PROLOG
k slavnostnímu představení v předvečer slavnosti pětadvacetiletého jubilea
AKADEMICKÉHO-ČTENÁŘSKÉHO SPOLKU
dne 23. května 1873.
SEN.
[V]
(Minulost, Přítomnost a Budoucnost vznášejí se před spícím jinochem.)
MINULOST.
Kouzelníku sne, mým budiž sluhou!
Nad propastí času pestrý most
mládci vystav obraznosti duhou,
ať mne spatří – hrdou minulost!
V loktech mých ať zapomene stesků,
přítomnosti zjevů nechutných,
nechať okřeje v mé slávy blesku,
v lomozu mých dějů mohutných!
Nech se zamihne mu kolem čela
králů bohatýrských řada skvělá,
starci vážní, libé krasavice,
hrdých mužů davy železné,
divokých tu bitev blýskavice,
[VII]
obrazy tu míru líbezné;
sluch ať naplní mu zpěvy hlasné,
zlatých strun a číší zvuky jasné,
rachocení bubnů, ořů depty,
kmetů v radě shromážděných šepty,
mnichů žalmy, hlahol sedání,
mistrů důvtipných se hádáníhádání. –
Až pak náhle bouře neslýchaná
v ucho jeho hromem udeří,
zrak mu zastře tíseň pomíchaná,pomíchaná
kol a zbraní, hřív a kadeří,
divou spoustou kalichy se blyští
a řad vozů rozmetá a tříští
návalem svým prudkým národy;
na něm tlupa hrdin v prosté říze,
s mečem lesklým na odrané knize,
prozpěvuje píseň svobody.
Naslouchá svět celý – jedva dýše –
této písni, jejímž hlaholem
obrovské se zachvívají říše,
národy a země kolkolem,
před níž vojska skvělá, neobhledná
prchají jak ustrašený brav,
před níž césar hrdopyšný bledna
v neplatný se choulí zlatohlav,
před níž hrdá tiara se třese.
VIII
Drahnou dobu vítězně se nese
krajinami všemi, plní zem,
zčeřuje až dalných moří lem;
ale žel! již slábne blíž i dále,
smutně doznívá i tichne v mále
tam, kde v jezerech se obzírá
šerých Tater zástup velkolepý,
ještě v dalné ukrajinské stepi
zazněla – pak navždy umírá.
Viděla jsem, běda! jak se vrhli
na zem tuto vrahů zástupy,
a jak s čela korunu jí strhli
oděvše ji v roucho potupy,
jak jí v posměch do sirého klínu
pohodili lebky velkých synů;
slyšela, jak v její pád a skon
zakvílel posvátný týnský zvon.
Všechno pokleslo. Já sama čněla
z rozvalin těch skrání přeskvělou,
píseň slávy tichounko jsem pěla
nad pradědů lebkou zetlelou,
v níž duch velký nedosnil svou dumu,
nedoletí v cíl svůj vysoký.
Však tou písní ve stoletém rumu
zbudila jsem věštce, proroky,
mluvila k nim slovy kamenů,
IX
bílých kostí řečí drkotavou,
že se zdvihli s ozářenou hlavou
v zanícení svatém plamenu,
hlasem velkým volali v tu dobu
a lid uslyšel i povstal z hrobu.
PŘÍTOMNOST.
Díky za báseň, již veršem plynným
pěješ do větru! Můj střídmý věk
pěkně vázanou ji k básním jiným
v zaprášený hodí výklenek.
K čemu platná žebravému vnuku
dědů závěť, zlatem napsaná,
když mu dědictvím z té slávy hluku
zbyla jen ta blána zedraná?!
Nech je tlíti na rezavém meči,
lebky pradědů! Jich němé řeči
nerozumí věk náš střízlivý;
útrpně jen rety zakřiví
nad tím, co si do praporů psali,
a zač válčili, zač umírali.
Hleď! jájá, přítomnosťpřítomnosť, mám jiné tahy,
jinou povahu a jiné snahy,
střízlivější dumy skráň mi plní,
bledší prapor nad hlavou se vlní.
X
Nebaví mne třpytné hračky tvé,
kalichy a meče, korouhve,
tužby plamenné a jaré vzlety,
nadšení, jímž zrak tvůj plápolá, –
poesie blyštivé ty cety
se sebe jsem strhla do kola.
A teď bledá, bez touhy a snění,
ve hrobovém klidu přesycení.přesycení,
okem chladným, přimhouřeným líně,
nepřístupným jiskře nadšení
na svém šedém, suchopárném klíně
v trpasličí zírám hemžení
lidstva chabého, jež na rtu chlubném,
právo majíc, lidskosť, svobodu,
za verbýřským potácí se bubnem
opojeno vraždou národů,
kteréž hlavu spokojeně níží
pod otročím bičem ke své rýži,
jehož pustý hlahol, ryk a šum
sobectví slyš! evangelium;
v tento velký trh, kde všechno zbožím:
mužů síla, dívek lahoda,
družba, láska, vlasť i svoboda,
nebes říš i s věčným trůnem božím;
v tyto davy s lakotnými hledy
šarlatánů víry, práva, vědy,
XI
smějících se sobě augurů;
jak ty loutky kývají se, vrtí
tancem požitku, až ruka smrti
navleká je řadou na šňůru,
jak se vše to bídně třepetá
na nitkách, jež cuchá, rozpletá
zlata démon drápem bleskotavým –
zívajíc tím divadlem se bavím.
A to pusté, neuchvatné nyní
v poetické jímáš otěže,
sestro blouznivá? Kdy prósy jíní
pokrývá i hlavu mládeže?
Marná snaha! K těmto nepřicházej
se snem slávy, cnosti, svobody,
zvučný kov jen do dlaní jim házej,
těžká věna, tučné důchody.
Nadšení již zhasly krby žárné
a svět šedý obestírá dým;
blátivý ten kolos chladne, stárne,
člověčenstvo chladne, stárne s ním.
BUDOUCNOST.
Umlkni již, prorokyně lichá!
Necítíš-li svěžích vánků dech,
příští vesny pozdravení tichá,
jejíž květ mi pučí na ňadrech?
XII
Ovšem roztříštila’s svými šípy
stromy báječné, posvátné lípy,
v jejichž stínu mnohý sníval věk;
nyní v poušti, bez vůně a chladu,chladu
klesáš prázdna útěchy a ladu
pod břemenem trapných myšlenek.
Avšak mineš, ochablosti chvíle,
kdy duch lidstva trudem unaven
spustil s oka vznešené své cíle,
víry v ně i v sebe pozbaven –
vstaneť zase v jarobujné síle,
uchvátí zas odložené kopí
a svých jasných praporů se chopí.
Záhy již v to mrtvé vedro tvoje
bouře zaburácí, prudké boje,
svět se zatřese až do stěžejů
tisícerých zbraní třeskotem,
pádným krokem velkolepých dějů,
ženoucích se divým překotem:
ale z toho zápasu a varu,
úžasného duchů rozkolu,
vyjde lidstvo v očištěném tvaru
v krásnějšího slunce plápolu,
nová světa báseň, vláhou sytá,
jará, líbezná,líbezná jak Afrodita.
Ne již s přilbou na urputné skráni,
XIII
s brněním na hrudi svářivé,
ale vábná, v libém usmívání
v ducha vyjde zbroji zářivé,
v čele krásy květ a blahé snění,
v oku nové víry zanícení.
Hleď! tam z očí přečetných se blyští
jiskrou nadšení to jaro příští:
shromáždilyť se tu valné sbory,
aby přes nečisté proudy tvé,
snahy nízké, malicherné spory
pravice si stiskly bratrské,
pobídly se ku zdvojené píli
na té dráze k zářivému cíli,
k němuž upírá se oko všech:
by ten národ, vrahů zlomiv důtky,
zableskl se znovu v národech,
ne již mečem přes hroby a ssutky,
ale ducha velikými skutky!
Hle toť sémě, z něhož vzejde strom,
obsypaný krásným květem ducha,
jehož listí vichr nepocuchá,
jehož kmenem nezatřese hrom,
v jehož stínu pravnuk zaplesá.
Vláhu svou mu dejtedejte, nebesa,
popřejte, ať v novém světa jaru
této země lípa v květech svých
XIV
vytýčí se mocně, v lepém tvaru
v popředí svých sester slovanských,
popřejte, by záblesk štěstí nový,
by ten krásný, velkolepý sen,
jejž tu odestírám jinochovi,
krásněji byl starci vyplněn!
(V pozadí objevuje se v plné záři vycházejícího slunce matka Sláva, žehnajíc volné, šťastné Čechii, kolem níž se kupí geniové věd a umění. Jinoch, probudiv se, s vytrženým okem vztahuje k obrazu ruce.)
Svatopluk Čech.
XV
Z TŮNĚ NA RYBNÍK.
R. E. Jamot.
Lesklá dennice vybledla. Za horami na východě, v přižloutlé mlze, zaleskl se první oslňující paprslek, za ním hned pruh a slunce počalo v celé své záři vystupovat. Křepelka umlkla v mladé ledva vymetavší pšenici a z bujného jetele vylít’ skřivan. V jednom zpěvu do modrého vzdušna.
Po lukách se budí nový život. Den před tím po západu slunce zavál vítr a z jabloní i hruší v aleji u silnice sypaly se poslední zbytky bílých a narůžovělých květů k zemi, rovné hvězdičkám padajícího sněhu. Kotouče prachu se pozvednuly; vítr přinesl je jako mrak vysoký na louky. Zde mu opadla síla a drobný písek a prach usadil se po květech i listech. Vypadalo to všechno unavené, jako v umírání.
[1]
Teprve nyní loučící se dennice vyvolala na každém lístku a kalichu hojné krůpěje rosy a ty smyly unavení.
Černožlutý čmelák vylezl za šera ještě, při prvním paprsku slunečním, z meze, svého domova a s bučením odletěl. Toulal se, klikatě lítal nad lukami, usadil se na bílém jeteli a ssál med. Kdo by ho byl zrakem i krokem sledoval, byl by zastavil se u malého potoka, středem plochých oněch luk líně se ploužícího. Však pozorně!... Hle, slyšeti od vody píštící zvuky. Naději se, ze jste zvědavi a tu střežiti se dlužno hřmotu. Kroky v trávě šelestí, tam je suchý proutek; pod nohou se láme s chrastotem, kapka vody vystřikující budí šelesť, všude nebezpečí, že se zvědavec oloupí o bezprostřední pohled na kus života v samotě této se vyvinujícího.
Konečně! Ruka rozhrnula několik žlutých proutků vrby a před okem prostírá se malá tůně, již byl svěží potůček během mnoha let zatáčením se v lukách vyhroužil. Je ze všech stran křovím ohraničena, na druhé straně, u samého břehu, viděti několik puškvorců. Voda je průzračná, viděti dole na zemi oblázky a chvílí i některý temné kroužkovaný hřbet malého okounka jako střela sem tam plovoucího.
2
Na hladině, hle, divoká kachna s malou rodinou, prostřenou pohodlně na tiché vodě. Jsou v stínu. Stará pohružuje zadumčivě, beze zvuku, hlavu svou do vody kolikrát tak hluboko, že až kolmo s ostatním tělem na hladině se nalézá. Hledá potravu. Některého hlemejždě dole v bahně; rybkou, měkkou mřenkou také nepovrhne. Mladé si hrají. Pohlížejí na malého černého broučka, hbité kruhy na vodě dělajícího. Je jim divno, že tak drobným a přece se tak bystře krouží. „Udělám si s ním známost,“ pomyslilo si as jedno kachně, kloflo po něm nemotorným zobáčkem a brouček – v témž okamžiku zmizel pod vodou.
Již na něj zase zapomněly. Zlatě zelená muška nad vodou jest novým předmětem podivu jejich. Všechny plovou ve sboru, směrem, jímž muška letí, avšak muška béře se směle ve výši přes břeh k vrbě, a kachňata s nářkem zvedají krčky u nepřístupného břehu.
Stará si hry jejich valně nevšímá; co k ní všechny s nářkem plovou, vrazila náhle do trávy v břehu, udělala bystrý pohyb zobákem, a již vynáší malou zelenou žabku. Ted’ teprvé budí se v ní cit mateřský. Plove mezi děti, dělí se s nimi, tahá je mezi sebou, o drobná sousta se
3
rvou, honí se – jde to do nekonečna. Voda kolem nich se vlní, kruhy vln šíří se na všechny strany, až nejkrajnější na samý břeh dorazily...
