smál se, když jsme si pomláskami trošku navzájem vylupali. Ovšem jsme přišli pak často s plačky jeden na druhého žalovat, že nás moc uhodil, ale nepochodili jsme. –
Když sestry dorostly a dětské hry přestávaly, scházívaly se jich družky k nám a tu měl dědeček s nimi plno starostí. Každou holku si prohlédl od hlavy k patě, vystavoval jí chyby v obleku a úpravě, pochválil, co se mu líbilo, ba i sám „to na ni zřídil“. – „Ukaž!“ pravil, „jak pak to máš zas na sobě? Holka jako lusk a vlasy neumí si učesat;“ nebo „klobouk na hlavu posadit,“ aneb „má opatky sešontané“ – a holky se červenaly a smály a laškovaly, i dováděly s dědečkem jako se ženichem. Dědečkův humor nikdy nevyschl; stejně bystrým proudem prýštil se z ducha jeho a obveselil i v nejtrudnějších dobách jeho i vůkolí. Byl to pravý český rozmar – smál se v slzách.
Čím dále, ovšem bylo hůře. Věk tížil již slabá bedra a s tělem klesal i duch. Dobrá společnost a víno jej opět rozjařívaly, že sršel jiskry vtipu, ale bylo to jen už chvilkové.
41
„Už to jde se mnou s kopce,“ vzdychal, „až se tam dolů svalím.“ –
Dům svůj nechtěl dědeček za žádnou cenu dát spravovati. Jakoby nechtěl uznáním, že jeho dům schází a vetchým se stává, své vlastní stárnutí připustiti, bránil se všem opravám a novotám.
„Čtyřicet let už tak stojí,“ říkal „a nepadl, však on taky ještě nespadne“ – a nejnutnější správky se musily učiniti za jeho zády.
Ale starý dům padal a starý dědoušek chřadl. Louče se s ním, pokaždé jsem byl připraven, že více jej živa neuvidím. Tak se také stalo. Zesnul, že ani nevěděli, dříme-li neb nedýše-li více. Blahý život uzavřela blahá, nebolestná smrt.
Zpěváci zazpívali a rakev zarachotila v hrobě. Bylo nám asi jako jemu, když spouštěli do země babičku.
42