SLEPÝ HUDEC.
Jaroslav Vrchlický.
Červánků nachem sotva východ zkvet’,
již zase s houslemi ten známý kmet
v průvodu hocha městem k Louvru bloudí;
tam u bran zámku sedí den co den,
a bez ustání jeden pláč a sten
vyzáblá ruka z vetché struny loudí.
Zda slzami lesk očí jeho zhas’?
v probděných nocech zda mu zbělel vlas?
co tají vrásky na průsvitné skráni? –
Teď přestal hrát... co si to šeptá jen?
teď usmívá se... jaký milý sen
vzpomínky kouzlem v duši se mu sklání?
[66]
„Má holubičko, kam tě luňák nes’...
v ráj Madonna – a víla prchla v les,
jájá, slepý kmetkmet, tvou stopu najdu stěží;
na uschlém štěpu mojich starých let
tys byla bílý jabloňový květkvět,
na rumech štěstí míru břečťan svěží.
Ta nocnoc, kdy zmizela’s... mé tušení...
pak lidská řeč, že sady jelení
prý neviděly takých krásných lící...
Tu bil jsem v lebku, trhal šedý vlas,
tu z šílenství jsem v život procit’ zas,
bych poznal, že jsi – krále milostnicí!
„MéMé poupě bledé!“ – a v minulých dnech
se opět kochá v upomínkách všech,
pod šedou brvou slza se mu blýsklablýskla. –
V tom z dvora náhlý šum se nese dáldál,
třesk bubnů, stráží ryk... to jede král!
a ruka starce pevněj strunu tiskla.
Ó soudy boží! – Co v té struně zní,
zpěv svobody a chorál pohřební,
pout řinčení a nářek usedavý,
pak divý jásot bujné rozkoše,
jak padaly by katu do koše
pod guillotinou zkrvácené hlavy!
67
Ztich davu šum a král se zastavil,
na čele jemu chladný pot se slil –
pak oře bod a obrátil se k stráži:
„Zde hoďte starci tyto dukáty,
však ať se více hudec proklatý
před palác s touto písní neodváží!“
A zmizel s průvodemprůvodem. – K večeru od brány
do města slepec dráby vyštvaný
se blíží k mostu... jak ta řeka hučí!
krok starce volný slabne víc a víc,
leč v hlavě víří dojmů na tisíc
a na jich vlnách zoufalství květ pučí.
Za hochem stoupá zamyšlen a tich’.
Tu zdá se mu, že v luny paprscích
tmy věčné přízrak mizí s jeho zraku;
na břehu v stromech, v lesku sněžných vln
ten obličej zří božské krásy pln,
tu kyne mu, tam rozplývá se v mraku.
„Mé drahé dítě, vím toto, dobře vím:
má hrozná pomsta odkazem je tvým,
vždyť i ta struna má se chvěje studem –
slyšslyš, hochu můj, ty dukáty sem dej!“
A již je vrhá v řeky šumný rej...
„Bůh pomůže – snad nějak živi budem!“ –
68
A brzy městem pověst letí v dál,
že náhle na smrt onemocněl král,
a hudec jakby zmladnul touto zvěstí;
vstal z lože, ladil staré housle hnedhned. –
„Pojď provodit mnemne, hochuhochu, naposled –
jak děkuji ti, bože, za to štěstí!“
A pravda byla tenkrát plachá báj,
král vášní stržen hrobu na pokraj
se v mukách svíjel na smrtelném loži,
prch’ milců dav a zástup lehkých žen,
klet národem a svými opuštěn
umíral trapně král z milosti boží.
„TakTak, dobrý hochu, jenom dál, jen sem,
ať zahraji mu k smrti pod oknem,
snad pozná strunu moji umíraje...
Ó vím to, vím, že písně mojí hlas
v nejhlubší peklo vbičuje ho zas,
byť třeba stanul již na práhu ráje!“
A stařec hraje, – Coco v té struně zní,
zpěv svobody a chorál pohřební,
pout řinčení a nářek usedavý,
pak divý jásot bujné rozkoše,
jak padaly by katu do koše
pod guillotinou zkrvácené hlavy!
69
Z komnaty krále vzdech a pláč a ston –
pak dlouhé ticho... chodbou šum a shon,
ve dveřích zjevil komoří se bledý,
rtem chvějným hlásá: „Jeho milost král
patnáctý Ludvík právě dokonal!...“
v tom struna hudci praskla – naposledy.
70