POLOVIČATÝ.

Svatopluk Čech R. E. Jamot Josef Kolář Miroslav Krajník Antal Stašek Jaroslav Goll Jaroslav Vrchlický Jan Nosek-Zádvorský Bohumil Havlasa Vítězslav Hálek Ferdinand Schulz Adolf Heyduk Karel Motejl-Lomnický Bohuslav Čermák Josef Václav Sládek August Bedřich Kokoška

POLOVIČATÝ.
Miroslav Krajník.
Narozený právě o půlnoci v polovici toho století, polo v starém, polo v novém roce: podivné vám propadl to moci, že by příčin dost se mrzeti na mou věru! na svého měl otce. Třeba hochem, jako děvče slabý k hochům se i ku děvčatům táh’; že se bytost na dvě půle dvojí. V bitvách s kluky nebyl práč to chabý, aniž hrubcem v jemných dívčin hrách: bujnost k oněm, k těm ho jemnost pojí. [77] Na to pak, když povyrostl trochu, na výměnu dán byl do Němec, z Vaška aby pána vychovali. A tam jemu, ubohému hochu, aby z něho bylo něco přec, rozum po němečku vetloukali. Bylo mu,mu as jako rybě v suchu. Polo zněmčen, Čechem ještě půl, k vlastní matcematce, neví sámsám, zda patří. Zlá se bouře v mladém zňala duchu, cizí kraj mu v očích jako sůl, zpět ho vábí rodní k sobě bratří. Leč ti bratří ve okovech úpí, ačtě živi, zvolna zmírají, ačtě v boji, přece mlčí, trpí. Zpupně ve tvář odpůrce je tupí, vztekem pěstě se jim zvedají – – a jich kosy sečou trávu, chrpy... Na perutích poesie vzhůru duch se vznesl k modrým nebesům, hledá pravdu, krásu, dobro hledá. Strhnout směle ze slunka chce chmúru, v základ zříti světa tělesům, nedá, ničím odstrašit se nedá. 78 Marní snové! V prach jej dolů táhna, zákon tíže naň se zavěsí, zem pak hlásí o svoje se práva. Dolů tlačentlačen, a přec vzhůru práhna mezi zemí, mezi nebesy potácí se, zoufá, upadává... Touhou sladkou srdce zachvívá se,se po lásce a zemském po blahu, oko teskné po soucitu bádá. Touží, stůně, hledá, dohledá se přes vši zášť a přes vši nástrahu, hlava krásné, zlaté sny si spřádá. Dívka sličná, plna vnad a cnostícností, hochu jarému se nakloní; tváře rdí se, oči láskou září, v náruč klesají si v blaženosti, o jednom jen, jednom jinoch sní: kterak milku vede ku oltáři. Bouři mraky na obzoru věstí. Což mu po tom, třeba hrom si bil – ženich jede vesel ku nevěstě. Uhodilo – – do jeho to štěstí. Jiný prý se dívce zalíbil... Obrátil se, vrátil na půl cestě. 79 A tak všude lpí,lpí jak těžká vina na něm kletba jeho zrození: v půli se mu snahy rozpadají. A jestli přec polovice jiná krutý jeho osud nezmění, v půli věku snad ho pochovají. 80

Básně v knize Almanach na oslavu 25letého trvání Akademicko-čtenářského spolku pražského: