NEŠŤASTNÁ RODINA.
Josef Kolář.
Sedí vdova, zahalená smutkem,
pohřížená v nevýslovné hoře...
Mlčky sedí, jako na přestole,
v dědičném svém starodávném sídle;
vážně hledí s čelem zamyšleným,
na němž skví se vínek majestátu.
Rouška smutku halí její líce,
ubledlé, leč ušlechtile krásné,
a v tom jejím velkém, modrém oku
Iskne se slza, vzdechem vyroněná,
jako bílý na blankytě mráček.
Nepohnutě sedí zamyšlená,
jako hora, obestřená mlhou –
[11]
její duše, zdá se, uletěla
od nemilé, smutné přítomnosti
k upomínkám velikým a slavným...
zalétajíc na perutích touhy
k budoucnosti, bohdá, veselejší...
Při ní dvé se milých dítek baví:
švarný synek, ještě nedospělý,
se sestřičkou mladší, roztomilou.
On se dívá v rozloženou knihu
na obrazy dávné minulosti,
vypráví jí o strastech a bojích
se sousedy, povždy nepřáteli;
ona pak, mu mlčky naslouchajíc,
obírá se dětsky ještě loutkou.
Jinoch,Jinoch zaslech těžký vzdech své matky,
pohled k ní, a vida, ana slzí,
nechal všeho, vstal a něžně praví:
„Aj matinko, proč jsi žalostivá?
Proč jsi smutná, vzdycháš, ano pláčeš?
Což se tě snad dotkla nová rána?
Či vzpomínáš na příkoří stará?
Či nám hrozí jakés nebezpečí?“
12
A dceruška dodá, přiskočivši:
„Proč si s námi nehraješ – a vzdycháš?
Proč se s námi nesměješ – a pláčeš?“
I dí matka, tulíc k sobě dítky:
„Jak pak bych já smutná netruchlila,
když mi srdce svírá troje hoře,
troje hoře, jak tři líté zmije...
První hoře, z něhož vše zlé plyne,
že na vojně, v kruté bitvě zhynul
mně choť drahý a vám dobrý otec.
Ach s ním zašlo mé i vaše slunko,
shas den naší svobody a slávy,
nastala nám pochmurná noc smutku.
Shasla hvězda radosti v mém oku,
zahalila tvář mou černým dýmem
a mou duši naplnila žalem.
Zlaté slunko, když zapadlo večer,
vstane opět z rána v nové kráse –
kdy však vzejde zas i nám den blaha?
Tak jsem s vámi mladá ovdověla,
a vy se mnou záhy osiřeli;
13
zůstali jsme sami, opuštění,
bez obrany, pomoci i čáky.
Tu však přišel cizí muž, náš soused,
slíbil nám být ochranou a štítem,
být mně radou a vám poručníkem.
Poručníkem! – Bože na nebesích!
Tu počíná druhé moje hoře,
hoře naší smutné přítomnosti,
tekoucí jak řeka slz a vzdechův.
Cizí muž ten, jenž nám měl být spásou,
stal se naším trapičem a škůdcem...
Jako vrabec, úskočně se vloudiv
v osiřelé hnízdo lašťovičí,
vyštípe a shází nedospělé
lašťovičky s vlastního jich hnízda,
nic nedbaje na pláč jejich matky,
lítající zoufale kol mláďat: –
Tak ten cizí, uhostiv se u nás,
nešetrně haní, co nám milo,
urážlivě tupí, co nám draho,
násilnicky šlape, co nám svato.
14
Směšná je mu naše řeč a kniha,
ovšem proto, že jí nerozumí;
špatné naše dědictví a právo,
neboť, ovšem, nenáleží jemu;
i my jsme mu protivní a podlí,
ovšem proto, že mu překážíme
v jeho zlobě, loupeži a vraždě,
již chce páchat na všem, co je naše, –
ač jen k nebi vzdycháme a pláčem!
Zlý poručník jak zlý otčím řádí:
cizím slovem krutě rozkazuje,
bez ohledu, vám i vaší matce;
naše drahé památky a skvosty
tajně loupí, šantročí a maří;
naše staré zápisy a práva
násilník ten falšuje a trhá!
Jeho řeč je lež a ošemetnost,
jeho krok je loupež, ukrutenství...
Zlý poručník zle nám hospodaří!
A když pomním na budoucnost vaši,
tu ach cítím opět nové hoře,
jako by mne uštkla lítá zmije.
15
Co z vás bude, moje milé děti? –
Nedej, bože, by se dělo s vámi,
co se stalo vašim mladším bratřím:
neboť vinou zlého poručníka
hezké děcko a dvé milých dvojčat
uchvátil mi nelitostný osud,
urvav mi je od prsou a srdce...
Co z vás bude, moji sirotkové!
Kdo se o vás bude s láskou starat,
by se rozvil mateřský váš jazyk,
s jazykem i srdce i váš rozum?
Kdo vás nyní příkladem i slovem
bude učit milovat vlast drahou,
s vlastí národ svůj a lidstvo celé?
Jaké bude v rukou poručníka,
probůh, vaše dědictví, mé věno?
Těžko matce, vdově se sirotky –
a tíž ještě se zlým poručníkem!“
S pozorností vyslech’ matčin nářek
a v svém srdci složiv její slova,
statný jinoch s důvěrou se táže:
16
„Což nemáme příbuzných a přátel,
u nichž bychom hledali a našli
útočiště, útěchy i rady?“
„Příbuzných je dosti, přátel málo.
Rozmnožilť bůh rod náš, milý synu,
jako hvězdy na večerním nebi,
nerozmnožil však i veselí...
Naše matka měla čtyři dcery
a všem dala velké věno, carské;
vdaly jsme se do čtyř uhlů světa,
ale štěstí netrvalo dlouho:
my tři sestry jsme už ovdověly
a jak smutné kukačky teď pláčem
nad sirotky svými ubohými...“
„Ale tys mi kdysi vyprávěla
pohádku o jakéms mocném strýci. –
Kdo je strýc ten?“
„Choť mé čtvrté sestry.“
„Nuže k němu, vypovím mu všecko,
poprosím ho, aby se nás ujal!“
„Milý synu, nenaděj se příliš:
nevěří, prý, sytý hladovému.“
17
„Ale ku svým upřímně se hlásit,
říkáš, sílí důvěrou v čas nouze...“
„Jako vroucí k nebi modlitba.
Na nikoho však se nespolehej
a sám pilně vesluj k břehu spásy:
bůh pomůže, kdo si sám pomáhá!
Vše se mění, časem zlé vše mine,
i ta dlouhá zima naší bídy...
Pukne led, a rozpěněný potok
zapěje svou hymnu svobody;
podupaná travička zas vstane,
zakvete a naplní vzduch vůní;
prchnou mraky, vyjasní se nebe,
a vše bude slavit z mrtvých vstání...
až nám z jara vzejde nové slunko,
až ty k letům dospěješ, můj synu,
a sám ujmeš vládu nad dědictvím,
jako někdy Václav Otakarův.“
18