Tu padnul první paprslek ranního slunce úzkým pruhem na tůni. Stará několikráte se ještě ponořila, ale vidouc skorem celou tůni oslněnu, plove v čele malého zástupu svého k mělkému místu písčitému, přecházejícímu znenáhla v samý břeh. Již vystoupily do trávy. Batolí se v ní, ohýbajíce měkkou trávu, mladé naříkají, stará vede je mlčky k husté křovině – potoční vrbě.
Je to otčina mladých kachňat Vyhloubené místo, v suché trávě několik pírek, věru to spartánská skromnost. Hnízdo samo je ode všad ukryto. Vysoká tráva se širokými listy, jako pentlicemi, plazící se lilek – to jsou stěny zevnější, pro oko neproniknutelné, jedině cesta k vodě je volná. Několik skořápek z vajec, okolo pohozených, svědčí o nekanonickém dosud stáří kachňat.
Stará usedla. Mladé špinavě nažloutlé, tlačí se kolem ní, nejvíc okolo krku. Přes malá očka jim přechází chvílí kalná blánka...
Na louce vyssálo z nenáhla slunce i poslední krupěj rosy. V suchém mechu vyrážejí
4
poupata aksamitového protěže. Žluté pryskyřníky, jimiž jsou louky posety, bují jako žlutý mrak. „Je v nich jed,“ říkají sekáči. „Nevycházej do louky takové s bosou nohou,“ zní jejich naučení. Noha zčervená, naběhne; sám pán bůh ví, co v nich za „sílu“.
V trávě na místě poněkud sušším ukryl skřivan své hnízdo. Z špinavě bílých, hnědě kropenatých vajec již se vyklubala mláďata. Samička na nich dosud sedí, neodbylať ještě desátá, doba to, kdy ptačí samečkové skoro všech rodin v nepříjemný úkol sezení se uvazují. Žlutý strnad zpívá: „Sedláče, sedláče kdybysi...“ a sedí na křovině, také u potoka; do nízké olšiny upevnil hnízdo své s fialově kropenatými vajíčky. Šedá, veliká pěnice, hlučný, výtečný náš zpěvák, střeží děti své na blízké mezi, v šípku, pod prostými narůžovělými květy. Snad spojuje půvabný zpěv prostého těla svého s půvabnou vůní prostého květu plané růže; rovný s rovným.
Červenka ukryla svá zeleně skvrnitá vajíčka v jalovci silném, našedši i tu mezi ostrým jehličím hostinný domov. Jediná sýkora zaběhla do dutiny stromu aneb kde to možné bylo, do suchého jilu pobořené zídky některé. Sýkora
5
je pták konservativní; kde sídlil praotec, sídlil otec, tam také syn své hnízdo uložil. Baží-li po jistotě, lépe se ukryti nemohli. Znám vyhnilou třešni, kde podle podání nejméně čtyřicet roků zvláštní malý druh sýkorek své hnízdo má.
Kos rozbil si stánek v doubravě. V hustém, svěžím zeleném listí mladého doubku, nízko nad zemí, spředl a setkal hnízdo svoje. Drozd po vysokých smrčinách a jedlích, na osluněném místě vysokého boru. Žluva vyklovala do dutého stromu otvor, vycpala ho suchým listím a travou a teď vítá každého vetřelce karminová hlava její, silným zobákem ozbrojená. Každý tak, jak jej neviditelná, věčná matka od věků byla naučila.
Za hlubokého klidu zašuměla náhle tráva ve vysokém břehu blízko nad tůní. Tráva ta ukrývá na jistém místě v břehu otvor k doupěti staré lasičky. Šumot onen byl také touto vzbuzen. Sotva vylezla, posadila se na zadní nožky, přední pozvedla zároveň s tělem do výše. Bylo viděti bílé její bříško. Chvíli stála, větřila po každém podezřelejším zašumění, ale že ani stín nebezpečí nikde nehrozil, utíkala po vodě dolů dosti potichu. U kachního hnízda se zastavila. Ví dobře, že v rayonu jejím kachny hnízdí, ba odnesla také již před tím dvé vajec, avšak co jsou
6
mláďata na světe, není s to, aby něčeho docílila. Stará stala se příliš ostražitou, i tentokráte syčením svým ji zaplašila. Lasice ustoupla.
Mnohý by se horšil, utrpí-li takovou morální porážku, ale lasička nemá tak útlého svědomí. V nejlepším humóru skočila si dále na louku do nižší trávy a hrála si. Jako vítr skákala přes malé hromádky země, jež krtek byl nahodil, pak zase do kolečka, hned na to rovně, jako by byla úřadníkem, dělajícím k vůli zdraví nutné pohyby. V tom zaslechla šumění vodní trávy u potoka – jeden skok postranní a již uháněla k místu tomu mělkou strouhou. Plížila se na to pozorně, a zase jeden skok a již uhání s malou myškou v zubech zpět do louky. Na výsluní ji pustila; honila se za ní, chytla ji, zase pustila – hrála si s ní jako kočky činiti ve zvyku mívají. Teprvé po hodné chvíli, když utýraná myška dokonávala, dala se do jídla. Přes ni mihnul se po zemi černý stín, leč ona se vyrušiti nedala. Vesloval to divoký kačer ve vzduchu s nataženým krkem, ale o tom věděla dobře, že jí neuškodí. Po dlouhé chvíli teprvé dala se na další cestu; my za kačerem.
Hle, již se snížil. Vždy více, teď náhle zapadá u onoho místa, kam byl před chvílí sledoval
7
zrak celou rodinu. Jistě to otec rodiny, snad z výletu se vracející. Cesta jeho aspoň je nejasná. Chvíli bylo ticho v křovině, pak se vznesl opět kačer do výše nesa cosi v zobáku. Slunce pravda oslňuje zrak, přece však nevadí, aby nebylo lze poznati v neseném předmětu jedno z kachňat. Drží je zobákem za kožku a peří, právě v místech těch, kde krk v záda přechází.
Je mrtvé? Není, krk má vzhůru a kdyby bylo mrtvé, visel by dolů bez vlády. Divné. Hle, letí s ním k rybníku asi čtvrt hodiny cesty vzdálenému; kdo je na blízku, může viděti, jak právě klesá kačer k zemi a pouští mládě na vodu. Mládě plove, běduje žalostně; kačer se však ani nezastaví, hned letí zase zpět do křoviny, zase vynáší jedno, nese je k rybníku a klade na vodu k prvnímu osamělému kachněti.
Mláďata zůstala, kačer jde opět nazpět. Na rybníku je pěkně. Vysoká rdesna s růžovými klasy stojí v kupě v samé vodě. U hráze je hojně sítiny, u luk zase ostrá tráva a duté stonky přesliček.
Jediný ptáček zde poletuje. Malý, šedý, je to rákosníček. Mlčky sedí na kameni u hráze. Před chvílí vyletěl z chumáče rdesen. Pohlíží
8
zadumčivě na kachňata s nářkem po vodě plovoucí. Kačer přinesl zase jedno a zase jde zpět. Rákosníček poodletěl z hráze, cvrliknul, sednul na jeden z růžových klasů, zase jde dál, mlčelivě – jako by byl zakletou nějakou vodní vílou. A vede také tuhý život zde na té vodě. Jen někdy jej vyruší čejky po okolních lukách pokřikující, anebo vrány přes rybník táhnoucí aneb veliká volavka přiletěvší z výše svým těžkopádným namáhavým letem a sedající u hráze, aby ulovila některého kapříka neprozřetelně až ku hrází na povrch se přiblíživšího. Jako by byl pták ten věrným němým svědkem, ba vyzvědačem tajného života opeřené družiny vodní a bahenní.
Zase nové vyrušení.
Teď přiletěli na rybník oba, kačer i kachna, nesoucí každý po mláděti v zobáku, sedli a již plovou oba obklopeni kachňaty, na dřívější opuštění si stěžujícími. Výlet kačerův již je jasným. Šel vyhledat trvalé sídlo pro rodinu. Ale kachňata na vzdálenou cestu pěšky vydati se nemohla, letěti neznají, proto přinucen byl kačer na rybník je odnášeti, stará stále tenčící se družstvo střežila u potoka, poslední dvě kachňata odnesli najednou.
9
Teď plovou do hustější trávy, chvíli ještě, a již zmizeli oku. Šedý ptáček sedá opět na růžový klas. Slunce zrcadlí se oslňující září na tiché hladině, a od luk zní mocné bzučení včel med hledajících. Bylo krásné jarní jitro.
10